Pan ministr by se snad neměl báti říci nám, kdo ten rozkaz dal. Kdo dal rozkaz, má po mém soudu za to nésti odpovědnost. Není jinak možno, jen to upokojí veřejnost. To nejde, aby se anonymně tlouklo do studentů obušky a potom aby odpovědnost nesla masa, která nemůže býti činěna odpovědnou. V tom ohledu bych přece prosil, aby ty věci šly docela konkretně a abychom se konečně dověděli, na čem jsme.
Že mají studenti právo stěžovati si, že nemají místností, o tom nemůže býti pochyby. Když si vzpomenu, jak jsme museli v Rakousku a jak jsem musil sám žebroniti v Rakousku o každý ústav a o každou kliniku, a vidím, že je to u nás stejné, pak si opravdu řeknu: V čem je vlastně rozdíl? To jsou věci, které tak nemohou zůstati. Nedivte se potom, že studenti se stavějí proti cizím, když zaplňují jejich místnosti a jim brání, aby mohli sledovati přednášky. V tom není žádný antisemitismus, ani hypernacionalismus, šovinismus, to jsou prostě nemožné věci, nic jiného. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)
Pomyslete, jak to u nás bylo. Druhou chirurgickou kliniku musel vzíti nezapomenutelný prof. Jedlička do sanatoria, kde je zároveň také ženský ústav, aby mohla býti umístěna. Naše nemocnice je přímo ve skandalésním stavu, naprosto nevyhovuje vzrůstu Velké Prahy. Na můj popud jsme udělali při 75. narozeninách presidentových zákon, že má býti pro Všeobecnou nemocnici zabrána nemocnice vojenská, která má přijíti za město. Pět let je pryč, máme druhé jubileum, a nestalo se pranic. Polyklinika je také neobyčejně vážnou věcí zrovna u nás, kde máme, bohudíky, tak vybudovanou nemocenskou péči o široké vrstvy, takže dnes ten dělník a chudák nemusí čekat, až když leží in extremis, nýbrž může jíti k lékaři, aby rozpoznal nemoc, když se dá ještě léčiti, a kde je potřeba, aby právě v sociální hygieně byli naši lékaři vychováváni. A tato polyklinika se tísní v nájemním domě, kde závisí od milosti domácího, dá-li tam garáž nebo cokoli jiného. Přijel jsem z Paříže, kde mi známý profesor dal knížku, ve které píše, že by měl rád takový polyklinický ústav pro srdeční nemoci. Kde se to brzdí? Je dobrá vůle u ministrů i u ministra financí, bohudíky, i u ministra veř. prací, ale kde se to tedy brzdí?
A co se týče techniků! Vždyť je to strašné, jaké mají laboratoře, dílny! Jak můžete chtíti, aby byl technik na výši doby, když nemá laboratoře a dílny, jak se patří. Říkati, že bude míti novou techniku? Ta bude za 50 let, to je pro vnuky našich studentů. Tak to nejde! Máme krisi hospodářskou a potřebujeme techniky, kteří jsou na výši doby a na výši všeho moderního. Kde se to mají učiti? To jsou nemožné věci. V Příbrami máme hutní inženýrství na dvoře pod skleněnou střechou v nemožném umístění a nemáme hutních inženýrů, ač je to tak důležitá věc u nás. Ovšem chápu, že na všechno toto nemůžeme dáti lhůty do řádného rozpočtu, ale cožpak nemůžeme pro to udělati investiční půjčku? Cožpak jsou ty potřeby jen u nás? Vždyť jsou právě tak v Brně na universitě a technice, jsou v Bratislavě, vždyť tu máme konservatoř, která je přímo hanebně umístěna. Na konservatoři se vychovávají naši hudebníci, naši skladatelé a právě hudbě jsme povinni tolik za to, čím jsme. Nemohu ještě dnes zapomenouti, co to bylo ve Vídni, když přišlo České kvarteto a hrálo Smetanův kvartet "Z mého života"; vždyť to bylo přímo celé hnutí ve Vídni a jak to pomáhalo k ocenění kulturnosti našeho národa, nemá nikdo ponětí. Z vděčnosti za to má konservatoř místo, že je to přímo skandál. Nemáme koncertního sálu, který by byl akustický. Naše výtečná Filharmonie, přímo vzorný sbor, který sebezapřením a sebeobětováním všechno dělal, aby tento vzácný soubor umělců udržel, nalézá se v těžké situaci a bylo by jí pomoženo, kdybychom jí mohli dáti sál, který by byl skutečně akustický, a kdyby nebyla tak zatěžována finančně. Proč neudělati velikou půjčku investiční? Cožpak je to neštěstí? Vždyť to neškodí a nikdo mne nepřesvědčí, že by to bylo neštěstí. Když jsme mohli uzavříti půjčku na silnice, pro vysoké školy to také můžeme udělati. Je pravda, že to není benzin, že to nemohou zaplatiti studenti, ale cožpak je to neštěstí, abychom dali 20 mil. ročně na amortisaci a zúrokování, abychom to mohli vystavěti rychle, aby naši technikové nebo studenti, kteří jsou v dnešních reálkách, se mohli moderně vychovávati, abychom měli instrument pro ohromnou práci, pro boj, který nás čeká v hospodářském životě a v konkurenci s cizinou? To nejsou takové věci, abychom si dělali skrupule, že zatížíme rozpočet, že zatížíme trh státních papírů, vždyť to může půjčiti Ústřední soc. pojišťovna - nevím, má-li ještě tolik ale na každý způsob nebylo by to věcí, která by byla proti jejímu účelu, za kterou by nemohla odpovídati před zákonem a před svou správou. V tom ohledu myslím, že by byl čas, abychom něco udělali a neutěšovali zase studentstvo tím, že dáme o 2 miliony více na stavbu nového ústavu. To jsou nemožnosti, tak se to nemůže dělati. Když vidím, co se dělá v cizině pro výchovu techniků, když vidím, jak jsme ještě pozadu za Německem, musím říci, že tak to nejde, že musíme konečně udělati rozhodný krok, aby to nebylo takové, odpusťte, flikování, jako to děláme dnes.
A nyní dovolte, abych řekl několik slov ještě o umění. Když vezmu do ruky rozpočet a čtu, přiznám se, že mám docela zvláštní pocit. Na zakupování obrazů máme v rozpočtu 700.000, z toho dostává český odbor Moderní galerie 280.000. Já jsem pro Moderní galerii ve Vídni před válkou vymohl 60.000 K. Spočítejte si, třeba podle 6 1/2 násobku, chcete-li, a řeknete, není-li to úžasné - smím-li se tak vyjádřiti, řekl bych ještě víc - když my svému umění dáváme 280.000 Kč ročně. Víte, páni, jak to vypadá? To vypadá tak, že často v kuratoriu, které se skutečně přímo svědomitě a krásně stará o tu naši galerii, bývá někdy taková nálada, že si řekne: "Tak nám nezbývá než buď říci, že neplatíme dluhy, že uděláme konkurs, anebo se musíme vzdáti svých míst v kuratoriu." Copak nevíme, co to umění pro nás bylo? Musím říci, že ani nechápu, jak je možná taková nevděčnost k umění, které přece tolik nám pomohlo k lepšímu oceňování našeho národa, o němž vy snad zde, kteří jste mladší, nemáte ponětí, ale o němž víme velmi mnoho my, kteří jsme staří a kteří jsme to všechno prodělali.
Jsem rád a šťasten, že se podařilo zvýšiti aspoň o 300.000 dotaci České filharmonii. Když člověk slyší ty naše vzácné umělce, kteří přece utvořili takový sbor, který nám všude a všude je ke cti, kterým jsou nadšeni všichni cizí dirigenti, kteří sem přijdou, a když ví, s jakým nedostatkem musí tito lidé, kteří se opravdu obětují pro krásnou věc, bojovati, musí říci, že je to úžasné, že jsme posud neměli smyslu pro to. Jsem neobyčejně vděčen za to, že finanční ministr i školská správa, ministerstvo vyučování tuto dotaci zvětšilo, a rád bych, aby tutéž povinnost udělala země a Praha, která vlastně kromě celku a kromě národa má z té filharmonie nejvíce.
A tu bych řekl jen několik slov k tomu, co řekl včera kol. Černý o Národním divadle. Já stejně jako on bych rád, aby Národní divadlo zase našlo cestu k srdci našeho lidu, našeho národa, který si toto divadlo postavil, zkrátka, aby byl zase teplejší poměr mezi divadlem a obecenstvem. Vím velmi dobře, že moderní umění skoro jako naschvál odpuzuje obecenstvo, že mu naprosto na obecenstvu nezáleží, a jde za svým, o čem nechci ani souditi ani kritisovati. Řeknu však jen, že myslím, že jsou to už věci, které pomíjejí. Zrovna jsem viděl velký Salon des Indépendents v Paříži, kde bylo na 5.000 až 6.000 uměleckých předmětů. Tam bylo několik kubistických rebusů, anebo expresionistických, jak to chcete nazvati. Jde se zpátky. Dnes je největší módou v Berlíně Verdi - dokonce se dávají jeho opery, které se ani za jeho života nedávaly a Donizetti. Není pochyby, že v tom musíte viděti symptom, že nejen vkus obecenstva, nýbrž i nazírání na umění mezi samotnými umělci se začíná měniti. Není pochyby, že se zase sblížíme, a já bych nerad, aby ten okamžitý rozlad vedl k tomu, aby to znamenalo omluvu, že se můžeme chovati chladně k našemu umění. Je to naprosto nemožné, a také doufám, že se tak nestane a že má slova nepadnou snad na skálu.
V ministerstvu školství máme oddělení pro umělecké a vědecké styky s cizinou, které neobyčejně velmi pěkně pracuje a má skutečně velmi krásné výsledky. Je přirozeno, že toto oddělení potřebuje větší dotaci, neboť myslím, že zrovna tato propaganda uměním a literaturou je nejvydatnější, a proto bych na ni peněz nešetřil. Nedivte se, že volám stále s takovou houževnatostí o podporu v umění. Jsem z vás nejdéle v politice a proto mohu nejlépe posouditi, co bylo tajemstvím našeho úspěchu - a že jsme úspěchy i před válkou měli, může jen lehkomyslný člověk popírati. Nechci tvrditi a bylo by to ode mne opravdu příliš domýšlivé, kdybych řekl, že všeho toho dobyla mladočeská strana svou novou energií, silou a jistým uměním, se kterým dovedla dělati politiku. Není pochyby, že od r. 1890 váha poselství a našeho národa ve Vídni přímo neobyčejně rostla, a přece dělala politiku prazvláštní společnost. Musím říci, že já nejlépe vím, čím jsme povinni našemu umění. Nikdo si nedovede představiti, co dělalo naše hudební umění, jak jsem se již zmínil, co dělal takový kvartet "Z mého života", přednášený naším báječným Českým kvartetem, co dělala opera "Prodaná nevěsta", když přišla do Vídně, co dělal náš Dvořák nejen ve Vídni, nýbrž i v Londýně a v Berlíně se svými věcmi, nikdo si nedovede představiti, jakým překvapením bylo, když jsme vedle velikánů, jako byl Myslbek a Hynais, kteří budili obdiv ve Vídni, najednou přišli s impresionisty do výstavy secesse, se Švabinským, Hudečkem. Slavíčkem, Suchardou. To všechno působilo na veřejnost ve Vídni, která nás posud malovala jen jako klarinetisty s nějakou vojenskou čepicí, jako lokaje nebo nejvýše jako zloděje. Co znamenalo toto naše vyšší cenění v naší politice, mohu nejlépe já posouditi. Docela jinak se jedná s národem, o kterém si musili následkem všeho, co naše umění přineslo, přiznati ve Vídni i jinde, že jsme cum grano salis co se týče kvality rovnocenní s Němci. Představte si, co to znamenalo pro zvýšení naší politické váhy. Umění jsme zavázáni daleko více, než se to dnes jeví v našem rozpočtu a v tom, jak své umění podporujeme.
Vím velmi dobře, že pro mocenské poměry jsou rozhodující pořádek ve státě, dobré finance, spořádaná valuta a dobré vojsko. Ale vedle toho mocenského je ještě něco jiného, co získává ne státníky a politiky, nýbrž lid a národ a v čem se vlastně obráží to, co bych nazval dobrou popularitou u cizího národa. To nezávisí od moci.
Podívejte se na Dány, Nory, Švédy; vidíte, že následkem té ohromné obliby a sympatie, kterou našly jejich literatura a umění, znamenají oni v Evropě daleko více mezi národy, než odpovídá jejich mocenským poměrům. Je to však nejenom u malých národů, nýbrž také u velikých. Podívejte se, jak ohromná literatura ruská a umění pomohly před válkou k odstranění předsudků proti ruskému barbarství. Kdysi se mezi námi říkalo, že jen věděním a prací můžeme dojíti svých cílů, ale nezapomínejme, že to platí také pro nás, že to plně platí také pro umění, které je nejlepším způsobem popularisace našeho národa v cizině, daleko lepším, než je ten druhý, který je dražší.
V tom ohledu myslím, že mně nebudete moci vytýkat, že se snad bez příčiny nebo ze záliby nebo proto, abych se stal populárním, starám, abychom vůči svému umění konali svou povinnost. Až jednou bude dostavěna státní galerie - doufám, že to konečně bude, poněvadž je to v rozpočtu a je to zajištěno - až tu budou krásné, nádherné místnosti, kterým se nikdo nebude moci dobře vyhnout, a až tam bude celé československé umění, které budeme moci světu ukázat, jsem přesvědčen, že náš lid pozná, co mu jeho umění dalo, a že žádný cizinec neodejde z Prahy, aniž byl viděl, co je české umění. Jsem pevně přesvědčen, že tím se nejlépe upevní naše jméno ve světě, jako národa, který si své samostatnosti zasloužil. A když budeme míti konservatoř hudby a v ní krásné sály, kde budou moci naši lidé s úplným porozuměním poslouchati, co je jim přece tak drahé a co se tak krásně ukázalo v dobách válečných, a až i cizinci to budou moci slyšet, jsem přesvědčen, že ještě daleko více než posud bude naše umění nejkrásnějším propagačním prostředkem. A my jsme tím také svému umění povinni. Nesmíme zapomenouti, že naše umění nebylo protežováno, že nad ním nedržel ochrannou ruku stát, ani velmoži, ani boháči, nýbrž že to byli většinou lidé, kteří v našich těžkých a chudých poměrech pracovali pro veliký a krásný ideál dáti národu to nejkrásnější, a že ukázali - a to se zejména jeví ve sbírkách naší galerie - co je v našem výtvarném umění krásného, českého, opravdu slovanského, co cítí a cení každý, kdo tam přijde (Výborně!) Jsme tím povinni svému umění a svým umělcům, aby viděli, že jsme se osvobodili nejen pro nás všecky, nýbrž také pro ně, pro své umění, pro to, abychom mohli ještě lépe než dříve celému světu ukázat, že nejsme nějaký válkou nově utvořený stát, nýbrž že jsme starý kulturní národ, který může býti hrd na své umění a umělce. (Výborně! - Potlesk.)
A proto doufám, že v budoucím rozpočtu najdu nejen položku na amortisaci a zúročení investiční půjčky pro stavbu vysokých škol, konservatoře, moderní galerie, nýbrž že tam najdu také větší položky pro účinnou podporu našeho umění, které na to dlouho čeká a které toho opravdu zasluhuje.
Tím končím. Budeme hlasovati pro
rozpočet. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní):
Slovo dále má p. posl. dr Ravasz.
Posl. dr Ravasz: Slávna snemovňa! Rozpočet vo štáte je rozvrh finančných potrieb a zaokrytia týchto pre dotyčný štát na 1 rok. Štát od svojích poplatníkov dostáva určité obnosy k dišpozícii na svoje finančné potreby tým cieľom, žeby tieto zasa v podobe subvencií, podpôr, platov úradníkov atď. z veľkej čiastky vrátil poplatníctvu, keď aj nielen a výlučne vo forme výšuvedenej, ale aj v iných formách; štát stará sa o majetkovú bezpečnosť, o zdravotníctvo občanov, o ich všeobecné a vyššie vzdelanie, sociálné potreby atď. Nám Slovákom priadá teda posudzovať rozpočet svojho štátu s toho stanoviska, že náš štát z tých finančných prostriedkov, ktoré sme mu v budgete dali k dišpozícii, ide, má vyplniť naše národné, politické, hmotné, kultúrné a sociálné potreby. (Tak je!) Tu pri tejto debate a v rámci tejto ideme skúmať, že jestli my Slováci v podobe daní dávame štátu 100%, či nám štát pri plnení svojích povinností v oči slovenským poplatníkom nedáva len 50% (Hlas: Alebo aj menej!) alebo snáď aj menej z toho, čo sme my štátu odviedli, či môžeme byť s tým priemerne spokojní, či sú naše potreby ukojené, alebo deje sa nám krivda?
Jednotlivé ministerské rezorty podľa rozpočtov s roka na rok k dišpozícii dostávajú primerané obnosy a maly by s níma tak šafáriť, aby rôznym potrebám poplatníkov, do ich rezortu spadajúcim, aspoň dočasne a prechodne zadosť učinili. Pozrime sa však len tak vo všeobecnosti, či naším špeciálne slovenským požiadavkám sa vyhovuje a či sú tieto zanedbávané? Veď štát, majúci sa starať o všeobecný blahobyt svojích všetkých občanov, nemôže zanedbávať, a nie tobôž cez roky, jednu veľkú čiastku svojích občanov, obývajúcich značné teritórium celého štátneho územia.
Rozpočet na r. 1930 predložený je síce aktívny, avšak obava je len tá, či nie je aj fiktívny - čo vzhľadom na tie veľké a mnohé kryté fondy je dosť pravdepodobné a teda nesprávné, lebo strkáme si hlavu do piesku pred smutnou skutočnosťou - a poplatníctvo nemá jasného obrazu o tom, že kam, na aké ciele dávajú sa jeho peniaze a či hospodári sa s nimi štátnym potrebám primerane.
Podľa finančného zákona Československej republiky na rok 1930 úhrnné výdavky rozpočtové činia 9.366,904.736 Kč. Štátnych dlhov je 36.233,586.927 Kč, tedy úhrnom 45.600,491.663 Kč. Na každého občana Československej republiky pripadá tedy na hlavu 3.350.2 Kč.
Keďže však hláv rodín, totiž vydržovateľov svojích rodín v oči vydržiavaným je menej, teda takých, ktorí zarábajú, je vo všeobecnosti 35% - nezarábajúcich je 60%, tento pomer ukazuje celkom iný obraz o zaťažení občanov Československej republiky. Podľa tohoto na každú hlavu zarábajúcich pripadá 9.571·40 Kč, a to je úžasné, to sú neslýchané ťarchy, aké nemajú občania ani jednej krajiny.
Celý rozpočet robí ten dojem, ako keď niektorý vidiecky ústav, stojací pred krachom, svojím účastinárom poukazuje mastné rentičky a dividendy. Robí to iba preto, aby predlžiť si môhol svoj život. Každý jedon zasvätený dobre vie, že ústav stojí vlastne pred krachom.
Náš pán dr Engliš, minister financií, všetkým svojím čísliciam dáva náter reálny.
Naše celé štátné hospodárenie stvorené je na obraz Živnobanky. Živnobanka nastrádané má ohromné rezervy - to isté povedať možno o financiách a rozpočtovom spravovaní Československej republiky.
Naša republika nazývať sa môže ríšou fondov a základín. U nás totiž je celá hrba fondov:
1. Štátny bytový fond (viď Sb. z. a n. č. 98/1919);
2. fond pre zľavnenie odevných potrieb v prospech najmenej majetných obyvateľov (Sb. z. a n. č. 413/1919);
3. štátny podporný fond čsl. invalidov (Sb. z. a n. č. 424/1919);
4. fond všeobecnej nemocnice v Prahe 3 1/2 mil. (Sb. z. a n. č. 73/1920), 8 mil. (Sb. z. a n. č. 45/1921);
5. stavebný fond pre nové stavby parlamentu, budov atď. (Sb. z. a n. č. 87/1920);
6. fond čsl. legionárov pri št. poz. úrade v Prahe (Sb. z. a n. č. 166/1920);
7. pre podporu vnútornej kolonizácie v Prahe (Sb. z. a n. č. 166/1920, 375/1922, 49/1923);
8. fond Denisov (Sb. z. a n. č. 226/1920);
9. fond pre zaopatrovanie zamestnancov veľkostatkov (Sb. z. a n. č. 329/920, § 73, 536/920);
10. zemské fondy (Sb. z. a n. č. 334/921, 94/922);
11. fond pre podporu ver. nemocníc a ústavov liečebných (Sb. z. a n. č. 477/921, 324/922, 116/923, 254/923, 272/924, 259/925, 227/926, 170/927);
12. fond pre účely živelného poistenia (Sb. z. a n. č. 149/923, 219/924);
13. okr. záložné a kontribučné fondy peňažné v Čechách (Sb. z. a n. č. 128/924, 269/924);
14. zvláštny fond pre zmiernenie ztrát poválečných (Sb. z. a n. č. 237/924);
15. všeobecný fond peňažných ústavov (Sb. z. a n. č. 238/924);
16. silničný fond (Sb. z. a n. č. 116/927, 144/927);
17. melioračný fond (Sb. z. a n. č. 174/925):
18. všeobecný penzijný ústav (Sb. z. a n. č. 529/920, 484/921, 16/921);
19. fond železničiarov (Sb. z. a n. č. 506/921);
20. fond zemskej úradovne (Sb. z. a n. č. 516/919);
21. fond umelých hnojív (Sb. z. a n. č. 1/921, 111/921, 357/921);
22. fond ku zveľaďovaniu učiteľských síl pre vysoké školy (Sb. z. a n. č. 78/918);
23. zverolekárske štipendiá (Sb. z. a n. č. 77/918);
24. fond ver. zamestnancov;
25. Englišov fond, utvorený podľa XVII. čl. finančného zákona pre rok 1927 a podľa článku XIX. fin. zákona pre rok 1930.
Tieto fondy nás nútia, aby s nimi oboznámili sme našu širokú verejnosť. Vaša trpelivosť pomaly asi mizí pri pomenovaní týchto fondov, lebo je ich veľa. Tu je na príklad štátny bytový fond, 98 zák. čl. 1919. Skutočne sme zvedaví, kto a aký byt dostal z tohoto fondu. Alebo fond pre zľavnenie odevných potrieb atď. Kto uznaný bol za najmenej majetného? My poznáme ľudí, ktorých byty ozdobené sú perskými tepichami, kobercami, ale pri tom účastní boli i z tohoto fondu.
Ďalej z daňových grošov podporuje sa fond všeobecných nemocníc v Prahe vtedy, keď v hlavnom meste na Slovensku v krajinskej štátnej nemocnici na jednej posteli 2 až 3 chorí sa nachádzajú.
Fond Denisov určený je na vyššie vzdelávanie novinárov. Československá tlač a zvlášť jej úroveň nepoukazuje na to, žeby z tohoto boli ťažili niektorí novinári. Pýtame sa patričných kruhov, či toho fondu účastní boli aj Slováci?
Máme silničný fond. U nás cesty nachádzajú sa v takom zúfalom stave, že v tomto ohľade povestní sme pred cudzinou.
Melioračný fond. Na Slovensku, hoci je prevážne poľnohospodárskou krajinou, len kde - tu prevádzaly sa meliorácie.
Fond umelých hnojív. Zvlášť tento nechceme hýbať, obávame sa, žeby príliš voňal od rôznych afér. Keby sme boli zlomyseľní, pytali by sme sa, čo je s fondom ver. zamestnancov? Na 10. výročie jestvovania republiky každý sebamenší podnik dal svojím zamestnancom aký-taký honorár. Či zamestnanci Československej republiky dostali niečo? Obdržali postup? Nič. Pre štátnych zamestnancov mal sa utvoriť fond, z ktorého mali by sa podporovať bezúročnými pôžičkami štát. zamestnanci, ktorí následkom zlých platov zadlžení sú až po uši. Na to mal slúžiť ten fond. To však podnes sa nestalo.
K p. Englišovi chodí v tom smysle na tisíce prosieb, ktorý nevie si dať rady. A môhol by si dať, kedy to zariadil, keďby z týchto fondov aspoň úroky na tieto obracal.
Nad týmito vecmi mohli by sme prejsť k dennému poriadku, keďby tieto fondy neboly utvorené z krvopotných grošov poplatníkov, z daňových peňazí.
Všetky tieto peniaze vyrvané boly z daňových dôchodkov štátu a dané boly väčšinou pod súkromnú administráciu súkromných ľudí. Z týchto fondov mnohé tvoria osobitný celok s osobitnou správou, dozorom a administráciou. Je to neslýchaná vec, že z verejných peňazí môžu sa utvoriť privátné fondy a v štátnom rozpočte nie sú vôbec zaznačené a dané parlamentu pod kontrolu. Je to flagrantné porušenie budgetného práva parlamentu. Pýtame sa, kto sú správci týchto fondov? Lebo toto ešte dosiaľ nikdy parlamentu nebolo sdelené. Kto sú v správnych radách týchto fondov? Sú to úradníci pražských ministerstiev? Veď to zakazuje úradnícka pragmatika. Sú tam i Slováci? Prosíme ich mená. Skladaly tieto fondy niekedy účty? Kedy a komu? Toto, ako vieme, doteraz sa nestalo. Žiadame, aby toto bolo prevedené a uskutečnené, lebo v protivnom páde je to obchádzanie budgetného práva parlamentu.
Medzi naše slovenské národné a politické požiadavky v prvom rade patrí uskutočnenie politickej autonomie slovenskej krajiny a vtelenie Pittsburgskej dohody do ústavy našej republiky. My Slováci, aby som sa tak vyjadril, s touto myšlienkou a či podmienkou tvorili sme spolu s českými bratmi tento štát bez ohľadu na to, či už táto naša národná vôla bola správne a formálne našou martinskou deklaráciou vyjadrená a či nie. Rozpráva a debatuje sa o t. zv. klauzule martinskej deklarácie, v ktorej po desiatych rokoch jestvovania nášho štátu zaručená mala byť Slovensku politická autonomia; či jestvuje alebo nie, nejdem sa s tým zaoberať, ale že okrem napísanej a natlačenej martinskej deklarácie dňa 30. októbra 1918 každý účastník tohoto národného snemu v Martine prítomný mal na mysli a podržal si t. zv. "mentalis reservatio" v oči napísanej litere autonomiu Slovenska, je isté - o tomto bolo by škoda debatovať. Veď je to vec tak prirodzená a vyplýva z našej historie natoľko, že napísaný musel byť Rozkol, musela sa falzifikovať sama Martinská deklarácia, na telegramoch, posielaných do Ameriky Mamatejovi, musely byť falzifikované mená slovenských ľudových poslancov, že nežiadajú autonomiu, bolo treba zaviesť niekoľkoročný pohon na autonomistickú stranu Hlinkovu. Hlinku, vodcu slovenského národa bez súdneho výroku strčiť na 9 mesiacov do žalára - ba proti autonomistom zaviedly sa politické monstreprocesy. Prečo? Aby zmizla so sveta idea a požiadavok slovenského národa - politická autonomia. Myšlienka, snaha slovenského národa na politickú autonomiu je ale tu, žije a napriek tej prekonanej tŕňovej cesty slovenský národ od tohoto svojho existenčného požiadavku neustúpi a ustúpiť nemôže. (Tak je! - Potlesk.)
Za tisíc rokov sme my dva slavianské kmene, Slováci a Česi, žili od seba odlúčene. Cez túto dobu vedeli, cítili a snažili sme sa dovedna dostať pod jednu strechu, avšak, žiaľ, dejinnými, nám neprajnými okolnosťami nepodarilo sa nám to. Žili sme ako dva osobitné slavianske národy s dvoma samostatnými rečami.
Týchto tisíc rokov neprebehlo nad nami bezo stôp. Žili sme v iných politických, kultúrnych a hospodárskych pomeroch, rôzniacich sa od vaších, a tak aj naša reč, hoci pred tisíc rokmi bola by bývala vašej veľmi blízka dajme tomu rovnaká vašej - odchýlila sa od nej natoľko, že osamostatnila, vyvinula sa za túto dobu úplne na osobitnú slaviansku reč. (Posl. Šalát: My zachovali sme tú opravdovú slovenskú reč, poneváč oni sa odchýlili, však to i p. prof. Pražák na Karlovej univerzite dokazoval!) Veď tak. Veď tie snahy a pokusy niektorých vaších a naších spisovateľov posledného 19. storočia sjednotiť a spojiť v jedno naše spisovné jazyky samy poukazujú, že boly a sú to dva národy s rôznymi rečami, lebo len rôzné treba sjednocovať, nie však rovnaké.
Poslednú etapu tohoto pokusu rečového a národného spojenia podujali u nás Šrobár, Blaho, Štefánek, teda Hlasisti, v rokoch 1890 a neskôr až do prevratu. Tieto snahy mohly by byť s vašej a snáď aj s našej strany teoreticky honorované, iste, keď neboli by sme živými massami, ale dáke sebe podobné chemikálie, tak by to spojenie bolo možné. No, kto že by proti tomu čo namietal, veď spolu 10 až 11 milionovým národom národne, politicky, hospodársky a so všetkých ohľadov iste bolo by nám výhodnejšie a lepšie. Lenže osobitné národy miešať sa nedajú, aspoň nie násilne a nie z večera do rána. Vidíme to u Veľkorusov a Malorusov, že násilne sa to nedá. Niekoľko sto rokov žili spolu a sú dva národy s rôznou spisovnou a živou rečou. Príkladov je na to dosť. Boly to len pokusy, ktoré však na živom organizme vášho a nášho národa ztroskotaly, lebo oba národy ďalej vyvinujú sa osobitne podľa daných základov a smerov, nestarajúc sa o teorie Štefanikove alebo Chaloupeckého. Teda teoria o jednotnom národe československom jestvuje len v hlavách autorov, nie však vo skutočnosti. Oni ju aj pochovali, lebo nebyť tých politických, národných a rečových nešikovností a prehmatov, ktoré v začiatočných rokoch našej štátnej samostatnosti na Slovensku robily sa práve so strany týchto autorov, myslím, že veľkým prílivom českého živlu na Slovensko a Slovákov do Čiech, tá rečová jednota možno by snáď časom bola pozvoľna nastala - pomaly, sama veď spoločnými styky nabývajú ľudia spoločných zvykov, mravov, kroje, spôsobov a snáď aj reči. Tak ale, ako sa to u nás robilo po prevrate, ba mnohokrát aj dnes snáď ešte sa robí, nebolo ani možno, aby nastaly predpodmienky tohoto rečového spojenia. Tí spájatelia: Šrobár, Hodža, Medvecký, prekonajúc v sebe teoriu rečového a národného spojenia a uznávajúc za dobré jeho výhody, okrem seba (niekoľkí) nikoho z národa o tejto veci nepoučili a nepresvedčili. Bolo to vedecké a politické podujatie niekoľkých učených - požadovali od každého učeného Slováka a žiadali od každého z nás, ba od celého národa, aby toto uznal jedine za dobré a správné a nedali mu ani toľko času a spôsobu na prepracovanie tejto idey, koľko svojho času oni ho potrebovali, veď u nich tento vývoj trval tiež niekoľko rokov. (Hlasy: Cit a presvedčenie nanútiť sa nedajú!) Tak je! My, väčšinou odchovaní ideou samobytného národa, oni však politickí diktátori chceli spojenie na národ silou-mocou naoktrojovať! Beda bolo tomu, kto protirečil. Najlepšie videli sme to na Hlinkovi. Strčili ho do žalára. Národ a väčšina učených Slovákov nevedeli a nechápali rečové spojenie, splynutie, chceli len ú primnú, nezištnú vzájomnosť medzi dvoma blízkymi slovanskými národy a nechceli sjednotenie z násilnej ruky. Páni autori rečového čechoslovakizmu robili to čiastočne sami, ale s väčšinou naších pomerov neznalými českými úradníkmi, a tak krásne sostúdzali a skompromitovali Čechov na Slovensku, že vec, ktorá bola by bývala snáď časom možná, je dnes vecou zabitou. Keď teda pri prevrate, ba aj dnes je stav dvoch národov a dvoch rečí medzi nami, musíme mať aj všetky predpoklady slobodného vývinu ako osobitný a samostatný národ v tomto štáte. Wilson vo svojích 14 bodoch hovoril "slobodu všetkým národom". Vo znamení tomto viedla sa veká vojna cez 4 roky a my malý slaviansky národ máme byť vylúčení z výhod plynúcich z výsledkov vojny? Prečo? Kto že nám zabráni, kto nám zakáže slobodne, svojsky, slovensky sa vyvinovať v tomto štáte?! (Výborně! - Potlesk.) Dokazovať, že tá autonomia, ktorú my, slovenská ľudová strana požadujeme, namierená je proti jednote štátu, podvracať tento nesmysel, bolo by až banálnou, ba smiešnou vecou. Veď prizrime sa na veci bližšie, okrem vyššie mnou už udaných a okrem prírodného práva každého národa na politickú slobodu, čo zapríčinilo, že Slovensko hneď po prevrate vzplanulo za autonomiu? Nesprávné a drsné pokračovanie v oči Slovákom so strany prvých držiteľov moci a zo začiatku prišlých k nám, pomerov neznalých Čechov, a to v politických, hospodárskych, kultúrnych a menovite chlebových existenčných veciach.