Vždyť máme také řadu továren podobného druhu. (Hlasy: My ovoce jen vyvážíme!) Ano, prosím, my jen vyvážíme ovoce a neděláme to, co by bylo v nejvlastnějším zájmu našich státních financí a našeho konsumenta.

Vážení pánové, v tomto smyslu je nutno něco podniknouti, nemáme-li ohroziti to, co právem můžeme počítati mezi náš nejelitnější průmysl, totiž cukrovarnictví, a nemáme-li ohroziti nejintensivnější odvětví našeho zemědělství, naše řepařství.

Nyní bych si dovolil několik slov o thematu, o němž mluvil pan ministr financí dr Engliš rovněž ve svém exposé, a o kterémž bylo široce mluveno i v rozpočtovém výboru. Několik slov o berní morálce.

Není sporu o tom, že berní morálka není na té výši, na které bychom si ji přáli míti, anebo na které by býti měla. Byla hledána celá řada příčin a uváděna celá řada důvodů, jakým způsobem pozvednouti berní morálku, anebo jakým způsobem proti berní nemorálnosti pracovati.

Uváděl se nedostatek úřednictva, nedostatek kvalifikovaného úřednictva, přetíženost úřednictva a celá řada důvodů dalších. Chtěl bych, vážení pánové, říci, že morálka daňová může býti pozvednuta jen za jednoho předpokladu, a sice, že daňovou morálku nesmíme chtíti a hledati jen na straně poplatníkově, nýbrž že daňovou morálku musíme hledati také na straně úřadu. (Výborně!)

Vážení pánové, jest všeobecně známo, že berní úřady nepočínají si a nepostupují všude tak, jak je jejich povinností a jak by také bylo anebo je v intenci zákona. Chtěl bych říci několik slov jaksi z nejbližších svých poměrů, z poměrů venkova, z poměrů zemědělských. Není pochyby, že nepozvedá morálku daňovou, jestliže ukládací úřad bez jakýchkoliv hlubších a odůvodněných důvodů nepřijme přiznání zemědělcovo, nýbrž zvýší je o 50%, třeba o 100% a takto zvýšené přiznání vezme pak za základ zdaňovací.

To je nebezpečný zjev, který nepřispívá ku pozdvižení morálky poplatníkovy. K čemu dospívá takovýto poplatník? Prostě k tomu, že pro podruhé je opatrnější, pro podruhé přiznání své udělá již tak, aby mu nemohlo škoditi v tom případě, kdyby ukládací úřad postupoval stejným způsobem jako dříve. Tedy zamítati přiznání daňová je možné - vždyť přiznání daňová jsou také falešná - ale ukládací berní úřad může k tomuto zamítání sáhnouti jen v případě, když má vážné důvody. (Posl. Mikuláš: Až po vytýkacím řízení!) Ano.

Dále je důležité poukázati na to - a sám p. ministr financí dr Engliš v rozpočtovém výboru o té věci mluvil - že jest nutno žádati od ukládacích berních úřadů slušnost k poplatníkům. Berní úřad musí jednati s poplatníkem, který do berního úřadu přichází, neobyčejně šetrně a delikátně. Berní úřad musí si býti vědom, že každý poplatník, zejména méně kulturní nebo méně vzdělaný poplatník v odlehlejších částech naší republiky, má jistou aversi proti berním úřadům, že berní úřady nemá rád. To je přirozené, poněvadž berní úřad na něm chce peníze. Tedy již jen z těchto psychologických motivů musí berní úřad chovati se tak, jak jest jeho povinností a jak se na státní úřad sluší.

Dále musí náš poplatník, má-li jeho morálka býti zvýšena, míti přesvědčení, že daňová povinnost jest mu ukládána spravedlivě. Musí věděti, že i ostatní poplatné třídy jsou spravedlivě zatíženy. (Výborně!) Zákon č. 235/24 o mimořádných odpisech daní přímých nepozdvihl daňovou morálku, poněvadž menší poplatník důvodně poukazoval na to, že velikým, bohatým, silným jedincům a firmám se odepisovalo v některých případech daleko více než bylo v zájmu státu potřebno a zdrávo.

Dále jest nutno - zejména pro venkov to platí - aby daňové předpisy byly včasné, stručné a přehledné. To je největší stížnost našeho poplatníka, že neví, kdy, zač a co má platiti. V exposé p. ministra financí stojí přibližně asi to, že poplatník po nynější daňové reformě nemá ani tolik práva stěžovati si na vysoké zatížení jako spíše na nevčasnost předpisů.

A ještě toto chci říci: Daňová morálka nepozdvihne se exekucemi a šikanami. Máme řadu případů ve všech vrstvách, zejména na venkově, že berní úřady postupují v tom kterém místě přímo neslýchaným způsobem. Kolegové v rozpočtovém výboru přinášeli řady případů, že se exekvuje pro 10, 12, 15 Kč. Mluvím, jak jsem si dovolil poznamenati, o poměrech, které znám. Jde se exekvovati rolník pro 15 Kč dlužných daní. Cesta a zájem činí výlohy daleko větší nežli punktum, které je exekučně vymáháno. Rolník neuteče se svojí chalupou nebo pozemkem, zde má finanční erár vždy možnost zajistiti si dlužnou daňovou pohledávku, ale nesmí to jíti tak daleko, aby zemědělský člověk nebo venkovský člověk, nebo vůbec poplatník viděl zde zřejmou šikanu. (Výborně!) Vážení pánové, co bylo za Rakouska nebo co bylo před převratem? Bohužel, že za Rakouska a před převratem byla exekuce daňová na venkově výjimkou a trochu i hanbou, dnes však je výjimkou, kde exekuce není. (Výborně!) Vážení pánové, je jisto, že v ohledu daňovém musíme naše poplatníky vychovávati, ale musíme vychovávati také i úřady. Poplatník snese a musí si v daňovém ohledu dáti líbiti přísnost, ale nesnese libovůli a šikanu. A to, myslím, vážení pánové, musí býti naší zásadou v tomto směru a jen tímto směrem můžeme daňové amorálnosti, která zde skutečně jest, alespoň poněkud brániti.

A nyní bych si dovolil několik slov dále. Hlavní devisou celé finanční politiky naší, finanční politiky dr Engliše, jest, vážení pánové, šetrnost, a to šetrnost jak ve správě státní, tak v samosprávě. Tuto devisu přijímáme bez debaty a jsme za ní dr Englišovi vděčni. Je to odkaz našeho prvního ministra financí, jehož sedmileté výročí smrti právě dnes zaznamenáváme, je to odkaz jednoho z našich největších státníků, který dal základ k našemu finančnímu hospodářství a který přinesl a vypracoval prvý státní rozpočet. Je to velký odkaz, který národ přijímá s opravdovou vděčností a pietou. Ne nadarmo řekl náš ministr financí dr Engliš, že absolutní rozsah našich výdajů státních je nepřiměřeně vysoký, a to nejen výdajů státních, nýbrž i samosprávných. Tato slova nutí k přemýšlení, tato slova jsou velice závažná a proto musíme hledat způsob, jak tomuto nadprůměrnému státnímu vydávání budeme do budoucna čeliti. Řekl jsem již příklad o daních. Chceme odbourávat daně, nám zdají se daně naše tíživé. Právem! Ale, pánové, chápu také postavení finančního ministra, že nemůže v žádném případě provésti nějakou radikální změnu v daňovém hospodářství, že nemůže přistoupiti k většímu snížení daní, nechce-li ohroziti celou strukturu rozpočtu státního. To neznamená však, vážení pánové, že bychom nemohli hledati někde úlevu. Můžeme ji hledati v šetrnosti právě naznačené, v šetrnosti administrativy a v šetrnosti našich autonomních svazů. O zákonu č. 77 stokrát s těchto míst bylo mluveno a ne sympaticky. Vždycky proti tomuto zákonu a, myslím, ne vždy spravedlivě a objektivně. Je pravda, že zákon tento zabrzdil někde hospodářství obecní, které vždy nebylo hospodárné, jakým by mělo býti. Měli jsme řadu obcí, kde hospodářství obecní bylo přímo katastrofální. Pan ministr dr Engliš prohlásil před 2, 3 roky o tomto zákonu, že vidí v něm provisorní opatření, provisorní úpravu financí samosprávných, a že, jak poměry ukáží, přijde se k úpravě nové, ke změně, k novelisaci nebo pod.

Vážení pánové, vyrovnávací fond jest institucí nesporně dobrou. Zdá se však, že nestačí, že jeho dotace je slabá. To není žádné neštěstí; fond tento může býti více dotován. Nebylo by však po mém soudu správné, aby zákon čís. 77 byl novelisován v tom smyslu, že by limit přirážkový pro samosprávné svazy byl odstraněn. Myslím, že by to byla nerozvážnost, jejíž důsledky bychom do budoucnosti velmi těžce nesli.

Při této příležitosti bych se chtěl jen několika slovy zmíniti o naší správní reformě. Stížnosti a agitace vedené proti správní reformě ukázaly se z valné části lichými a někdy neoprávněnými. Tam, kde byly sloučeny okresy, se sloučení obou kolejí většinou vžívá. Je však třeba, aby byl rozum a dobrá vůle na obou stranách, aby byl rozum na straně okresních úřadů a rovněž i na straně autonomních činitelů, členů okresního výboru nebo okresního zastupitelstva. Upřílišněné snahy úředníků, nesoucí se ke zbyrokratisování úřadu, nejsou na místě a zbytečně autonomní členy dráždí. Ne byrokratismus, nýbrž spolupráce a spolučinnost obou složek odpovídá duchu zákona. Je nutno, aby bylo vyhověno liberálnějšímu zřizování t. zv. okresních komisí, totiž komisí, na něž každý zrušený okres má nárok, má-li nějaký majetek, který dříve ve své správě vedl. Zde prakse našich úřadů není liberální a je proto nutno, aby se liberálnější stala. Vždyť je to to nejmenší, co můžeme našim zrušeným okresům bez jakéhokoliv finančního zatížení poskytnouti.

V poslední době se opět rozvířila agitace se zřizováním nových okresních úřadů. Chci k této věci říci, že tato agitace není vhodným prostředkem právě v dobách nynějších a že povede znovu k znervosnění našeho občanstva, ze kterého jsme sotva vyšli. Musíme míti odvahu říci loyálně a otevřeně zástupcům okresů, že mohou býti nové okresní úřady zřizovány jen tam, kde jsou pro to zákonné podmínky, jen tam, kde je dostatečná daňová základna, kde je náležitý počet obyvatelstva, a kde třeba z důvodů geografických nebo nevím jakých je tato podmínka dána, ale nemůžeme zřizovati okresy, kde jsme je zrušili, nemůžeme zřizovati okresy o 9, 10 nebo 20 obcích, které nemají ani 10.000 obyvatel nebo něco málo přes 10.000 a daňovou základnu téměř žádnou. Myslím, že otevřené přiznání se k této politice prospěje více těm okresům, které mají pochopitelný interes - i my to musíme pochopiti - než nějaké sliby a vytáčení, které nás jako politiků není ani důstojné. Myslím, že okresům, které mají důvody, aby se dožadovaly zřizování samostatných okresních úřadů, prospěje nejlépe trpělivost, čekati, až budou zde zkušenosti se zákonem, který dovolí, aby ke zřizování nových okresních úřadů bylo přistoupeno.

Několik slov, vážení pánové, k zákonu o stavebním ruchu, který právě v nejbližší době má býti řešen, poněvadž jeho termín 31. března, uplyne. Myslím, že zákon o stavebním ruchu je jedním z nejobtížnějších problémů, které byly řešeny, jehož řešením však nebylo dosaženo účelu, jenž byl zákonodárcem sledován přes to, že stál Československou republiku několik miliard korun. Bytová tíseň nebyla našimi bytovými zákony odstraněna. Stavělo se sice někde velmi mnoho, ale ne vždy účelně a ekonomicky. Bylo nastavěno mnoho zbytečných domů a nejrůznějších obecních paláců, nebydlícím však, jek jsem již řekl, pomoženo nebylo. Dokladem toho jsou ony nedůstojné kolonie v pražských předměstích, kde bydlí lidé v nemožných boudách nebo komediantských vozech. To je zjev, který musí zaraziti každého z nás, zjev, který by neměl již dnes býti. Majitelé domů ovšem pochodili při tom neobyčejně uboze a špatně, poněvadž ve 12. roce trvání naší republiky nemají možnost volně disponovati se svým majetkem. To je prostě strašné. Mylně se díváme na všechny majitelé domů jako na lidi bohaté. Snad jsou mezi nimi bohatí i velmi bohatí lidé ale račte jíti na Vinohrady, na Žižkov, do Karlina nebo jiných pražských předměstí a sledujte, kdo jsou zde ti majitelé domů? Uvidíte, že jsou to mnohdy lidé, kteří zaslouží ochrany a pomoci daleko více než ti, kteří v mnohém případě jsou chráněni. Jsou to úspory celých generací, úspory celé rodiny, která přišla do Prahy nebo do předměstí a zde si koupila dům v naději, že z renty z něho bude živa. Dnes však vidíme, že takový dům nic nenese a že takový boháč, který v tomto domě bydlí a který má jmění mnohem větší než majitel domu, je bytovým zákonem chráněn. To není ani spravedlivé, ani sociální. Chceme uchrániti úředníky, poněvadž víme, že úředník nemůže konkurovat se svým nuzným služným - ale nechceme chrániti obchody velkých bohatých firem a bohatých lidí, kteří v těchto domech bydlí. (Souhlas a potlesk.)

Vážení pánové, i o státních stavbách je nutno se zmíniti. I zde nemyslím, že bylo vždy postupováno rozumně a šetrně. Nemluvím proti stavbám, které byly nutné a potřebné, na př. stavby různých ministerstev. Byly nutné, neměli-li úředníci naši dále ztráceti své zdraví zejména zrak v nedůstojných kobkách. Mluvím jen o těch stavbách, o kterých bylo již mnoho mluveno v rozpočtovém výboru, které byly zbytečně vypravovány s velikou nádherou, bez ohledu na to, co budou státi nebo co stojí. Bylo také mluveno o stavbě našich universit, a to fakulty právnické a filosofické. V této souvislosti bych si dovolil skromnou otázku, a sice proč nebyla při této příležitosti také postavena fakulta medicinská, nebo lépe řečeno, proč nebyla při této příležitosti stavěna také chirurgická klinika česká i německá a kliniky interní.

Vážení pánové, tato otázka by měla býti zodpověděna a měli bychom si ji postaviti k zodpovědění všichni; jestliže odpověď by zněla: proto, že nebylo dostatek prostředků ke stavbě klinik, pak bych řekl, že mělo býti posečkáno se stavbou fakulty právnické a fakulty filosofické, poněvadž na klinikách - bylo zde o tom již mluveno generálním zpravodajem - jsou poměry přímo úžasné. Jen z vlastní zkušenosti, vážení pánové, mohli byste se přesvědčiti o tom, jak vypadá chirurgická klinika německá a jak vypadá chirurgická klinika česká, která je o něco lepší, a jak vypadají obě kliniky interně. To je přímo skandál, jak jsou zde nemocní opatřeni. Jestliže zde nebylo prostředků, nebo není prostředků, opakuji, pak se mohlo posečkati se stavbou fakulty právnické nebo filosofické. Byl jsem také posluchačem vysoké školy, poslouchal jsem také v Karolinu, takže z vlastní zkušenosti poznal jsem zde lokální hygienické nedostatky. Za to, co nám scházelo na zevním i vnitřním komfortu, měli jsme náhradu ve veliké a kulturně historické tradici našeho Karolina. Statisíce právníků vystudovalo před námi a mnoho po nás, a ovšem i naši kolegové mladší mohli zde ještě několik let studovati a jistě by byli uznali tento oprávněný požadavek, že tato stavba mohla počkati a že mělo se stavěti tam, kde jde o zdraví a život všeho občanstva. (Výborně!)

Vážení pánové! Hypertrofie školství. Pan ministr dr. Engliš neobyčejně správně o tomto problému mluvil. V našich poměrech je zejména hypetrofie školství středního typu. Není hospodárné a není racionelní, abychom měli třeba v jednom menším městě venkovském gymnasium a reálku, školy blízkých to sobě typů, a aby obě tyto školy měly nedostatek žáků. Tedy zde je nutno přemýšleti o novém plánu, ústavy podobné spojiti a zavésti náležitou racionalisaci.

Školství zemědělské. O této otázce jsem mluvil již více v rozpočtovém výboru, a proto bych zde chtěl jenom říci, že v zemědělském školství hypertrofie není a také pan dr. Engliš o hypertrofii zde nemluvil. Mluvil pouze o tom, že je nutno, aby zemědělské školství bylo přivedeno v soulad s dnešním rozvrstvením majetku zemědělského, s dnešním rozvrstvením půdy v důsledku pozemkové reformy. Tu s panem ministrem dr. Englišem všichni souhlasíme. Víme, že je nutno přizpůsobiti školství právě k těmto důležitým momentům. Nepotřebujeme vyšších škol hospodářských snad v té míře, jak je dosud máme. Ale, pánové, není to neštěstí, že je máme, my je můžeme proměniti. (Posl. Mikuláš: Lidové školství hospodářské!) My se staráme o zřizování lidových škol hospodářských, a pan kolega dobře ví, že jich máme skoro tisíc v republice a musíme se starati, abychom měli druhý tisíc. (Posl. Mikuláš: Vychováváme úředníky!) Není to tak správné, pane kolego, my musíme vychovávati i hospodářské úředníky, poněvadž i pro tyto máme potřebu a sice na zbylých velkostatcích. Ale jiná jest otázka, jestli jich potřebujeme tolik. Vážení pánové, my se snažíme, aby vyšší hospodářské školy dávaly vzdělání synům větších sedláků, kteří se z vyšší hospodářské školy na svůj statek vrátí. To je náš účel a toho dosahujeme. Nechceme vychovávati z našich vyšších a vysokých hospodářských škol úřednický proletariát. Ten by byl, vážení pánové, neštěstím a ten by vznesl těžké požadavky, jak řekl pan ministr dr. Engliš, oproti veřejnosti, a oprávněně. Máme snahu, aby zemědělec se co nejvíce vzdělával. A, vážení pánové, zemědělec se vzdělávati musí. Nemůžeme proto zemědělské školy zavírati. (Posl. Mikuláš: Na kterých sedí takový hoch 10 let!) Na vyšší hospodářské škole nesedí hoch 10 let, tam sedí jen 4 roky. Ale, pane kolego, vy nemáte a nemůžete brániti našim selským hochům, hochům ze zámožnějších selských rodin, aby si opatřili náležitého i vyššího vzdělání pro svou existenci. (Výborně!) To je náš úkol. A buďte ujištěn, že když jsem ku př. pozoroval, že jistá vyšší hospodářská škola v župě, kterouž mám čest zastupovati, neodpovídá poměrům, sám jsem šel na ministerstvo zemědělství a žádal jsem, aby byla zrušena a přeměněna v typ školy nižší. Stalo se to asi před 4 roky s vyšší hospodářskou školou v Hořicích.

Ale, vážení pánové, nemůžeme zde generalisovati, musíme tyto případy zkoumati případ od případu. Náš zemědělec potřebuje ze všech vrstev našeho národa nejvíce vzdělání (Výborně! - Potlesk.), poněvadž stojí mnohde na nejnižší míře kultury, a ne svou vinou. Všichni dobře víte, že zemědělec za Rakouska byl tou nejposlednější složkou v našem národě a v lidské společnosti. A vy též dobře víte, odkud pochází nepochopení u zemědělce pro návštěvu škol, vždyť vy také zastupujete zemědělské vrstvy, znáte tedy zemědělce. Mluvte do takového člověka v chudé krajině na Českomoravské vysočině nebo v Orlických Horách, jděte k němu a přesvědčujte ho, on vám dá odpověď: Ano, velmi rád bych svého hocha nebo děvče dal do školy, ale kdybych měl na to prostředky. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

To je ten důležitý moment, který nutno uvážiti a se kterým nutno počítati. Že je to také někde neporozumění, zejména neporozumění v některých třeba zámožnějších vrstvách, je pravda, ale vážení pánové, proto musíme zde pracovati a vychovávati. Musíme zvýšiti kulturu zemědělského člověka za všech okolností - je to v zájmu celého státu, v zájmu národa. Žádný národ, který nemá vzdělaného zemědělce, anebo který má zemědělce negramotného, nemůže býti národem kulturním. (Výborně! - Potlesk.) O tom, myslím, že není třeba debaty.

Vážení pánové, když již mluvím o školách, chtěl bych ještě říci několik slov o našich školách menšinových. O tomto problému bylo mluveno panem ministrem dr Englišem, jenž zmínil se dosti široce o této otázce, která však u něho nebyla po všech stránkách a ve všech důsledcích správně vykládána. Pan ministr dr Engliš mluvil o tom, že není správné a že není také ekonomické, abychom zřizovali menšinové školy, anebo abychom zřizovali pro menšinové školy v některých místech nákladné paláce, zatím co bychom nechávali jinde menšinovou školu v nedůstojných chalupách nebo barácích, které jsou kulturní hanbou našeho národa a celého státu.

Vážení pánové, po mém soudě by se vůbec v samostatné Československé republice nemělo o menšinových školách mluviti. Tento termín by se měl vůbec vypustiti z našeho školního slovníku. Jaké menšinové školy? Všude školy státní, které staví stát, když je jich třeba. Politika škol menšinových je problém neobyčejně delikátní a troufám si říci, že v politice menšinové musíme postupovati neobyčejně objektivně, státnicky. (Výborně!) Menšinové školy budeme stavět tam, kde jich je skutečně zapotřebí (Potlesk.), menšinové školy budeme stavět tam, kde jsou skutečně do nich žáci. (Souhlas a potlesk.) Nedejte se klamati žádnou agitací, ať pochází z kterékoli strany. Ujišťuji vás, kdybychom přivedli našeho nejvlastenečtějšího člověka a ukázali mu někde v menšinovém území palác školní budovy, ve které není žáků a která tam nebyla důvodně postavena, že by se na nás velmi hněval a neschvaloval by takovou politiku. (Výborně!)

Nebudeme dělati politiku, která by pro naše spoluobčany německé národnosti měla pocit národnostního útisku. Tuto politiku dělati nebudeme, poněvadž v zájmu národa a státu ji dělati nesmíme. (Výborně!) Tato politika neodpovídá duchu naší ústavy a také ne duchu nejpřednějších činitelů v našem státě počínaje presidentem a konče řadou význačných našich politiků. (Potlesk.) Chceme býti, vážení pánové, naprosto objektivní a spravedliví, nebudeme dělati politiku starého Rakouska. Silné a mocné kdysi Rakousko zašlo na národní útisk a zejména na národní útisk českého národa. Kdyby si bylo dovedlo Rakousko získati český národ - vždyť znáte poměry bezprostředně před ukončením války - kdo ví, jak by se byly vytvářily poměry další. Tedy chceme politiku objektivní a spravedlivou. Prohlašujeme velmi loyálně, že nedáme si nikdy vzíti od nikoho ani jedinou duši českého dítěte (Výborně! Potlesk), ale my také nechceme vzíti a nikdy nevezmeme ani jedinou duši dítěte německého. Tímto směrem chceme, aby naše politika menšinová a národnostní postupovala. Chceme Němce přesvědčiti, že svoji politiku míníme poctivě. A my je přesvědčovati musíme. Bude to jen dobře pro stát. Vzpomeňte si ještě na persekuci mosteckých a duchcovských horníků před válkou, jak tito byli vypovídáni z bytů, jak byli pronásledováni, že dali zapisovat děti do českých škol, a co se stalo? Ztráceli raději své byty a děti odnárodniti nedali. Dnes jsme v jiných poměrech. Máme svůj samostatný stát. Dnes jsou jiné učebné osnovy, dnes má stát bezprostřední ingerenci na to, čemu se vyučuje i v německých školách. Jak to bylo za Rakouska? Naše děti v německém území se nedozvěděly ani o tom, že Karel IV. byl nejslavnějším českým králem, naše děti v německém území se učily, že byl slavným císařem německým. Naše děti neslyšely nic o Husovi, Komenském, Jungmannovi, Šafaříkovi, Palackém ani o všech našich ostatních velikánech a buditelích. Dnes je jiná doba, dnes i v německé čítance ve zněmčeném území musí se vyučovati v duchu státním. Proto žádné dítě se nemusí poněmčiti ve škole, má-li řádné rodiče. Řádní rodičové si nedají dítě poněmčiti a odciziti a kdyby byli třeba v Americe. Vždyť to vidíme.

Chtěl bych se ještě zmíniti, vážení pánové, když už jsem v tomto kulturním odvětví našeho rozpočtu, několika slovy o Národním divadle. V debatě v rozpočtovém výboru byly Národnímu divadlu vytýkány různé nedostatky a vady. Snad právem, snad neprávem. Chtěl bych jen říci to, že naše Národní divadlo musí býti vedeno vždycky v duchu velikých národních, historických i kulturních tradic a že musí býti ve všech směrech první důstojnou scénou našeho národa a státu. V Národním divadle musí býti pěstováno opravdové umění, ať již v činohře nebo v opeře. Umělecké síly našeho Národního divadla musejí býti náležitě honorovány a nesmí se opakovat zjev, aby naši nejlepší umělci z tohoto oboru musili utíkati za hranice. V Národním divadle musí býti, vážení pánové, má-li těmto všem svým úkolům vyhovovat, odstraněno veškeré protekcionářství a každý osobní kult. Chceme umělecký rozvoj Národního divadla bez politického zásahu a bez jakéhokoliv politického ovlivňování. Nechceme, aby Národní divadlo bylo podnikem výdělečným. To by bylo špatné pojetí první národní scény. Subvencí Národnímu divadlu poskytovaných nebudeme a nesmíme nikdy vyčítat. Jsou nutné, má-li divadlo státi na výši doby. Musí však za všech okolností přestati různé experimenty s různými "Wojczky" a podobné, které si vyžadují velikých nákladů režijních, nevyhovují však ani po stránce umělecké, ani jinak. A bude dobře, když dnes Národní divadlo, které je podnikem státním, bude pod kontrolou sněmovny a když sněmovna bude si objektivně poměrů v Národním divadle všímat.

Ke konci, vážení pánové, chtěl bych se zmíniti několika slovy o poměrech v našem zemědělství. Budu citovat výrok pana ministra dr Engliše, který řekl toto: "Kdybychom nečinně přihlíželi k dnešnímu vývoji v zemědělství, přelila by se krise snadno na celek, protože pokles intensity zemědělské výroby znamená umenšení produkce domácí a nutné zvýšení dovozu. Podaří-li se účinnými prostředky udržeti dosažený stupeň výrobní intensity v zemědělství, můžeme klidněji posuzovati i hospodářskou budoucnost, do níž jdeme."

Pan ministr financí správně zhodnotil důsledky zemědělské krise a je nyní potřebí, vážení pánové, aby také vláda naše konečně s řešením zemědělské krise započala. Je nesporno, že krise zemědělská dostoupila nejvyššího vrcholu a že se stala v mnohých krajinách opravdu zoufalou. Zemědělská krise toho druhu, jaké jsme svědky dnes, nedá se přeháněti, těžká zemědělská krise zde je a její reflex bude záhy patrný na povšechných hospodářských poměrech uvnitř státu a rovněž i na naší obchodní bilanci, která se již za minulý rok neobyčejně zhoršila. R. 1928 bylo aktivní saldo naší obchodní bilance přes 2 miliardy Kč, roku loňského již jen několik málo set milionů korun. A hledejte příčiny tohoto úžasného poklesu a shledáte, že téměř miliarda nebo přes miliardu poklesu resultuje ze snížené ceny výrobků zemědělské produkce, ať je to cukr, ať je to slad, ječmen, ovoce, ať je to všecko ostatní. Jen poklesem cen cukru byla snížena aktivita naší obchodní bilance o půl miliardy.

Řekl jsem, že vláda dosud neučinila ničeho. Od slov nepřešlo se doposud k činům. To, co jsme dnes četli v našich novinách o tom, co vláda a hospodářští ministři chtějí udělati nebo včera udělali - dobře - snad je to začátek, ale kdyby mělo býti vážně míněno, že tím má býti řešena zemědělská krise, nedostačí to v žádném směru. Vymílání žita: ano, vážení pánové, nižší vymílání žita žádáme, žádáme i to mísení mouky, i intervenční fond, na který vláda hodlá dáti určitý obnos, ale to jsou jen drobty, které tuto obrovskou otázku nemohou ani z daleka řešiti.

Řada návrhů p. ministra zemědělství Bradáče, kterými naznačuje mnoho způsobů, jak zemědělskou krisi řešiti, zůstává stále bez patrnějšího ohlasu naší veřejnosti, třebaže návrhy tyto jsou neobyčejně kompromisní a má se při jejich řešení podle výslovného prohlášení p. ministra dbáti i zájmů konsumentských.

Vážení pánové! Nechtějte řešiti krisi zemědělskou s krisemi ostatními! Krise zemědělská jest toho času nejaktuálnější a nejtěžší. Proto ji řešte hned. Nezatěžujme si důležitý problém, navěšováním řady jiných problémů, třeba také stejně důležitých, ale ne tak časově aktuálních.

Pamatujte se, vážení pánové, že jsme řešili veliké problémy sociální, když jsme uznali, že je to v zájmu dělnictva a v zájmu státu nutno. Řešili jsme je bezodkladně a bez ohledu na všechno ostatní, co zde ještě k řešení bylo. Jsem přesvědčen, že musíme řešiti otázku staropensistů, že musíme řešiti resystemisaci státních zaměstnanců, sanaci bratrských pokladen, gentský systém, všecky tyto důležité otázky, ale zase z těchto otázek nevolá žádná po tak rychlém řešení, jako právě krise zemědělská. (Tak jest!)

Zemědělec zejména v krajích chudších, pohorských, dnes přestává býti schopným koupě, přestává býti schopným k placení daní a je v situaci, která se stává hrozivou, jestliže mu nebude pomoženo velmi brzy. Zemědělec, vážení pánové, pracuje bez jakékoliv náhrady za svou práci. Je ve svém hospodářství naprosto pasivní. Daní neplatí z výdělku svého hospodářství, také nežije z výtěžku svého hospodářství, žije z podstaty statkové, žije ze svého majetku a uhrazuje potřeby zadlužením.

O zadlužení zemědělců a zemědělského stavu musíte uvažovati a musíte o něm mluviti. Vzpomeňte si, co před válkou bylo napsáno vědeckých děl o zadlužení zemědělců a vyvazení jich z dluhů. Dnes zemědělec kvapným krokem přichází opět do této situace. Situace malého zemědělce, domkaře, je stejně těžká a tísnivá, jako situace nezaměstnaného dělníka, jenže rozdíl je ten, že zemědělec se svou rodinou pracovati musí, pracuje bez náhrady, bez jakékoliv náhrady! Tedy, vážení pánové, situace jeho je nanejvýš svízelná.

Řekl jsem že zemědělec přestává býti koupěschopným a že velmi brzo uslyšíme a uvidíme, co řekne obchod, co řeknou živnosti a průmysl. Vážení pánové, zemědělec ví, že problém jeho nebude vyřešen státní pomocí úplně, zemědělský člověk ví, že musí přinésti sám nejvíce, že si musí pomoci sám, že musí svoje zemědělství zdokonaliti a že musí přinésti na trh výrobky nejlepší kvality, kterými bude moci konkurovati i s konkurenci zahraniční. To je těžký úkol našeho zemědělce do budoucna.