Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Čuřík. Dávám mu slovo.

Posl. Čuřík: Slavná sněmovno, dámy a pánové! Mám čest, abych promluvil jménem československé strany křesťansko-sociální jako její první zástupce v tomto shromáždění. Situace povolební nutí, abych se zmínil krátce o příčinách rozchodu bývalé koalice. Pokud jest známo, důvody, které vedly k volbám, byly rázu více osobního. Předtím sice řada zásadních sporů byla projednávána ve staré koalici, byly to otázky rázu zemědělsko-agrárního, také otázky rázu více kulturního. Ale tyto věci nebyly přímým důvodem sporu pro rozchod koalice, nýbrž byl to spor o ministerská křesla, zvláště mezi lidovci a agrárníky, který zavdal podnět k rozchodu. Jest nutno právě tento moment vyzdvihnouti jako charakteristiku poměrů, které jsou u nás často mezi vládními stranami. Problémy, které jsou vážné, odsunují se často na poslední místo a otázky osobně stranické řeší se s velikým zájmem. Po volbách ovšem situace se značně změnila. Ukázalo se, že stará koalice nebyla schopna dále vládnouti, byla volbami poražena. Vytvořily se nové směrnice pro sestavení nové vlády.

Vážené shromáždění! Musím na to poukázati - nechci říci, že to bylo přímo skandálem - že to bylo jistě velmi nepříjemným zjevem státním a že zvláště před cizinou jsme se tím velmi špatně osvědčili. Jednání o vládu trvalo přes 6 týdnů a v této době nebyl to zase boj o zásady, o program, nebyl boj o směrnice celostátní politiky, nýbrž byl boj o mocenské postavení stran v příští vládě. A tu musím tyto okolnosti rovněž odhaliti jako zjevy nezdravé pro stát, pro republiku, které velmi kazí v občanstvu pověst o poměrech v parlamentu. Ale zajímavá jest jedna věc. Když se pánové hádali o počet příštích vládních stran, kalkulovali velmi špatně, kalkulace byla naprosto pochybená. Kdyby byli dbali o zájem státu, jistě by dnes seděli na vládních lavicích také ministři ľudové strany slovenské. (Tak je!) Tato strana slovenských ľuďáků Hlinkových jest jistě v zájmu státu důležitým činitelem. Na Slovensku drží doposud a bude držet i na příště masy slovenského lidu zemědělského a dělnického, a tento lid nenechá si ujíti možnost, aby se účastnil na vládě v tomto státě, na positivní práci státní. Pakli se stalo, že byli Slováci z vlády vytlačeni způsobem nedůstojným pro jejich poměr, pak se stala velká chyba nejen na nich, nýbrž i na státu, na republice.

Měl jsem možnost, abych některé zjevy pozoroval zblízka. Přesvědčil jsem se, že postup při jednání s luďáky dál se formou naprosto netaktickou. Když se někdo vyhání z vlády, má se s ním aspoň jednati způsobem slušným a šlechetným. Ľudová strana byla ve vládě několik let, nekladla žádných velkých požadavků a najednou se vyhání z vlády, jakoby se byla dopustila nějakých křivd na státu. Tento postup musí jistě odsouditi každý slušný člověk, který má na zřeteli zájmy našeho státu.

Vážení pánové! Musím ještě jednu okolnost v této věci vyzvednouti. Jde o katolický blok v parlamentě. Lidová strana doposud dělala si jaksi patent na ochranu katolíků v republice. A jistě neupírám, že v jistých věcech jistých úspěchů dosáhla. Ale prosím, v tak vážné chvíli, kde šlo o blok proti socialistům, mělo se říci: buďto všichni anebo žádný.

Ale pan ministr dr Šrámek spokojil se sám podřadným křeslem v této vládě a nechal ľudovou stranu a německou křesťanskosociální mimo vládu. A v tom vidím velikou chybu, spáchanou na katolicismu. (Tak je!)

Četl jsem právě včera zvláštní přípis, který došel od jednoho hodnostáře laického jistému našemu spisovateli v Praze. V tomto přípise jsou informace, že onen činitel byl návštěvou u sv. Otce a že sv. Otec zajímal se velmi o poměry v naší republice a zejména na to kladl důraz, aby se u nás spojily katolické strany v jeden tábor. Vážení pánové! Jak to odporuje stanovisku nejvyšší hlavy církve, když u nás místo sjednocování, místo společného postupu je určité zápolení o prestiž osobní a prestiž stranicko-mocenskou. Poukazuji na to, že je u nás zájem o příští konstelaci katolíků se socialisty. A není to otázka odbytá! Já jsem sám pracoval v této věci společně s činiteli jiného směru a dnes otázka tato jistě je blízká svému uskutečnění. Konečně v jiných státech, ať je to Belgie nebo Holandsko, zvláště v Německé říši vidíme, že katolický živel se socialisty je schopen vládnouti společně na linii politické, hospodářské a republikánské. A pakli u nás máme tento systém na zřeteli, jistě je to velmi zdrávo pro stát, když bude míti více možnosti, více útvarů vládních. Ale má-li právě k tomuto systému dojíti, musí u nás nastati kooperace katolických sil. Nějaké briskování určitých proudů nebo skupin v tom směru je ovšem nemožné.

A tu, vážení pánové, promiňte, abych se dotkl při této okolnosti toho, že i náš směr křesťansko-sociální, který vyvstal v poslední chvíli před volbami, jako obnova staré strany křesťansko-sociální, bude si raziti cestu, aby ovládal určitou část katolické dělnické třídy, malých zemědělců a živnostníků, a bude pak schopný, aby jako rovnocenný činitel ke kooperaci katolických stran přispěl a se jí účastnil.

Vážená sněmovno! Musím zde říci ještě něco o otázce poměru mezi Slováky a katolíky u nás na Moravě. Mluvilo se při volbách velmi mnoho o tom, že Hlinka šel do Čech a na Moravu. Ale ten Hlinka nešel do Čech a na Moravu sám o své újmě. Na Slovensku už dávno před tím zuřila přímo bratrovražedná válka mezi katolíky Mičurovými a Hlinkovými, když tam právě pan ministr Šrámek poslal své činitele, aby tam agitovali a pracovali politicky proti Hlinkově straně. Tam byl základ rozkolu, který ovšem měl v zápětí postup na Moravu a do Čech. Tedy žádné rozbíjení se strany naší nebo Hlinkovy. Začátek byl učiněn těmi, kteří obviňovali nás z rozbíjení lidové strany; tam je právě největší vina. (Souhlas slovenských ľudových poslanců.)

Vážení pánové! Mohu říci, že také já jsem byl v této věci často předmětem útoků. Že jsem neposlouchal těch, kteří i mně radili na Slovensko vpadnouti. Já jsem stál na stanovisku kooperace se Slováky, na půdě vzájemného postupu a přátelské dohody. (Sláva!) Proto naše strana křesťansko-sociální se může honositi, že tvoří jakýsi most mezi Čechy a Slováky, a to jistě prospěje oběma směrům, katolickému i republikánskému. (Tak je!)

Včera zde bylo řečeno s této tribuny, že je to podivné, když dnes v této vládě sedí němečtí socialisté se svými zástupci, ale schází tam slovenský katolický lid. Mohu ten podiv jen opakovati, a myslím, že celá naše veřejnost to těžce nese, což také do budoucna bude míti určité nepříznivé následky pro ty, kteří tento stav tvořili.

Přicházím k programu nové vlády, který nám byl přednesen panem min. předsedou. Neobsahuje žádných přesných, určitých, jasně vyměřených požadavků nebo bodů programových, které by nám dávaly možnost nahlédnouti blíže do vládní kuchyně. Je zde spousta nahozených frází a hesel všeobecných. Pochopitelně, když pánové neměli času program tvořiti, také ho neudělali. Je to snůška hesel, která se může přednášeti na schůzích, ale pro parlament je to přece jen trochu málo.

Vážení pánové! Máme zde tolik věcí, které jsou akutního rázu, čistě politicky vnitřního, jako otázka reformy správy, otázka problému, který byl dřívější vládou uzákoněn, a dnes se neosvědčil. Reforma správy je otázkou velmi akutní. Vidíme ve všech okresech našeho státu, že to nějak vázne, že vázne administrativa, že vázne hospodářský rozvoj okresů a krajů a že také váznou poměry politické. Tu, myslím, že je nutno, aby vláda si uvědomila, že musí velmi rychle napraviti novelisací tohoto zákona tyto velké vady, aby umožnila autonomní správu obcí a měst ve smyslu zdravého vývoje v našem státě. Tato otázka je eminentně důležitá. Jsem přesvědčen, že ve vládních stranách je tou dobou veliká nespokojenost, že právě ve vládních stranách samých jsou činitelé, kteří na to naléhají, ale bojí se mluviti, poněvadž by dostali rozkaz shora, aby mlčeli. Projel jsem v poslední době několik okresů, kde cesty a silnice jsou v ubohém stavu - na našem Valašsku, v Ostravském kraji, na Pobezkydí a Kravařsku jsou cesty přímo hanebné. V čem to, pánové, spočívá? Okresní výbory silniční byly zrušeny, dnes jsou tam okresní výbory pro jakési plané řeči, ale nemají žádné autonomie, nemají finanční možnosti, aby tyto věci řešily prakticky, čekají na rozkaz od ministerstva vnitra nebo ministerstva financí a toto zdlouhavé čekání a na konec oddalování těchto věcí působí hospodářské škody na našem českém venkově.

Velevážení pánové! Zde padl včera také výrok o zločinnosti. Ministerstvo vnitra, naše politické správy, naše policejní úřady, četnictvo mají dnes jistě úžasnou práci. Nepodceňuji ani v nejmenším jejich velkou činnost, která se jim ukládá. Je to práce nadlidská, kterou musí vykonávati, ale je samozřejmo, že by se jim měla ulehčiti větším počtem úředníků, větším počtem sil a lépe placených než dosud. V tomto směru je potřebí nápravy rychlé, abychom uchránili ve státě mravnost, bezpečnost majetku a osobní svobodu.

Vážení pánové a dámy! Fungování státní správy má býti bezvadné, jak hlásá vládní prohlášení. To je věc samozřejmá, kterou není třeba vykládati ve vládním projevu. Je to samozřejmý důsledek povinnosti státní správy, ale musí se umožniti, abychom dospěli opravdu k cíli.

Otázka státních financí byla nadhozena pouze všeobecně, že budou finanční poměry konsolidovány. Nepopírám, že ministr financí dr Engliš převzal toto místo s velkým sebezáporem a jistými obětmi osobními a že jistě bude pracovati pro zdravé státní finance. O tom nepochybuji, ale jednu okolnost chci vyzdvihnouti. Ministr dr Engliš odešel svého času ze staré vlády. Byl z ní skoro vyhozen nedůstojným způsobem, z osobních intrik, které byly proti němu vedeny. Ministr dr Engliš vrací se opět na toto místo, říkám, s určitým sebezáporem. Je to velká oběť pro stát, a tu bych chtěl říci, aby tato vláda si vážila lépe svých dobrých a schopných ministrů, kteří se státu obětují, a kteří také mají stát rádi.

Prováděti úspory ve státní správě pro velké nové úkoly nebude lehká věc. My jsme byli dosud zvyklí, že se šetřilo na těch nejchudších vrstvách. Daně se zvětšovaly chudým vrstvám obyvatelstva, naši domkáři, chalupníci a živnostníci dnes klesají pod tíží nového berního šroubu. Nahoře se daně ubraly. Velkým sedlákům, statkářům a průmyslníkům se odpisují velké obnosy na daních, ale každý haléř u malých lidí se vymáhá exekucí a často způsobem brutálním. A tu je potřebí úspornosti, ale ne na chudácích.

Hospodářská situace samosprávných svazků také žádá, aby dosáhly větších přídělů z přirážek daňových. Mají-li obce dostáti úkolům chudinským a zdravotním, mají-li okresy své humanní ústavy řádně vydržovati, musí se jim nezbytně dostati většího obnosu přídělu ze státní pokladny.

A tu bych chtěl říci, že úspornost a konsolidace finančních poměrů je možna jen tenkráte, když se všechny síly, které jsou k disposici, vyčerpají rovnoměrně a spravedlivě.

Přicházím k otázkám školským, které jsou nadhozeny ve vládním prohlášení velmi kuse a jednoduše. V prvé řadě musím se podivovati tomu, jak bylo možno, aby zástupci lidové strany ve vládě klidně snesli, že se nemluví ani slovíčkem o otázkách školské výchovy náboženské. (Hanba!) Slyšel jsem na schůzích a v novinách četl velké spousty slibů a frásí o tom, co se všechno stane po volbách. Prosím, po volbách již máme, dělá se vládní program, ale otázky náboženské výchovy jsou úplně pominuty a je to přece jen, vážení pánové, základ výchovy občanstva ve státě. Nejsem snílkem, abych se domníval, že je okamžitě možno, aby stát zřídil ihned nové náboženské školy pro různá vyznání, ale jsem toho mínění, že je možno, aby se vláda vyjádřila ihned o tom, co udělá ve školách po stránce pořádku a klidu, zvláště v otázce poměru mezi učitelem a katechetou a v otázce poměru vůči katolickým dětem se strany učitelů. (Tak je!) Tam je veliká mezera, tam se nic neříká, poněvadž to páni patrně nechtějí říci, nebo nemají v úmyslu těmi věcmi se zabývati. Tu je citelná mezera pro poměry katolíků. Prohlašuji jménem strany křesťansko-sociální, že v těchto věcech budeme krajně potírati stanovisko povrchní, které vláda předložila, a budeme žádati, aby byla v dalším postupu řešena otázka školské výchovy skutečně prakticky a v zájmu obyvatelstva.

Vážení pánové, poměry na slovenských školách nejsou ještě uspokojivé. Zde se praví, že na Slovensku je pokrok ve školství. Nepopírám to, ale jest jisto, že slovenské školství potřebuje ještě velikou investici k doplnění vyučovacích předmětů, staveb a doplnění školských zařízení. Sám jsem v několika školách na Slovensku byl několikráte a osobně jsem se přesvědčil, že jsou tam poměry ještě velmi zaostalé po stránce vybavení škol. A tu je potřebí, aby tyto věci byly řešeny ne pouze slibem, nýbrž ve skutečnosti a velmi rychle.

Ochrana státu, jak se krátce mluví ve vládním prohlášení, bude ovšem také předmětem vlády v příštím období. Tím se myslí naše armáda. Naše armáda jistě zasluhuje tolik pozornosti, aby to také sloužilo zájmům státu a jeho ochraně. Kolem nás a také, řekněme si, ještě uvnitř státu, jsou živly krajně proti státu našemu zaujaté. Je potřebí ochrany, aby si stát svou državu chránil stále a stále. Ale, bohužel, věnuje se až příliš mnoho na armádní účely, až to sahá přes normální hranici, která je pro nás povinná a závazná.

Pak také, pánové, otázka výchovy ve vojsku potřebuje pečlivějšího řešení. Nepopírám, že stal se jistý pokrok v naší armádě, ale přesto přese všechno ve směru nábožensko-mravním výchova v armádě pokulhává a není pro nás uspokojivá.

Konečně musíme také mluviti o podnicích, které má armáda k disposici pro potřeby hospodářské. To jsou zbrojovky, to jsou různé státní dílny, kde se pracuje pro vojsko. A tu se shledává velmi často, že v těchto podnicích naší branné moci se straní jistým živlům na úkor živlů řádných, které tím pak trpí. Je potřebí sáhnouti k spravedlivým opatřením, která nám umožní jistou spokojenost a jistý klid.

Zemědělská krise se má řešiti zemědělskými různými požadavky, které se přednášejí ve formě ochrany zemědělské výroby. Zemědělská krise u nás nenastala snad jenom právě vinou krise světové ale, vážení pánové, také my známe krisi, která znamená jisté stranické využívání hospodářských potřeb státních pro určitou skupinu zemědělců a tím se pak zanáší mezi zemědělský lid nespokojenost a jistá disharmonie. Ať to jsou otázky podpory chovu dobytka, ať to byla podpora umělých hnojiv, ať to byla otázka přímé podpory zemědělství, ovocnářství, obilnářství atd., ve všem jsme vždycky viděli stranicky klíč, který se pak vymstil na drobných zemědělcích. A tu bych žádal napříště vládu, aby se zbavila dosavadní jednostrannosti v ministerstvu zemědělství, které musí sloužiti potřebám všech zemědělců a ne pouze jedné strany. Pánové prominou, že to zde musím říci, poněvadž tuto pravdu je těžko nějak odbýti obyčejným gestem.

Myslím, že zemědělská krise nedá se odbýti jen heslem o clech, o zvyšování cel. Ta se musí řešiti také v dohodě s konsumenty a zájemníky, kteří representují obrovskou masu odběratelů zemědělských plodin. A tu bych chtěl říci, že právě u nás spekulace se zemědělskými plodinami jde příliš daleko. Zemědělec nemá z toho žádného prospěchu a konsument trpí neobyčejným zdražením životních potřeb. Meziobchod a spekulace se živí na těle obou těchto složek, producentů i konsumentů, a tu musí vláda zasáhnouti velmi bezohledně a rychle. Zákon kartelový vydat a zákon proti lichvě obnoviti, aby byl skutečně prostředkem pro potírání lichvy a zdražování. Tam je pramen, jejž možno využíti bez obavy o státní zájmy.

Přicházím k sociálním úkolům, které chce vláda řešiti. Sociální úkoly jsou dnes obrovské a tento stát jako stát průmyslový a zemědělský, který je obýván masami drobných pracujících lidí všech vrstev a kategorií, by nesnesl ani na okamžik nějakou protisociální politiku. Dnes sedí ve vládě socialistické strany a mají možnost dokázati prakticky, co dovedou v této konstelaci vládní ve prospěch lidu vykonati. Nežádám od nich žádné zázraky, ale trvám na tom, že je možno, aby si socialisté vynutili ve vládě plnění sociálních zákonů, které jsou dnes namnoze pouze na papíře. Vezměte jen zákon o osmihodinové pracovní době. Mluvil zde kol. dr Winter, bývalý ministr soc. péče, který má velké znalosti o zahraniční situaci soc.-politické, a dotkl se také otázky pracovní doby. Já jsem sám na konferenci práce v Ženevě zjistil, že u nás je tento zákon neúplný, že má velikou mezeru, která je nám na zahraničním foru vytýkána každý rok. To je placení práce přes čas. V mnoha továrnách pracuje se často až dvanáct hodin, ale práce přes čas se neplatí. V mnoha továrnách se pracuje ve dne v noci, na příklad v oboru textilním máte stále okna továren osvětlena, ale práce přes čas se neplatí, dělníci odcházejí z továrny s holou týdenní mzdou, ač pracují třebas přes dvanáct hodin denně. Zákon má mezeru, že nestanoví kvotu, která se musí platit. A tu bych chtěl, aby zákon byl doplněn krátkou cestou bez velkých potíží, bez jakýchkoliv skrupulí, poněvadž jsme k tomu vázáni mezinárodními ohledy. U nás je zvykem mluviti o sociální politice jako o nějakém almužnictví, ale my máme závazky mezinárodní v tom směru. V kap. XIII mírových smluv, která mluví o práci přes čas, je závazek pro všechny státy poválečné, který nás zavazuje k plnění sociálních požadavků bez jakýchkoliv tvrdostí, a tato kap. XIII mírových smluv není ještě splněna ani z 50%. Proto se o nás mluví, že jsme na osmnáctém místě v poměru mzdovém a také v otázce konvencí námi schválených.

Máme zde dále otázku nezaměstnanosti, která je zjevem všeobecným. U nás byl tento zjev značně omezen a snížen. Hospodářská konjunktura nám umožnila, že jsme mohli nezaměstnanost potříti až na nepatrnou míru, ale přes to všechno, že dělnictvo své mzdy snížilo, že zaměstnancům se platy snížily až o 50 i 60%, hrozí nám opět nezaměstnanost a vláda by si měla uvědomiti, že sociální potřeby dělnických vrstev nesnesou odsunování řešení gentského systému dosavadním způsobem. Je třeba, aby stát zavedl pojišťování v nezaměstnanosti, které umožní právě v hospodářských krisích mimořádně zvýšenou péči o nezaměstnané. Odborové svazy byly obětovány jistému systému úspornosti, jsou dnes finančně vyčerpány do krajnosti gentským systémem. Všichni páni ministři sociální péče, kteří byli dosud ve vládách, i ten ministr poslední to všecko dobře znali a ponechali odborové hnutí svému osudu. A přece odborové hnutí ve státě jest činitelem veřejným, který má úkol velmi těžký a vykonal velmi mnoho v ohledu sociálním i politickém. Odborové svazy v dobách popřevratových sloužily k účelu organisování mínění dělnictva ve smyslu zdravém a dobrém a dnes to odnášejí za svoji solidní práci vyčerpáním finančním bez ohledu na jejich další potřebu. Chci říci, že odborové hnutí musí býti podporováno řešením gentského systému.

Ve vládním prohlášení se mluví o otázce stavebního ruchu a stavební bytové péče. Prohlašuji zde jménem své strany, že nepřipustíme, aspoň pokud to bude na nás záležeti ve veřejném mínění, aby se ta otázka řešila přes hlavy drobných nájemců, zaměstnanců státních i veřejných a pracujícího dělnického lidu. A tu vláda nemá dodnes žádné přesné linie, žádného určitého programu, který by umožnil řešení naléhavé, ale i solidní a spravedlivé. Domácí páni použili vlivu politicky velkých stran a hledí se zbaviti ochrany nájemníků. Připouštím, že v některých místech tato ochrana snad jest méně účelná a potřebná, ale ve velkých městech průmyslových bude potřebná nadále a musíme ji velmi pozvolna odbourávati, abychom nezasahovali masové vrstvy dělného pracovního lidu. Známe prostředky, které možno najíti pro řešení této otázky s hlediska finančního. Ministr dr Engliš dal najevo, že možno provésti revisi státní stavební tam, kde se dávaly přímo miliardy. Máme družstevní domy s malými byty. Ty ať jsou vyňaty. Ale byly postaveny přepychově za státní peníze krásné, bohaté vilové příbytky. Tam ať se reviduje, tam ať se určí kvoty pro placení do státního fondu na stavby pro nejchudší. Okolo Velké Prahy a okolo Velkého Brna dělá to trapný dojem na cizí cestovatele, když vidí takovou spoustu chaloupek, slepených z bláta a dřeva, které obývají občané naší republiky. Je trapný zjev, když v tomto pokročilém století naši lidé bydlí v doupatech smradlavých, vlhkých a nezdravých. Tu musí ministerstvo soc. péče, zdravotnictví a vláda celá sáhnouti k opatření, aby byly do budoucna znemožněny takové nezdravé příbytky pro obyvatelstvo naší republiky.

Když na př. město Praha chtělo prodati velký pozemek na stavbu domků a bytů, zemská politická správa zakázala pozemky prodati za levnější cenu, vrátila usnesení zpět a tím protáhla celou akci o několik měsíců. Velké Brno má levných pozemků dosti a nabízí je pro stavby levných domů, ale nemá zase peněz. Tu musí se Ústřední sociální pojišťovna chopiti této myšlenky a dáti k disposici peníze, kterých je třeba na stavbu nejmenších bytů pro chudé obyvatelstvo. Máme peníze na fondy silniční, elektrisační a pod., i musí se najíti prostředky pro účely bytové a stavební, pro ty nejchudší obyvatele. Tam nutno sáhnouti k rychlé pomoci a nápravě.

Otázka stavebního ruchu také se týká daňových slev. Musíme i nadále otázku daňových slev upraviti tak, aby stavebník byl zbaven obav do budoucna před nekonečným zatížením daňovým, aby měl možnost kalkulace a aby byl podpořen rozvoj stavebnictví vůbec. Podotýkám, že Ústřední sociální pojišťovna je ochotna věnovati větší obnos na stavební péči, ale žádá od ministerstva zúrokování těchto obnosů alespoň v jisté míře, která je určena zákonem o úrokování fondů pro sociální pojištění.

Přicházím dále k otázkám, které týkají se rozhodčích soudů pro smír mezi dělníky a zaměstnavateli. Rozhodčí soudy v tom smyslu jsou něčím novým, moderním, co vzniklo po světové válce. Otázka sporu řeší se cestou smíru mezi zaměstnavateli a dělníky. Stávky a výluky, to jsou přežitky, to jsou zbraně, které raní obě strany způsobem nemilosrdným. A tu nastupuje otázka smírčího řízení ve sporech zaměstnavatelských. Ale chybí orgán k tomu účelu, který by umožnil ve všech oborech práce řešení sporů cestou smírnou, cestou dohody. V tom ohledu právě směr křesťansko-sociální nastupuje vlastní praktické stanovisko. Ne třídní zápas, ne třídní boj, který je nezdravý pro poměry společenské a státní, ale řešení různých diferencí mezi zaměstnavateli a dělníky smírnou cestou, dohodou a vzájemným porozuměním.

Proto musí vláda smírčí soudnictví upraviti novým zákonem, který umožňuje tyto soudy ve všech oborech práce.

Účast na zisku je také dnes otázkou problému sociální politiky. Máme v hornictví dnes účast dělníků na zisku. Tam, kde jsou velké závody hornické, tak zv. podnikové rady řeší otázku zisku v závodech hornických. Neříkám, že to řešení je všude šťastné, často užívá se těch peněz k účelům stranickým, ale možno zákon novelisovati, abychom ve všech velkých podnicích našli měřítko pro odměnu dělníků na konci roku ve formě čistého zisku za vlastní jeho práci. Není to snad požadavek třídní. Je to otázka reformy ve smyslu společenských křesťanských zásad. Přece dělník není pouze náhodným prostředkem k obohacování lidí. Práce dělníka je jeho majetkem produktivním, přirozeným, kterého má užívati nejen pro okamžitý zisk, ale pro celou rodinu a pro svou budoucnost. A odměňování práce dělníkovy jest mravní povinností.

Přicházím k otázce pojišťování hornického. Docela krátce. Pojišťování hornické nachází se dnes v bídné finanční situaci, kde hrozí schodek až 3 miliardy Kč. Pánové, kteří toto pojištění řešili svého času, zvýšili pouze sazby podpůrné, ale příspěvky upravili bez základů matematicko-pojistných. Dnes i tyto otázky se mají řešiti a zasáhnou jistě obě skupiny zaměstnavatelů i dělníků. Já varuji před řešením, které by postihlo sirotky a vdovy horníků a provisionistů. Strany, které horníkům slibovaly, že při volbách se jich zastanou, musí ukázati, jak to myslí s horníky doopravdy. Budeme na stráži, abychom zamezili ututlání každého počinu, který by chtěl ohroziti hornické pense a pense vdov a sirotků. Pojišťování úrazové vůbec je ve stavu bídném. Tam sedí ještě staré výbory, jmenované za starého Rakouska, kde není žádné kontroly širšího obyvatelstva, které na hornické úrazové pojištění platí. Tam je potřebí vyčistiti pořádně, řekl bych, ten pašalík, který je zaneřáděn z doby Rakouska válečnými půjčkami a podobnými věcmi, které se tam zahnízdily.

Zjistil jsem na př. v Brně, že pánové se drží těchto míst zuby nehty. Demokracii vezmi čert, volební právo poměrné je těm pánům pro kočku, promiňte mně ten výraz. Sedí tam, poněvadž mocenské jejich postavení bylo by ohroženo, kdyby se zbavili těchto míst. A tu voláme po volbách do úrazových pojišťoven a po reformě od základu. Staré důchody pensistů úrazového pojištění jsou úplně nedostatečné. Přídavky, které jsou věnovány k těmto pensím, jsou úplně nezpůsobilé zabezpečiti život a existenci těchto lidí, kteří byli připraveni o zdraví, o pracovní schopnost A tu je opravdu třeba nové rychlé reformy a rychlé nápravy. Váleční poškozenci se dnes obávají a trnou přímo strachem, co se stane s jejich pensí a pensí vdov a sirotků. Stará vláda hrozila odbouráním zákona pro válečné poškozence nebo vyhozením válečných poškozenců z pojištění, ale co tisíců je těch ubožáků, a slíbila jim pouze, že zvýší o něco důchod slepcům a těžkým poškozencům za války.

Dnes čekáme jiný program v té věci, dnes cekáme, že se zvýší pense slepců a válečných poškozenců těžce ohrožených na zdraví a zachová se základní nejnižší procento zákonem dnes vymezené. Samozřejmě, že to bude státi jisté finanční prostředky, ale prosím, vážené shromáždění, má-li stát peníze na subvence často přebytečné a často bezvýznamné osobní subvence prospěchářské, pak musí míti peníze, aby podpořil vymírající skupinu lidí válkou zničených a ožebračených. Nechci věci přeháněti agitačně, nemám to v úmyslu nikdy, ale poukazuji na to, že je naší povinností morální, křesťanskou a státní, abychom válečné poškozence zabezpečili.

Ve Francii jsem zjistil zajímavý případ, že francouzská vláda odměňuje pravidelnou rentou všechny ty, kteří vlasti sloužili za světové války a kteří se zdrávi vrátili domů. Ty, kteří se vrátili nemocní, odměňuje stonásobně. Jenom u nás není, bohužel, smyslu pro ty, kteří obětovali své životy v době světové války a kteří šli do té války proti své vůli a svému přesvědčení trpěli pro cizí hříchy, a nyní jsou za to trestáni.

Dr Winter zde přednesl nový podnět a požadavek své strany o zřízení fondu národního zdraví. A tu musím opět na to poukázati, že vládní prohlášení úplně po té stránce mlčí Byl jsem na př. nedávno v Brně, v ústavu pro choromyslné na takové malé večerní pro hlídce. Tam jsem zjistil, že na chodbách to toho ústavu leží řada těchto ubožáků na slamnících. V pokojích, kde má býti jeden nemocný, leží čtyři osoby, a to není pouze v Brně, je to i v nemocnicích okresních a zemských. Ministerstvo zdravotnictví bude míti po té stránce velkou práci a v dohodě se soc. pojišťovnou má možnost najíti také prostředky, umožniti řešení otázky zdraví na širší základně. Je nesporno, že po světové válce bylo zdraví vše obecně velmi ohroženo, nemocnost teprve se stále objevuje, objevují se různé nemoci vnitřní a nemoci nervové rostou jako houby po dešti den co den. Otázka tuberkulosy, nemocí pohlavních, to všecko dnes žádá velmi rychlého řešení a rychlé nápravy.

Myslím, že se najde ve vládě tolik pochopení, když budou peníze na subvenci na dobytek, že se najdou také peníze a subvence ve větším měřítku pro zdraví obyvatelstva.

Otázka kolektivních smluv. Kolektivní smlouvy nemají u nás ještě rázu zákonné ochrany. Kolektivní smlouvy mají býti doplňkem smíru mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Žádali bychom, aby vláda navrhla zákon, který umožní kolektivní smlouvy, které mají závaznou platnost pro obě skupiny.