Přes Svaz národů a Locarno - v Locarnu uzavřené smlouvy a ujednání byly rovněž prohlašovány za vhodný prostředek, aby působivým způsobem urychlily odzbrojení předvídané ve čl. 8 stanov Svazu národů - přes podepsání Kellogova paktu a v těchto dnech v Londýně zasedající konferenci o námořním odzbrojení jest otázka odzbrojení méně rozhodnuta než kdy jindy a s výjimkou poražených států Německa, Rakouska, Maďarska a Bulharska a států ve světové válce neutrálních vidíme u tak zvaných států vítězných snahu, že místo aby odzbrojily, zbrojí ještě více s největší horlivostí, vydávajíce závratné částky. Až po zuby ozbrojeny snaží se tyto státy, aby svůj zbrojní průmysl bohatě vybavily a učinily všecky mobilisační přípravy. Tak byl nedávno před Kapitolem ve Washingtoně, odkud kdysi vyšlo poselství míru k národům, předveden členům kongresu nejnovější a nejrychlejší armádní tank. Vidíme, že ve Francii jest mobilisace připravena nejdokonaleji. Francie má mezi jiným největší vzdušné loďstvo světa a disponuje rovněž nově sestrojenými tanky. Dále víme, že Francie vyžaduje od svých spojenců, k nimž bohužel dlužno počítati i Československou republiku, nejvyšší rozvinutí zbrojní schopnosti.

Jestliže nyní se i v Československé republice přímo horečně zbrojí, pak máme za to co děkovati zahraniční politice ministra věcí zahraničních dr Beneše, který, místo aby v zájmu budoucnosti státu dělal politiku neutrality, místo aby dělal samostatnou zahraniční politiku, dělal po celá léta až do dnešního dne buď z vděčného přátelství, nebo z odvislosti na Francii jen politiku trabanta a sekundanta. Snad by se mi dalo namítnouti, že to spočívá v podstatě diplomacie Československé republiky. Dojista jest v podstatě diplomacie zjednati si přátele v cizině, ale přece především moudře ve státech sousedních, nikoli však v daleké Francii a v rovněž daleko položených státech Malé dohody. Československý stát by musil v nejvlastnějším zájmu - nelze to dosti často a silně zdůrazňovati raději hledati přátelství a spolupráci s beztak odzbrojeným Německem, s Rakouskem a Maďarskem - již hraniční poměry státu a velký počet německých a maďarských občanů ukazují tuto cestu - než hráti nadále svobodného státu v pravdě nehodnou úlohu francouzské přední stráže ve střední Evropě s Polskem proti Německu a s Malou dohodou proti Rakousku a Maďarsku.

Hájil-li ministr věcí zahraničních dr Beneš před několika dny v senátě ke konci rozpravy o svém výkladu svoji spojeneckou politiku tím, že mínil, že třeba, aby spojenecká politika byla schopna vývoje, pak nemůžeme těmto slovům tak dlouho dáti víry, až pan ministr věcí zahraničních nechá po svých slovech následovati skutek, upustí od dosavadní ztrnulé a jednostranné spojenecké politiky a bude dělati skutečně vývoje schopnou politiku spojeneckou. Bohužel nevidíme v tom směru ještě žádnou změnu smýšlení ministra věcí zahraničních a nejeví se ani ty nejnepatrnější příznaky takové změny. Řekl-li pan ministr dále ve svém doslovu, že prý se vždy snažil neříci nic, co by nějak mohlo býti na překážku příštímu vývoji, pak si dovolím zmínku, že tak tomu vždy nebylo. Pan ministr dr Beneš zapomenul, jak se zdá, při svém tvrzení, že stran připojení Rakouska k Německu jednou učinil výrok: "Připojení toť válka." Tento výrok vskutku nevypadá podle toho, jako by pan ministr věcí zahraničních byl se vždy vynasnažil, neříci nic, co by nějak mohlo býti na překážku příštímu vývoji.

Návštěva spolkového kancléře dr. Schobera před několika dny u italského krále a u ministerského předsedy Mussoliniho v Římě a jeho návštěva v posledních dnech v Berlíně jest zřetelným ukazatelem, že v Rakousku přece nejsou zcela přesvědčeni o upřímném přátelství Československa a snaží se učiniti schůdnými a volnými cesty nejen do Maďarska, nýbrž dokonce vzdor jižním Tyrolům do Italie, aby byli zajištěni pro všecky případy před případným laskáním a překvapením Malé Dohody, jejímž vedoucím státem jest Československá republika. Řekl-li pan ministr věcí zahraničních ve svém závěru ještě, že vždy udržel dobré vztahy k sousedním státům a nikdy zvláště s Německem neměl vážnějšího konfliktu, pak možno tuto poznámku chápati v Německu jen tak, že diplomatické vztahy mezi oběma státy byly až dosud korektní. Více si nikdo v Německu z výroku ministra věcí zahraničních asi nevybere, poněvadž úloha vnucená Francií Československému státu jest přece v Německu příliš známá a Německo o tom ví, že především v Československu a také v Polsku se dnes zbrojí o závod, aby, nastane-li potřeba, v nejkratší lhůtě vpadly do Berlína. Tuto ztrnulou a jednostrannou spojeneckou politiku ministra věcí zahraničních jsme my křesťanští socialisté potírali vždy, i když jsme měli jednoho zástupce ve vládě. Ani dnes nevidíme v tomto ohledu žádnou změnu směru v zahraniční politice, nemůžeme proto věnovati pracím ministra věcí zahraničních důvěru a musíme znovu právě v zájmu československého státu žádati o změnu v zahraniční politice, požadovati upřímně přátelský poměr především k Německu a Rakousku.

Pod přátelským poměrem rozumíme ovšem více než jen dobré, to jest korektní vztahy. Takový přátelský poměr dá se tím spíše zjednati, že ani se strany Německa, ani Rakouska nehrozí nebezpečí.

Pan posl. Vančo hájil nedávno v rozpočtovém výboru mínění, že Maďaři nepůjdou prve do Haagu nebo do Ženevy se zeptat, mají-li Československo přepadnouti čili nic. Přepadnou je, uvidí-li, že není dostatečně připraveno. Toto mínění nesdílím, pro tvrzení chybí důkazy a proroctví mají jen velmi problematickou cenu. Shledává-li p. posl. Vančo s ohledem na zeměpisnou polohu Československého státu, že vojenský rozpočet dá se nazvati sotva postačujícím, dovoluji si podotknouti, že přece zakladatelé tohoto státu sami vytvořili jeho hranice a že hranice neozbrojeného Německa jsou ještě rozlehlejší než hranice Československého státu. Případné napětí s Maďarskem dá se vyříditi smírnou cestou. Výroky, vypadající jako podezření, zvětšují jen případné potíže s Maďarskem, místo aby je zmenšovaly a věci míru prokazuje se takovou argumentací velmi špatná služba. Označovati Němce, Rakušany a Maďary jako nespolehlivé a toužící po odplatě, říkati, že pro československou armádu přijde jako nepřítel v úvahu jen Německo, Rakousko a Maďarsko, odůvodňovati nutnost zbrojení Československé republiky ohromným a tajným zbrojením Německa a Maďarska, všecka tato zlovolná tvrzení stojí na slabých nohách a nutno jim přikládati cenu jen jako výmluvám. Takové žaloby na nezabezpečenost proti naprosto odzbrojeným sousedům jsou přímo směšné a nejsou nic jiného než lehce poznatelné zastírací manévry, aby byl militarismus vlastního státu nějak, byť i tak špatným způsobem odůvodněn a aby bylo lze se vyhnouti tak potřebnému odzbrojení.

Jednou z nejdůležitějších otázek, jež má Československá republika řešiti, musí však vždy býti otázka odzbrojení, jakož také Svaz národů jest povinen ukazovati cestu a nutiti státy, aby odzbrojily, má-li vůbec Svaz národů míti ještě oprávnění k existenci. Krásnými slovy u zeleného stolu není pomoženo, po slovech musí konečně jednou přijíti skutky. Udržují-li bývalé vítězné státy bohužel ještě stále silně vyzbrojené armády, pak to nemá býti směrodatným pro státy malé, k nimž náleží také Československá republika, předpokládajíc ovšem, že tyto malé státy se těší plné neodvislosti, čemuž ovšem, jak se zdá, u Československé republiky není. Měla-li by však Československá republika, jak nás pan ministr věcí zahraničních vždy ujišťuje, býti přece nezávislým státem, který má plnou volnost jednání, tak ať pan ministr věcí zahraničních jednou podá důkaz a přikročí s panem ministrem národní obrany ihned k rušení militarismu a toto rušení ať provede tím spíše, že v agrárním a průmyslovém oboru panující krise dnes přímo volají po zrušení militarismu tížícího všechny vrstvy obyvatelstva a proto nemůže beztak trpělivé obyvatelstvo déle snášeti tíživá vojenská břemena. Při této příležitosti bych rád poukázal i na § 1 branného zákona z 19. března 1920, kde se praví: "Branná soustava Československé republiky bude postavena na miličním základě. Ustanovení tohoto zákona platí pro dobu přechodnou." Musím to označiti jako kuriositu, jestliže tehdejší zákonodárci dnes svůj zákon zapírají a nemají nejmenšího úmyslu vůbec zaváděti milici, jak vychází najevo z výroku, který učinil dnešní předseda vlády jako tehdejší ministr nár. obrany, že se milice pro naše poměry nehodí a jest také příliš drahá. Považoval bych za poctivější a více odpovídající pravdě, aby byl branný zákon z r. 1920 pozměněn v tom smyslu, že vojenská správa vůbec již nepomýšlí na zavedení milice a zrušení všeobecné branné povinnosti. Že by dnešní branný systém byl snad levnější než milice a že by při dnešním branném systému byla vojenská břemena méně tíživá, popírám a se mnou většina řečníků v rozpočtové rozpravě, kteří si také živě stěžovali, že všeobecná branná povinnost ukládá obyvatelstvu ohromná břemena.

Tím přicházím k jedné z nejnepříjemnějších kapitol našich státních výdajů, k rozpočtu ministerstva národní obrany. Rozpočet ministerstva nár. obrany byl minulou vládní koalicí vymezen na 1·4 miliardy a pohybuje se proto také pro r. 1930 v týchž hranicích. Vojenská správa se r. 1928, jak jest zřejmo ze státní účetní uzávěrky za rok 1928, této hranice nedržela, nýbrž ji překročila asi o 83 miliony. Scházející částka byla tehdy patrně uhrazena z daňových příjmů státu. Také r. 1929 překročila vojenská správa částku jí přidělenou 1·4 miliardy asi o 75 milionů. Úmysl, aby tento schodek byl kryt tím, že měl býti rozpočet pro 1930 o tuto částku zvýšen, nemohl býti uskutečněn pro odpor několika stran dřívější koalice, mezi tím i mé strany. Proto nelze také pro 1930 považovati 1·4 miliardy výdajů vojenské správy za definitivní, nýbrž nutno je zvýšiti o částku, o níž bývá, jak se zdá, rozpočet obvykle překročen.

K tomu přichází ještě každoroční kvota fondu na výzbroj, takže preliminované celkové výdaje vojenské správy dlužno pro 1930 stanoviti na 1780 milionů bez vydání na vojenské stavby, vojenské pensisty, vzducholodě atd. Uváží-li se, že celkové výdaje státní správy jsou preliminovány na 9·36, celkové příjmy na 9·41 miliard, nutno výdaje vojenské správy označiti jako velmi veliké. Výdaje pro československou brannou moc absorbují ještě stále skorem pětinu čili 20 % státních příjmů. Berou-li se však v úvahu plány vojenské správy, na př. zvýšení platů gažistů, zvýšení nákladu pro déle sloužící poddůstojníky, zavedení předvojenské výchovy mládeže, nahrazení vojínů při různých řemeslnických pracích civilními zaměstnanci, převzetí části strážní služby civilní společností, racionalisace vojenské administrativy atd., musí se přijíti k náhledu, že vojenská správa nevystačí ani s částkami, které má k disposici a které jsou pro hospodářské a sociální poměry - Československa dojista velmi značné.

Vojenská správa snažila se sice úzkostlivě, aby rozpočtovou hranici zachovala, aby se dalo říci, že se vyhovělo zákonu čís. 240/26 o úpravě vojenského rozpočtu a že byla dodržena hranice 1400 milionů pro vojenská vydání. Tento postup možno označiti jako velmi pěkný a korektní, avšak obyvatelstvo přeje si více než korektnost rozpočtu, přeje si, aby vojenská správa své výdaje - ve mnohých bodech jest to zcela lehce možné - omezila, požaduje, aby tíživá vojenská břemena byla snížena, a nepociťuje to jako úlevu, jestliže se mu pro upokojení řekne, že vojenská vydání nepřekročila nejzazší mez. Obyvatelstvo nechce také stále žíti v úzkosti, že bude obšťastněno a překvapeno novými vojenskými požadavky a nemá ctižádosti, aby smělo žíti ve státě, který jest co do relativní výše vojenského rozpočtu překonán toliko 4 státy.

Je-li možno zmenšovati vojenské vydání v Dánsku a Finsku, pak musí to býti proveditelné i v Československém státě. (Posl. dr Luschka [německy]: Jako nové stejnokroje!) Ano, zcela správně! Dánsko zmenšilo jako první země dobrovolně bez jakéhokoli vnějšího nátlaku počet svého vojska, poněvadž vojenský rozpočet jeho finance příliš zatěžoval. Ve Finsku jest rovněž snaha, aby branné výdaje byly sníženy aniž tím byla ohrožena obrana země. Vedle jiných reforem bylo ve Finsku provedeno i zkrácení služební doby. Dánsko a Finsko jsou sice malé státy, však ani Československá republika není velmocí a měla by si spíše bráti příklad z malých států a nepřecházeti s jistým velmocenským chováním oprávněné životní zájmy svých občanů.

Musím dále s politováním zjistiti, že se v ministerstvu národní obrany zahnízdil velice nákladný zvyk delegovati nejen vojenské přidělence, nýbrž také ještě trvale důstojníky do cizích armád, aby prý studovali cizí vojenská zařízení a zdejší zbrojení pak přiměřeně doplňovali. Tací důstojníci jsou většinou posíláni do Francie, někteří také do Polska, Jugoslavie atd. Jest to pro poplatníky velmi nákladný a zbytečný přepych, aby dopláceli jak na francouzskou vojenskou misi doma, tak na 47 důstojníků delegovaných do Francie a jinam do ciziny. Poplatník jest toho mínění, že, je-li československá armáda určena pouze pro obranu, jak se mu stále namlouvá, jsou taková vydání zbytečná a že by měla býti použita na drahotní přídavky mužstva a na zlepšení jeho stravy. Není-li československá armáda cílem, nýbrž prostředkem, zárukou bezpečnosti státu, jak nedávno prohlásil pan ministr národní obrany, pak není vůbec zapotřebí míti v armádě tolik činných důstojníků. Na 400 vojínů připadá jeden generál, na 5 vojínů jeden důstojník, na pluk připadá průměrně 31 štábních kapitánů, ačkoliv jest zapotřebí jen 12. V ministerstvu národní obrany působí vedle 383 civilních úředníků, 10 divisních, 15 brigádních generálů a asi 600 důstojníků různých stupňů. K vojsku přináleží jen 8656 důstojníků, k tomu patří právě tolik podporučíků a rotmistrů. Kam to povede? Československá republika stala se vojenským státem prvního řádu, což jistě není v zájmu národů stát obývajících, které se především snaží, aby se mohli věnovati novému vybudování hospodářství a péči o sociální a kulturní úlohy. Dnes se ukazující vojenský stát se musí zmenšiti a z finančních důvodů musí především následovati snížení přílišného počtu důstojnických míst. Tím možno učiniti značné úspory, které mohou býti mezi jiným použity ke zlepšení situace vojenských pensistů, poněvadž jest do nebe volajícím bezprávím vydati vojenské pensisty na pospas hladu a vždy jen jednostranně se starati o zlepšení situace aktivních gážistů. Zmenšením důstojnického sboru mohla by býti také lehce zajištěna část oněch peněz, jichž je zapotřebí, aby se vyplnily předpoklady pro zkrácení doby presenční služby a především míti úhradu pro nový zákon o déle sloužících poddůstojnících, aniž by bylo nutno obyvatelstvu ukládati nová finanční břemena.

V pravdě by to obyvatelstvo radostně uvítalo jako úlevu, kdyby se jednou konečně začala zkracovati služební doba a kdyby byla zavedena 14měsíční presenční služba. Kdysi se očekávaly činy, ale zase bylo slýchati, jako již tak často, jen sliby, sliby, jimž nelze dáti víry, neboť opět nebyly dané sliby dodrženy.

Branný zákon ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., činil v §u 61 opatření stran zavedení 14měsíční služební doby již pro rok 1926. Z důvodů vojensko-technických byla zákonem z 8. dubna 1927, čís. 51 Sb. z. a n., tato lhůta odsunuta na neurčito, zároveň však - a to bych zvláště připomněl - dáno tehdejším ministrem nár. obrany, nynějším předsedou vlády, ujištění, že to bude určitě možným nejdéle ve třech letech, aby byla zavedena normální 14měsíční služba. Co slyšíme však nyní z úst nynějšího ministra národní obrany? Že prý ustanovení branného zákona z r. 1920, které tuto služební dobu počínajíc rokem 1926 stanovilo na 14 měsíců, bylo ukvapené, že nejsou k tomu dosud dány předpoklady a že prý tehdy schválený zákon o umístění déle sloužících poddůstojníků v civilních úřadech - předpoklad to pro snížení doby presenční služby - nepřinesl očekávaného výsledku. Pan ministr nár. obrany ujišťoval sice jako jeho předchůdce, že vojenská správa má nejlepší vůli, aby přikročila ke zkrácení doby presenční služby, budou-li splněny určité předpoklady, prohlásil však, že slib jeho předchůdce, že služební doba bude během dvou až tří let zkrácena, prý byl slibem podmínečným, slibem, jímž on není vázán, poněvadž prý právě nebyly zde ještě předpoklady potřebné k tomu, aby se dal splniti slib o zkrácení služební doby. Za takových poměrů bylo by skutečně brzy možno ztratiti víru v lidstvo, dojista však víru v ministerské sliby v Československu. Kde je vůle, tam jest cesta, praví přísloví. Jestliže se však stále zdůrazňuje, že cesta, mající vésti ke zkrácení služební doby, jest známá, na tuto cestu se však nikdy vážně nevkročí, musí se přijíti k přesvědčení, že především schází vážná vůle a že ustavičná prohlášení, že prý dávno ještě nejsou splněny předpoklady pro zkrácení služební doby, nejsou ničím jiným než lichými výmluvami, poněvadž by bylo bývalo dosti času, aby předpoklady pro zkrácení služební doby byly jednou vyřešeny s konečnou platností.

Vojenské správě chyběla však dosud dobrá vůle nebo možnost, aby směla vážně započíti se zkrácením služební doby. Přece víme, že bohužel v Československé republice jsou vojenské otázky v úzké souvislosti s otázkami zahraniční politiky. K tomuto náhledu musíme dojíti, pozorujeme-li, jak stále opět vojenská správa při zkracování služební doby váhavě postupuje, vidíme-li, jak se vojenská správa snaží nakupiti stále více a více obtíží, klásti nové podmínky pro zkrácení služební doby, podmínky, které jako na př. předvojenská výchova mládeže, narazí na energický odpor. Tímto způsobem chce se, jak se zdá, zkrácení služební doby odkládati na dlouhé lokte, ne-li docela znemožniti.

My němečtí křesťanští sociálové jsme tehdy hlasovali, aby byl vytvořen předpoklad pro zkrácení doby presenční služby, pro zákon o umísťování déle sloužících poddůstojníků v civilních úřadech, ale odmítli jsme předvojenskou výchovu mládeže. Pan ministr národní obrany chápe se dnes, byť i velmi opatrně, opět problému předvojenské výchovy mládeže. To je skutečnost, která se nedá popříti, třebaže pan ministr chytře a z opatrnosti neoznačuje již úlohu připravovaného návrhu zákona jako předvojenskou výchovu mládeže, nýbrž jako zcela nevinně vypadající tělesnou výchovu mládeže, která ovšem má býti povinná. Že povinná tělesná výchova mládeže není ničím jiným než předvojenskou výchovou mládeže, jest jasno. Jest to jedno a totéž a jenom slovní hříčka. Změna názvu sleduje však účel, aby vlastní úmysl byl zastřen a aby lehkověrní občané byli ošáleni. Že se návrh zákona o předvojenské výchově mládeže podle pořekadla "Janku běž napřed, máš větší boty" dává vypracovati v ministerstvu veřejného zdravotnictví a nikoli již v ministerstvu nár. obrany, není nic jiného, než zastírání vlastních úmyslů a chytře vypočítané šálení. (Posl. dr Luschka [německy]: Zatížení Němců!) Ano! Poněvadž návrh zákona týká se veškeré mládeže mužského pohlaví až do stáří, kdy nastane povinnost k vojenské službě, jest z toho viděti dostatečně vlastní ráz návrhu zákona. Má-li býti provádění předvojenské výchovy mládeže svěřeno nadto rukoum tělocvičných a sportovních organisací, tak to znamená hrob svobody německých turnerských a sportovních organisací.

Žádáme a očekáváme, že se ministerstvo veřejného zdravotnictví nepropůjčí ministerstvu nár. obrany k takovým přípřežným službám a nebude mu tahati horké kaštany z ohně. My němečtí křesťanští sociálové budeme co nejostřeji potírati předvojenskou výchovu mládeže, ať přijde z kterékoli strany a pod jakýmkoli názvem. Předvojenská výchova mládeže má teď býti opět předchozí podmínkou pro zkrácení doby presenční služby. I zde se pozoruje, jako v jiných oborech, opět velmi zřetelně francouzský vliv a nátlak. Že vojenská správa Československé republiky ve všem chce napodobovati francouzský příklad, jest zřejmo z akce, jíž se podjal Svaz československých důstojníků tím, že zaslal návrh zákona o předvojenské výchově mužů a vojenském výcviku žen všem kulturním, tělocvičným a sportovním organisacím v těchto dnech s prosbou, aby se k tomu do 3. března vyjádřily a účastnily se ankety konané toho dne o této otázce. Návrh činí opatření, aby v používání zbraní byla školena nejen mládež od 14. roku až do nástupu vojenské služby, nýbrž i vysloužilí mužové až do 50 let. Také ženy mají býti vojensky školeny, ovšem především ve službě pomocné, hlavně ve službě zdravotní. První počátky předvojenské a vedlejší vojenské výchovy mají se konati v rámci školy. Účast má býti dobrovolná, ale účastníci mají býti lákáni zvláštními výhodami a odměnami, jež by stanovilo ministerstvo nár. obrany. Tu bych rád měl vysvětlení, zda ministerstvo nár. obrany pověřilo Svaz čsl. důstojníků provedením této akce a zda je Svaz čsl. důstojníků odbočkou ministerstva národní obrany, pakli ne, odkud béře Svaz čsl. důstojníků oprávnění k takové akci, neboť po mém soudu jest přece k provádění takových akcí legitimován jen parlament. Buď doufá pan ministr, že bude moci snáze prosaditi v dnešní většině, v níž jsou také velmi vlivně zastoupeny socialistické strany, výchovu civilního obyvatelstva k brannosti, zvláště předvojenskou výchovu mládeže pod pláštíkem tělesné výchovy mládeže a civilního obyvatelstva než jeho předchůdce v dřívější většině, v níž předvojenská výchova mládeže musila se nechat padnouti právě pro odpor více občanských stran k nimž náležela i strana moje - a které byly osočovány soc. demokraty stále jako militaristické, nebo doufá pan ministr, kdyby sociální demokrati se na to nechytli, že tímto jednoduchým způsobem odloží zkrácení služební doby ad Calendas graecas. Z tohoto chování vojenské správy k otázce zkrácení služební doby jest zřejmo, že obyvatelstvo bude musit ještě dlouho čekati na splnění svého tak oprávněného přání nebo si bude moci vykoupiti zkrácení služební doby - poněvadž 5 předpokladů pro zkrácení služební doby bude spojeno s jistými dojista nikoliv malými finančními obětmi, jak pan ministr již ohlásil - jen velikými finančními obětmi.

Opět zvýšení břemen místo snížení! Cesta ke snížení služební doby nestala se příslušnými výroky pana ministra v branném výboru 23. ledna 1930 kratší a jednodušší, nýbrž delší a složitější a obyvatelstvo jest o naději chudší, což jest tím smutnější, když musí trpěti jinak dosti strastí za nynější agrární a průmyslové tísně. Jest nejvyšší čas, aby také jednou vzala vojenská správa zřetel na platební schopnost obyvatelstva, neboť zhroucení národního hospodářství by mělo nepopíratelně za následek úpadek a konečně zkázu státu.

Mám-li ještě mluviti o zacházení s německými vojíny v armádě, připouštím rád, že se na mnoha místech trochu polepšilo, ale ještě daleko není dobré. Zaujatost proti Němcům ve vojenské správě dosud zcela nepovolila. Němečtí nováčkové jsou stále ještě většinou zařaďováni do pluků, které daleko od domova leží na Slovensku, a jejichž plukovní štáb skládá se většinou z bývalých legionářů, nyní přirozeně důstojníků. Možno si představiti, že zacházení s Němci není v těchto plucích zvlášť blahovolné. Německý vojín nenajde ani v českém vojínu nebo poddůstojníku, ani u českého důstojníka sebemenší oporu. Také jeho styk s případnými německými kamarády jest pod dohlídkou a pohlíží se na něj křivě. Jest to smutná isolace, v níž se nachází Němec v československé armádě, a není proto divu, zmocní-li se mladých lidí velmi často hluboká duševní tíseň, jež může u citlivých povah vésti dokonce k sebevraždě. Vojenská správa nesmí trpěti v národním vojsku, jakým má býti československá armáda, v žádném případě zacházení odstrkující a odpuzující ostatní národnosti státu, neboť nemusí na vydržování armády přinášeti velmi veliké oběti jen Češi a Slováci, nýbrž i Němci a Maďaři, mají tudíž právo požadovati, aby se s nimi v armádě zacházelo jako s rovnými mezi rovnými, má-li tato věta znamenati vážnou skutečnost a nikoli jen směšnou frašku.

Ale, stejným zacházením v armádě to ještě dávno nevypadá tak, aby vojenská strana měla právo říci, jak se nedávno stalo: "Naši němečtí a maďarští krajané nemají nejmenšího důvodu ke stížnosti, neboť se těší přímo ideální rovnoprávnosti."

My němečtí křesťanští sociálové pociťujeme dále jako nesnesitelné, že vojenská správa stále ještě nepřihlíží k německému hospodářství, průmyslu, obchodu a živnostem a zemědělství v oné míře, která odpovídá jejich poplatnosti. Také zde musí platiti zásada: Stejné povinnosti, stejná práva. Při zadávání dodávek, při stavbách kasáren nesmí býti směrodatným šovinistický duch, nýbrž jen duch objektivity. Tohoto ducha objektivity postrádám při zadávání prací pro stavbu nových kasáren v Trutnově, postrádám tohoto ducha objektivity při zadávání dodávek pro posádky jako na příklad v Děčíně n. L., kde byla dána přednost pražským firmám před zemědělským děčínským okolím.

My něm. křesť. sociálové žádáme dále co nejdříve nové úpravy zákona ubytovacího a zákona o přípřežích, aby byla snížena břemena obcí s ohledem na jejich menší platební schopnost. Odedávna slýcháme, že ministerstvo národní obrany pracuje na novém ubytovacím zákoně, který shrnuje dosavadní předpisy, že bude dále zákon o přípřežích modernisován a proměněn v zákon o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru, ale až do dnes postrádáme ještě stále příslušných nových, úlevy přinášejících návrhů zákonů, zvláště přesného vymezení pojmu přechodného a stálého ubytování. My němečtí křesťanští sociálové prohlašujeme se za solidární s požadavky německých posádkových obcí na osmé řádné valné hromadě Svazu německých samosprávných sborů v Československé republice, jež se konala v Trutnově dne 19. května 1928. Zvláště požaduji jako příslušný poslanec, aby voj. správa konečně jednou udělala přítrž dlouholetému ubytovacímu skandálu v Trutnově a Broumově, vrátila opět městské obci v Trutnově k volné disposici městskou budovu "Union", v Broumově klášter a osvobodila olivětínské průmyslové podniky od dlouholetého ubytování. Moje strana žádá dále přeložení posádky z lázeňského místa Gräfenberku, aby se opět neudál podobný smutný případ jako v poslední době.

Zároveň požadujeme, aby bývalí poddůstojníci došli konečně již svého práva. Nejde zde jen o Němce, nýbrž i o české bývalé poddůstojníky z povolání. To dojista nejde, aby v právním státě byli lidé, kteří stejně jako každý jiný státní služebník věrně a poctivě vykonávali k Československému státu svoji povinnost a ve mnohých případech obětovali i zdraví, odbýváni tím způsobem, že nebyli bez jakéhokoli odůvodnění převzati do československé armády, nebo byli po několika služebních letech z armády z čista jasna propuštěni, čímž byla většina bývalých poddůstojníků z povolání vydána nezaviněně na pospas největší bídě. Otázku bývalých poddůstojníků z povolání, ježto mnozí z nich se svými rodinami trou bídu, musí vojenská správa co nejdříve spravedlivě vyřešiti. Jsme toho mínění, že československá armáda může plně a zcela dostáti svým úkolům, aby udržela klid a pořádek ve státě, aby zajistila další mírový vývoj státu, aby chránila hranice státu, aby zajistila v dobách politického napětí neutralitu, jen tehdy, jestliže vojenská správa nasadí všechno, aby v národech tohoto státu, zvláště v německém národě, pochovala s konečnou platností mínění, že armáda jest státem ve státě, že armáda jest cizím tělem v těle národa.

My němečtí křesť. sociálové nemůžeme míti důvěru k zahraniční a vojenské politice nynější vlády a většiny a proto odmítáme státní rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. David.

Posl. David: Slavná sněmovno, dámy a pánové! Dovolte mně k rozpočtu ministerstva národní obrany přičiniti několik poznámek.

Předem zdůrazňuji, že jsme přímo vášnivými zastánci míru a že budeme pracovati, aby mír byl za každou cenu zachován. (Výborně!) Víme, jak hrozným neštěstím pro lidstvo je válka. K nám stále a stále mluví výstražná slova, která jsem četl předloňského roku v kostnici na Loretě, na francouzském bojišti. Na konci dlouhých vojenských hřbitovů postavili Francouzi pomník v podobě kostnice, v níž odpočívají kosti statisíců neznámých vojáků, kteří mluví k lidstvu těmito slovy: "Vy všichni, kteří putujete touto cestou, zkropenou krví a vroubenou mrtvolami tisíců, slyšte hlas vycházející z hekatomb: Národové, sjednoťte se, lidé, buďte lidští!"

Jsme nepřáteli války, ale to neznamená, že bychom neměli býti pohotovými odraziti každý útok podniknutý na existenci Československé republiky. (Výborně!)