Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, a nebude-li námitek, přistoupíme k projednávání dalších odstavců dnešního pořadu, načež budeme opět pokračovati v přerušené rozpravě. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Budeme tedy projednávati nejprve odstavec 2, jímž jest:

2. Zpráva ústavne-právneho výboru o návrhu posl. dr Stanka, Tomáška, Zeminovej, dr Mičury, dr Lukavského, Najmana, Pohla, Böllmanna a druhov (tisk 211) na vydanie zákona o zásluhách T. G. Masaryka (tisk 214).

Zpravodajem jest p. posl. dr Mičura. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Mičura: Slávna snemovňa! Vypovedenie svetovej vojny prekvapilo prof. Masaryka v Nemecku. Ako mnohí iní politikovia, i on očakával vojnu. Rozhodujúcim podnetom pre jeho politiku za vojny bolo chovanie sa českých vojakov v rakúskouhorskom vojsku. "Keď som videl", tak vyprával 19. júla 1917 v Kyjeve, "že naší vojáci začínajú postupovať podľa nášho národného, slovanského programu, keď som videl, ako sa to Rakúsko mstí na naších ľuďoch, že na Morave povesený bol mladý muž len preto, že mal u seba ruské prehlásenie Nikolaja Nikolajeviča a že bol druhý a tretí zastrelený zasa len preto, musel som si povedať: Ty nemôžeš robiť menej, než robia vojaci. Rozhodnul som sa, že musím byť na strane tých, ktorí bojujú proti Rakúsku".

Požiadavok obnovy československého štátu Masaryk vyslovoval ako čiastku politickej a sociálnej organizácie celej Europy a ľudstva. Bol presvedčený, že český, poťažne československý štát právne nikdy neprestal ako štát existovať. Postavil sa teda na stanovisko historického práva štátneho, ktoré pred vojnou v politických polemikách snáď dostatočne nedoceňoval. (Posl. dr Stern [německy]: Pryč s Masarykem, nepřítelem dělníků! Největší zásluhy má Masaryk o přípravu imperialistické války!)

Předseda (zvoní): Volám pana posl. dr Sterna k pořádku.

Zpravodaj posl. dr Mičura (pokračuje): Masaryk od počiatku, keď vyslovil požiadavok československého štátu, mal ujasnené, aký karakter bude mať tento štát. Ako demokrat hájil republikánsku formu československého štátu a i v najťažších chvíľach zostal verný svojím demokratickým zás adám. Masaryk si bol vedomý, že svojím válečným programom postavil sa na stanovisko aktívneho radikalizmu. Rozhodnul sa na ňom sotrvať i v tom prípade, keďby výsledok vojny nebol býval taký, aký si on prial.

V decembri r. 1914, keď vracal sa z cesty z Rýma a Švajčiarska, bol upozorňovaný, aby domov sa nevracal, usadil sa v Ženeve, aby tak zostať môhol vo spojeni aj so svojím domovom a z domova prijímať môhol informácie. Stykmi so zahraničnými politiky a žurnalistami iných národov hľadel získať orientáciu o cieľoch dohodových mocností.

Ani nie o celý rok neskôr vystúpil už Masaryk zcela otvorene v Curychu a Ženeve po boku Arnošta Denisa proti Rakúsko-Uhorsku a pre obnovenie našej samostatnosti. Na to v auguste roku 1915 opustil Masaryk Švajčiarsko trvale, aby aj mimo Švajčiarska pôsobil pre uskutočnenie svojho politického válečného programu. Pôsobil najprv v Paríži. Tamojšiu Národnú Radu československých obcí zastihnul umierajúcu. Miesto Národnej Rady obcí československých postavil "Český zahraničný komitét" a sám potom zvolený bol predsedom tohoto komitétu. Týmto okamžikom stal sa Masaryk hlavou československého zahraničného odboja.

Masaryk ako predseda zahraničného komitétu, ktorý neskôr nazvaný bol "Československou národnou radou", od tej chvíle všetkými vhodnými prostriedkami prevádzal a prekonával čo najúčinnejšiu propagandu pre vec československú. Vydávaný bol tlumočník pravého smýšľania československého národa: "Československá samostatnosť", orgán to politickej emigrácie českej a slovenskej pre všetky organizácie v Národnej Rade sdružené; v Paríži zasa informačný orgán "La Nation tcheque", v Londýne "The New Europe", v Amerike "Bohemian Revue", v Rusku "Čechoslovák" atď. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj posl. dr Mičura (pokračuje): Masaryk ako akademický učiteľ, vyhľadával vhodnú príležitosť, aby na univerzitách v Londýne, v Paríži pôsobiť môhol pred pozvanými vlivnými hosťami "Dohody" pre svoj válečný program a aby dokázal, že zápasy dohodových štátov sú totožné so záujmami štátov slovanských. Masaryk hľadal spojencov všade. Takmer nebolo dňa, kde by bol Masaryk odpočíval. Pri tom stačil udržovať styky s pracovníkmi vo vlasti, aby doma konaná oslobodzovacia práca v súlade bola s prácami zahraničnými. Vyličovať podrobnosti jeho zahraničnej práce nie je mojím úkolom. My všetci sme si dobre vedomí onej práce, ktorú Masaryk vykonal pre obnovenie našej samostatnosti, pre znovuvzkriesenie nášho štátu. Jeho zásluhy nedajú sa v krátkom referáte vystihnúť, nestačila by ku tomu ani objemná kniha.

Od návratu do vlasti koná ťažkú prácu prvého občana štátu, národom mu sverenú, plniac svoje povinnosti, vzdor vysokému veku, svedomite a statočne.

Dňa 7. marca oslavovať budeme jubileum 80. narodzenín nášho prvého prezidenta T. G. Masaryka. Tak ako učinili vo Francii, kde v senáte 7. novembra roku 1918 podaný bol návrh zákona o prehlásení zásluh o vlasť zaslúžilých občanov republiky francúzskej: Georga Clemenceaua, maršála Focha, ktorý bol aj schválený, tak aj československý národ živo a vďačne vzpomína vynikajúcich zásluh nášho prezidenta Masaryka, je teda v úplnej miere odôvodnený návrh zákona, v ktorom na večné časy uznané majú byť zásluhy prvého "prvého občana" nášho československého štátu. Text tohoto zákona bude vrytý do kameňa v oboch komorách Národného shromaždenia, aby tento zákon hlásal všetkým budúcim pokoleniam našu vďačnosť a úctu.

Doporučujem slávnej snemovni, aby tento návrh zákona prijala vo znení, ako na ňom usniesol sa výbor ústavnoprávny. (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 20 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Schollich, Knirsch a Kopecký.

Dávám slovo panu posl. dr Schollichovi.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! V rakouské říšské radě vyslovil posl. Masaryk větu: "Stát, který se bojí projevů svých občanů, který násilím potlačuje nepříjemné projevy anebo projevy tištěné, nemůže dnes požívati úcty." A v novoročním poselství nacházíme slova: "Svoboda znamená však také kritiku. Stát, který nechce snésti kritiky, který potlačuje hlasy svých příslušníků, jest státem tyranským."

Předpokládám, že se Čechové dnes ještě ve svém státě hlásí k těmto slovům Masarykovým a nebudou potlačovati projevů svých občanů, i když jsou jim snad nepříjemné a když nesouhlasí se státně oficielním názorem.

Poslanecké sněmovně byl předložen návrh zákona, který používá řídké slavnosti osmdesátých narozenin prvního presidenta státu k tomu, aby zásluhy Masarykovy o český stát a český národ byly zachovány pro dějiny. Návrh zní krátce: "T. G. Masaryk zasloužil se o stát." Tato slova mají býti vtesána do podstavce jeho poprsí v poslanecké sněmovně. Tak to navrhují i němečtí poslanci Taub, Hackenberg, Hodina a dr Kafka. Návrh nás nutí, abychom i s německé strany projevili svůj názor, kdy ovšem jednotlivé německé strany pro své příslušenství k vládě hledí se vyhnouti jasnému stanovisku. My národovci však chceme svůj názor vysloviti jasně a otevřeně, svobodně a přímo, sine ira et studio, nikoli sice k návrhu samému, o němž nelze mnoho říci, nýbrž k osobě, které se týká.

Je správné a nesporné a každý objektivní historik musí přiznati, že si Masaryk získal nehynoucích zásluh o československý stát a jeho zařízení, jako vůbec o český národ a jeho národní znovuzrození. (Výkřiky komunistických poslanců.) Bylo by opakováním samozřejmostí a známých skutečností, kdybychom chtěli vyličovati podle běhu života tohoto neobyčejného muže, co on ve svém na práci bohatém životě vykonal, co znamená jako člověk kulturní, jako učenec, jako filosof a humanista.... (Posl. dr Stern [německy]: To má býti řeč proti? Proč jste se dal zapsati "proti"?) Prosím počkejte trochu, pane kolego! (Posl. dr Stern [německy]: To stačí, co jste již řekl!) Můžete jíti ven, když se vám to nelíbí.... jaký význam má dále pro svůj národ jako politik, jak přes své německé školní vzdělání a namnoze německé prostředí a přes svou vesměs reální orientaci stal se buditelem českého národního vědomí a při správném posuzování možností, daných v jeho životě a poměry, tvůrcem nového českého státu. Není třeba zasahovati do zbytečného sporu na české straně, komu náleží větší zásluha o osvobození a zřízení českého státu, zda zahraniční anebo domácí propagandě. Jeho život, jeho práce o český národ a v českém národě, jeho oběti a přímo podivuhodná obětavost jsou vzorné a ve všech dobách a u všech národů budou velebeny jako příklad následování hodný. Přál bych si jen, aby sudetskoněmeckému národu v jeho situaci vyvstal nějaký německý Masaryk, který by ho vedl ke stejné světlé výši svobody a k státní samostatnosti! (Výkřiky komunistických poslanců.)

Bylo jistě obětavé a zároveň nezištné, že Masaryk neváhal ani okamžik, když se splnilo jeho životní dílo, postaviti se přes své vysoké stáří v čelo státu a vzíti na sebe těžké břímě nového uspořádání státu a mnoha závazků a krýti svým čestným a čistým jménem a svojí autoritou první revoluční činy vůči cizině (Výkřiky posl. dr Sterna.), což nesmírně přispělo k upevnění vážnosti tohoto státu právě v první a nejdůležitější době vlastní samostatnosti, neboť jeho osobnost byla v cizině známa. Blahopřejeme Masarykovi jako člověku, že mu bylo popřáno dosáhnouti tak vysokého věku přes všecky vytrpěné útrapy a námahy tělesné i duševní.

Masaryk jest však nejenom člověkem a politikem, on je zároveň ve své vlastnosti jako president Československé republiky prvním státníkem tohoto státu a to nás nutí, abychom právě v tomto směru podrobili jeho činnost kritickým úvahám a krátkému zkoumání. A tu musíme bohužel s politováním konstatovati, i když dříve jsme ho mohli chváliti neobmezeně, že Masaryk jako státník zůstal dlužen to, co sliboval jako člověk a politik, co se od něho podle jeho minulosti, podle jeho slov a spisů mohlo, ba přímo musilo očekávati. Právě při svém porozumění reálním skutečnostem vždy v životě projevovaném musil význam německého problému pro stát a jeho budoucnost chápati hned s počátku a musil svůj životní úkol viděti v tom, aby v zájmu státu jím vytvořeného tento těžký, nikoli však neřešitelný problém, na nějž zašla rakousko-uherská velmoc, držená pohromadě společnými dějinami a sta let starým panovnickým rodem, včas a uspokojivě rozřešil.

Poddajné německy psané vládní časopisy a ochotní slavnostní řečníci v německém táboře dovedli ovšem domácímu německému obyvatelstvu namluviti a cizině předstírati, že Masaryk dnes ještě trvá na svém zásadním názoru o otázce sudetských Němců, o postavení sudetsko-německého národa na této historické půdě, o kterém tak často před válkou pojednával ve svých dílech a spisech, a že se upřímně snaží přivoditi řešení, které odedávna považoval za správné. Avšak mezi jeho slovy jako politika a jeho činy jako státníka a presidenta státu zeje právě v této otázce tak ostrý rozpor, že rozpad Rakouska, tak zvaný převrat, významné dny v říjnu 1918 nutno označiti za rozhodující obrat v životě Masarykově, který byl také příčinou význačných a zásadních změn jeho názorů. Tato změna ukázala se již při jeho prvním vstupu do země, když Masaryk ve svém poselství "Československému národu" v odporu s objektivním i jemu známým historickým badáním užil zlých, urážejících a zraňujících slov: "Pokud jde o Němce v našich zemích, je náš program již dávno známý; území Němci obývané jest a zůstane územím naším. My jsme svůj stát zřídili, my jsme ho udrželi, my jej budujeme znovu.... Němci přišli původně do země jako přistěhovalci a kolonisti. My máme plný nárok na bohatství svého území....."

A tato památná slova vyřkl Masaryk právě v době, kdy by byl měl jako zodpovědný státník povinnost ztlumiti vítězné opojení svého svobodou nadšeného národa vůči německým nuceným spoluobčanům, kteří byli přece do tohoto státu zahrnuti proti své vůli, aniž se jich kdo ptal, a důsledkem utrpěného bezpráví byli dvojnásobně citliví, a svésti je do pravých kolejí.

Již český učenec prof. dr Emanuel Rádl praví, ve své známé knize "Boj Čechů s Němci": "Rozpor mezi tímto projevem a tím, co učil před válkou, je příliš zřejmý." Nelze zapomenouti slova o vystěhovalcích a kolonistech, to jako těžká urážka otevřelo mezi Masarykem a sudetsko-německým národem hlubokou propast, k jejímuž překlenutí dosud ani Masaryk ani jiný státník ničím vážným nepřispěli. Byly ovšem také doby, kdy Masaryk jinak smýšlel o německých krajanech a o usídlovacích poměrech v Čechách. Ve svém pozoruhodném článku ve vídeňském týdeníku "Die Zeit" VII. svazek, č. 82 z 25. dubna 1896 s nadpisem "K otázce německo-českého vyrovnání", jejž si dovolím ještě častěji citovati, praví o tom přímo toto: "Na druhé straně rád přiznávám, že se u nás mluví o našich německých krajanech tu a tam dětinsky a urážlivě jako o přistěhovalcích, cizincích a pod. Peccatur intra muros et extra."

Jak v našem národě hluboko účinkovala tato slova Masarykova v jeho prvním poselství, ukazuje Rádl na stejném místě, když říká: "Nový stát vydal nové zákony jenom k zajištění své moci. Názor o Němcích prodělal radikální změnu. "Němci jsou kolonisty ", tak zní vedoucí motiv české národnostní politiky po válce.... Všichni Čechové přijali projev presidentův se zadostučiněním, ani socialisté se nepozastavovali nad tím, že se tento projev blíží buržoasní ideologii o vlastnictví. Výrok presidentův, praví Rádl, stal se základem národnostního zákonodárství."

Tedy všecko, co jsme museli později a po celá léta snésti útisků a bezpráví, šikán a ponížení, bylo konec konců důsledkem slov Masarykových a národnostních vášní jimi rozpoutaných. Jak velký jest i jinak rozpor mezi Masarykem kdysi a nyní v jeho názorech, to chci ukázati jenom na několika málo rychle vybraných příkladech: Naprosto nesrozumitelný a nepřirozený je nejprv postup Masarykův v otázce sebeurčení národů, o něž přece prý bojoval na straně Wilsona a Dohody a jemuž český stát děkuje za svou existenci. Nuže, když toto nejvlastnější právo každého národa na svobodné sebeurčení stalo se skutkem pro národ český, polemisuje týž Masaryk s názorem hájeným Němci o sebeurčení národů a píše: "Označení "Právo na sebeurčení" neznamená beze všeho konec politické samostatnosti, také naši Němci by mohli určiti, že zůstanou u nás, jako určují Němci ve Švýcarsku, že zůstanou mimo Německo. Samostatnost celku a jeho části neurčuje se jenom právem vlastním, nýbrž i právem druhých. Otázka naší německé menšiny, praví dále, je otázkou práva nejenom Němců, nýbrž i Čechů, tak jako otázka vzájemných výhod, jmenovitě hospodářských" - viz "Světovou revoluci" str. 526.

Aby mohlo býti sudetským Němcům právo na sebeurčení odpíráno, dovoláváte se zde práva historického. Poněvadž však z toho nutně vzniká rozpor se Slováky a s pittsburskou smlouvou, takže ani Slováci by nemohli činiti nároku na právo sebeurčení, přijímá se zase za nejvyšší pramen práva, právo přirozené.

Také prof. Rádl označuje tento projev jako kolísání mezi názorem demokracie jako většiny a jako smlouvy. Také o velmi časté otázce autonomie vyslovil se kdysi Masaryk jasně a určitě: "Samospráva, správně vybudovaná" praví "je nejlepším klíčem k urovnání národnostního sporu v Rakousku, když národy, tedy na př. u nás v Čechách Čechové a Němci, budou tak dalece odděleni, jak je to vůbec možno." To říká Masaryk v rakouské poslanecké sněmovně. A ve svém již citovaném spise "K otázce českoněmeckého vyrovnání" praví o tom toto: "Kdo opravdu chce svobodu a sociální spravedlnost, ten musí in concreto pracovati pro politickou samosprávu." Pak navrhuje rozdělení na kraje, ponechává Slezsko jako jeden administrativní celek, rozděluje Čechy v deset a Moravu ve čtyři kraje ve velikosti Slezska, dělá z jednotlivých obcí vědomé politické a sociální reformní jednotky a uvádí dále: "Území krajů tak jako okresů budiž co možno jazykově rozděleno: "Já pán, ty pán pravím s Havlíčkem." Naproti tomu podpisuje jako president státu 18. února 1920 zákon o rozdělení státu na župy, který německé a české okresy spojuje bez ohledu na národnost obyvatelstva, podpisuje zákon o správní reformě, který odstraňuje zbytky autonomních práv, ačkoli ještě ve své "Světové revoluci" na str. 529 prohlásil: "Nejúplnější samospráva a poměrné zastoupení menšin jsou v demokratickém státě dobrým prostředkem na ochranu menšin; samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavkem demokracie."

A ve svém novoročním poselství prohlašuje výslovně: "O territoriální samosprávě není a nemůže býti řeči." Jaký rozpor se tu objevuje, když uvažujeme o otázce jazykové: "Bráti někomu jeho řeč, je podle mého mínění bezduchý materialismus a politický mechanismus", říká právem ve svém článku "K otázce česko-německého vyrovnání", poněvadž podle něho je řeč jenom prostředkem, aby v dobrém jako ve zlém sloužila duchu. Jeho tehdejší návrh na jazykovou úpravu je prostý a přirozený a potřebná jazyková nařízení měla by podle něho vypadati asi takto: "V českých zemích jsou úřední řečí všecky tři řeči, polská ve Slezsku. Úřední řeč úřadů řídí se podle řeči většiny obyvatelstva, jemuž úřad slouží. Úřady dopisují si navzájem ve své řeči. Centrální úřady dopisují si s jinými úřady a korporacemi v řeči těchto úřadů a korporací. Centrální úřady jsou utrakvistické, jednotlivým osobám může býti v daném případě udělena jazyková dispense. Při rozdělení práce možno ovšem v jednotlivých odděleních přihlížeti k jazykovým znalostem. K úřadům první instance připouštějí se úředníci se znalostí jednoho jazyka. Vláda trvající jednostranně na domnělé nutnosti jediné řeči úřední, dopouští se chyby šovinistického nacionalismu a přímo jej vyvolává."

O 24 let později podepsal týž Masaryk jako státní president jazykový zákon z 18. února 1920, schválený a vnucený revolučním výborem, v němž se československá řeč, která přece ani neexistuje, dělá státním, oficielním jazykem republiky a v němž se národně jazykovým menšinám přiznávají jenom tehdy omezená práva jazyková, když jest jich v soudním okrese aspoň 20%, kdežto Němcům z ciziny vůbec se brání užívati jejich mateřského jazyka, zatím co na druhé straně zajišťují se každému jednotlivému českému státnímu občanu v čistě německém území jazykovém dalekosáhlá zvláštní práva jazyková, jazykový zákon, který se dokonce protizákonně stává základem nuceného zavádění českého úředního styku mezi německými ústavy vzdělávacími a úřady zemskými a ústředními. Vedlo by daleko a není k tomu také času uváděti všecky rozpory u Masaryka a jeho názorů a vypočítávati všecky zákony, za jichž uzákonění musí býti Masaryk spoluodpovědným, poněvadž měl možnost a podle našeho mínění i povinnost svým rozhodným "nikoli" jim zabrániti, po případě odepřením podpisu zameziti, aby se zákonem staly. V této souvislosti zmiňuji se jen o těch zákonech, které nejtíže postihují sudetskoněmecký národ a způsobují nám nenahraditelnou škodu, jak ve směru ideálním, tak i ve směru hospodářském. V oboru politickém: Ústavní zákony vzniklé způsobem nedemokratickým, které konec konců staly se pramenem všeho následujícího bezpráví na německém národě, zákony jazykové, o nichž jsem již mluvil, otázka úřednická, propuštění tisíců německých úředníků jenom pro jejich národní příslušnost. V oboru kulturním: Školské zákony z 3. dubna 1919 a z 9. dubna 1920, universitní zákon z 19. února 1920, jakož i vůbec pro kulturní národ ponižující boj proti našim školám a kulturním zařízením. V oboru hospodářském: po převzetí aktiv starého Rakouska nepřevzetí passiv, především válečné půjčky s jeho hroznými následky pro veškerý německý hospodářský život, neuznání předválečných rent, pozemková reforma, která byla podle prof. Rádla provedena jenom z důvodů národnostních, která nás připravila o více než třetinu naší rodné půdy a množství úředníků a dělníků o zajištěné zaměstnání a o existenci, dále sestátnění lesů, které převedlo násilně a téměř bez náhrady německé vlastnictví do rukou cizího národa, po případě do státního majetku, sestátnění soukromých drah atd.

Nechtějte, abych znovu drásal všechny rány. Z několika těchto jen ve spěchu vytržených výroků a činů Masarykových, které mohou býti ještě rozmnoženy do nekonečna, jistě jasně vysvítá, že Masaryk jako president státu neměl moci anebo odvahy zabývati se prakticky německočeským problémem, jehož význam pro stát a jeho existenci vždy uznával, a otevříti českému národu oči, poněvadž se daleko odchýlil od jedině možné a správné základny svého státu a svého poměru k německým spoluobčanům.

A to jsou také důvody, proč se my sudetští Němci dnes nemůžeme připojiti ke všeobecnému jásotu při 80. narozeninách presidenta Masaryka, nechceme-li vydati v sázku svou národní důstojnost jako národ. Musíme se tedy se vší rozhodností postaviti proti včerejším slovům kolegy dr Rosche, že Masaryk jest jediným Čechem, ke kterému my Němci můžeme míti důvěru. Po všem, co se stalo, musíme konstatovati, že ani Masaryk s naší strany důvěry nemá a nemůže si na ni činiti nároků. Každý národně uvědomělý Čech musí tomuto postupu rozuměti a jej schvalovati. Jestliže v českých zemích na všech stranách bude slaven 7. březen, budou-li vláti prapory a slavnostní salvy jako za slavných časů monarchistického a absolutistického panství pozdraví a ukončí ten den, budou-li o zásluhách Masarykových tisíce oficielních osobností a loyálních občanů mluviti skvělé řeči, pak je to se stanoviska státu a českého národa naprosto pochopitelné a srozumitelné. Avšak právě při těchto radostných slavnostech uvědomujeme si my Němci právem a jasně, že jsme svoji svobodu ztratili, uvědomujeme si, že jsme jenom předmětem české politiky a že jsme vyloučeni z každé positivní spolupráce, i když se týká našeho vlastního osudu. Odmítáme tyto slavnosti také proto, poněvadž, díváme-li se na ně správně, sledují přece jenom ten účel, aby uvnitř zlomily národnostní odolnost našeho národa, na venek pak předstíraly konsolidaci poměrů, a poněvadž by v lehkověrné a povrchní cizině snadno mohly vzbuditi názor, že sudetskoněmecký národ byl ve svých přáních uspokojen anebo že se již se svou situací smířil a že německá otázka v českém státě byla již uspokojivě rozřešena. Toho však není, jak výslovně konstatujeme. My považujeme také vlasteneckou servilnost za nedůstojnou, nemravnou a opovržlivou pro svobodný národ a pro svobodnou demokratickou republiku.

Uplynula také ještě příliš krátká doba od toho dne, kdy jsme si uvědomili svůj osud v celé tragické velkosti. Kdyby Čechové dovedli porozuměti německému cítění a myšlení, pak by nepožadovali od Němců aktů loyality a nenutili by je předstírati city, které tu nejsou a podle poměrů ani býti nemohou. Z výroků a spisů českých vůdců vyplývá, že ve starém Rakousku nejbolestněji pociťovali, když byli nuceni k projevům loyality pro panovnický rod, který nenáviděli, pro říši, jejíž zničení si přáli. Teprve v těchto dnech líčil mi národnostně uvědomělý profesor, duchovní, jak se vždy hleděl vyhnouti takovým projevům, jak vždy po každém volání "slávy" císaři s pohrdáním odplivl, aby aspoň takovým způsobem svému stísněnému srdci ulevil. Také Masaryk sám vyjadřuje se o tom v tom smyslu, že patří k jeho nejbolestnějším vzpomínkám z dětské doby, že již v nejútlejším věku byl nucen přetvařovati se při takových loyálních projevech.

Mohli bychom přece předpokládati, že Čechové podle vlastní zkušenosti, podle vlastních pocitů v době minulé neupadnou dnes do téže chyby, že si připomenou, že takové nucení způsobí jen opak a není schopno vzbuditi vlastenecké nadšení. Vlastenectví a loyalita není zboží, které by mohlo býti koupeno. Patriotismus a loyalita jest věcí citu, souhlasným tlukotem srdce, kdy chladně uvažující a počítající rozum je prostě vyřazen, po případě stržen spontánním nadšením, které samo sebou vzniká z citlivé duše. Patriotismus a loyalita nevznikají tedy na rozkaz použitím hrubé síly, ať již je psychická anebo fysická. Je nemorální, zavržení hodné a marné nutiti lidi tlakem a násilím svědomí k činům, které jejich citům odporují, a nemělo by k tomu docházeti ve státě demokratickém, který přece zaručuje všem občanům možnost nejvolnějších projevů mínění. Důrazně tedy musíme pozvednouti svůj hlas proti projevům, které jsou vynucovány pohrůžkou trestu, proti methodám, jakých se snad užívá ve státech policejních, které však nejsou hodny republiky. Takové projevy jistě neodpovídají ani názoru Masarykovu. Bohužel však 80. narozenin Masarykových užili někteří příliš horliví okresní hejtmané k tomu, aby takový nemorální tlak vykonávali a zneužili své moci k nezákonným opatřením. V té souvislosti poukazuji jen jako na příklad na výnos okresního úřadu v Hranicích z 3. února, kde se ukládá obecním starostům podle usnesení přípravné komise, která byla pro tuto slavnost zřízena u okresního úřadu v Hranicích, tedy způsobem naprosto nezákonným, aby projednali se školními správami a s jinými místními korporacemi společné slavnosti v obci. Jiní okresní hejtmané na př. nařizují, aby obecní a okresní zastupitelstva v této době konala slavnostní schůze, v nichž má býti loyální proslov, aby všichni podpisovali holdovací adresy a aby aspoň jeden telegram byl poslán do kabinetní kanceláře. Zemský úřad prý nařídil, aby bylo sděleno, které obce se zdráhají takové holdovací adresy podepsati, při čemž bylo veřejně vysloveno, že se takovým obcím za trest nedostane žádných přídělů z vyrovnávacího fondu. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Jeden zvláště horlivý okresní hejtman zavolal si dokonce předsedy společenstev a zástupce průmyslu a uložil jim, aby vyrobili pro presidenta dary a zaslali je ještě před 7. březnem, a při tom dal na jevo, že, neuposlechnou-li, nemohou pro budoucnost počítati se státními dodávkami. K tomuto postupu okresních hejtmanů prý došlo podle tajných příkazů zemských úřadů, které snad zase dostaly své pokyny od ministerstva vnitra.

Proti takovému postupu, který silně zavání vydíráním a je naprosto nemorální, musíme se co nejostřeji ohraditi a tážeme se předsedy vlády, zda takový postup podřízených orgánů schvaluje a svým jménem kryje. Pro budoucnost apelujeme na rozum Čechů samých, aby při takových příležitostech nenutili německý lid k takovému nedůstojnému jednání.

Končím. Myslím, že jsem dostatečně objasnil naše stanovisko k presidentu Masarykovi, takže můžete, klidně uvažujíce a nepředpojatě posuzujíce náš postup, rozuměti mu a jej chápati. V nynější době a za daných poměrů je pro sudetskoněmecký lid národní důstojnost nejvyšším a jediným statkem. Považujeme za svoji nejsvětější povinnost a za příkaz své národní sebeúcty a vážnosti, abychom právě v těchto těžkých dobách ujali se svého národa a hrdě se k svému ubohému lidu přihlásili. Odmítáme proto zákony Masarykovy a účast na takových slavnostech. (Potlesk.)