Jinak vám, dámy a pánové, jen ke konci připomínám, aniž bych chtěl býti dramatickým, ale poněvadž hluboce pociťuji tu odpovědnost, která spočívá na této sněmovně: Celý národ pozoruje a sleduje naše jednání a dává pozor, zda tato sněmovna schválí postup končící očividně uložením těžkých břemen a bezpříkladnou národní potupou. Dámy a pánové, budoucí historik podrobně bude se zabývati hlasováním, které přijde po této debatě. Současníci bedlivě budou pozorovati, kdo zdvihá ruku pro schválení tohoto exposé.

Dámy a pánové! Dnes více než kdy jindy každý z vás stojí nejenom před soudem dnešní generace, nýbrž i před soudem dějin. Schválíte-li exposé pana ministra zahraničních záležitostí, zatížíte stát - poněvadž z toho poplynou určité důsledky - a národ na celé generace, zpečetíte, dámy a pánové, akceptování neskonalé národní potupy.

Schválíte-li toto exposé, dámy a pánové, na vaše hlavy stesk, pláč a odsouzení národa v budoucnosti, budoucích generací i budoucích dějepisců národa! - Tím končím. (Potlesk. - Potlesk na galerii.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Žádám, aby galerie se zdržela veškerých projevů.

Dále má slovo pan posl. dr Kafka.

Posl. dr Kafka (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr věcí zahraničních si neusnadnil - to musíme uznati hned na začátku - po vysilujících dnech haagské konference úkolu, jejž mu uložil parlament Československé republiky. Ve svém velice obsažném výkladu dotkl se četných a někdy těžkých a spletitých otázek, o které zde jde, vrátil se až k původu problematiky, a pokud to správně přehlížím, jistě nepominul ani jediného období vývoje. Se stanoviska parlamentu musí takový způsob ministerského podávání zpráv jistě dojíti plného schválení, tím spíše, že v minulosti československého parlamentu jest vzácností. Ale musíme přece k tomu připojiti otázku: Proč dříve nikdy neužil příležitosti, aby o těchto otázkách mluvil před sněmovnou? Proč to neudělal spontánně a proč neodpovídal na dotazy, které mu v této věci byly podávány? Když po válce byl prohlášen slib, že se konečně jednou udělá přítrž tak zvané tajné diplomacii, nebyl jsem nikdy tak naivní, abych to bral doslovně. Není možné dopustiti, aby se diplomatické činnosti rozvíjely před nejširší veřejností. Ani soukromník ani stát nemůže jíti k vyjednávání a již předem oznámiti druhé straně, co vlastně bude žádati, v čem ustoupí, jaké methody a taktiky užije, a která jest jeho poslední a předposlední čára ústupu. Ale jest ohromný rozdíl mezi takovou zbytečnou a povážlivou veřejností a tak úplným mlčením o nejdůležitějších otázkách před vlastním parlamentem. Pan ministr věcí zahraničních uvedl mnoho důvodů; přes to musím říci, že mne tyto důvody nemohou úplně přesvědčiti, a že nejen s hlediska zdravého parlamentarismu považuji za nesprávné a nesnesitelné, že se po 10 let mlčelo o jedné z nejdůležitějších finančních a politických otázek, nýbrž že i s hlediska konečného výsledku nepovažuji za správné, že se o tom nikdy nemluvilo. Když se v jiných státech, v nichž situace nebyla méně choulostivá, když se ve sněmovně Německé říše, ve Francii a Anglii, které také mají své těžkosti v poměru k Americe, když se v Maďarsku a všude jinde mohlo mluviti s jistou upřímností o reparačních starostech, mělo se to podle mého mínění rozhodně státi i v této sněmovně. Čeho by se bylo dosáhlo? Byli bychom dospěli k jiným číslicím? Neodvažuji se to tvrditi, ačkoliv snad jistý ohlas veřejného mínění byl by posílil postavení naší delegace. Ale nevynořila se snad v mnohých hlavních městech myšlenka: Když československá sněmovna vůbec nepovažuje za nutné zabývati se otázkou reparací, pak asi nemá po této stránce žádných zvláštních starostí. A i když to všechno není správné, i když nebudeme platiti ani o korunu méně než zaplatiti musíme, přece vhodnou přípravou veřejného mínění bylo by se dosáhlo aspoň toho, že by nebylo nastalo rozčarování nejširší veřejnosti právě ve chvíli, kdy podle mého mínění toto rozčarování bylo nejméně oprávněno.

Dovolte mi, abych po těchto úvodních poznámkách přešel ke zcela krátkému a střízlivému rozboru výsledku, a to nejprve čistě finančního výsledku haagské konference s hlediska československých zájmů. Otázky, které si musíme položiti, jsou zcela jasné a stručné: Co bylo před Haagem? Co jest po Haagu? Dělím to tak, jak toho vyžadují tyto otázky. Začínám s nejméně významnou. Od r. 1921 měli jsme theoreticky přiznaný podíl na reparacích, nyní nám prakticky bylo přiznáno jedno procento východních reparací, nepochybně zcela nepatrná a bezvýznamná částka. Před Haagem měli jsme válečné dluhy - o amerických nechci ani mluviti - vůči Italii a Francii ve velmi značném rozsahu, a po Haagu byly nám tyto válečné dluhy sníženy. Podle stavu před Haagem měli jsme - jak to uvedl pan ministr zahraničních věcí ve svém výkladu - zaplatiti: 1. Osvobozovací dluh 4 1/2 miliardy Kč a 2. závazky za tak zvané biens cédés něco přes 24 miliard Kč - tedy podle součtu výkladu z obou těchto titulů úhrnem asi 29 miliard Kč. Po Haagu, držím-li se znovu číslic výkladu, máme po 37 let roční závazek 10 milionů zlatých marek a pan ministr věcí zahraničních dovolávaje se ostatně pana ministra financí, vypočítává tuto nynější hodnotu na 1.190 milionů Kč. Podle mínění výkladu vyplývá tedy poměr 29 miliard před Haagem k 1.2 miliardy po Haagu. Tento protiklad není nehezký, to mi přiznáte. Ale tak docela hezký, jak jej tyto číslice líčí, ovšem není. Musím to říci věrně podle pravdy.

Pokud jde o nynější hodnotu anuity 10 milionů zlatých marek, nebudu ji zkoumati, poněvadž jsem byl vždy špatný matematik a chci jen konstatovati, že se s druhé strany vypočítává poněkud vyšší nynější hodnota těchto ročních platů. Naproti tomu musím zdůrazniti jednu věc. Ohromná číslice 29 miliard musí býti s hlediska, jež zajímá méně matematika než právníka, trochu pozměněna. Neboť těchto 25 miliard za biens cédés má podle mírových smluv odpočitatelnou položku a to odpočitatelnou položku jednak na základě platů z titulu převzetí jistých založených předválečných dluhů podle §u 208 mírové smlouvy saint-germainské a dále dlužno odečísti částku nezajištěných, nezaložených dluhů, která odpovídá částce investované ve státních statcích. Nemohu zjistiti, jak vysoká jest tato odečitatelná položka, ale chci konstatovati, že před Haagem nepřicházelo v úvahu celých 25 miliard za biens cédés, nýbrž jen 25 miliard méně o ony miliardy, které připadají na založené a nezaložené předválečné dluhy. (Posl. dr Rosche [německy]: 7 miliard!) Tím se mění, jde-li o 7 miliard, tento protiklad tak, že proti 1.2 miliardy nestojí 29 miliard, nýbrž jen 22 miliard. Stále ještě hezký poměr a musím říci, že ministr věcí zahraničních neměl naprosto zapotřebí v tomto případě operovati číslicí, která nevydrží podrobného zkoumání a že to neodpovídá celému stylu jeho výkladu.

Pokračuji: Mluvil jsem o účasti na východních reparacích, o válečném dluhu, o osvobozovací taxe a o biens cédés, a nyní přichází něco, co vlastně přímo nesouvisí se skutečným úkolem haagské konference jako konference reparační, a to jest vysvětlení všech otázek, které jsou ve výkladu shrnuty pod titulem "Likvidace minulosti", ve kterémžto souhrnu otázek připadá s našeho hlediska největší úloha tak zvané agrární neboli pozemkové reformě - u jiných států jest tomu jinak.

Před Haagem byla situace taková, že, pomlčím-li o jiném, mnoho cizozemských velkostatkářů z titulu nedostatečné náhrady za jejich vyvlastněné nebo vyvlastnění očekávající statky vzneslo nároky proti československému státu před smíšeným rozhodčím soudem, zatím co nyní - stále podle toho, jak to líčí výklad - podle plánu Itala Brocchiho, existují dva fondy, fond A a fond B, kteréžto oba fondy daly podnět panu ministrovi konstatovati, že Československo nebude cizozemským velkostatkářům platiti nic nad to, než co odpovídá našemu zákonu o pozemkové reformě. Zde ovšem musím říci, že mi v onom odstavci výkladu, jenž se zabývá oběma těmito fondy, mnohé není jasné, co mne zajímá nejen jako politika, nejen s hlediska finančních zájmů státu, nýbrž i s hlediska právnického. Podle výkladu pana ministra věcí zahraničních nevíme dobře: změnil-li se trpný podmět těchto sporů, je-li nyní pasivně legitimována vůči žalobám cizozemských velkostatkářů nikoliv již Československá republika, nýbrž fondy a jejich správa, nebo jest tomu jinak, jsou nyní jako dříve pasivními podměty státy a jsou fondy jen podstatou k uspokojení? To jest otázka, kterou musíme položiti.

Pan ministr věcí zahraničních tvrdí, že smíšené rozhodčí soudy nebudou již míti práva ve věcech pozemkové reformy v Československu nějak rozhodovati o československých předpokladech pro pozemkovou reformu. Jest to skutečně správné, nebo nepodléhá zde ministerstvo zahraničních věcí malému klamu? Neboť po několika řádcích dále praví výklad, že smíšené rozhodčí soudy, které ovšem nyní mají jinou formu než dříve, budou posuzovati jak otázku výše náhrady tak i otázku samé náhrady. Nelze přece rozhodovati o otázce, jak vysokou má býti náhrada, nerozhodne-li se dříve o předběžné otázce, má-li se náhrada vůbec poskytnouti. Ale rozhoduje-li smíšený rozhodčí soud, má-li se poskytnouti náhrada, pak - tak tomu rozumím jako právník - samozřejmě postaví si otázku, příčí-li se odškodňovací částka, kterou Československo poskytuje podle zákona o pozemkové reformě, mezinárodně uznané právní zásadě, že dlužno zaplatiti přiměřené odškodnění, či nikoliv? A tím, domnívám se, budou smíšené rozhodčí soudy přes tuto poznámku výkladu přece znovu postaveny před úkol zaujmouti stanovisko k právní thési československé pozemkové reformy. Potom se nebudeme klamati. (Ministr dr Beneš: To není tak. To jest omyl! - Posl. dr. Winter: My budeme rozhodovati o výši náhrady podle svých zákonů a budeme do fondu platiti jen podle toho, co by mu příslušelo podle našich zákonů, kdežto rozhodčí soud bude rozhodovati podle thésí, které si podle mezinárodního práva postaví!) Co pravíte, nepříčí se tomu, co jsem tvrdil. Co máme podle zákona všeobecně platiti, jest jistě v našem zákoně. (Výkřiky posl. dr Wintra.) Nejde jen o tuto otázku . . . . Pane kolego, dovolte, hned vás pustím k slovu. (Veselost.) Jde zde jen o otázku: platí nějaká mezinárodně uznaná zásada, že vůči cizincům vyvlastňovací zákony nesmějí porušovati přiměřeného odškodnění, jen tato otázka byla otázkou smíšených rozhodčích soudů. (Posl. dr Winter: Ne!) These jest, že československá pozemková reforma bude tedy nyní jako dříve zkoumána mezinárodně. Nechci zde připustiti hádku právníků, chci jen konstatovati, že nám o těchto bodech jest ještě poněkud nejasno, což lze pochopiti, poněvadž nemáme před sebou znění dohod, a vyhrazuji si bližší posouzení a prozkoumání této otázky, až budeme míti texty. (Ministr dr Beneš: Dovolíte mně, pane kolego?) Prosím. (Ministr dr Beneš: Jde o to, že nemá a nesmí býti aplikován na naší pozemkovou reformu čl. 250. O to šlo v Haagu, a to jsme prosadili na sto procent, o nic jiného nešlo, pane kolego!) Prosím, to jest jiná otázka. Ale snad mi může pan ministr, je-li již tak laskav, ihned odpověděti na otázky, které jsem přednesl a říci mi také: kdo jest pasivním podmětem sporu? Jest nyní pasivním předmětem sporu fond či Československá republika? (Ministr dr Beneš: Nikdy, jen fond!) V tomto bodě byla nejasnost, přijímám rád na vědomí prohlášení pana ministra, a to jest změna dosavadního právního stavu. (Ministr dr Beneš: Ano!)

Pokud jde o fond B, tvrdí výklad pana ministra, že i s hlediska nároků proti fondu B nemohou pro Československo povstati žádné finanční výdaje. Tu musím ovšem říci, že to jest domněnka a odhad. Domněnka, že vůbec nebudou uznány nároky Habsburků, a odhad jelikož se nároky Habsburků, i když by měly býti uznány, odhaduji tak nízko, že by bylo lze je uhraditi ze sta milionů fondu B rozmnožených o reservy z fondu A. Chceme předem konstatovati, nikoliv že bych této otázce připisoval přehnaný význam - abychom se znovu neoddávali sebeklamu - že za okolností, kdyby tato domněnka nebo tento odhad nebyly správné, Československo může býti finančně zatíženo z nároků na fond B. (Ministr dr Beneš: Ani v tom případě ne, pane kolego, poněvadž se nemůže platiti více, než ocenila reparační komise, a ta to ocenila do té míry, že fond 100 milionů na všechno s klidem stačí!) Musím přes to trvati na své výhradě. Ostatně nechci se ani tímto bodem blíže zabývati, poněvadž textů, které musí býti rozhodující, nemáme a již proto jich nemůžeme míti, poněvadž budou teprve výsledkem pařížského jednání. (Ministr dr Beneš: Ano, to je správné!) Mluvil jsem o účasti na reparacích, o válečných dluzích Francii a Italii, o biens cédés, o tak zvané osvobozovací taxe a konečně dotkl jsem se souhrnu otázek jenž jest ve výkladu shrnut pod titulem: "Likvidace minulosti" a do něhož patří i pozemkové otázky. Přistupují nyní ke zkoumání výsledku, ke srovnání toho, co bylo před Haagem, s tím, co jest po Haagu. Chci-li býti nestranný, chci-li býti střízlivý, musím říci, že tento výsledek dlužno označiti jako příznivý. Měřeno tím, co před Haagem Československu na nesnesitelných břemenech aspoň hrozilo. Ovšem, díváme-li se na to nezávisle, máme před sebou roční zatížení více než 100 milionů Kč a poněvadž víme, co námahy stojí vytlouci 1 milion nebo půl milionu na nějaký kulturní nebo sociální účel, víme také, co to pro obyvatelstvo znamená, že se ročně musí vydati více než 100 milionů. Ale příčiny toho, že musíme nyní ročně platiti přes 100 milionů Kč, nespočívají nepochybně v Haagu, nýbrž spočívají, aniž bych nejprve rozvíjel otázku dluhů, za všech okolností před Haagem a proto musí vážná a střízlivá kritika jistě rozeznávati mezi posuzováním toho, co se stalo v Haagu a mezi posuzováním toho, co se stalo před Haagem. Kritika, která se především přihlásila na české straně, začíná totiž také u období, které bylo před Haagem. Považuji za příkaz politického taktu nemíchati se příliš hluboko do domácího sporu, jenž vzplanul na české straně pro československou zahraniční politiku. Ale nemohu přece úplně pominouti jistých zajímavých konstatování, která jsme zde slyšeli. I my Němci musíme silně kritisovati a kritisovali jsme tuto politiku posledních desíti let. Nyní se mi zdá, že naše kritika jest oprávněnější, rozhodně oprávněnější než česká, upřímnější, věcně oprávněnější, ale především formálně oprávněnější. Stěžujete-li si, pánové s české strany, na břímě těchto více než 100 milionů Kč ročně, pak jste přece nějak přispěli k tomu, že k těmto břemenům došlo. Ale naši němečtí poplatníci mají toto břímě na krku a neměli na to ani nejmenší vliv ani neodevzdali jediného vlasu pro to, co způsobilo toto roční placení více než 100 milionů Kč. Československá zahraniční politika byla v celé poválečné době vyhrazenou věcí českých stran. Když byla zahájena německo-česká spolupráce, zůstala zahraniční politika mimo obor vlivu spolupráce, co nám velmi zřetelně ukázala nepříjemná příhoda, která se stala při projednávání menšinové otázky v Ženevě. Nyní se táži: Byly snad jen některé české strany odpovědné za vládní politiku? V prvních sněmovnách, ve druhé a v první, mám-li revoluční Národní shromáždění označiti jako sněmovnu, byly všenárodní koalice, které jednohlasně hlasovaly pro všechno, co se dělo v zahraniční politice. Ve sněmovně v posledním období byly ovšem oposiční strany i české národnosti, ale patřily k tak zvanému levému bloku a hlasovaly pro zahraniční politiku právě jako vládní strany. Musím tedy říci: Kritisuje-li se nyní s české strany, kritisují se české strany od a do z samy. Není to kritika nikoho, kdož stojí mimo ně, nýbrž kritisují své vlastní stanovisko, své vlastní chování. V jednom vážném českém časopise jsem četl, že Československo šlo do Haagu za nepříznivé politické konstelace a že tuto nepříznivou politickou konstelaci samo zavinilo, a to proto, poněvadž nedosáhlo toho (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.), aby ještě v r. 1930 bylo zde ovzduší z let 1919 a 1920, jež se projevilo ve vnitřní soudržnosti všech spojených a sdružených mocností při mírových diktátech. Vážené dámy a pánové! Dovolte, abych tuto kritiku považoval za velice naivní. Za prvé: Nejlepší přátelství přestává tam, kde začínají finanční otázky. A za druhé: Jak by toho mohl dosáhnouti československý ministr zahraničních věcí, aby tato soudržnost Dohody, které již v letech 1919 a 1920 nebylo, která odstupem Ameriky, roztržkou mezi Francií a Anglií, zvláštním postavením Italie - nepřihlížeje ke všemu jinému - již velice brzy ustoupila jiným poměrům, jak by měl československý ministr věcí zahraničních náhle dostati dohromady rozpadlou Dohodu jedině proto, aby Československo platilo méně, než se od něho žádá? Domnívám se, že kdyby se byla v jedné osobě spojila státnická energie a schopnosti Cavoura, Bismarcka, Napoleona III. a Gladstona, přece by se byl nebyl vytvořil umělec, jemuž by se tento úkol podařil.

V českém tisku nalezl jsem i námitku, že česká zahraniční politika byla příliš mnoho politikou prestiže. Připomínám si mnoho německých řečí, v nichž jsme poukazovali na tuto chybu české politiky. Ale pánové s české strany považovali za jistý druh velezradv, když někdo nějak příliš mnoho mluvil o politice prestiže. Konečně otažme se zcela jasně: Kde jest původ těchto 113 milionů, které jsou jen skromnou částí toho, co se vlastně mělo zaplatiti? V mírových smlouvách. Všechny české strany buď svými delegáty spolu uzavřely právě tyto mírové smlouvy nebo aspoň v nadšené dohodě je parlamentně schválily. Mírová delegace dobrovolně převzala nesnesitelná břemena. Co si při tom myslila? Snad, že budou udržena nesnesitelná břemena poražených, ale že se přejde přes všechna břemena, která z války povstala pro tak zvané vítěze? Soudila-li tak naivně, pak nechť se odváží přiznati to před veřejností. Prohlašovali-li jste, pánové s české strany, každoročně, že mírové smlouvy jsou noli me tangere, musejí mírové smlouvy býti pro vás noli me tangere i v těch částech, v nichž neobsahují žádné výhody pro Československou republiku. Pak ještě něco. Právě vy, kteří dnes tak ostře kritisujete, zaujímali jste v reparační otázce velice tvrdé stanovisko proti poraženým a zvláště proti Německu. Smím vám připomenouti, s jakým nadšením právě vy jste přijali Poincaréovo zakročení v Poruří? Tu se ukázalo, že přímo zúčastněná Francie, o jejíž zájmy především šlo, byla ve svém pojetí rozdvojena. Šovinistická Francie byla pro obsazení Poruří, příští Francie Herriotova a Briandova, která se připravovala, byla proti tomu. Zatím co české veřejné mínění svorně (Posl. dr Winter: Já sám jsem mluvil proti tomu!), ano, pane dr Wintře, svorně projevovalo aspoň blahovolnou neutralitu k ruhrskému konfliktu, aspoň blahovolnou neutralitu. Mohl bych poukázati ještě na jiné věci. Mohl bych poukázati i na to, že bylo dogmatem československé zahraniční politiky, aby Malá Dohoda byla ošetřována a pěstována. Pan ministr věcí zahraničních nám ovšem řekl, že soudržnost Malé Dohody měla pro nás ohromný význam, jak při přípravě ke konferenci, tak i při konferenci samé. Že mám o tom jiné mínění, že mám jisté pochybnosti, prohlásil jsem již v rozpočtovém výboru: nechci se opakovati. Domnívám se jen, že byli-li jsme před Haagem a v Haagu snad poněkud brzděni ve svém svobodném jednání svazkem s jinými státy, pak to bylo zase brzdění, jež dlužno vyvozovati ze zahraniční politiky, schvalované celou českou veřejností.

A konečně přicházíme zase ke kapitole pozemkové reformy, která vlastně s otázkou reparační vešla jen v nepřímou souvislost. Uznáte, pánové s české strany, že jste pozemkovou reformu svorně od prvního až do posledního chtěli a žádali. A vidím-li správně, vlastní břemena, která ještě dnes tíží na Československu, povstala z titulu pozemkové reformy. Dovolte mi poznamenati, přes to, že pan ministr věcí zahraničních pravil, že politika týkající se pozemkové reformy byla velmocemi plně uznána. (Posl. dr Winter: Jako faktum!) Prosím, beru to na vědomí, to se mi zdá býti přijatelnější, neboť žasl jsem, že velmoci, které po této stránce jsou konservativní i tam, kde mají socialistické vlády, že tyto státy, jejichž vynikající právníci, zároveň korunní právníci, odsoudili dílo pozemkové reformy, náhle pozemkovou reformu uznaly. Snad bylo toto uznání, jež bylo projeveno, jen poměrné, snad se jen řeklo, že mezi státy, které provedly pozemkovou reformu, Československo ji neprovedlo nejhůře. Ale, vážené dámy a pánové, jaké účinky měla pozemková reforma? Pozemková reforma byla uznána jako faktum - co bylo lze jiného učiniti - ale řeklo se, že jelikož cizozemští vlastníci pozemků reformu odstonali, jelikož mají z titulu mezinárodně uznané zásady nárok na přiměřené odškodnění při vyvlastnění, že musí býti vytvořen fond k jejich uspokojení. Uráželo by - tak se zřejmě usuzovalo - prestiž Československé republiky, kdyby jí byly uloženy přímé platy. Proto plynou do těchto fondů peníze z maďarských platů a z tak zvaných dobrovolných příspěvků velmocí. To vypadá velmi krásně. Ale jak jest tomu ve skutečnosti? Titul, z něhož věřitel něco dostává, jest mu v podstatě zcela lhostejný. On pracuje jen s číslicemi. Velmoci počítaly prostě tak. Řekly si: Poněvadž maďarským a jiným velkostatkářům, hlavně maďarským, musí se něco poskytnouti, poněvadž k tomu musíme užíti maďarských reparací, které by jinak připadly nám, poněvadž musíme poskytnouti dokonce vlastní peníze, které bychom jinak podrželi, musí nám Československo, i když pod jiným titulem, tyto částky zase nahraditi. Odvažuji se tvrditi, že výše osvobozovací taxy byla by dopadla jinak, kdybychom nebyli přišli do Haagu zatíženi pozemkovou reformou. (Ministr dr Beneš: Dovolíte mi, pane kolego?) Prosím. (Ministr dr Beneš: Ta domněnka není správná a to z toho důvodu, že bezprostředně před jednáním o pozemkovou reformu ministr zahraničních věcí Valkó přišel ke mně a žádal, abychom si to vyřídili bez toho fondu, a nežádal nic jiného, než abychom uplatňovali pozemkovou reformu, jako se to dosud u nás dělo. To je jedna věc. A druhá věc, že mohu konstatovati, že v žádném případě souvislost pozemkové reformy s tou liberační taxou vůbec v ničem se neobjevila!) To poslední úplně věřím panu ministrovi. Vždyť bylo by i poněkud nepolitické takovou souvislost uváděti na denní světlo. Ale představíme-li si situaci věřitelských mocností, ukazuje se, že prostě provedly přesun zatížení, že vzaly na sebe zatížení pozemkové reformy, ale s druhé strany liberační taxu vyměřily v přiměřené výši a tak tedy ciferně zase obnovily rovnováhu. (Posl. dr Rosche [německy]: To jest uznání, které patří právem cizině jako náhrada!) Ano, již dříve jsem řekl, že jest zde mezinárodně uznaná zásada, která se při této příležitosti uplatnila. Nechci dále mluviti o minulosti. Neboť pokud jde o minulost, o zahraniční politiku v posledních desíti letech, měl jsem přednost, že jsem již několikráte s této tribuny tuto věc s panem ministrem zahraničních věcí rozebral. Nepodařilo se mi obrátiti pana ministra zahraničních věcí ke svým názorům a jemu se také nepodařilo přesvědčiti mne, že jeho mínění jsou správná. Zdá se mi, že dnes není podstatou to, co bylo, nýbrž podstatným zdá se mi býti dnes to, co přichází. Rozhodující jest, jakého druhu bude zahraniční politika, která se nyní bude projevovati. Pan ministr zahraničních věcí pravil: Haag jest velkým mezníkem - chci to uvésti přesně - evropské politiky vůbec. Souhlasím s touto větou a domnívám se, že jde jen o to, aby se z tohoto poznání vyvodily správné důsledky. Pan ministr zahraničních věcí chvalitebným způsobem podal ve svých závěrečných větách krátký pohled na příští politiku. Vidí význam haagské konference jak v oboru finančním tak i v politickém. Význam v mezinárodním finančním oboru jest skutečně jasný jako slunce. Reparační otázka jeví se v podstatě upravenou. Snad není upravena definitivně. Snad přijde po Youngovu plánu ještě novější, ale jedno jest jisté, totiž, že v haagské úpravě došlo se k maximálním číslicím a že žádnému státu nebudou moci býti příště uložena větší břemena. A tím se skutečně dostal do finanční situace jistý klid a jistota, při čemž ostatně nechci opominouti ani toho, abych nepoukázal na způsob, jímž se došlo k tomuto řešení. Byl to způsob kompromisu a nikoliv způsob diktátu. Další výhodu ve finančním oboru vidím v tom - ačkoliv se to dotýká již momentu politického - že reparační platy byly odpolitisovány. Mobilisace části německého reparačního dluhu znamená ve skutečnosti zrušení přímého poměru mezi státy věřitelskými a dlužnickými, činí z reparačních platů spíše soukromohospodářskou finanční transakci. Mnohem výše než to, co bylo dosaženo ve finančním oboru, cením politický význam haagské konference. Nesouhlasím s míněním pana ministra zahraničních věcí, že všechny otázky, které se následkem války dostaly na přetřes, byly v Haagu likvidovány, ale podstatné otázky, které byly dosud nevysvětleny, byly skutečně likvidovány. Zmizelo rozdělení Evropy na dva tábory, které aspoň po stránce psychické dosud trvalo, a pro příště jsou vyřízeny všechny instituce, které ještě mohly upomínati na toto rozdělení na dva tábory. Zmizela reparační komise, zmizela možnost jednostranně prováděti sankce, zmizelo příkré zasahování do finanční svrchovanosti jednoho z největších evropských států. A konec konců se v Haagu připravilo to, čeho se ještě letos dožijeme, konečné vyklizení německého říšského území cizími posádkami. Tak věcně a především psychicky zmizely mnohé překážky, které překážely klidnému vývoji Evropy, nejen pokud jde o pevninu jako celek, nýbrž i pokud jde o střední Evropu, onu oblast zájmů, která má pro nás zcela zvláštní význam. Pan ministr věcí zahraničních pravil, že z této nové situace dlužno vyvozovati důsledky. A jestliže zde správně analysuji, postavil tři thése do budoucnosti: 1. Směr naší politiky se nemá měniti. 2. Svobody jednání má se užíti k tomu, aby se naše politika stala důstojnější, klidnější, mezinárodně hodnotnější. 3. Svobody jednání má se užití k tomu, aby se rozhodně pracovalo na zajištění míru, na zjednání plné dohody i s oněmi mocnostmi, se kterými dosud nebylo plné dohody. Postavím-li tyto tři these vedle sebe, pak jich ještě nepovažuji za rovnocenné. Pan ministr věcí zahraničních mi dovolí, že nejméně zdůrazním a nejmenší cenu připíši jeho slibu, že na dosavadní politice nebude nic měniti. Ale konečně rozumím, že ministr věcí zahraničních tak mluví. Taková konstatování patří k façon de parler každého zahraničního exposé a dokonce v klasické zemi střídání stran, dokonce v Anglii, kde za sebou nastupují strany, které mají odlišné programy nejen vnitropolitické, nýbrž i zahraničně politické, přece nově nastupující ministerský předseda skorem vždy - jak nám dějiny ukazují - klade důraz na to, aby v první trůnní řeči nového parlamentu se objevilo více nebo méně jasné místo tohoto obsahu: Ve směru zahraniční politiky se nic nemění. Co se tím chce říci? Tím se chce říci, že v zahraniční politice není a nesmí býti skoků. Skoky jsou nebezpečné pro toho, kdo je dělá, a jejich výsledek není jistý. Neboť v zahraniční politice nejde o jednostrannou vůli, nýbrž přijde i na to, jak se druzí k tomu zachovají. To dlužno vyčkati. V zahraniční politice může vývoj pokračovati jen organicky a znenáhla. Doufám, že to pan ministr mínil tak, jak to všichni jeho angličtí kolegové mínili déle než století. Je-li tomu tak, jsem jistě oprávněn více zdůrazniti obě jiné these, v nichž se jeví směr příštího organického vývoje, a které rozhodně skrývají v sobě jistou změnu naší dosavadní politiky: totiž thesi, že naše zahraniční politika bude příště klidnější, důstojnější a mezinárodně cennější, a za druhé slib, že budeme usilovati, pokud jen budeme moci, abychom upevnili mír a došli k dohodě i s těmi, s nimiž takové dohody dosud nebylo. Zde ovšem musím říci, že plně schvaluji úmyslu pana ministra věcí zahraničních. Staré seskupení v Evropě, o němž jsme již několikráte mluvili, jest odbyto; nové seskupení Evropy se připravuje. Vymyšleno idealisty, vynuceno skutečnostmi. Brianda nenazvete snílkem a přece si přisvojil ideu paktu evropské solidarity. Považuji skutečně za otázku nejbližší budoucnosti, aby se přikročilo k vytvoření evropské solidarity. Zde spolupůsobiti, býti si vědom, že ve středisku této evropské solidarity rozhodně musí býti dohoda mezi Francií a Německem, a vyvoditi z toho včas správné důsledky, bude musiti býti jedním z nejvyšších úkolů české zahraniční politiky. Idea evropské solidarity nevylučuje jistého regionalismu. Ale musí jíti o zdravý a organický regionalismus, nikoliv o umělý. Regionální smlouvy byly možné i podle ženevského protokolu, regionální smlouvy jsou možné i uvnitř paktu evropské solidarity, jak to zvláště projevil anglický zástupce v Ženevě.

Ale již mluvě o ženevském protokolu jsem pravil: Jsou regionální smlouvy velice odlišné. Svazky předválečného typu nejsou regionální smlouvy, které by se nějak snášely s myšlenkou zdravého regionalismu a s obšírnější myšlenkou evropské solidarity. Po léta bojuji proti těmto svazkům předválečného typu. Proč? Jsem snad povinen o tom jednou říci několik zásadních slov. Považuji tyto svazky za anachronismus, za zbytečné v době Svazu Národů, Kelloggova paktu, locarnské smlouvy atd. Jaký význam mají tyto svazky v souvislosti s takovými zařízeními a útvary? Znamenají - o tom se nelze klamati - jistou nedůvěru k ceně takových obšírnějších organisací, tedy nedůvěru ke zřízením a smlouvám, pro něž důvěra a víra jsou nejvyššími životními podmínkami. Jsem protivníkem svazků předválečného typu, nikoliv poněvadž přinášejí přátelství, nýbrž poněvadž umožňují nepřátelství, poněvadž vzbuzují soupeření, poněvadž probouzejí nedůvěru. Jsem protivníkem takových svazků, poněvadž hrozí nebezpečí, že budeme zapleteni do konfliktů, které nemají nic společného s našimi vlastními zájmy.