Je na čase, aby vedenie zahraničných vecí dostalo iný smer, aby minister zahraničia dovtípil sa toho, že nie je zahraničným ministrom svetovej ríše, ale že je zahraničným ministrom malého štátu, národnostne rozčleneného, aby dovtípil sa toho, že my Maďari v tomto štáte nie sme ani páriami ani otrokmi, ani zničiteľnými individuami, ale že sme práve takými štátnými občany tohoto štátu, ako Česi. My nie sme len menšinou, ale my sme dosť silní k tomu, aby sme tam, kde sme boli už 1000 rokov, zostali ešte ďalších 1000 rokov. Je v nás toľko citu pre cnosť a chrabrosť, že ani sa neskloníme, ani nezlomíme, ale bojujeme lojálne, lebo je v nás snaha, aby dohodli sme sa s tým, kto v nás vidí rovného druha, avšak nepoddáme sa tomu, kto, ako pán minister, snaží sa o našu zkazu.

Časy sa menia. Desať rokov obdarovalo mnohých sklamaním, mnohým dalo nádeje, prevahu získala smierlivosť a pri uvažovaní toho nový štát musí svoju cestu nastupovať. A preto pridružujem sa k tým, ktorí pánu ministrovi Benešovi pre jeho zachovanie sa v Haagu odhlasujú nedôveru, a pripojujem sa k tým, ktorí si prajú, aby sme prejav pána ministra Beneša neprijali, ale vyslovili mu naše zazlievanie. (Potlesk poslanců maď. strany křesť. sociální.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Světlík.

Posl. Světlík: Slavná sněmovno! Debata o zahraniční politice v plné schůzi sněmovny jest u nás skoro novinkou. Volalo se po ní prý v zájmu parlamentarismu a zároveň se poukazovalo na to, že naše veřejnost a náš parlament mají malý zájem o zahraniční politiku, ačkoli bychom si měli býti vědomi, že o zdaru a osudu našeho samostatného státu nerozhoduje se jen doma na schůzích a v Národním shromáždění, nýbrž že naše budoucnost je závislá i na situaci mezinárodní.

Samostatný národ nemůže se zabývati jen záležitostmi vnitřního svého života, nýbrž musí bedlivě pozorovati všechno, co se děje kolem něho v oboru politickém, hospodářském i sociálním zvláště dnes, kdy nastává neobyčejné a nebývalé dosud soustředění světa. Tento malý zájem u nás o věci mezinárodní souvisí však více než s domnělou nevšímavostí spíše s tím, že po podepsání mírových smluv, které se staly bez přímého vlivu národa, jak tehdy ani jinak býti nemohlo, dosud se na přečetných poválečných mezinárodních konferencích jednalo o mírové dohody a konvence, jež nám, jako novému a menšímu státu, byly celkem docela vhod. Dosud - až na mírové smlouvy pařížské - neběželo nikdy o dalekosáhlé finanční závazky, které by se citelně dotýkaly dvou generací. Naše veřejnost dosud neměla příležitosti nahlédnouti hodně zblízka, jak těžká práce je likvidovati válku. Jakmile však v Haagu jednalo se o věc, která se živě dotkla nejen celonárodního zájmu finančního a hospodářského, nýbrž také národní cti a prestiže, jakmile bylo možno zahraniční akce, která probudila nejživější interes u nejposlednějšího občana, využitkovati také vnitropoliticky a oposiční tisk začal posledního haagského ujednání využívati proti zahraničnímu ministru a jeho straně, ihned se objevila nebývalá dosud pozornost jak široké veřejnosti, tak i parlamentu. Poprvé událost mezinárodní politiky stala se heslem denního politického boje, v němž jedna strana velebí rozřešení otázky východních reparací v Haagu jako skvělé vítězství a druhá jako nejhanebnější porážku nejen hmotnou, nýbrž i morální.

Čeho jsme si přáli a po čem jsme volali, tedy dnes máme. Parlament projednává v plenu mezinárodní záležitost a celá veřejnost sleduje debatu s největším zájmem. Nevím však, zdali se neřekne, že takto si nikdo onen zájem parlamentu a veřejnosti nepředstavoval, aby totiž z vysoce významné mezinárodní události se stal předmět nejmalichernějších domácích půtek osobních a stranických, místo aby se o ni jednalo věcně a objektivně s hlediska národního celku a jeho prospěchu. (Výborně!)

O čsl. straně lidové se nemůže říci, že by kdy byla v posuzování naší zahraniční politiky postavila se na stanovisko čistě stranické a osobní, ačkoli její poměr ani ne tak k osobě zahraničního ministra, jako spíše k jeho straně nikdy nebyl bez napětí. My také v zahraničním úřadě nemáme žádné posice a v činnosti jeho na venek a jeho zahraniční propagandě katolická tradice našeho národa skoro vůbec se nejeví. Exposice naše na různých výstavách, na příkl. na tiskové výstavě v Kolíně n. R. by to mohly dosvědčiti. V předvolební době ministr zahraničních věcí zasáhl také velmi účinně do politiky vnitřní. Na naši adresu hrozil rozlukou státu od církve, ačkoli nemáme ještě ani proveden modus vivendi. My se nijak netřeseme strachem a úzkostí, řekne-li se rozluka státu od církve. Záleží přece na tom, jak chce kdo toto heslo 19. století, v demokratických státech 20. století celkem anachronistické, realisovati. Ale chci ukázati na tento poměr ministra dr Beneše k nám, abych na druhé straně připomenul, jak přes to, že v jiných věcech máme jiné tendence, jsme jeho zahraniční politiku - která ovšem byla také politikou vlád a většin, ve kterých jsme byli - vždycky ve hlavní její linii, t. j. v úsilí o dobrou shodu se všemi národy a státy a tedy také s Vatikánem, schvalovali, ježto programově nám byla s námi ve mnohém a mnohém shodnou. Poměr náš ke straně zahraničního ministra u nás nerozhodoval. Byli jsme v posuzování zahraniční politiky vždy nestranní, neosobní a objektivní.

Československá strana lidová jako strana s programem inspirovaným zásadami katolicismu, i když stojí rozhodně na stanovisku československého jednotného, národního státu, stojí za cílem mezinárodního, politického i sociálního míru nejen z toho důvodu, že mírná a smířlivá politika je v zájmu našeho státu a každého malého národa, že zvláště slovanští národové a především zase středoevropští Slované potřebují nutně mír, nýbrž i z důvodů zásadních, z těch velkých mravních důvodů, ze kterých katolicism vždycky stál po boku míru a proti válce, vždy podporoval mezinárodní instituce, které by sledovaly uskutečnění míru nejen mezi národy a státy, nýbrž i mezi sociálními třídami. Stojíme na půdě národního i třídního solidarismu. Žijeme v době, kdy křesťanská Evropa může svoji budoucnost budovati jen na této základně. A na této hlavní linii pohybovala se také československá zahraniční politika, která pomáhala účelně budovati nové mezinárodní právo v duchu křesťanské mezinárodní solidarity, jež válku a krveprolití vyloučilo z prostředků řešení mezinárodních sporů a postavilo na místo ní rozhodčí mezinárodní instituce. Náš národ jistě má svoje zásluhy zvláště o vybudování Společnosti národů, při jejímž nedávném desítiletém jubileu se ukázalo, že se stala všeobecně a samozřejmě uznávaným orgánem mezinárodní spolupráce, i když nemá ještě právních a materielních záruk proti svévolným rušitelům míru. Stanovisko ironického a pesimistického přezírání Společnosti Národů je dnes i u fašistů a komunistů překonáno.

Přáli bychom si, jak se o to právě přimlouvá známý evropský publicista, aby se našla forma spolupráce Vatikánu se Společnosti národů, jak by to jistě bylo v zájmu cílů této mezinárodní mírové instituce, když podle slov téhož publicisty je Vatikán sice nejmenším, ale zároveň také největším státem.

S vysokého hlediska této mírové politiky nutno říci, že mezinárodní smlouvy jak mezi Německem a jeho věřiteli, tak i ujednání o východních reparacích, jak byly podepsány v Haagu, znamenají dalekosáhlý pokrok v požehnaném díle evropského míru, k němuž byly položeny základy v Locarnu. Čtvrteční exposé po této stránce nenalézá ani dosti slov, aby co nejokázaleji ocenilo výsledek haagské konference. A skutečně sledujeme-li úsudky celé světové veřejnosti a zvláště také i slovanského veřejného mínění, slyšíme všude nejvřelejší slova uznání. Píše se o Haagu jako o likvidaci minulosti a začátku nového období v životě Evropy. Nikdo - tvrdí se - nebude míti příčiny litovati kompromisu, na který přistoupil v Haagu, neboť hospodářské třenice a politická nevraživost, jak by byly následovaly po event. nezdaru haagské konference, byly by si vyžádaly mnohem větších finančních obětí, než které tam jednotlivé státy přinesly. Všichni musili něco sleviti nebo vzíti na sebe, ale všude nastal pocit ulehčení. Úleva napětí nastala hlavně ve střední Evropě. Soudí se dále, že nyní je upravena cesta ke zlepšení politických styků a k hospodářské a finanční spolupráci, když konečně je skončeno neblahé období mezinárodní tahanice o reparace, jež začalo ve Spaa a které jako balvan stálo v cestě onoho hospodářského dorozumění mezi evropskými státy, jež konečně musí býti důsledkem dohod politických. Ovzduší evropské se vyčistilo. Cituji pouze slova francouzského min. předsedy - třebaže ve Francii Haag je přijímán s velkou reservou - který v londýnském poselství francouzskému národu vyslovuje radost nad zdarem v Haagu, který mocně působí také na londýnskou konferenci odzbrojovací, a praví: "Před 12 lety bylo naší povinností organisovati válku tak, aby byla skončena. Dnes je naší povinností organisovat mír tak, aby trval dlouho". A Jaspar, konče haagskou konferenci, prohlásil: "V Haagu jednalo se o zájmy takové důležitosti, jaké dosud neřešila žádná konference od doby konference mírové. Otázky byly řešeny důkladně. Neskončilo se jako jinde v nejasnostech. Zbývá otázka, budou-li podepsané dohody zachovávány v tom duchu, jakým byly vedeny skoro všecky delegace".

Kdežto evropské veřejné mínění haagskou dohodu mezi Francií a Německem, odkudž nyní odtáhnou poslední okupační oddíly, vítá s jásotem, u nás veřejné mínění dívá se na Haag rozpačitě. Kdežto Marinkovič v Bělehradě, Mironescu v Bukurešti, Schober ve Vídni a Bethlen v Pešti jsou vítáni s vítězným jásotem, u nás je dr Beneš zasypáván výčitkami. U nás, i když zasvěcené finanční kruhy říkají, že čekaly, že to bude horší, že budeme platit ještě více, tož široké vrstvy jsou překvapeny. Je až ku podivu, jak kde kdo hubuje na Haag, ačkoli právě nejrozšířenější tisk ujednání tamější hájí a brání. Bylo proto dobře s naší strany řečeno - nezabývám se obšírně číslicemi, ježto výklad páně ministrův materii tuto do podrobnosti vyčerpává - že haagské dojednání neznamenají pro náš stát ani vítězství ani porážku, ale rozčarování. Reptá-li dnes zarputile národ československý na svého Mojžíše a Arona, pak se zdá, že vedení je tím samo vinno. Po celé desetiletí byli jsme udržováni ve víře, že naši západoevropští strýčkové z Ameriky, kteří přece nám chtějí snést modré s nebe, odpustí nám - pokud jsme čísla tato vůbec znali - až to půjde doopravdy, nejen 25 miliard za hodnoty převzaté z Rakouska, dalších 4·8 miliard osvobozovací taxy, 5 miliard pro maďarské optanty, 500 milionů pro arcivévody, nýbrž možná i 3·9 miliardy za výzbroj našich legií v Italii a ve Francii. Dnes z projevu pana ministra zahraničí víme, že sice nebudeme platiti ani těch prvních 25 miliard, ani těch dalších 4·8 a 5 miliard a 500 milionů, nýbrž jen 1500 milionů osvobozovací taxy a 1300 milionů Francii a Italii, tedy celkem 2800 milionů místo 39.270 milionů, z nichž 29.870 mil. zavázala se naše republika platit zákonem o ratifikaci mírových smluv. Ale rozladění v nejširších vrstvách je už těžko paralysovat! Kdo měl odvahu připravovat veřejnost na placení reparací, byl ministr financí, který ještě před Haagem zasadil příslušný obnos do rozpočtu. Už z tohoto činu ministerstva financí lze posoudit, jak se dívaly odpovědné finanční kruhy na řešení reparací.

Naše strana se tu také neoddávala žádným illusím a byl to náš tisk, který stále připomínal veřejnosti reparace, varoval před přílišným optimismem a proto také u našeho stoupenectva je rozčarování nejméně. Chyba byla, že ministerstvo zahraničí nevštípilo naší veřejnosti v mysl a paměť, za jakých podmínek jsme byli ve světové válce přijati za spolubojovníky, jaké jsou vlastně naše zahraniční závazky a povinnosti podle mírových smluv, čeho bylo a čeho nebylo možno čekati v otázce jejich snížení resp. odepsání. A tak v našich reparacích dělala se celkem diplomatická tajnost. Exposé tuto taktiku hájí a praví, že po dobu projednání reparací veřejná diskuse byla by více škodila, než prospívala. Než tu je nutno poukázati na Německo, jemuž veřejný rozhovor o reparacích, jež se staly osou také vnitřní politiky, prospěl. Snad i nám bylo by prospělo, kdyby evropští rozhodující činitelé byli věděli, jaké je svorné mínění všeho lidu československého, který chtěl, aby se s námi nakládalo jako s vítězi a ne jako s dědici Rakouska.

Nejvíce se dotýká národního citu našeho lidu, že Polsko, Jugoslavie a Rumunsko jsou zproštěni placení a že my jsme postaveni na roveň Maďarsku, které rovněž do r. 1945 bude platiti 10 mil. zl. korun, a že dále musíme za výzbroj legií odváděti ročně Francii 10 mil. papírových fr. po 50 let a Italii z téhož důvodu 20 mil. Kč ročně. Než tu jsme se dopouštěli chyby, že jsme se příliš plácali přes svou kapsu, že jsme nosili na odiv světa svoje spořádané finance - také Snowden byl v Haagu v tomto směru výtečně informován - a zejména a po vzoru hrdých Hanáků o sobě říkali "Me sme me!", že jsme začali platiti svoje dluhy Americe a Anglii per 137 mil. Kč ročně a udiveným sousedům jsme zase hrdě po hanácku se chválili: "Me na to máme!"

A už znovu se vyskytl návrh, abychom taxu za osvobození per 1500 mil. Kč zaplatili najednou. Není pochybností, že by to bylo gesto, které by imponovalo a naší pověsti, že jsme stát finančně dobře vedený, prospělo. Než tu budou musiti naši státníci uvažovati, zda by snad budoucnost mohla přinésti úlevy, jak s tím docela otevřeně počítá veřejné mínění Německa, jemuž reparace z původních 132 miliard Marek byly sleveny Davesovým plánem na 50 a nyní Youngovým na 38 miliard zl. Marek. Z dějin také víme, že vyčkávací stanovisko mnohdy se ve finančních věcech vyplatilo. Budou musiti svoje slovo říci také naši finančníci a národohospodáři, co by se svého stanoviska doporučovali republice. Naším přáním jest, aby se tato otázka řešila s hlediska čistě věcného bez jakékoli sentimentality.

Jestliže naše veřejné mínění v celku hledělo rozpačitě na výsledek v Haagu a nevědělo, má-li či nemá-li věřiti ujišťování haagské delegace, že jsme pochodili velice dobře, má to další důvod v tom, že široká veřejnost československá dosud si jasně neuvědomila, že nemáme ve světě jenom samé přátele a ctitele, nýbrž že máme také odpůrce a rivaly. Za 12 let po válce se situace v Evropě velmi změnila. Za jednání v Haagu působilo dnes už mnoho činitelů nám nepříznivých. Je to francouzsko-italská rivalita ve střední Evropě a na Středozemním moři, která hraje velikou roli také na odzbrojovací konferenci v Londýně. Je to maďarská politika revisionistická a protimírová; je to napětí jihoslovansko-bulharské; je to maďarofilská politika Italie a konečně naše protianšlusové stanovisko. Na této středoevropské šachovníci musilo se v Haagu těžce uplatňovati naše stanovisko, zvláště když Italie - náš poměr k Italii je dán naší aliancí s Jugoslavií - nepokrytě a celou svou vahou se postavila za své chráněnce, Maďarsko, Rakousko a Bulharsko, z kterýchžto států buduje si ve střední Evropě a na Balkáně svoji frontu proti Francii, Malé Dohodě a zvláště proti Československu a Jugoslavii. Italie chce hráti vedoucí roli na Balkáně a ve střední Evropě a proto si zabezpečuje proti Jugoslavii Maďarsko, vůči němuž její přátelství nezná mezí. Právě pomocí Italie podařilo se Maďarsku zvrátiti pařížské návrhy reparační komise a tak otřásti takřka trianonskou mírovou smlouvou a při tom zachrániti čl. 250 této dohody, který umožňuje Maďarům další stížnosti na mezinárodním foru. Maďarsko těží tu také ze starých sympatií západní Evropy, která nemůže zapomenouti na historické Uhry a která až do poslední chvíle před 28. říjnem 1918 chtěla zachraňovat staré Rakousko-Uhersko, aby nepřišla o válečnou náhradu, kterou potom uvalila nám. V náš neprospěch v Haagu také bylo, že labouristický ministr Snowden, který zastupoval Anglii, kladl největší váhu na to, aby za všech okolností byly východní reparace na této konferenci rozřešeny. Dělnický ministr Snowden má nepochybně blíže k imperialismu než k socialismu. Když komise pro východní reparace za prvních 14 dní nevykazovala úspěchů, začal si proti nám počínati tak, jak bychom od zástupce Anglie nebyli čekali, tak jako bychom nebyli také vůči Anglii splnili svoji povinnost ze světové války! Nezbývá, než si uvědomiti při posuzování Haagu a také pro další budoucnost, že s novými poměry mezi západoevropskými mocnostmi nutno počítati a že zvláště fašistická Italie jde bezohledně za svým imperialistickým cílem.

V Evropě nastalo v politickém směru období velmi reelního, střízlivého a sobeckého postupu vzájemných konkurentů. Na evropské šachovnici, jak se objevilo v Haagu, bylo možno konstatovati, že můžeme spoléhati jen na staré své přátele a spojence, na Francii a na Malou Dohodu. (Výborně! Potlesk.) Je pravda, že Francie se nepostavila plně za stanovisko Malé Dohody, jak bylo smluveno při návštěvě Mironescově v Praze, že totiž Malá Dohoda nepůjde vůbec na konferenci, nepřijme-li Maďarsko předem návrhy pařížské reparační komise. Je pravda, že Francie byla také ochotna podepsati Youngův plán bez Malé Dohody, ale na druhé straně rytířsky se k nám zachovala co se týče jejího reparačního účtu a stála při nás, když naši zástupci vedle škrtnutí velkých obnosů za rakouské hodnoty a statky maďarských optantů a arcivévodů žádali a dosáhli snížení osvobozovací taxy a vymohli jednoprocentní podíl na maďarských a bulharských reparacích. To nám zajišťuje, že v budoucnosti nebude se o reparacích jednati bez nás. Exposé pana ministra zahraničí tyto zásluhy Francie plně zdůrazňuje.

V naprostém souhlasu a jednotnosti vystupovala však v Haagu Malá Dohoda, která zde přestála nový křest ohněm. Kolikráte jsme slyšeli v zahraničním výboru i v plénu sněmovny se strany maďarské a německé, že Malá Dohoda se vlastně rozpadla, že nemá smyslu a cíle, že je to prázdný diplomatický pomysl. Mluvili tak i zástupcové dnes vládních německých stran. Ale v Haagu se znovu ukázalo, že tomu tak není, že pravdou je pravý opak, že Malá Dohoda stojí zde pevně a solidárně, že má veliký význam i pro budoucnost střední Evropy. (Výborně!) Exposé pana ministra tyto okolnosti podtrhuje co nejvýznačněji. Bylo také na to v československém tisku již vděčně poukázáno, že Jugoslavie odepřela podepsati Youngův plán, přes výhody, které jí poskytuje, dokud také my jsme se nerozhodli s výhradou podepsati. Jihoslovanský ministr zahraničí Marinkovič prohlásil, že Malá Dohoda chtěla v Haagu zlikvidovati všechny válečné otázky, které dosud nebyly rozřešeny mezi ní na straně jedné a Rakouskem, Bulharskem a Maďarskem na straně druhé. S Rakouskem a Bulharskem se to podařilo, jenom s Maďarskem dosud nikoli. Haag tedy zlepší také dosavadní poměr Malé Dohody ke slovanskému Bulharsku, jehož sblížení s Jugoslavií a celou Malou Dohodou jako Slované si vřele přejeme. (Výborně! - Potlesk.)

Malá Dohoda ukázala v Haagu pevnou solidaritu. Úkolem naší zahraniční politiky pro budoucnost musí býti nejen Malou Dohodu v dosavadním obsahu a rozsahu upevniti, nýbrž rozšířiti a prohloubiti. Zvláště jde o Polsko, které svou dohodou s Rumunskem doplňuje jaksi Malou Dohodu. Polsko ve svém vlastním zájmu politickém a hospodářském musí se s námi čím dále tím více sbližovati, kdyžtě budeme navzájem na sebe odkázáni tím více, čím více bude se Francie vyrovnávati s Německem. I když dnes Německo není už tím nebezpečím, jakým bylo dříve, neboť národ německý ve XX. století už neroste tak jako se rozmáhal ve století XIX, tož přece k vůli rovnováze ve střední Evropě je potřeba slovanské kooperace. (Výborně!) Polsko musí se opírati o samostatné Československo a naopak, jak tomu již bývalo v dějinách. Malé věci nás stále sice dělí, ale velké věci nás spojují.

Pro vstup Polska do Malé Dohody vyslovil se nedávno také býv. zahraniční ministr rumunský Duca, který ve smyslu politiky Jonescovy a Bratianovy přeje si i vstup států baltických a Řecka. Je plně pravda, co bylo v posledních dnech řečeno, že vybudování solidarity středoevropských států by prospělo všem a že především o tuto věc by se měly středoevropské vlády starati. Středoevropská solidarita by byla nejlepším úvodem k Panevropě. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Na konec nutno ještě jednou s hlediska mezinárodního míru výslovně uznati, že v Haagu podepsána byla řada vysoce důležitých mírových smluv, které znamenají další vývoj poválečných smluv mírových - v tom ovšem tkví pro nás také jisté nebezpečí - a s mezinárodního stanoviska jsou velkým triumfem diplomatů ve smyslu hospodářské a finanční likvidace války. Nebylo významnější mezinárodní konference v Evropě po versailleském míru než byla poslední konference v Haagu. Škoda, že ohlas této velké události také pro náš stát nebyl v našem národě tak jasný, jako téměř všude v evropských státech. Kdyby naše veřejnost byla bývala lépe před Haagem podrobněji informována, byla by snad mohla spravedlivěji oceniti práci našich diplomatů. Je viděti, že k ocenění diplomatických akcí je nutno v demokracii připraviti půdu také doma. Chce-li býti lépe oceňována, musí býti za našich až předemokratisovaných poměrů zahraniční politika demokratičtější. Haag stal se poučením pro náš zahraniční úřad právě tak, jako je rozčarováním pro československou veřejnost. Bude ještě mnoho záležeti na jednání v Paříži. Přáli bychom si, aby tam do československého poháru nepadly už další kapky pelyňku. Doufejme, že po Haagu budou všecky československé strany bdělejší v zahraničních otázkách, že naše zahraniční politika opře se více o parlament a veřejnost, když podle maďarských pramenů řekl prý zástupce jedné velmoci středoevropským diplomatům, že střední Evropa prý jest jako domek z karet, který by se prý snadno mohl zhroutiti a pohltiti celý politický a hospodářský systém vybudovaný r. 1919. Je nutno ukázati, že toto jest omyl a že zvláště československý národ stojí ve střední Evropě na bdělé stráži, zvláště když nyní ví, na koho se smí spoléhati a na koho nikoliv, a když na druhé haagské konferenci nastalo pro něho v mnohém směru velmi zdravé rozčarování. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Hrušovský.

Posl. Hrušovský: Zaiste nikto nebude upierať právo kritiky, už či je ona vedená s hľadiska politického alebo národo-hospodárskeho, nad takou významnou vecou, ku ktorej riešeniu sišli sa zástupci takmer všetkých národov Europy a ktorá vo veľkej miere týkala sa i nášho politického a hospodárskeho života nad riešením reparačného problému. Ovšem, ale medzi kritikou a kritikou je veľký rozdiel. Kde kritika nezaujíma zodpovedné stanovisko, ale kde jej vodítkom je za každú cenu snižovať prácu vykonanú zodpovednými štátniky v tejto veci, tam kritika nie je nič iného, než vyložený defaitizmus, ktorý verejnú vec vždy len ohroziť môže.

Pánovia a dámy! I tú najostrejšiu kritiku pokladal by som za oprávnenú, jestli kritik pokladal by haagské ujednania preto za zlé, lebo boly snáď v protive proti všetkým predchádzajúcim optimistickým prehláseniam vlády, rešp. vlád naších, tak ako tomu bolo na pr. v niektorých iných štátoch, alebo jestli kritik prišiel by k tomu úsudku, že finančné ťarchy, vyplývajúce z ujednania, zaťažujú poplatníctvo tohoto štátu mierou neúmernou a nesnesiteľne tvrdou, alebo konečne keby usúdil, že bolo by možné dosiahnuť i priaznivejších podmienok. Vtedy pokladal som ostrú kritiku nielen za jeho právo, ale i za jeho povinnosť - povinnosť zodpovedného politika a seriózneho národo-hospodára.

Mám však za to, že rozhodujúcim momentom pri posudzovaní haagskych ujednaní nie je tá otázka, koľko má ktorý štát platiť, ale tá otázka, ako ktorý štát z vojny vyšiel. A tu prijde presné skúmanie toho: čo ho vojna stála, čo vydal na úpravu zpustošeného územia, koľko platil na životoch a koľko má válečných dlhov. Je naprosto nesprávné reparácie počítať extra, vyzdvihnúť len našu absolútnu povinnosť a porovnať ju s absolútnou povinnosťou iných štátov. Kto to robí, ten nechce vidieť, že Haag je len čiastkou válečného účtu. Kto hovorí iba o tejto čiastke válečného účtu a ostatné zakrýva - ten švindluje. Kritika zlovoľná je v tom, že zamlčujú sa faktá. Takáto kritika nehovorí o sile jednotlivých štátov, neporovnáva hospodársku silu našu s hospodárskou silou iných štátov, ponecháva stranou na pr. porovnanie účtu hospodársky menej vyspelej Jugoslávie, nechce vidieť, koľko dala ona do vojny k oslobodeniu 8 milionov Juhoslovanov a koľko sme dali do vojny my k získaniu 14 milionov obyvateľstva pre našu samostatnosť. (Výborně!)

Preto, vážená snemovňa, k predmetu prítomnej debaty musím prehovoriť s tohoto hľadiska. Keď teraz ujal som sa slova za klub poslancov čsl. strany nár. socialistickej, učinil som to nielen preto, aby som tlumočil stanovisko klubu a strany k haagskému ujednaniu, ale aby som prispel i k osvetleniu niektorých podstatných a zaujímavých momentov celého nášho reparačného boja, sledujúc v desiatich rokoch s pozornosťou našu zahraničnú politiku, obzvlášte jej vzťahy k Maďarsku, a súc svojho času slovenským poradcom našej mierovej delegácie, a ako taký svedkom nielen stanovenia všeobecných smerníc mieroveho jednania r. 1919, ale obzvlášte osnovania mierovej smluvy trianonskej r. 1920.

Jestliže, slávna snemovňa, vidíme dnes, že v určitých kruhoch usilovne pracovalo sa a pracuje na vytvorení prostredia nepriateľského haagskym ujednaniam, tak buďme si vedomí toho, že prostredie nevytvára človeka, ale ľudia robia toto svoje okolie. Ide o to, z akých motívov a s akými konečnými cieľmi.

Rád by som chcel uviesť tu jeden veľmi charakteristický rys nášho politického života vzhľadom k zahraničnej politike a k mierovým smluvám a ich dôsledkom obzvlášte. V dobe, keď naše Revolučné Národné shromaždenie prejednávalo ratifikáciu smlúv versaillskej a saint-germainskej a naše prvé volené Národné shromaždenie ratifikáciu smluvy trianonskej, debát účastnil sa celý rad rečníkov, rečníkov všetkých politických strán v parlamente zastúpených. A tu až do očí bije jedna veľmi zaujímavá okolnosť, a to fakt, že mimo zprávy zpravodaja p. kol. dr Hnídka pri smluvách versaillskej a st.-germainskej, mimo zprávy mojej ako zpravodaja smluvy trianonskej, ďalej mimo výkladu ministra dr Beneša, z celého dlhého radu rečníkov reparačného problému dotkli sa len 2 páni, o ktorých sa ešte zmienim. Vtedy reči všetkých ostatných rečníkov buďto oplývaly hymnami vďaky veľkým spojencom alebo odmietaly smluvy ako nespravodlivé k inonárodným menšinám - ale o hmotných veciach, o reparáciach nebolo počuť slova, patrne ich brali za vec samozrejmú. Vo všetkých rečiach veľmi sa zdôrazňoval citový moment a ponad reálné veci, ponad naše finančné záväzky prešlo sa s určitým pohŕdaním. Dnes ovšem určití páni - ponaváč sa im to hodí - ponad citovú stránku veci prechádzajú na denný poriadok, nechcú ani počuť o veľkých obetiach na životoch a statkoch, ktoré priniesli naší spojenci i v záujme nášho oslobodenia, a výlučne oberajú sa hmotnou stránkou likvidovania vojny. Je to ovšem nesprávné, je v tom ovšem značná dávka hypocrisie, lebo jedine dôstojným a vo skutočnosti jedine nám prospešným spôsobom jednania naších haagskych delegátov bolo, že počítali práve tak s citovou a morálnou, ako i s hmotnou stránkou reparačného problému.

Z čoho vznikly naše formálné finančné záväzky, ktoré definitívne boly upravené v Haagu? Bez otázky z mierových smlův, ktoré sme podpísali a ktoré sme ratifikovali. Tieto smluvy schválily všetky čsl. strany Národného shromaždenia bez rozdielu, či boly stranami vládnymi alebo nie. Tieto mierové smluvy uložily nám veľmi ťažké finančné záväzky a zo slov zpravodajov vyznievala úzkostlivá starosť o to, ako ťažko zaľahnú tieto záväzky na náš budúci hospodársky život. Parlament smluvy tie však bezo slova protestu schválil.

Ovšem neuzavieram sa pred tou skutočnosťou, že parlament, keď ratifikovať mal mierové smluvy, nachodil sa v podstate veci pred fait accompli, ako to už vo všetkých parlamentoch býva pri schvaľovaní mierových smlúv inaugurujúcich samostatnosť patričného štátu. Ale možnosť protestu a kritiky bola tu predsa. Avšak nenašlo sa jediného človeka v našom parlamente, ktorý by vtedy bol pozdvihol slova protestu proti naším reparačným povinnostiam. A jestli ozvala sa kritika alebo protest z radu rečníkov, tak to bolo výlučne vo veciach čiste politických a nie hospodárskych, vo veciach klauzúl politických, hraničných atď. a nie vo veciach reparačných. Z veľkej čiastky ostatne more patrio použili rečnici debatu k polemikám čiste strannícko-politickým, nesúvisiacim vôbec s mierovými smluvami a ich podmienkami.