Máme nové celní plány, tento neslýchaný plán na vzrůst bídy pracujících vrstev, na zvětšení drahoty, plány agrárníků, směřující k tomu, aby celní sazby byly zvýšeny o 100%, 200%, ba u několika položek dokonce o 400%, aby lichva byla stupňována do nemožnosti, aby z pracujících vrstev bylo vymačkáno, co se vymačkati dá. Jest skutečností, že k těm 2.000 milionů úroků, jež musíme ročně platiti na státní dluhy - to jest 2.000 milionů, jež platíme od let do kapes kapitalistů, zatím co se z pracujících lid mačkají miliardy daní - k těm přijde 100 milionů, které budeme platiti za tak zvané osvobození československého národa a československého státu, nač je dr Beneš tak pyšný, co on vyličuje jako vymoženost a které může snadno povoliti, s lehkým srdcem dáti, poněvadž myslí - v tomto názoru se klame velmi důkladně - že je budou platiti po celá desítiletí vrstvy pracující. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. února 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Nespokojenost mezi státními zaměstnanci vzrůstá den ze dne a co jim chce vláda poskytnouti? Engliš to řekl dosti jasně, jak si vláda představuje řešení otázky státně-zaměstnanecké. Podle názoru dr Engliše - a on v této věci rozhoduje - nutno jim dáti to, co ztratí omezením ochrany nájemníků, co zaplatí na vyšším nájemném. To znamená, že státní zaměstnanci nedostanou nic. Co jim bude dáno, to dostanou domácí páni a nikoliv státní zaměstnanci. A i to, co mají dostati domácí páni a nikoliv státní zaměstnanci, má dle názoru Englišova zaplatiti státní zaměstnanec, neboť Engliš prohlásil doslova, že i peníze, jichž se má dostati státním zaměstnancům, aby mohli platiti vyšší činže, budou zde jen tenkráte k disposici, když budou získány z úspor ve státní službě, to jest z kapes státních zaměstnanců a na útraty jejich zdraví zvýšením jejich práce, racionalisací a útiskem. Staropensisté, váleční invalidé atd. jsou klamáni. Všem těmto vrstvám dávají se sliby, a já se divím lehkověrnosti příslušníků těch vrstev, kteří posílají k různým klubům, i k nám, denně deputace, i k vládě, k různým stranám a domnívají se, že něčeho dosáhli, když jim tyto strany dají krásné sliby. Takové sliby jsou laciné, jako jahody v létě, všechny strany slibují, že budou válečné invalidy, pensisty podporovati, a ve skutečnosti všecky dělají opak, a příslušníci těchto vrstev pořád ještě nechápou, že to nemá smyslu chtíti takovým způsobem něčeho dosáhnouti, že spíše mohou něčeho dosáhnouti jen tehdy, když se připojí k boji pracujících vrstev, aby bojem vynutili to, co i pro příslušníky třídy pracující je nutno.

Pro pracující vrstvy je nejdůležitější a nejvýznačnější otázka, jak bude nynější vláda řešiti dva velké problémy, které jsou dnes na denním pořádku, problém nezaměstnanosti a průmyslové krise a problém krise agrární. Vznik a prudkost problému nezaměstnanosti a průmyslové krise ukazuje nejlépe, jak se tak zvaná kapitalistická stabilisace úplně zhroutila. Ukazuje správnost našeho posuzován situace nejen zde v Československu, nýbrž i vůbec v měřítku světovém. Když po skončení války pracující třídy by byly mohly zahnati kapitalisty, zříditi diktaturu proletariátu, hlásali sociálfašisté, že nemá se přece prováděti socialisace na troskách, že nutno vyčkati, až kapitalisté uvedou celý systém do pořádku, až kapitalismus ozdraví, že potom bude možno zdravý kapitalismus takřka zabrati a zesocialisovati. Kapitalismus neozdravěl, nemůže již ozdravěti a stálý vzrůst nemoci kapitalismu cítí pracující vrstvy ve vzrůstající bídě. Avšak pomocí sociálfašistů zesílil zase kapitalismus na nějaký čas dosti, aby porazil třídy pracující a diktaturu, kterou nechtěli pracující vrstvy hned zříditi, zavedl nyní kapitalismus nad nimi a diktatura, která byla dříve zakryta občanskou demokracií, mění se všade ve veřejnou diktaturu fašistickou. Ta může výrobní aparát vybudovati a rozšířiti. Avšak ukázal se úplně falešným předpoklad, že se tím odstraní smrtelná nemoc kapitalismu, jak vždycky sociálfašisté tvrdili a chtěli dokazovati, že by byl pochybeným náš názor na světovou situaci a na dějinnou epochu. Dnes se zřejmě potvrzuje to, co jsme my komunisté vždy říkali, takže to musí viděti i slepý. Vnitřní rozpory kapitalismu rostou do nekonečna. Jaký je dnes stav? Bída mas a nouze!

Dělníci, sedláci, zaměstnanci, maloživnostníci nemají vůbec věcí, jichž potřebují, nemají šatů, potravin, bytů, vše jim schází a v podnicích, kde se tyto věci vyrábějí, tam se zastavuje práce, tam se tisíce, desetitisíce, statisíce a ve světovém měřítku miliony dělníků vyhazují na ulici, bída roste do nekonečna a také krise se zostřuje, neboť dělníci vyhození na ulici mohou ovšem koupiti ještě méně než dříve, když byli v závodech vykořisťováni. Ani sedláci nemohou již kupovati a nyní stojí tu kapitalisté se svými velkými kartely a trusty a hledají odbyt pro zboží, které by patřilo těm hladovějícím dělníkům, které však v tomto kapitalistickém řádě náleží vykořisťovatelům, kteří ho nevytvořili. Nyní se hledá cesta, jak by se zboží dostalo mezi lidi, a to nazýváte problémem průmyslové krise. Jak máte takový problém řešiti? Kapitalisté znají dvě metody: Na jedné straně ještě větší vykořisťování pracujících, omezení skromných zbytků sociálního pojištění, šetření v každém výdaji, zvětšení zisků kapitalistických na útraty pracujících, racionalisace, opravdu vražedná racionalisace a vykořisťování dělníků až do krajní hranice, snižování mezd, zavírání podniků a soustředění výroby, to jest jedna metoda, uvnitř vykořisťování cly, zvyšování cen, aby doma bylo dosaženo vyšších cen, aby v cizině bylo možno snáze konkurovati, tedy zostřené vykořisťování pracujících vrstev a konsumentů doma. A druhá metoda, když kapitalisté již nemají pro své zboží odbytu, poněvadž i druhé státy se uzavírají, nesmírné množství zboží však nutno odbýti, jako druhá metoda nezbývá nic jiného než nové odbytiště vynutiti. Velcí imperialističtí lupiči, velmoci počaly boj o nová odbytiště, zostřují tlak na kolonie, zbrojí ku vzájemnému boji, aby si, když je svět již rozdělen a šestina jeho byla jim odňata proletářskou revolucí, ve zbylých odbytištích co možná nejvíce urvaly pro sebe. Dnešní krise je daleko těžší a hlubší než krise, která vedla ke světové válce, a tím nezadržitelněji tedy musí nová krise kapitalismu vésti k nové imperialistické válce světové. To je východisko, které ukazují kapitalisté dělníkům: Mají hladověti, ještě více hladověti a konečně dáti se vehnati do nového světového boje pro zájmy kapitalistů a imperialistů. My však říkáme nezaměstnaným a pracujícím něco jiného, my jim říkáme, že již nyní, i když se nemůže ještě bojovati přímo o získání světové moci, i když není dnes ještě možno ozbrojené povstání, že již dnes mají bojovati proti tomu, aby byly ponecháni hladu. Kapitalisté chtějí nechati nezaměstnané vyhladověti, sociálfašista dr Czech hlasuje pro to, aby za celý rok bylo vydáno pro nezaměstnané 23 milionů, kdy sám přiznal, že již dnes počet nezaměstnaných činí 180 tisíc, kterážto číslice je ve skutečnosti větší a den ze dne vzrůstá. Nezaměstnaní mají býti do slova vydáni na pospas smrti hladem. My však jim říkáme: Nenechte se vydati klidně na pospas smrti hladem, bojujte o své právo na chleba, jděte revolučním bojovným postupem ve své bídě na ulici. A dělníkům v podnicích říkáme: Tento boj nezaměstnaných je nejen bojem jejich, nýbrž i bojem vaším. Každému z vás hrozí dnes nebezpečí, že ocitne se zítra právě tak na ulici, stotisíce již na ulici jsou a těch využívají kapitalisté, aby vaši situaci v podnicích zhoršili a snížili mzdy. Denně čteme zprávy o zastavení podniků, o propouštění z práce, o zkracování mzdy o 30, 40 a 50%. Tento boj nezaměstnaných je bojem všech pracujících, pracující a nezaměstnaní musí vésti boj společně proti propouštění, proti snižování mzdy, proti racionalisaci, proti tomu, aby nezaměstnaní byli vydáni všanc hladu a zoufalství, musí bojovati za podporu nezaměstnaných a dělníků se zkrácenou dobou pracovní, aby dostali plnou mzdu za celou dobu, kdy jsou bez práce, anebo jsou zaměstnáni částečně.

Za tyto cíle a zároveň proti politickému systému, který přivodil tyto poměry, proti metodám, jichž se používá proti boji pracujících, vytáhneme zde ve všech zemích 6. března, budeme mobilisovati dělníky, aby šli na ulici, přestali pracovati, demonstrovali pro cíl komunistického světového řádu. Kapitalisté a zvláště útočná část jejich, sociálfašisté budou zase křičeti: Komunistický puč, na den 6. března je zase stanovena komunistická, proletářská revoluce atd. Avšak pracující vrstvy budou nám velmi dobře rozuměti a budou věděti, že tu jde o boj proti hladu, o jejich chleba, o boj, který je zároveň ovšem také bojem proti tomuto politickému systému, o boj proti imperialistické válce, která hrozí a zároveň [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. února 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] proti velké krisi, proti blížící se bouři, která nyní přichází a ohrožuje existenci dělníků, a které v kapitalistickém systému vůbec nemůže býti zabráněno. Nikdo nevěří, že by nějaká moc mohla za kapitalistického systému uchrániti statisíce lidí před nezaměstnaností; to nikdo nevěří. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. února 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

A právě tak je to s jinou velkou otázkou, s agrární krisí. Máme agrární krisi v tom smyslu, že do nesmírna vzrůstá bída, nouze pracujících sedláků. Zadlužení pracujících sedláků činí podle odhadů 24 miliard. Sedláci jsou nuceni výrobky své práce prodávati za směšné ceny, což však neznamená, že spotřebitelé mohou tyto výrobky nakoupiti lacino. Jsou to loupežné organisace velkoagrárníků a finančního kapitálu, které tyto věci nakupují a způsobují, že pracující spotřebitelé musí platiti za ně lichvářské ceny, zatím co pracující sedláci, kteří vypěstovali obilí a potraviny, musí se spokojiti s hladovými cenami. Nespokojenost mezi pracujícími rolníky roste den ze dne a místy nabývá formy revoluční. Sedláci již to cítí. Jak se věci mají, ukazuje malá příhoda. Četli jsme, že v jedné obci v kraji libereckém, kde byla rozdělována podpora nouzová, poněvadž tam byla živelní katastrofa; sešli se bohatí sedláci k poradě, jak by tyto všecky peníze, které vláda poskytla . . . (Posl. Böhm [německy]: Není bohatých sedláků!) Je velmi mnoho bohatých sedláků, jsou velkostatkáři, jsou zde ještě latifundie po skvělé pozemkové reformě, kterou jste dělali, a vy ještě pocítíte, že tu jsou. Tu se tedy bohatí sedláci sešli a rozdělili všecky peníze mezi sebe podle zásady "my bohatí sedláci sobě", a malí a střední rolníci, kteří byli nejvíce poškozeni, nedostali z toho ani haléře. Tu však konečně tito rolníci způsobili křik, postavili se proti tomu a ukázali bohatým, že prohlédli, co tato politika znamená. Nouze mezi pracujícími rolníky zde je a je nesmírně veliká. Avšak jak jim má býti pomoženo v tomto kapitalistickém systému, nebo správněji řečeno, jak se říká, že jim bude pomoženo? Neboť není úmyslu jim pomoci. Na jejich útraty chtějí si pomoci jiní. Velkoagrárníci a finanční kapitál, sociálfašisté, zkrátka celá kapitalistická fronta chce této nespokojenosti mezi sedláky chytře využíti, aby se ještě více upevnil systém kapitalistického vykořisťování a aby si nahrabali ještě větší zisky. Tak přicházejí k sedlákům a říkají jim: Vy trpíte, vaše bída je veliká, musí se vám pomoci. A dělají návrhy a chtějí využíti nespokojenosti sedláků, mobilisují je pro tyto návrhy, které ve skutečnosti znamenají, že pracující vrstvy a sedláci budou ještě více vykořisťováni a že velkoagrárníci a finanční kapitál nahrabou zisky ještě větší. Jaký hlavní prostředek navrhují kapitalisté k rozřešení agrární krise? Pan min. Bradáč, tedy jistě osobnost povolaná - a nikdo nemůže říci, že to říkáme my komunisté - řekl sám, že je to racionalisace zemědělství. "Zemědělství používá zastaralých metod, nevyužilo dosud ještě nové techniky, budeme tedy zemědělství racionalisovati, použijeme nových technických metod a pak se povede malým sedlákům a vrstvám pracujícím lépe". Jaká iluse, jaký podvod chtíti v kapitalistickém státě použíti těchto metod? Taková metoda je dobrá pro velkostatkáře a pro sedláky bohaté. Ti mohou používati traktorů a elektřiny, zaváděti do zemědělství nové metody, ti mají k disposici kapitály, aby mohli provésti v zemědělství tento nový technický převrat. Avšak jaký to výsměch nouzi malých a středních sedláků, když se jim označuje za východisko z krise používání traktorů a nových metod v technice, když oni především nemají peněz, aby si takové věci koupili, za druhé jest jejich podnik příliš malý, aby se těch věcí mohlo v něm použíti. Toto východisko jest možné, ale jen tam, kde pracující vrstvy, dělníci a rolníci mají moc ve svých rukou, v sovětském svazu. Tam se zemědělství racionalisuje, tam se používá nových metod. V sovětech je dnes malému sedláku, nejmenšímu sedláku umožněno pracovati s nejnovějšími metodami technickými, tam se malá hospodářství slučují k ohromnému kolektivu. V tom je možno používati moderních metod, takže výsledky přijdou k dobru sedlákům malým. Avšak tím se nejen zlepšuje situace sedláků, to jest malí a nejmenší sedláci mohou používati nových moderních metod, nýbrž oni počínají také ztráceti klerikální pověru, která jim byla naočkována a která je u sedláků zakořeněna nejvíce. Dnes přicházejí ze sovětského svazu zprávy, že sedláci sami zavírají své kostely a snímají zvony, aby z nich udělali traktory, že vynášejí z domů obrazy svatých, a spalují je na trhu za veřejných demonstrací. To je věc nesmírná a je pochopitelno, že sám papež musí vystoupiti a prohlašuje, že je pronásledováno náboženství. Ano, tam náboženství zaniká, ale nikoliv proto, že by sovětský svaz byl tak nerozumný a používal proti náboženství násilných opatření, nýbrž proto, že do vesnic se šíří kultura, nová technika, že se hospodářským převratem revolucionují mozky. Tím se náboženství ničí. (Posl. dr Rosche [německy]: Tomu přece sám nevěříte!) Kdyby to nebyla pravda, pak mi odpovězte tuto otázku: Kdyby to nebyla pravda, že se změnily mozky sedláků, myslíte, že by byli bolševici tak hloupí a chtěli to vynutiti v obyvatelstvu, které je z největší části složeno ze sedláků? Odvážila by se vláda odstraniti vánoce a svátky, odvážila by se tak postupovati, kdyby nevěděla, že dnes jsou sedláci již jinými lidmi než dříve? Tím by přece podkopávala panství třídy pracující. Toho přece nebudete přičítati bolševikům, že jsou tak hloupí. Počkali by ještě, kdyby vláda proletariátu byla ohrožena, neboť to je hlavní věcí. Může-li však vláda dělníků klidně škrtnutím pera odstraniti všecky svátky v tomto velkém selském státě, který ovšem přestává býti státem selským, pak to znamená, že mezi sedláky samými se něco stalo, že musí býti mezi sedláky situace jiná.

Co se zde říká sedlákům dále? Praví se jim: My vám pomůžeme tím, že zavedeme vyšší cla. Co znamenají tato vyšší cla? Nesmírný zisk pro velkoagrárníky, k tomu má býti dobrá nespokojenost malých sedláků, aby byl zvýšen zisk velkoagrárníkům, kdežto malí, nejen že nemají z toho žádného prospěchu, nýbrž často i škodu, poněvadž sami musí často nakupovati tyto agrární výrobky; a i ta část malých sedláků, která by z toho malý prospěch mohla míti, má na druhé straně více škody hospodářskými důsledky toho, všeobecným vzrůstem drahoty; a nehledě k tomu není pro výrobce, pro malého a středního sedláka, rozhodující cena, které bude dosaženo cly. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) To je rozhodující pro lichvářské organisace, které od něho zboží odbírají, avšak sedlák, který je zadlužen a musí obilí prodati z bídy, zbaví se ho za každou cenu, za ceny nejnižší, ať jsou tu cla čili nic. Ten nemá z cel nejmenšího prospěchu, nýbrž jen ti druzí, on z toho má jen škodu. Právě tak je to s druhými věcmi, které tu navrhujete, se zákonem o zcelování pozemků, s polními strážemi, s dovozními listy, s umělou podporou vývozu a s jinými různými recepty. Polní stráž na př. znamená vytvoření fašistického aparátu pro bohaté sedláky a velkostatkáře. Polním pychem na př. sedlák malý trpí nejvíce. Pase-li se kus jeho dobytka na louce anebo v lese, postupuje se proti němu jako proti zločinci; a tento zákon má býti ochranou pracujících sedláků, zatím co ve skutečnosti, jako celý tento systém, jest opatřením na zvýšení zisků velkoagrárníků a finančního kapitálu na útraty vrstev pracujících. Jde-li pánům opravdu o pomoc pracujícím sedlákům, nezamýšlejí-li naopak je olupovati, proč nezačnou tam, kde by bylo nejsnáze možno sedlákům pomoci? Pracující sedláci trpí nouzí. Všichni to přiznávají, i sociálfašisté, kteří potom pomáhají při všem, právě proto, aby před dělníky mohli zodpověděti, že i v této věci jsou spolučinni. Když tedy všichni přiznávají, že se pracujícím sedlákům vede špatně, proč nepomohou tam, kde by to bylo nejjednodušší, proč neodstraní nesmírné břemeno daňové, které pracující vrstvy tíží? Na to však nikdo nepomýšlí. My komunisté jsme podali také pro sedláky celou řadu konkretních návrhů. Všichni sociálfašisté a také agrárníci, kteří prý jsou stranou zemědělskou, odmítli komunistické návrhy na ochranu sedláků, na ulehčení daní pro sedláky. A tím ukázali všichni jasně, že jsou nepřáteli pracujících rolníků, že však jsou to jediní komunisté, kteří hájí zájmy pracujících sedláků, jakož i všech pracujících vrstev.

Vezměme jinou otázku, kterou já nepovažuji za poslední a za nejdůležitější, a to národnostní otázku v tomto státě. Jak řeší stát otázku národnostní? Právě nyní, kdy němečtí sociální demokraté vstoupili do vlády, bylo mnoho ilusí, když se říkalo, že svaz zemědělců a křesťanských sociálů, kteří svého času šli do vlády, jsou slaboši, kteří vstoupili do vlády bezpodmínečně, nic nedosáhli, a vše zůstalo při starém. To ovšem není pravda, mnoho se zhoršilo. Nyní však sedí ve vládě i němečtí sociálfašisté. Zemědělcům se nadávalo, že nic nedosáhli. Doufali jsme, že když do vlády přijdou němečtí sociální demokraté, bude věc zlepšena i ve směru národnostním. Co však dnes vidíme? Vidíme, že kurs se nejen nezměnil, nýbrž že národnostní utlačování se v krátké době, co panstvo sedí ve vládě, ještě zostřilo. Dožili jsme se řady rozhodnutí, jak při jazykovém styku s cizinou, tak i při jazykových nařízeních, o styku okresních úřadů s německými městy - jmenuji jen případ liberecký. Je to řada případů sice malých, ale ty přece ukazují, že kurs národnostního útisku se zostřuje. Sociálfašisté vstoupili do vlády proto, aby pomohli ulehčiti nejenom sociální útisk, nýbrž i fašisaci. Sociálfašisté nedosáhnou ani takových maličkostí - abych charakterisoval ten systém, uvedu jen jedno aby směli ministři mluviti svým mateřským jazykem, nedosáhnou ani tolik, aby se Slováci směli označovati jako vlastní národnost, aby se na příklad Ukrajinci mohli jmenovati Ukrajinci nebo Podkarpatští Rusové Ukrajinci, nýbrž Československá republika prohlásila, že jsou Rusy, zatím co ve skutečnosti jsou Ukrajinci. Již z toho je viděti, že se tu vede boj proti všemu, co který utlačený národ požaduje a oč jedině usilují komunisté, o plné právo všech národů na sebeurčení.

[Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. února 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Zde zástupci německé buržoasie, k nimž počítáme také sociálfašisty, pomáhají při tomto hanebném kursu, který znamená nejhorší zotročení jejich vlastního lidu. Kdyby dnes Němci prohlásili, že chtějí k Německu, kdyby Slováci požadovali, že chtějí býti samostatnými nebo Maďaři nebo Poláci, šlo by se proti nim s bodly, se strojními puškami, a kdyby bylo třeba, s děly, ukázalo by se jim, že jsou v tomto státě drženi násilím, aniž se kdo ptá, chtějí-li čili nic. To tedy značí, že jsou otroky, a zástupci buržoasie se sociálfašisty vykonávají zde služby pochopské, aby přivodili i zotročení vlastního národa. Čeští komunisté usilují o právo každého národa, zatím co čeští sociálfašisté a čeští kapitalisté dělají všecko, aby útisk pracujícího lidu všech národů zostřili. Česká buržoasie není v tom smyslu vůči svému lidu ani o chlup lepší. Udržování kapitalistického systému ve státě znamená nejen útisk národů druhých, ono znamená také nebezpečí pro svobodu českého národa. Tento stát se viklá ještě mnohem více než staré Rakousko-Uhersko. Malý náraz by postačil, aby se i tento celý shnilý systém rozpadl v trosky. Kapitalismus znamená nebezpečí i pro český národ, že by se mohl znovu zase dostati do takového národního područí, jako byl ve staletích minulých. Myslím, že Čechové dosti dlouho cítili na vlastním těle, co to znamená býti v národnostním područí. A zástupci tohoto národa, kteří se vydávají za jeho zástupce povolané, sledují ve spojen s českým kapitalismem a sociálfašisty v zájmu kapitalismu jen vykořisťování lidu a ohrožení jeho svobody. Nepomýšlí ani v nejmenším, aby omezili své kapitalistické panství, neboť kapitalistický systém znamená ohrožení politické svobody. Má býti český národ zase vydán nebezpečí, že se dostane pod cizí panství? Jedinou možností, jak předejíti takové nebezpečí, je právě proletářská revoluce. Ve svazu sovětů žijí všecky národy bratrsky pohromadě, žádný národ neutiskuje násilím národa druhého. Není tam nebezpečí pro jeho svobodu, ani nebezpečí, že se dostane pod cizí národnostní nadvládu. Vidíme, že ve svazu sovětů žije přes sto národů, každý požívá své plné svobody, má svoji samosprávu, své sebeurčení, Němci mají vlastní republiku, z níž ovšem kuláci utíkají, poněvadž se tam provádí kolektivisace. Zde ve státě však jest nebezpečně ohrožena svoboda vlastního českého národa snahami, aby byl zachován systém kapitalistický. Komunisté, proletářská revoluce, bojuje nejen za zájmy všech pracujících vrstev, nýbrž i za zájmy všech potlačených národů, jako vůbec všech vykořisťovaných. Sovětový svaz jest jediným státem, který není otřásán těmi krisemi, které vidíme ve světě kapitalistickém. Zatím co zhroucení jeví se tu den ze dne zřejměji, vidíme ve svazu sovětů stálý vzestup a především neustálé zlepšování situace pracujících tříd, kdežto zde se poměry pracujících denně zhoršují. Nemohu to uváděti ve všech podrobnostech, ukáži to však na několika málo číslicích.

Vzrůst výroby v průměru let 1924 až 1928 - to daleko nebyla nejpříznivější léta sovětského svazu - činil v Anglii 1% - to ovšem nyní s krisí přestane - v bohaté Americe 3%, ve Francii 3·3%, v Německu 6·3%, v sovětském svazu 27·3%. Dle pětiletého plánu stoupne výroba u uhlí na 216%, u ocele na 250% výroby nynější, u bavlny na 189%, u výroby elektr. energie na 583%, u dopravy zboží na 187%. Mzda pracujících stoupne na 171% nynější mzdy, která již sama je o více než 20% vyšší než mzda předválečná, a to pokud jde o kupní schopnost mzdy, nikoliv co do počtu rublů. Někdo by mohl říci, že je to krásný plán takový vzestup výroby v době, kdy výroba pro krisi v kapitalistických státech se hroutí, a že je velmi lehce dělati takový plán na papíře. My však máme nyní výsledky toho plánu za prvý rok onoho pětiletí a tu chci ukázati, jak se plán provádí a že naprosto není jenom na papíře. Dle plánu měl velkoprůmysl stoupnouti o 21·4%, stoupl o 23·7%, tedy více než bylo předpokládáno. Výroba prostředků výrobních měla vzrůsti o 25·6%, ta je zvláště důležitá k industrialisaci sovětského svazu, vzrostla však o 29·8%. Elektrisace měla stoupnouti o 14%, stoupla o 20·3%. Doprava zboží měla vzrůsti o 10·1%, vzrostla však o 21%. Počet průmyslového proletariátu stoupl o 7·8 milionů, kolektivisace zemědělství měla stoupnouti ze 455.000 na 564.000 v tomto roce, stoupala však na 1,040.000 ha. Tyto číslice ukazují, že pětiletý plán není utopií, že se díky socialistickému úsilí a nadšení ruských dělníků a sedláků uskutečňuje rychleji, než se předpokládalo. Tyto číslice ukazují, že v sovětském svazu nastala již nová etapa mocného dějinného významu. Dělníci a sedláci, kteří nejen svrhli carismus a zahnali kapitalisty, kteří přemohli celý imperialistický svět, Judeniče, Kolčaka a Denikina a také české legie, Gajdu atd., nejen vybudovali znovu zhroucené hospodářství, nejen umožnili vzrůst výroby, nýbrž dnes přicházejí i do nové etapy, že po prvé ve světě socialismus zasahuje do zemědělství, že po prvé ve světě získáni jsou pro socialismus sedláci, kteří se dobrovolně k němu hlásí. V celém sociálfašistickém lhavém a proradném tisku se vypravuje, že sedláci jsou ke kolektivisaci nuceni. To je lež a na cti utrhání, kolektivisace provádí se dobrovolně. Neobyčejné výsledky ukazují, v jakém rozsahu sedláci uznávají, co kolektivisace znamená. Znamená nezadržitelný vývoj socialismu v sovětském svazu a rozsudek smrti celému imperialistickému, kapitalistickému světu. Příklad sovětského svazu otřásá dělníky ve všech zemích a také sty miliony koloniálních otroků v celém světě. Imperialismus chvěje se ve svých základech pod tímto mocným útokem. Proletářská světová revoluce je na pochodu a jádrem jejím je sovětský svaz a vybudování socialismu v něm je nejdůležitějším článkem tohoto pochodu proletářské světové revoluce. Co mohou kapitalisté a imperialisté odpověděti? Ti se právem bojí vývoje v sovětském svazu a říkají: Buď nyní zlo udusíme v zárodku nebo jsme ztraceni. Proto ten horečný chvat imperialistů, aby byl sovětský svaz přepaden. Často měli jsme příležitost poukázati na důkazy, že se takové přepadnutí chystá, na bezpočetné konference a tajné smlouvy, jichž se účastní i Československo, na bláznivé zbrojení prováděné zvláště proti sovětům. Ale právě v posledních dnech hromadí se důkazy tak zřejmě, že je musí viděti i slepý. Je snad náhoda, že papež právě nyní hlásá křižáckou výpravu proti sovětskému svazu? Jest zřejmo, že si papež velmi pečlivě vybral tuto chvíli, kdy takový krok udělá. To znamená, že imperialistický svět považuje nynější chvíli za vhodnou, aby mobilisoval všecky masy, na něž má papež a náboženství ještě vliv, a jsou to bohužel masy velké, nesmírné. Nesmíme podceňovati, co to znamená, když papež nyní hlásá křižáckou výpravu. To neznamená jenom ten jeden list, to znamená, že všude i v Československu, biskupové a celý aparát církve je vyzýván, aby mobilisoval masy, na něž má vliv klerikalismus, a tloukl jim do hlavy, že je nutno svaz sovětů zničiti, aby mohla býti velká část pracujících zařazena do fronty proti sovětům, aby se dala pohnouti a vzala do ruky pušky, aby byl zase zaveden v sovětském svazu kapitalismus. Co nemůže učiniti papež, to má provésti Henderson a celá druhá internacionála, sociálfašisté všech národů. Ty dělníky, kteří nevěří papeži ani kněžím, ty má ona mobilisovati proti sovětům. Proto ve druhé internacionále a také u nás vedou sociálfašisté tak velkou štvavou kampaň prostředky nejnižšími a nejšpinavějšími proti sovětskému svazu. Poukazuji na štvaní k vůli Věře Fignerové. Dávno již sama dementovala, že je všecko lež, co socialfašistický tisk přinesl, že prý byla tato stará revolucionářka poslána do vyhnanství na Sibiř. Prohlásila sama, že vykonala na Sibiř zábavní cestu a že toho bylo použito pověstnými časopisy ke lžím a zlehčování. To bylo ve všech časopisech, také redaktor "Sozialdemokrata" toto dementi jistě četl, to však "Sozialdemokratu" nebránilo psáti v následujících dnech po dementi ještě celé úvodní články, kde líčil, jakými zločinci sovětská vláda a bolševici jsou, že poslali Věru Fignerovou do vyhnanství. Nyní, když lež padla a "Sozialdemokrat" musil přiznati, že jeho zpráva nebyla pravdivá, počíná nové štvaní se zastřelením důvěrníka Trockého. Každý den nové zlehčování, ale o velkých vymoženostech v sovětském svazu nedovede socialistický tisk říci nic. Neboť když v sovětském svazu vládne skutečně demokratická sebekritika, a dělníci a komunisté sami kritisují, kde nutno ještě něco z vad a slabostí odstraniti, tu přicházejí sociálfašistické noviny a hledají toto smetí, jež možno nalézti i v budovách nejkrásnějších, a říkají dělníkům: "To je svaz sovětů. Hleďte, my nelžeme. Je to dokonce v "Pravdě", v "Izvestiích", tak vypadají sověty." A nic neříkají dělníkům o velkých vymoženostech a vykřikují, když zjistíme, že štvou dělníky za týmž účelem, za jakým papež nyní hlásá křižáckou výpravu, aby dělníci cítili proti sovětům nenávist, aby nepociťovali, že je to jejich vlast, uskutečnění socialismu, aby byli ochotni bojovati se zbraní v ruce proti sovětům. Myslím, ba jest jisto, že věci dopadnou jinak, než všichni pánové očekávají. Množí se znamení, že to dopadne jinak a rychle zcela jinak. Dnes zápasí dělníci ještě o kousek chleba, proti fašismu, o politická práva, o právo na ulici, o právo na stávku, dnes zápasí ještě o vyšší mzdy, o všecky denní požadavky, o podporu pro nezaměstnané atd. Ale všecky tyto boje jsou jen předehrou bojů ostřejších a vážnějších. Stačí podívati se za hranice, jak roste vlna revoluce, jak v Německu, nejen 1. května, nýbrž i potom opakují se boje na barikádách. Sociálfašisté prohlašují, že komunisté volají nezaměstnané a dělníky na ulici, aby byli vražděni, abychom měli proti sociálfašistům materiál k obžalobě. Jaká dětinská představa, že možno takovým způsobem vytvořiti mocné revoluční hnutí! Naopak je to. Komunisté stojí v čele boje nezaměstnaných a pracujících tříd a sociálfašisté v čele fronty fašistické, která chce postupovati proti pracujícím s bodáky a olovem a svaluje vinu na komunisty.