V maďarském případě nelze mluvit o nějaké redukci a srovnávat ji s redukcí, která byla nám povolena, ježto celková suma reparační Maďarsku nikdy určena nebyla. Ale kdyby byla bývala určena v r. 1923, nebyla by jistě menší nežli bulharská, a redukce, počítaná na procenta, nebyla by jistě přesahovala totéž procento jako u Německa a Bulharska. Tedy závěr: Naše platy byly redukovány až na 4%, platební povinnosti nepřátelských států, jimž reparace mohly býti uloženy, byly sníženy sotva na 30 až 33%. (Výkřiky posl. Stříbrného.) Uvádím to jen na doklad toho, abych napřed ukázal na nemožnost výkladů, že se s námi jednalo hůře než s bývalými nepřáteli a speciálně s Maďarskem. (Výkřiky posl. Stříbrného.)

Nežli se zmíním o ostatních kritikách haagského ujednání, povím ještě několik slov o našich válečných dluzích u příležitosti konference projednávaných. Opakuji, co jsem již uvedl, že jednání o našich dluzích s konferencí samou nemělo přímo nic společného. Byla to jen příležitost - příležitost dobrá, neboť psychologicky ve chvíli, kdy se válka likvidovala a kdy se dělaly všude tak veliké redukce, bylo možno užít válečných dluhů jak jsem už výše pověděl - za kompensace v náš prospěch. Proto jsme konečné řešení jejich odkládali až pro jednání v Haagu samém přes to, že dr Osuský a dr Hladký projednávali věci ty už během přípravné komise v Paříži a v podstatě došli k dohodě s Francií a Italií již tehdy.

Náš italský dluh s úroky od 1. ledna 1924 byl smluven na konečnou sumu 191 mil. it. lir, t. j. asi 330 mil. Kč. Byly nám sleveny úroky za předcházející léta. Nebyla počítána ani zlatá lira ani průměrný její kurs, nýbrž prostě dnešní lira papírová. Tím získali jsme opět značné sumy. Podle dohody budeme tudíž za tento dluh platit 37 annuit po 2 1/2 mil. zl. m. čili 20 mil. Kč.

Dluh francouzský jsme likvidovali velmi výhodně. Původní suma francouzského dluhu obnášela jednak asi 120 mil. fr. za to, co jsme obdrželi přímo z Francie a za naše vojsko ve Francii, jednak asi 378 mil. fr. za naše legie v Sibiři, celkem přibližně 1/2 miliardy franků. Při jednání o konečnou sumu od toho dluhu francouzská vláda odpočítala především 50% nákladů na naše legie v Sibiři, na základě závazku, který mi dal na mírové konferenci v září r. 1919 ministr Pichon na žádost naši, aby Spojenci se zřetelem k tomu, co legie naše v Sibiři vykonaly pro Spojence, nesli polovinu těchto nákladů. (Výkřiky posl. Stříbrného.)

Druhá veliká sleva týkala se kursu. Vláda francouzská uznala náš požadavek a počítala tyto dluhy stejně jako v případě italském nikoliv ve zlatě nebo v průměrném kursu, nýbrž v nynější frankové měně. Kromě toho odepsala naše některé protipožadavky a úroky za předcházející léta, takže na konec celý náš francouzský dluh se redukoval na sumu asi 260 mil. fr. franků, t. j. 340 mil. Kč. Modality jeho placení smluveny na 10 mil. franků fr. po 50 let; i s úmorem to znamená splácení kapitálu 3% annuitou. Kdyby byla francouzská vláda požadovala úroky za celá ta léta a dále uplatnila jen průměrný kurs franku ke koruně, bylo by to znamenalo celé stamiliony Kč. Uvádím to proto, abych ukázal, že také výhodným ujednáním našich dluhů - a nejen tím, čeho bylo dosaženo se zřetelem k Maďarsku finančně i politicky přímo - náš liberační dluh, který budeme platiti, ve skutečnosti jest dlužno snížit o veliké procento, po mém soudu na polovici, ne-li více.

Také na to jsme po celou dobu myslili a podle toho jednali.

Válečné dluhy samy, mírně počítány, kdyby nebylo bývalo dosaženo uvedené slevy, by byly stouply také asi na 6 miliard našich Kč. Z toho všeho po haagské konferenci naše válečné dluhy k Francii a Italii jsou redukovány na něco více než 10% původních možností a celá suma, již máme platiti i s liberačním dluhem, dostupuje něco přes 1.800 mil. Kč na místo původních 35 miliard Kč.

Opakuji, vážené dámy a pánové: takový je resultát naší práce.

Aby ještě více vyniklo, co nás stála válka, vedená na straně Spojenců, chci konstatovati toto:

Ve válečném dluhu francouzském jsou jen tři pětiny skutečného dluhu válečného, t. j. jen asi 200 mil. Kč. Ve válečném dluhu italském jest jen 112 mil. Kč skutečného dluhu, vydaného na naše italské legie. Vše ostatní je dluh, který ve Francii a Italii učinila republika již po skončení války a po převratu, v r. 1919 a 1920. Totéž platí o našem dluhu Spojeným státům americkým. Spojeným státům americkým dluhujeme 115 mil. dollarů, z toho však je jen asi 17 mil. dol. dluh válečný za naše sibiřské legie. Ostatní je za potraviny a zboží, dodané republice v r. 1919 a 1920. (Výkřiky posl. Stříbrného.)

Vezmeme-li tyto cifry v úvahu, znamená to, že skutečné výdaje na válku, kterou jsme vedli v řadách Spojenců, dostupují i s dluhem Spojeným státům americkým a s liberačním dluhem v Haagu přijatým dohromady sumy přibližně 2 miliard Kč.

To je, vážené dámy a pánové, skutečná suma, kterou nás stála naše přímá účast na světové válce, se zřetelem k tomu, že dluh liberační dlužno pokládat za naše přispění na válečné náklady Spojenců. Po mém soudu nepotřebují tato fakta prostě žádného komentáře. (Výborně!)

Vážené dámy a pánové! Když jsem četl v posledních dnech neinformované anebo zlovolné články v některých našich novinách - odpusťte, že vám to řeknu upřímně - nemohl jsem potlačit v sobě hluboký pocit studu. Nežádáme, aby se v novinách vykládalo a uznávalo, že naše delegace měla úspěch. Chci jen, aby se veřejné mínění demagogicky nepodněcovalo a aby se mu předkládala pravda. (Potlesk.)

Mám vám, vážení pánové, vykládat, co stála válka Francii, Belgii, Anglii, Italii, Jugoslavii nebo Rumunsko? Mám znovu a znovu konstatovat, že Francie obětovala 2 miliony svých občanů a že jí rekonstrukce obsazených území stála z vlastního jejího rozpočtu více než 80 miliard franků? (Výkřiky komunistických poslanců.) A že ty sumy nikdy žádnými reparacemi nebudou kryty? Že Anglie ztratila přes milion svých lidí a že jen Americe platí skoro 5 1/2 miliardy Kč ročních splátek na svůj válečný dluh, jejž bude platiti stejně dlouho, jako trvá Youngův plán, že tedy platí skoro třikrát více za jediný rok, než zaplatíme my za celých 37 let za dluh liberační a za celou válku, (Slyšte!) v řadách Spojenců vedenou, a že její dluhy reparacemi německými ani zdaleka nejsou kryty? (Slyšte! - Výkřiky.) Mám vám vykládat o situaci Italie, která ztratila přes 900.000 svých vojáků, platí ohromné sumy dluhů Anglii a Americe a má dnes jistě veliké obtíže finanční, takže oběti, které přinesla v Haagu, musí býti náležitě oceněny? (Výkřiky.) Mám mluviti o všech těch úžasných vnitřních dluzích, jež vzešly všem těmto státům z války, i když naleznou pro největší část svých dluhů Americe úhradu v platech z Německa? A o tom všem, jak mnohé válkou zničené kraje a celé země nedostanou snad jediného haléře náhrady a musí vše zaplatit ze své kapsy, zatím co naše vlast záviděníhodným osudem byla ušetřena toho, že se nestala bojištěm?

Vrátil jsem se, vážení pánové, z Haagu a dověděl jsem se zde v novinách, že jsme svou věc prohráli. A slyšel jsem mezi jiným, že naši přátelé z následnických států liberační dluh neplatí a my že ano. Mám na to jedinou odpověď: Byli by si naši kritikové přáli, abychom byli zažili válečnou invasi dvakrát nebo třikrát, jako se to stalo Polsku, Rumunsku a Jihoslavii? (Výkřiky.) Kdyby byla bývala zničena jen Plzeň nebo Brno, bylo by nás to stálo nepřímo několik miliard, nemluvě o všem ostatním. A byli bychom tím ještě dnes trpěli.

A jiný argument: Dostali jsme největší počet státních statků a připadlo nám 50% liberačního dluhu. U Polska, Rumunska a Jihoslavie činily státní statky - v hrubých číslech a průměru uvedeno - 10 1/2 miliard Kč. Dostaly tudíž tyto státy v těchto položkách průměrnou slevu 10 1/2 miliard, zatím co Československo dostalo slevu asi 27 miliard. Je třeba ještě křiklavějšího srovnání?

A při tom tyto země zažily několik invasí nepřátelských vojsk, při tom Rumunsko samo na př. musí za zničení petrolejových polí svým vlastním vojskem zaplatiti cizím kapitalistům asi 1.600 mil. Kč, tedy daleko více, nežli celý náš příspěvek Spojencům (Slyšte!) na válku, při tom samo pak nemá na toto placení úhrady ani haléře.

A tak bych, vážené dámy a pánové, mohl pokračovat do nekonečna. Nechci polemisovat více, než je třeba. Chci jen dáti průchod pravdě a pokládám za věc naší národní cti, abychom v těchto věcech měli odvahu říci si pravdu. Jen tak zachováme si dobrou pověst a dobré jméno u všech ostatních národů. Chci, abychom si uvědomili, že velmoci a všichni ostatní naši Spojenci uznali opravdu ve veliké míře, co jsme za války skutečně učinili a čím jsme po válce přispěli k vybudování evropského míru. A pokládám za svou povinnost veřejně vřele poděkovati Francii, Belgii, Anglii a Italii, (Výkřiky komunistických poslanců.) dále zejména státům Malé dohody (Potlesk.), Jugoslavii a Rumunsku za všecko to přispění, jehož se nám od nich v Haagu dostalo.

O jedno bych prosil slavnou sněmovnu; abych se ve svém výkladu nemusil mnoho zastavovati u přímo neslýchaných argumentů s jisté strany, které vykládaly o "smutné bilanci" Haagu a které, aby byla bilance ta hodně smutná, sečítaly annuity za 37 let a házely širokým vrstvám lidu do očí veliké miliardové sumy, které prý budeme platiti; a stejně bych prosil, abych nemusil odpovídati těm, kdo dnes sečítají sumy předválečných rent rakouských a maďarských, aby mohli hoditi pohanou po haagské konferenci a jejích resultátech pro nás. Je to jednání odsouzeníhodné, neboť s Haagem to nemá vůbec nic společného. Věci ty byly už náležitě probrány před deseti lety, když dr Kramář o tom jako delegát mírové konference podával zprávu Národnímu shromáždění a kdy nám parlament vřele za naši práci poděkoval a plně ji schválil, věda dobře, že bychom tyto renty platili v míře stokrát horší a za podmínek přímo zoufalých, kdybychom byli zůstali v Rakousku, a věda, že totéž převzali všichni ostatní, ani velmoci, jako na př. Italie, nevyjímaje.

Při dosavadní kritice haagských ujednání slyšel jsem také argumenty zahraničně politické. Abychom si byli zde předem jasni, chci o politické stránce věci říci též několik slov. Celkem to byly argumenty tři: jeden činitel tvrdil, že naše spojenecká politika, která nás prý váže příliš mnoho k Francii a k Malé Dohodě, měla za následek, že se v Haagu Italie a Anglie postavila proti nám.

Strana druhá právě naopak tvrdila, že všecky snahy naší zahraniční politiky získati Italii a Anglii a být ke všem hezkým, jak prý se to snažím dělat, utrpěly fiasko, poněvadž státy ty byly proti nám, a je tudíž třeba dělat jen politiku těchto alliancí.

Konečně třetí hlas zcela nekriticky všeobecně vykládá, že prý Haag ukazuje, že naše mezinárodní posice je slabší, že někteří naši Spojenci nás opouštějí. Je pravda, že tento hlas už jsem slyšel při nesčetných příležitostech dříve a že jej pravidelně slýchám už plných deset let.

Výkladem o výsledcích haagské konference samým jsem, myslím, dostatečně odpověděl na tyto politické argumenty. Přes to dodávám ještě toto:

Naše politická posice v Haagu byla silnější než kdykoliv jindy. Je fakt, že Malá Dohoda vystupovala zde se solidaritou a silou, jaké dosud nikdy neměla příležitost osvědčiti a která imponovala všem bez rozdílu. (Výborně! Potlesk.) Jednota názorů, plánů, cílů byla naprostá, spolupráce vzorná, příkladná. Touto spoluprací vymohli jsme si sami, se souhlasem sice, ale bez přímé pomoci kohokoliv, jiné řešení maďarského problému, a to ve formě, v jaké jsme to potřebovali a žádali.

Je dále pravda, že byli jsme plně a bezvýhradně podporováni Francií, což dlužno zdůrazniti. (Výborně! Potlesk.) Ale není pravda, že Anglie a Italie byly, jak se o tom mluvilo, proti nám. (Potlesk.) Byly případy, kdy byly všechny velmoci s námi bez výhrady. Bez souhlasu Anglie a Italie nebylo by nikdy bývalo možno uložit Maďarsku placení 13 1/2 milionů zl. K reparací, ani jim vnutiti řešení všech ostatních problémů likvidace minulosti, řešení, které do tak veliké míry dopadlo v náš prospěch.

Je pravda, že někde Italie, někde Anglie, někde i Francie měla proti nám své politické nebo finanční zájmy. To se přece při řešení finančních otázek rozumí samo sebou. Ale nikde se to nejevilo a nikde se to neprojevilo jako nějaké nepřátelství. Italie poskytovala podpory Maďarsku, ale daleko ne v té míře, jak mnozí čekali a jak sami Maďaři doufali; po této stránce i finanční zájmy Italie, i její vlastní přesvědčení, že středoevropské problémy musí býti vyřešeny, převážilo dnešní chvilkové sympatie a posloužilo především všeobecnému míru. A tak někde i vlastními obětmi stejně tak jako Anglie a Francie pomáhala Italie sama k vyřešení problémů haagské konference. Co se pak týče Anglie, ta ve skutečnosti ve všech fázích jednání s Maďary, až na jednu, dvě výjimky, stála v jedné linii s Francií.

Co se pak tkne nás samých, chci konstatovati, že v celku došla v Haagu uznání naše desítiletá politika. Právě ve chvíli, kdy jsme se utkali s velmocemi o náš liberační dluh, vzdali zástupci velmocí nepokrytě toto uznání naší republice v plenu celé konference a projevili je jednak ustoupením se svého stanoviska a snížením naší annuity s 11 na 10 mil. zl. M, jednak přiznáním procenta z reparačních platů uložených Maďarsku a Bulharsku, což je pro nás politicky věcí ještě významnější. (Výkřiky komunistických poslanců.)

V boji pak o řešení pozemkové reformy a likvidaci minulosti výslovně byl uznáván náš postup v minulosti i na konferenci a vůbec celá naše dosavadní politika.

Různí kritikové si ani neuvědomují, že velmocenští delegáti na konferenci v Haagu byli v téže situaci jako já sám a dr Osuský, t. j. bylo jejich povinností hájiti ve všem energicky kasu svého finančního ministra, neboť každý ústupek nám v Haagu učiněný znamenal ve skutečnosti vždy sáhnouti do vlastní kapsy a ústupek ten nějakým způsobem zaplatit. Kdo toho nechápe, nemá pochopení pro tuto konkretní stránku zahraniční politiky vůbec.

Já sám jsem viděl a cítil, jak právě v Haagu celá desetiletá koncepce naší zahraniční politiky nesla své ovoce, jak se i prakticky osvědčila a byla plně uznána.

K tomu bych chtěl dodati tento politický závěr:

Haagská konference je velikým mezníkem evropské politiky vůbec. Ukázal bych to názorně touto větou: Podepsání míru versailleského, saint-germainského a trianonského bylo jakýmsi příměřím. Od té doby plných deset let byl to boj o míru a uplatnění těchto smluv. V Haagu došlo konečně k tomu, co se dosud nestalo a co má svůj dalekosáhlý význam. Shromáždili jsme se všichni, kteří byli v Paříži v r. 1919 a 1920 ve dvou táborech odpůrčích, nyní u jednoho stolu a likvidovali jsme v duchu smíru a přátelství vše, co se likvidovati dalo. Odklidili jsme ohromnou spoustu obtíží, sporů, nepřátelství. Sešli jsme se ve zcela novém duchu.

A už proto jsou u nás ty tak mnohé kritiky nespravedlivé a nesprávné. V Haagu přinášeli bez rozdílu všichni veliké oběti, pracovali kompromisem, pracovali pro dohodu, pro mír, pro smíření. Proto jsme všichni společně jak s Německem, tak zejména s Maďarskem hledali řešení, které by i Maďarsku bylo snesitelné a přijatelné, i v zájmu našich vlastních států. Proto i Malá Dohoda odmítala zdůrazňovati cokoli, co by prodlužovalo těžký boj ve střední Evropě. Proto Malá Dohoda vyšla s úspěchem z konference, ježto žádala jen to, co potřebovala a musila míti, ale nikoliv to, co by bylo Maďarsko ponižovalo a co by také Bulharsko nebylo mohlo přijmuti.

To je veliké politické plus Haagu, a to je ohromný pokrok ve středoevropské politice. Nechci zveličovat, ale tvrdím, že cesta k dohodě mezi středoevropskými státy je nyní otevřena. (Výborně!) Dělali jsme vědomě tuto politiku v Haagu a Československo bude ji jistě se svými přáteli provádět důsledně i dále nyní v budoucnosti. (Výborně! - Potlesk.)

A konečně poslední otázku politickou pro nás dosahu zásadního; až dosud naše povinnosti platební z mírových smluv ležely na nás jako ohromný balvan. Dnes ten balvan jest rozřešením věcí odvalen. Teprve dnes cítíme se finančně - ale, zdůrazňuji, také politicky - volni, svobodni, klidni. Při každé akci politické, při každé akci finanční, při všech věcech doma i v cizině pořád před námi stála otázka, co bude s naším placením, až se to bude definitivně řešiti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nepřímo jsme to vždycky cítili jako silný nátlak.

Tato svoboda nezmění nic na směrnicích naší zahraniční politiky. (Výkřiky komunistických poslanců.) Naše zahraniční politika musí se dále organicky vyvíjet podle všeobecného vývoje evropského v týchž liniích a podle týchž zásad jako dosud. Toto vědomí svobody učiní naši politiku tím důstojnější a důraznější, ale zároveň klidnější, tím také mezinárodně cennější. A znovu zdůrazňuji: není příčiny, aby se na ní cokoli měnilo. Půjde důsledně jako dosud ve své linii mírové a konsolidační, nyní, když spolutvořila a nakonec podepsala smlouvy likvidující válku, k dalšímu upevnění evropského míru a k plné dohodě i s těmi, se kterými dosud plné dohody nebylo. A jsem jist, že se jí podaří nakonec i tyto zbývající dohody provésti.

Slavná sněmovno! Předložil jsem vám zde zprávu o našem jednání v Haagu. Bylo to jednání, k němuž budu se vždy ve svém životě hrdě hlásit. Desetiletý boj o problém reparační, který jsme společně s drem Osuským a s řadou spolupracovníků za podmínek těžkých podnikli, byla práce veliká a krásná. Bylo to dokončování práce, konané za války a v desíti letech po válce. Je to dokončení a úprava všeho toho, co v mírových smlouvách bylo třeba dokončit a upravit v zájmu dohody, klidu a usmíření v Evropě.

Řekl jsem již, že jsme tuto práci nedělali sami. Bylo to vše podnikáno s vědomím a s odpovědností vlády dnešní, ale stejně všech vlád předcházejících. Neskrýváme se za nikoho a nechceme bráti nikomu nic z jeho práce, kterou v těchto věcech také vykonal, ale bylo by nespravedlivé neříci to. Jsem povinen v této chvíli velikým díkem všem předcházejícím vládám a odpovědným politickým činitelům ve stranách politických za důvěru a podporu, kterou mi oni sami po velikou řadu let poskytovali.

A žádám-li dnes parlament, aby této práci dal svůj souhlas, žádám především o uznání všem těmto vládám v prvním desetiletí republiky. A žádám vás všechny, vážené dámy a pánové, abyste tím dali souhlas i svému vlastnímu dílu. I když jste totiž v předcházejících letech v detailech věci ty neprobírali, byl jsem si vždy vědom, že jsem přímo odpověden vám a že přijde chvíle, že práci naší delegace předložím vašemu soudu, vaší kritice a vašemu uznání.

Předkládám vám výsledek této práce s vědomím, že jsme, já i všichni moji spolupracovníci, vykonali na 100% svou vlasteneckou povinnost. A vědomí toto je tím silnější, že práce ta nebyla nikdy vedena ani motivy osobními, ani motivy stranickými, nýbrž jediné a výhradně zájmem o blaho a dobro státu. (Dlouhotrvající hlučný potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)