Když jsem 19. června loňského roku při rozpravě o zahraničně-politické situaci mezi jiným prohlásil, že boj proti změně trianonské smlouvy jest zároveň veden proti snahám o revisi versaillských diktátů a že to je pravé hnací pero koncentrovaného boje proti Maďarsku a když jsem končil slovy, že právě začala morální revise trianonského diktátu, domníval se ministr věcí zahraničních, že mi na toto tvrzení musí odpověděti jen úsměvem. Po Haagu bude si také on vědom toho, že nezáleží vždy jen na slovném znění mocenských diktátů a na jakosti pergamenů, nýbrž že rozhodují skutečné politické poměry a živá síla práva národů, které nesmí býti beztrestně nikdy trvale pošlapáno. Kdekoliv ve světě nasloucháme, můžeme zjistiti nepokoj, jehož zdrojem jest nedostatek pocitu bezpečnosti vládnoucích lidí ve všech těch státech, kteří jsou odpovědni za nespravedlnosti a přehnané krutosti mírových diktátů. Přes Locarno a přes Kellogův pakt o zavržení války, jakož i přes slavnostně převzaté závazky odzbrojení, vidíme, jak v těchto státech roste horečka zbrojení. Tak na příklad francouzská sněmovna koncem prosince věnovala opět sama na výstavbu opevnění na východních hranicích 3.3 miliard franků a zároveň Belgii uložila za povinnost na základě sjednané vojenské konvence, aby pokračovala v pásmu opevnění počínajícím na švýcarských hranicích až k mořskému pobřeží. Zároveň, přes to, že se očekávala dnes již zasedající konference o námořním odzbrojení, bylo pro rok 1930 na stavbu nových lodí zařazeno 1,267.000.000 franků. Všechny tyto skutečnosti musíme míti na mysli, chceme-li dojíti k pravému jádru mírových a odzbrojovacích thesí hájených odpovědnými zástupci této francouzské mocenské skupiny, k níž patří především Malá dohoda. Také ohromné výdaje na vojsko, které tak zatěžují hospodářství těchto států, jsou jen výronem sjednaných vojenských konvencí a jejich tajných doložek. Vidíme, že zdemokratisování světa - poněvadž je to jen zdánlivá demokracie - nepřivedlo nás blíže skutečnému mírovému stavu. Tento neklid ve světě bude trvati tak dlouho, dokud nezavládne spravedlivý stav, který jedině může dáti státům skutečnou jistotu, to jest tehdy, může-li se státní moc dovolávati vůle ovládaných. Tak dlouho, dokud se bude pokládati potlačování celých národů nebo částí národů za slučitelné se zásadou demokracie, dokud tedy bude triumfovati surová moc, nebude lépe. V budoucnosti budou se moci více než kdy jindy cítiti vyzbrojeny vůči všem eventualitám jen ony státy, které se mohou opírati o obyvatelstvo spokojené jak po stránce ideové tak hmotné. Nikoliv počet hrotů bodel, nýbrž obyvatelstva pokládající existenci státu za nutnost bez vnějšího nátlaku uchrání jej nejen před vážnými zápletkami, nýbrž bude-li toho třeba, bude jej také moci úspěšně chrániti. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Již několikráte jsem upozornil, že jest nejvýš na čase, aby se národové střední Evropy, nemají-li se státi hříčkou amerického velkokapitálu, ve svém nejvlastnějším zájmu spojili v hospodářskou jednotku, jejíž první podmínkou by bylo vyřešení národních sporných otázek, jejichž uspokojivé řešení lze však nalézti opět jen utvořením států vskutku národních. V přechodné době musila by se však přinejmenším objeviti snaha částem cizích národů vtlačeným do jednotlivých států proti jejich vůli poskytnouti národní samosprávu ve smyslu skutečné rovnoprávnosti. Vnitřní a zahraniční politika státu souvisí spolu tak úzce, že na příklad také v republice, kterou obýváme, nelze dojíti k rozřešení národní otázky, dokud zahraniční politika pluje ve francouzských vodách. Že se to nepoznalo, jest tragikou sudetsko-německých vládních politiků, jejichž několikaleté úsilí musilo již z tohoto důvodu zůstati neplodné. Jest tedy také litovati, že ani nové německé vládní strany nepostupovaly podle tohoto poznání, poněvadž, bude-li se pokračovati v tomto systému, také jejich úsilí musí se ztroskotati a bezvýhradné pokračování v účasti na vládě nejen podporuje zastírati Němcům nepřátelský kurs české zahraniční politiky, nýbrž zároveň zbavuje také velké části české veřejnosti nutnosti, aby hledaly zde naznačené vzájemné vztahy vnitřní a zahraniční politiky a aby zkoumaly katastrofální následky pokračování v politice zbrojení, vynucené Francií, jak na poli hospodářském, tak také sociálním. Jest sebeklamem domnívati se, že setrváme-li na této zahraniční politice pohlcující miliardy, budou moci míti nějaký úspěch ostatní vnitropolitická opatření. Čím déle se bude česká veřejnost vyhýbati vyřešení těchto základních otázek pro pochybenou zdrženlivost německých vládních stran jsoucích v zajetí klamné mentality, tím bude jejich řešení obtížnější. Hospodářská krise valící se na Evropu, bude míti, doufejme, jeden dobrý výsledek, že toto řešení urychlí. Ženevské hospodářské porady, slibovaná celní mírová smlouva s tisíci doložkami a jak se jmenují všechny ty recepty vytažené ze zbrojnic byrokratů myslících jen na přesné dodržování státní suverenity, nepovedou k úspěchu. I když se dnes ještě, jsouce v zajetí systému malých států, usmíváte mým názorům, přece se nevzdávám naděje, že v době ohromného technického pokroku, v době vítězného pochodu elektrických vln, letadel a vzducholodí dojde platnosti také úcta k lidské důstojnosti, svatosti národnosti a duševní ideji svobody. Souhlasím s Briandem, ale jen tam, pokud v řeči, kterou jsem zde uvedl na počátku těchto vývodů, právem konstatoval, že lidstvo má jen dvě cesty na vybranou, buďto zbrojiti k válkám přinášejícím novou zkázu, anebo pěstovati ducha skutečné přátelské spolupráce, řídíc se při tom zásadou národností. Národové evropští stojí nyní před odpovědí na tuto velkou osudovou otázku. Buď vzájemný boj až do zničení, nebo pokojná spolupráce, ochrana a rozvoj kultury, hospodářství a sociálních vymožeností. Jen nastoupíme-li poslední cestu bez malicherných pochybností, budou se moci národové střední Evropy úspěšně uhájiti před hrozícím hospodářským zotročením a - na co se často nepomýšlí - budou se moci úspěšně uhájiti proti bolševismu hrozícímu z východu. V obměně známého Bismarckova výroku jsem nedávno poukázal, že Čechy, hlavní země této republiky, pro svou polohu v srdci Evropy a pro své obyvatelstvo, skládající se z Němců a Čechů, mohly by při této rekonstrukční práci hráti úlohu, jíž nelze podceňovati, ba byly by k tomu povolány. Čechy mohly by býti s oběma svými sídlišti mostem mezi západem a východem.

Prohlásil jsem dále, že by prozíraví státníci mohli připravovati tento nutný vývoj, k němuž dojde tím, že by neprodleně vybudovali úplnou národní samosprávu našeho národa. Teprve plným národním a kulturním zajištěním sudetského němectví mohli by splniti svou úlohu prostředníka. Ale hlavní překážku v cestě k tomuto vývoji spatřuji v Benešově zahraniční politice, která se pro svou jednostrannou orientaci nemůže vůbec postaviti do služby řešení tohoto velkého problému, ba naopak jak ve vnitřní, tak také v zahraniční politice kupí jen překážky. Tak musili jsme konstatovati, že právě v době, kdy se v nejtěžší hodině krise státu část sudetských Němců loyálně dala k disposici státu, dr Beneš nevěděl nic spěšnějšího, než proti skutečnému stavu věcí tento krok vyložiti tak, jako by úplným uspokojením oprávněných požadavků sudetských Němců byla již vyřešena národní otázka. Interview obou německých ministrů uveřejněný v této souvislosti přispěl sice z části k objasnění pravého stavu věci, ale nedovedl vymýtiti škodlivé účinky tohoto úředního vylíčení českého ministra věcí zahraničních odporujícího pravdě. Dokud dr Beneš společně s vlivnými českými vládními politiky bude vždy mluviti jen o demokracii a rovnoprávnosti a bude holdovati potlačovací politice, obratně zastřené paragrafy, zůstane tento stát to, jako co byl vybudován. Výplod holého násilí. Jen přiznáním úplné samosprávy národům obývajícím tento stát a přeměnou ve svazový stát národů bylo by lze dojíti pro tuto chvíli k uspokojivému poněkud stavu. Pokud však bude rozhodovati these dra Beneše, beze změny setrvati na násilných poměrech vládnoucích ve východní a jižní Evropě, které jsou také jeho státu vzorem, pokud tedy mají zůstati zachovány výtvory mírových diktátů bez zřetele k duchovnímu a hospodářskému vývoji světa, lze ovšem mluviti jen o právu, které bylo povýšeno na pouhou funkci moci.

Proti tomuto názoru ohlašujícímu boj každé evoluci vývoje práva, duchovním převratům a idei svobody musí se postaviti všichni, kteří se staví za opačnou zásadu, že moc jest funkce práva.

Teprve tehdy, až toto mravní právní nazírání nabude domovského práva také v těchto zemích, může se také zde vyvinouti právní stav, který by mohl umožniti soužití národů ve vzájemné úctě a uznávání. Úkolem skutečných národních politiků musí býti upraviti cestu k tomuto vývoji. Především musí však zmizeti přímé a ještě nebezpečnější, tajné methody odnárodňování. Nechoďte na mne s upozorněním, že na každý pokus násilného odnárodnění jest trestní sankce. Nelze přece popírati, že veškerá ta státní politika menšinových škol se svými nenávistnými průvodními zjevy, plnění tříd dětmi německých rodičů závislých na státě, nepřijímání německých úředníků a zaměstnanců do státní správy, k poště, k železnicím, do důstojnického sboru, pozemková reforma a soustavné poškozování německých firem při státních dodávkách, jak bylo ještě před několika dny hájeno v rozpočtovém výboru jedním českým kolegou, neslouží přece ničemu jinému než úředně vždy popíraným snahám po odnárodnění. I když tyto snahy nevedou vždy přímo k očekávanému výsledku, přec nelze popříti, že jsou spojeny s tisíceronásobným těžkým hospodářským a sociálním poškozováním německého národa a způsobily již ztrátu desítitisíců německých pracovních míst.

To vše jsou následky nezachování práva sebeurčení, které jednotlivé nově založené státy svedlo k tomu, aby si připojily části cizích národů. Smlouvy na ochranu menšin uzavřená pak k uklidnění svědomí světa mohly jen nuzně zakrýti toto zřejmé porušení přirozeného práva národů. Více než desítileté zkušenosti dosvědčují, že právě český národ, který ve svém státě má 50% nečeského obyvatelstva, byl nejméně vážně ochoten dovoliti, aby tato smluvní ochrana byla účinná. Již boj dra Beneše proti změně řízení, která by vyhovovala praktickým potřebám, dovoluje hluboko nahlédnouti. Zřejmý stal se však skutečný smysl a účel těchto smluv, když 9. února 1925 Brasilián Mello Franco ve 37. zasedání Rady společnosti národů poodhalil závoj a když vylíčil rozřešení menšinové otázky, k němuž dlužno pracovati, jako splynutí, jako assimilaci menšin se státním národem. Stanovisko, které bychom ovšem mohli omluviti u jižního Američana, neobeznalého s etnografickými poměry v Evropě, máme-li při tom ještě na zřeteli americké přistěhovalecké poměry. Co však jest rozhodující, a to zaslouží, aby bylo konstatováno, jest to, že po tomto referátu Mello Franca, který jest v protokolu výslovně zapsán jako jeho osobní názor, následovala řeč ministra dra Beneše, u něhož nelze předpokládati neznalost evropských poměrů, v níž, ještě s pohrůžkami proti menšinám, vyslovuje s tím souhlas. Tím ukázal se pro všechny časy jako odpůrce menšin a jako nepřítel sudetských Němců. Když loňského roku kanadský delegát Dandurand a říšský ministr věcí zahraničních dr Stresemann učinili pokus účinnou změnou řízení umožniti skutečné projednávání menšinových stížností, nalezli jsme opět dra Beneše, který si tak rád hraje na demokrata a přítele míru, v opačném táboře. Boj jeho a jeho přátel rovněž nepřátelsky orientovaných k menšinám, jest namířen proti vybudování ochrany menšin, která zůstává přece tak dlouho irrelevantní, dokud se nepatrná práva přiznaná ve smlouvách menšinám nepřiznají národním celkům, nikoliv jen jednotlivým osobám. Jen uznání osobnosti národa jako nositele těchto práv, tedy v našem případě sudetského němectví jako celku, a vykonávání vlastních práv plynoucích z osobnosti národa, mohlo by umožniti vůbec byť i jen mluviti o vážné vůli chrániti menšiny. A také zde mohlo by jíti jen o pravé menšiny, kdežto nepravé menšiny, to jsou umělé menšiny, k nimž sudetští Němci počítají uzavřená okrajová území, musí vznésti zásadně jiné požadavky. Ale ať se staví držitelé moci k této otázce, jak chtějí, boj částí národa, odtržených od mateřské země, pokračuje. (Potlesk.) Ve střední Evropě samé jde o 40 milionů potlačených lidí, kteří dnes společně v národních shromážděních se snaží pokojným způsobem opatřiti zbraně, aby objasněním dopomohly k vítězství právnímu hledisku, které jsem zde vyložil. Evropa potřebuje ke svému ozdravění pokoje a míru, který nastane teprve, až si 40 milionů potlačených lidí vydobude své přirozené právo na sebeurčení. (Potlesk.) Boj o revisi mírových diktátů pokračuje dále. Za barikádami stojí, dovolávajíce se moci bodáků, politikové války a zbrojení, pro něž jejich státní hranice utvořené v opojení z vítězství a jejich obrana platí více než blaho národů. S druhé strany stojí bezbranné miliony potlačených lidí, prodchnuté touhou po svobodě, proniknuté pevnou vírou, že právo národů jest silnější než všechna pomíjející moc. Z těchto důvodů odmítáme také se vší rozhodností Benešovu politiku a nedávno přednesenou zprávu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Szüllö. Dávám mu slovo.

Posl. dr Szüllö (maďarsky): Ctená snemovňa! Keď prečítal som expozé pána ministra Beneša, prišla mi na um epizoda, kde Ľudvik XVI. vyslal generála Dumourieza s určitou diplomatickou misiou a generál povedal kráľovi toto: "Veličenstvo, ja budem musieť síce mnoho nepravdy povedať, avšak Vaše Veličenstvo neošialim nikdy!"

Je pravdepodobné, že pána ministra Beneša, tohoto ku svojej rase horlivou láskou nadšeného muža, tiež viedla táto intencia, keď svoje expozé predniesol. Pán minister Beneš vo svojom expozé, kedže je ono veľmi dlhé, často ztráca filum. Na jeho práci je vidieť, že prešla niekoľkými ciklami a komplikáciami. Sloh práce nie je jednotný a sú v nej zhusta logické odpory, ktoré vyskytujú sa v každej duševnej práci. Avšak jedno z tohoto celku vyniká: je to pravá tvár pána ministra Beneša, tá zlovôľa, ktorá je v protive s tým blahovoľným duchom, ktorým snaží sa každý zachovať mier, každý, kto si mieru v tomto svete vážne praje.

Pán minister vo svojom expozé, ktoré sme my dostali do ruky, na strane 29. prezradzuje, že je nadšený myšlienkou, aby Maďarsko bolo potrestané. Zároveň však na strane 38. svojho expozé pokrytecky povedá, že on v oči Maďarsku podporovať chcel umiernenosť. Pán minister, zmieňujúc sa o pozemkovej reforme, tvrdí, že jej oprávnenosť, správnosť a výtečnosť uznal sám uhorský minister zahraničia Walkó, čím každopádne chce prejudikovať. A takže vykladá všade, že republika nikde a nikdy nemala lepšieho priateľa ako Itáliu a že nie je pravdou, že by Itália bola podporovala Maďarsko, lebo kde šlo o veci hmotné, tam sa Itália ináč zachovala. Tu pán minister povedal doslovne toto (čte): "Je pravda, že niekedy Itália, niekedy Anglia maly v oči nám politické interesy; Itália poskytla Maďarsku podporu, avšak ani zďaleka nie do tej miery, ako to mnohí očakávali a snáď Maďari sami dúfali. V tomto ohľade boly finančné záujmy Itálie v oči terajšej momentánnej sympatii v prevahe".

Vo všetkom tom skrývajú sa hadie zuby, aby z toho vyriastol ten kontrast, na ktorý počíta a ktorý podporuje, nie preto, aby stvoril mier, lež preto, aby poskytnul výživnú látku nepokoja v oči tomu, koho chce vo vnútri poraziť, lebo vonku s ním sa dať v zápas nemôže a ani neodváži.

Z celého elaborátu všade vynikajú dve veci naprosto zjavne: jedna je, aby svoju vlastnú vec postavil do takého svetla, ako keby ona bola úplným víťazstvom Československej republiky a v tomto víťazstve ho každý štát, každá veľmoc podporovala a že medzi Československou republikou a plenom veľmocí ku žiadnym názorovým rozmieškam a ku žiadnemu ochladneniu nedošlo, a jednak aby veci predstavil tak, že on len preto nepovie všetko o svojom veľkom víťazstve, aby tým neuškodil Maďarsku, s ktorým chce nažívať v dobrom pomere. I to povedá docela jasne nasledujúcimi slovami, ktoré sú tak volené, že z nich môže sa poučiť i Don Basilio (čte): "Svojimi prejavy doma nechcem znesnadniť situáciu nikomu z delegátov, čo boli v Haagu." A v tejto vete totiž čiste pomlúva a znova pokrytecky ukazuje na to, že nechce si to pokaziť s Maďarskom, aby sa s ním vyrovnal. Sú to len tryky.

Ctená snemovňa! Pán minister Beneš je od desať rokov dieťaťom šťasteny. Všetko, do čoho sa položil, sa mu zdarilo, a teraz je na tom tak, ako ten hráč, ktorý úspechy pričíta svojej vede, a keď jeho tradičné šťastie začína ho opúšťať, ztratí hlavu a kolísa. Svoju politickú kariéru pán minister Beneš ďakovať môže tomu, ža jeho predstavy za hotové peniaze po dlhú dobu brali tí, s ktorými vyjednával. Dnes však situácia sa už zmenila. Svet prišiel na to, že skutočnosť je celkom iná než to, čo bolo svetu z politickej taktiky r. 1917 v Paříži, v Londýne a v Amerike vyložené. Dnes o vierohodnosti slov ministra zahraničia Českej zeme uvažuje sa už ináč a preto výsledky rad-radom vystávajú. Že vierohodnosť pána ministra klesla, toho dôvod väzí v tom, že ovládla ho tá nemoc, ktorá ovláda každého politika bez kontroly: bezohľadnosť a nadutosť. A preto doma medzi svojími vlastnými súkmenovcami, ktorí znajú každý jeho čin, vyvolal proti sebe takú antipatiu, že následkom týchto indiskrétností klesla jeho vierohodnosť za hranicami, ktorú chcel si vo svete ťažkými peniazmi vydržovanou propagandou zachovať. Táto propaganda predstavuje Benešovu politiku tak, že ona je takým umeleckým výtvarom demokracie a národného mieru, ktorou nie je tangovaný žiadon europský záujem a ktorá nesleduje imperializmus. Na miesto toho fakticky vidíme, že dnes v čele imperialistického panslavistického hnutia klusá republika Československá.

Nie je tajomstvom, že v Europe už od desaťročí mátoží myšlienka demokratickej slavianskej federácie. Táto propaganda, vedená kde múdrosťou, kde zasa vášňou, účinkuje stále a pamätám sa na to, keď mi raz istý juhoslovanský minister vášnive vykladal, že nebude v Europe mieru dotiaľ, kým od Konstance až po Hannover nebude všetko pod žezlom slovanským. Ja som sa vtedy síce divil, prečo má byť priamo Hannover tento bod; neskoršie však prišiel som na to, že tento slovanský minister splietol si Hannover s Hamburgom. Nuž ale veď politik nemusí sa vyznať v geografii, politik musí geografiu tvoriť. Je nesporné, že v Europe je určitý smer, aby vytvorený bol slovanský blok od Konštance až po Hamburg a aby smietol všetko, čo by mu stálo v ceste. Táto politika však je známa. Politika tá naráža ako na anglo-saské tak na latinské svetové tendencie a následkom toho mocenský slaviansky imperializmus republiky nepožíva už ani v anglo-saskej ani v latinskej politike tej blahovoľnej podpory, ktorej požívala republika prv, vyznávajúc demokraciu, v čom nevideli nič iného, než určitú etapu, aby si z nej vytvorili bázu k udržovaniu Nemecka v šachu.

V oči Českej republike od tých čias, čo jedna časť Nemcov podporuje vládu, a ako česká vláda, tak nemecká vládna strana predstavuje to ako záujem nemecký, poklesla dôvera vo Francii, a keďže Česko následkom svojho prepiateho imperializmu a slovanského demokratizmu hľadá cestu tiež k dohode s Rusmi, poklesla tiež dôvera anglo-saskej rasy. Toto pán minister nespozoroval a tak šiel do Haagu. Pán minister Beneš zo svojích výpočtov práve tak vynechal ešte jeden koeficient: Locarno, miesto, kde Francia a Nemecko dohodly sa o svojích hraniciach, čím zanikla vlastná príčina nepriateľstva medzi Francúzskom a Nemeckom. V momente, keď tieto dve západné veľmoci sa dohodly, v tom momente Malá dohoda zdala sa byť prv ochranným prostriedkom, ztratila cenu a Malá dohoda neznamená už viac tú moc, ktorú znamenala pred Locarnom.

I tento koeficient pán minister Beneš spustil so zreteľa a odobral sa do Haagu, súc vedený intenciou, aby slovanský válec dal do pohybu a soslabil toho, kto stojí v ceste triumfálnemu pochodu Slavianstva. Pán minister presýtený je ambíciou, aby soslabil štát, ktorý tým púhym faktom, že chce existovať, je na prekážku spolčovacej politike severných a južných Slovanov.

V Haagu pán minister zahraničia chcel zúčtovať s Maďarskom, avšak pochodil tak, že ospravedlnilo sa porekadlo: Kto inému jamu kope, sám do nej padá. Po dobu tých desať rokov, čo Československá republika jestvuje, tvrdí pán minister Beneš, že on hľadá u súsedov porozumenie, avšak že nedochádza k dohode, toho príčinou nie je jeho politika, lež Maďarsko. Tento manévr, ktorý pán minister Beneš viedol vždy tak, aby svoje snahy predstavoval v tom smysle, aby vždy Maďarsko obviňované bolo pre špatnú atmosféru, ktorá je tuná, sa dlho daril. Avšak oči začínajú vidieť, mlhy sa rozptylujú a vidí sa, že tieto predstavy nekryjú sa so skutočnosťou.

To čo povedám, pokladám za nutné povedať, lebo ja pracujem na tom, aby dorozumenie v tejto republike medzi nami Maďarmi a ostatnými rasami stalo sa možným, a rád by som docielil i toho, aby došlo k lepšiemu pomeru medzi Českom a Maďarskom, lebo táto naša snaha nenaráža na požiavky poctivej lojality a je to našou lojálnou snahou.

Pán minister Beneš i v Haagu škodiť chcel maďarskému národu, maďarskému štátu. Pasť bola šikovne položená a už v Paríži Malá dohoda postavila si podmienku, že Youngov plán podpíše Malá dohoda len vtedy, keď Maďarsko vyrieši optantskú otázku tak, že zriekne sa svojích práv zaručených v § 250. Liečkou bolo tedy, že buďto Maďarsko trvá na svojích garanciách daných v §e 250, a vtedy haagská konferencia sa rozíde, Maďarsko zostane izolované a vyvolá proti sebe hnev celého sveta, ako mierokaz, alebo sa vzdá záruk v §e 250, položí sa, avšak v tomto prípade v Maďarskom štáte nastane taký zmätok, že to otrasie základy štátu. Liečka sa nepodarila a na miesto toho pán minister Beneš musel sa dožiť toho, že Maďarsko prijímajúc prejavy sympatie sveta, nevzdalo sa garancií §u 250, avšak neporušilo ani mier a Česko nemohlo disiahnuť to, čo chcelo, aby totiž zbavilo sa svojích záväzkov, lež je jediným z následnických štátov, ktorý musí platiť.

Uveďme si v pamäť to, že pri príležitosti vyjednávaní v Paríži vytýčená bola ako základná podmienka dohody tá podmienka, že platy za expropriácie povinné bude plniť Maďarsko z reparačného obnosu. Tento požiadavok urobili podmienkou, ba sťažajným bodom celej likvidácie. Tým Malá Dohoda právnicky strelila capa.

Jestliže totiž uznala, že za vyvlastnené statky nemá sa platiť kúpna cena, lež odškodné, vtedy uznala implicite i to, že konfiškácia nemá právneho podkladu. S tohoto stanoviska vyšla na javo čistá fiškalita, ale nie trvanie na právnych zásadách. Malá Dohoda odškodnému v zásade neodporovala, lenže nechcela to platiť z vlastného vačku, lež chcela k tomu zaviazať Maďarsko. V práve však nerozhoduje fiškalita, lež právna zásada, lebo táto je etická.

Situácia v Haagu v priebehu vyjednávaní však sa zmenila a Malá Dohoda už vo svojom východisku utrpela porážku, lebo Malá Dohoda nemohla se vyzuť z platových záväzkov a nemohla ich presunúť na Maďarsko. Platový záväzok, ač z valnej časti prevzaly ho na seba veľmoci, vo skupine A musí plniť predsa i republika. Naproti tomu čo do skupiny B zachovaná bola čiste platová povinnosť Malej Dohody a zostalo pri tom, že musí sa podrobiť rozsudku rozhodčieho súdu. To tvrdenie pána ministra Beneša, že určená výška pohľadávok, patriacich do skupiny B, nepresahuje viac ako vykázaných 100 milionov, nie je ani pravdivé, ani fixné, lebo to závisí od vyjednávania v Paríži. Malá Dohoda so svojím stanoviskom dosiahla toho, že jeden z najpregnantnejších zástupcov veľmocí, Snowden, neodmietol stanovisko pána ministra Beneša s tou zdvorilosťou, ktorá je obvyklá v oči tým, ktorých pokladá niekto za osoby rovnakej moralnej podstaty. Neviem, či je to pravda a či nie, že anglický minister financií parabolou vysvetlil nemožnosť stanoviska československého zahraničného ministra, avšak pokladám to za možné, lebo znám vnímavosť pána ministra Beneša. Pán minister Beneš vždy adaptoval bojovné spôsoby iných; toho obvykle používa v oči tým, ktorých pokladá za slabších než seba. Ak vidí v parabolách útočný prostriedok, použije paraboly tiež i on sám ako útočnej sily. Len tejto okolnosti privlastňujem to, ze "České Slovo", ktoré je úradným orgánom pána ministra zahraničia, po haagskej konferencii obrátilo sa v oči Maďarsku s tou parabolou a prirovnaním, že "Maďarsko je také, ako zchátralý piják, ktorý pokladá ešte za úspech, ak niekto obdaruje ho skleničkou pálenky alebo cigaretou a ktorý odkázaný je na almužnu nedôstojnú človeku rovnakej hodnosti." Hlásna trúba pána ministra Beneša touto parabolou mieni odvrátiť pozornosť od podstaty, t. j. od toho, že jeho stanovisko nie je úspechom, lež neúspechom, a chce to ako víťazstvo predviesť, keď prízvukuje porážku Maďarska ako svoju vlastnú slávu.

Avšak tu je to, čo chcem pribiť a čo pokladám za škodlivé v politike pána ministra Beneša. Nechcem poslaneckú snemovňu unavovať číslicami, nechcem zdlhavo hovoriť, urobili to na miesto mňa iní, vykonala to tlač. Ostatne je podstatnou vlastnosťou tunajšieho parlamentarizmu, že jeden hovorí, druhý nepočúva, a pokladám za divné, že pán minister Beneš, keď nedostavil sa do zahraničného výboru, lebo vraj ctí parlament a tam chce byť prítomný, predsa nie je tuná. Možná, že on mieni uctiť parlament tým, že nie je tu prítomný, avšak naproti tomu predsa len musím konštatovať, že celému pojednávaniu je neprítomný. Je bezpochybné, že Československo nevyviazlo z týchto vyjednávaní s tou prestižou, ktorej malo docieliť, a príčina toho nie je objektívna, ale subjektívna, t. j. to, že Beneš je zahraničným ministrom tohoto štátu.

Pán minister zahraničia Beneš zvykol si už tomu, aby mohol jazdiť na dvoch koňoch, a domnieval sa, že je to jazda. Avšak teraz prišlo sa na to, že je to len žonglérstvo. Pán minister Beneš chcel mať v ohni vždy dve želiezka a teraz pochodil s nimi tak, že nepopálil nimi iných, lež obidvoma popálil sám seba.

Každý minister má svoj odmeraný čas. Desať rokov je dlhá etapa na javišti svetovom, skoro ako na javišti opravdovom. Pán minister Beneš chcel hrať zástoj s trykami obstarožnej primadony a nezbadal, že toto už ztratilo príťažlivosť u divákov. Tie isté attitüdy, ktoré predtým pôsobily krásou, dnes zdajú sa byť "fars"- om, ten istý rozumový pochod, ktorý pred desať rokmi blýskal sa ako rozum sylogický, dnes javí sa byť jednoducho sofizmom.

Čo bolo životnou silou Československej republiky, t. j. sympatia, táto poklesla, a predsa udržovacia sila tejto republiky nevyplýva z jej vnútornej prirodzenosti, lež z nutnosti vonkajších relácií. Preto pán minister Beneš kládol vždy tak veľkú váhu na zahraničné relácie a práve tu bol postihnutý porážkou. Stanoviskom pána ministra Beneša je znova to, že tu vo vnútri nabývať chce slávu pre seba z porážky Maďarov, avšak toto už nepôsobí. Rozumní politikovia československého štátu práve tak ako striezliví politikovia štátu maďarského sú presvedčení, že následkom nasebaodkázanosti týchto dvoch štátov nemožno udržovať stále to ovzdušie, ktoré systematicky vytvára pán minister Beneš. To stanovisko však, ktoré prejavuje "Prager Presse", orgán pána ministra, v oči Maďarsku, kde od pichnutia ihlou až po grobiánstva, každé číslo preplnené je nenávisťou proti Maďarom, táto politika, ktorou on všade dá vyciťovať nenávisť proti maďarskej menšine, už nevykazuje žiadnych úspechov.

Nikde, a zvlášte vo štáte národnostnom, akým je Československo, neslobodno urážať mentalitu menšín a neslobodno ani otravovať pomer medzi súsedmi v strede Europy. Politika pána Beneša nemôže mať iných výsledkov len tie, že pomery budú sa vždy zhoršovať. Poukazujem na to, na čo poukázal už posl. Kafka, že či možno a či slobodno, aby v dôsledku právnej otázky - mienim tu prípad Pechov - zastavil jeden štát do štátu iného železničný prevoz? Či je možno a slobodno, čo stalo sa najnovšie, že František Ragályi zatknutý bol v Košiciach preto, lebo vraj je v Maďarsku čestným predsedom jedného leventického spolku, a či je možno a slobodno, aby tu beztrestne urážané bolo všetko, čo je maďarské, a pri tom aby vyhlašovalo sa vo svete, že vláda v tomto štáte uskutočňuje požiadavky demokratickej rovnosti.