Je to jakýsi pathologický zjev, bohužel, nejenom našeho veřejného života, že hana nalézá vždy větší ozvěnu než pochvala i tenkráte, když tato hana pochází od politiků, kteří nepochodili v politice, nebo od bankovních ředitelů, kteří nepochodili v bankách. (Výborně!)

Slavný sněme! Řekl jsem na počátku svých vývodů, že budeme hlasovati pro schválení zprávy pana ministra zahraničních věcí také proto, že považujeme za úspěch, že vůbec došlo k jednání v Haagu a že vedlo k určitým výsledkům, neboť je pravda, že toto ujednání, jakmile bude ratifikováno, uvolní evropské ovzduší a usnadní další spolupráci mezi národy. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Slavný sněme! Každému z nás je známo, jaké naděje byly připínány k vytvoření Společnosti Národů. My všichni jsme očekávali podstatně rychlejší změny, které mezinárodně tato nová organisace ve světě způsobí. Zejména očekávali jsme rychlejší postup v odzbrojování. Tyto změny nenastaly a je pochopitelno, že původní nadšení z existence Společnosti Národů se postupem doby měnilo v jakousi rozmrzelost i na straně velmi vřelých přátel Společnosti Národů, kterými jsou socialisté. Víme, že lidé ze socialistického tábora, kteří velmi živě se zúčastnili jednání právě v odzbrojovacích jednáních této mezinárodní organisace, francouzský delegát Paul Boncour a belgický delegát de Brouck@ere, dosti rozmrzele opustili zasedací síně ženevské. Víme, že v ostatních vrstvách dokonce jakési pohrdání Společností národů se rozšiřuje. Kdo chce býti u nás považován za politika vyššího slohu, dnes o Společnosti národů přece již jinak se nevysloví než s pohrdavým úsměškem.

Je pravda, že zasedání Společnosti národů neposkytuje vždy dojem právě velmi utěšený. Ale, slavný sněme, buďme upřímnými: Poskytuje vždy také jednání našeho zákonodárného sboru nejutěšenější podívanou, nebo poskytují jiné parlamenty - to nemyslím o diktátorských, ať je to na jihu, nebo na východě Evropy - takový obraz, abychom jím mohli býti vždy nadšeni? Jistě že ne. A přes všechny ty chyby, které parlamentarismus dnes má, které jsou nám velice dobře známy a které jistě přemnohý z nás by si přál co nejrychleji odstraniti, přes to, že se nám to nedaří tak, jak bychom si přáli, dokud nebude nalezeno něco lepšího, (Výkřiky posl. Gottwalda. - Místopředseda Špatný zvoní.) pořád ještě platí známá slovní hříčka Cavourova: "La pire des chambres vaut mieux que la meilleure des antichambres" - nejhorší sněmovna, nejhorší síň pořád ještě má větší cenu než nejkrásnější předsíň. Dokud nebudeme míti nic jiného, spokojme se s tím, co máme, s parlamentem, se všemi jeho chybami a snažme se, abychom tyto chyby odstranili, neboť jsme si toho vědomi, že přes všechny tyto chyby parlament, sněmovna, která jest založena na všeobecném volebním právu, vytváří kolektivního ducha národa. A zrovna tak Společnost národů, třebas její zasedání neposkytuje dosud toho obrazu, jak jsme si jej představovali a jak bychom chtěli, aby zůstával v naší představě, vytváří mezinárodního ducha, vytváří ovzduší, které jediné bude způsobilé, aby umožňovalo sblížení národů. Dokud nebudeme míti něco lepšího, musíme podporovati Společnost národů. (Výkřiky posl. Gottwalda.) Konference v Haagu nevyšla z formy ženevské, ale byla nesena duchem ženevským, byla nesena poznáním, že jen ve vzájemné shodě a ve vzájemném porozumění je možno překonati obtíže poválečné Evropy a že jen ze šetření zájmů druhých národů může vzejíti ochrana zájmů vlastního národa. Třeba že tedy nevzešla ze Ženevy, posílí jistě konference v Haagu Ženevu a všechny ty, kteří v Ženevu kladou jisté naděje.

Dovolte mně, paní a pánové, abych v závěru svých vývodů poukázal ještě na hospodářské následky, které ujednání v Haagu bude míti především pro náš rozpočet. Já mám za to, že v našem rozpočtu, třeba nyní bude figurovat nová položka, tato položka úplně zapadne, že pro náš rozpočet bude roční kvota, kterou budeme platiti, bezvýznamná a že neporuší té stability rozpočtové (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.), na kterou p. ministr financí plným právem klade takovou váhu, neboť v našem rozpočtu se najdou jistě místa, kde bude možno provésti potřebné škrty, aby se těch 80 milionů z dosavadního stavu příjmů opatřilo, škrty, o kterých dnes nechci mluviti.

Ale daleko větší význam může míti pro naše hospodářství ostatní část ujednání v Haagu, zejména ujednání, která se týkají Německa. Je jisto, že oproti dnešnímu zatížení německé říše znamená ujednání v Haagu podstatné uvolnění a na druhé straně je jisto, že věřitelské státy nutí přímo Německo k zápůjčkám, od kterých očekávají rychlejší zaplacení svých pohledávek, které potřebují dříve, nežli by podle ujednání měly býti v ročních lhůtách placeny. Tu je jistě vážný úkol našich hospodářských činitelů, aby včas vyšetřili, jaký vliv budou míti tyto okolnosti na naše hospodářství, a aby čelily případným škodlivým účinkům.

A konečně vytvoří se na základě ujednání v Haagu veliká nová mezinárodní instituce, mezinárodní banka, která nesporně bude vykonávati značný vliv na světové hospodářství. Na tuto banku budou míti vliv různé státy různě veliké. Mám za to, že bude úkolem naší zahraniční politiky, aby působila, aby úprava mezinárodních finančních závazků, která vyšla z Haagu, nesloužila pouze ziskům mezinárodního kapitálu, jenž bude v této bance soustředěn a jehož zisky musely by býti vykoupeny zvýšenou námahou pracujícího lidu. Úkoly, které našim hospodářským odborníkům se zde kladou, jsou nové, jsou velmi vážné, takže události v Haagu nesmíme posuzovati s hlediska demagogické líbivosti - žádný občan tohoto státu - nýbrž musíme se jimi velmi vážně zabývati tak, abychom nepřišli nepřímými důsledky válečných následků ke škodě. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Ke slovu je přihlášen p. posl. inž. Kallina. Uděluji mu slovo.

Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Než se budu zabývati zprávou pana ministra věcí zahraničních, o níž se má konati rozprava, řekl bych několik slov k parlamentnímu projednávání této zprávy. Pan ministr věcí zahraničních několik let úmyslně míjel plenum této sněmovny, a to jaksi za trest, poněvadž při jedné z posledních zpráv, které s tohoto místa podával, několik výkřiků vzbudilo jeho nelibost. Že si většina sněmovny dala po léta líbiti takovéto jednání, jest samo o sobě příznačné pro poměry českého parlamentarismu. Nejvíce však musí překvapiti, jestliže se, přes to, že tyto věci byly známy, našly časopisy, které nynější rozhodnutí Benešovo, že bude podávati zprávu v plenu, nazývají pokrokem. V tomto rozhodnutí dr Beneše nevidím naprosto nějaké vyšší oceňování plena, nýbrž jen pokračování v jeho povýšeném stanovisku. Jeho rozhodnutí, že bude mluviti v plenu, vzniklo čistě jen z důvodů oportunních, poněvadž tentokráte záleželo mu opět na tom, aby se vyhnul rozpravě o podrobnostech, kterou podle zkušeností lze konati jen ve výboru. Dále potřebuje, aby v plenu došlo k hlasování pro něho příznivému, které má přece předem zajištěno jednak od naddemokratických stran, které přes nejostřejší kritiku a přes to, že to odporuje jejich programovým požadavkům, vždy se schovají za otázku důvěry a jednak od stran, o jejichž jednání rozhodují jen státní důvody. Dr Beneš jest příliš chytrý demokrat a obratný diplomat, než aby nevyužil všech těchto výhod, které se mu nabízejí, aby aspoň navenek mohl vyložený haagský neúspěch své osobní politiky okrášliti projevem důvěry tak zastrašené vládní většiny. Již to, co předcházelo a výsledek hlasování v poslední schůzi zahraničního výboru, potvrzují samy o sobě správnost mého mínění, že se dr Beneš tentokráte vědomě vyhnul rozpravě ve výboru. Bylo by však nesprávné domnívati se, že příčiny nespokojenosti, které sahají daleko do koaličních kruhů, dlužno spatřovati jen v haagském neúspěchu. Nelze neuznati, že zde padá také značně na váhu nepřátelské stanovisko proti presentovanému kandidátu presidentství dr Benešovi.

Po tomto úvodu chci se nyní věnovati projednávanému předmětu. Haagská konference jest pro mne zhroucením jednostranné zahraniční politiky dr Beneše a Malé dohody, plující jednostranně ve francouzských vodách. Chápu tedy také velkou nespokojenost české veřejnosti, která po celé desítiletí ochotně věnovala sluchu Benešově propagandě a byla ukolébána bludem, že mentalita, která převládala v době mírových diktátů u velkých dohodových států, stále ještě trvá a která musila nyní náhle poznati, že válečná psychosa zmizela a že zájem států Velké dohody pro nově vybudované malé státy značně poklesl. Pokud jsme upozorňovali v řečích a článcích, že nenávistné smlouvy z r. 1919 musí býti zrevidovány, nemají-li všichni národové utrpěti škodu, nemá-li neklid ve světě vzrůstati a má-li tento mocenský mír býti nahrazen v zájmu národů skutečným mírovým stavem - dr Beneš odpovídal za jásotu českého tisku: "Ustanovení mírových diktátů jsou nezměnitelná, sama jejich nezměnitelnost zaručuje zachování míru." V očích dr Beneše, jak známo, sám pokus přikročiti v zájmu hospodářském a sociálním k utvoření větších hospodářských jednotek - utvoření celní unie Německa s Rakouskem - platí za ohrožení míru nebo, jak se drasticky vyjádřil, že taková celní unie znamená pro něho válku. Celé umění jeho diplomacie vyčerpávalo se k největší škodě pro všechny zúčastněné národy, vlastní nevyjímaje, ve ztrnulém zdůrazňování nezměnitelnosti i nejnesmyslnějších mírových diktátových ustanovení, jejichž nezměnitelnost byla povýšena přímo na dogma politiky Malé dohody. Zachování tohoto dogmatu věnoval práci celého desítiletí, aniž rozeznal, že velké dohodové státy pod nejrůznějšími tituly a usneseními konferencí od Spaa přes Londýn, Locarno, Ženevu a Haag, soustavně pracovaly, aby ponenáhlu, vypustily nejneproveditelnější ustanovení.

Ze světové války s jejími ohromnými dimensemi ukázaly se zvláště v hospodářském oboru následky a souvislosti, které musily každému odpovědnému vůdci státu uložiti za povinnost, aby razil cestu návratu spořádaných poměrů, nemá-li celou Evropu zachvátiti chaos, který by nešetřil ani vítězů, ani poražených.

Dokonce francouzský ministr věcí zahraničních Briand již ve své sněmovní řeči dne 11. července 1921 rozpoznal veliké nebezpečí a dosah následků pařížských nenávistných smluv, ale na škodu evropských národů neměl odvahy, aby vylíčil masám lidu vybičovaným k šílenství tyto následky i pokud jde o Německo, nebo aby se jimi řídil při své politice. Ve své řeči spokojil se tím, že to učinil jen pro daleko ležící Turecko, ačkoliv každému prozíravému člověku musilo přece býti jasno, že každé jeho slovo má plnou platnost také pro středoevropské mírové smlouvy a státy. Prohlásil: "Jedno z dvojího: buď chceme v budoucnosti žíti v přátelství a míru s Tureckem - jest to moje vroucí přání - a obnovíme opět své styky, jako byly před válkou, nebo zůstaneme ve stavu trvalého nepřátelství. V tomto případě musí Francie neustále vydržovati vojsko na hranicích Cilicie a Syrie, stále bojovati. Jestliže většina takto smýšlí, bylo by lépe, aby konflikt byl ihned vyřízen zbraněmi, a to za každou cenu. Podle mého mínění měli bychom však od toho upustiti. Jestliže dva národové mají opět navázati styky, musí se to státi v duchu přátelské spolupráce pro budoucnost. Pak opět nabývá významu také otázka hranic, příslušenství řek, hor a železničních tratí. Není přece možno, aby jeden národ usadil se trvale na území druhého a odnímal mu jeho zdroje příjmů." A v další části své řeči prohlásil: "Francie prohlašuje, že neklade žádného požadavku, který by se příčil zásadě národnostní." A dále pak: "Turečtí nacionálové jsou nedůvěřiví jako všichni nacionálové. Snad z reakce na určité přehnané krutosti mírové smlouvy byli zatlačeni k tomuto nacionalismu. Jde-li o Francii, nazýváme tyto city patriotismem. Jde-li o někoho jiného, i když jejich zdroj jest týž, nazývá se to fanatismem."

Domnívám se, že porovnáme-li tato slova Briandova s francouzskou politikou, která byla skutečně provozována, osvětluje to pronikavě nešťastné poměry, jimiž strádají evropští národové. Kdyby si ministři věcí zahraničních Velké i Malé dohody vzali k srdci tato Briandova slova a stali se hlasateli tohoto názoru sloužícího skutečnému míru, bylo by jistě bývalo možno uklidniti francouzskou nacionalistickou vlnu nenávisti. Zde byl by mohl při své mnohostrannosti a pohyblivosti velmi záslužně také působiti dr Beneš, neboť francouzští politikové majíce oporu v Polsku a Malé dohodě a jsouce jimi povzbuzováni mohli se tak bez rozpaků vyzuřiti proti Německu. Pro Francii nastaly okamžiky vystřízlivění teprve tehdy, když se přes politiku plnění Německa pod socialistickým vlivem, k velké škodě pracujících vrstev, příliš bezohledným udržováním v otroctví, ukázaly známky nové hospodářské zkázy a hrozilo nebezpečí, že vyschnou zdroje, které jedině umožňují Francii, aby pokračovala ve své politice zbrojení, udržující národ ve vítězné psychose. Politika Francie odporuje tak velice Briandovým slovům, která jsem zde uvedl, že lze mluviti jistě jen o vědomé surovosti francouzské politiky a jejich trabantů. Cíl této politiky, maskován mírovými řečmi a demagogickými hesly, není nic jiného, než aby německý národ byl po celé generace zotročen a sloužil francouzskému opojení z moci.

Anglie, jak se zdá, jako prvý stát, bohužel velmi pozdě, poznala, že zdrcení Německa způsobí ohromné rozšíření moci Francie a že zároveň evropské hospodářství bude vydáno na pospas americkému velkokapitálu. Nelze pochybovati, že tyto následky v oboru hospodářském nejsilněji budou působiti v celně-politicky zbalkanisované části Evropy, to tedy znamená, čím jsou celní území menší. Toto vlastní ničení Evropy, přímo zvěčněné zachováváním nenávistných ustanovení mírových diktátů, začíná nyní osudně působiti také na velké dohodové státy. Anglická dominia usilují odtrhnouti se státoprávně od mateřské země - mizející mocenský vliv Evropy v oboru hospodářském a politickém začíná se totiž mstíti. Naproti tomu ohromný vzrůst moci Ameriky, jako jediného skutečného vítěze světové války, hrozí zasaditi smrtelnou ránu evropské pevnině jako někdejšímu světovému, kulturnímu, mocenskému a hospodářskému středisku. Odpovědným evropským politikům mělo by tedy býti jasno, že pokračování v dosavadní úzkoprsé politice vítězů a také vítězů, opírající se o nezměnitelnost mírových diktátů, může tento hrozivý vývoj jen urychliti.

Vidím tedy v průběhu posledních haagských vyjednávání, třebas i jen malý pokrok k vzchopení jen potud, že velké dohodové státy, jak to vyjádřil na příklad anglický kancléř pokladu vůči dru Benešovi sice drasticky, ale jistě velmi srozumitelně, snaží se vyprostiti se z ohledů na velikášství malých států vzniklých jistě nikoliv ku prospěchu Evropy, aby upravily cestu velkorysé politice, která by mohla vésti po pronikavé revisi mírových smluv ke skutečné konsolidaci Evropy.

Dovedu cítiti jako česká veřejnost a především dr Beneš, jak bolestné to musí býti, když člověk vynesen vlnami válečného štěstí na vrchol - ale jako vlna za vlnou se valí - musí se příliš brzy podrobiti skutečnostem normálního života národů. Také v budoucnosti budou moci jen velké národy vykonávati rozhodující vliv na osud světa.

V zápolení 28 národů, které se spojily ke zničení Německa z touhy po odvetě a z obchodní nenávisti, byly i drobné národy nadšeně pozdraveny jako váleční pomocníci. Dnes, 10 let po skončení války musí se pomalu opět spokojiti, že převezmou úlohu popelky. Předepsání liberační taxy Československu, přes to, že byla snížena, jest jistě nejtěžší ranou, kterou bude lze v plné míře oceniti teprve v nejbližší době na ztrátě prestiže. Přiznání jednoprocentního podílu na východních reparacích musíme označiti jistě jako zahanbující pro vždy projevované sebevědomí vítězů, zvláště když s těmito hubenými výsledky Benešovy zahraniční politiky, která vytáhla do pole s ohromnými prostředky, porovnáme úspěšné závěrečné jednání Rakouska a Maďarska v Haagu. Nesmí se zapomenouti, že Rumunsku byl škrtnut celý liberační dluh 1.900.000 zlatých franků. Nemám v úmyslu dokazovati dru Benešovi, zda pochodil v Haagu číselně dobře nebo špatně; chci pojednati o jeho referátě, pokud se obírá otázkou reparací, jen potud, pokud zřejmě odporuje skutečnostem, a chci uvésti na pravou míru tvrzení o úspěších, jichž dosáhl. V úvodní části svých vývodů, v nichž se zabývá zdánlivým odporem a bojem Německa proti reparacím, vylíčil vývoj počátkem roku 1923, jako kdyby bylo Německo svévolně odmítlo platiti další platy a tím zavinilo, že se použilo sankcí - obsazení Poruří. Dr Beneš mluví dále o tom, že reparační částka 132 miliard marek předepsaná kdysi Německu, které, jak známo, žádný vážný národohospodář nebral vážně, nebyla sice Dawesovým plánem snížena formálně, ale že fakticky byla snížena na 50 miliard zlatých marek. Dr Beneš dále vypočítává, že dnešní kapitálová hodnota německých reparačních platů podle Youngova plánu, počítáme-li s 5 1/2%ním zúročením, činí asi 38 miliard zlatých marek a že tedy německý reparační dluh byl snížen o 33%. Tato hra s čísly mohla by působiti dojmem, jako by se bylo Německo při tomto vyjednávání skutečně setkalo u odpůrce s uznáním. Vědomě se totiž zamlčuje, že Německo, aniž se počítají ohromné hodnoty, kterých pozbylo ztrátou území, věcné a majetkové hodnoty, které pozbylo, podle výpočtu státního říšského úřadu do 31. srpna 1925, musilo zaplatiti z titulu mírové smlouvy již na dávkách 60 miliard zlatých marek. Kdyby všechny tyto ohromné oběti, které Německo zaplatilo již během desíti let, byly bývaly skutečně započteny na účet reparací, byl by musil svět uznati, že to hraničí s nelidskostí, chtíti ještě po dva lidské životy vymačkávati částky ustanovené Youngovým plánem. Z těchto zjištění však také vysvítá, že čísla, která uvedl dr Beneš, a zdánlivé snížení reparací ze 132 miliard na 38 miliard naprosto odporuje skutečnostem. Také tvrzení dra Beneše, že Youngovým plánem, zřízením mezinárodní banky a okamžitou mobilisací velké části německých reparačních platů prozatím do maximální výše 300 milionů dolarů, reparační problém byl více méně odpolitisován, patří k oněm proslaveným pokusům o uvedení v omyl, které jsou asi nářadím poválečné diplomacie. Mobilisace těchto částek nebo reparačních dlužních úpisů neznamená přece prakticky nic jiného než rozšíření dosavadní moci věřitelů, neznamená přece nic jiného než zotročení německého národa ve prospěch mezinárodního bankovního kapitálu. Jde přece o rafinovaný pokus téměř znemožniti Německu, i tehdy, kdyby při nejlepší vůli nemohlo splniti nové platební podmínky, změnu těchto platebních podmínek. Jest přece neuvěřitelné, že dr Beneš má odvahu, přes to, že přesně zná tyto úmysly a souvislosti, nazývati výsledek haagského vyjednávání po této stránce skutečnou likvidací války. Ale více než to, musím žasnouti nad jeho krátkozrakostí, že nechápe, že ve chvíli, kdy se pro tyto přehnané požadavky německé hospodářství zhroutí, bude tím přece Československo jako sousední stát postiženo nejtíže. V této souvislosti bylo by také zvlášť zajímavé věděti, je-li správná zpráva, že při skončení konference k největšímu překvapení účastníků konference zdvihl se dr Osuský a hájil zásadní nárok Československa na německé reparace. Poněvadž se ministr zahraničních věcí o této otázce ve své obšírné zprávě nezmínil, vítal bych, kdyby k tomu zaujal stanovisko ve své závěrečné řeči.

Z vývodů věnovaných východním reparacím a osvobozeneckému dluhu lze seznati, že zde došlo mezi Malou dohodou a Maďarskem, lépe řečeno mezi Francií a Italií, několikráte podporovanou Anglií, k tuhému zápolení o vliv v jihovýchodní Evropě. Není sporu, že výsledek ukazuje, že pro Maďarsko podporované Italií - máme-li na mysli poměry, jaké zde byly ještě před 4 léty, a v porovnání s dnešním stavem - se situace nápadně obrátila ke škodě Malé dohody. Politika podpichování neustále provozovaná vůči Maďarsku se naprosto neosvědčila a Maďarsko svou promyšlenou a moudrou zahraniční politikou může dnes býti hrdo na své úspěchy v Haagu. Na tom velmi málo mění i neobyčejně opatrně formulované výroky dra Beneše, jimiž se snaží vzbuditi dojem, že Maďarsko dosáhlo jen malý zlomek toho, čeho dosáhnout chtělo. Zvláště neodůvodněný zdá se mi triumf dra Beneše v otázce pozemkové reformy. Jsem přesvědčen, že vyjednavači dr Beneš a Osuský v těchto dnech si velmi často připomínali slova, která napsal profesor Pekař: "Domnívám se, že nesloužíme naší národní věci, jestliže se jakkoliv maskovanou loupeží nebo násilností zmocňujeme hospodářských statků, které dosud byly v rukou národního nepřítele." V západních demokraciích zůstává totiž soukromý majetek nedotknutelný i pro socialistické vlády a ani vědecká propaganda českého ministerstva zahraničí, pohlcující mnoho milionů, nemohla na tomto názoru nic změniti. Jistě lze právem tvrditi, že se Maďarsko právě v této otázce setkalo s největším porozuměním, které pak bylo podkladem pro další úspěchy. Ať se dr Beneš sebe více namáhá uváděním trpělivých řad čísel prokázati, že Československo z titulu pozemkové reformy nepřevzalo žádných závazků, nebude však přece moci vážně popírati, že každé škrtnutí reparací, které bylo poskytnuto Maďarsku, Rakousku a Bulharsku, mělo opět za následek snahu, aby platební povinnosti Československa jako nejbohatšího území, byly co nejvíce zachovány. Jest totiž od základu nesprávné posuzovati každý jednotlivý stát odděleně, poněvadž platební předpisy a platební povinnosti přece tak hluboce zasahují jeden do druhého a západním státům šlo především přece o to, aby dosáhly vyrovnání mezi těmito malými státy, které by sloužilo jejich hospodářským, ale i zvláštním mocenským zájmům, aniž zatížily svou pokladnu. To jest také skutečný důvod, že jednotlivé tyto státy cítí se povinny díkem téže velmoci, a to i tehdy, když stojí proti sobě jako protivníci, jako Československo a Maďarsko.

Dr Beneš sliboval si nejsilnější účinek svých vývodů od porovnání závazků, které Československo očekávaly v r. 1920, a které vláda a parlament uznaly v částce téměř 29 miliard Kč, a od nyní dosaženého snížení na 2 miliardy. Pokládám za nutné, abych osvětlil také tuto hru čísel a ukázal, jak se dosahuje takovýchto úspěchů. Musím předeslati, že Rakousku byly škrtnuty všechny závazky z války a z mírových smluv a byly vyřešeny všechny věci mezi reparační komisí a Rakouskem. Ve článcích 203 a 208 mírové smlouvy st. germainské byly ustanoveny závazky nástupnických států, které měly převzíti s územími dřívějšího rakouského státu na ně připadajícími. Příslušný odstavec článku 208 zní: "Cena statků a majetku získaných jednotlivými státy vyjímajíc Rakousko bude stanovena komisí reparační, aby byla připsána na vrub státu nabývajícího a ku prospěchu Rakouska na účet částek dlužných z důvodu povinnosti k náhradě škod." Dr Beneš odhaduje nyní na základě sobě přístupných podkladů tuto část připadající na Československo 24 miliardami a připočte-li k tomu 750 milionů zlatých franků liberační taxy, to jest 4 1/2 miliardy Kč, dochází k původnímu celkovému závazku téměř 29 miliard. Poněvadž nyní byly Rakousku v Haagu škrtnuty všechny jeho závazky, jest přece více než samozřejmou věcí, že také částka 24 miliard připsaná reparační komisí k dobru Rakouska z titulu "Státní majetek převzatý Československem", byla prominuta. V tomto postupu nemohu spatřovati zvláštní úspěch Československa, které se počítá k vítězným státům, a ještě méně úspěch vyjednavačů. Pro ně bylo by bývalo přímo zahanbující, kdyby tato průběžná položka reparačního dluhu Rakouské republiky, když byla v Haagu úplně škrtnuta, byla bývala zachována, ať již zcela nebo jen z části. Že placení této částky bylo prominuto, za to dlužno přece děkovati jen vlivům, které uznávajíce katastrofální hospodářský stav Rakouska způsobený nesmyslnými podmínkami mírového diktátu, přičinily se o škrtnutí všech povinností Rakouska z mírových smluv. Zbývá tedy ještě vyšetřiti, jak jest tomu se zbytkem 4 1/2 miliard, to jest 750 milionů zlatých franků liberační taxy. Především dlužno upozorniti na to, že se v příslušném ustanovení mluví o částce do této hranice.

Mimo to dr Beneš prohlásil, že zde jde o zaplacení čestného a děkovného dluhu, a to vzhledem k ohromně velikým obětem na lidských životech a penězích velkých států dohodových, proti nimž, jak sám prohlašuje, stály přece jen neznačné finanční oběti a oběti na lidských životech na straně české. Poukazuje dále na strašlivé zpustošení, které válka způsobila v dohodových státech, a končí konstatováním dosaženého škrtnutí z liberační taxy, jejíž zaplacení jest předpokladem pro to, že Československo vybojovalo si svůj stát a svou samostatnost vlastními prostředky a nevyžebralo si jí, při čemž dlužno ještě přihlížeti k tomu, že závidění hodný osud uchránil tyto země, aby se staly bojištěm. Dr Beneš zapomněl jen podrobněji uvésti miliony hrdinů, jimž jedině tím, že obětovali krev, statek a život, musily země Čechy, Morava a Slezsko děkovati za tento závidění hodný osud - rakouským, maďarským a říšsko-německým vojínům, kteří přes to, že Češi přebíhali, vítězně stáli na frontě a tak uchránili tato území před hrozícím nebezpečím, že se stanou jevištěm války.

Podle mého mínění bylo by tedy také čestnou povinností české veřejnosti, aby poděkovala těm, kteří pomáhali utvářeti tento závidění hodný osud. Ve skutečnosti se však stal a děje pravý opak. Sudetsko-němečtí důstojníci a poddůstojníci byli vyhnáni a zbaveni své důstojnosti, spoustě válečných poškozenců odpírá se splnění jejich spravedlivých požadavků. Do této kapitoly patří také strašlivé projednání otázky válečných půjček - zničení miliard německého národního jmění - k jejíž spravedlivému řešení působiti byl povolán v této souvislosti právě ministr věcí zahraničních. Neboť rakouskému vojsku bylo též umožněno upisováním válečných půjček úspěšně chrániti domácí kraje a tak tato území ochrániti před zaplavením nepřátelskými vojsky, na druhé straně - vykládáme-li obdobně článek 205 mírové smlouvy a škrtnutí závazků uložených Československu ve článku 208, aby zaplatilo převzatý státní majetek - má více než kdy jindy morální povinnost plně zaplatiti válečnou půjčku. Zde tedy otvírá se také německým vládním stranám široký a vděčný obor působnosti.

Při závěrečném sestavení závazků z války dochází dr Beneš, vylíčiv ochotu italské, francouzské a severoamerické vlády, ke zjištění, že činí i s liberačním dluhem 2 miliardy Kč. Co však směle zamlčuje, jsou jiné smluvní závazky s Francií, které se především týkají vysokého mírového stavu vojska, pro malý stát přehnaného, jehož náklady jen v uplynulých desíti letech činí 25 miliard Kč, a co jest pro hospodářský stav nejzávažnější, i nadále ročně pohltí 2 miliardy.

Již tato zjištění by sama dostačila, aby se dokázalo, že růžový optimismus dr Beneše, pokud jde o závazky z války, jest naprosto neodůvodněný, ba podává úplně zkreslený obraz přímo neutěšeného stavu. K číslicím již uvedeným dlužno ještě přičísti, jak vyjímám z časopisu dr Beneše, z "Českého slova", 18·9 miliard válečných dluhů Americe a Anglii, k tomu ještě předválečné renty a závazky z válečných půjček. Vskutku objektivní obraz ukáže se jen tehdy, nespokojíme-li se tím, že zdůrazňujeme jednostranně ten či onen závazek a uvádíme jej odhadnutou maximální hodnotou, abychom se pak dopracovali úspěchu, jehož bylo zde dosaženo, nýbrž v okruhu těchto vývodů musíme se pokusiti zachytiti číselně všechny závazky, které vyplývají ať již přímo nebo nepřímo, a vylíčiti věc úplně otevřeně.

Shrnuji-li věc, mohu tedy říci, že Československo jsouc pod rozhodným vlivem politických závazků, jež na sebe vzalo vedle finančních závazků i po skončení haagských vyjednávání má plný důvod k nespokojenosti. Tento dojem, který mají široké vrstvy obyvatelstva zdůrazňujíce zvláště brzy ten, brzy onen důvod, měl by býti vládcům v tomto státě podnětem, aby zkoumali pravé příčiny tohoto vývoje.

My, sudetští Němci, vidíme prapříčinu zla především ve vedení zahraniční politiky, která odporuje jak složení obyvatelstva tohoto státu, tak také geopolitické a hospodářské situaci, která jest stále ještě výronem politiky českého národního státu - při 50% nečeského obyvatelstva - a francouzského vasalství, místo aby se konečně postupovalo podle reálných skutečností, jaké nutně vyplývají ze složení tohoto státu jako státu národnostního a z polohy sousedních států. Přes všechna opačná ujišťování dra Beneše musíme dnes konstatovati, že politika Malé dohody utrpěla porážku. Z chování Francie v Haagu, jejíž dobrá vůle nedá se při tom vůbec popříti a z nápadné zdrženlivosti Jugoslavie v jednotlivých stadiích jednání musí přece i nejnadšenější přívrženci této politické orientace vzniklé z válečné psychosy tušiti, jak by věci vypadaly, kdyby došlo dokonce k válce.