Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Schollich. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Po 10 let mám tu čest býti příslušníkem této slavné sněmovny a prodělal a prožil jsem zde tak mnohou bouři jako činná a trpná část. Od 10 let chápu se každoročně při projednávání státního rozpočtu příležitosti, abych se zvláště při kapitole "školství" ujal slova a přednesl s obšírným odůvodněním německé stížnosti k této kapitole, ve stálé naději a očekávání, že přece konečně jednou česká většina dojde k tomu, aby spravedlivěji posuzovala německé stížnosti a aby německému školství poskytla ohledy jemu patřící podle práva a zákona. Bohužel však tomu tak není. Těchto 10 let šlo kolem vás takřka beze stopy, nikde se neukazuje ani náběh k zlepšení a změně, k pokroku na přirozené dráze vývoje. Stanovisko k německému národu a k jeho kulturním zařízením zůstalo stejně odmítavé, ať již ten který předseda střídajících se vlád náležel k té či oné straně, ať ministr školství a národní osvěty je členem občanské či socialistické strany, ať byla u vesla všenárodní koalice nebo národnostně smíšená vláda. Ani vstup německých stran do vládní většiny, jejich bezvýhradné přiznání ke státu, jejich obětavá loyalita nemohly přivoditi změnu tohoto zahanbujícího stavu.

Od začátku prosince minulého roku máme nyní novou vládní většinu, ke které s německé strany patří mimo Svaz zemědělců i aktivisticky positivní pracovní a hospodářské souručenství se svým k vyrovnání hotovým křídlem Roschem a německá soc.-demokratická strana dělnická. Při tomto složení musilo by se přece doufati, že tentokráte poskytnou rozpočtová projednávání jiný obraz než po všecka minulá léta a že se vyjde více vstříc německému národu a jeho požadavkům než dosud. Jest správné, že se parlamentní methody trochu zlepšily, že tentokrát při poradách rozpočtového výboru mnohdy prudce a ostře kritisovali i příslušníci vládních stran a upustili od dosavadní zvyklosti, že vládní poslanci jsou povinni omluviti a schváliti, co se kde ve státní správě stane nebo co nějaký zkostnatělý šovinistický byrokrat spáše. Kdyby jen ještě mělo dojíti k tomu, aby veškeré přednesené stížnosti v různých oborech veřejného života a státní správy byly podrobeny přesnému a objektivnímu přezkoumání co do jejich oprávněnosti a našly se prostředky a cesty k jejich odstranění, pak by kritika působila tvořivě a plodně a měla za následek všeliké výhody.

Bohužel ani za nového režimu se nezměnilo zacházení se stížnostmi přednášenými s německé strany, a to nejen se strany oposice, nýbrž i se strany německých vládních poslanců v drtivém množství a mnohoobsažnosti, to nutno výslovně konstatovati vůči utajovacím způsobům německých časopisů, které nemají tolik odvahy, aby svým čtenářům jasně a zřetelně sdělily tuto skutečnost. Není to zahanbující, jestliže jednotliví resortní ministři několikahodinové vývody německých řečníků o skutečných ústrcích a útisku odbudou krátce poznámkou, že "s německé strany vznesené stížnosti jsou naprosto neodůvodněné", viz Mlčocha, dr Frankeho a jiné. Dojista smí se míti za to, že němečtí zástupci lidu svá tvrzení přednášejí jen na základě jasných skutečností a nebudou vyprávěti pohádky. Tvrdí-li se na př., že v ministerstvech a v ústředních úřadech nelze najíti německé úředníky buď vůbec nebo jen v nejskrovnějším počtu, a žádá-li se silnější zastoupení německého živlu, pak nelze přece tuto skutečnost, jež se dá beze všeho číselně dokázati, jednoduše odbýti tím, že na př. pan ministr prohlásí, že se nikdo netáže po národnosti úředníků, nýbrž jen po jejich schopnosti a použitelnosti. A to je dojista bolestným poznatkem pro mnohého snílka na německé straně, zvláště pro pány z pracovního a hospodářského souručenství, že na nyní opět nastoupené cestě bezpodmínečného vstupu německých stran do vlády, bez programu dříve smluveného, nebude nikdy možno v tomto státě vyříditi národnostní otázku, což přece národní strana tvrdila již při provádění prvního pokusu. Vidíme právě základní zlo hlouběji a míníme, že ke zlepšení může dojíti jen radikální změnou celého systému, který dnes tkví v ústavě a v celé výstavbě státu, a že by Češi, národ stát ve skutečnosti ovládající, mohli býti donuceni jen jednotnou německou vůlí k odporu, aby se podjali změny podle našeho přání, nutné pro náš vlastní život jako národa.

K těmto myšlenkovým pochodům dojde se bezděčně, pohlíží-li se kriticky na postup v rozpočtovém výboru i při projednávání na př. školské kapitoly. Škola jest nejcitlivější místo na těle našeho národa, a to právem, vždyť zde jde o kulturní statek, o zařízení, na jehož vývoji mají nejživější zájem veškeré vrstvy našeho národa, poněvadž na tom nikoliv na posledním místě závisí budoucnost národa sama a jeho možnost soutěže v boji o bytí s jinými národy. A právě v tomto životně nejdůležitějším oboru musili jsme již od doby naší vynucené příslušnosti k českému státu pozorovati těžké, urážlivé, ba jak my tvrdíme, úmyslné ústrky a zanedbávání, které v nás konečně daly vzejíti poznání, že právě příslušník cizího národa není nikdy s to, aby kulturní statky jiného národa nepředpojatě obstarával a spravoval. Z tohoto během let získaného poznání vyvstal na německé straně samozřejmý požadavek kulturní samosprávy, samosprávy školské. Jsme toho mínění, že škola musí býti odňata národnostnímu zápasu, národnostním bojům a třenicím, jak zde vždycky budou, kde národové tak hustě a promíchaně sídlí, má-li plniti svoji vznešenou úlohu. Vždy bude a zůstane, jak jsem již řekl ve své rozpočtové řeči 1. prosince 1920, skvrnou hanby na cti českého jména, že s odůvodněním, že německé školství dík zvláštní péči rakouského státu se mohlo lépe vyvíjeti, byl hned po převratu veden rozhořčený boj proti našemu školství, jenž byl paškvilem každého pojmu spravedlnosti a péče o soudobé vybudování německého školství a kterému, jak víte, padlo kolem 3000 školních tříd za oběť, místo aby Češi byli v ušlechtilém závodě pozvedli školství vlastní.

Bylo pochopitelné, že němečtí zástupci i při letošní školské debatě přáli si vysvětlení právě stran tohoto bodu pro náš národ nejdůležitějšího, o německé školské samosprávě, od ministra školství a národní osvěty a očekávali jasnou odpověď a stanovisko. Směli to tím spíše, že ministr Dérer jest členem české soc.-demokratické strany, která prý přislíbila při vstupu německé soc.-demokratické strany do vlády německým soudruhům co nejzazší ohledy na německé kulturní požadavky, dále německá sociálně-demokratická strana sama jest v tomto směru podle své minulosti nedvojsmyslně utvrzena a po každé požadovala kulturní samosprávu jako první krok na cestě k národnímu vyrovnání, dále hájilo výslovně tento požadavek pracovní a hospodářské souručenství před svým vstupem do vlády a konečně Svaz zemědělců až dodnes neodvolal svá k tomu se vztahující usnesení z dřívější doby. Co nám pan ministr Dérer řekl o tomto požadavku, hájeném všemi německými stranami, tedy jednomyslně, jest více než skrovné a nesmí již nyní zůstati bez odvetty. Pravil o tom: "Požadavek národně-kulturní samosprávy Němců nelze politicky posuzovati, nýbrž jedině se stanoviska pedagogické a administrativní účelnosti. K uplatnění národně-kulturních zájmů našich německých spoluobčanů najde se dosti příležitosti v rámci celostátního zájmu. V pedagogickém ohledu se uplatňují národně-kulturní snahy našich Němců již nyní v plné míře. Jejich uplatnění v administrativě jest ovšem věcí školního zřízení."

Vůči tomuto nejasnému a více než dvojsmyslnému znění možno dojista tvrditi, že delfská Pythie byla kdysi ve svých orakulech jasnější a zřetelnější než československý ministr školství Dérer ve své odpovědi na otázku po německé školské samosprávě. "Socialdemokrat", orgán německé sociálně-demokratické strany, má naprosto pravdu, když ve svém čísle z 9. února t. r. hájí v článku "Nanejvýš zbytečné rozčilení!!" pana ministra Dérera proti útokům s poukazem, že z jeho slov dá se také vyčísti něco jiného, než že tam nalezli "důkladné neporozumění nebo dokonce zlovolné naznačení". Jest správné, že v tom možno najíti vše, ale také je možné, že se tam nenajde vůbec nic. Copak to znamená, posuzuje-li pan ministr školství náš požadavek kulturní samosprávy ne s politického, nýbrž se stanoviska pedagogické a administrativní účelnosti. Jsme naprosto srozuměni, bude-li tato otázka zbavena svého politického charakteru. Právě výchovný úkol školy přece vyžaduje, aby německé školství bylo vloženo do rukou krajanů, kteří jediné vyvinou správné porozumění pro jeho potřeby a nutnosti. Administrativní účelnost takového opatření jest přece již dána tím, že celá správa se zjednoduší a zlevní a že se vytváří bez třenic. Nezdůrazňuje se však právě s české strany neustále proti německému pojetí, že tento německý požadavek má vysoce politický charakter a že právě proto nesmí býti projednán?

Posl. Lukavský vyslovil se právě tyto dny v jednom článku plzeňského "Českého denníku" rozhodně proti kulturní samosprávě Němců. Prohlásil mezi jiným, že prý není pravda, že autonomní snahy Němců jsou vedeny pedagogickými a administrativními důvody, nýbrž, že jejich skutečný hlavní moment jest politický. Německá mládež má býti po zavedení německé školské samosprávy vychována tak, aby mohla vítězně vésti velký boj s Čechy o německé právo sebeurčení. Konečně prohlašuje dr Lukavský: Osobní katastr a financování škol podle národnosti jest nejen věcí školské administrativy. Byl by to úplný rozvrat školské správy, vypuknutí školských bojů od rodiny k rodině, od děcka k děcku. A kdo je hospodářsky silnější, ten jest také bezohlednější a dosáhne také větších výsledků. - "Národ" k tomu připojuje: "Důvody pana dr Lukavského přesvědčily dojista všecky dobré Čechy, že německá školská autonomie by byla zločinem spáchaným na české národní věci."

Bylo by dojista velmi záslužné, kdyby pan ministr Dérer nejprve spatřoval svoji úlohu v tom, aby českou veřejnost v tomto směru poučil a přiměl ji, aby tuto otázku posuzovala klidně a věcně.

Co to znamená dále, prohlašuje-li pan Dérer, že se k uplatnění národních, osvětových zájmů německých spoluobčanů ve školské výchově najde dosti příležitosti v rámci veškerých státních zájmů? Spatřovati v tom slib jako "Sozialdemokrat", jest mně nesrozumitelné. Dojista bylo by možné, aby se při školní výchově pečovalo o národní, kulturní zájmy německého národa, kdyby škola směla býti místem pěstování německé národnosti a směla vychovávati dítky na uvědomělé členy svého národa. Tohle bylo dojista za starého Rakouska možné Čechům dokonce mimo rámec celostátních zájmů a bylo také jejich vychovateli národa obstaráno podivuhodným způsobem, avšak nám to bylo dnes v Československém státě ztíženo, ba přímo znemožněno, nechce-li učitel dáti své postavení v sázku. Jen co nejopatrněji smí se kázati a pěstovati láska a příchylnost k vlastní zděděné národnosti, vyučovati německé lidovědě a vlastivědě a německým dějinám. Běda učiteli, který by se odvážil překročiti rámec státně puncovaného, českého dějinného pojetí a úzkoprsého jednostranného vylíčení dějin! Jak máme pečovati o své národní a osvětové zájmy, jestliže kulturní zařízení, která byla ve starém Rakousku vytvořena pro péči o ně, byla v novém státě jako nečasová v širokém rozsahu rušena, naše kulturní ústavy podřízeny školnímu dozorčímu úřadu ve většině českému! Jest to nesprávné, tvrdím-li, že jsme v tomto ohledu byli před převratem pokročilejší než nyní, přes všecko zdůrazňování demokracie, poněvadž existovalo národnostní rozdělení na odbory ve všech školských úřadech zdola až nahoru k ministerstvu? Bylo by to přece bývalo tak lehké, kdybyste byli budujíce na tomto vyzkoušeném a osvědčeném základě odevzdali zvolna národům jejich osvětový život v klidném nepřetržitém dalším vývoji a vzrůstu do vlastní správy a péče! Obnovení starého dřívějšího stavu není dojista věcí politickou, nýbrž jen, abych mluvil s panem Dérerem, pedagogickou a administrativní účelností, již by ministr vyučování mohl ihned naříditi a která by více než slova dokázala, že do školské správy vnikl nový pokrokový duch a nikoli národnostně úzkoprsý.

Opatrné, většinou temné a nejasné výklady pana ministra Dérera o německém požadavku školské samosprávy nemohou nás proto nijakým způsobem uspokojiti. Právě v této otázce nesmí býti žádné nejasnosti, žádných vytáček! Neboť zde jde o nejvlastnější, nejprimitivnější právo každého národa, aby se mohl vyžíti kulturně, bez cizonárodního vlivu, ve vlastní správě. Zde platí slova bible: "Vaše řeč budiž: Ano, ano, ne, ne!" Žádáme jasnou a jednoznačnou odpověď, poněvadž tato odpověď jest i zkušebním kamenem pro smířlivé smýšlení vůči německým spoluobčanům, které tak často a mnohými českými státníky jest znovu a znovu zdůrazňováno krásnými slovy. Shledáte to pochopitelným, že my o této ochotě k vyrovnání pochybujeme, dokud český státní národ není ani tak daleko, aby se zástupci německého národa vyjednával o kulturních otázkách bez předsudku a vášně a odňal je neplodnému boji. Do roka a do dne budeme také nuceni od německých stran požadovati vyúčtování, zda dovedly uplatniti svůj vliv ve všech oborech veřejného a státního života a německému národu všeobecně vybojovati jemu patřící postavení, zvláště však vymoci základní požadavek národní samosprávy a především samosprávy školské. Nechceme tyto strany ponechati v nejistotě o tom, že tento boj povedeme se vší řízností, ukáže-li se, že selhaly. Nepostačí nám nijak, jestliže příště bude zase rozpočet jen prudce s německé vládní strany kritisován jako letos, jestliže se však na něm nic nezmění ve prospěch německých potřeb, jestliže na jedné straně zůstanou zachovány položky, které náš národ těžce poškozují, ba přímo slouží k jeho potírání, na druhé straně však není peněz na nadmíru nutné a naléhavé německé potřeby.

Přezkoumáme-li v tomto směru školský rozpočet, budeme moci zjistiti, že se s německými školskými a kulturními potřebami ve všech odvětvích školské správy jedná více než macešsky. To bylo prokázáno číselně při jednotlivých kapitolách, aniž byl pan ministr Dérer jen slůvkem slíbil pro příště, že zde provede důkladné změny. Bylo-li s německé strany podrobným líčením projednáno nákladné a nejvýš zbytečné menšinové školství, pak mně nepostačí, mluví-li pan ministr ve své odpovědi o tom, že na obou stranách je určitá, neoprávněná nervosita a sklon místní věci zevšeobecňovati a že německé obavy jsou přehnané. Nelze pochopiti, že německého obyvatelstva musí se zmocniti určitá nervosita, vidí-li, jak se zde hospodaří s těžce vymačkanými daněmi, jak často se staví a vydržuje pro několik českých dětí, které k nejbližší české škole mají jen málo kilometrů, zvláštní škola, jak pro českou dětskou opatrovnu, pro niž není v místě dětí, lákají se dary německé děti a tím se odcizují své národnosti? Jde zde o místní věci, přicházejí-li v úvahu sta menšinových škol? Nejsou německé obavy oprávněny?

Tvrdí-li pan ministr proti tomu s poukazem na Čechy v Rakousku a Slováky v Maďarsku, kteří přes nejtěžší útisk nedali se odnárodniti, že Němci v demokratickém Československu přihlížejíc k možnosti národního a kulturního vývoje nemohou býti počeštěni a že takových tendencí vůbec není, pak se mýlí dvakrát. Přehlíží, že německý národ v důsledku své staré kultury kloní se více ke kosmopolitismu než Češi a Slováci, dále že válečné poměry měly za následek materialističtější, oportunističtější založení obyvatelstva, a popírá, že jest úmysl počešťovati. To jest sice ustanoveno v ústavě, která každý odnárodňovací úmysl trestá, přes to však se to tropí zcela viditelně a cílevědomě, a dělá to dokonce i stát. Vyjadřuje se to při lovu duší v opatrovnách, v pověstném reklamačním řízení na obecných školách, při nátlaku na německé státní úředníky, zaměstnance a důstojníky, aby posílali své děti do české školy, vyjadřuje se to při zadávání prodejen tabáku, nádražních restaurací a podobných míst, ukazuje se to při všech krocích vlády. Tato odnárodňovací tendence vyjadřuje se i duševním ovlivňováním, jež stále provádí vládou vydržovaný, německy psaný vládní tisk, aby zlomil národního ducha odporu v německém obyvatelstvu a připravil tak duševní splynutí a zčeskoslovenštění.

Menšinové školy nejsou, jak pan ministr Dérer praví, čistě pedagogickým a školským problémem, nýbrž jsou podle našeho přesvědčení zvláště v místech, kde nejsou nutností, podmíněnou potřebným počtem dětí, s vědomým úmyslem vytvořeným krystalisačním bodem počešťování, líhní pro štvanice mezi oběma národy, zárodkovou buňkou vývoje, který má býti touto cestou přivoděn, a tím pro nás Němce oprávněně kamenem úrazu, baštou, která nám denně připomíná, že žijeme v otroctví a máme nad sebou neúprosného, cizonárodního karabáčníka. Již ohled na německé city a citlivost by měl přiměti odpovědné české státníky, aby postupovali při zřizování takových menšinových škol s největší opatrností a jen v případě nutné potřeby. Se zásadou, že každé dítě menšinové národnosti musí míti možnost, aby bylo vyučováno ve svém mateřském jazyce, souhlasí bezvýhradně i Němci, jsou však nuceni žádati, aby se jí používalo také pro německé děti v českém jazykovém území. Mnoho set německých státních úředníků bylo po převratu přeloženo do českého území, aby se prý naučili českému jazyku, ve skutečnosti však, aby udělali místo pro české úředníky v německých obcích a zde přispívali k počeštění. Poněvadž teď při nepatrných platech není jim možno, aby děti poslali ven, jsou nuceni posílati je do české školy. Jest příznačné, že podle výkazu státního statistického úřadu za školní rok 1924/25 (pozdějších výkazů bohužel není) docházelo 9628 německých dětí do českých škol, ale jen 3612 českých školních dětí do škol německých. Nutno tedy rozvíjejíc logicky zásadu zastávanou panem ministrem Dérerem, že každé dítě má býti vyučováno ve své mateřské řeči, požadovati, aby pro děti německých úředníků v českých obcích byly rovněž zřizovány německé menšinové školy, vytvořena možnost choditi do německé školy, nebo aby rodiče byli opět přeloženi zpět do německého jazykového území. Bohužel ukazuje se také v oboru menšinového školství stejná nespravedlnost, takže máme sice ve školním roce 1929/30 192 české menšinové školy měšťanské a 1132 českých menšinových obecných škol a 685 opatroven, ale jen 6 německých menšinových škol měšťanských a 16 německých menšinových obecných škol, které ostatně nebyly nově zřízeny, nýbrž jen přeměněny z veřejných škol na školy menšinové, poněvadž příslušné české obce se zpěčovaly dále nésti náklady na tyto školy.

Budeme novou vládu co nejbedlivěji pozorovati a střežiti v oboru menšinového školství a činiti německé vládní strany spolu odpovědnými za všecky činy, poněvadž nejsme ochotni klidně přihlížeti k dalšímu rozkladu německého jazykového území.

Stejným způsobem budeme také jinak posuzovati vládu podle jejích skutků, především podle toho, jakou blahovůli a jakou péči ukáže pro německé školské a kulturní potřeby. Zdá se nám nesnesitelným, že se nepřistupuje k zakládání potřebných německých škol přes dlouholeté usilování a že jest zamezováno jejich zřízení spolkem Kulturverband, zato však se povolují zbytečné české školy v nejkratší lhůtě, skoro přes noc. Jest pro nás nesnesitelné, je-li v převážně německé obci zrušena původní německá škola, zato však zřízena česká škola menšinová, při čemž jsou pro tuto zbytečnou školu sháněny děti z daleka široka. Jest pro nás nesnesitelné, jestliže se pro české vysoké školy staví skvělé a nádherné budovy, kdežto německé vysoké školy musí bídně živořiti v ubohých, nedostatečných a nezdravých místnostech, při čemž němečtí studenti trpí těžké úhony na duchu i na těle a mimo to nedostane se jim pro nedostatečné vědecké pomůcky přiměřeného vzdělání pro pozdější možnost soutěže. Jest pro nás nesnesitelné, jestliže němečtí studenti jsou pro nedostatek vysokých škol příslušného druhu nuceni choditi na českou vysokou školu. Zmiňuji se jen o scházející německé vysoké škole obchodní, báňské vysoké škole, lesnické vysoké škole, vysoké škole výtvarných umění a pro tělesnou výchovu. Poukazuji v této souvislosti také na nehorázné znásilnění, jehož desetileté neslavné jubileum bylo 19. února t. r., tedy včera, jež záleželo v tom, že universitním zákonem z 13. ledna případně 19. února 1920 proti jasně formulované právní basi německé university byl jí odňat staroslavný historický název "Carola-Ferdinandea". Bylo by to jen odčiněním do nebe volajícího bezpráví, pro český státní národ, smazání znamení hanby na štítě tohoto demokratického státu, kdyby byl tento zákon odvolán a německé universitě bylo opět vráceno její staré jméno podle návrhu profesorského kolegia německé university tím způsobem, že by obě pražské university byly oprávněny nositi starý název.

Právě tak neuspokojivá byla odpověď pana ministra na můj dotaz stran nového útoku na německé vysoké školy v jazykové otázce, v konkretním případě na německou vysokou školu technickou v Brně. Ministr byl by po mém názoru měl nejen právo, nýbrž dokonce povinnost, aby tento neuvěřitelný výnos ihned zrušil a úředníka provinivšího se tímto přehmatem ihned pohnal k odpovědnosti. A to tím spíše, když tento výnos byl vyvolán úřadem, který neměl vůbec se školskou správou co dělat. Neučinil tak. Spokojil se s prohlášením nic nepravícím, že dá skutkovou podstatu nejprve právnicky prozkoumati a tím ještě zesílil naši nedůvěru vůči duchu vládnoucímu protiněmecky v ministerstvu školství a národní osvěty, který se zdá býti nevykořenitelným.

Nevidíme tedy v žádném oboru státní správy ani nejnepatrnější náznaky počínajícího zlepšení ve prospěch německého národa, ačkoli německé strany jsou spolunositeli vlády a tím i odpovědnosti. Jsme odbýváni i v těch nejdůležitějších a životních otázkách krásnými slovy nebo nic nepravícími vytáčkami, jak ukazuje odpověď pana ministra Dérera a ostatních ministrů při projednávání rozpočtu a vždy opět odkazováni na příště. Naše beztoho na trestnou lehkomyslnost hraničící trpělivost a shovívavost se pomalu končí. Jsme toho mínění, že by se při dlouholeté spolupráci německých stran přece již musil vidět alespoň onen úspěch, který záleží v užívání platných zákonů. Poukazuji zde na nejnovější jazykový případ ve školské správě, kde přece jazykový zákon pro toto odvětví správy vůbec neplatí. Přece je nesnesitelným stav, že malý, neodpovědný úředník má dnes možnost přivoditi neustále a neustále zahanbující, urážlivý stav pro německý národ, jak tomu bylo na př. nedávno při výnosu o vysokých školách. Budeme se zřetelem na nesnesitelný stav naléhati na objasnění a podáme návrhy, které mohou naše práva, zvláště i po kulturní stránce jednou pro vždy a pro celou budoucnost zajistiti, aby se také německému obyvatelstvu ukázalo, jak daleko jde rozvaha, cit pro odpovědnost českého národa a na druhé straně neodpovědnost německých stran. Žádáme co nejdůrazněji, aby směnky vystavené ve smlouvách na ochranu menšin, dané přípovědi a sliby byly konečně splněny a aby také sudetskoněmeckému lidu dostalo se náležitého podílu na moci ve státě.

Odmítáme se vší rozhodností úlohu, německému lidu v tomto státě zdánlivě přidělenou, aby byl jen předmětem české politiky, a voláme německý lid k neúprosnému, tuhému boji o jeho práva. Učiníme, jak jsem již dovodil v rozpravě o vládním prohlášení, svoje stanovisko ke vládě a tím i k německým vládním stranám závislým na činech a skutcích této vlády vůči našemu národu. Poněvadž i při nejshovívavějším posouzení nemůžeme najíti nějakou ochotu, zamítáme státní rozpočet a na znamení nejostřejší nedůvěry odevzdáme své hlasy proti rozpočtu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Listina řečníků k povšechné rozpravě je vyčerpána. Je tedy tato rozprava skončena.

Dávám slovo zpravodaji p. posl. dr Hnídkovi k doslovu.

Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno! Prosím až laskavé dovolení, abych mohl pronésti svůj doslov v rozpočtové debatě na konci debaty specielní, a nyní navrhuji, aby slavná sněmovna přešla k debatě specielní na základě návrhu rozpočtového výboru.

Předseda (zvoní): Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Podle §u 53 jedn. řádu hlasuje se po skončené rozpravě povšechné, má-li osnova býti základem rozpravy podrobné, když se předem bylo hlasovalo snad o návrhu na přechod k pořadu.

Takový návrh podán nebyl.

Dám tudíž nyní hlasovati o návrhu pana zpravodaje, jejž učinil v doslovu, aby osnova státního rozpočtu a finančního zákona podle zprávy výborové byla vzata za základ rozpravy podrobné.

Sněmovna je způsobilá se usnášeti.

Kdo souhlasí, aby osnova státního rozpočtu a finančního zákona vzaty byly podle zprávy výborové za základ rozpravy podrobné, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Sněmovna se tím usnesla přejíti k rozpravě podrobné na podkladě osnovy doporučené zprávou výborovou.

Přistoupíme tedy k rozpravě podrobné, a to podle částí stanovených v 17. schůzi 18. února 1930.

Zpravodaj posl. dr Hnídek vzdal se slova, které mu podle §u 43 jedn. řádu v podrobné rozpravě přísluší.

Zahájíme proto rozpravu o prvé části rozpravy podrobné, to jest části politické, do které náležejí tyto kapitoly rozpočtu ze skupiny I: kap. 1. President republiky a kancelář presidenta republiky, kap. 2. Zákonodárné sbory a kanceláře sněmoven, kap. 3. Předsednictvo min. rady, kap. 4. Ministerstvo zahraničních věcí, kap. 5. Ministerstvo nár. obrany, kap. 6. Ministerstvo vnitra, kap. 7. Ministerstvo spravedlnosti s nejvyšším soudem, kap. 8. Ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisace správy, kap. 9. Nejvyšší správní soud a Volební soud.

K této části rozpravy podrobné jsou přihlášeni řečníci: na straně "proti" pp. poslanci Oehlinger, Haiblick a Dvořák; na straně "pro" pp. posl. David, Katz, dr Ivanka, dr Markovič, Pekárek, Machník, Richter a Chobot.

Dávám slovo p. posl. Oehlingerovi.

Posl. Oehlinger (německy): Slavná sněmovno! My němečtí křesťanští sociálové přejeme si míru doma i za hranicemi a myslíme, že tím nejlépe posloužíme nejen svému národu, nýbrž i státu, v němž bydlíme, neboť mír domácí i zahraniční má daleko větší cenu než sebe více vojenských smluv a sebe více armádních sborů. Směr naší politiky byl a bude proto, ať již ve vládě nebo mimo vládu, vždy: dorozumění a smír národů. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Až dosud jsme všecky mírové snahy, směřující k tomu, aby byl jednak zajištěn mír národům tohoto státu, jednak aby byl zabezpečen mírumilovný vývoj Evropy, co nejvřeleji vítali a co nejúčinněji podporovali. Víme, že v některých státech jsou silné proudy pro nejrozsáhlejší mírovou politiku, jsme však nuceni s politováním konstatovati, že myšlenkový směr založený na vojenské mocenské politice jest ve většině států, bohužel i v Československé republice, ještě daleko silnější, než směr založený na dorozumění a smíru národů. Proto můžeme těmto mírovým snahám dáti plné víry teprve tehdy, až budou míti vliv na vojenský rozpočet států, Československou republiku nevyjímajíc.

Zajisté se na mnohých schůzích poslední doby mluvilo o odzbrojení - ministr věcí zahraničních dr Beneš jest dokonce předsedou odzbrojovací komise u Svazu národů než za krásnými slovy nenásledoval dosud skutek, takže lze plným právem mluviti o odzbrojovací komedii. Nejinak lze označiti rozpory na př. mezi vznešenými slovy smlouvy o Svazu národů, kde ve čl. 8 se praví: "že udržení míru vyžaduje sníženého zbrojení na nejmenší míru, jež se dá srovnati s národní bezpečností a s vynucením mezinárodních závazků společným postupem", kde se praví ve čl. 11: "že mír nemá záviseti na síle zbrojení, nýbrž na dobré shodě mezi jednotlivými národy", kde se ujišťuje ve čl. 16: "že zamýšlené sankce proti rušiteli míru jsou možny jen při stejnoměrném omezení zbrojení", a mezi skutečným chováním vítězných států, k nimž se přece také Československá republika s pýchou počítala a počítá, zvláště před haagskou konferencí a dokonce po ní.