Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Winter. Dávám mu slovo.

Posl. dr Winter: Slavný sněme! Pozornost, kterou vyvolal ve sněmovně i mimo ni čtvrteční výklad p. ministra zahraničních věcí o událostech v Haagu, je poučením pro všecky, kdož takového poučení ještě potřebovali, že byla nesprávnou zásada, kterou pro jednání v parlamentě vytklo předešlé parlamentární období, podle které ministr byl nucen, aby se uchyloval se svými výklady do zatuchlých zdí neveřejného zasedání výborového. (Tak jest!)

Je touto pozorností prokázáno, že bude v zájmu věci, v zájmu parlamentu, a také v zájmu ministra samého, když bude hájiti svoje předlohy a bude podávati zprávy v plénu sněmovním, s tribuny parlamentní. (Tak jest!)

Svědčí pouze o nedostatečné vyspělosti našeho parlamentarismu, když i oposice - jako se to stalo v tomto případě - chce přinutiti ministra, aby nešel se svojí zprávou do sněmovního pléna, nýbrž aby podával zprávu pouze ve výboru. Bylo-li však zapotřebí, aby kdy bylo o nějaké otázce jednáno před celou veřejností, tedy to bylo při otázce o jednání týkajícím se reparací, která už po několik neděl je předmětem veřejné diskuse, která nabyla takového rázu, že útěk ministrův do veřejnosti se stal takřka nezbytným.

Klub poslanců soc. demokratických bere na vědomí zprávu p. ministra věcí zahraničních a bude hlasovati pro její schválení. Činí tak jednak proto, že má za to, že delegace, v čele s p. ministrem zahraničních věcí a s naším pařížským vyslancem, provedla vše, co za daných poměrů provésti mohla, jednak proto, že považuje se všeobecného hlediska za velmi důležité a úspěšné, že konference v Haagu měla positivní výsledek.

Máme-li slavný sněme, zhodnotiti, jaký byl pro Československou republiku výsledek jednání v Haagu, musíme si uvědomiti, co bylo pro nás v sázce, když konference v Haagu byla zahájena. Pro Československou republiku bylo v sázce vše, co jsme byli dlužni, anebo co bylo považováno za náš dluh.

Byli jsme především dlužni t. zv. poplatek za osvobození. Já beze všeho přiznávám, že název, který byl pro tento náš závazek zvolen, je velmi nevhodný a způsobil celou řadu nepříjemností. Spojenci jistě nepodporovali zápas čsl. národa za svobodu proto, aby dostali za tuto svoji pomoc zaplaceno ve formě poplatku za osvobození, nýbrž vyžadovali, abychom přispěli také svojí kvotou na úhradu válečných nákladů. A když je položena otázka, zdali tento požadavek jejich byl oprávněný, pak mám za to, že není možno odpověděti na tuto otázku záporně.

Pan ministr dr Beneš dotkl se ve svém výkladě letmo toho, v jakém stavu opustili spojenci válečné pole. Je jistě bolestno dnes po několika letech rozdírati rány, které nejsou ještě zcela zhojeny. Ale když se v celé veřejnosti stále opakuje, zač vlastně tento poplatek platíme, pak je přece jen nutno vzpomenouti, když ničeho jiného, tedy těch rozsáhlých ploch půdy, které jsou pokryty hřbitovy v severní Francii, skoro v celé Belgii a v severní Italii. Je nutno vzpomenouti, že v těchto hřbitovech odpočívají desetitisíce mladých lidí ze spojeneckých táborů, kteří našli v těchto hřbitovech poslední útulek z válečných hrůz. Jistě nikdo, kdo viděl znovu restaurované Ypry, nezapomene, kterak na nové bráně u vchodu do Yprů vytesala anglická vláda 80. 00 jmen svých mladých mužů, kteří padli na tomto bojišti, vedle obrovské spousty pomníků, na kterých se skví název: "God only knows", poněvadž jména nebylo již možno zjistiti. Je nutno vzpomenouti těch zkáz, které vedle životů lidských byly způsobeny na majetcích.

Slavný sněme, jistě mrtvé nemůže žádná náhrada válečná obživit a zmrzačené nemůže uzdravit, ale bylo pochopitelno, že u vítězů zavládla domněnka, že aspoň hmotné škody, které válkou byly způsobeny, budou nahrazeny. To bylo v době, kdy tehdejší francouzský ministr Klotz rozšiřoval zprávy, že Německo zaplatí 400 miliard zlatých franků válečné náhrady, a kdy na všecky námitky, že rozpočet francouzské republiky se stále zvyšuje, měl jedinou odpověď: Les Allemands payeront - Německo to zaplatí. To bylo v době, kdy také náš pan ministr financí dr Rašín ukládal jednotlivým resortům vlád ním, aby vypočítaly, co bylo poškozeno válkou z majetku Československé republiky, a kdy radil, abychom při těch výpočtech nikterak neskrblili, neboť - les Allemands payeront.

Ale záhy, slavná sněmovno, přišlo se k poznání, že zničit je daleko snazší než napravit anebo i jen než nahradit. A tak se ukázalo, že Němci nezaplatí těch 400 miliard zlatých franků a že částky, které budou spojencům scházet z této očekávané náhrady, bude nutno uhradit někde jinde, a tak se dostalo na požadavek, aby osvobozené státy přispěly nějakou částkou k úhradě válečných nákladů. A tak byla stanovena ona suma 1500 milionů zlatých franků, které byly uloženy těmto osvobozeným státům, a z ní na nás připadlo 750 milionů zlatých franků, částka, která byla považována za přiměřenou stavu naší republiky, protože na štěstí byli jsme ušetřeni - až na nepatrné výjimky v Podkarpatské Rusi - hrůz válečných na svém vlastním území a ztráty našich legií, které při této otázce padají právě v úvahu, nebyly v poměru k ohromným ztrátám na životech spojenců tak veliké. Proto bylo samozřejmo, že když tento požadavek byl Československé republice ohlášen, nebylo proti němu vůbec se žádné strany námitek. Když p. dr Kramář jako předseda mírové delegace podával v revolučním Národním shromáždění 30. září 1919 zprávu o jednání na mírové konferenci, použil o této partii jednání mírového těchto slov: "Proto byl ten veliký a těžký boj, který jsme měli o finančním zatížení. To, musím říci, byl jeden z nejtěžších bojů, které jsme bojovali, a v této příčině ovšem musíme si přiznati, že nebylo možno jinak, než abychom na sebe jisté oběti vzali. Myslím, že je to jen spravedlivé a není možno odporovati, když vám na druhé straně spojenci řeknou: "Vy máte přece svobodu, vaše země nebyla hospodářsky zpustošena jako jiné státy a, když vezmeme to, co platí na př. skotský nebo anglický každý člověk na náklady válečné, a to, co platíte vy, je to takový nepoměr, že přece jen osvobozené státy na náklady války musí také přispívati." My ovšem jsme na to namítali velmi silně, že konečně my i uvnitř jsme něco přispěli k tomu, že zvítězila dohoda.... Nebudu vám uváděti ty peripetie celého boje, kde opravdu - odpusťte, že užívám toho výrazu - handlovalo se jako na cařihradském bazaru - nebudu zde veškeré ty peripetie uváděti, vedlo by to příliš daleko, ale zůstalo pří sumě 750 mil. fr."

Bylo by to bývalo tenkráte považováno za neslušnost, kdybychom měli po mírových smlouvách ještě o tomto obnose smlouvati. A proto když potom pan ministr dr Beneš poprvé přišel s domněnkou, že z tohoto poplatku nám bude nějaká suma slevena, nebyl ani animován k pokusům, aby se o to úsilovně staral, poněvadž jsme cítili všichni jako svou mravní povinnost tuto částku zaplatiti, kterážto částka, když je nyní usneseno, že má býti placena v průběhu 37 let, bude se stávati stále snazší, poněvadž přece v průběhu této doby naše hospodářství značně zesílí.

Druhý důvod, pro který jsme povinni platiti, jsou částky, které jsme zůstali spojencům dlužni za výzbroj legií a dopravu legií ze Sibíře do Československé republiky.

Slavný sněme! Každý z nás se pamatuje na to, jak celý národ byl pyšný na to, když president Masaryk ve své první zprávě na Hradě sděloval, že jsme nic nevzali od spojenců darmo, že jsme vyúčtovali se spojenci každou zápůjčku, kterou nám poskytli, že vyúčtujeme s nimi také zápůjčku na výzbroj legií s toho hlediska, že legie ani v Sibíři, ani ve Francii, ani v Italii nebyly žádným námezdním vojskem ve službách spojenců, nýbrž byly armádou nově zrozeného státu, který chtěl vésti válku na vlastní útraty. My jsme si všichni tenkráte byli vědomi, že o Československé republice, třebas u nás bylo sebevědomí značně veliké, se ve světě příliš mnoho neví a že akce legií, zejména na Sibíři, byla tím živým majákem, který světlo poznání o československém národě teprve ve světě šířil.

Ale když jsme již republiku měli utvořenu, tenkráte již nešlo o otázku vyzbrojení legií legie již vyzbrojeny byly - tenkráte šlo hlavně o dopravu legií domů. Pan ministr zahraničních věcí, když v téže schůzi revolučního Národního shromáždění, o níž jsem právě mluvil, podával zprávu o své činnosti, poprvé po svém návratu do republiky, uvedl: "I dnes usilujeme o to, aby naši hoši po hrozných pěti letech konečně přišli domů. V tom úsilí vymohli jsme před svým odchodem od spojenců cennou pomoc, aby naše ruská armáda se mohla vrátiti."

Pan ministr zahraničních věcí byl vždycky optimistický a ve svém neutuchajícím optimismu tenkráte dával naději, že lodě americké a japonské přijedou do Vladivostoku v nejbližších dnech a že tak tomuto přání celého národa bude moci býti rychle vyhověno. V této naději se zklamal, poněvadž splnění nebylo v jeho silách.

Slavná sněmovno, já nezapomenu snad nikdy na dojem, který v nás byl vyvolán, když jsme jednou byli na rychlo povoláni do ministerského předsednictva a když jsme se tam setkali s prvním poselstvím legií do Československé republiky, s naším nynějším kolegou Davidem a soudr. Janíkem, kteří podávali zprávu o stavu, v jakém legie jsou, kteří upozorňovali velmi naléhavými slovy na nebezpečí rozkladu legií a kteří v nás vzbudili obavu, že legie, které se staly již jakousi legendární pýchou národa, budou zničeny dříve (Posl. Gottwald: Bolševictvím! Toho jste se báli!) nikoli bolševiky, nýbrž vlastním vnitřním rozkladem dříve, nežli spojenci loďstvo do Vladivostoku pošlou. A bylo proto pochopitelno, že v celém národě byla živá, horoucí snaha, která zatlačovala všechno ostatní do pozadí, aby jen rychle, jen rychle legie se dostaly do Československé republiky. Celý národ byl by tenkráte dal, co by se po něm bylo chtělo, kdyby byly bývaly jen včas lodi přistaveny do vladivostockého přístavu. A když konečně na neustálé naléhání zahraničního ministerstva se tomuto přání vyhovělo, když konečně legie dopraveny do Československé republiky byly, pak nebylo jistě mezi námi nikoho, kdo by byl pochyboval o tom, že musíme těm, kteří legie vyzbrojili, je vyživovali a dopravili do republiky, nahraditi náklad, jenž s tím byl spojen. My to, co jsme byli Spojeným státům severoamerickým dlužni, již platíme. Vyúčtování bylo provedeno za finančního ministerstva pana inž. Bečky. Naprosto nikoho z nás nenapadá, aby vyčítal, že snad toto vyrovnání mohlo býti výhodnější. Přijímáme je tak, jak bylo tenkráte vyjednáno a svůj dluh platiti budeme. Mám proto za to, že, když tyto dluhy oproti Francii a Italii, které ještě vyúčtovány nebyly, byly sníženy na sumy, o nichž se pan ministr zahraničních věcí ve svém výkladu zmínil, je to zisk, se kterým jsme nepočítali a který si můžeme přičítati k dobru.

Poněkud jinak má se však věc se třetí skupinou našich dluhů, která se týká náhrady za hodnoty, jež jsme převzali po Rakousku a Uhersku. Ze zřícenin tohoto dvojstátí a ze zániku rodiny habsburské zůstaly na našem území různé hodnoty, půdy, budovy, železnice, různé stavby. My jsme nepovažovali za účelné, abychom zásadně popírali svoji povinnost od vésti hodnotu těchto převzatých statků do reparační pokladny. Taky o tom mluvil pan dr Kramář ve své citované řeči, v níž za souhlasu tehdejšího Národního shromáždění řekl: "Jedna z hlavních věcí je princip, který byl přijat v mírové smlouvě, totiž, že mají státy za všechen státní majetek dáti náhradu do společného reparačního fondu. Naše delegace to považovala za nelogické, ale všechny argumenty nic neplatily, tato zásada byla přijata a musíme to nésti. . . . Ovšem nemusíme si z toho v Čechách dělati tak mnoho, ježto u nás toho státního majetku kromě železnic není mnoho a u železnic jsme to přijali sami, poněvadž je to investice, kterou sami musíme platiti. Tedy to nejsou věci takové, které by mohly vzbuditi odpor." Toto stanovisko pana dr Kramáře bylo sdíleno tehdejším Národním shromážděním (Zcela správně!), třebas při této partii jeho řeči neozvalo se v Národním shromáždění slovo "Výborně!". Šlo pouze o otázku, jak mají býti tyto statky zhodnoceny, k jaké částce máme býti zavázáni, abychom ji do reparační pokladny odvedli. Je známo, že byly tyto statky odhadovány zvláštní komisí - pan ministr také o tom mluvil - že odhad byl nejednotný; náš odhad činil asi 1.700,000.000 zlatých korun, kdežto italský odhad asi 6 miliard zlatých korun, francouzsko-anglický se pohyboval na stupnici poněkud příznivější, ale přesto pořád velmi tíživé, asi 4.600,000.000 zlatých korun, tedy celkem asi 24 až 25 miliard Kč.

Musím potvrditi, že pan ministr zahraničních věcí od samého počátku tvrdil, že tolik platiti nebudeme a že po návratu ze svých různých cest po Evropě, které mu byly vážně i nevážně často vytýkány, přicházel vždy s nějakou novou nadějí, že zase má již o jeden slib více, že tolik platiti nebudeme. Kolik platiti budeme, jsme ovšem nevěděli a také rozpočty, o kterých naši finanční ministři podávali postupem doby s této tribuny výklady, vždy byly zaklausulovány tím, že v rozpočtu nejsou uvedeny naše platy reparační, poněvadž ještě nevíme, kolik budou činiti. Nyní přišel pan ministr zahraničních věcí se zprávou, že jeho naděje jsou splněny, a že naše reparační platy jsou škrtnuty. Úplně chápu, slavná sněmovno, ulehčení, kterému dal pan ministr zahraničních věcí výraz, když ve svém výkladu řekl: "Jistota, klid a vědomí o tom, co nyní je a co bude, je pro nás nejen veliké plus přímo finanční a hospodářské, ale také neocenitelné plus politické. Jak často i politicky užívalo se těchto věcí proti nám jako politického nátlaku." My všichni chápeme, že pan ministr dr Beneš nepověděl o tomto bodě nic konkrétnějšího, ale dovedeme si všichni leccos z tohoto politického nátlaku, jenž na nás byl vykonáván, domysliti a jsme zajisté všichni povděčni tomu, že naše zahraniční politika bude míti nyní volnější ruce, než měla až dosud.

Z těchto platů, slavná sněmovno, které vyplývaly z jednání mírového na pařížské konferenci, budeme nyní po ujednání v Haagu platiti malou část svých morálních závazků a nebudeme platiti to, co po nás bylo žádáno jaksi právem válečným.

Mám za to, že tento výsledek musíme si kvitovati jako úspěch.

Ale my jsme měli ještě nebezpečné zatížení ze sporů, které vznikly z mírových smluv a které proti republice byly zahájeny. Jsem přesvědčen, že ani v tomto slavném sboru není mnoho členů, kteří by byli četli fascikly mírových smluv. Ale i tak, kdo jich nečetli, viděli alespoň jejich obsah ve Sbírce zákonů a nařízení. A jistě každý pochopí, že takové elaboráty nemohou býti vždycky vypracovány s naprostou minuciesností, s naprostou přesností tak, aby jejich ustanovení nevyvolávaly spory a různé výklady. Máme řadu svých vlastních zákonů, o kterých jsme všichni spolupracovali, o kterých jsme byli přesvědčeni, že jsou tak jasné, jako bývalá káranská voda, ale ze kterých přece vznikla během doby spousta sporů. Tím horší je situace těch, kteří dělají mezinárodní zákonodárství, poněvadž pojmy nejsou ve všech právních státech stejné, termíny nejsou stejné, celkové nazírání právní není úplně shodné v různých státech, takže je docela pochopitelno, že se potom do mezinárodního ujednání dostanou výrazy, které mohou zavdati příčinu, podnět k různým sporům.

A tak také zavdal známý článek 250 trianonské smlouvy tuto příčinu, že naše pozemková reforma byla maďarskými příslušníky, proti kterým byla na Slovensku provedena, prohlášena za akt příčící se ustanovení čl. 250 trianonské smlouvy, z něhož potom byly proti republice podány známé žaloby na Československou republiku na náhradu.

Jednou velikou závadu mírové smlouvy ovšem měly, že rozhodování o těchto sporech přiznávaly tříčlenným komisím, ve kterých 2 členové zastupovali interesované strany a pouze předseda byl formálně nestranným činitelem. Že zástupcové sporných stran budou zastávati zájmy občanů, které zastupují, anebo s nimiž jsou stejného původu, je pochopitelno, i když by měli jako soudcové býti také nestranní, takže efektivně rozhodnutí spočívalo v ruce jediného člověka. A tento jediný člověk ve sporech, které byly zahájeny proti Rumunskému království ve věci optantů, jakož i ve sporech, které byly zahájeny proti Československé republice, rozhodl aspoň potud, že prohlásil žaloby optantů založené na naší pozemkové reformě za spory, spadající pod ustanovení čl. 250 trianonské smlouvy, a následkem toho prohlásil tyto smírčí soudy za kompetentní, aby o případné náhradě rozhodovaly.

Když tento rozsudek byl vydán poprvé proti Rumunskému království a když jsme z toho museli vyvozovati, že obdobně bude smírčí soud rozhodovati o sporech, které po případě budou podány proti nám, a když p. ministr zahraničních věcí referoval o tom tehdejšímu p. min. předsedovi, uložil tehdy p. kol. Švehla p. dr Benešovi, že stůj co stůj musí býti obhájena pozemková reforma tak, že s ní nesmí býti hnuto. Min. předseda nejednal zde jako agrárník; kdyby byl býval kdokoli na jeho místě, z kterékoli strany, byl by býval musel jako min. předseda uděliti stejný příkaz ministru zahraničních věcí, poněvadž provádění pozemkové reformy v té době, třebas mělo velké závady, o kterých dnes není zapotřebí mluviti, mělo pro stát takový význam, že zrušení tohoto zákona nebo značné jeho oslabení bylo by bývalo státní pohromou.

My jsme ochotni prostřednictvím svého pozemkového úřadu také maďarským magnátům vyplatiti, co podle našeho zákonodárství bylo jejich; ale tím se tito velkostatkáři spokojiti nechtěli a opírajíce se o uvedený článek, domnívali se, že se tím také spokojiti nemusí.

Nyní došlo však při jednání v Haagu k tomu, že tyto nároky maďarských optantů proti Československé republice budou uhrazeny z reparačních platů, jež bude platiti maďarský stát. To byl požadavek, který Rumunsko při svém dlouhodobém jednání s maďarskou vládou kladlo, a při jehož uplatnění by bylo bývalo ochotno k dalekosáhlým materielním ústupkům. Tomu se však maďarská vláda z důvodů vnitropolitických, kterým snadno můžeme rozuměti, zuby nehty bránila, takže k ujednání mezi Maďarskem a Rumunskem nedošlo. Nyní dochází k tomuto ujednání a to tak, že maďarští optanti budou přece jen zaplaceni z peněz, které bude Maďarsko platiti ve formě svých reparací.

Pan ministr zahraničních věcí naznačil již ve svém exposé, že delegace maďarská žádala, aby její platy nebyly již nazývány reparacemi, poněvadž se doma zavázala, že nepřistoupí na nijaké reparační platy. A poněvadž věřitelským státům šlo o to, aby dostaly zaplaceno, nikoli však o název, jaký bude těmto platům dán, tedy bylo této vnitropolitické potřebě min. předsedy hraběte Bethléna vyhověno, a maďarské platy se už dále nebudou nazývati platy reparačními, nýbrž "platebními povinnostmi, které vyplývají z trianonské smlouvy".

Ale v Uhrách zuří již o to delší dobu vnitřní boj, že se počítalo již s tím, že min. předseda učiní ústupky se svého nekompromisního domácího stanoviska, neplatiti reparací, bude-li mu učiněn nějaký ústupek při projednávání otázky optantů.

A k tomu skutečně došlo. Ne sice v té formě, že by bylo bývalo uherskému státu uloženo, aby zaplatil své reparační platy, jež by mu jinak byly bývaly prominuty, přímo optantům, nýbrž v té formě, že Maďarsko bude platiti věřitelským státům a tyto věřitelské státy budou alimentovati ony známé fondy, z nichž budou optanti a ostatní petenti uspokojeni. Toto changement je ovšem příliš průhledné, než aby nebylo prohlédnuto každým maďarským občanem. Proto považoval pan ministerský předseda hrabě Bethlen za nezbytno, aby této otázce věnoval ve svém exposé, které podával rovněž jako pan ministr dr Beneš ve čtvrtek, velkou pozornost a mnohými slovy snažil se přesvědčiti maďarskou sněmovnu, že optanty budou vlastně platiti věřitelské státy a že Maďarsko s tím nemá naprosto co dělati. Prohlásil mimo jiné: "Maďarsko k těmto fondům nebude platiti žádné příspěvky". Ale na výkřiky, které se sypaly z řad soc. demokratických na něho, doznal: "My ovšem jsme se dověděli, že z reparačních sum, které jsme zaplatili, a z částek, které pod jinými tituly ještě zaplatíme, bude jistá část odevzdána těmto fondům." Musil tedy před maďarskou veřejností doznati, že - třeba cestou nepřímou budou to maďarské peníze, z nichž budou tyto fondy alimentovány a náhrady optantům vypláceny. A to se již ovšem v maďarském tisku, třebas je známa tamější tisková svoboda, dobře ví, a již se o tom velmi obšírně píše, takže oposiční tisk je pln zpráv o tom, že Maďarsko bude platiti své optanty, že tyto splátky bude platiti chudý lid a obdrží je magnáti a že u ministerského předsedy nastal případ immorální inkompatibility.

Mám naději, že ujednání v Haagu, podle kterého maďarská státní pokladna, třeba nepřímo, bude platiti za statky maďarské šlechty, které jsme na Slovensku podrobili pozemkové reformě, přispěje k tomu, aby byly posíleny demokratické proudy v Maďarsku a že to přispěje také k tomu, aby v nynějším oligarchickém režimu, který se opírá pořád o silnou ruku, nastala změna. (Výborně!) Na maďarské straně nejen v tomto prohlášení pana ministerského předsedy, ale i v tisku maďarské vládě blízkém se mluví nyní mnoho o tom, že pro maďarskou zahraniční politiku se otevírají nové obzory a že haagská konference bude pro ni míti takový význam a účinek jako mělo Locarno na politiku Německa. Pan ministerský předseda hrabě Bethlen sdělil v tomto svém prohlášení, že maďarská vláda bude skutečně usilovati o zlepšení poměrů se sousedy. Náš pan ministr věcí zahraničních zmínil se o tom, že také myslí, že ovzduší už přestane býti tak otrávené, jako bylo dosud a že bude možno, jak se vyjádřil v závěru svého výkladu, dospěti k plné dohodě i s těmi, se kterými dosud plné dohody nebylo.

Na naší straně se nemění nic na celkové politické linii, na straně maďarské vlády nastává však změna. To, že se projevuje na straně maďarské vlády ochota jednati se státy sousedními, tedy se státy Malé Dohody, o úpravu politických i hospodářských vzájemných poměrů, je myšlenka, kterou hlásá v Maďarsku sociální demokracie od doby, kdy tento režim byl nastolen. To je myšlenka, pro kterou též nynější vládní režim sociální demokracii na celé čáře pronásledoval a stíhal. Když nyní slyšíme stejnou myšlenku z úst hr. Bethlena, tedy nám nebude moci býti zazlíváno, když nejsme naplněni přílišnou důvěrou, že tíž lidé, kteří tuto myšlenku krutě stíhali, budou ji chtíti i plniti, když se jenom poněkud změnily politické poměry. My bychom byli velmi rádi tlačili své zahraniční ministerstvo k tomu, aby si zasedlo se zástupci maďarského národa za jeden stůl a hledělo se s nimi dohodnouti, jak jsem již naznačil ve své poslední sněmovní řeči o prohlášení vládním, ale my nebudeme se stejným úsilím tlačiti zahraniční ministerstvo k tomu, aby se stejnou důvěrou a stejnou ochotou zahájilo vyjednávání se zástupci dnešního maďarského režimu. (Výborně!)

Bude potřebí jakéhosi sebezapření, abychom zapomněli, co mezi námi bylo, co bylo tímto režimem způsobeno, a abychom mohli s klidem potom o dalším vyjednávati.

Slavný sněme! Než ukončím tuto hlavní část svých výkladů o významu, jaký haagská konference měla speciálně pro nás, chtěl bych se ještě zmíniti o jedné události, jež vzbudila v naší veřejnosti značný rozruch - míním poměr finančního ministra anglického k našim požadavkům a k našim potřebám. Také tisk jinak vážný neodolal snaze a touze po sensaci, a rozšiřoval zde jisté výroky anglického ministra pokladu, z nichž vyvozoval, že on se zastával bývalých habsburských arcivévodů, kteří přijali maďarské státní občanství. Od té doby byla tato věc již vyvrácena tak kategoricky, že nikdo nemůže býti na pochybách o tom, že ony výroky ministr Snowden neučinil, takže o obsahu jich není potřebí mluviti.

Ale přesto chci upozorniti na toto: Dejme tomu, že by se byl opravdu tak vyjádřil, jak to bylo reprodukováno a že by byl zastával proti nám stanovisko příkřejší, než tomu ve skutečnosti bylo. Tu bych chtěl především říci, že bychom my, strana soc. demokratická ať už československá či německá, ačkoliv jsme s dělnickou stranou anglickou v témže politickém mezinárodním seskupení, nepřejímali a nemohli přejímati nějakou odpovědnost za politický akt anglického socialistického ministra, jako nechceme, aby kterákoli jiná strana zahraniční přejímala - třebas byla součástí druhé internacionály - odpovědnost za naši politiku. Politika II. internacionály se může pohybovati jen ve velkých směrnicích, směřujících k udržení míru v Evropě, nemůže však zasahovati do jednotlivých detailů politiky vnitřní a nemůže tedy žádná strana ani přejímati odpovědnost za politiku druhé zúčastněné strany, ani nemůže býti za ni činěna odpovědnou.

Ale přes to je zapotřebí, abychom si byli vědomi situace, ve které byl anglický socialistický ministr financí už na předcházející konferenci a nyní na této poslední konferenci v Haagu. Jak je pánům známo, konaly socialistické strany zúčastněných států, Německa, Francie, Belgie, Anglie už dříve několik konferencí, na kterých se shodly o společných směrnicích, které, kdyby byly bývaly provedeny vládami příslušných států, byly by vedly k úpravě těchto poválečných poměrů o několik let dříve. A také ujednání v Haagu se podstatně neliší od směrnic, které byly narýsovány na konferenci ve Frankfurtě n. Mohanem a v Londýně.

Ale anglický ministr financí byl by mohl i na konferenci v Haagu jednati jinak - a byl by jistě jednal jinak - kdyby v pozadí celé této konference a všech dosavadních mezinárodních ujednání nebyl činitel, na kterého nemáme nikdo z nás vlivu, kdyby v pozadí tohoto jednání nebyly jako věřitel Spojené státy severoamerické. Kdyby proti panu Snowdenovi z anglického státního pokladu stál jako partner p. Hillquit, vůdce americké sociální demokracie, tedy pravděpodobně by se ti pánové byli dohodli snadněji, než se dohodoval anglický ministr financí s panem Morganem. Ale poněvadž pan Hillquit má ve Spojených státech náramně maličkou moc, a pan Morgan náramně velikou, tedy vynutil si v americké politice své stanovisko pan Morgan, s kterýmžto stanoviskem musel potom finanční ministr anglický počítati. Bylo by pouze logickým důsledkem myšlení těch, kteří vytýkali anglickému ministru financí jeho stanovisko a jeho jednání, kdyby podporovali mezinárodní socialistickou politiku, aby nebyl takový kapitalistický kolos odpůrcem této politiky, jako tomu v daném případě je.

Slavný sněme! Mám za to, že výsledek, kterého československá delegace v Haagu docílila, byl takový, jaký za těchto značně obtížných poměrů bylo možno docíliti a že proto útoky, které u nás byly proti ministrovi věcí zahraničních vedeny, postrádají podkladu. (Výborně!) Nejsem jeho advokátem a nemám v úmyslu se stavěti do této pósy, on se dovede hájiti sám, jak to až dosud vždycky dokázal, ale považoval bych za ostudu našeho parlamentu, kdyby nebyla objektivně oceněna práce veřejného činitele jen proto, že se na něho vrhla v daném okamžiku ulice. (Tak jest!) Nedávno snad všichni pánové a dámy dostali doručenu od vydavatelstva "Slovenského Deníku" brožuru, ve které je vyložena dokumentárně akce pana kol. dr Hodži v době, kdy byl naším zástupcem v Budapešti, v listopadu a v prosinci 1918. V této brožuře je také uveden těsnopisný záznam o jeho řeči, kterou měl 22. prosince 1928 v klubu agrární strany v Bratislavě. Kol. dr Hodža řekl při tom: "Já vím, to tak bývá po každé vojně, že jsou lidé, kteří na všechno se dívají z lóže a potom dělají, jakoby oni byli vyhráli světovou vojnu." Takoví lidé v republice pohříchu jsou a takoví lidé také jednali nyní, byli těmi, kteří aranžovali akci proti politice zahraničního ministerstva, týkající se reparací. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)