Pan prof. Kafka v logickém důsledku této věci skončil tím, že po haagské konferenci, která takřka měla přinésti světový mír, musí následovati konference pražská. Tato pražská konference má za úkol, pro přítomnost vytvořiti mír mezi Němci a Čechy. Není pochybnosti - a moje mínění jest to také - že haagská konference nebyla poslední. Na četných těchto konferencích jsme viděli, že jsou otázky, které se najednou nedají rozřešiti, které konečně podléhají vývoji a o nichž stále znovu dlužno jednati. Jistě se nedomnívám, že se pražská mírová konference, k níž dal podnět pan prof. Kafka, sejde zítra nebo pozítří, a kdyby se něco podobného stalo, jedna jediná rozprava nepřivodí v Praze míru. Ale rád bych se přece vrátil k výkřiku bývalého pana ministra dr Wintra, jejž učinil dříve při vývodech pana prof. Kafky. Kol. Winter pravil, že Němci jsou přece ve vládě a že se tedy mírová konference může již konati. Tak si mírovou konferenci mezi těmito oběma národy nepředstavujeme. Bude-li tato mírová konference ovládána hospodářskými otázkami, konec konců otázkou peněz, bude v tomto oboru moci rozřešiti snad mnohé hospodářské otázky, ale tím nikdy nesprovodí se světa a také nerozřeší zásadní otázky tohoto státu, otázky národnostní. Byl bych zvědav, jak pan bývalý ministr dr Winter odůvodňuje svůj výkřik, co dosud vedle hospodářských otázek vedlo ke skutečnému vyrovnání, k jednání o vyrovnání mezi Němci a Čechy v tomto státě. Domnívám se, že kromě faktu, že si sedli dohromady, nevyšlo z toho ještě mnoho positivního. Ale vývoj se nezastavuje. V první sněmovně byla válečná mentalita tak neobyčejně silná, že na ni bylo lze pohlížeti více nebo méně jako na pokračování kusého parlamentu, revolučního konventu. Ve druhé sněmovně viděli jsme období, v němž si Němci a Češi takřka navykli na hospodářskou práci. Pokračováním by bylo, že tato třetí sněmovna, až si zvykne na hospodářskou práci, načne také vážněji a rozhodněji i národnostní otázku. Nesmíme zapomínati: Sama číslice nic neznamená. Nesmí se zapomínati, že stojí proti sobě dva kulturně stejně silné národy, s dávnými dějinami, národy, které nejsou ochotny dáti se odbýti drobty a jichž nelze svésti dohromady ani na čistě hospodářské cestě. Bylo by nejdůstojnější prací, kdekoliv, uvnitř sněmovny nebo mimo ni, kdyby se učinil pokus poskytnouti našemu německému národu v tomto státě tolik volného místa, abychom nemusili bojovati o půdu, o hospodářství, o školu a o každé dítě, i tehdy, kdy jsou sice zákonem chráněny, ale ve skutečnosti ohroženy. Přirozeným vývojem třetího sněmovního období, prohlašuji, bylo by postoupiti o krok kupředu v tom směru, aby se po hospodářském sblížení hledala také možnost národního soužití, abychom po dobu, ve které nás dějiny postavily do hranic tohoto státu, mohli žíti a pěstovati svůj vlastní národní ráz. Bez rozřešení této otázky v tomto státě nedosáhnete nikdy klidu. A my se nemusíme domnívati, že rozřešením snad na desítky let jsme nic nevykonali. Velký dějinný vývoj v Evropě bude pokračovati bez ohledu, trvá-li zde dále boj nebo vytvoří-li se možnost žíti v míru. V obou případech nebude moci tento stát zastaviti velkých linií evropského vývoje. Bylo by jen poznáním, které by bylo dlužno vysoce ceniti, kdyby se na tuto dobu vytvořily životní možnosti, kdyby se oba národy kulturně a ve všech oborech duševního života jakož i hospodářství mohly vyžíti. Co přinese příští vývoj, jest v dějinách skryto. Mám-li říci slovo, nechť jest to to, že po mírových smlouvách, které likvidovaly poslední světovou válku, přijdou další konference, které znovu změní tvář Evropy. Jest to přirozená věc a bylo by lehkomyslné domnívati se, že s poslední světovou válkou jest státoprávní vývoj Evropy ukončen. Po každé velké válce dostavila se únava a zemdlení a přece dějiny pokračovaly. Poslední století ukázalo, že právě otázka národnostní se stala tak silnou, že části národa usilují o spojení ve společném národním státě. Kdyby byl zákon, že i pro německý národ má jednou povstati německý národní stát ve střední Evropě, pak jest jen naší otázkou, aby se to stalo cestou vývoje. Právě tak málo jako vy můžeme my nebo může někdo, kdo prožil světovou válku, pomýšleti na novou válku. Ale jest možno, že vývojem povstanou státy, v nichž se národy přirozeně spojí a že se zase spojí tyto státy. My si to nepředstavujeme jistě jako nějakou Panevropu, ale představujeme si to jako svaz svobodných národů a států v Evropě. Pan prof. Kafka skončil slovy, že doufá, že se bude v Praze konati mírová konference. Já chci skončiti tím, že prohlašuji: Kdyby došlo k takové konferenci, pak nechť nevytvoří kusého díla a slátaniny, nýbrž nechť vyřeší od základů zásadní otázku, národnostní otázku tohoto státu. Kdyby rozprava zde skutečně vyzněla poněkud k tomuto dalšímu vývoji, pak by haagská konference a projev dr Beneše měl ohromný význam nejen v zahraniční, nýbrž i ve vnitřní politice. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo dále má p. kol. Pechman.

Posl. Pechman: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych v této debatě o reparacích tlumočil také stanovisko poslaneckého klubu strany živnostenské o exposé ministra dr Beneše o konferenci v Haagu. Je přirozené, že exposé p. ministra zahraničních věcí o výsledku haagské konference, jakož i obsáhlý referát o celkové práci jedenácti let na mírových konferencích vzbudil mimořádný zájem široké veřejnosti, neboť jde zde přímo o životní otázky našeho státu.

Sledovali jsme 10letý vývoj mírových jednání a zejména reparační otázky s obzvláštní pozorností, ba namnoze i se značnou úzkostí. Bylo nám jasno, že v případě, kdyby našemu státu byly uloženy platební povinnosti tak vysoké, jak se o nich v informovaných kruzích mluvilo, nezbývalo by finanční správě, než přikročiti ke zvýšení daní a event. k novému vypsáni dávek a poplatků. Hájili jsme vždy jako strana státotvorná a mírumilovná, která stojí na zásadě zdravých základů hospodářských i politické soběstačnosti a samostatnosti, politiku zajištění světového míru. Vždyť právě mír zabezpečuje náš stát a jeho samostatnost a umožňuje vnitřní národohospodářský klidný vývoj a tím dává zdravý základ samostatnému podnikání vrstev výrobních a obchodních a zabezpečuje tak zdravou sociální a národohospodářskou existenci všem vrstvám občanstva v tomto státě. Podporovali jsme proto vždy politiku míru, sledovanou systematicky naší vládou a jejími odpovědnými činiteli politiky zahraniční i tehdy, když jsme stáli jako strana v oposici proti vládě. Sledovali jsme se zájmem a souhlasem všecky kroky vedoucí k zajištění našeho státu a vítali jsme utužování přátelských styků, zejména s Francií, a vybudování a zesilování vlivů Malé dohody. Právě touto organisací států Malé Dohody byl zvýšen vliv republiky Československé na mezinárodním foru a tak utužen mír ve střední Evropě. Dík našemu věrnému spojenectví s Francií a utužování svornosti a jednotnému postupu států Malé dohody podařilo se v konečných jednáních reparačních haagské konference dosáhnouti velmi příznivých výsledků jednání reparačních pro všechny státy Malé dohody a také pro nás.

Hospodářská nejistota, jak dopadnou naše reparace při konečných jednáních mírových, byla jaksi Damoklovým mečem nad celým naším státním hospodářstvím. Pouze v nejintimnějších vládních kruzích bylo důvěrně jednáno čas od času o skutečném stavu reparací a přes to, že oficielně bylo prohlašováno, že nehodláme nic platiti za své osvobození a státní statky, které jsme převzali, byla vždy vyslovována obava, že může na náš stát býti uvaleno veliké břemeno reparační, které bylo odhadováno přes 30 miliard Kč, jak také ve svém exposé pan ministr zahraničních věcí výslovně prohlásil.

Veřejnost nebyla informována o tomto skutečném stavu věcí reparačních, což snad bylo chybou. Uvážíme-li však, že kdyby právě o tomto velikém nebezpečí byla prováděna veřejná diskuse, bylo by se věci státní snad více uškodilo, než prospělo. Kdyby se bylo v hospodářských i politických kruzích mělo jednati o tom, že nám hrozí zaplacení státních statků a liberačního poplatku v horentní výši 30 miliard, bylo by to přirozeně mělo za následek paniku ve všech vrstvách občanstva a není vyloučeno, že i těžké poškození, ne-li dokonce zhroucení naší valuty.

Jen těmito obavami lze omluviti, že nebyla veřejnost, ba ani sám parlament postupně informován o skutečném stavu jednání o reparacích, jak by bylo a na příště bude povinností naší zahraniční správy, aby o všech důležitých událostech mezinárodní politiky byly aspoň parlamentní kruhy včas a plně informovány.

Haagská konference je konečnou etapou 10leté činnosti mírových jednání a doufejme, že i konečnou výslednicí, zajišťující trvalý mír v Evropě. Posuzujeme výsledky této mnohaleté činnosti naší zahraniční politiky a jejich představitelů čistě věcně a nikoli osobně nebo stranicko-politicky.

Můžeme proto prohlásiti jako kritičtí pozorovatelé - neboť nebyli jsme po 7 let ve vládní většině a ve vládě - že práce našich zástupců na mezinárodních mírových konferencích byla vedena duchem zabezpečení míru a co největších výhod a vlivu našemu státu a jeho trvalého zabezpečení. Je to výsledek cílevědomé činnosti nejen naší zahraniční delegace a ministerstva zahraničních věcí, nýbrž i všech dosavadních čsl. vlád, které za ni spoluodpovídají. Výsledek mírových jednání má pro nás neobyčejný význam finanční i politický. Teprve haagskou konferencí definitivně rozhodnuto o všech státech zúčastněných na světové válce, jaké povinnosti a závazky finanční i právní musí převzíti. Věděli jsme vždy - a mírová smlouva náš stát v tom směru jasně zavázala - že platiti musíme, nebylo však do té doby bezpečnosti a jistoty, kolik a jak máme platiti. Vedli jsme válku společně s ostatními spojenci a spřátelenými státy jako národ pozvednuvší se se zbraní v ruce za dobytí své svobody a neseme proto přirozeně nejen výhody toho velikého vítězství, nýbrž také část válečného risika a finačních nákladů. Naši legionáři nebyli najatými žoldnéři cizích států ani jimi placeni, nýbrž byli našimi bojovníky za svobodu a státní samostatnost československého národa, byli naší národní armádou, kterou nechceme, aby nám platili jiní. Svoji svobodu národní i státní jsme si sami vybojovali, ovšem za přispění svých velkých spojenců, a také dovedeme pro tuto svobodu přinésti i finanční oběti. Nechceme a nepřipustíme, aby kdokoliv nám mohl vyčítati, že nám naši svobodu zaplatil. Chceme před celou svojí budoucností i všemi příštími našimi generacemi státi jako bojovníci za svobodu, kteří obětovali životy svých nejdražších i zdraví tisíců příslušníků národa, ale také i své majetky za dosažení nejvyššího cíle národního.

Máme platiti a budeme platiti přiměřenou kvotu válečných nákladů v tom vědomí, že je to naší čestnou povinností. To není ponižující, ani důkazem nějakého vasalství, právě naopak, jako rovný s rovným vedli jsme válku a přejímáme také všechny její důsledky. Může sice býti spor o to, zda se mohlo docíliti ještě více ústupků stran našich reparačních platů. Myslíme však, když se podařilo naší zahraniční delegaci docíliti toho, že z původních požadavků 30 miliard byly sníženy naše reparace a válečné dluhy okrouhle na 2 miliardy, že je to nepopiratelně mimořádný úspěch. Poukazovati na to, že jiné vítězné i poražené státy nejsou tak těžce finančně postiženy jako my, je neodůvodněné. Máme platiti v celku osvobozovacího-liberačního poplatku 80 milionů korun ročně po 37 let, 13˙3 milionu Kč ročně Francii a 20 milionů Kč Italii, tedy v celku 113˙3 milionu Kč na úhradu našich válečných výloh. Nejméně populární je ovšem t. zv. poplatek liberační, čili dluh za naše osvobození. Myslíme však, že zde jde pouze o špatný název. Neplatíme vlastně poplatku osvobozovacího, nýbrž přispíváme jako válčící strana na společné válečné výdaje spojenců, s nimiž jsme společně vedli válku. Je to sice nepříjemné platiti, ale buďme upřímní. Když jsme vedli válku, dobyli státní samostatnosti, roztrhali bývalý stát rakousko-uherský a obdrželi z něho nejlepší a největší díl, pak máme také za to všechno jakési povinnosti náhrad. Uvažme jak těžké oběti přinesli ve válce jiné státy i státy vítězné. Francie po celou dobu války byla bojištěm; na pouhé znovuvybudování - a to ještě ne úplné - zpustošeného území vydala již 80 miliard a ztratila 2 mil. mrtvých vedle několika milionů invalidů. Anglie měla přes 1 mil. mrtvých a mnoho desítek miliard válečných nákladů. Srbsko bylo úplně zpustošeno a vyvražděno, Polsko bylo bojištěm po celou dobu války a bylo namnoze úplně vydrancováno a zničeno, Rumunsko bylo dvakráte obsazeno a zpustošeno vojsky, Rakousko roztrháno tak, že zbyla jen Vídeň a alpské země, které byly vždy největší přítěží rakousko-uherské monarchie. Maďarsko ztratilo Sedmihrady a Slovensko, a musí platiti větší válečnou náhradu než my. Nás stála válka a naše národní osvobození pouze 2 miliardy Kč válečných náhrad a 10 tisíc mrtvých. Za státní statky a statky habsburské, které byly oceněny přes 25 miliard Kč, nebudeme platiti ničeho. Jsme konečně vyrovnáni se všemi a víme bezpečně, jaké jsou naše povinnosti finanční, víme konečně, na čem jsme finančně i politicky v mezinárodním spojení, a to má jistě pro náš stát význam dalekosáhlý.

Pozemková reforma, ono ohromné dílo naší národohospodářské regenerace, kterou dána půda lidu a umožněna existence statisíců samostatných občanů, přestává býti předmětem mezinárodních sporů. Nehrozí nám z toho další stamilionové náhrady ani nekonečné mezinárodní soudy.

Dnes po konferenci v Haagu lze si konečně svobodně oddychnouti, neboť nehrozí nám již nejistota finanční. Neváháme říci, že souhlasíme s tím, že v Haagu musily býti v našem vlastním zájmu urovnány veškeré sporné otázky, aby tak byly odklizeny překážky, které stály dosud v cestě přátelskému styku hospodářskému i politickému jednotlivých států, které ve válce stály v různých táborech. Svrchovaně obtížný problém pozemkové reformy, jak se vyvinul při provádění našich zákonů v pojímání západních států, nebyl rozřešitelný normálními prostředky, jaké skýtá vnitřní právní řád, ani oněmi, jež jsou obvyklými v mezinárodním souručenství evropských států, totiž mezinárodním soudním dvorem. Je pochopitelné, že zejména poslední způsob řešení nemohl by nikdy uspokojovati tu stranu, která podlehla, neboť rozhodnutí bylo při složení mezinárodního soudu vlastně v rukou jedince. Proto je pro nás samozřejmé, že musil býti s československé strany kladen požadavek, aby tato otázka byla v souhrnu všech poválečných problémů odklizena, což se také podařilo. Je ovšem samozřejmé, že roční částky, na které byly sníženy naše platební povinnosti z mírových smluv konferencí v Haagu, znamenají finanční zatížení státu a jeho hospodářství. Bohudíky, nejde zásluhou naší delegace o částky příliš vysoké, které by stát bez nových daní a nových břemen pro občanstvo nemohl unésti, nebo které by dokonce ohrozily naši stabilitu státně-finanční.

Úspěch, kterého Československo dosáhlo v Haagu, nespočívá však podle našeho mínění pouze v tom, že veškeré mezinárodní otázky souvisící s válkou byly vyřešeny a naše platební povinnost snížena, nýbrž zejména v tom, že jsme se vnitrostátně dostali konečně k pevné finanční základně, s níž můžeme nyní počítati. Nejistota, která plynula z obav, jak velké budou mezinárodní platy, které bude musiti náš stát odváděti do ciziny, ohrožovala nejen hospodářství státní, nýbrž působila psychologicky i na každého soukromého podnikatele.

Živnosti, obchod, zemědělství, průmysl stály před faktem, že naše národohospodářská budoucnost je nejistá, ježto nebylo nijak vyloučeno, že by stát musil pro reparace přikročiti k nové majetkové dávce nebo k novým jiným dalekosáhlým daňovým opatřením, která by mohla zabrzditi případně ohroziti veškeré soukromé podnikání výrobní i obchodní. Hodnotíme tudíž důsledky haagské konference i s tohoto hlediska a jsme povděčni tomu, že celá naše delegace úspěšně dovedla řešiti problémy, které skýtají pevnou základnu pro náš stát i soukromé podnikání středních vrstev. Je přirozené, že jednání v Haagu právě proto, že se jednalo o finanční závazky jednotlivých států, bylo velmi úporné, ba namnoze i dramatické. Vždyť je to všeobecně známo, když jde o peníze, že padá každá sentimentalita. Přesto však jsme se právě při těchto jednáních přesvědčili o opravdové věrnosti Francie, za níž jí opětně co nejvřeleji děkujeme, jakož i o věrném spojenectví států Malé dohody, jejichž jednotným a svorným postupem zabezpečen tak příznivý výsledek všem a také nám.

Mohu prohlásiti, že náš poslanecký klub bude hlasovati pro schválení exposé p. ministra zahraničních věcí, jako ocenění za cílevědomou práci, která po více jak 10 let pro zájmy našeho státu a jeho zabezpečení byla vykonána. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo dále má p. posl. Šeba.

Posl. Šeba: Slavná sněmovno! Byly v tisku často uváděny již před prohlášením našeho zahraničního ministra i po jeho prohlášení ve sněmovnách pochybnosti o tom, zdali naše závazky obsažené v mírových smlouvách byly reelní a zda tedy výhody a úspěchy dosažené naší delegací v Haagu mohou býti zlehčovány právě poukazem na to, že tyto mírové závazky nemusily býti brány vážně.

Nechci užívati silných výrazů, ale takováto tvrzení jsou při nejmenším neseriosní a jsou vedle toho i velmi nebezpečná. Naše závazky z mírových smluv, t. j. placení státních statků a taxy liberační, jež s ostatními dluhy činily okrouhle 35 miliard, představovaly docela platný závazek, a byly ratifikovány tímto parlamentem.

Nebudu citovati všechny doklady o tom, že s těmito závazky docela vážně počítali odpovědní činitelé našeho státu, což zde vzpomněli řečníci přede mnou vzpomínajíce toho, jak se vyslovoval své doby předseda min. rady dr Kramář, dr Hajn a ministr dr Rašín. Právě na ministra dr Rašína mám v tomto směru jednu osobní vzpomínku. Ministr financí dr Rašín byl v dubnu r. 1922 na konferenci v Janově a velmi čile se stýkal se západními státníky a hlavní starostí jeho rozhovorů bylo, aby sondoval půdu, zda by bylo možno dosíci nějakých úlev v placení státních statků. Pamatuji se živě, že nebyl v tomto směru po těchto rozhovorech příliš optimistický. Jednoho dubnového dne, když jsem jej provázel po Janově, sdělil mi dojmy z těchto svých rozmluv s cizími státníky a starostlivě připomínal, že bude pro nás nejtěžší otázka, jak budeme moci likvidovati tyto tíživé závazky za státní statky. Pamatuji se živě na den této rozmluvy; bylo to téhož dne, kdy Rašín pověřoval v jedné janovské bance svou totožnost poukazem na svůj podpis na čsl. státovce. Že závazky za státní statky byly brány seriosně, poukazují členové našeho klubu i jiní členové parlamentu, již si vzpomínají, jak tenkrát své doby ministr železnic pan posl. Stříbrný se snažil, aby docílil při výkupu soukromých drah nízkou cenu, aby tato cena mohla býti vzata za měřítko při evaluaci státních drah, jež budeme po titulem "biens cédés", za odstoupené státní statky, platiti.

Tím, že dnes já se dovolávám zvěčnělého ministra Rašína, chci reagovat na dovolávání se jména Rašínova předcházejícím řečníkem p. dr Perglerem. Pan dr Pergler citoval dopisy Benešovy, jež byly psány při počátku mírového jednání panu ministru Rašínovi a v nichž byly vysloveny jisté optimistické naděje, jak budeme participovati při konečném účtování na mírové konferenci. Pan ministr Beneš v těchto dopisech naznačuje a chce materiál, aby mohl eventuelně postaviti naše požadavky proti tomu, co budeme míti platiti. Bylo to v té době, paní a pánové, kdy se počítalo se 400 miliardami reparací od Německa a v té době, kdy ještě nebylo jisto, od kdy bude nám počítána doba, po kterou jsme bojovali po boku spojenců. Bylo tenkráte jednáno o tom, že se budeme snažiti, aby bylo dosaženo uznání Národní rady jako zákonného představitele národa a tak abychom byli počítáni po delší dobu jako bojující mocnost. Samozřejmě poměry se během jednání změnily. Ukázalo se, že 400 miliard německých nebude možno požadovati a že náš požadavek, abychom byli počítáni za bojující mocnost od dřívějška, nebyl uskutečněn. Proto nebylo nic divného, že tyto optimistické předpoklady se nesplnily a není v tom ničeho, co by se musilo odvolávati, citují-li se tyto dopisy ministra Beneše.

Dokladů o tom, že vždy vážně počítalo se s placením reparačních závazků, mohli by členové vlády, kteří o reparacích uvažovali, dodati ještě více. Omezím se však jen na tyto citované. Bylo tedy dosti neodpovědným počinem hospodářského redaktora velkého pražského listu, když napsal, že naše závazky mírových smluv námi ratifikovaných byly stejně fantasií, s níž nebylo třeba počítati. Tentýž pisatel, který před nedávnem pochyboval o reelnosti našich závazků z mírových smluv, v týdenním hospodářském přehledu "Národní Politiky" v čísle ze dne 21. prosince 1919 vybízí, abychom po stránce naší výkonnosti pracovní podali tak příznivé výkazy, že pak žádná peněžní částka nebude dosti veliká, abychom ji nemohli zaplatiti. Doslovně pak uvádí, "že by si pak ničeho nedělal ze všech našich dluhů v cizině i z našich dluhů míru st. germainského a jakéhokoliv příspěvku za osvobození, neboť podle této "Národní Politiky" z 21. prosince 1919 naše země je tak bohatá a tolika přírodními statky nadaná, že všechno by mohla dobře zaplatit, jen kdybychom pracovali pro sebe alespoň tolik, jako jsme se dřeli na Rakousko". - Podepsán dr Janda. (Slyšte!)

Račte uvážiti, jak psal tentýž autor před 11 lety a jaký je tenor jeho článků v poslední době, kdy nevím čí rukou jeho péro bylo usměrněno do boje proti ministru Benešovi. Bylo-li v novinách poukazováno, že i naše žurnalistika byla vinna tím, že cizina o naší solventnosti měla přehnané mínění, ejhle, markantní důkaz, kdo se o to přičinil již r. 1919, aby spojenci na nás hleděli jako na hospodářsky silnou jednotku, jež po právu má přispěti na úhradu společného účtu škod z války. Jest zajímavé, že právě projevů "Národní Politiky" z 21. prosince 1919 bylo skutečně v jiné obměně proti nám používáno při jednání o snížení našich platů.

Neračte mysleti, dámy a pánové, že členové konference v Haagu a jiných předcházejících reparačních konferencí mysleli nebo byli přesvědčeni, že existujeme pouze od 28. října r. 1918, že před tím tady nebylo nic, snad nějaké vacuum. Oni věděli a ví dobře, že jsme tentýž národ a tentýž kus zemské plochy, který existoval již dříve, který však tvořil součást Rakousko-Uherska, jež proti spojencům, již o reparacích rozhodovali, vedlo válku. "Národní Politika" r. 1919 poukázala, jak jsme se na toto Rakousko dřeli, a spojenci nám to také podle toho spočítali. Zejména nám spočítali, čím jsme tomu Rakousku přispěli za války. Dnes, slavná sněmovno, jest u nás kdekdo přesvědčen, že to Rakousko boural, ale vzpomeňte si na doby válečné a na lidi, jež jste znali, a přiznejte, kolik z těch lidí to bourání opravdu provádělo. (Tak jest! Výborně!) Spojenci spočítali, jak jsme se na to Rakousko dřeli a kolik jsme pro jeho existenci udělali tím, že jsme více méně dobrovolně či nedobrovolně upisovali válečné půjčky. Spojenci stáli na stanovisku, že na likvidaci války musíme také něčím přispěti, i když ne tolik, kolik jsme přispěli Rakousku, aby vedlo válku.

Nemohu citovati obnos, ale pravděpodobný odhad toho, čím jsme přispěli na vedení války proti spojencům, ukázal by miliardové sumy, daleko převyšující to, co od nás spojenci požádali za škody jim učiněné. Bylo nám to často vytýkáno - já si tu vzpomínám na moji praxi v minulosti. Neračte se domnívati, že v tomto směru cizina není informována, co všechno se u nás hospodářsky dálo a děje.

Bylo zde také poukazováno na to, že jsme se nad příliš chlubili rychlým placením dluhů Americe a jinde. Slavná sněmovno, dámy a pánové, věřte mi jako úředníku zahraniční služby, který v různých evropských státech po dobu 11 let zastupoval zájmy republiky, že rozhodující místa v cizině jsou dobře informována o tom, jak si stojíme hospodářsky. Mají zde v Praze i po republice celou řadu vyslanectví a konsulátů, jejichž úřednictvo, specielně obchodní atašé posílají každého čtvrt roku přesné výkazy o naší hospodářské situaci. Viděl jsem u svých kolegů - vyslanců často statistiky o hospodářském životě našem, jež svou podrobností až překvapovaly. Tak se na příklad pamatuji, že v jednom raportu cizího vyslanectví o naší hospodářské situaci byla počítána způsobilost k náhradě výdajů válečných, při čemž byly vypočteny úhrnné sumy vkladů a přírůstků v záložnách, spořitelnách, bankách, jež ukazovaly na smysl pro šetrnost a tvoření národního důchodu od našeho obyvatelstva. V této studii bylo přesně vyznačeno, jak vklady při konjunktuře rostou, jak stát náš ve finanční rovnováze vyrovnává svoje závazky a tvoří nové zdroje pro event. vývoz kapitálu do ciziny.

Dnes na př. máte v jednom velkém čsl. listě zprávu o relaci drážďanské banky o naší hospodářské situaci, která dokazuje, že jsme státem, jenž má schopnosti vyvážeti kapitál a při této schopnosti vyvážeti kapitál do ciziny nás staví vedle nejbohatších zemí evropských. Cizina je tedy o nás dobře informována. Viděl jsem často za doby své zahraniční služby porovnání daňového zatížení u nás a ve spojeneckých státech, jež dopadlo většinou v neprospěch spojenců. Pamatuji se na jeden raport cizího vyslanectví o obtížích konkurence strojnického průmyslu západní země s naším průmyslem při pronikání na Balkán, kde bylo si stěžováno, že naše výrobky v důsledku nižší mzdy a menšího daňového zatížení s úspěchem konkurují výrobkům tohoto západního státu.

Dámy a pánové! Tyto vývody a důvody nebyly z posledních, jež vedly rozhodující faktory, aby byli tvrdí při měření našeho podílu a nepropustili nás, kteří jsme se podle projevu našeho národohospodáře tak dobře dřeli na Rakousko, aniž bychom něčím přispěli k likvidaci světové války.

Že nejenom rozhodující činitelé velmocí, ale i všichni naši přátelé ostatní byli přesvědčeni o tom, že budeme platiti náhradu za tak zv. státní statky, důkazem toho jest jednání, které jsme svého času vedli s královstvím Jugoslavií o event. použití bonů C. Podle mírových smluv bylo předpokládáno, že tato náhrada za státní statky bude moci býti částečně uhrazena bony lit. C, jež by byly vydávány na reparační účet státům, které měly aktivní reparační saldo. Mezi těmito státy byla i Jugoslavie, jež měla přisouzeno značné kvantum těchto bonů C. Mezi naší republikou a královstvím Jugoslavií bylo svého času jednáno, aby část těchto bonů C byla nám přepuštěna za dodávky in natura tak, abychom reparační břemeno neplatili v penězích, nýbrž výrobky, a tak alespoň pomohli řešiti naší nezaměstnanost. Jugoslavie měla přebytek těchto bonů C a o postoupení tohoto přebytku jsme vyjednávali. Nebyla to tedy fantasie, jak psala "Politika", a nebyl to nesmysl, jak dnes řekl pan posl. dr Pergler, tento závazek byl tvrdou reálností, se kterou bylo počítáno nejen u nás, ale i jinde, i u našich přátel a o jeho placení bylo reálně uvažováno.

Chtěl bych k tomu dodati tolik. Jest nebezpečné mluviti o mírových smlouvách jako o fantasii nebo nesmyslu. Podkladem existence našeho státu je mírová smlouva. (Tak jest! Výborně!) Prohlašujeme-li sami část této mírové smlouvy za fantasii, nemohli bychom se diviti, kdyby na př. Maďarsko chtělo prohlašovati za fantasii také tu část mírové smlouvy, kterou se tvoří naše republika. (Potlesk.) Pak by byla ohrožována existence našeho státu. Tato zbraň, použita agitačně proti politickému nepříteli, mohla by býti použita proti nám, aby podlamovala základní pilíř právního podkladu našeho státu. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Mluvilo se zde o tom, že jsme měli mravní závazek přispěti na úhradu války. Slavná sněmovno! Byl jsem jedním z těch, jimž osud dopřál štěstí, že mohli za hranicemi skromně pomáhati při práci na usilování o znovudobytí naší státní samostatnosti. Osud mi dopřál zejména, že po přechodu z Ruska byl jsem vyslán předsedou Národní rady Masarykem, aby zkušeností získaných při organisaci vojska na Rusi bylo použito při organisování italských legií - do Italie, abych byl nápomocen Štefánikovi v jeho úkolu. Pamatuji se živě na jednání z polovice dubna 1918, kdy Štefánik jednal o zřízení československých legií. § 8 konvence z 21. dubna 1918, zakládající československou armádu v Italii, stanovil výslovně, že veškeré výdaje na válku vedenou československým vojskem budou placeny z vlastních prostředků (Slyšte!) a že Italie pouze půjčuje peníze, jež budou převedeny potom v národní dluh, placený budoucně osvobozeným národem. (Slyšte!) Pamatuji se dobře, že Italie nenaléhala příliš na tento paragraf, jenž zaručoval jistou morální samostatnost naší vojenské akci, ale Štefánik, jenž konvenci smlouval s ministerským předsedou Orlandem, trval na tom, aby tento pasus do konvence pojat byl. Když bylo vysloveno podivení, proč Štefánik pro ulehčení našim budoucím závazkům při placení těchto dluhů nepřijal italskou nabídku a tento závazek převzal, Štefánik vysvětlil: Chci, abychom byli regulérním spojeneckým vojskem, a tím můžeme býti jen tehdy, budeme-li vésti válku společně a na náš účet, za vlastní peníze. (Výborně! Potlesk.) Jinak bychom nebyli národním vojskem, byli bychom žoldnéři v cizích službách.