S tím souvisí nejen otázka cílevědomé státní akce investiční, ale i otázka podpory těch dělníků, kteří při nejlepší vůli pracovati práci nalézti nemohou, nebo jsou pro poruchy ve výrobě hromadně z práce propuštěni.

Běží však také o to, aby zvýšením mzdové a platové úrovně zabezpečena byla snesitelná životní úroveň dělnictva a všeho zaměstnanectva, neboť míra příjmu rodin pracujících nedosahuje dnes míry normálních potřeb kulturního člověka a míry zvyšované nepřímé poplatnosti. Je nám velmi sympatické, když slyšíme ze řad zemědělských, že poctivá a účelná práce zemědělská má nárok na přiměřený výdělek. Aplikujeme tato slova na oblast námezdních pracovníků, jichž práce nedochází přiměřeného ocenění a jest za dnešních poměrů odměňována nejhůře s tím ještě risikem, že v době výrobní krise jest dělník pronásledován hladem a bídou. Stejně tak musíme apelovati, aby věc úpravy platových poměrů státního a veřejného zaměstnanectva i staropensistů byla v brzku spravedlivě vyřešena, neboť při zvýšených platebních povinnostech a cenách životních potřeb trpí tyto vrstvy nedostatkem příjmů a prostředků platebních, které namnoze klesají hluboce i pod existenční minimum.

Stav těchto pracovních vrstev je zhoršován ještě tím, že jednostranná berní politika způsobila nesrovnatelnost v přímé a nepřímé poplatnosti, která těžce novými nepřímými daněmi, cly, dávkami a poplatky zatěžuje dělnictvo, gážisty a všechny za plat pracující zaměstnance. Rozpočet na r. 1930 příliš živě ukazuje tuto poplatní nespravedlnost a bude nutno napříště uvésti berní a dávkový systém na jiný základ, jímž by nespravedlivá a příliš křiklavá nadparita nepřímého zdanění byla odstraněna.

Běží také o rozmach péče sociální a o ochranu zájmů konsumentských. Velmi lapidárně o těchto problémech pojednali v rozpočtovém výboru ministři Bechyně a dr Czech, jichž programové projevy odpovídají potřebě řešiti úkoly ochrany sociálně slabých a ochrániti konsumentstvo proti výstřelkům spekulace a vykořisťování. Věc sociální ochrany a nových zákonných opatření na ochranu práce, nemocných, nešťastných a nejpotřebnějších, na ochranu zdraví obyvatelstva a podporu humanních zařízení má míti nejčestnější místo v činnosti našeho státu, v němž máme mnoho bolestí nejen jako dědictví války, ale i jako důsledek dnešního výrobního řádu kapitalistického a nerovnosti sociální. Stát svými zákony může regulovati poměry a výstřelky sociální nerovnosti paralysovati. Proto žádáme od státní politiky, aby tento úkol ve zvýšené míře plnila a ochranou nejširších vrstev lidu pracujícího zabezpečila pilíře státu samého. Při provádění plánu státních investic žádáme o spravedlivé rozvržení investičních prací na všechny úseky republiky se zvláštním zřetelem na obvody, které krisí výrobní a nezaměstnaností jsou nejvíce postiženy.

Vstupem do vlády osvědčili jsme vůli loyálně na velikém díle positivní státní politiky součinovati. Při tom zůstáváme při svém dobrém právu, uplatňovati svá hlediska na zvláštní úkoly státu a stavěti před oči vlády i zákonodárných sborů problémy a výstřelky výrobního a sociálního života, vyvěrající ze řádů a zařízení systému soukromokapitalistického, stejně tak při svém dobrém právu posuzovati akty administrativy a hospodářství státního. Byly-li v rozpočtovém výboru našimi zástupci pronášeny kritické poznámky k rozpočtu, o finančním hospodaření státním a vadách státní administrativy, byl to jen výraz poctivé vůle o pořádek a dobré hospodaření. Vládní moc nemůže býti nikdy dotčena poctivou a účelnou kritikou, která může jen dobré věci státu prospěti a prestiž státní posíliti. Právo posuzovati otevřeněji bylo uplatněno hlavně v kritice nedávné minulosti, neboť mnohé věci dřívějšího režimu mají dosud reflex na poměry dneška, vyžadujíce řešení.

Pan generální zpravodaj dr Hnídek dotkl se ve svém referátě důležité otázky hospodaření na státních lesích a statcích. Prohlásil, že p. ministr Bradáč odpověděl na všechny výtky, které byly proti hospodaření se státními lesy a statky v rozpočtovém výboru předneseny.

Budiž mi dovoleno, abych zdůraznil, že nebylo odpověděno na řadu dotazů, které ve výboru vznesl kol. inž. Nečas. Nebylo-li odpověděno právě na tyto dotazy, jež se týkaly nejzávažnějších případů, jeví se určitý nedostatek v odpovědech. Byly to zejména: mimořádná těžba v lesích ve spojení s fondem na umělá hnojiva, dále kácení v lesích koburských, případ Pálffyho a zejména nepotřebné kácení krásných lesů brdských a celý postup ve věci Colloredů-Mannsfeldů a j.

Považujeme za svou povinnost, aby se hospodaření na státních lesích a statcích věnovala veliká pozornost a přísná kontrola a aby též všechny vznesené stížnosti byly řádně vyšetřeny a nepřístojnosti odstraněny, ježto jde o ohromný hospodářský kolos a největší majetek státu.

Odmítáme způsob, jakým se snažili někteří činitelé zlehčiti a odbýti vážné dotazy, jež byly v rozpočtovém výboru předneseny na základě oprávněných stížností a četných konkrétních dat.

Máme-li dobrou vůli řešiti otázky přítomnosti a budoucna, mají míti strany dřívější koalice stejně dobrou vůli revidovati příkrosti některých zákonů a opatření, o nichž jest obecné přesvědčení, že nejsou udržitelny a že způsobují značné napětí v řadách stran, které nyní přejaly odpovědnost stát říditi a k dobrému jej vésti. Hledati cesty k odstranění těchto překážek bude opravdu zkouškou státníků dobré vůle a moudrých cílů.

Koncem tohoto měsíce slaví republika jubileum desátého výročí demokratické ústavy. Byli bychom rádi, kdyby při té oslavě bylo vzpomenuto na ducha doby, v níž tvořeny byly první hlavní základy našeho života ústavního a kdybychom si všichni uvědomili, že slavnostní citace naší ústavní listiny o tom, že všechna moc pochází z lidu, znamená také práci pro tento lid, který jest hlavní oporou života státního. Ústava není a nemá býti jen formou, ale musí býti prolnuta tím duchem, za něhož se zrodila: duchem opravdové demokracie, pokroku a sociálního práva. Praxe naší politiky buď takovou, aby tento duch naší vzorné ústavy byl plněn a aby se tak dělo hlavně v zájmu těch, kteří zákonné podpory potřebují. Demokratická naše ústava vznikla v době revoluční a byla naším společným dílem. Jsme hrdi na toto dobré dílo a budeme naši ústavu důsledně hájiti. Budeme usilovati o to, aby z ústavy naší plynoucí práva demokratická nebyla oklešťována a aby ze základů naší ústavy rostl blahobyt pro obyvatelstvo obnoveného státu.

Stojíme před velkými problémy a jest na nás řešiti je v duchu potřeb a zájmů obyvatelstva. Jedním z takových problémů je otázka samosprávy obecní a okresní.

Pan ministr financí dr Engliš ve svém rozpočtovém exposé promlouvaje o naléhavostech doby, zdůraznil nutnost řešení problému finančního hospodářství samosprávy, o jejímž stavu sám musel doznati, že je kritický. Potvrdil tím jen skutečnost, jež byla způsobena zákonem č. 77 z r. 1927, dílem to jeho hlavního úsilí z doby před třemi lety. Přislíbil v tomto svém exposé nutnost výpomoci okamžité, t. j. dotování vyrovnávacích fondů, aby bylo prostředků na vyrovnání schodků zákonem č. 77 způsobených, a nadhodil nutnost definitivního řešení problému samosprávných financí novou konstrukcí a nám dosud neznámými prostředky.

Od jeho exposé, v němž, porovnávaje vývoj a stav finančního a rozpočtového hospodaření státu, neodůvodněně vytkl samosprávě, že nedovedla stejně jako stát konsolidovati své hospodářství, uplynul dosti dlouhý čas, aniž by došlo k nějakému činu na odvrácení těžké finanční krise nutnými a okamžitými opatřeními. Stěžuje si na toto pomalé tempo, neboť útěšnými slovy pana ministra nebylo samosprávě pomoženo a prodlením její stav neustále se zhoršuje. Konstatuji jen tu holou skutečnost, že vyrovnávací fondy neplní svoji zákonnou povinnost vyrovnávati schodky, způsobené limitem obecních, zrušením přirážek školních a zrušením státních přídělů hlavně z daně obratové a přepychové, nýbrž že se s obcemi a okresy vyrovnávají jako kriditář na pouhých 50% a že ani tuto kvotu včas ožebračené samosprávě neodvádějí.

Tím vznikají další poruchy ve finančním hospodářství obcí. V obcích hromadí se nevyřešené nejdůležitější projekty, nutné v zájmu veřejném, obce se zadlužují používáním obecních výpůjček na věci, jež za daných poměrů nemohou býti kryty řádným příjmem a zastavují vyplacení ve schválených rozpočtech obsažených položek, pro něž není úhrady, ježto vyrovnávací fondy neuhrazují jimi samými uznané schodky, ba dokonce vydaly obcím dekret, aby vyplácely jen položky, vyplývající z právního titulu nebo závazku. K tomu všemu se druží ještě další nepříjemnosti pro ochuzenou samosprávu. Nedostatek finančních prostředků znemožňuje obcím poskytovati dostatečné podpory chudinské, podporovati účely sociální a dobročinné péče, nehledě k tomu, že nemohou uskutečňovati nutné projekty bytové, dlažební, kanalisační, úpravní a vodovodní, jak jest to v nejvlastnějším zájmu obyvatelstva.

Bylo již v rozpočtovém výboru konstatováno, že kromě účinku zákona č. 77 způsobena byla finanční újma samosprávě průtahy v předpisování daní, které způsobily nejistotu v rozpočtování obcí a nedostatek hotových prostředků na krytí výdajů obcí a okresů. Přímo katastrofálně pak zapůsobily na stav samosprávných financí odpisy daňové. Zatím co příjmové položky státní, zejména u daně obratové vyrovnaly se předpokladům státního rozpočtu, byly daňovými odpisy podstatně zhoršeny finance samosprávné. Je-li prokázáno, že v r. 1929 činily odpisy daňové asi 1 miliardu 300 mil. Kč a že z toho připadá as 500 mil. na daně, jež jsou základem pro přirážky samosprávné, můžeme újmu samosprávy odhadovati na 2 miliardy, což znamená úplné rozvrácení všech rozpočtových předpokladů u obcí a okresů a ztráty téměř katastrofální, dovršující škodlivé účinky zákona č. 77. To jest také dokument, jímž nad slunce jasněji je dokázáno, že těžké finanční poměry v samosprávě nevznikly z viny těch, kdož okleštěnou samosprávu za nejtěžších poměrů poválečných řídili, nýbrž vinou zákona č. 77, odpisů daňových u nejbohatších podniků a také průtahu v předpisech daňových.

Kromě toho zákonem o reformě správy, berním zákonem a jinými zákony vložena byla na bedra obcí nová břemena v přenesené působnosti, což i finančně obce vyčerpává, aniž by se obcím za tuto přenesenou působnost dostalo nějaké náhrady. Tyto zákony ulehčují administrativě a tudíž také financím státním, zatěžujíce obce, jimž se pak snadno klade za příklad konsolidace státních financí, když tato konsolidace děje se také z části na účet ochuzených obcí. Při tom nebylo dosud učiněno nic, aby s beder obcí byla sňata břemena krytí věcných potřeb středních škol státních. Zákonem byla na obce uvržena další povinnost platiti ošetřovné v nemocnicích za chudé příslušníky přes to, že mnohá města jsou nucena veřejné nemocnice budovati a udržovati ze svých prostředků. Nedostatečný zákon o podporách státních pro osoby přestárlé nejen určuje obcím, aby ze svých oslabených financí přispívaly, ale při důsledném zamítání nároků sestárlých ubožáků ponechává je zcela na účet chudinské podpory. Tato břemena, jakož i fakt, že obce stále a stále musí plniti řadu dříve neznámých úkolů, diktovaných dnes poměry poválečnými a krisemi hospodářskými, jež při nízkém limitu obecních přirážek způsobí další finanční újmy snížením přirážkového základu, který beztak byl berním zákonem u největších podniků ke škodě obcí snížen, velmi zatěžují obce.

Nelze všeobecně tvrditi, jak zde několik p. řečníků uvádělo, že vina spočívá ve vnitřních poměrech, v administrativě obecní a hospodářství obecním. Všichni páni řečníci, kteří obhajovali zákon č. 77, zapomínají na všechny ostatní příčiny a vlivy, které způsobily poruchy v hospodářství obecním a samosprávném a neprávem i neodůvodněně viní obce, jakoby ony samy tyto finanční poruchy způsobily.

Poukazujíce na tento trapný stav financí naší samosprávy, žádáme důrazně, aby ministrem slibovaná okamžitá výpomoc byla neprodleně realisována činem, žádajíce při tom, aby co nejrychleji bylo odčiněno dílo zkázy, zapříčiněné zákonem čís. 77, a aby definitivní a přijatelnou konstrukcí byly upraveny finance těžce trpící samosprávy. Krise trvá již dlouho a bude velmi dlouho ještě trvati, než se i při sebeúčinnějším definitivním opatření samospráva vyléčí z těžkých ran, zákonem tím jí daných, aby mohla žíti v rekonvalescenci a konati své úkoly, jak jest to zákonem na obce a potřebami obyvatelstva uloženo.

Upozorňuji, že obyvatelstvo četných bývalých samosprávných okresů jest velmi rozrušeno zprávami, že po zrušení okresů samosprávných má nyní dojíti ke zrušení úřadů berních. To by znamenalo nové ochuzení bývalých sídelních měst okresních, poškození živností a ruchu městského, ale i znemožnění bezprostředního styku poplatnictva s úřadem. Zrušení berních úřadů v jejich dosavadních sídlech bylo by tudíž novou obtíží pro obyvatelstvo. Při projednávání zákona o reformě správy poukazovali jsme na nebezpečí, že po zrušení samosprávných okresů bude následovati rušení úřadů berních a snad také i soudních. Jedno zlo má v zápětí zlo další a proto vyslovujíce se co nejdůrazněji proti šablonovitému rušení všech úřadů berních, dožadujeme se zároveň novelisace zákona č. 125 s tím, aby okresní samospráva byla znovu postavena na přijatelnější základ demokratický a správní.

Rádi bychom také viděli, aby státní správa, znající poměry a zubožený stav obecních financí, napomáhala obcím řešiti aspoň ty úkoly, jež jdou přes rámec nebo nad finanční možnosti obce a jsou nutny v zájmu veřejném. Při projednávání loňského rozpočtu upozornil jsem na řadu specielních takových úkolů a potřeb města Plzně, jež z velkých měst zákonem č. 77 bylo nejvíce poškozeno a zkráceno nejméně o 16,000.000 Kč, z nichž skoro celé dvě třetiny získaly limitem obecních a zrušením přirážek školních nejbohatější a nejvýnosnější velkopodniky plzeňské. Musím i dnes žádati, aby obec plzeňská byla zbavena přítěže závazku k státním středním školám, na něž ročně připlácí ze svého přes 700.000 Kč, aby jí bylo více přispěno na úhradu velikých nákladů na musea, jež slouží širší veřejnosti a ukládají sbírky z celé oblasti Plzeňska, aby stejně dostalo se obci větší podpory na městské divadlo, které slouží celé západočeské oblasti a na něž obec přispívá přes 1 a půl mil. Kč ročně ze svých okleštěných příjmů, aby více byla podpořena městská hudební škola s přiznáním práva veřejnosti a aby i pokračovacímu školství plzeňskému dostalo se větší podpory, neboť obci plzeňské připadá největší podporovací povinnost, ačkoliv správně toto školství jako školství odborné mělo by býti saturováno státem, jak už to stát činí na příklad u stavovského a odborného školství zemědělského.

Obec plzeňská nemůže také za dané situace finanční vyhověti svému závazku ohledně výstavby nové budovy pro odbornou školu pro ženská povolání, která je prozatímně umístěna ve státní budově a má se do konce roku 1931 vystěhovati, a jest proto žádoucno, aby také stát přispěl vydatnou subvencí na úhradu stavebního nákladu.

Stejně tak dovolávám se pro Plzeň podpory těch zařízení zdravotní, sociální a dobročinné péče, která obec pro újmu na svých financích nemůže dotovati tak jako dříve a která jsou nejvýše nutna ve veřejném zájmu a významu lidu nejpotřebnějšího. Plzeň trpí nedostatkem potřebných pavilonů a zařízení městské veřejné nemocnice. Na nový chirurgický pavilon, vyžadující nákladu přes 6,000.000 Kč a jehož stavba pro nemožnost dalších nákladů byla již zadána, nemá obec ani polovinu úhrady a přes to, že nemocnice ta slouží celé veřejnosti i mimoplzeňské, není dosti pochopení, aby státem byla rychle a vydatně podpořena. Nemocniční sály jsou nebezpečně přeplněny a počet lůžek nestačí pro stále rostoucí frekvenci nemocných, nehledě k potřebě vybavení specielních oddělení a opatření nutného moderního inventáře. Plzeň postrádá také zvláštního a účelně vybaveného pavilonu pro nemoci infekční. Potřeba města je kryta zařízením pro dobu normální, není však dostatečného opatření pro případ epidemií, kdy plzeňská veřejná nemocnice má povinnost přijímati nemocné z celého kraje, aniž by kdo jiný na taková opatření přispíval. Žádáme proto, aby ministerstvo zdravotnictví konečně již rozhodlo o podpoře na stavbu nového chirurgického pavilonu a aby z prostředků státních vybavilo Plzeň účelným pavilonem pro infekční nemoci, neboť obec není s to svým nákladem takový pavilon zbudovati. Tuto žádost adresuji také na ministerstvo financí, poněvadž ministerstvo zdravotnictví vždy odkazuje nás na toho činitele, který má klíče ke státní pokladně. Stejně tak dožaduji se větších podpor pro ústavy péče o děti přírodou neobdařené, pro děti choré, o podporu feriálních osad, pro ústav rodiček, pro tuberkulosní a pro osoby zasluhující podpory v neštěstí a nezaměstnání.

Plzeň má ještě několik důležitých projektů rázu všeobecně prospěšného, ale neuskutečnitelných pro překážky finanční. Poznamenávám, že v posledním tříletí ztratila obec plzeňská na odpisech 30 mil. Kč, (Slyšte!) více než 2/3 z celého okresu plzeňského připadá na Plzeň samu. Přes 20 mil. jsme ztratili tím, že velikým, bohatým podnikům průmyslovým vychází se blahovolně vstříc, čímž pochopitelně je obec ve svém finančním životě velmi těžce raněna. Proto pochopitelně nemůže město realisovat věci rázu všeobecně prospěšného a musí se dovolávati pomoci státní. Zdůrazňuji tu zejména projekt kanalisačních čistíren na Mži u Doubravky, kde běží o veliký a důležitý hygienický i národohospodářský problém oživení této řeky, zamořené a mrtvé v krásném území od Plzně daleko přes několik okresů pod Plzní. Kdyby taková závada byla u Prahy, jsem jist, že jak zdravotní úřad, tak finanční úřad, vykonaly by ihned, co nejvíce je možno vykonati. Leč Plzeň je příliš zrakům pražského centra vzdálena a proto ohled na toto město velikého významu je menší než na město sídelní. Na vyřešení této ožehavé otázky jest interesována hygiena velikého počtu obcí, účely očišťovací (plovárny) a hospodářské, neboť zkažená voda nemůže býti použita ani k účelům užitkovým. Celý kraj by tímto zařízením nesmírně získal. Má-li býti v dohledné době předložena Národnímu shromáždění osnova zákona o fondu pro splavnění toků a je-li v ní obsažen také projekt splavnění řeky Berounky počítající též se zřízením budoucího přístavu v Plzni, pak jest nezbytno i z tohoto důvodu realisovati předem projekt kanalisačních čistíren pod Plzní. Obec není s to, aby opatřila a uhradila náklad as 20 mil. Kč a musíme tudíž apelovati na stát, aby urychleně podjal se úkolu za kolektivní pomoci všech interesentů projekt tento v zájmu Plzně i dalekého venkova realisovati. Stejně tak dožaduji se podpory na kanalisační projekty osady Škvrňan a Doudlevec, neboť tyto velmi zalidněné části města Plzně, v nichž stavební ruch neobyčejně roste, dosud kanalisace nemají. Kanalisace osady Škvrňan má i ten význam, že z valné části odpadnou závady, vznikající neúpravou t. zv. Vejprnického potoka.

Od ministerstva veřejných prací pak žádám, aby vyrovnalo diagramické mezery v oblasti Plzně a západních Čech, co se týče úpravy státních silnic, probíhajících Plzní a jinými obcemi a městy západočeskými. Zatím co jiné oblasti jsou bohatě saturovány v ohledu úpravy státních silnic, pozorujeme, že v oblasti kolem metropole západočeské je úplně prázdno, poněvadž silniční správa přes to, že Plzeňsko je velmi poplatné do silničního fondu, neměla dosud tak živý zájem na projektu státních silnic, jaký má v jiných částech země. V prvé řadě žádám o rychlé realisování úpravy t. zv. silnice stodské, probíhající Plzní a osadou Škvrňany, kde má býti současně prodloužena trať elektrické dráhy městské, úpravy silnice v téže osadě, běžící směrem k Vejprnicům, a to ve středu osady, s rozšířením mostu přes Vejprnický potok, kde jest dnes velmi nedostatečná a nebezpečná komunikace. Stejně tak urguji úpravu státní silnice, běžící částí osady Lobez-Letné směrem k Rokycanům, a konečně úpravu státní silnice, vedoucí z Nepomucké třídy až přes nově zastavěnou část za t. zv. Homolku.

Po urgencích v rozpočtové debatě r. 1928 přistoupilo ministerstvo veřejných prací k projektu stavby dvou obytných domů pro státní zaměstnance v Plzni. To je kapka do moře potřeby. Obec plzeňská při svých finančních nesnázích není s to, aby všem žadatelům o byty vyhověla. Mezi více než 3000 žádostmi o byty jest asi 500 žádostí státních a veřejných zaměstnanců. Žádám proto, aby státní správa účinněji řešila bytovou nouzi státních a veřejných zaměstnanců v Plzni. Nouze bytová je nejkrutějším problémem doby poválečné. Je nouze bytová v Plzni, ve všech městech západočeských a bolí bytová krise i státních zaměstnanců v místech menšinových. Žádám proto jak ministerstvo veřejných prací, tak i ministerstvo železnic a národní obrany, aby pro své zaměstnance budovala v Plzni a v celé oblasti západních Čech dostatečný počet obytných domů, ježto obce tento těžký problém ani zdaleka rozřešiti samy nemohou. Urguji zároveň nutnost definitivního zákona o podpoře stavebního ruchu s požadovanými podporami a výhodami pro stavby malobytové, aby nejhůře sociálně postaveným vrstvám dostalo se bydlení levného a dobrého. Prohlášení pana ministra sociální péče v rozpočtovém výboru o budoucí podpoře malobytových staveb dává naději na řešení bytové krise nejchudších vrstev, a mám jen přání, aby tento plán byl co nejdříve uskutečněn.

Konečně upozorňuji státní správu na návrh, který jsem podal ve věci zařazení města Plzně do skupiny míst A činovného, neboť požadovaná úprava odpovídá drahotním poměrům v Plzni, vzestupu nájemného a těžké sociální situaci státního a veřejného zaměstnanectva, stejně tak jako jest tomu u téhož zaměstnanectva obcí Bolevce a Božkova u Plzně, jsoucích v bezprostřední blízkosti města. Touto úpravou bylo by aspoň z části vyrovnáno, co ztratili tito zaměstnanci újmou na příjmech podle známých zákonných redukcí platových a požitkových.

Všeobecně pak žádám, aby poměrům západních Čech byla věnována větší péče, neboť tato důležitá průmyslová, obchodní, dělnická a zemědělská oblast si zasluhuje více anebo aspoň takové pozornosti, jaká jest věnována zemím a oblastem jiným. Západní Čechy a Plzeň byly za Rakouska popelkou, nepřejeme si stejného osudu v našem obnoveném státě a žádáme jen to, co jest přiměřené významu, poplatnosti a potřebám této velmi důležité části naší republiky.

Nevolali bychom po zvláštní podpoře se strany státu, kdyby obce a samospráva vůbec nebyly v těžké situaci, do jaké je uvrhl zákon č. 77. Urgujeme pomoc státní proto, poněvadž státním zásahem byly finance naší samosprávy oslabeny. Jest nejvýš na čase, aby všichni rozšafní lidé, kteří objektivně hledí na hospodářství samosprávy a chtějí, aby samospráva byla opravdu dobrým a zdravým základem státního života, co nejrychleji odčinili závady způsobené zákonem č. 77, aby samospráva byla postavena na svobodný, zdravý a pevný základ finančního národního hospodářství. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Kramář.

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Exposé p. ministra zahraničních věcí není sice na programu dnešní schůze, ale poněvadž mi nebylo možno, abych tenkráte ujal se slova, prosím, aby mi bylo dovoleno, abych dnes o této věci promluvil, tím spíše, že jsem s různých stran k tomu - ne vždy příjemným a milým způsobem - vybízen.

Musím říci, že je docela přirozeno, a myslím, že nemohl přece nikdo pochybovat, že držím to, co jsem podepsal, a že naprosto nemám vůbec ani schopnosti, abych se toho zříkal. Řeknu ještě více, řeknu tolik, že strana, která chce býti stranou státní, jest přímo povinna honorovati podpisy svých zástupců v cizině, když jde o nejvážnější věci politiky a kdy by každé ustoupení od toho, co se podepsalo, mohlo znamenati těžkou krisi.

Je tedy přirozeno, že nebudu mluviti pro to, abychom snad neschválili, co naši zástupci v Haagu podepsali a čím náš stát zavázali. Ale jest přirozené, že to jest jen jedna stránka věcí. Druhá jest, že není pochyby, že máme my zde právo všecko to, co se stalo, také podrobiti parlamentární kritice. A tu bych především chtěl říci jedno: Já za všecko stojím, při čem jsem byl účasten, ale nemohu přirozeně státi za to, co se dělo beze mne.

Konstatuji tedy, že jsem do celého jednání o našich finančních obětech byl zasvěcen teprve 23. května 1919, když už bylo rozhodnuto v komisi finanční mírové konference, ve které jsem nebyl a o jejíž pracích jsem také nic nevěděl, že budeme platiti i to, co nám vypočítají za státní statky, i tak zv. příspěvek za osvobození. Od té doby a od té chvíle jsem se ovšem celého jednání súčastnil celou silou a myslím - řeknu to docela klidně - že na konečném výsledku mám jistý, řeknu, veliký podíl.

Věci byly zlé. Pan kol. Pergler je velmi nespravedlivý, když myslí, že jsme se nebránili. Ovšem postavení mé bylo zlé, poněvadž věc byla již rozhodnuta. Jednalo se jen o sumu a o to, co se má do těch statků počítati. Dělal jsem, co jsem mohl. Ukazoval jsem, jak je to absurdní žádati od nás náhradu za tak zv. státní statky. Byly v tom železnice, na které jsme my platili svými daněmi, za které jsme musili převzíti dluhy, pokud na nich byly zvláště prioritní dluhy, a není nejmenší pochybnosti, že železnice dobou nestávají se cennějšími. Na druhé straně, co se týče státních statků, nikdo ovšem nevěděl, že my u nás měli státní statky, korunní statky, ty však že nám jednou Rakousko prodalo a my že jsme z toho neměli nic.

Kromě toho ještě v těch státních statcích, co snad byste ani nevěřili, byly také věci, které si vystrojily země a okresy, dokonce i školy a nemocnice. Snad mohu to dnes říci, že když jsem všechnu tuto absurdnost vykládal ministru Loucheurovi, který tenkráte řídil to jednání, přiznával mi, že on by to nechtěl. Ale nemám také žádné příčiny, abych neřekl, že to byl Lloyd George, který stál na věci s naprostou neústupností a říkal, že je to nespravedlivé a nemožné, aby ve Francii a snad také v Anglii připadlo válečných útrat 7.200 fr. na hlavu a na nás jenom asi 1.500. Taková byla situace. A nyní se jednalo, co s těmito dvěma věcmi udělati. My jsme již tenkráte měli velmi úzké spojení s nástupnickými státy, mívali jsme velmi často porady o těchto věcech a radili jsme se ovšem také o tomto. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Co se týče t. zv. osvobozovací taxy, žádala se na nás ze začátku suma přímo závratná tím více, že se nám říkalo, že to má býti jistý quocient válečných půjček, který jsme měli platiti, myslím, jako náhradu za to, že - jak se nám řeklo - válečné půjčky platiti nemusíme. Jistou logiku to tedy mělo. Bylo řečeno, že to má býti počítáno podle průměrného kursu z října 1918, ale náhodou se nikdo nepodíval, jak byl ten kurs veliký. Když jsem na tom stál, ukázalo se, že byl 3477, takže by to bylo dělalo pro nás přímo závratnou sumu odškodnění. Pak se podařilo sraziti to na 25%, kdežto Lloyd George chtěl stále 33%, a potom začalo - odpusťte, že to tak řeknu - to obyčejné handlování, ve kterém se zejména osvědčil rumunský vyslanec Antoinescu. A tu se nám podařilo sraziti tu sumu na 1 1/2 miliardy. Z toho jsme my - nebo alespoň já - chtěli platiti jen 700. Zase jsme viděli, jaké je to neštěstí, má-li člověk trochu více než ti druzí. Okamžitě přestala solidarita, byli jsme nuceni přistoupiti na to, vzíti na sebe jednu polovinu a ostatní státy druhou polovinu: Polsko, tuším 300, Rumunsko 250 a Srbsko 200.

Tak to vypadalo a já musím ubezpečiti pana dr Perglera, že to opravdu nebyla lehká věc, snížiti požadavky, které byly na nás kladeny.

Co se týče státních statků, podařilo se nám po velkém boji s kol. Trumbičem vyhoditi alespoň ty nemožné okresy a země, nemocnice a školy. Chtěli jsme, aby se to nazývalo "biens productifs", ale od toho se upustilo, poněvadž pořád měli všelijaké pochyby, a tak zůstalo to, co pro nás znamenalo naprosto neurčitý pojem státních statků.