Dovolte mi, abych vám zde přečetl jednu resoluci, kterou před 10 lety zahraniční výbor vypracoval a potom Národní shromáždění přijalo. Je to resoluce šestá, o financích: "Národní shromáždění s bolestí konstatuje, že podle čl. 208 smlouvy s Rakouskem máme si vykupovati státní statky, které vlastně jsou naším majetkem. Vždyť nejen v přítomné době, ale i v minulosti byly to naše země, které svými prostředky přispěly k pořízení těchto statků".

Tato resoluce, paní a pánové, v této historii je velikým významným prejudikem, nač výslovně upozorňuji, protože budu mluviti ještě potom o jiném velikém prejudiku, až přijdu k třetí věci. Zde bych ještě prosil p. ministra za vysvětlení: Čl. 208 st.-germainské mírové smlouvy s Rakouskem podává definici státních statků. Pod dojmem statků a jmění býv. rakouské vlády i nynější zahrnuje tento článek statky, které náležely starému císařství rakouskému a podíl tohoto císařství na statcích, které byly společným majetkem mocnářství rakousko-uherského a dále všechny statky koruny a soukromý majetek býv. panovnické rodiny rakousko-uherské. O vysvětlení bych prosil proto, že se v Haagu udělalo nové arangement o arcivévodských statcích.

Přejdu k nejtrapnější věci, k t. zv. osvobozovací taxe za osvobození. Já bych rád užíval oficielního titulu jako v předloze před 10 lety. Ten zní: "Příspěvek na výlohy spojené s osvobozením území býv. mocnářství rakouskouherského." Lid má rád stručné tituly, tedy se to tak sestručnilo. Sám referent dr Hnídek tenkráte to tak začal "poplatek za osvobození". Tak uvízl titul "za osvobozená". Tedy věc je stále stejná, jen titul se označuje docela jinak. Řekl jsem, že máme ještě jeden prejudik. Ten prejudik vám přečtu. Je to ve vládním návrhu, právě o tom poplatku. V odůvodnění čteme: "Ježto dohoda, kterou předkládám, je integrující součástí mírové smlouvy st. germainské a jejích článků náhradových a finančních a ježto nežádá na československém státu nic nespravedlivého, žádám, aby Národní shromáždění ji schválilo a svolilo k její ratifikaci." Račte teď, paní a pánové, srovnati resoluci, kterou navrhoval dr Hnídek o státních statcích, a toto odůvodnění pana ministra o "osvobozovací taxe", a řeknete si, že prvý prejudik postupoval a se vyvinoval dále, až to přišlo k úplnému smazání toho, co se chtělo za státní statky, kdežto druhý prejudik končil tím kompromisem - poplatek se snížil, ale zůstal jako něco, co prý není nespravedlivé.

Ciferně je to zajímavé, že je to jediná věc, při které na účtě zisku a ztrát jsou přesné cifry na obou stranách; tam 1500 mil. franků, zde zase zredukovaná cifra. Rozdíly ovšem jsou: tam zlaté franky, zde zlaté marky. Měl bych dotaz na pana ministra, jak se stalo, že najednou ze zlatých franků jsou zlaté marky. Byli jsme tím překvapeni. Jsou ovšem ještě jiné změny. V původní předloze byli čtyři dlužníci: Byl náš stát, Polsko, Jugoslavie a Rumunsko. Pak arangementem jistým přišla k tomu Italie se svými 59 miliony. To bylo tenkrát. A teď při této redukci je už jen jeden dlužník, to jsme my. Nezdá se vám, že přece jen je to podstatný rozdíl i s moralního stanoviska, jsem-li postižen ještě se třemi jinými, či zůstanu-li já sám osamocen jako kůl v plotě, který najednou má zaplatiti taxu za osvobození?

Tato t. zv. taxa za osvobození hned s počátku vyvolala u nás náladu nemilou a nepříznivou. Buďte ujištěni, že jsme v zájmu právě dotčených velmocí, které jsou tak zapsány v našich srdcích z válečné doby, litovali, že k něčemu takovému došlo, protože jsme si myslili, že je tato věc dostačující k tomu, aby rozlaďovala vzájemný náš poměr.

Jeden řečník zde konstatoval, že si ani zde nepřipravoval pan ministr takovou situaci a půdu pro to, aby mohl žádati vůbec odpis. Podepsal to také pan dr Kramář, to všechno se musí doznati, oba ty podpisy tam jsou, my jsme to schválili, to se zase uznává, ale mezitím Rakousku a Maďarsku byly učiněny neobyčejné výhody a, ejhle, to byla možnost, abychom my si formulovali - a také to bylo tak potom formulováno - že nemůžeme snésti a dovoliti, aby se s námi jednalo hůře než s Maďarskem. Pak už tady ty podpisy, ani podpis pana ministra, ani podpis pana dr Kramáře nehrál neb aspoň nemusil hráti takovou úlohu, protože se tady stalo něco, co nikdo neočekával, co změnilo všechnu situaci a z těch podpisů udělalo prostě jen historickou památku. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Vystupuje se a říká se, že 80 mil. Kč ročně, které budeme platiti, nic není. Proti našemu miliardovému rozpočtu snad to není velká suma; které ministerstvo má u nás rozpočet ročně 80 mil. Kč, řadí se už k posledním. Ale my to můžeme také ještě bráti s jiného stanoviska, aniž výslovně upozorňuji, že oněch 80 milionů budeme vyvážeti. Ale kolikrátkoli přišli k našemu ministru financí staropensisté, vždycky bylo odkazováno na to, že nejsou peníze, že se musí šetřiti, že by to šlo jen tak po etapách, aby to ani státní pokladna nepoznala atd. Vzpomínám si, paní a pánové, když nový ministr financí řekl, že se musí redukovati státní rozpočet na r. 1930, který vypracoval předešlý ministr financí dr Vlasák, jak se tam najednou šetřilo! Nejdříve se škrtaly miliony, pak statisíce a pak jen tisíce, až se konečně ta určitá suma zredukovala. Tu tedy byly najednou drahé peníze, pak se vidělo, hrome, že i tisíc korun po případě hraje nějakou úlohu. My ovšem to nemůžeme srovnati do podrobností, ale víme to.

Kolega Onderčo řekl zde přede mnou, že válečná litice zasáhla i naši republiku - chci o tom také hovořiti - a že na Prešovsku na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byly způsobeny skutečně veliké škody. Dejme si teď, paní a pánové, otázku - známe ty škody, víme, jak málo tam dostali náhrady, víme, jak je tam chudý lid - kdyby se těch 80 milionů, co mají přijíti za hranice, mohlo poslati tam, co dobra by se tam udělalo? Prosím, my nejsme tím nejchudším státem, o to se nebudu příti, ale takhle to musíme srovnávati, i se stanoviska potřeb některých našich stavů nebo některých našich lidí nebo některých našich krajin. Pro ty je to cifra, která může tam zachrániti všechno a která může přispěti, že během několika desítiletí kraj, který je dnes chudý, bude vypadati docela jinak. Takhle to zůstane ovšem pořád v té chudobě na celá desítiletí, zrovna tak jako je tomu teď.

Pan ministr Beneš, když odůvodňoval oprávněnost tohoto poplatku za osvobození, mluvil o "našich nepatrných obětech u srovnání s jinými státy". Takovéto výroky mají jedno nebezpečí, někdy zrovna osudné. Zdají se býti dlouhými, i zkracují se, a tento výrok se může zkrátiti ve výrok: "nepatrné oběti" již bez srovnání s jinými státy, jako jsme si zkrátili dlouhý titul v "osvobozovací taxu". Ale i kdybychom srovnávali s jinými státy, oběť, která nám není ničím, může býti jinému národu úžasně těžkou a zase obráceně. To je všechno jen relativní.

Ale to není to, co chci říci k tomuto výroku, jehož srdečně lituji - docela veřejně zde říkám - a jehož si náš národ nezasloužil. Že my jsme nepřispěli k svému osvobození ničím? Že my jsme nepřispěli ani k vítězství celé Dohody? To myslím, paní a pánové, dalo by se těžko dokázati. Po prvé máme skutečné válečné škody na Prešovsku způsobené bývalým rakouským, bývalým uherským i ruským vojskem. I na Podkarpatské Rusi. Tam postihly válečné škody celé vesnice i celé okresy, jak je kol. Onderčo vyjmenoval, a dosud tím trpí a není možno pomoci. Víme, že se, nečekajíce ani na Prahu, na pokyn od národa, hned tvořily legie našich zahraničních menšin v Rusku a ve Francii. Víme, že se potom utvořily veliké legie, obsahující již desítitisíce a desítitisíce našich zajatců. Víme o jejich obětech. Víme o tom, jak oceňovali generálové druhých armád tyto naše vojáky. Dobře známe historii slavné anabase legionářů našich na Sibiři. A my konečně máme 28. říjen 1918 zde v Praze. Tento 28. říjen v Praze nám dal a dal také světu ostatnímu ještě, co bylo potřeba k tomu, aby podle všech mezinárodních pojetí, pravidel a definicí mohl zde býti utvořen, resp. obnoven stát. Převratem 28. října bylo tu najednou území, byla zde utvořena vláda a národ této vládě hned slíbil poslušnost. Povstal tu najednou stát a povstal ještě během války, paní a pánové. Příměří se dostavilo a válka se ukončila až po našem 28. říjnu 1918. Díváme-li se na to historicky, můžeme si říci spravedlivě, že náš 28. říjen 1918 je na té linii pro Dohodu a celou válku, na které bylo zhroucení bulharské fronty na Balkáně, které uspíšilo konec války. Může-li někdo zodpověděti hned tak beze všeho záporně otázku, zda náš 28. říjen rovněž neuspíšil konec války? Ta pražská událost byla signálem ostatním ve starém mocnářství, a dnes se ví, že znamenala rozpadnutí celého Rakousko-Uherska v několika dnech, a tím zhroucení největšího spojence Německa v této válce. A ten 28. říjen byl dílem našeho vlastního národa bez jakékoliv cizí pomoci. A dlužno-li teď dáti již jen kladnou odpověď na otázku, zda 28. říjen neuspíšil konec války, možno nám pak dáti i další otázku, zda jsme my tím neuspořili miliardy dalších válečných výdajů všem svým válečným spojencům, je-li zde tedy vůbec nějaký spravedlivý a slušný nárok, abychom my ještě platili i při vítězném skončení války zvláště ještě za své vlastní osvobození? Proto doznám, přes to, že jsem zde zdůvodnil relativní velikost těch 81 milionů Kč ročně, že naši veřejnost více rozvlnil snad titul "za osvobození", neboť je pro nás něčím, co zlehčuje veškeren náš zápas za svobodu a veškeré naše oběti.

Když jste, pane ministře, četl tento pasus, že jsme nepatrně zatíženi u srovnání s jinými státy, lekl jsem se, aby při příští nějaké konferenci - počítám zase s novými konferencemi - tento výrok nehrál úlohu v náš neprospěch.

Mám tu řadu svědectví - nebudu je čísti - o tom, jak se cenil náš zápas i vojenský zápas našich legionářů u politických i vojenských kruhů dohodových států. Výrok lorda Millnera v červenci dr Benešovi, zahraničního ministra Velké Britanie Balfoura v srpnu r. 1918, Lloyda Georgea a francouzského presidenta Poincaréa v proslovu, kterým zahájil mírovou konferenci. Ten zněl: "Čechoslováci si vydobyli v Sibiři, ve Francii a Italii svého práva na nezávislost." Když potom máme platiti za osvobození, pak mezi tímto výrokem Poincaréovým a mezi tím poplatkem je úžasná propast a křičící kontrast.

Pokud se týče pozemkové reformy, jen letmo zde konstatuji, že se přece jen stala předmětem mezinárodního soudnictví.

O náhradě za maďarský vpád na Slovensko mluvil zde podrobně kol. Onderčo. Chci jen konstatovati vzhledem k některým výrokům, že je veliký rozdíl mezi žalobami soukromých osob, které byly poškozeny vpádem, a případnými nároky státu. Soukromé osoby nedělaly žádnou mobilisaci, tu dělal stát. O tom se v Haagu nemluvilo. Možná, že se věc ponechává pro jinou příležitost a jinou příznivější situaci. Chtěl bych jen věděti od p. ministra, zdali tato věc je pořád ještě nevyřízena a zdali může býti námi zase ve vší formě žádána náhrada za maďarský vpád.

Na štěstí máme zde zase prejudik. V resolucích, které byly přijaty před 10 roky Národním shromážděním a z nichž jsem zde již citoval, čteme také: "Očekáváme tedy, že se nám dostane náhrad náležitých, jak nám na ně dává právo mírová smlouva, a že reparace nám přiřknuté za zpustošení Slovenska Maďarskem budou rozšířeny na celou válku."

To, co máme schvalovat panu ministrovi, není žádná předloha, není tedy dnes nic, co by se mělo nebo mohlo ratifikovati. Neděláme tedy žádné prejudiky pro předlohy a stanovisko k nim, až sem budou podány předlohy fakticky o francouzském, o italském dluhu a o zbytku "osvobozovací taxy" - to všecko nám musí býti ještě předloženo, pro to všechno musí zde býti zákon, aby to ministr financí mohl dáti do rozpočtu. (Ministr dr Beneš: Správně!) My budeme míti potom volné stanovisko k té veškeré věcné materii, kterou se zabývalo exposé a o čem hovořím já.

Kdyby, paní a pánové, zmizel poplatek za osvobození vůbec, kdyby byla jistota, že už je to všecko vyřízeno - není to ještě všecko vyřízeno - a kdyby nebyla obava, že se bude zase v budoucnosti poznovu o tom dlouze konferovati, měl by p. ministr usnadněnou posici před naší veřejností. To je docela patrné. Ale kdyby to už bylo jisté! My víme, že si na příklad Německo vyhradilo právo pro případ, že by pro špatné finance nemohlo platiti, žádati za moratorium. My tomu rozumíme, paní a pánové, po zkušenostech tak, že až se uzná dobrá situace a konjunktura, že najednou budou v Německu opravdu špatné finance a že bude opravdu vznesen požadavek za moratorium a pak budeme zase míti všecko poznovu, že budou ze všeho toho jakési recidivy.

Mnoho bylo zde hovořeno, a opětně i předešlým mým kolegou, o tom, jak se chovali spojenci. Pan ministr řekl, že se chovali všichni dobře a bezvadně jako spojenci a jako přátelé. Pan ministr nemohl říci ani jinak, než jak řekl. Kdyby byl řekl jinak, pochoval by svou dosavadní zahraniční politiku. Já mu věřím . . . (Ministr dr Beneš: V čem, prosím?) v tom, jak se chovali naši spojenci. Já vám věřím, pane ministře, že tomu tak bylo, já vím, že přiznala Italie . . . (Ministr dr Beneš: Každý podle svého zájmu!) Dobře, prosím. Jedno je tady pozoruhodné, po případě více ještě nežli pozoruhodné. Naše veřejnost snad bez výjimky věřila zprávám svého tisku, že Italie na příklad vystupuje proti nám nepřátelsky, že straní Maďarům, že jim stojí po boku atd. Jestliže nechtěla tak věřiti o Anglii, jestliže neztotožňovala vystupování dotyčného ministra s celým národem anglickým, zde u Italie věřila zprávám hned. Proč? Protože si naše veřejnost pamatovala, že padla o italském režimu od některých význačných politických osob v našem veřejném životě, ba i od bývalých ministrů slova velmi nevlídná a že o předsedovi té vlády padla slova více ještě nežli nevlídná a že nepřišla žádná obvyklá satisfakce. (Ministr dr Beneš: Přišla, pane kolego!) Račte to říci prosím potom, až budete odpovídati. Já jen tak si vysvětluji a také je mně tak vysvětlována několikerá změna v italském zdejším zastupitelství. Měl jsem již příležitost o tom mluviti jinde, pane ministře, a řekl jsem, že není možno svůj poměr a své nazírání na domácí fašismus promítati do Italie a usuzovati podle toho, jak se máme chovati k tamějšímu režimu, k tamější vládě. Přál bych si jen, pane ministře, abyste se k tamějšímu režimu - vzhledem k spojenecké Jugoslavii máte jistě složitější postavení - choval aspoň tak vlídně jako k sovětskému režimu v Rusku, a zdá-li se vám slovo "vlídně" býti silným, aspoň tak liberálně, tak snášenlivě. Zato o Francii - a tomu jsme věřili rádi - bylo konstatováno, že se opět osvědčila. Můžeme zde říci věrnost za věrnost, jako to říkáme u Jugoslavie. Při této příležitosti můžeme zde radostně opakovati výrok našeho presidenta, který učinil v říjnu r. 1923, když byl v Paříži při večeři u presidenta Francouzské republiky Milleranda, pořádané na jeho počest. Tehdy řekl náš president: "Jsme Francii upřímně vděčni a vždy zůstaneme. V dobrém i zlém můžete na nás počítati."

Ale těchto zpráv v tisku o tom, jak se k nám zachovaly velmoci, ihned bystře a rychle využíval německý tisk, nejen zahraniční, nýbrž i u nás, ba dokonce i tisk, za kterým stojí osoby, jsoucí jednou nohou, ne-li oběma, v našem vládním táboru, a hned se začal dotýkati dosavadní naší zahraniční politiky. Začal psáti svým obvyklým způsobem, někde neobyčejně jemně, že jsme více nebo méně vasalem jednoho západního velestátu a že jsme si ještě obmezili svoji svobodu a volnost menšími spojeneckými svazy. K čemu prý to, proč prý to? Teritoriálně jsme prý od sebe odděleny, všechny tyto státy, kromě dvou jižních států. Takovým způsobem se pokračovalo, takový byl způsob využívání konference haagské a hned se dával nebo naznačoval směr, kterým by se měla ubírati naše československá zahraniční politika; směr ten vedl - k našemu sousedu, k velmoci, kterou není potřeba ani jmenovati. My jsme tomu dobře rozuměli; máme své stanovisko a máme svoji linii.

Tyto hlasy tisku německého nám připomenuly výrok Bismarckův, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. O tom jsme se vyslovili již také v odpovědi Národního shromáždění na prvé poselství presidentovo, ve kterém užil onoho výroku Bismarckova: "Nuže především chceme a musíme býti pánem Čech my sami, náš národ československý. Ne ovšem proto, že bychom chtěli býti pánem Evropy, ale proto, že nechceme, aby se jím stal někdo jiný."

Zde se rýsují již rozpory, které budou mezi politikou našich krajanů německých, budou-li na této linii státi, a mezi naší politikou zahraniční. My chceme pravý opak. My chceme a musíme udržovati staré svazky se spřátelenými státy ze světové války, my chceme a musíme prohlubovati a upevňovati spojenecké svazky, které máme, a chceme a musíme hleděti, abychom dostali do sféry společných zájmů státy slovanské, t. j. Polsko a Bulharsko. Tedy pro praktickou politiku naši, paní a pánové, žádná Panevropa! Nechť mně pan ministr laskavě promine, řeknu-li zde veřejně toto: Když jsem četl jeho předmluvu ke knize o Panevropě, kterou napsal a vydal německý tvůrce, iniciátor a udržovatel panevropské myšlenky, pocítil jsem to jako bodnutí a řekl jsem si: Kterýkoli zahraniční ministr v Evropě mohl ke spisu tomu napsati předmluvu, jen náš československý tak neměl učiniti! V té knize je zajisté vyznačena ona Panevropa - a to bez Anglie a bez Ruska. To znamená, že má býti v ní největší stát Německo, a že je to tedy vlastně práce pro to, čemu se bráníme, práce, aby pánem proto, čemu se bráníme, práce, aby pánem Evropy, této Evropy bylo Německo.

Paní a pánové! Nad tím vším ujednáním v Haagu jest vlastně ještě jedna velká otázka, otázka, která se vlastně vznášela nad mírem versaillesským, st. germainským, trianonským: Kde je Rusko? To věčně nebude v té mdlobě a v té bezmocnosti, ve které je dnes; tam přece věčně nebudou dnešní jeho vládcové. (Výkřiky komunistických poslanců.) Toto Rusko se osvobodí, to Rusko se zrestauruje a pak si dá otázku: Co jsem já mělo ze světové války?.

Je čas, abychom se také připravovali na tuto budoucnost. Víme, že dnešní stav jeho, Ruska, souvisí neodlučně jako následek s příčinou s dnešním sovětským komunistickým režimem, panstvím a nadvládou. My také víme, že tato nadvláda je světovou organisací, která se v každém státě instaluje a etabluje a že tato světová organisace je živena z Ruska penězi, které se vydírají a ubírají ruskému národu, a že ten ruský národ sám při tom bídně živoří kulturně, národně i hospodářsky a že je vším tím takřka potom vyřazen se světa. (Hlas: Jako vy živíte z našich peněz kontrarevolucionáře. . . .!)

Byli a jsme v éře všelikých světových konferencí. Po mírových konferencích přišly konference odzbrojovací a právě teď se koná námořní konference odzbrojovací, ohlašuje se světová celní konference. Přijde také jistě konference států o potlačení komunismu jakožto společného nebezpečí pro všechny státy, jakožto živlu, který všude činí nepokoj a nedopřává klidu, který ohrožuje civilisaci, který ohrožuje i takové nejvnitřnější city, jako je náboženství, který rozvracuje hospodářské i sociální řády a který přivozuje jen bídu a bídu.

Přál bych si, aby naše vláda pod tímto zorným úhlem připravovala sama svému státu budoucnost. Mám zde především apel na našeho zahraničního ministra, na ministra vnitra a na ministra národní obrany, aby nebyli tak lhostejní a nepřihlíželi, řekl bych, tak snášelivě - někdo by to řekl snad ještě jinak - k tomuto podrývání, k této agitaci komunistů u nás. (Posl. Štětka: Tento recept jest už starý! To jste přišel pozdě!) Buďte ujištěn, že se toho konce ještě dočkáme vy i já.

To by byly tak všechny poznámky k exposé pana ministra dr Beneše. Prosím, aby byly pojímány jako výhrady a ohražení, dáváme-li své hlasy podle jednacího řádu a podle jeho litery pro schválení jeho exposé. (Výborně! Potlesk.)