Aby placení Německa bylo pokud možno učiněno nezávislým na politických tendencích a snahách německých vlád, stanovil Dawesův plán, že tato annuita bude splácena jen malou částí z ročního rozpočtu, zbytek pak z úroků a amortisace 11 miliard obligací, vydaných německými drahami, které k účelům Dawesova plánu byly dány v ruce soukromé společnosti, z úroků a amortisace 5 miliard obligací, vydaných německým průmyslem, a konečně ze zvláštní daně dopravní, která byla stanovena. Zárukou za příspěvek ze státního rozpočtu na uvedenou reparační annuitu byl hrubý výnos daní z cukru, piva, tabáku, lihu a výnos cel. K organisaci celého tohoto systému placení byly stanoveny různé orgány a dost komplikovaná mašinerie za účasti Říšské banky, reparačního agenta Parkera Gilberta atd. V celku to znamenalo, že plán Dawesův zasahuje velmi znatelně do finanční svrchovanosti říše německé.
K tomuto stručnému náčrtu celého plánu dlužno ještě dodati, že obsahoval také ustanovení na ochranu stability německé valuty; bylo zřízeno t. zv. "Comité de transfert", které pro případ, že by placení do ciziny ohrozilo německou měnu, mělo dáti svůj souhlas, aby platy zůstaly uloženy u německé říšské banky. To byla ostatně pro věřitelské státy jedna ze slabin Dawesova plánu, poněvadž jeho provádění činila závislým do veliké míry na měnové politice německé vlády.
Faktické, když už ne právní a nominelní, snížení německých reparací Dawesovým plánem a stálé obavy spojenců, že měnová politika německá zabrání prostě provádění tohoto plánu, ukázalo Spojencům v krátké době, že Dawesův plán je snad jistý a značný pokrok v řešení reparačního problému, že však to není konečné a definitivní stadium jeho vývoje. Přesvědčení to zesílil zejména druhý problém finanční, který byl sice od počátku úzce spojován s finanční likvidací války, který však plně vpadl do reparačního problému právě uvedením Dawesova plánu v život: byl to problém mezispojeneckých válečných dluhů, specielně spojeneckých válečných dluhů Americe, částečně také Anglii. Spojenci po těžkém váhání a tápání došli v celku k závěru, že hlavní zásadou jejich reparační politiky musí býti, že od Německa musí dostati aspoň tolik, aby mohli zaplatiti své válečné dluhy Americe. To byla zásada, kterou vyslovila nejprve Anglie (t. zv. nota Balfourova) už r. 1922; Francie a Belgie k tomu žádaly, aby z německých reparací byla kryta vedle jejich válečných dluhů Spojeným státům aspoň menší část též jejich válečných škod, odůvodňujíce svůj požadavek ohromnými devastacemi a velikými válečnými dluhy vnitřními, které jim ke všemu ještě měly v každém případě zůstati jako válečná pasiva.
V tomto stavu byla tato otázka pro spojence na konci r. 1927 po třech letech provádění plánu Dawesova. V té době generální reparační agent Parker Gilbert, fungující v Německu podle Dawesova plánu, ukázal ve své oficielní zprávě z 10. prosince 1927, že ani reparační problém, ani problém placení mezispojeneckých dluhů nemůže býti skutečně vyřešen, dokud finanční povinnosti Německa nebudou definitivně a zcela pevně vymezeny a dokud jejich plnění nebude organisováno tak, aby se v Německu dálo bez cizí kontroly, bez ochrany stability měny a jen ve spojení se skutečným zájmem německého národního hospodářství, jež samo bude přímo interesováno na tom, aby se placení řádně a plně provádělo.
Tak byl položen znovu celý problém reparační na stůl evropských politiků. Byli takto vyzváni z nejkompetentnějších míst k revisi plánu Dawesova, k revisi, která měla zároveň přivodit definitivní a plné řešení reparačního problému evropského a umožniti i placení mezispojeneckých dluhů, zejména dluhy Anglie, Francie a Italie Spojeným státům americkým. Za takových okolností dochází k poslednímu stadiu boje o reparační problém, jež pak končí vypracováním t. zv. plánu Youngova a konečně konferencí v Haagu.
Ke konferenci v Haagu došlo pak za těchto okolností:
Během IX. zasedání Shromáždění Společnosti národů r. 1928 předložil německý říšský kancléř Herrmann Müller tuto otázku zcela rozhodně společné úvaze spojeneckých mocností a Německa. Po několikadenním jednání v Ženevě bylo dne 16. září 1928 vydáno společné prohlášení, že se mocnosti rozhodly provést úplné a konečné řešení reparačního problému a že se k tomu cíli zřizuje komitét finančních znalců, jmenovaných vládami hlavních věřitelských států a Německem. Tento komitét sešel se v Paříži a zasedal pod předsednictvím svého amerického člena Owena Younga od 11. února do 7. června 1929. Práce své skončil obsáhlou zprávou, která reviduje řadu ustanovení plánu Dawesova a připojuje ustanovení nová; nazývá se běžně plánem Youngovým. (Výkřiky posl. dr Sterna.)
Youngův plán spočívá na těchto principech:
1. Stanoví především znovu výši reparačních splátek a určuje jejich počet. Youngovy splátky jsou značně nižší než splátky Dawesovy, takže to znamená podstatné snížení reparačního dluhu Německa. Při Youngových annuitách jest rozeznávati mezi dvěma obdobími. V prvním období jsou annuity určeny k úhradě válečných dluhů a části věcných škod; v druhém období jsou určeny jediné k úhradě válečných dluhů. První období obsahuje 37 annuit stoupajících od 1707·9 do 2428·8 milionů zl. Mk; jejich průměr činí 1988·8 milionů zl. Mk, bezmála 2 miliardy zl. Mk ročně. Druhé období obsahuje 22 roční splátky. Dnešní kapitálová hodnota Youngových annuit při 5 1/2% úroků činí 38.017 miliard zl. Mk (Výkřiky posl. dr Sterna.), což je o něco málo méně než 1/3 původně stanoveného reparačního dluhu Německa.
V případě, že by došlo k nové úpravě mezispojeneckých dluhů se Spojenými státy americkými, budou Youngovy annuity poměrně sníženy, a to tak, že z každého snížení mezispojeneckých dluhů připadnou Německu k dobru v prvním období 2/3 a v druhém období 100% snížení, poskytnutého Amerikou. Youngovým plánem byla tedy reparační otázka úzce spjata s otázkou mezispojeneckých dluhů.
2. Youngovy annuity jsou kryty v prvním období převážnou většinou ze státního rozpočtu a roční částkou 660 milionů zl. Mk, z hrubých příjmů železniční společnosti, v druhém období pak vůbec jen ze státního rozpočtu.
Zahraniční kontrola přestává; generální reparační agent i trustee pro železniční a průmyslové obligace a zastavené příjmy budou odvoláni; jejich funkci převezme banka pro mezinárodní platy.
3. Stabilitu německé měny při převodech markových reparačních platů na cizí valuty chrání Youngův plán toliko částečným a dočasným moratoriem. Částečným potud, že jedna část annuity, zvaná neodročitelná, ve výši 660 milionů zl. Mk, musí býti splácena u banky pro mezinárodní platy bezpodmínečně vždy v cizích valutách. Pokud jde o druhou část, zvanou odročitelnou, může Německo její převod na cizí valuty suspendovati, avšak pouze na dobu 2 let.
4. Youngovy annuity, jak to ostatně bylo již při annuitách Dawesových, kryjí nejen reparační povinnosti, nýbrž i ostatní finanční závazky Německa, vyplývající z mírové smlouvy, takže věřitelé nebudou z titulu mírové smlouvy moci požadovati od Německa žádných jiných platů.
5. Youngův plán nechal stranou problém reparací rakouských, maďarských a bulharských a otázky s ním souvisící; doporučil však vládám ve svém 147. článku, aby do jednoho roku v zájmu konsolidace Evropy řešily problém státních statků a poplatku za osvobození.
To je, vážené dámy a pánové, historie celého reparačního problému, jenž už deset let otřásal celou Evropou, až do okamžiku svolání haagské konference.
Musím ještě dodat, že ve chvíli, kdy kancléř Müller žádal o revisi plánu Dawesova a slíbil definitivní a konečné řešení německého placení reparací, stanovil jednu politickou podmínku zásadní důležitosti: se zřetelem k tomu, že se strany francouzské se obsazení levého břehu Rýna, stanoveného smlouvou versailleskou až do r. 1935, opětovně odůvodňovalo nejistotou, zdali Německo splní své platební povinnosti či nikoli, žádal kancléř Müller, aby zároveň s vyřešením otázky německého placení byla řešena i tato otázka ryze politická a aby vyklizení německého území vojskem francouzským bylo provedeno hned, t. j. o pět let dříve než to bylo určeno versailleskou smlouvou. To učinilo z haagské konference nejen konferenci finanční, nýbrž i politickou konferenci prvořadé důležitosti.
A nyní k haagské konferenci samé.
Konference v Haagu, svolaná na 6. srpna 1929, měla uvésti v život Youngův plán a vyřešiti problém obsazení levého břehu Rýna. Kromě Německa zúčastnily se jí státy, které podepsaly ženevské prohlášení ze 16. září 1928 (Francie, Belgie, V. Britanie, Italie a Japonsko) jako státy zvoucí, a ostatní státy, na reparacích interesované, t. j. Československo, Polsko, Jugoslavie, Rumunsko, Řecko a Portugalsko, jako mocnosti pozvané. Spojené státy americké účastnily se konference svým pozorovatelem.
První zasedání konference, jíž předsedal belgický ministerský předseda Jaspar, trvalo od 6. do 31. srpna 1929.
Při tomto prvním srpnovém zasedání byla práce rozdělena na dvě komise, politickou a finanční. Komise politická, jíž předsedal britský zahraniční ministr A. Henderson, vyřešila po pohnutých debatách a obtížných bojích otázku vyklizení levého břehu Rýna a zároveň déle již trvající spor o čl. 42 a 43 versailleské smlouvy, jednající o demilitarisaci levého břehu Rýna a eventuelním porušení této demilitarisace se strany Německa. Výsledek tohoto jednání byl vyjádřen:
a) ve společném dopise ministrů zahraničních věcí Francie, Belgie a V. Britanie, kterým se tyto státy zavázaly, že vyklidí Porýní nejpozději do 30. června 1930; k dopisu jsou připojeny noty delegace francouzské, belgické a britské, které stanoví správní a finanční podmínky vyklizení. Dopis je datován z 29. srpna a adresován německému ministru zahraničních věcí, který jej potvrdil dopisem z 30. srpna 1929;
b) dohodou mezi Francií, Belgií, V. Britanií na jedné a Německem na druhé straně, že neshody, které by vznikly z aplikace čl. 42 a 43 versailleské smlouvy o demilitarisaci Porýní, předloží Stálé smírčí komisi německo-francouzské nebo německo-belgické, zřízené locarnskými ujednáními.
Hlavní jednání konference v Haagu soustředilo se ovšem v komisi finanční, kde šlo o konečnou dohodu o plánu Youngově. Nebudu podrobně vykládat velikou řadu rozmanitých otázek finančních, hospodářských i politických, jež tu vznikly pro Spojence ve spojení s Youngovým plánem. Byla to zejména celá serie otázek finančně technických, jež bylo třeba řešit a z nichž každá měla svou stránku politicko-finanční, t. j. vyžadovala finančních obětí od toho či onoho a byla tudíž předmětem bojů často prudkých. Vedle toho jednalo se zejména také o vybudování mezinárodní banky, která se měla státi jedním z podstatných orgánů celého Youngova plánu pro vyřizování všech platů spojených s reparacemi a státi se pro budoucnost jedním z velikých pout mezinárodně-finančních, jež budou k sobě silně vázati státy na reparacích interesované.
Chci se omeziti na otázky jen podstatné, které srpnové zasedání konference v Haagu zvlášť charakterisovaly.
Výsledkem prvního zasedání konference mělo býti schválení celého systému reparačního, daného plánem Youngovým. Nežli však k tomuto závěru došlo, vyvinul se na konferenci naprosto nečekaný boj, který jednání srpnovému dal svůj bojovný a někdy i dramatický ráz.
Redukce německých reparací nejdříve Dawesovým plánem z 132 miliard na 50 a pak Youngovým plánem na 38 měla totiž za následek ohromné snížení eventuelních příjmů pro všecky interesované státy i malé i velké. Tím se stalo, že experti při sdělávání Youngova plánu v Paříži učinili některé změny na dohodnuté percentuelní účasti spojeneckých států na reparacích německých, přihlížejíce ke státům zvlášť poškozeným (jako na př. Belgii a Francii, i Italii).Finanční ministr velkobritský Snowden cítil se tím poškozen, a tak vznikl známý prudký boj mezi ním a ostatní částí konference, který po celé dva týdny ohrožoval její zdar. Požadavku Snowdenovu bylo po těžkých bojích na konec vyhověno tím, že Anglii byly přiřčeny větší kvoty z posledních platů, vykonaných podle plánu Dawesova, a z přebytků neodročitelných annuit podle nového plánu Youngova, takže Snowden měl opět z největší části nahrazeno to, co Velká Britanie měla ztratit novým rozdělením podle plánu Youngova.
Youngovým plánem byly vedle Velké Britanie poškozeny také státy jiné. A tu docházím specielně k zájmům našim. Zvláště byla dotčena práva a požadavky států malých. A tak v prvních dnech konference rozvířil se v Haagu boj mezi všemi státy, skoro bych řekl všech proti všem. Nebylo totiž jediného z účastníků, který by nebyl býval dotčen, který by nebyl značně utrpěl - bylo to přirozené, ježto Německu byly sleveny více než dvě třetiny všech platů a v témž poměru každý z interesovaných delegátů měl přinésti svému parlamentu a svému finančnímu ministru z Haagu méně, než měl dříve dostati.
Hledaly se tudíž s úžasnou energií a vynalézavostí všechny možné cesty, aby se vzniklé mezery vyplnily. A tím se vlastně stalo, že se na konferenci o Youngově plánu a německých reparacích dostaly otázky, o kterých se původně ani nesoudilo, že v té formě budou moci býti uvedeny v program celého jednání v Haagu. Státy středoevropské, zejména Jihoslavie, Rumunsko a Řecko přímo, Polsko a Československo nepřímo byly také zasaženy citelně novým plánem. Rumunsko bylo skoro zbaveno všech nadějí na německé reparace, Jihoslavie ohrožena podstatně, Řecko odkázáno na reparace východní. Aby tyto státy byly upokojeny, uvedeny byly na pořad nové otázky: válečné dluhy těchto států Francii a Italii, otázky státních statků a liberační dluhy nástupnických států a konečně reparační platy rakouské, maďarské a bulharské. Zde měly býti nalezeny kompensace všeho toho, čeho se k uvedení Youngova plánu v život nedostávalo. A tím se došlo k poslednímu závěru: (Výkřiky komunistických poslanců.) bylo každému patrno, že všecky tyto problémy tak úzce spolu souvisí, že je nelze řešiti ojediněle, isolovaně a že je tudíž nutno jedním rázem provésti prostě celou finanční a hospodářskou likvidaci celé světové války. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Tím rozšířila už v prvních dnech srpnových haagská konference obor své působnosti a naléhavost svých řešení do tak veliké míry, že se z ní rázem stala veliká světová konference politicko-finanční, mající řešit ohromné soubory otázek krajně komplikovaných, technicky spletitých, politicky nesmírně delikátních v krátkém čase sotva ovladatelných. Jakmile se jednou věci ty začaly, bylo přece jasné, že je nutno je dokončiti, má-li skutečně dojíti ke konečnému řešení t. zv. reparačního problému a má-li se po finanční likvidaci války konečně dojíti, jak se doufalo, k nové periodě evropské politiky, (Výkřiky komunistických poslanců.) ku periodě opravdového klidu a míru.
Středoevropské státy poznaly zejména, že by z konference vyšly velmi zle, kdyby ne spojily s řešením německých reparací a s uplatněním plánu Youngova vyřešení všech finančně-politických problémů středoevropských a balkánských. Velmoci, majíce vyřešeny své věci s Německem, byly by ztratily všechen interes na reparacích maďarských a bulharských a nám ostatním byly by pak zůstaly ještě jen naše povinnosti za státní statky a za liberační dluh. Proto státy Malé dohody, jsouce podporovány Řeckem a Polskem, hned s počátku konference v srpnu 1929 určily jako podmínku svého souhlasu s redukcí německých reparací a s uplatněním plánu Youngova vyřešení celého komplexu svých práv i povinností finančních, plynoucích z ostatních tří mírových smluv s Rakouskem, Maďarskem a Bulharskem. To znamenalo také řešit definitivně otázku státních statků a liberačního dluhu pro všecky nástupnické státy středoevropské. Pro Rumunsko pak muselo jíti o to, aby při jednání o maďarských reparacích byla řešena i známá otázka optantská, za jejíž vyřešení už dříve Rumunsko své nároky reparační proti Maďarsku chtělo kompensovati.
Při diskusi těchto jednotlivých států s Francií a Italií bylo pak vzato na vědomost, že při tomto jednání, kde se budou navzájem vyřizovat vlastně především jen účetně na papíře stamilionové položky, a kde středoevropské malé státy budou musiti přinášeti oběti ať nepřímo odepisováním sum, na které měly právo, jako Polsko, Jugoslavie, Rumunsko a Řecko, ať přímo tím, že budou nuceny přispěti něčím k uplatnění plánu Youngova, jako na př. Československo, bude možno dosáhnouti pro tyto malé státy značných kompensací snížením jejich válečných dluhů, které vlastně do celého komplexu tohoto jednání vůbec nepatřily.
Tím se stalo, vážení pánové a dámy, že v Haagu, kde se měly vyřizovati nejprve jen reparace německé, pak reparace východní, pak otázka státních statků a liberační dluh, octla se najednou - byť i jen na okraji konference - též jednání o válečné dluhy Řecka, Polska, Rumunska, Jugoslavie i Československa k Francii, Italii a Anglii. Uvádím to proto, aby bylo jasno, jak k tomu došlo, aby naše politická veřejnost tyto věci chápala a aby - jak se to u nás již stalo - nebylo to docela nesprávně a tendenčně uváděno jako něco pro nás nedobrého, nýbrž aby naopak vyniklo, že právě my všichni zástupci těchto států jsme uvedli tyto věci úmyslně v pohyb, poněvadž právě v této spojitosti mohli jsme tyto své povinnosti vyřešit tak úspěšně, jak to nikdy dříve vůbec možno nebylo a jak by to ani později nebylo bývalo možno provésti.
Haagská konference tudíž v srpnu rozhodla, že se z delegátů interesovaných států ustaví dvě nové komise, které připraví všecko to, co pro první zasedání konference nebylo hotovo.
Byla zřízena především komise pro východní reparace a pro státní statky a liberační dluh. Zasedala v Paříži, za nás byli tam delegáty vysl. Dr Osuský a ministerský rada Hladký. Projednala otázku reparací maďarských, bulharských a rakouských, dále otázku liberačního dluhu a státních statků pro ostatní státy následnické.
S Rakouskem a Bulharskem došlo téměř k dohodě, s Maďarskem jednání k cíli vůbec nevedlo a bylo úplně odkázáno druhému zasedání konference v Haagu. Ve věci státních statků a liberačního dluhu došlo se státy následnickými, také s námi, ku provisorní dohodě, která měla býti v Haagu znovu projednána a definitivně schválena.
Druhá komise, která byla první konferencí v Haagu ustanovena, měla se zabývati t. zv. likvidací minulosti, t. j. měla připraviti texty dohod mezi bývalými spojeneckými a bývalými centrálně evropskými státy společně válku vedoucími, kterými by všecky příslušné disposice mírových smluv, souvisící jednak s reparacemi, jednak s válečnými opatřeními, byly přizpůsobeny nové dohodě reparační a kterými by všecky vzájemné požadavky finanční pro jednu nebo druhou stranu, pokud ještě ve smlouvách zůstávaly, byly zrušeny, likvidovány. Tak měly býti jedním rázem vyřešeny všecky problémy, práva a povinnosti reparační a učiněn veliký škrt přes všecko ostatní, co v denním provádění mírových smluv finančně ještě připomínalo válku a spory minulosti. Opravdová likvidace války. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Komise tato skutečně své práce vykonala a až na maličkosti připravila své texty a dohody pro druhé zasedání haagské konference.
Plenární konference haagská nemohla ovšem v srpnovém zasedání dostáti plně svému úkolu, t. j. vypracovati ujednání, kterým by Youngův plán nabyl mezinárodní platnosti, poněvadž v době, kdy pro blížící se zasedání Shromáždění Společnosti národů musela skončiti své práce, podařilo se jí teprve odstraniti potíže, které vznikly známými Snowdenovými požadavky. Proto konference rozhodla, že se sejde znovu, až přípravné komitéty dokončí své práce. Vedle komitétů již jmenovaných konference zřídila ještě komitét pro věcné dodávky a právnický komitét pro redakci závěrečných ustanovení; kromě toho byly zřízeny ve smyslu Youngova plánu komitét pro změnu německých zákonů, vydaných podle Dawesova plánu, a komitét pro organisaci banky pro mezinárodní platy.
Tak jsme došli k druhému a poslednímu za sedání konference haagské v lednu 1930.
V lednovém jednání haagské konference, které bylo svoláno na 3. leden 1930 a kterého se zúčastnily mimo již uvedené státy ještě Irsko, Kanada, Jižní Afrika, Indie, Australie, Nový Zeeland, a pokud se jich to týkalo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko, přišly na pořad především opět definitivní formulace dohod mezi velmocemi a Německem, jimiž celý Youngův plán byl uveden v život se zpětnou platností od 1. září 1929.
V tomto jednání nebylo již důvodů k větším sporům a obtížím mezi Německem a velmocemi a proto také mělo celkový průběh klidný. Vyřizovaly se sice důležité otázky sporné, ale přece jen více detailní a technické nežli všeobecné a zásadní. Skutečné obtíže vznikly ve věci účasti Německa na bance pro mezinárodní platy, v otázce termínu placení annuit, t. j. zda mají býti platy poukazovány 15. či 30. každého měsíce, a konečně v otázce eventuelního moratoria, nebude-li Německo moci platiti. Při tom došlo k známým sporům o postup presidenta říšské banky dra Schachta. Po živých debatách ve všech těchto otázkách Německo přijalo konečně požadavky velmocí.
Dovolte mi, vážené dámy a pánové, abych při této příležitosti zdůraznil také zájem a účast našeho státu na vybudování a dalším řízení banky pro mezinárodní platy, za jejíž sídlo bylo určeno město Basilej. (Výkřiky komunistických poslanců.) O tuto otázku staral se v srpnu roku minulého účinně náš třetí delegát, guvernér Národní banky dr Pospíšil, a zajistil nám jednáním s příslušnými činiteli místo, které nám v této instituci náleží.
Chtěl bych se ještě zmíniti při této příležitosti o dalších dvou podstatných otázkách, spojených s jednáním haagským.
Především byla to otázka sankcí pro případ, že by Německo zastavilo své play.
Jak známo, otázka ta byla řešena versailleskou smlouvou §§ 17 a 18 přílohy II oddílu prvého části VIII. Podle ustanovení těchto paragrafů stanoví reparační komise, zda Německo porušilo své závazky, načež bývalí Spojenci mají právo k obsazení německého území, jako se to stalo za vlády Poincaréovy v roce 1922. Podle haagské dohody má reparační komise pro Německo přestat fungovat; nemůže se tudíž uplatňovat tento článek mírové smlouvy. Bylo proto konstatování o porušení závazku placení svěřeno Radě mezinárodní banky, jíž Německo všecky své platy má konati. Ta předloží své zjištění mezinárodnímu haagskému soudnímu dvoru, jenž pak rozhodne, zda se mají či nemají podniknouti sankce proti Německu. Je to opatření politicky nesmírné důležitosti, důležité i pro všeobecné mírové záruky v Evropě, neboť z ryze politické otázky sankcí stává se tu do veliké míry otázka právní. Je to jistě pokrok a garancie i pro Německo i pro Francii.
Druhá důležitá otázka finančně politická byla dohoda o okamžité mobilisaci části reparačních platů německých. Bylo dohodnuto, že věřitelské státy přikročí v nejbližší době k emisi jedné nebo několika dílů reparačních dluhopisů zatím do maximální výše 300 mil. dolarů a že Německo, aby této emisi nepřekáželo, nevypíše v době do 1. října 1930, nejpozději pak do 31. března 1931 žádné vlastní dlouholeté půjčky zahraniční.
Tato dohoda má také dalekosáhlý význam politický. Velmoci dostanou takto rychle značnou část obnosu na úhradu svých výdajů válečných a na úhradu rekonstrukce zničených krajů, ale reparační problém bude se tím stále více a více odpolitisovávat. (Výkřiky komunistických poslanců.) Reparační platy ve formě obligací dostanou se na světový trh finanční, stanou se platy ryze obchodními; Německo do veliké míry přestane postupně býti dlužníkem Francie a Anglie, nebo jen Francie a Anglie, stane se dlužníkem ne států, nýbrž soukromníků a příslušníků celého světa, takže konečně problém reparační bude bankou mezinárodních platů řešen tak, že pozbude svého irritujícího politického karakteru. Zastavení takových platů je pak ovšem tím obtížnější, ježto by to znamenalo všeobecnou pohromu finanční a nikoli jen politický konflikt dvou nebo tří států.
I to je jedna z velikých předností haagských dojednání - i v tom je možno posouditi fakt, jak veliký pokrok k zajištění mírového vývoje Evropy se v Haagu vykonal a jak opravdu se tam pracovalo na skutečné likvidaci války. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Všechny otázky, týkající se Německa, byly v lednovém zasedání konference projednány nejdříve v I. komisi pro německé reparace a pak předkládány plénu, jímž byly definitivně přijaty. (Výkřiky posl. dr Sterna.)
Hlavní potíže druhého zasedání haagské konference soustředily se ovšem ihned od prvních počátku na jednání do komise II, která se zabývala t. zv. východními reparacemi, t. j. otázkou Rakouska, Bulharska a Maďarska a přímými zájmy našimi. Bylo to přirozené. Věci ty přišly na pořad jednání teprve následkem obtíží prvního zasedání haagské konference, nebyly mezinárodně a v letech předcházejících předem dosti připraveny prostě proto, že se v takové formě před mezinárodním forem nyní ukázaly po prvé.
Jak jsem ukázal výkladem historie reparačního problému, jednalo se o všech reparačních otázkách, pokud se týče Německa, vlastně už celých deset let, od konference ve Spaa až do konference v Haagu; byla tu řada konferencí, plánů, konfliktů, jednání, sporů a bojů. Toho všeho však nebylo ve věci východních reparací. Východní reparace byly vzhledem k situaci v Centrální Evropě a k podstatné změně mocenských poměrů mezi velmocemi vůbec odsunuty ponenáhlu do pozadí; stávaly se často předmětem politických jednání nebo manévrů, diplomatických přesunů a akcí, zákulisních bojů často nervy vyčerpávajících - a v bojích těch, vážení pánové, Malá Dohoda byla vždy účastna přímo nebo nepřímo na prvním místě. Německo mělo svou konferenci ve Spaa, v Londýně (r. 1924), plán Dawesův, plán Youngův - pro nás v Centrální Evropě haagská konference byla prvním veřejným utkáním pro finanční likvidaci války a prvním veřejným zápasem o reparační problém. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Je pravda, že československá zahraniční politika celých deset let úsilovně a nepřetržitě o problémech těch pracovala, vůbec jich s očí nespouštěla, že zejména částečným řešením jak s Německem, tak s Rakouskem, ale i s Maďarskem, provedeným v předcházejících letech v řadě otázek, měla svou posici pro Haag velmi dobře připravenou. Ale v celku, jak jsem řekl, problém východních reparací byl v Haagu tak těžký také proto, že interesované malé státy octly se tu po prvé tváří v tvář jeden proti druhému s úkolem likvidovati válku a připravovati si tak nové podmínky vzájemného mírového vztahu k nové Centrální Evropě.
A pak byla obtíž ještě v jiné věci: politickým vývojem evropským v posledních deseti letech vytvářela se taková atmosféra v prostředí mezinárodním, že se začalo tvořiti mínění, jakoby škrtnutí smluvených povinností rakouských, bulharských a maďarských se rozumělo vlastně samo sebou. A tak zejména Maďarsko přišlo na předběžnou konferenci do Paříže a pak do Haagu s plány a pretencemi, které byly v Haagu smeteny jedním rázem prostě kategorickým stanoviskem nejen Malé Dohody, ale, budiž to spravedlivě konstatováno, i stanoviskem velmocí, nejen Francie, ale také Anglie a také Italie.
Zmíním se především podrobněji o jednotlivých problémech, daných právě otázkami východních reparací:
S Rakouskem došlo se k dohodě v celku snadno. Téměř všechny nástupnické státy měly s ním už dříve vyřízeny finanční otázky, plynoucí přímo ze smlouvy Saint-Germainské. Zbývala tudíž jen otázka reparací. Jeho vnitřní vývoj politický, hospodářský a finanční, dále akce, kterou Československo s velmocemi a pak Svaz národů podnikl pro finanční sanaci Rakouska v letech 1922-26, a konečně snaha, postaviti Rakousko i politicky na vlastní nohy a tak mu umožniti vlastní jeho vývoj bez nebezpečí všech politických komplikací ve Střední Evropě, vedl všechny k tomu, aby se Rakousku povolilo škrtnutí jeho závazků z války a z mírových smluv, aby se zrušilo všeobecné zástavní právo na majetku a příjmech rakouských a aby se rozvázaly všechny vztahy mezi reparační komisí a Rakouskem. Některé specielní otázky mezi námi a Rakouskem, jež se těchto věcí týkají jen nepřímo, ponechali jsme přímé dohodě mezi oběma vládami.