Jsem nucen s politováním zjistiti, že naše politicko-demokratická filosofie a ideologie vychází z jiných zásad. Vidím-li podstatu demokracie v rovnosti práv a povinností jednotlivého státního občana před zákonem, pak musím pociťovati jako nedemokratické, aby se činil rozdíl v právu na majetek a vlastnictví, a jsem nucen pohlížeti na to ve zvýšené míře jako na nedemokratické, jestliže pozemková reforma se provádí za účelem odnárodňování, za účelem vytlačení Němců s jejich hroudy a jejich pracovního místa, a musím pochybovati o sociálním charakteru tohoto opatření, jestliže vyhání z chleba stotisícový zástup dělníků a zaměstnanců.

Ministr Beneš otevřeně připustil, že západoevropská veřejnost a mezinárodní právnická věda se od počátku stavěly k naší pozemkové reformě zamítavě, a tak bylo také srozumitelné a právním pojmům západní Evropy odpovídající, že smíšené rozhodčí soudy, utvořené podle mírových smluv vyslovily se příslušnými, aby rozhodovaly o požadavcích cizozemských a zvláště maďarských velkostatkářů postižených pozemkovou reformou. Toto stanovisko jest přirozeně nutným důsledkem zdravého vývoje norem mezinárodního práva. Právě tak, jako je omezován jednotlivec v plné neomezené svobodě právy bližních a musí býti úlohou civilního práva, aby upravovalo lidské spolužití: právě tak jest úkolem práva mezinárodního, aby vyrvalo vzájemné vztahy států ze sféry pouhého násilí.

Státní suverenita znamená svobodu, nikoli však libovůli. Práva cizích státních občanů a tím i práva cizího státu byla pozemkovou reformou dotčena a musím konstatovati, že ani výsledek haagské konference nepodrobil maďarské velkostatkáře naprosto zákonům o pozemkové reformě. Jako dříve rozhoduje o náhradě smíšený rozhodčí soud, kterému se haagskou smlouvou v právním instančním postupu nadřizuje mezinárodní rozhodčí soud v Haagu jako odvolací instance. Skutečnost, že pozemková reforma jako opatření dotýkající se cizích práv přes míru vnitřních opatření státních také podléhá mezistátnímu rozhodnutí, bylo v Haagu podržena.

Považuji to za nadmíru důležité konstatovati, že zásada, že suverenita státu nesmí se zvrhnouti v libovůli, byla znovu mezinárodně stanovena. Co bylo mezi státy ujednáno jako právní zásada, musí v důsledku logického vývoje samo platiti také v poměru jednotlivých národů ke státu. Mám zde především na mysli práva tak zvaných menšin, jimž bylo rovněž mezinárodními smlouvami přiznáno právo na rovnost před zákonem a skutečně rovnoprávné nakládání. I s tohoto stanoviska vítám výsledek haagské konference, jež plně uznávajíc veškerou státní suverenitu, odmítá přece libovolné použití státní moci za všech okolností. Také na tomto poli nechť jsou haagské výsledky příkladem uspokojivého evropského vývoje.

Ve svém výkladu praví pan ministr dr Beneš v kapitole, již nadepsal "Několik polemických slov", toto: "A o tom všem, jak mnohé válkou zničené kraje a celé země nedostanou snad jediného haléře náhrady a musí vše zaplatit ze své kapsy, zatím co naše vlast závidění hodným osudem byla ušetřena toho, aby se stala bojištěm." Tato slova řekl dodatkem ke svému vysvětlení, kolik obětí na statcích a krvi vynaložily jiné státy a zvláště velmoce. To řekl a dojista myslil, že by se mohlo s německé strany klidně přes to přejíti, aniž slova "závidění hodným osudem bylo Československo ušetřeno toho, aby se stalo bojištěm" bylo blíže označeno v několika dalších obrazech a obrysech. V čem spočíval závidění hodný osud Československé republiky v tomto ohledu? Přec jen v tom, že starý rakouský stát měl ve svém obyvatelstvu a zvláště ve svém německém obyvatelstvu část svých národů, kteří byli obětaví a k obětem ochotní, kteří byli ochotni obětovati státu peníze a statky i krev, aby zadrželi blížící se ruský válec na státních hranicích bývalého státního území. Jen tyto peněžní oběti, jen statečné chování našeho hrdinného vojska, v němž bojovali také Češi, umožnilo, že se Československo nestalo bojištěm, a německé obyvatelstvo a s ním všecky ostatní vrstvy obyvatelstva, které pro tento účel obětovaly peníze, mohou nyní očekávati, že po příznivém výsledku haagské konference bude také Československo považovati za svoji povinnost, aby tehdejším obětem bylo právo. Není možno, aby se venku v cizině konaly práce připravující příznivé ovzduší pro jednání a práce úspěšná a aby se při tom zapomnělo, že je zde klidné dorozumění a práce domácího obyvatelstva možná jen tehdy, budou-li i tyto lidové vrstvy uspokojeny.

Moje strana nepřestala za celých deset a jedenáct let svého pobytu v této sněmovně nikdy prohlašovati, že ani vyřešení otázky válečných půjček, jak si myslili tehdejší mocenští činitelé, nemůže pro nás býti vůbec vyřešením. Neboť právě naše venkovské vrstvy, které jsou v peněžních věcech nezkušené, byly nátlakem a terorem vládních míst, přemlouváním bank a jejich zástupců přivedeny k tomu, aby upisovaly válečné půjčky nad míru své hospodářské možnosti. Jedním škrtem péra bylo to anulováno. Není možno, aby si někdo dal připsati k dobru takové srážky velmocí s platebních závazků, a těmto obětem nedal žádného odškodnění. Podle toho klademe při této příležitosti znovu svůj požadavek, aby stát nyní, kdy jsou peněžité závazky, vzniklé státu z haagského ujednání, tak nepatrné, znovu přistoupil k vyřešení této otázky. Neboť víme, že závazky vzniklé státu činí ročně něco přes 80 milionů a pan ministr financí dr Engliš prohlásil, že na tuto částku má úhradu ve svém rozpočtu a pro nás jest radostno to konstatovati. Pan ministr financí dr Engliš pečoval jako zkušený finanční odborník, jako zkušený bankovní odborník při sestavení svého státního rozpočtu vždy o skryté reservy. A že tu takové jsou, ukazuje nám nadmíru opatrné sestavení rozpočtu v porovnání s účetními uzávěrkami. Vidíme tam, že příjmy vykazují daleko více než 100 milionů přebytků, na př. u tabákové režie, možno a nutno tudíž nalézti také částku na odškodnění, jež jsme podle úmluvy povinni zaplatiti. Nutno však také uvolniti ještě jiné peníze, jež musí býti připraveny, aby tehdejší oběti byly odškodněny. Jednou takovou obětí byli upisovatelé válečných půjček, kteří dali státu prostředky k disposici. Z částek za válečné půjčky byly rozmnoženy státní statky a vybudován průmysl. Připomínám Škodovy závody v Plzni, které byly dotovány milionovými částkami našich válečných půjček, aby podnik byl vybudován, připomínám však také to, že byly vytvořeny jiné statky, které stát nyní bezplatně převzal a z toho prýští závazek, aby stát dal něco těm, kdož přispěli ke zřízení, vybudování a udržování těchto státních statků. Jinou oběť, která má zásluhu, že Československo závidění hodným osudem bylo ušetřeno toho, aby se stalo bojištěm, přinesli přímí účastníci války na bojištích samých, a tu, pane ministře, byli to naši stateční vojíni a naše statečné vojsko, které nedopustilo, aby nepřítel vkročil na naše státní území. Tyto oběti války, tito váleční poškozenci dostávají od Československého státu odškodnění, že nepatrnější neplatí žádný jiný evropský stát. Vidíte podle toho též, že by stát po příznivém výsledku haagské konference musil převzíti závazek, aby pro tyto oběti něco ušetřil, aby jim vyšel vstříc.

Při utvoření státních statků byli to úředníci, kteří nejvíce přispěli, aby tyto statky byly vybudovány a aby byly státu odevzdány v nejlepším pořádku. Bylo to úřednictvo starého státu a jak se Československá republika vyhnula svému závazku vůči pensistům! Ani tyto vrstvy se dodnes nedožily uznání své státotvorné práce v minulosti jako v zájmu tohoto státu. Po léta jsou utěšováni, po léta se jim činí vyhlídka na zlepšení. Doufáme, že konečně se příslušná přípověď pana ministra financí stane skutečností.

Z příznivého a dobrého výsledku haagské konference vznikly pro Československo závazky. Vy, kteří jste u západních mocností, jež jsou na tomto poli směrodatnými, dobře dopadli svou namáhavou a úspěšnou prací pro Československo, musíte konečně také říci: Chceme naše obyvatelstvo, které kdysi válečnými událostmi bylo poškozeno, odškodniti a dáti mu zadostiučinění. Nejen v tomto směru má tedy haagská konference dobře dopadnouti, nýbrž - pan ministr prohlásil to ve svém exposé a zdůraznil - haagská konference má býti velkým mezníkem evropské politiky. Ano, Haag jest mezníkem, jak jej vidíme rádi označený v exposé páně ministrově a jak má vskutku býti. Jedno však pan ministr zahraničí zapomněl říci, že ne sama úprava peněžních poměrů ve státech, jež si kdysi byly nepřáteli, jest s to umožniti, aby vzájemné vztahy národů se zlepšily. Ne sama finanční úprava může vnésti dorozumění, klid, chuť ku práci a ochotu ku práci mezi národy, nýbrž pan ministr zahraničí musí se obtěžovati říci, že bude konec s oním duchem ve střední Evropě, který se při všech možných příležitostech projevoval proti tomu či onomu národu. Československo jest hospodářsky závislé na svých sousedech. Můžeme tedy jen doufati, že haagská konference bude míti pro naše sousedy, to jsou Rakousko, Německo a konečně i Maďarsko, tak příznivý vliv, že se nám tam otevře odbyt pro naše přebytečné zboží. Dnes, v jedenáctém roce po založení státu, jsme odkázáni s přebytkem svých výrobků více než 50% na vývoz do Německa a Rakouska. Vidíme, že oba tyto německé státy jsou našimi nejlepšími odběrateli. Nemůžeme se zde stavěti na čistě obchodní stanovisko: zde dobré zboží, zde za to peníze, nutno také míti ohled na citové založení národů. Není možno, aby se s menšinovými národnostmi v tomto státě zacházelo hůře, než jak stanoví státní základní zákon, ústava. Proto musí ještě kromě úpravy finanční otázky dojíti i ke zlepšenému soužití národů. Pak se také lépe vytváří i hospodářské poměry mezi sousedními státy, a aby se na to vše získaly prostředky, jest možna jedna věc, aby se totiž zmenšilo vojenské zbrojení. Jedině potom, vezme-li se ohled na to všechno, možno pečovati o klid, o dorozumění, o štěstí a blaho státu, jakož i národů. Budou-li vládnoucí činitelé pečovati o štěstí, blaho a spokojenost národů, pak se stane pravdou, co pan ministr zahraničí ukázal v budoucnosti, že dorozumění ve střední Evropě nabude takových forem, že bude zajištěno i hospodářské uklidnění, oživení a zachování určitého blahobytu.

Také my se snažíme a jsme nuceni, jako on, pracovati pro blaho našeho německého lidu. Pečujeme především o blaho a bolesti zemědělského stavu a zde se musím ještě jednou dotknouti otázky, jíž jsem se od počátku zabýval, totiž otázky válečných půjček, jež následkem příznivého vyřízení reparační otázky, následkem příznivého vyřízení poplatku za osvobození by měla býti vyřízena tak, aby mohla našemu hospodářství dodati nové peněžní prostředky. Kdyby naše hospodářství nebylo finančně tak těžce poškozeno všemi těmito opatřeními dřívějších vlád, mohli bychom i dnes snáze zdolati zemědělskou krisi, jež se hrozí rozvinouti v katastrofu a nebylo by nutno ostře přibírati na pomoc státní prostředky a znepokojovati ostatní obyvatelské vrstvy přílišnými nároky na státní prostředky. Jest povinností, aby byly odškodněny ony kruhy, které se kdysi hospodářsky zakrvácely válečnou půjčkou a dávkou z majetku. Pracovati pro štěstí a blaho národa budiž naší nejvyšší metou. K této metě se přiblížíme, budeme-li bráti ohled také na skutečnosti, totiž na skutečnosti výsledků haagské konference, nejen co do finanční stránky pro stát, nýbrž i se stanoviska blaha národů žijících v tomto státě. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest p. posl. dr Pergler.

Posl. dr Pergler: Slavná sněmovno! Otázka reparací je ovšem jen jedním z problémů celé naší zahraniční politiky. Je jich celá řada, a máme-li řádně porozuměti celému problému reparačnímu a úspěchům anebo neúspěchům naší zahraniční politiky, měli bychom vlastně probrati její historii za posledních 11 roků. Ne ve formě všeobecné pochvaly, ne ve formě slavných nebo třeba pověstných interviewů, nýbrž konkrétně: jaké jsou výsledky, jaká jsou fakta, co nám přinesla, co přinesla tomuto státu a ne jednotlivcům.

Jenže ovšem v takovéto debatě na takovýto rozbor není dosti času. Zde je nutno mluviti právě jen o tom, co souvisí bezprostředně s reparacemi. Konstatuji, aby mi bylo dobře rozuměno, že k některým otázkám se vrátím později, tak jako se vrátím k některým otázkám, které zde vznikly jednak z různých incidentů, jednak také z různých poznámek, které někteří pánové pokládali za vhodné učiniti. Dnes však chci se zabývati s poněkud širšího hlediska čistě problémem reparačním.

Chtěl bych zdůrazniti některé věci, které jsou snad známy, ale které patří k všeobecnému přehledu celé situace. Tedy v prvé řadě na počátku války kromě několika theoretiků - a těch bylo velmi málo - ba dokonce po první tři roky války nebylo v dohodových státech jediného odpovědného státníka, který by se byl jakkoli vyslovil pro rozčlenění Rakousko-Uherska a pro československou nezávislost. Naši krajané za hranicemi to ovšem chápali. Ti v Americe, Rusku a ve Francii byli si dokonce dobře vědomi, že před příchodem pozdějšího předsedy Národní rady prof. Masaryka je třeba akce československé, v prvé řadě že je třeba armády. Skoro by člověk řekl, že si byli vědomi slov státníka, jehož postavení v dějinách je dnes nesporné, které je zabezpečeno a nespočívá na pouhé novinářské propagandě, totiž slov Cavourových, že diplomacie nemůže měniti stav národů, nýbrž že ho může jenom legalisovati a uznávati hotová fakta. Každý z nás byl si toho plně vědom, tak jsme všichni postupovali, tak to také každý chápal. Bylo třeba armády, bylo třeba legií, aby mohly býti uznány a vybojovány naše snahy a naši krajané za hranicemi, státníci bez uznání a beze jmen byli si toho dobře vědomi.

Slavná sněmovno! Proč připomínám tyto věci? Z jednoduchého důvodu, že totiž je nutno připomenouti v této chvíli - kdy se tolik mluvilo s této tribuny, jaké oběti přinesli naši spojenci - že naše nezávislost, naše svoboda není žádným darem, nýbrž, že jsme si ji sami vybojovali a že žádati jakýkoliv poplatek za osvobození je prostě nemorálností. Chtěl bych vám uvésti jen jednu vzpomínku, která dokazuje, že aspoň jeden dohodový státník chápal a byl si plně vědom, že spojenci nám té svobody nedali a že jsme si ji sami vybojovali. Krátce po uznání Národní Rady za de facto vládu 3. září 1918 ve velmi skromném úředním sídle amerických presidentů dostalo se mi té cti, že mne přijal nebožtík Wilson. Bylo to krátce po uznání Národní rady a, jak už bývá a jak také okolnosti vyžadovaly, je přirozené, že jsem mu děkoval za uznání našich snah alespoň v té formě, a Wilson skromně, bez jakékoli pósy, aniž by se vydával za nějakého hrdinu nebo osvoboditele, prohlásil: "Vy svými legiemi, celým svým stanoviskem za války jste dokázali, že na nezávislosti trváte, a my jsme ji prostě uznali jako hotový fakt a nic jiného." Prosím, zde máte jasné potvrzení. Boj za nezávislost vyvrcholil ovšem doma převratem z 28. října a na mírovou konferenci přišli jsme se svými zástupci jako už uznaný stát. Mírová konference nám nezávislosti nedala, ani ji nijak nezaručovala, ta byla prostě také postavena převratem ze dne 28. října před hotový fakt a jen tento fakt mohla uznati.

Slavná sněmovno, je nepřesností a omylem, tvrdí-li se, že mírové smlouvy jsou právním základem tohoto státu. Pravda je, že právním i mravním základem tohoto státu je suverenní vůle národa, československého lidu, který si nezávislosti a samostatnosti vydobyl. Mezinárodní právo vůbec uznává jen fakta, uznává existenci státu, mezinárodně-právního subjektu teprve tehdy, když existuje a když si uznání vydobyl. Nebýti 28. října, je vůbec otázkou, jak by byla celá věc ještě dopadla, protože - a to je přece známá věc - mnozí dohodoví státníci do poslední chvíle uvažovali o možnosti zachování Rakouska-Uherska zfederalisovaného, ale konec konců Rakouska-Uherska. Mezi ně, slavná sněmovno - říkám to otevřeně, vím docela dobře, co mluvím a co mohu dokázati - patřil dokonce Wilson. Nevytýkám to, nekritisuji, nelze to odsuzovati, poněvadž národ může si svobodu vydobýti jen sám, ta nemůže přijíti jako dar. Byla to ovšem ohromná odpovědnost a Wilson o tom mnoho uvažoval, když byl postaven před problém rozbití Rakouska-Uherska. Proto v řadě projevů trval na tom, že osud Rakouska-Uherska spočívá v rukou jeho národů. To je tajemství jeho poselství, když doporučoval vyhlášení války Spojenými státy Rakousku-Uhersku. Buďme si toho dobře vědomi, a právě v těchto dnech, když se tolik mluví o čestných dluzích, závazcích a podobně, je třeba to zdůrazniti i s této tribuny, že svobody jsme si vydobyli samostatně proti centrálním mocnostem a namnoze za cenu velmi trpkého, úporného a těžkého přesvědčování i dohodových mocností.

Teď, pokud jde o situaci na mírové konferenci. Slavná sněmovno! V posledních dnech, dokonce snad už od voleb nebo ještě před volbami padají u nás různá slova. Určití lidé jsou demagogy, vyskytují se pathologické zjevy, mluví se o politicích, kteří neměli úspěchu ani zdaru, a pomalu bude se mluviti snad ještě hůře, někteří pánové budou sestupovati ještě o stupínek níže. Doufám, že po této stránce nebude pokládáno za demagogii, předložím-li vám slova pana zahraničního ministra, jak on soudil svého času o situaci na mírové konferenci. Je sice pravda, že "Československá republika", úřední list, měl nedávno úvodník - dostalo se nám té cti - kde mluvil o naší demagogii a z mé řeči na Slovanském ostrově citoval právě jen ten pasus, týkající se někdejšího projevu pana ministra. Je-li to demagogií, tož se, prosím, musím dopustiti té demagogie.

Mám zde otisk dopisu pana ministra zahraničí tehdejšímu ministru financí dr Al. Rašínovi, slavné a nezapomenutelné paměti. Dopis je datován 25. února 1919 a pan ministr zahraničí mezi jiným praví: "Vážený příteli! Posílám pana dr Jínu a pošlu asi znovu ještě pana dr Slavíka hlavně ke sdělení následující věci:

1. V komisi pro náhradu válečných škod v celku už jsem jist proražením našeho stanoviska, že máme právo na náhradu. Francie to oficielně přijímá, také Amerika. Z toho závěr tento: musí se vyčísliti a vyjmenovati všechny naše škody a žádati náhradu jako vítězný stát a zavrhnouti a limine princip likvidace Rakouska-Uherska.

Italie stojí na stanovisku likvidace. Ano, dostanete odškodnění, ale vezměte všechna aktiva a pasiva. Stojím přirozeně proti a jsem jist, že to vyhrajeme. Ale už nyní musím dáti přibližné číslo miliard vyžadovaných." -

Slavná sněmovno! Abych přerušil dopis, zde mluví pan ministr "miliard, které budeme vyžadovati my jako vítězný stát". (Posl. Stříbrný: To byla tedy demagogie?)

Ano, kdybyste to řekl dnes, tedy by to byla demagogie.

"Prosím, sdělte mi: a) minimum, které musíme vyžadovati za škody, opotřebování, vyčerpání, rekvisice, pronásledování atd.; b) maximum za tytéž věci. Počítejte při tom, že likvidace prováděti se v tom případě nebude až na věci, jako: archiválie, bohemica, umělecké věci atd. Prosím a) Vaše stanovisko principiální, b) udání cifer.

V každém případě budu vždy bráti v úvahu už teď Vaše mně poslané elaboráty. Zde bych potřeboval k disposici aspoň 5-6 milionů franků ve věci zásobování a příležitostné. Má je ve Švýcarech, tuším, Živnostenská. Nepřepustila by je? Zdraví Vás srdečně Váš oddaný dr Ed. Beneš v. r."

Miliardy jsme měli dostati podle informovanosti a prozíravosti pana zahraničního ministra tehdy na mírové konferenci. Ukazuje to dopis Rašínovi.

Později pan ministr zahraničních věcí psal 3. června 1919 opětně dr Rašínovi a tam mezi jiným praví:

1. "Klausule finanční - v těch v celku to není zlé; předválečné dluhy podle jejich investování všechny přebíráme, válečné dluhy v principu jsou zavrženy a neplatíme jich. Statky státní musíme platiti, ale poněvadž vše, co je naše historické, se neplatí a vše to, co se platí v dluzích předválečných, se odpočítá, v praxi neplatíme téměř nic.

2. Věci reparační "Nejdříve Rada Čtyř rozhodla, že všichni národové rak.-uher. budou solidárně platiti za reparace, jednal jsem s Orlandem, Wilsonem a Lloyd Georgeem (Francie byla vždy proti tomu), učinili jsme projev společný s ostatními a konečně to padlo."

A teď "Ale na nátlak Italie, Anglie a částečně Ameriky bylo nám všem malým a osvobozeným vnuceno dobrovolně přispěti na náklady válečné." (Výkřiky posl. Stříbrného.)

Dámy a pánové! Dalo by se o tom ironisovati, daly by se o tom psáti satiry, spokojuji se však s konstatováním, že v této větě, v tomto paradoxním až protikladu "vnuceno dobrovolně" máte celý politický a myšlenkový profil našeho pana zahraničního ministra. Jiných komentářů není třeba. "Vnuceno dobrovolně" - jak může býti dobrovolná věc vnucena dobrovolně nebo jak může býti vnucena dobrovolná věc? S těmito věcmi se setkáte v každém projevu pana zahraničního ministra, každý projev mohli byste probrati z tohoto hlediska a došli byste k zajímavým výsledkům o jeho myšlenkové jasnosti a o tom, čemu říká Francouz: styl je člověk. Nám se ovšem říká, velmi často s touto námitkou se shledáváme, že prý, když se domáháme zrušení odiosního, nespravedlivého, nemorálního poplatku za osvobození, konec konců chceme anulovati, rušiti, nedodržovat mezinárodní smlouvy nebo dokonce, že prý ohrožujeme tím mezinárodní právní řád. Je velmi smutné, slavná sněmovno, že takovéto smlouvy mohly býti na mírové konferenci našimi zástupci podepsány. Je také velice smutné, že takovéto smlouvy mohly býti naším Národním shromážděním tehdejším ratifikovány. To ovšem má snad tu omluvu, že tehdy ještě se pořád nechápalo, jaká je vlastně naše situace, tehdy to bylo ještě všechno růžové, všechno vypadalo velice pěkně a co pan zahraniční ministr řekl, se přijímalo bez protestu. Dnes pana kol. Wintra to snad velice mrzí, u demokrata je to velice zajímavé, ale dnes protestuje alespoň pražská ulice, když nikdo jiný; u nás již je dnes poněkud více sebevědomí.

Po té stránce, pokud jde o nedodržování smluv, o tom jsem již několikráte mluvil a, jak již bývá u našeho stranického tisku, byly moje řeči překrucovány a nemožně podávány. Dokonce v některých listech se vyskytly zprávy, že prý jsem mluvil pro státní převrat, a jinde, jaká prý je to morálka, když se mluví o možnosti rušiti nebo anulovati smlouvy. Já bych v tom ohledu, třebaže v některém ohledu budu unavovati právnickým výkladem, chtěl poukázati na to, že tam, kde jde o smlouvy, jichž předpoklady padly, nastala naprostá změna situace odstraněním těch předpokladů, alespoň značná část theoretiků mezinárodního práva dává určité východisko v této věci. Ve styku států není přirozeně leč v nepatrném měřítku žádného soudu, který by mohl rozhodovati, zda smlouva padla či ne. Státy jsou často odkázány na samostatné jednání. Mám tu na mysli stanovisko řady uznaných mezinárodních právníků, kteří, když jednají o doktrině nazvané "clausula rebus sic stantibus", jeden z anglických právníků - nesmím citovati americké, pánové by řekli, že cituji ty americké - tedy jeden z anglických uznaných profesorů mezinárodního práva G. L. Brierley ve svém nejnovějším díle o mezinárodním právu r. 1928 definuje ji takto: "Problém stanoviska mezinárodního práva vůči utlačujícím (oppressive) nebo zastaralým smluvním závazkům zůstává a mnozí spisovatelé učinili pokus rozluštiti jej naukou zvanou clausula rebus sic stantibus. Každá smlouva, praví se, předpokládá klausuli, která stanoví, že smlouva je závazná, dokud věci zůstávají, jak jsou; vyslovené podmínky mohou býti absolutní, ale smlouva není nikdy více než podmínečná, a když vitální změna okolností nastala, podmínka smlouvy padla, ona přestává býti závaznou." Je to nauka, která jest známa i klasikům mezinárodního práva.

Vattel, ač velmi nerad, přiznává, že, nastane-li změna okolností se smlouvou nezbytně spojených, smlouva může padnouti.

Heffter a Bluntschli vyjadřují věc ještě ostřeji. K téže škole patří Hautefeuille a Bonfils. Poslední praví, že jest akceptovanou naukou, že "beze vší pochyby smlouva musí padat, když příčiny jejího vzniku zmizely. Během doby tato smlouva stala se škodlivou nebo zbytečnou, protože vztahy států se změnily; jejich situace podléhá vlivům hospodářských a politických zájmů."

V dějinách mezinárodních styků je velice klasický příklad aplikace této klausule, totiž stanovisko Ruska r. 1870, kdy prohlásilo, že pařížská smlouva z r. 1856 zakazující Rusku vydržování ozbrojených lodí v Černém moři není více platná, poněvadž její předpoklady padly.

Jediným problémem jest, mohou-li státy jednostranně na základě této klausule vypovídati smlouvy. To by bylo ovšem vážným defektem. Ale, dámy a pánové, my jsme v této věci nežádali nijaké jednostranné vypovězení smlouvy, my jsme prostě žádali zrušení nemožných, nespravedlivých, tíživých požadavků cestou dohody, takže naši zástupci mohli se postaviti nejen na velmi silné, neotřesitelné stanovisko mravní, nýbrž také na uznané nauky mezinárodního práva. Tyto předpoklady našich finančních závazků nesporně padly, Německu byly platy sníženy neobyčejně, s Maďarskem se jednalo jinak než na mírové konferenci, Rakousku bylo vlastně všechno odpuštěno, Jugoslavie, Polsko, Rumunsko nebudou platiti za osvobození, takže, jak říkám, naše stanovisko mělo naprosto neotřesitelnou základnu mravně i juristicky. Já bych byl poslední, který by jakkoliv doporučoval cokoliv, co by porušovalo mezinárodní právní řád, poněvadž jsem si až příliš dobře vědom, že upevnění, vybudování pevné soustavy mezinárodního práva bude a musí býti na konec jednou z nejlepších garancií nezávislosti menších států, a tím i naší.

Teď ovšem vzniká otázka, když byly tyto předpoklady, kdo měl toto jednání v Haagu vésti? Dámy a pánové, zdá se mi samozřejmým, že úspěšné jednání o zrušení těchto závazků nemohl vésti ministr, který tyto závazky podepsal. I v obyčejném životě, kdybyste jednali o zrušení jakékoliv obyčejné smlouvy, tedy byste tam neposlali jistě onoho vašeho zástupce, který ji prohlásil za spravedlivou, rozumnou a moudrou, poněvadž v jaké by byl situaci? Ihned by mu druhý kontrahent řekl: Vždyť vy sám jste prohlásil, že je to spravedlivá, moudrá smlouva.

A v této situaci, dámy a pánové, byl náš pan ministr zahraničí. On totiž v důvodové zprávě (tisk 1739 z r. 1919) doporučující Národnímu shromáždění schválení příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území býv. mocnářství rakousko-uherského a doporučující její ratifikaci, prohlásil mezi jiným toto: Ježto dohoda, kterou předkládám, je integrující součástí mírové smlouvy saint-germainské a jejích článků náhradových a finančních a ježto nežádá na československém státu nic nespravedlivého (Slyšte!), žádám, aby Národní shromáždění ji schválilo a svolilo k její ratifikaci.

Dámy a pánové! Jak mohl přijíti na konferenci v Haagu ministr, který v úředním dokumentu prohlásil daň z osvobození za spravedlivou a docílit tam nějakého úspěchu? (Posl. dr Stránský: Pane doktore, na tu klausuli rebus sic stantibus také nevěříte?) Pardon, v jakém smyslu to myslíte? - On tam mohl jíti, on mohl takového argumentu použíti, ale vzhledem k jeho dřívějšímu stanovisku byl on poslední, který by byl mohl tu klausuli rebus sic stantibus obhajovat. Jemu se nedostávalo naprosto argumentu, on byl v nemožné situaci. (Posl. dr Stránský: Vždyť jsme to tehdy všichni ratifikovali!) To bylo legální opření se o to, ale mravně byl p. ministr zahraničních věcí v nemožné situaci, poněvadž požadavek ten prohlásil za spravedlivý. Na stanovisko klausule rebus sic stantibus se mohl postaviti stát a nový jeho zástupce, nikoliv však ministr, který celý ten požadavek prohlásil za spravedlivý. Ten byl mravně v nemožné situaci. Já říkám upřímně, vy, pane kolego, a jiní pánové snad řeknou, pan ministr také o tom mluvil, že jsme vedeni osobními důvody - to je forma teroru, kterému také nepodlehneme. Já odměřuji každé slovo, jsem si plně vědom, co říkám, když vám pravím, že pan dr Eduard Beneš, nežli došlo k haagským konferencím, mohl prokázati státu a národu velkou, neocenitelnou službu a dáti vzorný příklad budoucnosti, kdyby byl prohlásil ministerské radě a Národnímu shromáždění: Pánové, já jsem ty smlouvy podepsal, já jsem ten závazek prohlásil za spravedlivý, já nemohu o věci jednati, pošlete tam někoho jiného, já odstupuji. A je-li si pan ministr Beneš tak jist svými intelektuálními, osobními i mravními vlastnostmi, nepochybuji, že uznalý národ snad v brzké době byl by ho znovu povolal k moci.