Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan ministr dr Beneš. Dávám mu slovo.

Ministr zahraničí dr Beneš: Slavná sněmovno! Jak víte, mívám své výklady o zahraniční politice vždy napsány. Je to, myslím, pro zahraničního ministra nutné v zájmu věci, neboť musí dávati na každé své slovo pozor a zejména při diskusi podobného rázu, jako je dnešní. Přesto nyní pokládám za nutné bez této pravidelné své přípravy pověděti k nynější diskusi několik slov.

Myslím, že tato nová praxe, po které se volalo, je pro zvýšení úrovně našeho parlamentarismu velmi dobrá; přál bych si sám, abych měl dosti příležitosti také zde v plenu vysloviti se volně o otázkách zahraničních, a budu rád i nadále plenu sněmovny vždy k disposici.

Nechci opakovati řadu detailů z dlouhé své řeči, kterými jsem zde uvedl haagské ujednání. Nechci zejména také opakovati všechny ty úvahy všeobecně politické, a nemohu se mimo to vraceti ke všem otázkám, které zde byly položeny a ke všem kritikám, které mi byly adresovány. Chtěl bych však se zmíniti o několika zásadních otázkách, týkajících se mého exposé a eventuelně i některých zásadních problémů naší zahraniční politiky, a chtěl bych odpověděti na konkrétní dotazy o konkrétních otázkách, které, myslím, je třeba zodpověděti již proto, aby nevzniklo nedorozumění.

Vezmu otázky ty podle toho, jak jednotliví páni kolegové o nich mluvili. Především dovolte, vážení pánové, abych vyslovil potěšení nad diskusí o této vážné otázce v tomto parlamentě. Tato diskuse, jak jste viděli, byla od největší části pánů kolegů vedena důstojně, způsobem skutečně věcným; já všem těm pánům děkuji za věcnou a vážnou kritiku právě při této tak důležité příležitosti. Myslím, že jest to potěšitelno pro parlament i pro vládu, která skládá zde účty ze svého jednání.

Co se týče t. zv. liberačního dluhu, byl zde vytýkán titul a bylo naznačováno, že titul "liberační dluh" je nevhodný nebo nesprávný, někteří pánové říkali dokonce, ponižující. Dovolte mně říci k tomu několik krátkých slov. Mohu o tom tím volněji mluviti, že to bylo vytýkáno s jedné i druhé strany, mluvil o tom na př. posl. dr Winter, Světlík i jiní pánové.

Jak došlo k tomu, že se mluví o liberačním dluhu? Je třeba si vzpomenouti, co bylo před deseti, dvanácti a čtrnácti lety. Mám zde v ruce vládní návrh o příspěvku na výlohy, spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského, který předložila vláda v září 1919 jako návrh zákona, aby parlament tak ratifikoval ten t. zv. liberační dluh. Pan posl. dr Hajn správně zde naznačil, že je třeba vrátiti se k původními titulu. V předloze té bylo mluveno správně o "příspěvku na výlohy", spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského. To bylo označení úřední těchto našich povinností na mírové konferenci.

Ale jak došla mírová konference k tomuto titulu? Nezapomeňme, že druhá polovina světové války byla vedena právě ve jménu známé osvobozenské ideologie. Byli to spojenci evropští, kteří sami ji hlásali a pak přijali od presidenta Wilsona celou jeho ideologii, se kterou Amerika vstupovala do války a kde právě se strany americké bylo výslovně konstatováno, že se jde do války proto, aby se bojovalo proti světovým imperialismům a aby se osvobodily potlačené nebo nesjednocené národy, které pod světovými imperialismy trpěly. Zejména r. 1917 a 1918 byl celý tehdejší svět touto ideologií naplněn. Dnes je možno dívati se na to tak nebo onak, je možno kritisovati tak nebo onak. Konstatuji však tato fakta a hned uvádím zase další důkaz, jak se soudilo v té době o všech věcech. První nota, která byla poslána, ta proslavená nota spojenců Wilsonovi, ve které teprve se o našem osvobození mluvilo a kde spojenci ukazovali na cíle své války, obsahovala výslovně slova: "Libération des peuples austro-hongrois" - osvobození národů rakousko-uherských - a vypočítávala jeden za druhým: Italy, Jihoslovany, Rumuny, Čechoslováky. Vážení pánové! Od té chvíle až do konce války se jen v tomto smyslu válčilo dále, v tomto smyslu se na konec se strany spojenců vyhrála světová válka a vystupovalo se na konferenci mírovou.

Bylo přirozeno, že na mírové konferenci byl dán výraz tomuto faktu. Že to na mírové konferenci nebylo považováno za ponižující titul, toho nejlepším dokladem jest, že to byla Italie, velmoc, která to první pro své území přijala. Nemluvilo se jen o osvobození národů, nýbrž zejména o osvobození území rakousko-uherských. Kritisujeme-li dnes určitá fakta, měli bychom se vmysleti do tehdejší psychologie a do tehdejších poměrů, jak celá věc vznikla a jakým způsobem se vyvinula. Proto chci bez jakékoliv polemiky nechati mluvit právě jen tato fakta. Tak došlo k návrhu a k původnímu ujednání z 10. září 1919, na základě kterého se mluvilo o liberačním dluhu. Výraz ten není ostatně oficielní, je to zkrácená terminologie, která se vyvinula prostě z důvodů praktických, aby se nemusel opakovati dlouhý titul ze smlouvy z 10. září r. 1919. To je jedna věc, o které jsem se chtěl zmíniti.

Druhá věc: V duchu této ideologie, v duchu toho, co za války a bezprostředně po válce se dělalo, všichni, kdož jsme v deseti letech poválečné politiky veřejně a politicky vystupovali, počínaje panem ministerským předsedou dr Kramářem, ministrem zahraničních věcí a jednotlivými ministry a politiky po celou dobu, dlouhá léta stále a stále mluvili jsme o vděčnosti spojenců za pomoc v boji za osvobozeni. Bylo to spravedlivé a krásné.

Vážené dámy a pánové, domnívám se, že jste jistě všichni za jedno, že by nebylo spravedlivé a naopak bylo by to zlé svědectví o tom, kdo vděčným dříve byl a vděčným nyní přestal býti. (Výborně!)

V tom smyslu, myslím, se dnes musíme na všecky tyto věci dívati, i když všichni s radostí vítáme tu změnu psychologie poválečné a i když všichni vítáme smysl pro smíření a všichni pro něj pracujeme: Na ty doby nemůžeme a nesmíme zapomínati a nesmíme zapomenouti, co komu jsme povinni.

Na druhé straně bych chtěl zdůrazniti, aby se i ten fakt viděl a znal, že v nynějším haagském dojednání ve článku, ve kterém se jedná o tom, že máme platiti ten t. zv. liberační dluh, toto slovo "liberační" tam neexistuje. Mluví se prostě o tom, že vzhledem k ujednání z 10. září 1919 Československo bude platiti takový a takový obnos.

A konečně třetí věc: Otázka změny titulu, otázka změny slova. Toho je velmi snadno možno dosíci. Kdybych však byl přišel se změněným titulem, nemyslíte, že by zde někdo nebyl hned přišel a neřekl: Vidíte, snažil se změniti titul, aby zakryl to, že platíme za své osvobození! (Výkřiky.)

Vážení pánové, pro mne je věc velmi jednoduchá. Já chci předložiti věci, jak jsou, chci, aby celá naše veřejnost viděla situaci a znala pravdu, jaká je a domnívám se, že není pro nás ponižující v žádném směru, jestliže uznáváme, co bylo kdysi a co je dnes. Před několika lety jsme se zavázali, že budeme přispívati, jak to bylo řečeno ve smlouvě, na výdaje válečné. Myslím, že to není hanba a ponižující, když dnes klidně konstatujeme veřejně: Ano, my jsme si svůj stát vydobyli nejen svou krví, ale také všemi svými prostředky, kterými jsme v té době i dnes dobývat ho mohli. (Výborně! - Potlesk.)

Myslím, že nám to ani před budoucími generacemi nebude pohanou, když budoucí generace budou viděti jak se dobývala samostatnost, jak se dobýval stát a jak se budoval stát.

Druhá zásadní otázka, která zde byla položena s několika stran - zejména byl to posl. Světlíka naposledy posl. dr Hajn, který na ni položil důraz - bylo konstatování, že naši veřejnost poněkud věci v Haagu překvapily; bylo dále řečeno, že politicky u nás nastalo jisté rozčarování vzhledem k tomu, že naše veřejnost na všechno to, co se stalo v Haagu, prý nebyla připravena a pan posl. Světlík naznačil, že by bylo třeba více demokratičnosti v zahraniční politice, jak se vyjádřil a méně té t. zv. tajné diplomacie, na niž poukázal také pan posl. dr Hajn. Já bych velmi rád přes to, že nemám příliš mnoho říci k tomu, co už jsem řekl ve své původní řeči, přece jen dvě nebo tři poznámky k tomu učinil.

Ve věcech reparačních specielně se pamatuji, že v zahraničním výboru jsem mluvil několikrát. Bylo to zejména r. 1924, kdy jsem se odvážil, řeknu to slovo, odvážil, říci, jaké nás čekají nebo jaké nám hrozí event. těžkosti a platy na základě mírových smluv. Tehdy byla situace taková, že jedna z politických stran tak neslýchaným způsobem toho zneužila, takovým způsobem psala a zdůrazňuji znovu, že se v té době jednalo pro nás právě o velké finanční věci a zejména o stabilisaci naší měny, že ve vládě samé i pan ministerský předseda i jiní členové vlády byli toho mínění, že by bylo daleko lépe, abych nebyl o této věci vůbec mluvil; a já později při každé příležitosti dával jsem pozor, aby právě po této stránce ať z těch či oněch důvodů žádný činitel tohoto státu, ta či ona oposiční strana nemohla zneužíti věci právě vzhledem k vnitřní politické situaci v tak vážných záležitostech, ve kterých se právě zahraničních otázek využívati nemá.

Dal bych, vážení pánové, jiný příklad. Vezměme ten případ poslední. Stalo se něco, co je velice charakteristické pro náš tisk a nebudu polemisovati nic více, než je zase třeba. Finanční ministr anglický Snowden zaujal v Haagu určité stanovisko k naší věci. Řekl jsem již ve své řeči, že to nebylo stanovisko nepřátelské, ani k Československu, ani k žádným našim požadavkům. V novinách vyskytly se však zprávy nesprávné. Není pravda, co se v novinách vyskytlo o jeho výrocích. Ani jediný jeho výrok nebyl reprodukován správně. Většina těch výroků, o kterých bylo v novinách mluveno, vůbec nikdy nebyla vyřčena. A přece, jak tisk této věci využil, resp. zneužil! Říkám to proto, abych ukázal, že zahraniční ministr s ohledem na nemožný postup našeho tisku při nejlepší vůli povědět celou řadu věcí a povědět otevřeně vůbec nemůže, ba nesmí, a to i v takovém případě, kdy se vydává v nebezpečí, že vůbec nebude pochopen, nebo bude na něho útočeno; je povinen vzíti na sebe toto risiko a nepovědět věci až v době, kdy je skutečně povědět může. Ve všech parlamentech světa je to samozřejmo. V anglickém parlamentě, když zahraniční ministr na dotaz konstatuje, že je situace taková, že nemůže odpověděti na danou mu otázku, rozumí se to hned každému samo sebou.

Já bych z této věci učinil jen jediný závěr: Když v ministerské radě jsem o haagských jednáních dával zprávu, pan min. předseda Udržal také na to učinil narážku a říkal, že právě tyto velice důležité události, které byly projednávány, pravě tyto životní otázky, které pro republiku byly vyřešeny, a ta nemožná diskuse v tisku dříve, dokud nebylo možno říci, jak všechno je, nám ukazuje, že by to mělo býti pro nás všechny příležitostí, učiniti na náš tisk důrazný apel, aby zejména ve věcech zahraničních vystupoval co možná s největší reservou, aby stále a všude naši žurnalisté a náš tisk vůbec byli si vědomi toho, jak právě ve věcech zahraničních je třeba zachovávati zásadně zdrženlivost, reservovanost, slušnost a zejména ohled na zájmy celého státu. (Výborně! - Potlesk.)

Pak, vážení pánové, nebude nikdy třeba stížností na zahraniční úřad, že to nebo ono není dostatečně osvětleno. Přál bych si jen, abych pro budoucnost mohl všechny věci, jak v zahraničním výboru, tak v poslanecké sněmovně říci a doufám, že právě od tohoto jednání bude snad možno slíbit, že si náš tisk vezme tento apel k srdci a že budeme v budoucnosti moci lépe o těchto věcech mluviti, než jsme mohli mluviti dosud.

Třetí zásadní otázka: Pan posl. Světlík mluvil o jistém rozčarování po haagské konferenci s hlediska všeobecně politického. Také v tisku bylo o tom rozčarování mluveno; i jiní pánové naznačovali, jako bychom prý byli snad na konferenci v Haagu isolováni, opuštěni atd. Řekl jsem o této věci již mnoho ve své řeči, nebudu se těmito otázkami speciálně zabývati, chtěl bych poznamenati jen toto: Vzpomeňte si desetileté historie naší zahraniční politiky, kolik zde bylo případů, kolik otázek, které se na mezinárodním foru projednávaly, jež se staly už předmětem podobné kritiky. Mohl bych vám zde citovat doslova řeč jednotlivých pánů kolegů, kde ukazovali, že jsme byli opuštěni nejen nyní v Haagu, ale už dávno, že nás opustili v době, kdy se jednalo o Těšín, pak že nás opustili v době, kdy se jednalo o Javorinu, pak v době, kdy se jednalo o ženevský protokol, kdy vlastně jsme zůstali samotni s Malou dohodou a s Francií, která se speciálně o tento nový problém politiky evropské zasazovala. A mohl bych ukázati z r. 1926, 1927 a 1928 na případy, kdy stereotypně tato tvrzení se opakovala.

Nechci se tím nikoho dotýkati, rozumím velmi dobře té psychologii, ale zase říkám: Všichni ti, kdož takto vidí situaci psychologicky a politicky, zapomínají, že na příklad, kdyby se přečetla dnes řeč bývalého ministerského předsedy dr Kramáře, prvního delegáta na mírových konferencích, už v této jeho řeči byla by patrna celá ta konstelace poválečná, jak se vyvinula dnes. Tam už bylo patrno, do jaké míry stála za námi Francie, do jaké míry Italie a do jaké míry Anglie. Ta situace byla totožná se situací v Haagu do posledního puntíku.

Vážené dámy a pánové, chci tím ukázati na to, že toto t. zv. rozčarování jest třeba správně analysovat a správně vidět. Jestliže u nás máme v naší národní povaze to, že z leva skáčeme příliš rychle do prava a z prava příliš rychle na levo, to jest, že naše národní povaha je příliš impresionistická, má málo rovnováhy, přál bych si, aby zejména v posuzování mezinárodní situace bylo té rovnováhy, té jisté střední cesty, té jisté reservy více, a abychom se k ní soustavně vychovávali.

Je fakt, že za války Anglie a Italie nás podporovaly v rámci svých zájmů. Je fakt, že po válce Anglie a Italie nás podporovaly v rámci svých zájmů a že v budoucnosti budou nás v rámci svých zájmů podporovati, stejně tak jako Francie a jiné státy nás podporují a budou podporovati výlučně v rámci svých zájmů.

Vážení pánové, zahraniční politika se nedělá a nemůže dělati jen city, ani jen těmi nebo oněmi zájmy. A právě v tom byla celá ta jedenáctiletá politika, kterou jsem se snažil prováděti, která vždy hledala tu pravou synthesu mezi oněmi konstantami, od nichž naše zahraniční politika vždy bude záviseti, mezi naším geografickým položením a našimi hospodářskými zájmy, mezi těmi sympatiemi a city jednotlivých národů na severu, jihu, západě a východě, s těmi činiteli slovanské politiky, s těmi činiteli skutečného středoevropského zájmu Italie a jiných států.

V tom je právě problém celé naší zahraniční politiky. A když všichni dobře uvážíte celou naši posici, celou naši historii, všichni si budete muset vždy říci, že zahraniční politika tohoto státu není a nebude nikdy snadná právě pro tuto situaci, právě proto, že je třeba hledati stále a stále tuto synthesu. A já jsem v celé své politice vždy snažil se ji správně a dobře hledati a proto jsem nikdy nepřipustil a nepřipouštím ani dnes tvrzení - poněvadž je nesprávné - že Anglie stojí proti nám, že stojí Italie proti nám, že stojí zase jen Francie za námi. Nikoliv, jsou případy, kdy stojí jeden s námi proto, že citové i hmotné zájmy mu to nařizují. Jsou případy, kdy stojí druhý s námi proto, že všechny zájmy citové i hospodářské i jiné mu to rozkazují. Zahraniční politika se nedělá ve vzduchu, ta se dělá syntheticky se všemi těmito zájmy a se všemi těmito city a tu jsme za všech okolností prováděli, myslím, správně po celých 11 let. (Potlesk.)

Proto, vážení pánové, i pro nás naše zahraniční úsilí politické bylo vždycky, když jsme byli postaveni před tyto konkrétní otázky a zejména před otázky materielní a finanční, stejně jako pro každého jiného i francouzského, anglického nebo italského ministra financí otázka zájmu a kalkulu. To se rozumí samo sebou. S tohoto hlediska právě se musíme na věci dívat; a bylo by nesprávné a nespravedlivé i k Anglii i k Italii neviděti, co právě při řešení v Haagu pro nás vykonaly.

Zdůrazňuji znovu, že v řeči o tom t. zv. rozčarování musíme býti opatrni a posuzovati věci kli dně, věcně, zdrženlivě. Vždyť jestliže se podíváme na situaci Československa bezprostředně po uzavření příměří r. 1919 a pak po ratifikaci mírových smluv a když uvážíte všechno to, co v letech 1921, 1922 a 1923 a dalších jsme museli probojovávat na mezinárodním foru, musíme viděti, jak nesrovnatelně daleko jsme v konsolidaci právě my, náš stát, v tom mezinárodním rámci všech ostatních států a jak význačné místo dnes v celém mezinárodním koncertu zaujímáme. (Potlesk.)

Dále jsem chtěl odpověděti na několik bodů prakticky. Řada pánů mně položila otázku, posl. dr Hajn naposled ji formuloval nejpřesněji, o bolševických škodách. Konstatuji, že ve věci bolševických škod v Haagu Československo nezřeklo se ničeho. Otázka bolševických škod totiž nikdy nebyla součástí mírových smluv přímo, poněvadž bolševický vpád stal se až z jara r. 1919, t. j. až po příměří, po válce světové. Proto náš nárok na odškodnění za bolševický vpád byl formulován v projevech velkých spojenců vzhledem k nám a Maďarsku. Nebylo přímého stipulování v mírových smlouvách. Proto bolševické škody jednak zůstávají otevřenou otázku mezi námi a Maďarskem, a na druhé straně s hlediska soukromého, jak správně pan dr Hajn konstatoval, rozhoduje o otázce poškozených soukromníků mezinárodní smírčí soud. Konstatuji, že dosud bylo předloženo takových případů před mezinárodní smírčí soud 17 a že ve všech 17 případech byl maďarský stát odsouzen k odškodnění příslušníků našeho státu.

Pan kol. Onderčo se dotazoval na otázku nadací. Upozorňuji jen, že tato otázka byla reservována a že se bude projednávati ještě při jednání v Paříži.

Pan kolega dr Hajn se dotazoval na otázku, proč na jedné straně se mluvilo o zlatých francích v původní naší smlouvě o liberačním dluhu a proč náš t. zv. liberační dluh byl v Haagu nyní udán v markách. Konstatuji, že věc tato nemá žádného podkladu ani zásadního, ani právního, je a byla to otázka prostě technická a otázka vhodnosti. Šlo nám o to, aby otázka našeho liberačního dluhu byla řešena v souvislosti s Youngovým plánem. Není snad třeba zde o tom mluviti více, stačí když jen naznačím, že i v tom byla naše síla při prosazování jiných našich požadavků a zejména při prosazování rozhodnutí v otázkách maďarských, poněvadž v souvislosti s Youngovým plánem podpis našeho závazku nabýval automaticky nepoměrně větší ceny.

Kol. dr. Hajn kritisoval můj výrok stran našich válečných škod, o nichž jsem se vyjádřil, že prý s ohledem nebo v poměru k ostatním spojencům byly celkem nepatrné. Chtěl bych velmi zdůrazniti vzhledem k výkladu pana kol. dr Hajna, že mne ani v duchu nenapadlo, jakýmkoli způsobem snižovati nebo nedoceňovati všechno, co bylo u nás vykonáno, a myslím, že já sám bych mohl uvésti tisíc dokladů, jak za války a po válce jsem zdůrazňoval více než kdo jiný všechno to, co jsme i uvnitř i za hranicemi vykonali. Zdůrazňuji to jen proto, aby se můj výrok nesprávně nevykládal a aby se ho nezneužívalo. (Výborně!)

Jinak nemyslím, že by bylo správno pouštěti se do diskuse o poměru těchto věcí k 28. říjnu. To ve skutečnosti k této otázce nepatří. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Ministr zahraničí dr Beneš (pokračuje): Konečně, vážené dámy a pánové, chtěl bych odpověděti na poslední konkrétní otázku, resp. neodpověděti, t. j. zdali se to, co se dohodlo v Haagu, bude v budoucnosti měniti či nebude měniti. Zahraniční ministr každého státu musí a priori zdůrazňovati, že podpis, který dal, musí trvati a přirozeně musí postupovati ve své politice tak, aby nestvořil žádný prejudic v ničem a ničím pro případ, kdyby vývoj událostí změnil na situaci takové nebo onaké to neb ono. Taková byla naše politika dosud, my jsme také v Haagu své podpisy nikdy v ničem neodvolali.

Pokládal jsem a priori za chybné a nesprávné, kdyby podle toho, co jsem zde také v diskusi slyšel, někdo nám radil nebo chtěl raditi, že jsme měli v Haagu postupovati tak, že by to bylo znamenalo, že odvoláváme svůj podpis, nebo že nechcem dodržeti to, co jsme slíbili. (Výborně! - Potlesk.) Taková politika je dvojsečná a taková dvojsečná politika je státu nanejvýš nebezpečná. (Výborně!)

A konečně poslední všeobecná otázka, otázka všeobecné politiky, a tím bych chtěl několik svých poznámek skončiti. Při diskusi o mém exposé celá řada pánů kolegů dotkla se závěru mé řeči, kde jsem mluvil o všeobecných směrnicích politiky a zejména o vývoji naší zahraniční politiky v budoucnosti. Je pravda, vážené dámy a pánové, že v závěru vlastně jsem řekl credo naší zahraniční politiky do budoucnosti. Věřím tomu, co jsem řekl, věřím zejména tomu, že se tak bude budoucí politika evropská vyvíjeti a přeji si a budu, pokud to na nás bude, v tomto smyslu pracovati.

Vážení pánové, dnes, 11 let po skončení války je jistě velmi snadno podívati se na všech těch 11 let krok za krokem, sledovati vývoj jednotlivých událostí a kritisovati. Kritika je vždy velmi snadná a zejména je nesmírně snadná, když je možná právě v takovém zvláštním případě, jako byl náš, kde to máme před sebou takřka jako na stole, a odpusťte, když to řeknu, když zejména je to jediný ministr, který během těch jedenácti let zůstal v úřadě a když je za všechno zodpověden sám. Je ta kritika jistě tím snazší, protože v jiných případech je vždycky možno, aby nový ministr proti svým kritikům uvedl, že za to a ono je zodpověden předchůdce. Při této příležitosti bych tudíž chtěl zdůrazniti, že právě naše politika v této tak důležité otázce, jako byly reparace, ta jednotná její linie, přinesla veliké výsledky.

A k tomu, co jsem řekl o zahraniční politice našeho státu, bych dodal ještě, že každá politika a zejména zahraniční v takové těžké době, jako byla doba poválečná, doba revolucí, doba ohromných převratů, kde události daleko a daleko se vymykají síle, moci a vůli jedinců, že v takové době je třeba dobře viděti tu vývojovou linii, v níž svět se pohybuje; po této stránce naše politika zahraniční za celých 11 let měla výhodu, má-li se to tak nazývati, že nikdy neudělala těch skoků, o kterých mluvil posl. dr Kafka, že zahraniční politika žádného státu jich nesnese, že sledovala krok za krokem povlovně vývoj od války, pracujíc k postupnému smíření a usmiřování, a že při tom zachovala stále nejelementárnější, nejzákladnější zájmy našeho státu, ať v tom nebo onom smyslu.

Mohl bych v tomto smyslu znovu celou historii těch 11 let předvésti, od boje o Těšín až k Ženevě, po boji o Ženevský Protokol, boj o Locarno, boj o Haag a ukázati na nich tento postup. Šlo mi vždy o to právě Československou republiku a celou její politiku správným způsobem zarámovati do tohoto velikého evropského a světového vývoje, tak aby žádným způsobem ani v tom, ani v onom smyslu nezůstala buď pozadu nebo nepřekročila příliš rychle nutného správného vývoje a rozumného kroku kupředu, právě proto, že malý stát si takové věci nemůže a nesmí v žádném směru dovoliti.

Po této stránce, vážení pánové, myslím, že je správné také to, co jsem řekl o všeobecné linii na konci své řeči, že totiž haagské jednání jest co se týče minulosti i budoucnosti jistým mezníkem politického vývoje Evropy a že nám to umožňuje nejen po stránce finanční a hospodářské vyřešiti všechny problémy, které nás tlačily, ale že pro budoucnost i po stránce politické otvírají se nám dveře k dohodě i s těmi, se kterými dohodnouti jsme se nemohli, k novému, lepšímu životu také s našimi sousedy, specielně v politice centrální Evropy.

Chtěl bych končiti výrazem svého přesvědčení, že až se jednou na tyto boje deseti let po válce budeme dívati s hlediska objektivního, nestranického, neosobního, že budeme všichni zajedno, že to byla perioda bojů a úsilí jistě krásného, že to byla perioda bojů slavných a že můžeme všichni osudu děkovati za to, že jsme se jich mohli zúčastniti v zájmu státu a v zájmu republiky. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava jest skončena.

Podle §u 65 jedn. řádu jest rozpravu o vládním prohlášení zakončiti hlasováním, zda sněmovna prohlášení ono schvaluje, čili nic. Sněmovna může se usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování podán nebyl.

Budeme tudíž hlasovati.

Prosím pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Sněmovna je schopna se usnášeti.

Kdo souhlasí s tím, aby sněmovna schválila prohlášení pana ministra zahraničních věcí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana ministra zahraničních věcí jest schváleno. (Hlučný potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Prosím o klid.

Tím jest vyřízen 1. odstavec pořadu.

Přerušuji další projednávání pořadu této schůze.

Sděluji, že z důvodů formálních, aby mohl býti přikázán výboru vládní návrh dnes tiskem rozdaný, bude nutno konati dnes ještě jednu schůzi.

Před ukončením této schůze učiním ještě některá presidiální sdělení.

Dovolenou dal jsem dodatečně na včerejší 13. schůzi poslanci Venclovi pro neodkladné záležitosti.

Došlo oznámení o změně ve výboru. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Bistřického za posl. Chloupka.

Předseda: Mezi schůzí byl tiskem rozdán vládní návrh.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

200. Vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje platnost opatření Stálého výboru o zatímním vedení státního hospodářství.

Předseda: Mezi schůzí byla tiskem rozdána zpráva.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

185. Zpráva výborů zemědělského a rozpočtového o opatření Stálého výboru NS podle §u 54 úst. listiny ze dne 11. října 1929 (k tisku 1, příloha E), kterým se prodlužuje platnost dovozních listů a rozšiřuje jejich použití.

Předseda: Mezi schůzí byla tiskem rozdána Těsnopisecká zpráva o 11. schůzi posl. sněmovny.

Mezi schůzí byly tiskem rozdány a současně přikázány výboru iniciativnímu návrhy.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

154. Návrh posl. Bergmanna, Tučného, Langra, B. Procházky a druhů, aby byl vydán zákon, kterým se upravují služební poměry okresních cestářů.

168. Návrh posl. Šamalíka, Adámka, dr Mičury a druhů na zmírnění současné odbytové krise zemědělské.

Předseda (zvoní): Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 15 minut, to jest v 8 hod. večer s

Nevyřízené odstavce pořadu 14. schůze.

Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Námitky nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.