Myslím, že k posuzování toho, co se stalo v Haagu, je naprosto nutno rozlišovati mezi těmito dvěma - řekl bych - předměty nároků, které byly na nás činěny: na jedné straně státní statky, abych to krátce nazval, a na druhé straně ta t. zv. osvobozovací taxa. Není nejmenší pochybnosti, že nejtíživější částí celé věci byly tyto státní statky, a to proto, poněvadž to bylo naprosto neurčité, nikdo vlastně nevěděl, jak ten odhad dopadne, nikdo si toho nebyl docela vědom. K tomu přicházely ještě fantastické odhady, se kterými zde bylo pracováno - italský, tuším na 24 miliardy, potom přišel rakouský na 27 miliard, jestli se nemýlím. To byly již věci, ve kterých jsem neměl co dělati. Není nejmenší pochyby, že všechno to viselo nad naší rozpočtovou rovnováhou jako Damoklův meč.

Přiznávám se, že to byly těžké chvíle, když jsme v této době, dokud nebylo ještě rozhodnuto, mluvili o státních statcích, a že jsme se hrozili okamžiku, kdy to přijde. Ovšem nechtěli jsme nikdy počítati s takovými fantastickými ciframi a myslím, že jsme k tomu měli také právo. Na jedné straně měli jsme přece právo, abychom si od ceny železnic odrazili, co jsme převzali za železnice ve státních dluzích. Již to hodně zmenšovalo všechno to, co nám napočítávali, ale pak musím říci, že se situace pro nás zlepšila tím, že se podařilo kol. Stříbrnému jako ministru železnic uzavříti pro stát neobyčejně výhodnou smlouvu o převzetí drah buštěhradské a ústecko-teplické, takže jsme měli pro to, jak akcionáři cení podnik, prejudic, který byl neobyčejně vážný a který nás apriori osvobozoval od nemožných cifer, které zde byly. Není pochyby, že cifry 24 a 27 miliard byly trochu fantastické a že to nebyly konečné cifry, které bychom byli museli event. platiti, poněvadž o všem tom mohly býti ještě veliké spory a debaty a na konec, myslím, i kdybychom byli museli platiti, nebyly by ty cifry přece dopadly tak vysoké. Ale nikdo nevěděl, jak to dopadne. Neměli jsme proti sobě právě nejpříjemnější partnery - a na italském odhadu je to viděti - a tak musím říci, že všecko to bylo opravdovou můrou, která nás tížila a mučila, když jsme si vzpomínali, že již máme tak ohromné státní dluhy, a že bychom k tomu měli přidávati ještě nějaké jiné fantastické cifry.

Je potřebí, abychom jednou už skutečně byli spravedliví - snad už je dost toho, co se jednou stalo v Národním shromáždění, o čem nechci déle mluviti - a proto myslím, že je potřebí, abychom uznali zásluhy toho, který nás z této neobyčejně tíživé situace vyprostil. Máme v tomto ohledu co děkovati - a o tom není nejmenší pochybnosti - 10leté neúmorné práci našeho pařížského vyslance dr Osuského (Výborně! Potlesk.), který si vzal vyřízení reparací a zbavení nás tohoto strašného břemene přímo za životní úkol, který odmítal jíti do jiného postavení, dokud toho nedokončil, a kterému, myslím, jsme povinni býti vděčni a poděkovati za jeho práci. (Výborně!)

Samo sebou se rozumí, že všecko, co se stalo, bylo usnadněno tím, jak se vůbec s válečnými povinnostmi zacházelo. Nepotřebujeme nic jiného než vzpomenouti si, co se původně chtělo od Německa a co se na konec od něho přijalo, co se chtělo od Rakouska, co se chtělo od Maďarska i Bulharska, a co se od nich přijalo. Není pochybnosti, že i tato nálada velmi nám pomáhala, ale kdo zná - já to mohu říci z vlastní zkušenosti - tu, řekl bych, až ošklivou práci, kterou člověk měl zrovna v této věci státních statků, ví také, jak těžko bylo přesvědčiti je, že je to nonsens, absurdum, abychom platili ještě jednou na to, co jsme platili nejen sobě, nýbrž i cizím, těm Polákům do Haliče i Rakušanům na ty dráhy alpské, že je to přímo nonsens, abychom platili ještě jednou, když musíme přejímati také ty dluhy, které na těch drahách váznou. To se, bohudíky, vyřešilo takovým způsobem, že nemáme příčiny býti nespokojeni, nýbrž naopak máme všechny příčiny býti vděčni za to tomu, který o to má největší zásluhu.

Jiná otázka je, co se týče t. zv. taxy osvobozovací. Taxa osvobozovací jest - a to se nedá popříti - řekl bych, obrazem naší situace ve světě v zahraniční politice. Je to pravda, že byla zmenšena na polovic, ale za to dostala charakter, který - a to řeknu docela upřímně - je zrovna pro mne, který jsem všechny tyto věci sjednával, který to podpisoval, přímo nesnesitelný.

Já rozuměl této taxe osvobozovací, když platila pro všechny nástupnické státy. A konečně když jsem viděl ohromné oběti západních spojenců, řekl jsem si: Ano, snad jsme povinni k tomu přispívati. Ale aby celý tento základ osvobozovací taxy byl změněn, aby to již neplatilo pro všecky, nýbrž jenom pro nás, to je věc, která je opravdu velmi zlá. To tedy řeknu upřímně - myslím, že jsme nezasluhovali.

Bylo zde řečeno, že my netrpěli nepřátelstvím válečným, že u nás nebyla válka. Ano, je to pravda, ale prosím, aby se nezapomínalo při tom na jedno: Polsko dostalo neobyčejně zvětšené území, na které nikdy a nikdy nepomýšlelo, území velmi bohaté industrií i kulturou, totiž Horní Slezsko. I Rumunsko dostalo ohromné zvětšení mimo svůj stát, kdežto u nás všechno, co jsme dostali, více než to, co měl dříve československý národ, Češi a Slováci, byl jenom úzký pruh Žitného Ostrova a něco okolo Košic, což nebylo možno nám nedati, jestli chtěli, abychom měli území, které lze s našimi silami chrániti proti každému vádu. Na druhé straně musíme říci, že zrovna náš stát, resp. naše země Čechy a Morava ve válce trpěly, myslím, aspoň tolik, jako ty druhé, poněvadž, jak známo, rekvisice u nás byly daleko horší, že se nedají s ostatními srovnati, s maďarskými vůbec ne, a na druhé straně my také nemůžeme říci, že bychom nebyli bývali měli u nás hlad a že by naši lidé netrpěli tolik, jako všude jinde.

Kromě toho nezapomeňme, že je to něco docela jiného, bojují-li národy za svou čest a za svou vlast, než když uvědomělý národ, jako byl český národ, byl nucen bojovati pro vítězství těch, kteří vítězství chtěli užíti k tomu, aby jej mohli úplně utlačiti.

To jsou psychické i materielní věci, které přece nelze podceňovati. A právě ten poslední moment byl u nás jistě větší než u všech ostatních. Ale kromě toho, co pak my jsme neměli také zásluhy? Co pak ti naši starodružiníci, i ta malá rota "Nazdar", která skoro z polovice zahynula ve Francii? Což naše legie, které zachránily spojencům Sibiř, ve které bylo plno nejlepších německých zajatců z nejprvnější doby, které zachránily spojencům, že Němci nemohli na Sibiř, kde by byli našli dostatečně potravin pro výživu svých vojsk, ale také surovin, kterých potřebovali pro svou válečnou industrii? Tedy tím, že naše legie zabránily, aby Němci na Sibiř nemohli, nehledě ani na to, co jsme udělali pro rozvrácení fronty v Rakousku, byla válka jistě o několik měsíců zkrácena - a ve válce nikdo neví, jak by bylo bývalo všechno dopadlo.

Tedy to všechno je nic? Tady nejde jen o peníze - konečně snad to uneseme, ačkoliv velmi těžce, jak ještě o tom promluvím - ale jde o to, že jsme na tom hůř než jiní. Proč? To je to, co tíží. Podívejte se na Poláky! Poláci dělali politiku, o které se musí říci, že snad nebyla vždy taková, jak my jsme si ji představovali, ale byla to politika, která se jim velmi vyplatila. Pamatuji se ještě, když jsem byl před vojenským soudem a kol. Scheiner byl tam jako svědek, že se ho ptal vojenský znalec plukovník Ronge: "Proč pak vy jste u nás nedělali legie jako Poláci a Ukrajinci?" Ovšem Scheiner našel hned odpověď, řekl: "Vy jste nám všechno odvedli, my neměli z čeho legie dělati." Měl jsem v rukou knížku německy psanou, ve které byl portrét pana Pilsudského a ve které stálo, že "Osud Polský je nerozlučně spojen s osudem centrálních mocí." A vy víte, jak se věci vedly za války. Poláci měli ovšem také Hallerovy legie, a ještě nedávno jsem četl ve francouzských listech, že se jednalo o vyrovnání nějakých avances, nějakých platů, které Francie dala na vydržování těchto Hallerových legií. Jak to dopadlo, nevím. Zda-li tak jako naše, nemám tušení, jen na to vzpomínám. Ale jak přišel mír, dělali Poláci velmi moudrou politiku. A ukázalo se, že v politice nerozhoduje to, co bylo, nýbrž to, co je a bude. V politice lidé nepamatují - a zejména neradi se obtěžují vděčností. Pan Lloyd George nám sice poslal na Sibiř neobyčejně krásný telegram, že spojenci toho nikdy nezapomenou, ale jak jste viděli, nevadilo mu to, aby neústupně stál na našich platech za osvobození. Poláci dělali v Paříži znamenitou pro sebe politiku. Tvrdili, že oni jsou jedinou obranou Evropy před bolševictvím, že jsou ochránci Evropy a civilisace, kdežto my jsme se stali protagonisty otevření cesty bolševikům do Evropy a t. zv. evoluční teorie, která říkala, že když budou styky s Evropou, bolševici se zcivilisují, jak se to zrovna nyní tak skvěle ukazuje. Já jsme se tenkrát stavěl proti tomu, ukazoval jsem na veliké nebezpečí pro nás, ale jak se mi za to vedlo, ráčíte všichni nejlépe věděti.

Polákům se tato politika neobyčejně vyplatila. Poláci dostali, zejména když u Varšavy pobili bolševiky, opravdu velikou vážnost v evropské politice a už dříve za to, že se postavili do posice ochránců Evropy před bolševictvím, dostali veliký kus horního Slezska a dokonce bohatou část našeho Těšína s největším bohatstvím uhlí a s krásnými statky arcivévody Bedřicha. Tedy jim se ta politika jistě lépe vyplatila než naše politika nám, kteří za všechno, co jsme skutečně udělali, jsme přinuceni, abychom sami platili poplatek za osvobození.

My jsme spoléhali na západ. Nevytýkám Anglii nic a ani nebudu mluvit o p. Snowdenovi, to by bylo velmi zbytečné. Anglie prostě není sentimentální v politice, jakživa nebyla a nebude, myslí jen na svůj prospěch. A pak nezapomínejte, že je v Anglii jistá latentní řevnivost k Francii, a poněvadž jsme a musíme býti s Francií spojeni, pak to přirozeně odbarvuje poměr Anglie k nám. A k tomu přichází ještě naše slovanství. S tím slovanstvím máme opravdu - nemějte mi to za zlé, když to řeknu - nešikovnou ruku. Slovanství je pro nás dojista elementem síly i elementem slabosti. Elementem síly je u nás vzhledem k poměru k Rusku, kdyby bylo Rusko, poněvadž pak to odbarvuje také na celé Slovanstvo, a elementem slabosti je v poměru k Anglii a k Italii. My tedy ze svého slovanství, které přece nemůžeme zahazovati a strkati do kapsy jako jiní, máme jen nevýhodné stránky, protože jsme dělali tuto politiku a myslili jsme, že nemusíme pro Rusko nic dělati, že všechno, co se tam děje, jest jen vnitřní věcí Ruska.

Anglie má dějinnou aversi proti Slovanům, je to ta stará indická politika, která pořád tam hraje úlohu, ačkoliv poměry jsou docela jiné, a po tom, co se dnes v Indii děje, mohli by si Angličané říci, že to bylo velmi neprozřetelné, když nevyužili chvíle, kdy bylo Rusko slabé a kdy pomocí Rusku před bolševiky bývala by si Anglie zjednala na všechny věky vděčnost Ruska a zabezpečení před každou agitací v Indii. Neudělala to, za to má v Indii bolševiky, a to, co má dnes. Ale u ní jest jistá averse proti Slovanům a u Italie se to rozumí samo sebou. Ale averse u Italie by snad ani nebyla tak zlá. Četli jste snad v novinách, co jsem kdysi za války říkal konsulovi Sabetovi, který byl zde - otevřeněji o našem poměru k Jihoslovanům nemohl s ním nikdo mluviti takže musil míti a měl dojem, že od Jihoslovanů nás nic neodloučí a že nás s nimi pojí něco daleko hlubšího než každá smlouva. To jsem neříkal jen Sabotovi, nýbrž docela otevřeně, když se jednalo o Terst, o Polu, Orlandovi a ministru Crispimu, a přece se všemi jsem byl v nejlepším poměru. Italie ví, že nikdy neopustíme Jihoslovany. A Italii daleko více hryzlo, že my, kteří jsme se stavěli jako apoštolové demokracie, jsme se pletli do věcí, do kterých nám nic není, to jest do jejích vnitřních poměrů, a chtěli jsme ji mentorovati v tom, co doma dělá. To bylo u nás tím komičtější, že nemůžeme sice snésti se stanoviska své demokracie, co se dělá v Italii, ale pranic nám, resp. těm apoštolům demokracie to nevadí, aby uznávali de jure Rusko, kde je potlačována každá svoboda a kde pro "naivnosti demokracie" bolševici nemají než krvavý výsměch. Výsledek této politiky jest jasný. Výsledek této politiky je také 80 mil., které ročně platíme. Kdybychom to byli platili všichni, neřekl bych ani nejmenší, naopak, musel bych uznati jako spravedlivý člověk, že je dobře, že se ta věc zmenšila, ale když to máme platiti sami, musím otevřeně říci, že je to politicky něco, co velmi tíží zejména naši veřejnost. Naše veřejnost konečně, ačkoli ví, že je to nepříjemné, že těch 80 mil. nemůžeme užíti na něco jiného, na co bychom je raději dali, přece jen by snesla i to, kdyby věděla, že se druhým měřilo stejně jako nám. Ale když jsme na tom právě jako Německo a do jisté míry Maďarsko, a když vidíme, že i té Vídni všechno slevili a že Vídeň má míti i tentokráte privilej, ačkoli je tolik vinna na válce, nesmíte se diviti, že se to vše u nás nese neobyčejně těžce a že nemůžete najíti uspokojenost, kterou bychom vlastně mohli míti, kdybychom věděli, že jsme celé reparační otázky zbaveni, že nebudeme platiti státní statky a že taxa za osvobození není taková, aby nás ruinovala. V tom je to. Utěšování těmi 4 %, to je již, promiňte, silný tabák. Takové aritmetické a matematické žonglérství není možné. Vzíti na jedné straně nejvyšší cifru, jakou si vypočítali páni Italové a eventuelně Rakušané, a na druhé straně říci, že vlastně platíme jen 1.180 milionů, jak to řekl pan dr Engliš, což je t. zv. přítomná cena našich anuit - to přece nejde.

Dovolte mně, jak to vlastně je? Kdybychom dnes mohli sebrati 1.187 milionů, okamžitě je zaplatiti, tedy by to bylo pravda. Ale my to zaplatiti nemůžeme především proto, že nemůžeme ochuditi své národní hospodářství najednou o tak ohromnou sumu. Vždyť to potřebujeme a hodně potřebujeme v těžkých dobách, ve kterých jsme. Kromě toho by to bylo dokonce neopatrné, poněvadž nevíme, co za 37 let bude. A taková generosnost by se mohla ještě podruhé všelijak vyplatiti. V tomto ohledu myslím, že s tím nemůžeme vůbec počítati. My a naši poplatníci prostě budeme po 37 let platiti každý rok 87 mil. Kč; podle Adama Riese to dělá dohromady 3 miliardy. A když si spočítáte na druhé straně nejvyšší cifru 24 miliardy, řeknete, že je to nemožné, jak se počítaly 24 miliardy; to jest jen fantastická cifra pánů Italů nebo Rakušanů, a pak musíte říci, že přijdete na jiné procento nežli na 4 %.

Prosím, s tím ať se nechodí. My víme, čím jsme povinni svým spojencům. Víme, když to musí býti, že máme také přispívati na osvobození, když jsme nebyli účastni tohoto direktního boje, ačkoliv jsme tolik udělali pro spojence svými legiemi na Sibiři, ale chtíti nám to zmenšovati takovými matematickými hračkami, kterým nikdo nevěří, to je nemožná věc! (Posl. Langr: 24 miliardy bychom byli také nemohli zaplatiti najednou, kdybychom byli k nim odsouzeni!) Ovšem, že ne, ale 24 miliardy bychom nebyli nikdy vypočetli a nepřijali, poněvadž by to byl nemožný výpočet. Zeptejte se kol. Stříbrného, zač koupil ústecko-teplickou a buštěhradskou! To jsou přímo šílené počty. A při tom ústeckoteplická a buštěhradská byly nejlépe vypravené dráhy u nás, kdežto naše státní dráhy nedaly se s nimi srovnati. To byla fantastická cifra za ty státní statky. Vždyť je to přímo komické. Tak velká by ta cifra nikdy nebyla.

Ta 4 % vyšla jen proto, že se vzala nejvyšší, čistě fantastická cifra, a na druhé straně se vzala nemožná cena přítomná 1.187 milionů. Proti tomu se obracím. V celém jednání je pro nás jen to jistou útěchou, že se osvědčila Malá Dohoda tak pevnou, ačkoliv musím říci, že tenkráte, když jsme jednali o té věci v Paříži, byli jsme stejně pevni - jen Poláci byli extra, jako vždycky - ale na druhé straně také, že máme všechnu příčinu, abychom byli opravdu vděčni Francii za to, jak pevně a věrně při nás stála.

Tedy tak se stavím k haagským věcem. A ještě jednou říkám: mne jakživo nenapadlo ani minutu, že bychom mohli proti Haagu hlasovati, poněvadž charakter už naší strany nedovoluje, abychom neratifikovali, co podepsali naši zástupci, ale na druhé zase musím říci, že nepatřím k těm, kteří by pěli hymny na všechno to, co se stalo, mimo mou vděčnost - a myslím, že naši vděčnost - za to, co se stalo v otázce státních statků.

Mluvíme-li o tom zatížení 80 mil. Kč ročně, naskýtá se otázka, co to znamená pro náš rozpočet. Nechci býti škarohlídem, ale nemůžeme si zapírati, že jsme ve velmi těžkých poměrech, protože máme zase něco zvláštního. Nikdy nejsem nešťasten pro krisi. Odpusťte, že řeknu dokonce jistý cynismus, se kterým to posuzuji: že totiž by nebylo s fabrikanty a se sedláky k vydržení, kdyby to šlo vždycky dobře. Vidíme, že to všude jde jednou nahoru, jednou dolů. Podíváme-li se na historii krisí v 19. století, vidíme, že přímo pravidelně se střídá vzestup se sestupem. Tedy z toho bych si nic nedělal, ale u nás je to přece jen něco horšího. Naše krise vyplývá - zejména v tom nejcitlivějším a pro nás nejdůležitějším artiklu, v textilu - z našeho položení. Od samého počátku naší svobody říkám: Nezapomínejte nikdy na to, co se může státi katastrofálním, že jsme měli dříve pro svou industrii 500milionové odbytiště, chráněné vysokými cly, a dnes máme odbytiště 14- nebo 13milionové. Teď se ukázalo ještě to druhé, že všechny státy okolní zřizují si, zejména pro artikly hrubé, pro které mají své dělníky, svou vlastní výrobu, takže zejména textil je v krisi nikoliv přechodné, nýbrž hodně trvalé. O těchto věcech musíme velmi vážně přemýšleti, poněvadž zde běží - a řeknu to, aniž bych se chtěl zalichotiti socialistům - o statisíce českých i německých dělníků. To je věc strašná, a proto se musíme na to dívati opravdu vážně, s toho našeho zvláštního stanoviska. Otázka vnitřního konsumu začíná u nás dostávati nejvážnější význam. Co se týče zahraničního konsumu, snad se do jisté míry udržíme - nechci býti docela pesimistickým - poněvadž dojista kvalita našich dělníků, naše stará práce, staré styky atd. mohou naši situaci zlepšiti, ale myslím, že musíme s největší vážností pomýšleti, jak zesíliti vlastní vnitřní trh. Není pochyby, že bolavým punktem našeho státu je rozhodně vnitřní konsum Slovenska. Proto myslím, že je přímo státním hospodářským problémem, udělati všechno, aby Slovensko bylo hospodářsky a zejména zemědělsky zintensivněno, abychom tam takovým způsobem našli jistou náhradu v možnosti odbytu za to, co ztrácíme za hranicemi. (Výkřiky posl. Hlinky.) Pan kol. Hlinka se mně směje, ale já myslím, že je to vážné a jistě ne nepřátelské vůči Slovensku. Právě naopak. A s toho stanoviska se také dívám na zemědělskou krisi. Nejen že potřebujeme řešení zemědělské krise s ohledem na naše zemědělství a na to, že je to jedna ze základních složek veškerého blahobytu našeho státu, nejen proto, že zemědělství je vlastně síla našeho národa, nýbrž i proto, že to slouží jako příklad pro Slovensko. Teď si představte, že bychom chtěli na Slovensku zintensivniti výrobu a že by Slovensko vidělo, že, ačkoliv máme tak intensivní výrobu, přece jen máme v zemědělství nouzi a stálé nářky atd. To by byl nejšpatnější příklad. Slovensku jsme povinni tím, abychom udělali všecko, co je v našich silách, a odpomohli pokud možno zemědělské krisi.

Že to bude státi oběti také zemědělce, jest jisto; rovněž tak jsem přesvědčen, že se v té věci dohodneme a dohodnouti musíme, poněvadž je to v zájmu nás všech, právě tak zemědělců, jako fabrikantů, dělníků a úředníků samotných, neboť bez prosperujícího zemědělství nejsme s to, vykonávati své státní úkony. Ovšem žádáme, aby se zemědělská krise neřešila jednostranně. Není možno na jedné straně pomáhati a na druhé straně škoditi. To není nepřátelství k dělnictvu, nýbrž přímo strach o ně a o možnost jeho zaměstnání, abychom nedělali nic, co by znemožňovalo naši konkurenci v zahraničí, která do veliké míry závisí od výše dělnických mezd. Jde o dobrou vůli na obou stranách, abychom s touto dobrou vůlí přistoupili k řešení těchto velmi vážných věcí. Mohu vám říci, že naše strana podle svého programu udělá, co bude možno, jen nám ovšem nesmíte vytýkati ve zlé, když se stavíme proti některým věcem, které by odstranění zemědělské krise nepomáhaly, nýbrž mohly ji naopak ještě zhoršiti.

Jsem, bohužel - přiznám se a nemohu to zapříti - hodně velikým přítelem státních monopolů. To je moje špatná výchova od Adolfa Wagnera, ale já jsem také ve své knize o Rusku napsal kapitolu, jak si představuji, že by mohl býti v Rusku obilní monopol. Ale nemohl bych souhlasiti s polovičním obilním monopolem, monopolem jen pro dovoz, poněvadž tím bychom ničemu nepomohli, nýbrž bychom jen uškodili a dělali jen spekulaci. Byli bychom v nebezpečí, že bychom měli jednou obilí mnoho, po druhé málo, a nevěděli bychom nic, poněvadž bychom neměli regulátoru spotřeby, který je možno získati jen celým monopolem nebo svobodnou konkurencí.

Cítíme přímo povinnost, dohodnouti se v této věci a udělati všechno, co skutečně pomůže. Není pro nás žádnou frází, nýbrž je to náš program od r. 1890, že zemědělství patří mezi nejvážnější složky našeho státního hospodářství a že od jeho zdaru závisí blahobyt nás všech.

Já jsem jistě také někde o tom slyšel a mluvil, když jsem byl národním hospodářem, ale já jsem to nikdy tak necítil, jako když jsem se stal továrníkem bez své vůle a jen velikou náhodou. Tu jsem viděl, jak ceny a odbyt textilních produktů přímo závisí od cen produktů zemědělských a od úrody - tenkráte v Uhrách a v Haliči. To byla taková spojitost, že se nedala přehlížet. Tedy v této příčině myslím, že mohu říci jménem nás všech, jménem naší strany, že jsme ochotni dělati vše, co by pomohlo našemu zemědělství, poněvadž v tom vidíme náš úkol vůči celému státnímu hospodářství.

Ale nezapomínejme, že máme také těžké povinnosti ještě k jiným, a to ke státním zaměstnancům. Státně zaměstnanecká otázka u nás - odpusťte mi, že to skoro řeknu, chtěl jsem říci ošklivé slovo, ale nerad bych ho zde užíval - není pýchou a hrdostí našeho státu. Já se jen na jedno ptám! Což u nás není opravdu ani trochu vděčnosti? Přece si nemůžeme mysliti, že to byl parlament, který udržel stát v takovém pořádku, v jakém byl, vždyť to byla přece jen ta naše státní administrativa, naši úředníci a naši státní zaměstnanci, kteří v nejhorších poměrech, v bídě a nouzi konali svoji povinnost jenom z lásky k národu. (Potlesk.) A my jsme stále a stále odkládali, věčně odkládali. A když jsme konečně něco udělali a viděli jsme, že jsou v tom chyby, zase jsme to odkládali celé tři roky a utěšujeme pořád ty státní zaměstnance bůhví jakými sliby. To naprosto nejde! Chceme-li, aby státní administrativa fungovala tak, jak toho vyžadují naše hospodářské kritické poměry, musíme uspokojiti naše státní zaměstnance. (Výborně!) Utěšovali jsme je, až bude reforma správy, jak se to říká. Račte odpustiti, politickou reformu správy už máme, na tom se nic nemění, dokonce jsme zavedli jednokolejný systém. Ale teď jde o něco jiného. Celá reforma správy leží jenom v tom, abychom se zbavili byrokratických hloupostí, zatěžování práce, zbytečného psaní, všeho toho, co brzdí rychlé vyřizování našich věcí, abychom zavedli gremiální rozhodování řady věcí, abychom si vůbec uspořili práce, nákladu věcného a osobního. K tomu, prosím, není potřebí žádné velké politiky, to není žádný politický problém, k tomu je potřebí jen udělati anketu několika šikovných moderních úředníků a máte za malou chvíli nařízení hotové a můžete to provésti. Nelze dále naše státní zaměstnance a úředníky takto utěšovati, tomu nikdo nevěří, tomu se každý prostě směje. Musíme k této věci přistoupiti, a to proto, poněvadž musíme míti pořádek. V této příčině je tu nyní výhoda, že víme, co budeme platiti v reparacích. Strach, že budeme musit platiti mnoho, nás vždy zdržoval, abychom se nevydávali z reserv. Nyní to víme a můžeme to udělat.

Musíme také jednou býti spravedlivými ke staropensistům. Není možno, abychom jenom počítali s tím, že tito lidé umrou a že tím bude otázka vyřešena! A pak, také nesmíme dělati rozdíly mezi nimi, aby nebyli zase privilegovaní a vydědění. (Výborně!) To by bylo nemožné. Jsou to ovšem věci bolestné pro pana ministra financí, já tomu velmi dobře rozumím, ale musejí se prostě dělat, poněvadž stát bez toho nemůže býti. Měl jsem malou potyčku s panem ministrem financí, zrovna když jsem nasedal do vagonu, kde mně vytýkal můj optimismus ohledně výnosu daní důchodových. Já jsem na to odpověděl, a velmi rychle, to je pravda, a dnes, myslím, mám úplné zadost učinění, poněvadž i pan ministr financí přiznal, že r. 1929 nebyl co se týče výnosu daní tak zlý. Ovšem bych prosil, abychom spolu nemluvili o náležitostech. Pořád jsem slyšel "náležitosti" a nevěděl jsem, co to je, až konečně jsem se dověděl, co je to náležitost. To vám je věc tak komplikovaná, že člověk pro to musí míti naprosto "kamerální" mozek. Obyčejný člověk tomu nerozumí. Slyšel jsem to, studoval jsem to, ale pořád ještě nerozumím, co to je. Jak říkám, na to musí býti člověk úplně vychován v kameralistice. Pan ministr dr Engliš mně již odpustí, ale myslím, že on to také dobře neví, jako já - proto to asi tak dopadlo. Myslím tedy, že bude dobře, když už zůstaneme při státním statistickém úřadě a při tom přiznání daní resp. při těch předpisech a budeme podle toho počítat a náležitostí necháme. V tom bychom se všichni utopili. Přečetl bych vám, abyste věděli, co je to náležitost, je to zajímavé, je to pomalu jako anekdota. (Hlasy: Číst!) Teprve teď vím, co je náležitost. Tedy náležitost, to je saldo a v tom jsou obsaženy (čte): "1. předpisy všech daní v dotyčném roce vydané bez ohledu na to, zda týkají se běžného roku či let dřívějších. 2. K nim přičtou se platby @a conto, které v běžném roce byly bez předpisu zapraveny. 3. Od součtu těchto dvou položek odečtou se a) odpisy v dotyčném roce povolené na základě odvolání, slev a nedobytností, zase bez ohledu na to, kterého berního roku se týkají, a b) @a conto platby na běžný rok, které byly již v náležitosti dřívějších let jako příjem vykázány." A teď tomu rozumějte. (Veselost. - Posl. dr Hnídek: A to ještě není celé!)

Tedy myslím, že v tomto ohledu i bez těchto náležitostí můžeme docela klidně říci, že nebude nemožné, abychom při dobré vůli dali státním zaměstnancům, o co právem stále žádají a prosí.

Že se ta resystemisace ještě neprovedla, je skutečně úžasné. Tři roky jsem za tím chodil a prosil, ale pořád to ještě není. A konečně otázka 13tého měsíčního služného bude muset býti nějakým způsobem vyřízena. Myslím, že čím dřív to uděláme, tím že to bude lepší a také lacinější. Nic není tak zlého, jako právě odklad při těchto otázkách státně zaměstnaneckých, neboť čím jdou tyto věci dále, tím více rostou, a to proto, že i ti, kteří jsou spokojeni, se, řekl bych, ze solidarity připojí k těm, kteří jsou nespokojeni, a tak to roste stále a konečně je to jako lavina a pak to je neudržitelné. Tedy v tom ohledu, myslím, je třeba, aby se stala náprava.

A nyní dovolte, abych se obrátil k poslednímu, co chci říci, a to je věc, která mně nejvíce na srdci leží - přiznám se vám - k otázkám kulturním a uměleckým. A tu, když mluvím o kulturních věcech, dovolte, abych jednu věc vyřídil - lituji, že zde není p. ministr Slávik - totiž věc týkající se studentstva. Vím, že pan ministr Slávik mluvil velmi pěkně a mile se studenty v Ústředním svazu studentů, vím, že to ty hochy velmi těšilo, ale musím říci, že jeho odpověď stran vystoupení policie neuspokojila ani studenty, ani nás, poněvadž nejde jen o studenty, nýbrž také hodně o nás. Pro svou osobu musím říci, že mám pořád dojem, že se p. ministr vyhýbá říci, kdo je vinen. To mně přec nikdo na světě neřekne, že by bývali naši strážníci užili proti studentům obušků bez přímého rozkazu. Měli jsme přece zvláštní poměr k naší policii. Mohu říci, že jedno z prvních, co jsem jako min. předseda řekl kol. Švehlovi jako ministrovi vnitra, bylo, že ho prosím, aby se vší mocí a silou staral, abychom měli dobré četnictvo a dobrou policii, aby se nešetřilo penězi. Víte přece, že jsme se na vojsko spoléhati nemohli a nejsem vůbec přítelem toho, aby vojsko zasahovalo do vnitřních rozporů. To není věcí vojska. Vojsko je proto, aby bránilo stát na venek, a jen v nejkrajnějším případě, když hrozí státu nebezpečí, může se ho použíti i uvnitř.

Poměr mezi policií a obyvatelstvem byl skutečně vzácný, takový, jaký jsme málokde měli. To byl přímo poměr přátelský, a musíme říci, že to bylo naší hrdostí a pýchou. Nedovedu si proto představiti, že by naši strážníci, kteří jsou přece hodně inteligentní, nedovedli dělat rozdíl mezi studenty, kteří klidně a důstojně demonstrují za to, aby se jim opatřily místnosti, kde by mohli studovat, a komunisty, kteří jdou na ulice, aby vzbouřili ulici. A že by zrovna naši strážníci chtěli užíti svých obušků proti studentům, o tom mne nikdo nepřesvědčí, a stále musím mysleti a věřiti, že zde musil býti direktní rozkaz. Jinak si to nedovedu a ani nechci představiti, poněvadž bych za žádnou cenu nechtěl, aby dobrý poměr mezi strážníky a obyvatelstvem jakýmkoli způsobem byl porušen.