Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Ministr dr Beneš (pokračuje): A bylo to vždy v dohodě s celou vládou a se všemi vládami předcházejícími, když jsem já osobně stejně jako úřad zahraniční zachovával v těchto otázkách takovou reservu. (Výkřiky poslanců strany komunistické.) U nás se, bohužel, všechno posuzuje jen osobně a jen stranicky. (Výkřiky posl. Stříbrného.) A všechny tyto otázky vyžadovaly posuzování jen státního a celonárodního, nadstranického. Proto chtěj nechtěj byl jsem tak často nucen o nich prostě mlčet a nechat na sebe útočit. Uvažme jen, jak delikátní bylo vnitropoliticky i mezinárodně pustit se do veřejných sporů o naši pozemkovou reformu! V zájmu státu jsem tomu vždycky zabránil.

K posouzení vážnosti celého problému uvádím tato čísla:

Z titulu pozemkové reformy byly podány proti našemu státu před mezinárodním soudem arbitrážním žaloby, žádající za pozemkový majetek maďarských občanů námi převzatý na 3.148 mil. Kč, za habsburské statky žádáno před soudem odškodnění ve výši 720 mil. Kč, za statky církevní 420 mil. Kč, za nadace, kolektivity, likvidované majetky průmyslové, obchodní a jiné a konečně za pense úředníkům v celku asi 330 mil. Kč, celkem jen proti Československu Maďarsko vznášelo na základě článků mírové smlouvy požadavek 4.600 mil. Kč. (Výkřiky posl. dr Perglera.) I když je jisto, že tyto přemrštěné žalobní požadavky maďarské byly neodůvodněné, znamenalo to dlouholetý boj, spory, nesnáze, obtíže, vydávání peněz s obou stran i řadu prohraných procesů a tudíž velké ztráty finanční.

Podotýkám, že toto se týkalo všech států, podepsavších mírové smlouvy. Stejně tomu tak bylo mezi Francií a Německem, stejně mezi Italií a Německem.

A totéž platí o Rumunsku, kde požadavky Maďarska byly ještě větší, a o Jugoslavii, kde pozemková reforma teprve se zákonně provede a kde habsburské statky representují také ohromnou položku.

To všecko bylo, vážené dámy a pánové, pro nás jak politicky, tak finančně, ne-li důležitější, tož jistě aspoň tak důležité, jako otázka maďarských reparací sama. Vyřídit tuto věc znamenalo politicky i finančně učinit nedocenitelný krok kupředu v celé střední Evropě. Opakuji, že vím, že naše veřejnost věci tyto neznala. Nechtěli jsme ji předčasně rozčilovat, pracujíce denně o řešení těchto otázek a vědouce, že naše politické strany mají i tak plné ruce práce s věcmi vnitropolitickými. A diskuse ve veřejnosti o otázkách, které byly před mezinárodními soudy, spíše by byla poškodila nežli prospěla.

Na prvním místě v těchto otázkách stála naše pozemková reforma. Ani v této otázce neměl jsem dosud příležitost povědět otevřeně, co náš zahraniční úřad dosud musil podniknouti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nenadsazuji, tvrdím-li, že naše zahraniční ministerstvo plných deset let už úporně bojuje před cizinou o uznání naší svrchovanosti v zákonodárství pozemkovém a že bylo nuceno plných deset let vynakládat největší energii, aby naši pozemkovou reformu obhájilo před mezinárodním světem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Zvláště těžká a rozčilující byla jednání o otázkách souvisících s naší pozemkovou reformou před smíšeným arbitrážním soudem československo-maďarským. Dělali jsme tuto práci bez ohledu na zájmy osobní a stranické, přihlížejíce jedině k zájmům státním.

Konstatuji, že ujednáními v Haagu podařilo se společnému úsilí států Malé Dohody tento desetiletý boj skončiti naším plným zdarem politickým i morálním.

Nebyl to úkol snadný. Středoevropské státy provedly pozemkovou reformu jako akt revoluční. V zájmu státní kolektivity určily odškodnění za převzatou půdu pod běžnou prodejní cenou, jsouce si vědomy správnosti tohoto kroku nejen s hlediska politické demokratické filosofie a ideologie, ale zejména i z důvodu nutností sociálních a státně finančních. Postupovat jinak bylo by i stát přivedlo do katastrofy finanční a sociální.

Západoevropská veřejnost, ze značné části též mezinárodní věda právnická - už svou podstatou vždy konservativní - dále vedoucí kruhy politické, často konservativní, někdy i aristokratické, a priori se chovaly a chovají dosud odmítavě k pozemkovým reformám ve státech Malé Dohody, v Polsku a ve státech baltických. A tak boj ten i pro nás, kde pozemková reforma právně i věcně byla provedena beze sporu nejliberálněji, byl neobyčejně těžký. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Na mezinárodním fóru octl se tento problém vyvoláním sporu o známou optantskou otázku transsylvánských velkostatkářů mezi Rumunskem a Maďarskem. Boj byl veden úporně plných sedm let před arbitrážním soudem rumunsko-maďarským a zejména v Ženevě ve Svazu národů. Naše spory s Maďarskem byly právně totožné se spory rumunskými. Já sám nesčetněkrát osobně sváděl boj o pozemkovou reformu v Ženevě, celá léta postupoval jsem tak, aby se spor nestal předmětem bojů na mezinárodním foru přímo, hledaje vyřešení dohodou a odkládaje, pokud to bylo možno, řízení před soudem.

Naše vláda odmítla kompetenci, pro kterou se loni rozhodčí soud vyslovil i ve věci naší pozemkové reformy, a připravovala pak společně se státy Malé Dohody další boj o naši státní svrchovanost v těchto věcech. Na konferenci v Haagu konečně přišla chvíle, kdy bylo možno otázku tu vyřešit definitivně, a to v náš prospěch.

Vznesli jsme požadavek, jak jsem výše naznačil, že Maďarsku mají býti uloženy přiměřené reparace, že však za to musí v otázkách likvidace minulosti býti vyřešen celý komplex otázek mezi námi a Maďarskem a že zejména je třeba vyřešiti jej tak, že při likvidaci všech těchto problémů nesmějí státy Malé Dohody býti pasivní, t. j. že to, co obdrží na jedné straně z reparací maďarských, jichž se Spojenci chtěli vzdát v náš prospěch, a na druhé straně to, nač sami od Maďarska z titulu mírových smluv máme právo, musí se aspoň kompensovati se všemi těmi ohromnými požadavky se strany maďarské, o nichž jsem právě mluvil. Pro nás měly tím býti tedy kryty všechny dříve uvedené požadavky maďarské. Měli jsme tím docíliti prospěchu politického a finančního.

Musím po pravdě konstatovati, vážené dámy a pánové, že přes veliký odpor maďarské delegace, která původně chtěla vyřešiti příznivě pro sebe jen problém pozemkové reformy a nechati stranou všecko ostatní, v čem by pak státy Malé Dohody byly pasivní, velmoci se přiklonily na stranu naši, ani Italii nevyjímajíc. Byl sice o to boj velmi silný a vedený houževnatě celé dni a noci, ale nakonec stanovisko Malé Dohody, jež se ukázala v Haagu silnější, než se mnozí domnívali, a solidárnější, než kdykoliv jindy, úplně prorazilo a bylo úplně uznáno.

O tom, jak vyřešiti všecky tyto tak spletité otázky, byly dlouhé diskuse. Na konec byl přijat plán italského delegáta Brocchiho, jenž se tou věci dlouho zabýval a do Haagu přinesl hlavní zásady plánu, který pak byl konferencí přijat.

Podle tohoto návrhu bylo usneseno, aby mohly býti odklizeny obtíže, které vznikly žalobami maďarských příslušníků, vznesenými na Smírčí rozhodčí soudy proti Československu, Jugoslavii a Rumunsku, zříditi dva fondy, t. zv. fond A pro žaloby pozemkové a t. zv. fond B pro žaloby ostatní, t. j. žaloby arcivévodů, církevní, železniční, žaloby, které pro Československo nepřicházejí v úvahu, obchodní, průmyslové, hospodářské a úřednické.

Fond A má míti maximální výši 240 mil. zl. K, fond B 100 mil. zl. K, kromě náhrad, které by Československo, Rumunsko a Jihoslavie příště z titulů pozemkové reformy výlučně - a to zdůrazňuji - jen podle svých zákonů zaplatily za vyvlastněnou půdu. To znamená, že za svou pozemkovou reformu nezaplatíme vůbec o jediný haléř více, než určuje náš vlastní zákon - bude tento fond alimentován příspěvky věřitelských mocností Maďarska, pocházejícími z maďarských platů před r. 1943 a po tomto roce, a pak zvláštními příspěvky, kterými se uvolila přispět dobrovolně Francie, V. Britanie a Italie. Ve smyslu této Dohody jsou všechny minulé pozemkové žaloby ode dneška považovány za vznesené proti tomuto fondu, který jest osobou právnickou a nastupuje zcela na místo Československa, Jugoslavie a Rumunska. Otázka pozemkové reformy nemůže býti ani v budoucnosti proti našemu státu na soud vznesena. Soud pro tuto otázku pro náš stát už vůbec neexistuje. (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky posl. dr Sterna.)

Je dále důležité, že smíšené rozhodčí soudy budou rozšířeny o dva členy, které bude jmenovati Stálý dvůr Mezinárodní spravedlnosti z příslušníků států, které byly za světové války neutrální. Tyto soudy nebudou míti kompetence vysloviti se ve věcech pozemkové reformy o právních thesích Československa, Rumunska a Jugoslavie na jedné a Maďarska na druhé straně. Jak je v úvodu podepsané smlouvy výslovně řečeno, zůstávají naše právní these naprosto nedotčeny; sjednaná dohoda nesmí se zřetelem k těmto thesím býti považována za projev právního nějakého nového stanoviska nebo za novou skutečnost. Soudy budou se moci vysloviti jen o výši náhrady, uznají-li za správné ji poskytnouti. Za výkon rozsudků bude odpověden jedině fond, a to toliko do výše svého kapitálu. Rozsudky budou prováděny teprve, až všechny budou vyneseny. Každý bude proveden jen v tom poměru, v jakém bude součet přisouzených náhrad k výši fondu. Případný zbytek z fondu A připadne pak fondu B.

Fond B bude alimentován od r. 1931 do 1943 zvláštními příspěvky Francie, Velké Britanie a Italie a po r. 1943 až do r. 1966 příspěvky těchto států, pocházejícími z maďarských platů. Tento fond vyplácel by Československu, Rumunsku a Jugoslavii poměrné částky na provedení rozsudků Smíšených rozhodčích soudů, kdyby z nějakého titulu mírové smlouvy tyto státy byly k náhradě odsouzeny, takže ani zde nebudeme zatíženi finančními náklady, protože fond B podle našich společných výpočtů úplně dostačí, maje ostatně i reservu ve fondu A.

Jak prohlásil již v Haagu zástupce Jugoslavie jménem států Malé dohody, požádají totiž tyto státy Radu Společnosti národů v květnovém zasedání, aby si vyžádala posudek Stálého dvoru Mezinárodní spravedlnosti o právním základu žalob arcivévodů habsburských. Po našem soudu právně lze těžko pochybovati o příznivém výsledku sporu. Ostatně, v případě opačném statky habsburské padly by pod pozemkovou reformu a byly by velmi malými sumami zaplaceny z fondu B a nikoliv od státu. Nebude tudíž fond B pravděpodobně vyčerpán; zbytek bude vrácen státům, které jej alimentovaly, tedy velkým mocnostem. Také o nepozemkových žalobách budou rozhodovati Smíšené rozhodčí soudy v rozšířeném svém složení, které bude pro budoucnost poskytovati více záruk objektivnosti a nestrannosti, než když jejich výroky závisely na mínění jediného soudce. Kromě toho jsme prosadili, aby Stálý Mezinárodní soud v Haagu mohl býti odvolací instancí proti těmto soudům, ustanoveným podle mírových smluv.

Vážení pánové! Nechci ztěžovat situaci kohokoliv z delegátů, kteří byli v Haagu a pracovali pro tuto dohodu, která má býti likvidací války, likvidací sporů a začátek nové éry sblížení a lepší spolupráce.

Nemohu však nezdůraznit, že to, co jsem právě vyložil, pokládám za veliký úspěch naší politiky a politiky celé Malé dohody. Je to odklizení sporů, které otravovaly ovzduší, je to vyřešení nejbolestnějších otázek mírových smluv, je to politicky veliký krok kupředu. Při tom politicky i finančně je to vyřešeno beze sporu ve prospěch náš, ježto jsme finančně z obliga a ježto zmizí věci, kterých se deset let užívalo k propagandě proti nám a k důkazu, že smlouva trianonská je neudržitelná. I po této stránce mají haagská ujednání pro nás nesporně veliký politický kladný význam.

A co se týče naší pozemkové reformy, je to pro nás úspěch, který si zvláště dovoluji zdůrazniti. Celá léta hájil náš úřad pozemkové reformy proti agitaci za hranicemi, a v Haagu mohl jsem v plné komisi s velmocenskými delegáty prohlásiti, že maďarský ministr zahr. věcí Walkó mně a dru Osuskému uznal, že u nás jsme proti maďarským občanům reformu pozemkovou prováděli slušně. (Výkřiky komunistických poslanců.) a že jsou spokojeni, totéž pak bylo potvrzeno v diskusi před komisí spojeneckou několikráte. A italský delegát Brocchi konstatoval, že Československo uplatňovalo svůj zákon o pozemkové reformě "avec l'esprit de justice et d'équité", ve smyslu a duchu spravedlnosti. Proto když jsem byl žádán, abych dal nějaké prohlášení jménem vlády o dalším provádění reformy, odmítl jsem, rozhodně konstatovav před celou komisí a všemi delegacemi, že vláda naše bude jen důsledně a spravedlivě uplatňovati zákon, který jsme si sami odhlasovali. (Výborně! Potlesk.) A konstatoval jsem proti názorům min. předsedy Bethlena, že náš zákon nebyl jen revolučním opatřením proti vlně bolševictví v době poválečné, ale zároveň také vyjádřením našich politických institucí, výrazem naší ideologie a demokratického přesvědčení celé naší veřejnosti.

Chci učiniti závěr v těchto otázkách konstatováním, že dosažená dohoda nemá pro nás jen politicky veliký dosah, nýbrž znamená a bude znamenat pro nás právě v tomto oboru takový resultát, že se v něm skrývají veliké materielní hodnoty, získané pro náš stát touto dohodou. I tak participujeme na maďarských reparacích a kompensujeme do veliké míry to, co platíme na dluhu liberačním.

Konečně přicházím k oné otázce jednání haagského, jež se nás nejpříměji v Haagu dotýkala: k našim povinnostem platebním, plynoucím z mírových smluv. Řekl jsem již dříve, že podle mírových smluv měli jsme platiti jednak za státní statky, jednak svou část, t. zv. liberačního dluhu nástupnických států. V obou těchto položkách byli jsme my ze všech nástupnických států v situaci nejnevýhodnější: ze staré monarchie dostali jsme na státních statcích i na bohatství a rozloze území nejvíce (Výkřiky posl. Stříbrného a Gottwalda.) připadlo tudíž i z těchto pasiv právem na nás nejvíce.

Za státní statky rakousko-uherské měli jsme podle ocenění anglicko-francouzské delegace platit 3.889 mil. zl. korun, za státní statky německé z Hlučínska (podle ocenění evaluační komise) 5,880.000 zl. M. Celkem to v našich korunách činí asi 24 miliard Kč. Liberační

dluh činil 750 mil. zl. fr., t. j. asi 4 a půl miliardy Kč. (Výkřiky posl. Stříbrného.) Nehledíc na jiné povinnosti z mírových smluv, o nichž jsem mluvil již dříve, mělo se jednati tudíž v Haagu o úpravě tohoto našeho dluhu, podepsaného a schváleného našimi vládami a parlamenty ve výši asi 28 až 29 miliard Kč.

Dovolte mi, vážené dámy a pánové, abych tu pověděl něco z historie našeho usilování o to, abychom dosáhli správného vyřešení těchto našich povinností ve chvíli, kdy se otázka stane aktuelní.

Boj o tyto naše platy je veden už plných jedenácte let. A musím tu opět říci, co jsem řekl spočátku: Byl to boj úporný, houževnatý, systematický, nervy a zdraví vyčerpávající, (Výkřiky komunistických poslanců.) a jestliže jsme o tom ani já ani náš delegát v reparační komisi, dr Osuský, téměř nikdy nemluvili, bylo to proto, že běželo o otázky, které vyžadovaly těžké, vytrvalé práce den ze dne, v klidu, bez rozčilování veřejného mínění, bez zbytečného zpolitisování nebo zestraničtění celého problému. Byly to také otázky, které by veřejnou diskusí a bojem o ní byly jistě zkomplikovány a úspěšný boj o ně byl by býval jistě ztížen nebo znemožněn. Viděli jsme oba, že kdykoli se veřejnost jimi zabývala nekriticky, pracovalo se nám potom hůře při jednání se spojenci. Konstatuji to prostě.

Konstatuji dále, že náš postup byl plně pochopen a uznán všemi vládami, bez rozdílu, (Výkřiky komunistických poslanců.) vládou dnešní i všemi vládami předcházejícími. Zdůrazňuji zejména, že jsem v této otázce nikdy nic nepodnikal bez vědomí a souhlasu pana presidenta republiky, jednotlivých ministerských předsedů a ministrů financí. (Výkřiky komunistických poslanců a posl. Stříbrného.) Zejména byl v této věci úplně informován a s postupem naším souhlasil ministerský předseda Švehla. Po jeho onemocnění o všech podrobnostech jednal jsem s p. náměstkem vlády kol. drem Šrámkem a pak s p. ministerským předsedou Udržalem. (Výkřiky posl. Gottwalda.)

V dohodě s nimi a také dříve s vůdci jednotlivých stran postupovali jsme v těchto otázkách zvlášť obezřetně, protože jsme věděli, že dojde jednou k jejich politickému řešení a ke značné redukci našich platů a že jsme úmyslně nechtěli diskusemi o tom rozrušovati naši veřejnost. Obávali jsme se tehdy svorně všichni důsledků podobných sporů a hádek v době, kdy jsme vedli úporný zápas o stabilisaci naší valuty (Výkřiky posl. Gottwalda.), obávali jsme se o naši hospodářskou situaci vnitřní a o rozvoj našeho obchodu a průmyslu. Byla to pro všechny naše vlády veliká odpovědnost, ale výsledek po mém soudu ukazuje, že všechny naše vlády postupovaly v této taktice správně. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ostatně naše kruhy finanční byly tu vládou za jedno.

Boj o snížení našich platů, plynoucích z mírových smluv, veden byl na dvou paralelních kolejích; na koleji politické a pak naší delegací v reparační komisi.

Po prvé vystoupila politicky otázka ta na konferenci janovské. Kancléř Schober přišel na konferenci s požadavkem půjčky pro Rakousko a obrátil se na mne o pomoc. Pomáhal jsem uskutečniti tento plán u velmocí i u Malé Dohody, ježto věc předpokládala souhlas nás všech se zřetelem k zástavnímu právu nad vším majetkem a příjmy rakouskými. V Janově byl získán k tomuto plánu souhlas Malé Dohody i Francie a Anglie, ale už tehdy jsem jej podmiňoval tím, že znamená-li tento postup k bývalému nepříteli vlastně odpuštění jeho reparačních dluhů, musí za to úměrně býti prominuty platy nám, t. j. škrtnuty platy za naše státní statky. Dostal jsem tehdy první slib v tomto smyslu. (Výkřiky posl. Sedorjaka.)

Věc ta se ještě přesněji opakovala roku následujícího, když se jednalo o finanční sanaci Maďarska. Dr Osuský v reparační komisi a u vlády francouzské, já sám osobně u vlády anglické a italské vyžadovali jsme už výslovný závazek, že naše koncese bude kompensována při jednání o platy za státní statky a dluh liberační. Při jednání v Londýně r. 1923 jsem dostal slib výslovný a od italské vlády slib sice všeobecný, ale přece jen princip veliké redukce připouštějící. Vláda naše tehdy vzala tato jednání na vědomí a dala k nim souhlas. Při dalším jednání o naši smlouvu s Francií téhož roku dal nám nový slib ministerský předseda Poincaré. Na schůzi Malé Dohody v Bělehradě tehdy konané r. 1924 bylo pak usneseno, že pro budoucnost všecky státy Malé Dohody zaujmou stejnou linii v této otázce a že přes to, že to tehdy pro oba druhé státy malodohodové znamenalo oběti v náš prospěch, budou usilovati o škrtnutí těchto platů. V každém případě Jugoslavie a Rumunsko už tehdy nám daly závazek, že se vzdávají všech platů, které by z tohoto titulu měly obdržeti.

Od r. 1924 náš zahraniční úřad při každé příležitosti, při každém jednání, zejména s Francií vznášel tento požadavek. Naposled ještě při své cestě do Paříže v prosinci r. 1928 jednal jsem o této otázce s francouzskou vládou a dostal jsem v tom smyslu závazná ujištění.

V reparační komisi v témže smyslu celých deset let pracoval dr Osuský. Práce, kterou tu konal soustavně, vytrvale a neúnavně, je veliká. Obezřelým postupem získával krok za krokem zejména právní basi pro naše práva na reparace a zabránil důmyslným způsobem, aby se v reparační komisi nestala usnesení, která by prejudikovala našim thesím a našim právům; vytvářel tak základnu pro to, abychom mohli v okamžiku, kdy půjde o celý náš problém, proti požadavkům velmocí na placení státních statků a liberačního dluhu vznést svůj požadavek reparací a vytvořit tak princip vzájemné kompensace, tak jak to potom v Haagu v srpnovém zasedání bylo naší delegací skutečně uplatněno.

Tím jsme se pak dostali do situace, ve které jsme se mohli odvolávat nejen na redukce povolené jiným státům v jejich povinnostech a zejména na redukce, povolené bývalým nepřátelům, nýbrž přímo na naše reparační práva a vyžadovat kompensaci našich práv proti našim povinnostem.

Byli jsme si vždy vědomi, vážené dámy a pánové, že se tou nebo onou intervencí, tím nebo oním jednotlivým krokem problém nevyřeší. To byla práce, již bylo třeba podnikat celá léta. Bylo třeba připravovat půdu, vytvářet prostředí, tvořit atmosféru a psychologickou náladu u politiků, u úředníků, odborníků a institucí, bylo třeba tvořit prejudice a krok za krokem připravovat situaci, kterou jsme pak nalezli v Haagu. A v Haagu pak nastal pro nás poslední, rozhodný boj.

Přicházeli jsme do Haagu s vědomím, že poplatky za státní statky budou škrtnuty, ježto od roku 1926 vlády anglická a francouzská v otázce té byly už zajedno, a dr Osuský i já sám měli jsme dosti záruk a jistot, že se tak stane. Šlo ještě o liberační dluh. Otázka ta byla v srpnu r. 1929 dána tak, že francouzská vláda sama nás žádala, abychom ve všeobecném zájmu uznali nutnost přispět k uplatnění Youngova plánu a pomohli tak nésti ohromné náklady války ve chvíli, kdy všechny státy a zejména bývalí spojenci přinášejí v Haagu tak ohromné oběti uzavíráním těžkých kompromisů.

Naše delegace uznala požadavek ten za spravedlivý. Nejen, že jsme apel tento nemohli jen tak odmítnouti a přejíti, ale byli jsme vázáni svými podpisy mírových smluv. Byl to však pro nás nejen dluh uložený nám mírovými smlouvami, nýbrž, vážené dámy a pánové, také dluh čestný. Neuznávali jsme sice nikdy plně správnost placení státních statků - to by bylo bývalo možné ospravedlnit, kdyby všecky státy byly platily všecko skutečně tak, jak se r. 1918-1919 předpokládalo. Liberační dluh byl však námi přijat se zřetelem na ohromné válečné oběti našich Spojenců, vůči nimž naše oběti finanční i naše oběti na lidech, padlých v táboře spojeneckém, byly vskutku nepatrné.

Vzpomínal jsem vždycky, když se u nás protestovalo proti zv. liberačnímu dluhu, za jakých okolností jsme šli do boje za naše osvobození - bez větších finančních prostředků, téměř neznámi. Přes to nikdy ani v nejtěžší chvíli nežádali jsme na Spojencích ani darů ani subvencí. Naše národní hrdost a povinnost vůči všem budoucím generacím vedla nás k tomu, abychom si svůj stát vybojovali vlastní krví, vlastními prostředky, jak to řekl president Masaryk již za války ve svém prohlášení z 25. ledna 1917, když pravil: "... politická akce česká je finančně naprosto nezávislá. My si svou politickou samostatnost nevyžebráváme, nýbrž ji budujeme z vlastních sil." (Potlesk. - Výkřiky posl. dr. Perglera.) Proto žádajíce Spojence za povolení vojska a za souhlas s naším cílem, zároveň jsme vždycky prohlašovali, že, dovolí-li nám Spojenci bojovati ve svých řadách, že si chceme všecko zaplatit, že nechceme ani haléře na naše vojsko, že chceme nejen lidmi, ale i penězi participovat na celém boji, že to pokládáme za věc své svaté povinnosti. Pamatuji se, jak Štefánik (Výkřiky komunistických poslanců.) k pláči dojal ministerského předsedu Orlanda, když slovensky hrdě mu to v dubnu 1918 řekl. A pohnul ho tím k tomu, že Italie nám povolila organisovat naši armádu a uznala naši Národní radu. (Potlesk. - Výkřiky posl. dr Perglera.)

Vážení pánové, vůdcové zahraniční revoluce a desetitisíce legionářů, kteří za samostatnost národa bojovali, nikdy nebyli ani minuty v pochybách (Výkřiky posl. Kopeckého a Gottwalda.), že tato zásada je zároveň zásadou celého našeho národa. Na tuto zásadu našeho národu, osvoboditi se vlastní krví a vlastními prostředky, hleděl jsem proto vždy jako na čestný mravní závazek jak vůči Spojencům, tak i vůči svému vlastnímu národu. Proto nikdy jsem se nechtěl vymknouti zásadě, přispěti na válečné výdaje Spojenců, ani z důvodů osobního přesvědčení, tím méně pak jako zahraniční ministr, jsa si plně vědom, že by to bylo nedůstojné našeho státu. (Výkřiky posl. Gottwalda.) Věřím, že proti této zásadě ani jeden národní cti a hrdosti dbalý Čechoslovák nemluvil, nemluví a mluviti nebude. (Výborně! - Potlesk.) Před Haagem a v Haagu neběželo nám tudíž o to, vymknouti se tomu, abychom přispěli k úhradě válečných výdajů Spojenců, které byly učiněny i v náš prospěch, nýbrž jen o to, jak vysoká bude kvota, již na sebe z liberačního poplatku vezmeme. (Výkřiky posl. Gottwalda.) Povinností naší bylo, aby to byla kvota naším financím příznivá, aby nepřesahovala naše možnosti, aby odpovídala poměrným redukcím, povoleným státům jiným, a aby byla zejména v poměru k výsledkům, s nimiž (Výkřiky komunistických poslanců.) odejdou z konference v Haagu jednak nejbližší naši přátelé, jednak naši bývalí odpůrci. V přípravné konferenci v Paříži dal dr Osuský po namáhavém, celý měsíc trvajícím boji a po dohodě se mnou a s p. ministrem financí souhlas s placením 11 mil. zl. marek z titulu dluhu liberačního. (Výkřiky posl. Gottwalda.) Souhlas svůj dal podmínečně a s ohledem na to, co se eventuelně bude díti ještě na druhém zasedání konference v Haagu.

Když jsme pak přišli opět v lednu do Haagu, přehlédli situaci a viděli vývoj věci bulharské a maďarské, rozhodli jsme se žádat Spojence o další ústupky, jednak ve formě snížení naši anuity, jednak v přiřčení nám procenta z reparací východních. Chtěli jsme, aby velmoci tímto ústupkem ukázaly, že si cení i našeho postupu, i naší práce politické, i naší rekonstrukční práce v Evropě.

Dostali jsme se tím do sporu s velmocemi. Boj o tento ústupek na společné schůzi s velmocemi v neděli dne 19. ledna byl jistě tuhý, ale bylo to jednání důstojné a krásné. Dočetli jste se o tom v novinách. (Výkřiky komunistických poslanců.) Není správné, co se o tom říká, že Anglie a Italie šli prudce proti nám. Také není vůbec pravda to, co se psalo o projevech ministra Snowdena. Je pravda, že hned nám daly svou podporu Francie a Belgie, že na počátku odporovala Italie a Anglie, ale pak, když jsme já i dr Osuský (Výkřiky komunistických poslanců.) trvali ve svých projevech na svých požadavcích (Výkřiky posl. Gottwalda.), byl to právě italský delegát, jenž sám navrhl naši účast na maďarských reparacích, a byl to ministr Snowden, jenž si přál, aby bylo konstatováno, že dává k věci souhlas, a jenž pak výslovně v rozmluvě se mnou uznal, že stanovisko, jehož jsme hájili, bylo správné.

Tak se odehrál náš boj o škrtnutí platů za státní statky a o náš dluh liberační.

Celkový resultát desetiletého boje o naše povinnosti z mírových smluv je tudíž tento:

Na základě původních výpočtů žádalo se od nás asi 29 miliard Kč, dosáhli jsme však snížení, jak kol. dr Engliš konstatoval, na sumu 1.190 mil. Kč, t. j. platíme asi 4% všeho toho, co jsme měli původně platiti. Nežádáme nikoho, aby nad tím jásal. Konstatujeme však prostě podle pravdy, že resultát takový u nás sotva kdo očekával. (Výborně!)

Přejeme si a vítáme věcnou kritiku a rádi ji z úst vašich, dámy a pánové uslyšíme. Bráníme se a budeme vždy potírati pokrytectví, zlou vůli a osobní mstivost; (Výborně! Potlesk.) ta každého, kdo jí užívá, snižuje a škodí nejen svým autorům, nýbrž i státu. (Výborně!)

Chci zatím zdůrazniti jen to, že u příležitosti haagské konference všechny spojenecké státy musily veliká, ba přímo ohromná procenta slevit s toho, co měly obdržet, a že až na Rakousko žádný z bývalých nepřátelských států neměl zredukovány své povinnosti na procento tak nízké jako my. Německo musí platiti asi 30% svých původních povinností. Bulharsko, které podle ujednání z r. 1923 mělo platit 33 mil. zl. franků po 37 let, platí jen 11, t. j. 33% z toho, co platiti mělo. (Výkřiky posl. Stříbrného.) Maďarsku bylo určeno platit zatím jen 10 mil. zl. fr. ročně až do r. 1943; z toho mu nebylo redukováno nic a nad to bylo mu určeno zaplatit další annuity ve výši 13 1/2 mil. zl. K, což vše znamená podle úředního konferenčního výpočtu 37 annuit po 10,335.650 zl. M.