Buržoasie vidí, že proletářské kulturní organisace vedou skutečný boj proti reakčním útokům buržoasie na kulturním poli, buržoasní aparát okresních úřadů a policejních ředitelství vidí, že pro proletářské kulturní složky je kulturní činnost prostředkem k třídní výchově a k rozšíření kádru třídně uvědomělých bojovníků, a proto se byrokracie okresních úřadů neštítí ani porušovati ústavní literou zaručená práva, jen aby uvědomovací činnost dělnické třídy byla znemožňována.

Buržoasie znemožňuje dnes již i protináboženskou agitaci a stále se hromadí dnes zákazy protináboženských schůzí anebo protiklerikálních přednášek.

Svaz proletářských bezvěrců má v rukou velikou řadu dokladů o teroru státního aparátu proti kulturní činnosti Svazu, proti kulturní činnosti, určené stanovami této dělnické kulturní organisace. Jsou to zákazy přednášek, debatních schůzí protiklerikálních a dokonce i pohádkových besídek pro děti.

Když byl konfiskován Machar, Tolstoj, Masaryk, proč by se nemohlo sáhnouti i k zákazu šíření pohádek Boženy Němcové? Takový doklad máme v rukou z okresního úřadu z Prachatic, kde byla zakázána pohádková besídka pro děti, při kteréžto besídce byla na programu pohádka Boženy Němcové "O dvanácti měsíčkách" a Tolstého "Ivan Hlupák". Okresní úřad zakázal besídku s odůvodněním, že není zaručeno, zda tyto pohádky nesměřují k protináboženské agitaci. Aby nebyl porušen veřejný klid a pořádek, došli do Zdíkova četníci, přinesli zákaz pohádek 3 hodiny před stanoveným začátkem a veřejný klid a pořádek byl porušen, protože zákaz pohádkové besídky vyvolal odpor a bolestné zklamání všech děti, které se těšily na pohádkovou besídku před Vánocemi. Pohádková besídka byla ohlášena řádně ve škole všem dětem a měla se konati za účasti učitelstva. Buržoasní msta se tam vybila i na proletářských dětech.

Dovolím si přečísti úryvek tohoto zákazu: "Při tom zakazuji pořadatelům, že nesmí připustiti účast školní mládeže, a to ani v tom případě, když by rodiče děti provázeli. Přestoupení tohoto zákazu je trestným ve smyslu článku 3 zákona ze dne 14. července 1927, čís. 125 Sb. z. a n., a odpovídají z toho trestně ti, jimž náleží pečovati o to, aby ve schůzi - při táboru lidu udržen byl pořádek.

Pořádání pohádkové besídky téhož dne o 2. hod. odpolední a v téže místnosti nelze vzíti na vědomí z důvodu, že nelze míti za vyloučeno, že by předvádění pohádek mohlo býti zneužito k účelům protináboženským neb politickým a vzbuzeno tím veřejné pohoršení."

Tak daleko jsme to dopracovali, že dnes již i takové nevinné pohádky se školním dětem zakazují.

V době hornické stávky byla ohlášena přednáška se světelnými obrazy, která měla ukázati způsob dobývání uhlí v kladenských dolech, ale okresní úřad v Ledči zakázal přednášku konati, protože prý by mohla míti tato přednáška, konaná ve Světlé n. Sáz., neblahý vliv na průběh hornické stávky. Vida tu dojemnou starost úřadů o úspěch mzdového boje severských horníků! (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Další příklad bezhlavého pronásledování kulturní činnosti dělnické třídy jest doklad z Ostravy, kde policejní ředitelství zakázalo konání přednášky o ruském družstevnictví, odůvodňujíc zákaz tím, že přednáška o ruském družstevnictví nekryje se s činností Svazu, stanovami povolenou. Stanovy praví doslova: Úkolem Svazu jest protiklerikální činnost,"a vše to se bude díti společně se šířením nauk socialistických, jež jsou nám jen jinou částí téhož názoru světového a životního". Mezi nauky socialistické patří samozřejmě i nauka o družstevnictví a zrovna tak i nauka o historických bojích pracujícího lidu celého světa. Přes několikeru urgenci nevrátilo policejní ředitelství v Ostravě text přednášky o družstevnictví, poslalo prý ho do Prahy policejnímu ředitelství, ale v Praze o textu poslaném z Ostravy na policejním ředitelství nic nevědí a v odpovědi potvrzuje policejní ředitelství v Praze, že z Ostravy do Prahy nebylo nic posláno. Pěkný pořádek!

Tatáž skupina na Ostravsku hlásila tedy druhou přednášku, která jest protináboženská, aby tedy se kryla činnost se stanovami, ale tuto přednášku, která pod názvem "Zbožní taškáři" jest promítána již 5 roků, zakázalo policejní ředitelství v Ostravě znovu s odůvodněním, že tato přednáška nemůže zase býti povolena vzhledem k náboženskému rozvrstvení obyvatelstva. Konstatujeme, že na Ostravsku má Svaz proletářských bezvěrců 70 bezvěreckých skupin, jsou tam skupiny Volné myšlenky a skupiny německých freidenkrů, v nichž jest organisováno několik tisíc proletářských bezvěrců a samozřejmě, že vedle organisovaných bezvěrců jest tam desítinásobný počet bezvěrců posud neorganisovaných. Jest to kraj nejvýše průmyslový a dělnictvo jest tam v převážné většině tak uvědomělé, že bezvěrecké hnutí na Ostravsku jest jedno z nejsilnějších a církevnictví naopak v menšině. Přesto, že přednáška má svoje censurní číslo z pražského policejního ředitelství, znemožněna byla na Ostravsku, kde dělnictvo jest nejuvědomělejší a kde samozřejmě by se konala pro bezvěrce, neboť příslušníci církví se stejně nezúčastňují organisační činnosti bezvěreckých skupin. To jsou doklady, že tamějšímu polic. ředitelství jde jen o to, znemožňovati za každou cenu kulturní činnost legálním bezvěreckým skupinám.

Doklad o zákazu přednášek "Není boha!" Po celé desítiletí od převratu byla tato vědecká přednáška konána ve stech měst bez nejmenší závady a mohli bychom předložiti i klerikální listy, které uznávají jejich seriosní úroveň. Přednáška, která na 100% se kryje s činností Svazu stanovami povolenou, ale okresní úřad v Jihlavě ji zakázal podle zákona z r. 1867. V pokrokové, demokratické a od Rakouska osvobozené republice starými rakouskými zákony se chrání dnes církevní učení, které jest v naprostém rozporu s výsledky nového moderního vědeckého badání.

Kulturní činnost dělnických kulturních složek jest znemožňována také různými dávkami a poplatky, kterými jsou zatěžovány kulturní podniky, přednášky a besídky pro proletářské děti. Dávka ze zábav je vymáhána z kulturních podniků a z přednášek se světelnými obrazy, ačkoliv zákon ze dne 27. dubna 1922, č. 143 Sbz., částka 46 vydaná dne 23. května 1922, praví výslovně, že přednášky se světelnými obrazy pořádané kulturními organisacemi pro výchovu lidu dávce této nepodléhají. Placená policejní asistence při přednáškách se světelnými obrazy, placení hasičských hlídek a policejních agentů při přednáškách, to je další článek řetězu násilí, kterým je sešněrována kulturní činnost dělnické třídy. Rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně byla rozřešena otázka placení policejních a hasičských hlídek v ten smysl, že pořadatelé kulturního podniku nemají tyto hlídky platiti, protože tyto hlídky jsou tam vysílány nikoliv v zájmu pořadatelstva, nýbrž v zájmu veřejné bezpečnosti a nejvíce v zájmu policejního kontrolování mluveného slova. Co na tom, že Masaryk někdy řekl: "Policajtování mluveného slova jest přežitek absolutismu, nesmyslný a hloupý"?

Co je to za svobodu slova, když dříve toto slovo musí viděti policejní aparát, než je může někdo "svobodně" přednésti? Každá přednáška se světelnými obrazy, každá pohádka i od takových spisovatelů, jako je Božena Němcová nebo Tolstoj - musí býti dříve pročtena slídivým okem policejní censury. Dříve nemůže se pohádka dětem přečísti veřejně, pokud k tomu nedá svatá byrokracie svolení. To je ta svoboda slova a ta je ještě doražena účastí policejních komisařů a policejních agentů na každé přednášce, i na pohádkové besídce. Svobodně přečísti censurovaný text přednášky nebo pohádky můžete teprve tehdy, až to dovolí policie, a to ještě svobodně předčítaný text je bedlivě hlídán policejními orgány. Svobodně přednášeti může se v republice jen tehdy, když policie na slovo ví předem, co se bude přednášet. Svatá byrokracie bezhlavá a hloupá jde tak daleko, že požaduje i doklady, zda byly pražskou censurou povoleny proletářské písně "Píseň práce", nebo dokonce i "Internacionála". Máme doklady, že byrokrat v košířské úřadovně zakázal konání družného večírku, na jehož programu byla v úvodu "Píseň práce" a v závěru "Internacionála" hraná na gramofon. Byrokrat požadoval doklad, zdali dvě proletářské písně byly censurovány pražským policejním ředitelstvím. Přesto, že byly v tomto případu na gramofonové desce, měly býti předloženy k censuře, aby svoboda slova v Československé republice byla dokumentována co nejmarkantněji. Byrokrat tak hloupý, že ani nemá tolik vědomosti, co to je "Píseň práce" a co to je mezinárodní hymna pracujícího lidu "Internacionála"!

Daň z obratu a dávka z úředního výkonu, kteréžto daně byly opět nedávno prodlouženy, postihuje také kulturní činnost osvětových organisací a znemožňuje kulturní rozmach chudé, dělnické třídy. Ustavení bezvěrecké skupiny znamená pro státní pokladnu nový objekt vykořisťování daněmi a dávkami: kolkovní poplatky 10 Kč, poplatky za projednání stanov 30-250 Kč, za úřední zanesení spolku zase 20 Kč a tak dříve než kulturní složka vejde v život, má 300 Kč výloh předem, ačkoliv tu jde o podnik kulturní a nikoliv výdělečný! Berní šroub jest dnes utahován tak, že byrokrati dokonce požadují daň z obratu i z členských příspěvků!

Svaz proletářských bezvěrců zadal najednou změnu stanov pro všecky svoje odbočky a tu Zemské úřady daly předpisovati z každých stanov pro každou skupinu dávku 30 až 250 Kč za úřední výkon, ačkoli se tu jednalo o projednání spolkových stanov jednou a nikoli pětsetkrát! Stanovy jsou pro všechny skupiny, pro všechny odbočky navlas stejné, jednalo se tedy o projednávání stanov jen jednou a ostatní stanovy nepotřebují již projednávání, nýbrž jen to úřední orazítkování, a za to si požadují úřady 30 až 250 Kč!

Tímto způsobem znemožňuje byrokracie na rozkaz vládnoucích každou kulturní činnost dělnické třídy, zatím co film, literatura, radio, umění a sport a všechny ostatní složky měšťácké kultury jsou využívány pro propagandu a pro cíle fašismu, pro propagandu klerikálních báchorek, které se dnes hroutí i před prostičkým rozumem toho nejméně vzdělaného člověka.

Buržoasie chrání svoje církevní služebníky paragrafy zákona na ochranu republiky, pod jehož záštitou klerikálové vyzývají i k ozbrojenému útoku na jinověrce a bezvěrce! Konfiskace bezvěreckého tisku jde již tak daleko, že censoři konfiskují i svoje censurní nálezy. Doklad o tom (Ukazuje časopis.) jsou tyto censurní nálezy. (Veselost. - Hlasy: Jednou si ještě budou navzájem uřezávati nosy!) Jistě.

Všeobecný vzrůst dělnického odporu proti rostoucímu vykořisťování snaží se buržoasie zastaviti nejen zostřenými prostředky censury a ozbrojeného teroru, ale i zvýšeným úsilím o rozklad v řadách proletariátu. Výchovné kursy dělnické třídy jsou rozháněny policií, zatím co sociálfašisté organisují svoje školy a kursy za peněžní podpory buržoasie, kursy, ve kterých měšťáčtí teoretikové mají poučovati socialistické členstvo a ze kterýchžto kursů pak vycházejí samozřejmě místo uvědomělých příslušníků dělnické třídy jenom propagátoři kooperace práce s kapitálem, propagátoři průmyslového míru, fašismu a náboženského socialismu. Sociálfašistické školy a kursy lidové výchovy vychovávají z příslušníků dělnické třídy agenty kapitálu.

Jen revoluční proletářské kulturní organisace vedou dnes skutečný boj proti reakčním útokům buržoasie na kulturním poli a proto buržoasie obrací proti nim ostří policejního, špiclovského a ozbrojeného aparátu vládnoucí třídy.

Svaz proletářských bezvěrců přes nesmyslnou persekuci kulturní činnosti bude však i nadále společně se všemi proletářskými výchovnými organisacemi šířiti uvědomění v dělnických masách, bude více než dříve prohlubovati revoluční propagandu boje proti kapitalistickému systému, proti klerikalismu, proti ohlupování dělnických dětí náboženskou výchovou, bude i nadále používati takových prostředků výchovných, o kterých jeho členstvo, proletářští bezvěrci, jako příslušníci třídního revolučního hnutí jsou přesvědčeni, že mohou přivésti i spravedlivější sociální řády.

V letošním roce, kdy bude provedeno sčítání lidu, provede Svaz proletářských bezvěrců ruku v ruce se všemi dělnickými výchovnými složkami svoji kulturní a uvědomovací činnost v takovém rozsahu, aby před druhým sčítáním lidu v čsl. republice matrikových katolíků nebylo, aby každý, kdo se s církvemi rozešel tím, že jim nevěří, že do kostelíčka nechodí, aby každý třídně uvědomělý dělník se s nimi také nadobro rozešel, aby při příštím sčítání lidu cifra církevních příslušníků byla zmenšena na nejmenší míru. A žádná persekuce, žádné ozbrojené síly nepomohou, až jednou proletariát v jednotné frontě se zvedne proti svým dvěma hlavním upírům, proti církvím a proti kapitálu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Sladký. Uděluji mu slovo.

Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Dovolte, abych v úvodu své řeči ke kapitole ministerstva školství a nár. osvěty, tedy k oddílu kulturnímu, co nejrozhodněji odmítl s tohoto místa jako kulturní pracovník nekvalifikované útoky, které podniknuty byly před několika hodinami při projednávání Lex Masaryk na jednoho z největších současných myslitelů, filosofů, učitelů kulturní doby, presidenta Masaryka. (Výborně! Potlesk.) Odmítám tyto útoky tím spíše jako socialista, protože právě byl to universitní prof. Masaryk, který v dobách, kdy universitní profesor stál nebetyčně odlišen od ostatního obyvatelstva (Výkřiky komunistických poslanců.), chodil mezi dělnictvo a poučoval je, protože věděl... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Sladký (pokračuje):.... že vítězství věci dělnické nespočívá v silných slovech a bajonetech, nýbrž v kulturní úrovni, v mravní síle a ve vyspělosti dělnictva. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Sladký (pokračuje): Slovo krise stalo se už ať žurnalisticky, ať řečnicky obvyklým typickým termínem, kterým naše veřejnost označuje a charakterisuje dnešní starost vzbuzující hospodářské a sociální poměry, jejich depresi a stagnaci v republice. Ale nebude mně snad vykládáno ve zlé, když rozšířím tuto depresi, stagnaci, nebo chcete-li i krisi také na oblast, o které se skoro vůbec od vytvoření nové vlády a většiny nemluvilo, totiž na pole školské i duševní činnosti a kulturní práce. Neboť je ve vážné krisi naše kulturní politika!

Jest nesporno, že světová válka měla a má nejen ohromné důsledky politické, hospodářské a sociální, nýbrž že poválečné lidstvo prožívá také těžkou mravní, filosofickou a kulturní krisi, že žijeme v jakémsi ovšem jen přechodném myšlenkovém chaosu a v myšlenkové revoluci, v níž nutno nekompromisně a cílevědomě zúčtovati s předválečnými předsudky kaiserismu a junkerství i nietzscheovského nadčlověčství. Žijeme v době kácení model a přehodnocování hodnot, v časech třídění duchů, v revolučním kvasu celé lidské společnosti. Žijeme na prahu veliké doby, v níž roky platí za století, žijeme v počátcích Nové Evropy, která na troskách předválečného caesarství, charakterisovaného cynickým opovrhováním právem, zbožňováním hrubé fysické moci, rozkoší ze znásilňování slabých a chudých, svatým egoismem individua, chce budovati podle Masaryka společnost zásad Ježíšových, to je společnost ideálů humanitních, lásky všelidské a světového bratrství všech lidí dobré vůle. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.) Neboť na místě starého státu absolutistického a reakčního s privilegovanou dynastií a šlechtou žijeme v demokratické republice se suverenitou lidu!

Staré ideály ztratily dnes svůj význam, svou moc a svou sílu a nové teprve těžko a bolestně se rodí z válečné Kalvarie a z poválečného chaosu. Touto myšlenkou a mravní krisí trpí dnes i velicí národové. (Výkřiky.) Tím větší odpovědnost máme v této bolestné chvíli přerodu my, malý národ, který nedávno vstoupil zase, obnoviv svou bývalou státní samostatnost, v řadu samostatných národů jako typický nositel myšlenky republikánské a demokratické. A jsou-li různé definice a různé výklady tohoto vzácného a dnes ještě nedocenitelného pojmu "demokracie", pak pro mne, promiňte mně laskavě tuto neskromnost platí především definice, že demokracie je vzdělání. (Tak jest! Výkřiky komunistických poslanců.) Neboť ne počet jedinců a ne kvalita fysická určitého národa, ale duševní, mravní, charakterová kvalita těchto jedinců - dnes nestačí již jen pouhá gramotnost většiny lidu - rozhoduje o postavení onoho národa na slunci, to je v mezinárodním styku světového fora a ve světové soutěži ve všech oborech vůbec.

"Kolikrátekoli jsme zvítězili, dálo se tak spíše převahou ducha nežli mocí fysickou" napsal správně František Palacký. Jen vzdělaný národ, národ kvalitních synů a dcer je svobody hoden a svobody schopen, protože "bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů" - napsal Neruda. Proto z této kulturní krise musíme se co nejdříve dostati, neboť naše nebezpečí je tím větší, že jsme malý národ, nebohatý hmotnými statky. Proto považuji dnešní celkovou krisi našeho života právě v tomto bodě za nejnebezpečnější a nejakutnější a proto zde bude nutno nasaditi a napnouti všechny naše síly a sílečky a zdvojnásobiti usilování všech kulturních, osvětových a školských organisací a institucí, abychom co nejdříve zmohli a vyřešili tento ožehavý, osudový problém, vyjádřený hesly: Svobodná škola laická se svobodným učitelem, socialisace vzdělání a zvýšení jeho úrovně, demokratisace školské správy. Čím dříve, tím lépe, neboť je opravdové nebezpečí v prodlení!

Ale nejde jen o překonání všeobecné poválečné kulturní a myšlenkové krise. Jde o věc mnohem, mnohem vyšší. Jestliže to byla především mravní síla, která umožnila skvělé vítězství naší nedávné revoluce, pak se svým osvobozením a osamostatněním převzali jsme také velikou dějinnou, odpovědnou úlohu, abychom po příkladě svých velikých předků před půl tisíciletím znovu platně, účinně a výsledně zasáhli do myšlenkového a kulturního vývoje moderního lidstva a abychom hodnotně přispěli k rozmnožení a k zdokonalení kulturního bohatství všelidského ve smyslu slavného příkazu Nerudova: "Jen dál, národe můj drahý, věčně dál!"

Dovolil jsem si stručně načrtnouti a objasniti názor čsl. strany nár. socialistické, jejímž jménem kladu si za čest zde mluviti, aby jasně a určitě vyniklo měřítko, kterým bilancujeme a hodnotíme při rozpočtové debatě práci nejvýznamnější kulturní korporace v Československé republice, totiž práci a činnost ministerstva školství a nár. osvěty. A proto budu velmi upřímným podle zásady: Pravdu do očí! Jsem s bilancí ministerstva školství spokojen i nespokojen. Spokojen proto, že rozpočtovou číslicí v 10. kap. 955,715.742 Kč staví se ministerstvo školství a nár. osvěty hned na druhé místo po ministerstvu nár. obrany a před jistě důležité ministerstvo soc. péče, čili celá jedna desetina celkového rozpočtu připadá pro školu a osvětu. To je opravdu číslo důstojné národa Komenského a věřím, že není dalekou doba, kdy se octne ministerstvo školství a nár. osvěty se svou rozpočtovou položkou na prvním místě, což jest u národa Masarykova zase věcí samozřejmou. (Výborně!) Proti loňskému rozpočtu velmi slušně vzrostly položky výdajů věcných ze 229,166.934 Kč na 265,689.846 Kč čili o 36 1/2 mil. Kč více než loni, fakt, který příjemně překvapuje. Také po stránce kvantitativní, zejména pokud se týká sítě škol všeho druhu, stálo ministerstvo škol. a nár. osvěty na svém místě a opravdu vykonalo, co se v dané situaci dalo.

Zato, bohužel, musím projeviti určitou nespokojenost jak s činností ministerstva školství ve věci vnitřního přerodu starorakouské školy v moderní školu republikánskou, tak s chudičkou, velmi chudičkou bilancí v oboru školského a kulturního zákonodárství. Sám pan president Masaryk vyslovil nedávno oprávněnou a odůvodněnou obavu, že po této stránce předstižen byl národ Komenského jinými státy. Jaké to může míti neblahé důsledky pro další vývoj našeho malého národa, vysvitlo, tuším, z mé úvodní úvahy v této řeči. Ovšem z vlastní zkušenosti vím, a také loyálně to zde konstatuji, že nemá vinu jenom a výhradně ministerstvo školství a národní osvěty, protože každá osnova zákona musí projíti sítem dlouhých a dlouhých meziministerských porad, úvah a námitek, jsouc zkoumána pod zorným úhlem právě vládnoucí politické konstelace, a naposled často udělá čáru přes projekt nejlépe myšlený neúprosné a neodvolatelné veto pana ministra financí, tohoto bdělého strážce rozpočtové rovnováhy. To vše ze své 12leté zkušenosti školské a poslanecké činnosti dobře vím a také to zde loyálně konstatuji. Ale zároveň dodávám, že se tím dá omluviti a vysvětliti z té kulturní stagnace a malé činnosti sice něco, ale ne všechno (Tak jest!) a že ministerstvo školství a nár. osvěty je podle mého skromného mínění poněkud málo hybné a málo iniciativní. Jen malý doklad na potvrzení mé výtky: Tak zvaný malý školský zákon č. 226 ze dne 13. července 1922 dodnes po 8 letech nedočkal se realisace, na příkl. ustanovení §u 11, odst. 4 o pokračovacích školách nebo kursech s povinnou docházkou pro mládež ve věku od 14 do 16 let, pokud se nevzdělává na jiných odborných školách, ačkoliv zachycení mládeže v tomto nebezpečném věku po opuštění školních síní je velmi naléhavým požadavkem nejen kulturním, ale především společenským a státním. (Tak jest! Výborně!)

A poškozené učitelstvo marně se domáhá a dosud marně netrpělivě čeká na vydání prováděcích nařízení k učitelskému platovému zákonu č. 104/1926, na př. na vládní nařízení podle odst. 2 §u 23 učitelského zákona - analogicky s § 142 zák. č. 103/26 -, neboť zemská školní rada zdráhá se započítati žadatelům jejich léta, pokud nebude vydáno příslušné vládní nařízení, ačkoliv jistě doba 3 1/2 let jest dostatečně dlouhou, aby postiženým a roztrpčeným světlonošům v dílnách lidskosti dostalo se po právu a spravedlnosti, což jejich jest. Také činnost zákonodárná jest opravdu skrovná, čehož výmluvným dokladem jest, že za poslední zákonodárné období od prosince 1925 do října 1929, tedy za dobu skoro 4 let, projednal kulturní výbor posl. sněmovny pouze těchto 5 vládních osnov: zákon o úpravě platových a některých služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol, t. zv. učitelský zákon č. 104 z r. 1926, zákon o reorganisaci vysoké školy obchodní v Praze č. 103 z r. 1929, zákon o úpravě zeměměřičského studia na vysokých školách technických č. 115 z r. 1927, zákon o Národním divadle v Praze č. 83 z r. 1929 a zákon o pomocných školách č. 86 z r. 1929, zatím co na př. velmi důležitý zákon, kterým se mění a doplňují zákony o zřizování a vydržování veřejných obvodových měšťanských škol, o docházce do nich a o jejich správě, na který toužebně a netrpělivě čeká celá veřejnost (Tak jest!), padl - zatím dočasně, jak doufám - pod stůl. Protože pak iniciativní návrhy jednotlivých poslaneckých klubů mohou býti podle dosavadní vžité parlamentní praxe projednávány jen se souhlasem vlády a vládní většiny - a takový souhlas je opravdu velmi vzácným zjevem! - odsouzen je kulturní výbor, který by měl přece státi v popředí parlamentní činnosti, k málo významnému a málo cennému projednávání různých petic a k nedobrovolné zahálce, sklízeje za to trpké výtky právem roztrpčené, ale neinformované veřejnosti.

Jakýmsi krokem k lepšímu obratu bylo uspořádání školské ankety ve dnech 8. až 12. dubna 1929 za účasti 148 odborníků, která se obírala důležitými časovými pedagogickými problémy, zejména významnou otázkou jednotné, vnitřně diferencované školy. Věcná, bohatá, odborná diskuse v této anketě ukázala velmi jasně, že nejdůležitějším a nejčasovějším problémem naší kulturní práce musí býti pronikavá, radikální reforma školy jakožto základu nového dějinného období republikánského a demokratického a nových úkolů kulturních. Potřebujeme vytvořiti pro novou dobu novou čsl. školu, založenou na mravnosti jedince a na dobru společnosti, školu s rázem všeobecně vzdělavatelským, neboť jenom jí můžeme bezpečně zvýšiti všeobecnou úroveň národního vzdělání a vnitřně povznésti svůj stát.

Dámy a pánové! Zatím co stará škola byla ideově monarchistická s ideálem poslušnosti pasivního poddaného, protože spočívala na zákonech starších než 60 let, bude nová škola republikánskou, vycházející z principů demokratických a vychovávající k občanskému sebevědomí, k občanské pospolitosti a k suverenitě lidu. Stará škola byla učící a náboženství bylo v ní prvním předmětem. Byla to škola drillu, kaprálského ducha a tuhé kázně pod rouškou vnějšího pořádku; nová škola jest školou činnou a školou práce s povinnými ručními pracemi, vychovávající k úctě k fysické činnosti, s povinnou občanskou naukou a s laickou morálkou. Stará škola vnucovala nivelisující dresurou dětem hotové myšlenky, zakládala svou methodu vyučovací na pasivitě žákově. Vzpomeňme tu Masarykova: myslet bolí! Nová škola bude školou svobodného dítěte a svobodného učitele, prodchnutého láskou k dítěti a schopností porozuměti dětské duši, aby podchyceny byly vlohy a nadání každého dítěte a vypěstovány byly na míru co nejvyšší. Zatím co stará škola měla výchovu uniformní, šablonovitou, majíc na zřeteli především jen vývoj paměti jako jediného kriteria inteligence, bude nová škola učiti sociálnímu cítění, demokracii, snášenlivosti, harmonickému vývoji těla i duše, t. j. rozumu, citu a vůle, spontanní kázni a sebeovládání, bude podporovati vývoj všech duševních funkcí a povede každého jedince k úkolu, jenž odpovídá jeho vlohám a schopnostem. Krátce řečeno: Ideálem nové, svobodné, laické školy jest nový člověk - občan, člověk samostatně myslící, samostatně jednající a tvořící, a cílem vyučovacím budou pouze ideály rozumem lidským pochopitelné i ověřitelné a vůlí lidskou dosažitelné s vyloučením všech pojmů metafysických a nadsmyslných. (Souhlas.) Tuto novou školu nevytvoří nám žádné sebelépe myšlené příštipkování, nýbrž jediné zásadní, radikální školská reforma. (Tak jest! Výborně!) Z této nové školy bude vyloučen důslednou rozlukou církví a škol jak vliv církví - třebaže se dovolávají božského práva církve na výchovné poslání ve škole - tak i vliv byrokracie, především však politické správy, protože o škole a výchově může ve školských úřadech rozhodovati odpovědně jediné iniciativní odborník, pedagog širokého rozhledu a organisátorských schopností, nikoli však laik-právník. Proto nová škola bude pěstovati co nejužší, nejintensivnější a nejpřátelštější styk školy s rodinou, neboť otec a matka mají přirozené právo vlivu na výchovu svého nejdražšího kapitálu, svých dětí. Proto do nové školy musí přicházeti nový učitel, to jest všestranně i odborně vyškolený učitel se středoškolskou maturitou a vysokoškolským, 4semestrovým odborným vzděláním na samostatných fakultách pedagogických s moderními studijními plány, po němž všechno učitelstvo bez rozdílu tak energicky a neúnavně volá, tak jako se domáhá zásadní změny zastaralého zkušebního řádu a zrušení zastaralých učitelských ústavů.

Vždyť o vážnosti požadavku vysokoškolského vzdělání svědčí vzácný fakt učitelské obětavosti a svépomoci, se kterou už po řadu let vydržuje si samo Školu vysokých studií pedagogických v Praze a v Brně s připojeným vysokoškolským kursem pro učitele měšťanských škol. Na těchto školách přednášejí vysokoškolští profesoři a docenti každou sobotu a neděli. V letošním zimním semestru bylo zapsáno na škole vysokých studií pedagogických v Praze 242 posluchačů (129 mužů a 113 žen), a na připojených dvouletých kursech pro vzdělání kandidátů učitelství na školách měšťanských 146, čili celkem 388 posluchačů - fakt to, který výmluvně dosvědčuje, jak živelnou je touha učitelstva po vysokoškolském vzdělání. A dokonce loni v říjnu došlo v Praze k vyvrcholení této učitelské svépomoci zřízením soukromé pedagogické fakulty v Praze s universitním profesorem, známým pedagogem dr Kádnerem jako děkanem v čele. A správně bylo při založení pedagogické fakulty napsáno, že jest třeba, "aby učitel na národní škole a právě on - vnikl do podstaty moderního názoru na svět, aby poznal aspoň základy přesného kritického a metodického myšlení. Dnes teprve na vysoké škole se může mladý člověk přiučiti té pracné myslivosti a ovšem i skromnosti moderní vědy, prvnímu to základu duchovního demokratismu: a toho jest právě učitelstvu na národních školách potřebí nejvíce".