Pan Snowden mohl říci na konferenci v Haagu: "Já nejsem Lloyd George". Ale pan Beneš byl týž Beneš.

Mluví se nám o úspěších, líčí se falešně jako úspěch. Pánové zapomínáte, že i tím nebezpečně prejudikujete budoucnost. Po deset roků jedná se o různých finančních klausulích. Jste si tak jisti, pánové, že nebude se znovu o nich jednati? Chcete, aby znovu některý ten ministr britský nebo francouzský nebo kterýkoliv jiný na některé příští konferenci ukázal na úřední dokumenty a řekl: Vždyť pánové jste to prohlašovali za takový úspěch! Maďaři to dělají jinak. Ti nejdou za hranice a neprohlašují: My jsme bohatý národ, který může všechno platit. Ti se brání placení. U nás se dělá politika prestiže v tom nejdětinštějším a nejsměšnějším slova smyslu.

Říká se, že nebudeme platit za převzaté státní statky. Požadavek, který od počátku byl nesmysl. Za statky, za které jsme zaplatili již za Rakouska my, kteří jsme vydržovali pasivní alpské země. V ministerské radě již dávno bylo známo - a já jsem o té věci dobře informován - že rozhodně takové placení bude zamítnuto.

Říká se, že je nám snížena daň za osvobození. Když nám byla snížena o 10%, to je velmi laciný efekt a takovým způsobem pánové nijak nedokáží, že je to nějaký skutečný úspěch.

Je tu otázka pozemkové reformy. Čas nedovoluje, abych se jí zabýval. Říkám, já se k těmto otázkám budu vraceti znovu a znovu, poněvadž nejsou ani zdaleka vyčerpány. Ale zejména ve věci pozemkové reformy upozorňuji vás, dámy a pánové, že mnohé věci jsou velmi nejasné. Bude se platiti maďarským optantům dokonce více než dostali českoslovenští příslušníci náhrady. My prý jsme obhájili jen své právní thése. Nezapomínejte, pánové, že v mezinárodním životě rozhodují na konec přiznaná fakta a otázka je, nebudeme-li platiti nepřímo to, co původně Maďaři na nás chtěli přímo. Jenže to je velmi komplikovaná věc, dokonce je to věc, která by měla zajímati největší vládní stranu, pány ze strany republikánské, aby na ten problém pozemkové reformy důkladně se podívali v zahraničním výboru, kam snad jednou pan zahraniční ministr také přijde. Posledně tam nebyl, ačkoliv tam vždy chodíval velmi pravidelně.

Teď jaká je bilance? V prvé řadě finanční! Číslice jsou známy, ale stojí za to, aby byly opakovány. Říká se, dámy a pánové, že prý číslice nelhou. Je to pravda, ale jsou lidé určitého typu, kteří číslicemi manipulují a jich zneužívají. V tomto případě až dosud se přehazovaly valuty, úroky atd. Bez ohledu na celou tuto eskamotáž, jasné přece je, že po dlouhou řadu let máme platit veliké sumy, jichž placení jsme měli býti ušetřeni a jichž uvalení na nás je nespravedlivé, v mnohých směrech vyloženě nemravné.

Faktem zůstává, že budeme platiti přes 80 mil. Kč "poplatků za osvobození" po 37 let až do r. 1966.

Vedle toho budeme platiti výlohy svých armád:

1. ročně přes 20 mil. Kč Italii na splácení dluhu za vydržování našeho vojska v Italii ve válce světové, a to 37 anuit,

2. ročně přes 13 mil. Kč Francii z téhož důvodu, a to rovněž po celých 50 let až do r. 1979,

3. platy na pozemkové nároky maďarských příslušníků do optantského fondu A (tolik jako svým vlastním příslušníkům),

4. ručení za to, nestačí-li dotace velmocí do fondu B, určeného hlavně na zaplacení zabraných statků rakouských arcivévodů.

Vedle toho dlužíme Americe 115 mil. dolarů - v tom je těch 17 mil. dolarů, o kterých mluvil nedávno kol. Stříbrný, upozornil na ně výkřikem, ač pan ministr Viškovský mluvil o 1 1/4 mil. dolarů a bylo by třeba to vysvětliti. Tento dluh je velmi tíživý, neboť platíme z toho přes 110 mil. Kč úroků a od r. 1944 počneme na tento dluh platiti splátky umořovací. První splátka bude 36 mil., poslední r. 1987 165 mil. Kč.

Anglii jsme dlužni 102 mil. Kč a splácí se tam pololetně po 8 1/2 mil. Kč.

Převzali jsme také podíl na státních dluzích rozpadlého Rakousko-Uherska, věc, která už sama sebou činila holým nesmyslem požadavek, abychom platili za státní statky pře vzaté od Rakousko-Uherska. Poražené Rakousko bude platiti nepatrný obnos, Bulharsko, rovněž poražený stát, asi 40 mil. Kč ročně, Maďarsko, také poražený stát, do r. 1943 asi 40 mil. Kč a od tohoto roku asi 55 mil. Kč ročně, ale svým příslušníkům. Polsko, které nemá p. Eduarda Beneše, není tak šťastné, dopadlo zcela jinak. (Hlasy: Mělo zpustošené území!) K této věci, jak my jsme trpěli za války, ještě přijdu. Já jsem tu nebyl a vy máte krátkou paměť. Polsko je osvobozeno ode všech finančních závazků, plynoucích z mírových smluv, a je zproštěno t. zv. osvobozovacího příspěvku, který činil u Polska 228 mil. zl. fr. Ani Jugoslavie, ani Rumunsko nebude platiti za osvobození území následkem války s nimi spojených, a ta také namnoze nebyla zpustošena, jen my, slavná sněmovno, máme platiti daň za osvobození a zároveň výlohy svých armád. A tu se ocitáme u jedné z nejhorších a nejméně odpustitelných chyb našeho zahraničního ministerstva.

Slavná sněmovno! Když poplatek za osvobození, anebo nazveme to reparacemi, proč výlohy spojené s vydržováním našich armád? Když výlohy vojenské, proč poplatek za osvobození? Kde je v tom jaká logika, kde je v tom jaký rozum, kde je jaké zdravé, prosté myšlení? Jedna věc přece vylučuje druhou. To je věc, ke které není zapotřebí zvláštní arithmetiky, ani zvláštní právnické učenosti, to přece vidí každý docela jasně. A tu bych se chtěl zmíniti o jedné věci, která se nás dotýká v mnohém ohledu i vnitropoliticky, totiž o celé otázce poměru zahraniční Národní rady k Československé republice. Jde zde o problém, který sice není nový jako takový v mezinárodním právu, ale který je nový svojí formulací a aplikováním na tuto situaci. A poněvadž už tak znám některé levicové listy, tedy jsem tento odstavec opatrně formuloval písemně, a také vám jej v této formě předložím.

"Reparační komise pařížská uznala náš 28. říjen za den, kdy byl obnoven náš stát. Od tohoto dne počínají teprve naše práva jako spojeneckého státu v nárocích reparačních. 28. říjen byl vzat za základnu juristického státu, ačkoli naši vedoucí zahraničního odboje s panem Benešem v čele usilovali o to, aby za hranicemi byl uznán počátek našeho státu od doby, kdy byla uznána Národní rada československá se sídlem v Paříži spojeneckými mocnostmi za prozatímní vládu státu československého, který byl tehdy považován za stát okupovaný nepřítelem." To byla teorie Národní rady. "V této otázce se zde setkáváme s důležitým mezinárodním právním problémem, který byl právě řešen a uplatňován proti nám, a nyní v Haagu přinesl ovoce nám nepříjemné.

Došlo zde ke dvojí chybě naší zahraniční politiky: k chybě politické a právnické. Tato druhá chyba nám ublížila i politicky, a co horšího, připravila náš stát o celou řadu milionů, které dnes musíme platiti, jakož i o celou řadu milionů, které bychom jinak dostali z titulu válečných náhrad od našich bývalých nepřátel ve světové válce. Poněvadž však za celou dobu, řekněme celých 10 roků, naše ministerstvo zahraničních věcí si nedalo tolik práce, aby připravilo několik jednoduchých právnických formulek, stalo se, že nyní v Haagu naše posice byla těžká.

Jde v podstatě o toto: Uznáním Národní rady československé se sídlem v Paříži za prozatímní vládu příštího státu při znali spojenci této vládě zároveň i veškerá práva mezinárodněprávního subjektu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Tuto mezinárodněprávní subjektivitu přiznali spojenci dále celou řadou jiných znaků a činů, na př. tím, že Národní rada československá v Paříži jako vládnoucí a nejvyšší orgán všech československých národních rad a dobrovolných zahraničních vojsk československých uzavřela finanční výpůjčky na výzbroj svých vojsk.

Zahraniční vláda uznáním od spojenců zároveň nabývala právní kontinuity v obnovovacím procesu československého státu." Ten stát byl tedy successorem. "Je přirozené, že spojenci slovem "prozatímní" předpokládali, že československý stát vstoupí v život převratem doma, ve skutečných hranicích státu, a že veškerá práva Národní rady zahraniční jako mezinárodně-právního subjektu přejdou automaticky okamžikem ustavení se vlády v Československu na tuto novou skutečnou vládu uvnitř země. Bylo již jen naší vnitřní záležitostí a dobrou vůlí mužů 28. října, že do této nové vlády československé byli pojati také členové Národní rady v Paříži, která tímto okamžikem 28. říjnem přenesla veškerá práva i funkční povinnosti na vládu československou de facto. Členové zahraniční vlády prozatímní nemuseli býti členy vlády domácí hned, mohli se jimi státi teprve po návratu domů.

Před reparační komisí se o těchto všech okolnostech uvažovalo, avšak naši odpůrci významu 28. října jako skutečně revolučního dne a data, kdy byl právně obnoven náš stát, se postavili proti uznání významu 28. října jako vyvrcholení revoluční činnosti, zapomněli před reparační komisí hájiti význam Národní rady československé v Paříži ve funkci prozatímní vlády příštího státu československého jako mezinárodně právního subjektu. Bylo zapomenuto na celou řadu znaků, které činily z Národní rady v Paříži subjekt mezinárodního práva, jakož i na to, že Národní rada na sebe převzala řadu povinností, jež na sebe mohla vzíti jedině jako subjekt mezinárodního práva, t. j. jako suverenní vláda suverenního státu, který se v momentu vládnutí nalézal pod okupací nepřítelovou. Bylo zapomenuto, a to byla osudná chyba, že Národní rada v Paříži předala a převedla dne 28. října právně i politicky všechna práva, všechny povinnosti na vládu státu československého de facto v Praze, kterou tvořili mužové 28. října. Tato vláda 28. října převzala jako vláda skutečně suverenního státu všechny závazky prozatímní vlády v Paříži, převzala i všechna její práva jako mezinárodně právního subjektu, zrušila její funkci a stala se vládou revoluční.

Tyto důležité okolnosti nám naše ministerstvo zahraniční prohrálo. Jedině ono je zodpovědno za škody, které tím našemu státu vznikají.

Tak se stalo, že vznikla právní anomalie, neboť podle tohoto stavu věcí Národní rada v Paříži, pokud si vypůjčovala kde nějaké peníze za jakýmkoliv účelem, činila tak na vlastní nebezpečí. (Slyšte!) Zde však víme velice dobře, že v době válečné by byly dohodové státy sotva půjčily soukromníkovi nějaké peníze na vedení třeba i válečné akce.

Prostě je možno konstatovati: 28. říjen je den, kdy skutečně vznikl stát československý, jehož vláda tím okamžikem absorbovala nejen všechny závazky, nýbrž i práva prozatímní vlády zahraniční. 28. říjnem nastal řádný právní stav, poněvadž teprve 28. října mohl vzniknouti samostatný stát a mohly tak dojíti cíle předpoklady, za kterých vznikla Národní rada v Paříži a její mezinárodně právní subjektivita."

Ostatně, dámy a pánové, skoro soudím, že v některých ohledech tento dlouhý, čistě právnický výklad je docela zbytečný. Na věc je možno jíti bez právnických formulek docela se zdravým rozumem, takže každý průměrný člověk situaci pochopí. Převzali jsme všechny závazky, dluhy Národní rady, její pasiva; naše zahraniční ministerstvo nedovedlo však uplatniti naše nároky na její aktiva, na reparace od doby jejího vzniku, na válečnou náhradu, na kterou jsme nesporně měli právo. Otázkou by bylo jen stanovení doby a americká judikatura Nejvyššího soudu Spojených států ukazuje, že bychom měli nárok na reparace od počátku vzniku Národní rady. Jestliže jsme neměli nároku na aktiva, tedy na válečnou náhradu, přece je samozřejmé, aspoň juristicky, že nejsme povinni platiti ani dluhy, pak tyto dluhy, dámy a pánové - a ty platíme teď krvavě - jsou soukromé závazky těch, kteří je podepsali. Musím se vám přiznati, že podepsal jsem dluhů v Americe také mnoho za Národní radu, jmenovitě potravinovou půjčku, poněvadž prozatímní vláda nikdy nebyla uznána. Byl bych strašně nerad, aby někdo řekl, že jsem dlužen Americe 60 mil. dolarů - ovšem není žádné nebezpečí, ale to je situace. Zdědili jsme po Národní radě všechna pasiva a žádná aktiva. Tak v praksi vypadá naše diplomacie. Jestli ne aktiva, proč pasiva? Pak jsou to soukromé dluhy pana prof. Masaryka, p. Eduarda Beneše a já se náramně bojím, že mnoho z toho jsou soukromé dluhy moje, ale rozhodně ne československého státu. Následkem snahy některých činitelů zmenšiti neb úplně vymazati z dějin význam 28. října, prohráli jsme nejdůležitější věci jen ledabylostí, která nemá příkladu, a je věru otázka, zdali ledabylost není až příliš mírným výrazem.

Zde tedy máte tu bilanci po stránce finanční a mezinárodně-právní. Podívejte se na bilanci prestižní. Když mluvím o prestiži, nemám ovšem na mysli něco analogického s někdejší prestižní politikou velmocenskou, která až příliš často kryla výbojné a imperialistické snahy a cíle, ale stát má také svou čest, má své mravní postavení ve světě. To mravní postavení velmi často má vliv na posici, na stanovisko jeho příslušníků v cizině.

Dámy a pánové! Kdybyste byli žili tak dlouho v cizině, když jste se musili hájiti proti předsudkům, když se o vás potupně mluvilo jako o příslušníku určitého národa, když jste se musili prosekávati nejen obvyklými překážkami, ale i předsudkem proti vystěhovalcům, pak teprve byste chápali, jaký mravní význam má prestiž a čest státu za hranicemi.

Jak byla obhájena ta prestiž státu? Především poplatek za osvobození. Pánové chtějí říkati, že prý je to náš příspěvek k likvidaci války. Proč to neříci upřímně: příspěvek na reparace? Ale reparace žádati na vítězném státě - to dobře nejde, tak se říká: poplatek za osvobození.

I jen povrchní studium dějin mezinárodních, dámy a pánové, vás přesvědčí, že v dějinách, alespoň v moderních dějinách, takový poplatek za osvobození je prvním svého druhu. Je to neslýchaná potupa českého jména. Pro analogii byste musili jíti někam do starověku, kde se kmeny vykupovaly tributem a kde se vykupovali i zajatci. Potupa, věčná hanba! A já dodávám, že tento poplatek, už ten název, neslouží ani ke cti těm, kteří ho uložili a kteří ho vyžadují. A já dokonce věřím, že kdyby věc byla bývala řádně obhájena našimi zástupci, že alespoň mohla nastati změna potupného toho jména. Je zřejmo, že na těch různých konferencích nebyla uznána vůbec podstatná naše vojenská i mravní pomoc, kterou jsme spojencům společně přispěli. Nebyla oceněna a zhodnocena oběť našich legionářů, nebyl zhodnocen politický vliv amerických Čechů na politiku Spojených států, nebylo zhodnoceno stanovisko naší emigrace v Rusku, ve Francii a všude jinde.

Když už poměry jsou tak smutné, slavná sněmovno, docházíme v těchto otázkách k hodnocení finančnímu, na kolik miliard v době, kdy jim bylo velmi úzko, odhadovali by spojenci vystoupení našich legionářů v době, kdy to na západní frontě velmi smutně vypadalo? Jak by odhadovali to pevné stanovisko amerických Čechů v různých družinách, jak by oceňovali to, že r. 1919 ještě na Sibiři se říkalo našim legionářům, že tam musí ještě nějakou dobu vytrvati, poněvadž Dohoda si to přeje? Dámy a pánové, kde byla naše delegace, když o hodnocení těchto věcí se jednalo?

Není divu, že legionáři protestují. Protestovala Nezávislá jednota legionářů, protestovala Družina legionářů, jen ovšem věrní pánové z Čsl. obce legionářské mlčí a dávají si říkati v podstatě, že byli žoldnéři Dohody a nikoliv bojovníky za samostatnost národa. (Tak jest!)

A jak se s naší delegací zacházelo? Pan Snowden popřel ten výrok o kapesních zlodějích. Dámy a pánové, já nikdy nepochybuji o slově "člověka", kterému nebyla alespoň někdy dokázána nepravda. Já i to dementi přijímám. Ale řekl bych toto: i když eliminujeme ten nešťastný výrok, o kterém u nás referovaly "Lidové noviny" - ne bulvární tisk, - pánové, mám veškerý respekt k tradicím anglické diplomacie, k jejímu gentlemanství, k její vždy alespoň formální korektnosti, ale říkám, že i přes to dementi pan Filip Snowden v Haagu porušil všechny tyto tradice a počínal si spíše jako diktátor a dobyvatel a ne jako rovnocenný spoluvyjednavač.

Dámy a pánové! Abychom ten haagský incident srovnali s jinou příhodou, musili bychom jíti do Brest Litevska, kde generál Hoffman řinčel šavlí proti komunistům.

Bylo popíráno, že p. Snowden udeřil na stůl, a jeho poznámky o tom, že by bylo nutno zavříti delegáty Dohody a pak že by ke shodě došlo, byly vykládány jako vtip. Pánové, kteří tyto věci vykládají, nesmírně hřeší na naši neznalost nejen mezinárodních poměrů, nýbrž i osob. Mohu vám říci na základě velmi dobrých informací, že z různých důvodů, o kterých tu nebudu mluviti, poněvadž by to bylo nevhodné a nedelikátní, p. Snowden je z lidí, kteří humoru nemají a nedovedou vtipkovati. On si tak počínal v Haagu jako na prvé konferenci a nyní znovu. Takové věci předmětem vtipu nejsou. Tak se na vážných konferencích nevtipkuje, a i v tom případě by to bylo znevážnění a znehodnocení konference.

Ostatně, pánové, nám se to všecko nepovědělo, jak pan Filip Snowden mluvil. U nás se dementuje, co je v českých listech, ale pařížské vydání chicagské "Tribuny" napsalo, že oproti delegátům Malé dohody užil Snowden "sulphurous language", zžíravé mluvy - sulphur je síra. A tak se mluvilo s rovnocennými delegáty! Tak je možno mluviti s malými hochy, s gymnasistou, kterému nařizují karcer. A takto tam mluvil s našimi delegáty pan Snowden! Briand si dovedl zjednati satisfakci, ale naši delegáti to spolkli. Jsem přesvědčen, kdyby si byli počínali sebevědomě, že by byla za nimi stála i ta jinak korektní anglická veřejnost.

A nemylte se, anglická dělnická strana - já vím, že to tu bude popíráno - po dobu války stála proti nám, jako stála americká socialistická strana s Hillquitem v čele, o kterém zde mluvil pan kol. Winter. A anglická dělnická strana nám není příznivá ani dnes. Vezměte všechny intelektuály, Normana Angela a oba bratry Buxtony. Litují dodnes rozbití Rakousko-Uherska a i v p. kol. Wintrovi, mírném až do včerejška, jistě vidí šovéna.

Mám jednu vzpomínku na Normana Angela, jak dorážel na tehdejšího prof. Masaryka v tehdejší University klubu, a jak mu způsobil mnoho trpkých chvilek. Takové bylo a je stanovisko dělnické anglické strany. Dámy a pánové! Proč si to nepřiznat, proč to nekonstatovat? Proč psát jeden den, že Snowden je socialista, než přijde dementi jeho výroku, teď najednou jej prohlašují za liberála a fiskalistu, a po druhé z něho dělají socialistu. Proč nepočítati se skutečnými fakty? To jsou velmi smutné věci.

Bilance politická je tak smutná jako mravní, mezinárodně právní a jako ta finanční.

Pan ministr nám zde ve svém exposé říkal, že prý slyší už ty řeči 10 roků o naší isolaci, ale faktem je, že v Haagu se za nás postavila jedině Francie, a tam také už dnes se počínají ozývati proti nám hlasy. Dnes, tuším, "Právo Lidu" útočí na pana min. radu Hladkého, ale je velmi zajímavo, že zatím, co pan ministr nám říkal, že jsme nebyli isolováni, pan min. rada Hladký, který v Haagu byl, prohlašuje, že isolováni jsme. V Anglii jsme nikdy neměli pevného postavení, v Italii rovněž ne a dnes ztrácíme do jisté míry i půdu ve Francii. Nedomnívejte se, dámy a pánové, že nejsme na tom bez viny. Nepřeceňuji sílu osobnosti v mezinárodním životě, v životě národů vůbec, to je vlastnost pánů, kteří patří k naší levici a kteří pokládají některé pány za tak nenahraditelné, že by bez nich republiky nebylo. Jsem věren poněkud jinému dějinnému názoru. Ale osobnosti mají svůj určitý vliv. Pánové, pro mezinárodní konference se půda připravuje. Chtěl bych se zeptati, jakým způsobem právě v kruzích anglické dělnické strany nám připravil půdu náš londýnský vyslanec? Více o tom nebudu mluviti. Jen to nadhazuji, ale bylo by zajímavo věděti, jak ji připravil, jaké měl styky, jaké podával zprávy a politické relace.

O našem poměru vůči Italii, která se přece vyloženě postavila na stranu Maďarů, pan ministr nemluvil, ani o tom kabelogramu Mussoliniho. Na italský režim můžeme míti názor jaký chceme - já jej také mám - ale není přípustno, aby zahraniční ministr o vedoucím činiteli zahraničního státu mluvil tak, jako své doby pan zahraniční ministr v klubu národně-sociálním. To bylo za mé nepřítomnosti. Vím-li já o tom incidentu, tím spíše o něm ví italské vyslanectví a italská vláda. Pánové budou docela dobře věděti, čeho se dotýkám. Asi před rokem mluvilo se nepřípustně, diplomaticky, politicky i s hlediska korektnosti interviewu nemožně o Pilsudském. Vůbec trpíme u nás na velmi nešťastné interviewy.

Ta obhajoba pana ministra, ty egyptky, to je přirozený cynismus. Proč si odříkati egyptky na placení dluhů, ku kterému jsme nebyli povinni, právě v době, kdy se škrtá třímilionová položka na stavbu českých vysokých škol, kdy není peněz na zlepšení posice státních zaměstnanců? Tam by se ty peníze mohly dáti! Řada jiných důležitých sociálních a hospodářských úkolů by se mohla splniti, kdyby nebylo hanebné haagské prohry. Všechno to omlouvání pana zahraničního ministra jeho tiskem dělá na mne dojem plaidoyeru advokáta, který pro svého klienta nehledá už nic jiného než polehčující okolnosti. (Výborně!) Takový to dělá dojem. Pan ministr sám - velmi toho lituji - ve svém exposé v této partii řeči nepovznesl se nad úroveň svého stranického tisku. Mluviti o demagogii, mluviti o osobních cílech atd., jmenovitě když jde na příklad o nejobjektivnější český deník, je samo o sobě tou nejlacinější demagogií.

Pan ministr v několika případech přivodil zvláštní situaci velmi povážlivým zacházením s pravdou, kde někteří jeho kritikové se s ním ocitli v konfliktu. Platí-li tato logika, jest snadno zbaviti se kritika. Stačí, aby mu pan ministr něco hodil na hlavu, a brání-li se, je na věčné časy diskvalifikován. To je teror, kterého se nebojíme, jako se nebojíme teroru jiné povahy. Právě p. ministr k nám zanesl osobní metody boje. Právě p. ministr se rozešel se všemi osvobozenskými pracovníky domácího a zahraničního odboje, aspoň s těmi vedoucími.

Chcete tvrditi, že vina jest jenom na straně celé řady těch, kteří měli konflikty s p. ministrem? To by byl neomylnější, než kdokoli jiný na světě.

Nepřesnost je vůbec nevyléčitelnou chybou p. ministra. Vzpomeňte - a my jsme ho při tom přerušili - když mluvil o 750 mil. zl. fr. daně za osvobození, jako přesně uloženém závazku mírovými smlouvami, když ve skutečnosti mírová smlouva stanoví tuto částku jako maximum a nic jiného. Pan ministr se o této věci vyslovil dvakrát, takže nemůže jíti o přeřeknutí. Co to je, jaké je to zacházení s touto sněmovnou?

Srovnával nás s Německem, Maďarskem a Bulharskem. Patříme snad my mezi státy poražené? Jestli byl v Haagu poražen p. ministr a nevrací se jako vítěz, neznamená to, že za světové války jsme byli poraženi jako jiné národy a státy. Stejně tak je nemožné srovnávati tak jednoduše požadavky a oběti války Francie a Anglie s našimi. Nechtěl bych podceňovati ani oběti Francie, ani Anglie, a připojuji se k tomu, co řekli vládní řečníci, a chtěl bych konstatovati, že si neskonale vážím přátelství Francie a lituji, že poměr k Anglii není vřelejší - je to do značné míry naše vina - ale chtěl bych ukázati na to, že my vlastně reparací nedostáváme, dostává je však Francie a Anglie. Francii, k veliké radosti nás všech, bylo vráceno Alsasko i Lotrinsko s bohatými doly na železo a uhlí. Francie má Saarské údolí, kde je též uhlí a železo. To znamená ohromné národohospodářské výhody. To všechno my nemáme. Anglie obdržela německé kolonie - některé ovšem i Francie a mandáty, které rovněž přinášejí nebo budou přinášeti veliké hospodářské výhody.

Nezná p. ministr tyto věci, či je přehlíží? Proč s tím nekalkuluje? Pan ministr ke vzbuzení dojmu úspěchu si pomáhá velmi laciným způsobem. Tak na př. řekl, že z titulu pozemkové reformy byly podány proti našemu státu před mezinárodním arbitrážním soudem žaloby žádající za pozemkový majetek maďarských občanů námi převzatý na 3.148 mil. Kč. Zároveň však je nucen sděliti, že fond pro zálohy pozemkové má míti maximální výši 240 mil. zl. K. Tu je rozpor. Požadavky maďarských optantů mimochodem řečeno, nemohly nikdy býti přesně precisovány a použít jejich požadavků, vyloženě nesmyslných, k provádění nějakého důkazu o úspěchu je dětinství nebo něco jiného.

To dělá každý advokát, když přijde před porotu, že žádá třikrát tak veliké odškodnění, než na kolik má nárok.

Nelikvidované požadavky nemohou nikdy sloužiti za základ k posuzování skutečných závazků, ale to dělá p. ministr. Obhajovati nám uložené platy poukazováním, že naše země nebyly zpustošeny, rovněž nelze. Včera na to poukázal p. kol. Kurťak, že některé části našeho území byly také zpustošeny. Ale, slavné shromáždění, nepamatujete se vy, kteří jste zde byli - já tu nebyl - jak naše země byly vydrancovány, jak se na naši Českou zemi vrhli jako kobylky a všechno odvezli? Když jsem r. 1919 přijel a šel po periferii - pan ministr tam nechodil a nechodí ani dnes - viděl jsem tam ubohé děti dělníků a když jsem to po válce zde viděl, teprve jsem si uvědomil důsledky války. A najednou se nám říká, že jsme nebyli zpustošeni.

Slavná sněmovno! My jsme trpěli v jiné formě stejně totiž a ještě dnes národ trpí následky této situace. Pan ministr mlčí o naší půjčce Rakousku, pan ministr mlčí o maďarském vpádu r. 1919. Co s tím je? Kde je likvidace celé té války? (Hlasy: Ani řeči!) Ano, ani řeči. Ovšem v jedné věci měl pan ministr pravdu.

A tím se blížím ke konci. Haagská konference měla důležitý význam, veliký význam. Budeme se k ní vracet znovu a znovu. Bojím se, že nás čekají ještě různá překvapení, a pan ministr může býti ubezpečen, že přijdou doby, kdy i on znovu a znovu, alespoň před tribunálem dějin bude volán k odpovědnosti, ne-li už jako aktivní ministr, tedy právě před tento soud dějin a před soud národa.

Pan ministr se dokonce vyhnul podrobné debatě a otázkám v zahraničním výboru. Prý se mu mohou klásti otázky zde. Ale to není ta výměna názorů, která je možna ve výboru. Rozhodl se prý tam nejíti. Pan ministr se rozhoduje, jak se zachová vůči zahraničnímu výboru. (Posl. dr Stránský: Pane doktore, vy jste přece ve svém tisku žádali, aby šel s tím výkladem sem!) My jsme chtěli, aby se věc probrala v zahraničním výboru a pak aby přišel se svým exposé sem. My jsme chtěli obojí a nevyhýbati se ani jednomu ani druhému. (Posl. dr Stránský: Ale vy jste řekl ve výboru, že se má s tím jít do plena!) Já jsem ten projev udělal v zahraničním výboru a já jsem tam výslovně řekl a také o tom bylo referováno, že si přejeme, aby ministr šel do plena, ale napřed že je nutno věci projednati ve výboru, aby mohly býti podrobeny výměně názorů. (Posl. Stříbrný: Vždyť nám ty smlouvy nepředložili!) K tomu právě přijdu. Varuji před jednou věcí a to mělo přijíti a bude museti přijíti před zahraniční výbor. Ať pan ministr nesoudí, že schválení jeho exposé bude schválením nebo ratifikací haagských protokolů, neboť, dámy a pánové, text těch haagských protokolů nemáme. Jaké je to také hospodářství státní? My tu mluvíme o exposé, o řadě ujednání, ale dosud nám nebyl předložen jejich text. Slavná sněmovno, domyslete dosah toho? Celá řada věci není vyjasněna, vývoj některých otázek není jistý. Parlament v budoucnosti nesmí býti postaven před stanovisko, že schválením exposé byla schválena haagská ujednání, ujednání, jichž textu neznáme. Dámy a pánové, mějte dosti na příkladu, jak to dopadlo s mírovými smlouvami. Rozumějte a chápejte dobře, že textu tu nemáme, že schvalujete něco, co jste nemohli řádně posouditi. Já bych chtěl jenom vědět, když se již takto zachází s poslaneckou sněmovnou, zdali text byl předložen alespoň ministerské radě, která panu ministrovi vyslovovala díky. Snad také bez textu? Kdyby u nás byly zdravé parlamentární poměry, nemohlo by býti exposé schváleno již z toho důvodu, slavná sněmovno, že mělo býti doprovázeno předložením haagských protokolů a dohod.