Tím chci říci, že jsme nebyli proti tomu, aby byly projednávány zemědělské otázky i s hlediska zemědělců. Nyní budeme míti poněkud jasnější přehled o tom. V předešlé vládě jsme nemohli míti ani stínu naděje, že by se do té práce pustila, proto byla převedena na jinou kolej, do Poradního sboru pro otázky hospodářské, kde se dostala do takového stadia, že můžeme očekávati v dohledné době jakési aspoň hromadné výsledky.

Bylo by přece šílenstvím od nás, kdybychom chtěli dělati politiku protizemědělskou, jak to takřka každého dne čteme ve vedoucím orgánu největší vládní strany. Ale samozřejmě nemůže býti od nás opět vyžadováno a myslím, že nejenom od nás, jako od strany sociálně-demokratické nebo od jiných socialistických stran, nýbrž vůbec od ostatního obyvatelstva nemůže býti očekáváno a vyžadováno, aby byla dělána hospodářská politika především anebo výhradně se zřetelem k zájmům zemědělským a dokonce v zemědělství se zřetelem k zájmům určitých skupin velkozemědělských.

My jsme stát složený hospodářsky takovým způsobem, že je nutno přihlížeti k zájmům všem a že následkem toho je také nutno omezovati požadavky každé jednotlivé skupiny.

Pan posl. Mašata projevil naději, že příští doba přinese lepší porozumění a že na stoupí rozumná spolupráce. Podobný názor vyslovil také před chvílí pan kol. Pechman. Neodpovídám záporně k těmto - rozumím-li tomu - nabídkám, nýbrž kladně. Ale ovšem předpokládám při tom, že toto porozumění není vyžadováno pouze na straně druhé, nýbrž že se rozumí také samo sebou na straně těch, kteří tyto věci pronesli.

Zdá se, že usnesení předposlední ministerské rady o nových instrukcích, které byly vydány pro naše vyjednavače při poslední hospodářské mezinárodní poradě, jsou malým důkazem toho, že vláda chce prováděti opravdu ve všech svých složkách, co bylo řečeno, takže nebude jistě nevítáno vládě jako celku, když budeme naléhati na to, aby naše zahraniční hospodářská politika se dostala z mlhovin vládního prohlášení k uskutečnění úpravy našich hospodářských styků s cizinou.

My soc. demokraté, a jistě také zástupci ostatních stran, zastupujících především dělnické vrstvy, musíme se o to snažiti proto, že jsme si vědomi významu, jaký má zahraniční naše hospodářská politika pro sociální postavení dělníka v tomto státě; my nebudeme uřezávati větev, na které sedí vrstvy námi v prvé řadě zastupované. Jsme si vědomi, že správnou úpravou naší hospodářské politiky se do staneme také zase poněkud dále ve své politice sociální.

Jako jsme se dostali do křivé posice na mezinárodním foru ve věcech hospodářských, tak jsme se také podobně dostali do křivé posice na mezinárodním foru v otázkách soc. politických. A nynější vláda bude míti co dělati, aby napravila křivé světlo, které bylo na nás po tři roky vrháno. Pan kol. Pechman náramně si chválil před chvílí, jaká to byla krásná doba uplynulých 4 let, jaká to byla pěkná vláda, a že doufá, že to půjde tak, jako to šlo tenkráte. Vážím si pana kol. Pechmana. (Posl. Vávra: Já tomu nevěřím, že to bude takové!) Já doufám také, že to nebude takové a nesmí to býti takové. Různé části vývodů pana kol. Pechmana byly mi sympatické, ale tato část, upřímně říkám, mi sympatickou nebyla. Posuzujeme postavení pana min. předsedy a této vlády poněkud jinak, než pan kol. Pechmana jeho stoupenci, protože posuzujeme i předešlou vládu poněkud jinak, než to činil můj pan předřečník.

Dovolte, abych se zde zmínil o jiné události, která se dosti dobře hodí právě na tyto poměry. Byl jsem před 3 lety ve Francii, když pan min. předseda Briand podal demisi svého 9. kabinetu a když po docela krátké krisi, plné ovšem dramatických obratů, které se tam při živosti francouzské odehrávají za 24 hodin, kdežto u nás to trvá 24 neděl, byla utvořena nová vláda zase pana Brianda, ve které pan Caillaux měl prováděti sanaci klesajícího franku.

Byl jsem v pařížské sněmovně, když pan Briand představoval tuto svou desátou vládu. Tehdy vystoupil proti němu nynější min. předseda a jeho kolega v nynějším kabinetu p. Tardieu a prohlásil s parlamentní tribuny, že je mu líto p. min. předsedy, když uváží, v jak rozháraném stavu převzal stát po svém předchůdci.

Nám osobně je také líto našeho min. předsedy, uvážíme-li, v jak rozháraném stavu převzal stát po svém předchůdci. (Veselost.) Víme, že bude míti hodně práce. My mu chceme poctivě a loyálně spolupomáhati, aby tyto nepořádky uvedl zase do pořádku.

Jedním z takových nepořádků je náš poměr k Mezinár. úřadu práce. S tímto úřadem jsme byli ve velmi slušném poměru; mohu říci, že i na straně zaměstnavatelů se jevil poměr docela snesitelný. Náš nový p. kolega dr Hodáč jest členem správní rady za skupinu zaměstnavatelů a velmi loyálně i s námi spolupracoval. Ale v posledních 2, 3 letech se tento poměr neobyčejně zkalil. My jsme nebyli sice nikdy příliš horliví v ratifikování mezinárodních smluv, ani tenkráte, když jsem byl já ministrem sociální péče, protože velmi minutiosně a opatrně jsme uvažovali, zdali tu neb onu konvenci můžeme ratifikovati. Ale od té doby, co se socialistické strany nezúčastnily vlády, zapomněla vláda vůbec na to, že existuje nějaký svět okolo nás, že existuje nějaká organisace, která vzešla ze mluv, ze kterých vzešel také stát československý, zapomněla, že existuje Mezinárodní úřad práce, že existují určité závazky, třeba jen morálního rázu oproti ostatnímu světu, a nestarala se vůbec o to, co se děje v Ženevě. V této slavné sněmovně jsou páni, kteří, když se řekne Ženeva, pohrdlivě se přes rameno usmějí jako lidem, kteří jsou snílky, utopisty a v nejlepším případě chytráky, kteří cestami do Ženevy chtějí vytloukati diety, ale jinak o Ženevě jako o místě, ve kterém se dělá a čím dále tím více bude dělati světová politika, nechtějí ani věděti.

My jsme se následkem toho podle poslední zprávy Mezinárodního úřadu práce z prosince t. r. dostali tak daleko, že jsme s počtem svých ratifikací na 18. místě, ačkoliv jsme svého času patřili mezi státy přední s počtem ratifikací.

Ale nejen to. My dostáváme neobyčejně špatnou pověst v zahraničí, jak provádíme i takové mezinárodní smlouvy, které již byly ratifikovány. V posledních dnech uveřejnily londýnské Times zprávu, že zejména zákon o osmihodinové době pracovní je v Československu pouhým bombastem, pomocí kterého chceme hráti pěknou úlohu v očích cizinců pro naši lásku k sociálním reformám. Toto tvrzení, jistě velmi přehnané, odůvodněno je právě tím, že zákon o osmihodinové době pracovní je často překročován za vědomí úřadu a ještě častěji bez oficielního vědomí úřadu. Jest nebezpečí, že Times neuveřejnily tuto zprávu jenom nazdařbůh, nýbrž že tato zpráva jest v nich nesena určitým úmyslem, a ten je, aby podporovala anglické podnikatele ve snaze, aby Anglie neratifikovala zákon o osmihodinové době pracovní, jako se tomu vyhýbala celou řadu let. Jsem přesvědčen, že zejména náš průmysl má živý zájem na tom, aby státy, se kterými musí konkurovati v zahraničí, neměly horších sociálních podmínek, než máme my, a proto - ne snad z lásky k zákonu o osmihodinové době pracovní - zástupci našich zaměstnavatelů až dosud opravdu poctivě spolupracovali na tom, aby tlačili ostatní státy k ratifikaci zákona o osmihodinové době pracovní. Když ovšem angličtí průmyslníci budou se moci odvolávati na článek v Timesu, který se zakládá na datech uveřejněných jednak naší oficielní statistikou a jednak zprávami v různém našem tisku, tedy ovšem by postavení konvence washingtonské bylo velmi nepříjemné a postavení našeho průmyslu bylo by tím jenom ztěžováno. Proto je zájem netoliko našeho dělnictva, jako spíše našich průmyslníků, aby se poměry v tomto směru u nás změnily, aby nebyla zavdávána příčina hospodářské reakci nebo sociální reakci zahraniční, aby se mohla opírati o nepříznivé zprávy z našeho území. (Výkřiky posl. dr Macka.)

Bude proto potřebí v nejbližší době tyto poměry změniti jednak tím, že bude musiti vláda ratifikovati řadu konvencí mezinárodních, jejichž ratifikace by nás naprosto nic nestála, poněvadž řada zákonů je těmto mezinárodním smlouvám přizpůsobena, jednak že vláda bude museti dbáti toho, aby nejen ty zákony, které jsme ratifikovali a kterými jsme vázáni vůči cizině, nýbrž i ty zákony, které svobodně můžeme prováděti ve svém státě, byly opravdu prováděny, aby se nemohl vyskytnouti v Československé republice člověk, který by mohl říci, že zákony děláme jenom na venek, že se dělají líbivé zákony, ale že ve skutečnosti zůstává na všech polích dřívější reakce.

O sociálně-politických požadavcích, které musíme klásti na tuto vládu, bylo již mluveno jak soudruhem Hamplem, tak také kol. Zeminovou. Proto si dovolím poukázati jenom na volební provolání soc. dem. strany, které obsahuje skutečný sociálně politický program. Toto volební provolání bylo zpracováváno v době, kdy jsme byli naprosto přesvědčeni, že nabudeme takové síly, že bez nás utvoření vlády nebude možné, takže budeme součástí vlády, která bude míti toto volební provolání prováděti, bylo stilisováno tak, aby také mohlo býti prováděno; chtěl bych proto zdůrazniti jenom několik málo momentů, na které klademe mimořádnou váhu.

Někteří pánové a kol. Zeminová se už zmínili o tom, že hrozí nám období hospodářské deprese, které pravděpodobně bude spojeno s jistou nezaměstnaností. My jsme hrůzu nezaměstnanosti už v republice zažili a mám za to, že nikdo nezatouží po tom, aby se tyto doby vrátily. Nemůžeme však věřiti, že vlna nezaměstnanosti nás přece aspoň určitou částí nezachytí. My jsme si až dosud vypomáhali státními příspěvky k podporám v nezaměstnanosti, jež platila odborová organisace podle t. zv. gentského systému.

Vy jste slyšeli řadu stesků, které byly pronášeny ani ne tak proti soustavě samotné, jako proti jejímu rozsahu. Viděli jste v předešlém zasedání posl. sněmovny různé návrhy na změnu tohoto zákona a viděli jste, že vláda sama, která se přece nevyznačovala zvláštním sociálním cítěním, cítila se povinna, změniti nynější zákon a navrhnouti jakési zlepšení zákona o gentském systému. Kdyby byl zákon zlepšen, zejména jak to navrhovaly sdružené odborové organisace, tedy by tento zákon stačil jakž takž pro normální doby slušné konjunktury, jaké jsme prožívali v posledních dvou letech, ale pravděpodobně by nestačil pro dobu, které se snad blížíme nebo která nám aspoň hrozí. Pro tuto dobu budeme potřebovati přece jen změnu, kterou nevidím v žádném jiném prostředku mimo opatření práce - o tom zatím nemluvím, mám na mysli již fakt nezaměstnanosti - nežli v pojišťování pro případ nezaměstnanosti. My sami jsme původně nevolali po pojištění pro případ nezaměstnanosti, jaké máme v úrazovém, nemocenském, invalidním a starobním pojištění, poněvadž nebylo zkušeností s pojištěním pro případ nezaměstnanosti, a obávali jsme se dělati jednoho ze zkušebních králíků; ale od té doby, co máme zákon o podpoře v nezaměstnanosti, už jisté zkušenosti existují a nejsou tak zlé, jak jsme se všichni obávali. (Posl. Dubický: Dobré také ne v Německu!) Nejsou horší než u každého jiného pojištění. Každé pojištění má určité procento zneužívání, se kterým musíme jako s jistým koeficientem ztrátovým počítati a počítáme a budeme také počítati s ním při pojištění proti nezaměstnanosti. Ale je nutno odstraniti tento stav, při kterém na úhradu nákladů spojených s nezaměstnaností nepřispívají zrovna ti, kteří z konjunktury mají největší prospěch, totiž zaměstnavatelé. Při systému, který máme, přispívá si dělník do své odborové organisace a stát přispívá k podpoře, kterou vyplácí odborová organisace, někdy dokonce větším obnosem, než platí odborová organisace sama. Ale z jakéhokoli příspěvku jsou vyloučeni zaměstnavatelé, kteří v době, kdy je dobrá nebo aspoň slušná konjunktura, mají z práce dělníkovy zisk v té či oné formě a kteří by z tohoto zisku velmi snadno mohli zaplatiti příspěvek do nezaměstnanostní pokladny. Tím by bylo možno jednak zvýšiti životní úroveň těch, kteří jsou nezaměstnáni - my ani občanské strany nemáme zájmu na tom, aby životní úroveň dělnické vrstvy klesala, poněvadž je to nebezpečí pro celý národ - jednak by mohlo býti případně sníženo břemeno státu, které ovšem v době dobré konjunktury nebylo nikterak velké. Proto soudím, že bude nutno, abychom se k problému pojištění v nezaměstnanosti dostali, a že vláda bude museti zahájiti ihned práce potřebné k tomu, aby příslušný zákon byl vypracován.

Druhá věc, na kterou jsme upozorňovali po celou dobu, co bylo jednáno o sestavení vlády, je, že musí býti napraveno, co bylo spácháno na dělnictvu v sociálním pojištění předešlou vládou a její většinou. To jsme řekli a podrobně odůvodnili s této tribuny při jednání o novelisaci soc. pojištění, to jsme oznámili ve svém volebním provolání a to jsme oznámili panu min. předsedovi při vyjednávání o sestavení nové vlády.

Když jsme jednali v posledních několika letech v tomto sboru o sociální pojištění, bylo zejména s naší strany stále a stále zdůrazňováno, že v sociálním pojištění klademe hlavní váhu na léčebnou péči a že poznání potřeby léčebné péče i v masách dělnických čím dále tím více se šíří a že snaha dostávati z nemocenského pojištění týdně nebo denně podpory peněžité jest již zatlačována snahou po řádném, náležitém léčebném ošetření a po léčebné péči preventivní. Upozorňovali jsme, když se mluvilo s velikými obavami o tom, jak se budou v Ústřední soc. pojišťovně shrnovati veliké miliony, desítky milionů, stamiliony a miliardy a co všechno budou socialisté, kteří budou Ústřední soc. pojišťovnu ovládati, s miliardami dělati, jak budou zotročovati celý stát, jak budou zotročovati zejména třídu kapitalistů - chudáci socialisté v té Ústřední soc. pojišťovně - již tenkráte upozorňovali jsme na to, že veliké fondy, které opravdu v Ústřední soc. pojišťovně během let budou nashromážděny, budou sloužiti účelu, který sfruktifikuje celé naše národní hospodářství, a vyžadovali jsme tenkráte, aby těchto fondů bylo používáno rozsáhlou měrou k účelům, ke kterým vlastně sociální pojištění je, totiž ke zvýšení zdravotní úrovně celého národa. Nemyslím, že je Ústřední soc. pojišťovna nebo pojišťovací instituce dělnická vůbec povolána, aby prostředků, které nasbírali pojištění dělníci i zaměstnanci a které nasbírali zaměstnavatelé, ovšem z výdělku dělníkova, bylo používáno i pro léčebnou péči ostatních vrstev, poněvadž by nebylo spravedlivé, aby tyto vrstvy přispívaly na vrstvy, které jsou sociálně podstatně lépe postaveny než ony samy. To je věcí státu, a těchto prostředků Ústřední soc. pojišťovny a pojišťovacích ústavů může býti pouze použito prostřednictvím státní pokladny k tomu, aby léčebná péče a zejména preventivní léčebná péče byla rozšířena. Že je to věcí potřebnou, o tom zajisté nepotřebujeme dnes mluviti, to každý z pánů zná ze svého volebního okresu, ze svého nejbližšího okolí.

Proto předkládáme návrh, aby byl zřízen fond národního zdraví asi podobně, jako byl zřízen zákonem fond silniční. Nepodceňujeme nikterak potřebu dobrých silnic v Československé republice, nijak nepodceňujeme potřeby, pro které má býti zřízen fond vodohospodářský, ale aspoň tak, jako je potřebí, abychom měli dobré silnice, je potřebí, abychom měli především zdravé lidi, zdravý národ. Proto vyžadujeme, aby byl zřízen fond národního zdraví, do kterého by zapůjčila potřebné peníze Ústřední sociální pojišťovna. (Posl. Dubický: Sanatorium v Tatrách bude státi 40 mil. Kč!) To je také dobrá věc. Pojišťovací ústavy budou míti dostatečné prostředky, aby během několika let potřebný kapitál poskytly, aby zejména bylo vybudováno zvláště pro venkov naše ústavnictví, protože nemocnice dnes nestojí na té výši, na které by bylo potřebí, anebo jich vůbec není.

My budeme také vyžadovati, aby ministerstvo soc. péče věnovalo větší pozornost péči o dítě, než tomu bylo dosud. Nám dosud tomu bránila desorganisace správy. Ta desorganisace se dala překonati, ale nebyla překonávána. Nyní ji překonalo zákonodárství samo. Máme už organisaci správy, jak ji předešlá většina vytvořila. Ať je dobrá, či nedobrá, pro tuto otázku nepadá na váhu; dnes máme určité správní obvody, jejichž kompetence je jasně vytčena, jsou to obvody, které jsou finančně schopny. Když bude ten zákon o financích samosprávy změněn, aby ve svém okruhu péči o dítě se mohly věnovati, je pouze potřebí, aby tato péče dostala zákonitý podklad (Posl. Dubický: A byla sjednocena!) a byla sjednocena. Zcela správně! Ovšem nemám na mysli snahu, aby dobročinné organisace byly zrušeny, nýbrž aby byly spojeny ve svých snahách s určitými centry, která by pro určitý obvod působila.

O jedné otázce se ještě musím ke konci tohoto oddílu svých vývodů zmíniti, poněvadž obrátila na sebe v poslední době zvýšenou pozornost, a to je sociální otázka studentů našich vysokých škol. Studentstvo našich vysokých škol je, jak známo, z velké části z nemajetných vrstev. Studenti na vysokých školách vždy živořili a přemnozí z nich byli odkázáni na výdělečnou práci anebo na různé podpory. Výdělečné práce čím dále tím více poměrně ubývá, protože nejen je veliké množství studentů, kteří této výdělečné práce potřebují nýbrž i velké množství veřejných zaměstnanců, kteří dříve byli živi ze svého platu, ale nyní vrhají se na vedlejší práce, čímž ubírají studentstvu takové práce, jimiž si dříve tito vydělávali svůj chléb.

Rovněž vysychají čím dále tím více zdroje různých podpor, kterých se dostávalo studentstvu, jednak proto, že celková hospodářská situace není tak příznivá, jako někdy byla, jednak proto, že omezení finančních možností samosprávných korporací znemožňuje těmto samosprávným institucím, aby podpůrné instituce studentstva podporovaly, následkem čehož je větší nezaměstnanost těchto studentů, podvýživa, a proto vykazuje studentský zdravotní ústav značné procento tuberkulosy. Podpůrnictví by bylo možná aspoň částečně zlepšiti reorganisací stipendií, jak se na tom usneslo Národní shromáždění 9. října 1919, aniž od té doby bylo něco provedeno. Studentské nadace činí slušný peníz asi 250,000.000 Kč. Tyto nadace jsou však tak spravovány, že vynášejí průměrně 2%. Je třeba, aby byly lépe spravovány, aby nesly tyto peníze takový úrok, jako nese každý jiný kapitál; mimo to různých studentských nadací je zneužíváno, na př. nadace Petra Fuchse z Wrombholze, kterého neprávem využívá pražské arcibiskupství pro svůj seminář. Je docela pochopitelné, že velká část studentstva je už pro tyto neurovnané a neupravené sociální poměry studentů vysokých škol značně znervosnělá, tak že na počátku roku, když se sály vysokých škol přeplňují velkým počtem posluchačstva, vybuchla tato nespokojenost u mladých lidí, kteří byli bez ideového vedení, jak jsme toho byli v Praze svědky. Mám za to, že třebas odsuzujeme různé zjevy, které při tom nastaly, musíme vyžadovati na vládě, aby této otázce věnovala pozornost, jinou než dosud. (Výborně! - Potlesk.) Slavný sněme, z toho, co jsem uvedl a co bylo uvedeno různými pány předřečníky, vyplývá, že máme všichni na vládu řadu požadavků a že vládu čeká veliká práce. Tato práce ovšem nesmí býti svalována na těch několik lidí, kteří sedí ve vládě, tato práce jest povinností nás všech. My jdeme k této práci posíleni vědomím, že voličstvo pochopilo, že naše politika, která směřuje k udržení míru a k mezinárodnímu dorozumění na venek, k udržení rovnováhy sil a k čistotě veřejného života uvnitř, je nejlepší politikou pro stát, pro dělnictvo, demokracii a socialismus. Jsme přesvědčeni, že voličstvo nám dalo svým votem 27. října plnou legitimaci, abychom se této těžké práce aktivně zúčastnili. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Törköly.

Posl. dr Törköly (maďarsky): Ctená snemovňa! Vo vládnom prehlásení mocne vyjadrený je fakt, kde správu republiky prevzala teraz do rúk taká vláda, od ktorej nieto čo očakávať, lebo táto vláda zrodila sa vo znamení nemohúcnosti a po krátkom živote zomrie na túto nemohúcnosť.

Manželstvo občianských strán so stranami marxistickými je už samo o sebe abnormalitou a ak k tomuto manželstvu pridáme ešte Beneša a jeho stranu ako príbuzenstvo, vtedy môže byť a je tiež každému jasné, že od spolu činnosti týchto heterogénnych elementov sotva možno niečo dobrého očakávať. Cieľ, ktorý túto vládu nastolil, je "weiterwursteln" dotiaľ, kým nerozhodne sa o najdôležetejšej otázke republiky, t. j. kto bude po odstúpení terajšieho prezidenta republiky novým prezidentom? Či Beneš a či nie Beneš? Tá všeobecne známa láska, ktorú československá agrárna strana chová v oči Benešovi, to nadšenie strán Kramářa a Stříbrného za ideu, aby Beneš bol hlavou štátu, to všetko je nepríjemným koeficientom pri riešení tejto otázky. Hra vedie sa tedy o to, aby tieto nevítané koeficienty vo svojej významnosti boly značne soslabené, aby potom na koniec dajakým spôsobom, snáď i po výsledkoch nových, ťažkými milionami zaťažených volieb, mocne zavznelo "hallali", t. j. netrpelivý a len ťažko zdržiteľný oduševnelý požiadavok celého ľudu, všetkých národov tohoto národného štátu: Nech tedy prijde ten Beneš, ten samospasiteľný Beneš. A ten ľud, ten dobrý prostý ľud, ak je v stave len trochu rozmýšľať, ten si povie: A k tomu máme vydržovať parlament? K tomu platíme dane, ktoré ohrožujú už korene našej životnej sily?

Vládné prehlásenie ako cieľ svojho pracovného programu udalo riešenie úkolov, ktoré ešte starými vládami boly vytýčené, avšak nesplnené. Viďme, čo to za dnešného právneho a faktického stavu môže znamenať?

Československý parlamentarizmus je živou negáciou pravého parlamentarizmu a najistejšou metodou, aby vôľa ľudu žiadnym spôsobom nemohla sa uplatniť. Parlamentarizmus je iba obľúbenou hračkou veľkých detí. Je on slepým nástrojom výkonnej moci, tejto hlavnej motorickej sily demokratickej samovlády a úplným úpadkom významnosti zákonodarstva, praktickým stvoriteľom ministerskej nezodpovednosti, poníženým služobníkom osmičky - teraz síce ešte nevieme, akého mena sa jej dostane - ktorá svrchovane usmerňuje strannícky absolutizmus.

Celú moc vôle parlamentu utopili v máločlenných výboroch, kde rozhodujú, rešp. poslúchajú vôle už vopred dobre usmernené. A ostatne: hovor čo chceš, môžeš mať pravdu ako Ježiš Kristus, nikto ťa nevyslyší, lebo vo výboroch bolo už "rozhodnuté". Nuž, čo by povedali angickí politikovia k tomu skutku, že na parlamentnú zákonodarcovu reč ministri nikdy neodpovedia?

Povestné výbory, ktoré znamenajú parlament, sú výbormi silne ovládateľnými, kde návrhy zákonov, podané jednotlivými poslancami a senátormi, ukladajú sa vždy k ľadu. Darmo je ten návrh dobrý, darmo je potrebný, darmo chce odpomôcť 10 až 12ročným právnym nedostatkom a neľudskostiam, vzniklým následkom zanedbania ministerských povinností, neprerazíš s ním.

Ešte r. 1925 my, zákonodarci maďarskej národnej strany, podali sme návrh v záujme penzistov, kltorí svoje penzijné nároky ztratili preto, lebo neprihlásili sa do služby do 6 mesiacov, predpísaných v zákone, ktorý vyšiel len v jazyku českom. O vyhlásení, vykonanom v úradnom liste v jazyku českom, a o ustanoveniach zákona nemal ten ubohý prepustený maďarský úradník vedomosti, veď československému jazyku nerozumel, v jazyku maďarskom však zákon a jeho promulgovanie vydané nebolo, a tedy nemohol mať ani poňatia o tom, že bola vytýčená prekluzívna lehota na úkor jeho práva. A tak mnoho maďarských úradníkov, ktorí 30 až 36 rokov slúžili, proste ztratilo zaslúžené ovocie strastiplnej práce mnohých rokov, ztratilo penziu a do rána stalo sa bežencom, žobrákom. Naším úmyslom bolo, aby sme ostré, bezprávné a neslušné ustanovenia zákonodarstva reparovali vydaním navrhovaného zákona, vyvolajúc ním skutok spravodlivej milosti.

Návrh iniciatívnym výborom ešte r. 1925 poukázaný bol výboru sociálnemu, ktorý pridelil ho ako referentovi posl. Malíkovi, ktorý svojou blahodárnou činnosťou zaiste tak bol zaneprázdnený, že napriek dvojnásobnej urgencie maďarskej národnej strany, ku ktorej odvážila sa ona u predsedu poslaneckej snemovne, až do rozpustenia parlamentu, nastalého v mesiaci septembri r. 1929, ku zhotoveniu referátu o návrhu zákona nezbývalo mu času. Pokladal som za vhodné o mene pána poslanca zmieniť sa preto, aby ubohí, zbedačení penzisti z mojej reči dozvedeli sa, koho majú pojať do svojej každodennej modlitby.

Avšak nielen tento náš návrh zákona po chodil takto. Poukazujeme na naše návrhy zákonov o sudcovskej organizácii, potom o sudcovskej neodvislosti, o práve spolčovacom, o sčítaní ľudu a o státnom občianstve. Tieto z väčšej časti podané boly preto, lebo výkonná moc negligovala ustanovenia ústavy, a tie návrhy zákonov, ktoré povolané by boly k ochrane národných práv, práv občianskych, národnej slobody a spravodlivosti a vydanie ktorých predpísané je ústavou, zákonodarstvu vôbec nechcela predložiť. A predsa tieto zákony majú byť pre každého zábezpekou ústavy. S nimi chceli sme dokumentovať i to, že my nevyčerpávame sa len udávaním oprávnených sťažností, ale tiež pracujeme a naša tvorčia práca smeruje každým spôsobom k tomu, aby vytvorená bola taká atmosféra, ktorá priala by zrodeniu pravého mieru. Vláda, rešp. jej slepé nástroje, výbory, ktoré nahradzujú parlament, ani jediný náš návrh neprejednali vážne, rešp. neposudzovaly. Tento fakt však silne svieti na tú mentalitu, ktorá ovláda čelných exponentov výkonnej moci a ktorá nerada dopraje slobody a spravodlivosti, najmä ak ide o to, aby toho zúčastnení boli i Maďari. Zákonodárnu úpravu štátno-občianskej a penzijnej otázky museli sme si však vziať veľmi na starosť, lebo veď i sám Scotus Viator pri príležitosti jubilea československého štátu povedal, že je neľudskosťou, čo na tomto poli sa vykonalo.

A čo keby Scotus Viator bol ešte vedel, že ako poslanecká snemovňa, tak aj senát ešte r. 1926 zvlášte a osobitne vyniesly usnesenie, ktoré predpisuje, že vláda povinná je čo najskôr zákonodarstvu predložiť návrh zákona o štátnom občianstve, zodpovedajúci modernému právu štátnemu a že v tej dobe tento návrh zákona bol v unifikačnom ministerstve už hotový a predsa až do septembra 1929, keď Národné shromaždenie bolo rozpustené, návrh ten nedostal sa do parlamentu, lebo vláda usnesenie Národného shromaždenia proste sabotovala. Aké názory môže si Scotus Viator utvoriť potom o zavládnuvšej tu slobode, spravodlivosti a humanite, najmä ak bere zreteľ i na to, že poslanci maďarskej národnej menšiny, keď už 2 1/2 roka márne čakali na vládny návrh zákona, r. 1928 sami podali návrh zákona o štátnom občianstve, ba čo viac, ešte i terajší minister školstva pán dr Dérer - nech mu je to ku cti a chvále - podal návrh zákona, avšak tieto návrhy nedočkaly sa toho, aby kompetentné výbory po dobu jedného roku vážne sa s nimi zabývaly alebo aby páni ministri na ne reagovali.

Čo by povedal ten povestný anglický parlament tomu, že vláda neposlúcha usnesenia parlamentu? Zaiste takáto vláda jednohlasným vótumom nedôvery parlamentu bola by odmietnutá. U nás o tom nemôže byť ani reči. Veď výkonná moc vie, koho dostala do parlamentu a každému štátotvornému hlasu dá na srozumenú, že z hlasov, ktorými vynáša sa usnesenie snemu, sú vážnymi hlasy iba hlasy členov národných menšín, ostatné nesmú sa brať vážne, lebo tieto majú prianie priamo protiviace sa vynesenému usneseniu. Tedy nech žije sabotujúca vláda! Keby tomu tak nebolo, vtedy dozaista bol by už parlament zjednal platnosť svojmu usneseniu a nebol by pripustil, aby výkonná moc takýmto verejným odporom vyjadrila svoju supremáciu nad parlamentom. Avšak ani vládné prehlásenie nezmieňuje sa o tom, že prialo by si upraviť otázku štátnoobčiansku. Ale všetko je márné, my osvojíme si nový návrh Dérerov a predložíme ho.

Pre československý parlamentarizmus príznačné je i to, že má jeden výbor - je to výbor inkompatibilitný - ktorý ešte nikdy nesišiel sa k meritórnemu pojednávaniu. A predsa je v ústave jedno, z medzí rámcového zákona nevybočujůce ustanovenie o inkompatibilite a zpomedzi všetkých parlamentov sveta v československom parlamente sedí najviac inkompatibilitných zákonodarcov. A to je prekážkou k prejaveniu pravej vôle ľudu. K tejto charakteristike už nechýbä nič, len otázka rýdzosti volieb. Úplatky, volebný teror vo forme dôkladne zabalenej a rúškom tajného volebného práva zastretej charakterizuje tunajšie voľby.