Švehla tím trpěl, trpěl více, než si dovedete představiti. To byla jeho bolavá stránka. (Výkřiky komunistických poslanců: Dělníci jsou zvyklí jmenovati všechno pravými jmény!) Dělníci bývají slušní, dělníci nebývají neslušní. (Výkřiky komunistických poslanců: Každého korupčníka budeme jmenovati!) Já bych vám přál, abyste v otázce ziskuchtivosti a v otázce cti osobní byl na té úrovni, na které právě jest Švehla, třeba to je váš politický odpůrce! (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.) Pánové, promiňte, o tom nebudeme spolu hovořiti. To je věc mimo diskusi.

Ale já chci říci: Švehla trpěl, hrozně trpěl, a mohu vám prozraditi, že měl oči plny slz, když mně sděloval, že tuto stereotypní podlost dodávaly do onoho časopisu živly, o kterých by to byl nepředpokládal, že to jsou placené útoky, objednané z kanceláře jednoho ministerstva! (Slyšte!)

Vážení pánové! Tyto poměry musí jednou přestati. Já vám nebudu dnes vypravovati podrobnosti. (Posl. Gajda: Kterého ministerstva?) Ministerstva zahraničních věcí! (Posl. dr Stránský: Sprostou lež vyprávíte! - Posl. Zeminová: To budete dokazovat!) Ano, já budu dokazovati. (Posl. Zeminová: Budete dokazovati!) Budu, ano, ano, ano já budu ještě více dokazovati. (Posl. dr Stránský: Švehla leží a nemůže se brániti! - Posl. Zeminová: To je politická podlost! - Posl. dr Stránský: Ne, to je Stříbrný!) - Ne, to je Stránský, to je národní socialista Stránský, ona z něj mluví ta slovanská krev národně-socialistická. (Výkřiky posl. Gajdy a Zeminové.) - Ale nerozčilujte se, pane kolego, paní posl. Zeminová byla vaší největší obhájkyní a obdivovatelkou, ona mně vždy říkala, jak to tady Gajda spořádá. (Veselost. - Posl. dr Stránský: Švehlu špiníte, ne Beneše!) Mohu vám sděliti, že Švehla se uzdravuje, už chodí a můžete brzy očekávati, že zaujme k tomu stanovisko. (Posl. dr Stránský: To je, bohužel, vaše lež! Vaše vášeň vás zavádí dále než . . .) Dovolte, vy mně neimponujete, já vás příliš dobře znám. (Posl. Zeminová: Já nemám ani dům, ani fabriky, ani nekšeftuji s uhlím!) Já také ne! A já jsem pro to, račte podati návrh na zjištění majetkových poměrů všech veřejně činných osob, já budu první, který bude pro něj hlasovati, a prosil bych, aby také hlasoval pan ministr dr Beneš pro něj. (Různé výkřiky.)

Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych řekl druhý případ, který je kontrérní. Zatím co u nás proti nepohodlným osobám zakládají se celé archivy o jejich nejtajnějších intimnostech života z minulosti, archivy osob veřejně činných, zatím co vláčí se ve veřejnosti čest lidí nepohodlných, setkáváme se na druhé straně se zvláštní nepochopitelnou shovívavostí. A já zase uvedu jeden případ a myslím, že by bylo riskantní, kdyby v této věci bylo na mne pokřikováno, abych musil přijíti s detaily.

Prosím, slavná sněmovno: Ve válce jistý plukovník ruských legií zastával v Americe velmi důležité místo. Měl na starosti správu amerických úvěrů poskytnutých naší zahraniční armádě, hlavně ruským legiím. Nešlo o maličkost, byl to úvěr 14 milionů dolarů a při tehdejším kursu 100 Kč za jeden dolar šlo o sumu 1.400 milionů Kč. Za tyto peníze činily se nákupy, kupovaly se zbraně, munice, šaty, boty, benzin, krátce vše, co ruská armáda potřebovala. Když se dotyčný pan plukovník vrátil z Ameriky do vlasti, bylo na něm žádáno, aby vyúčtoval. Žádost byla několikráte opakována správním odborem ministerstva nár. obrany, a pokud jsem mohl úředně zjistiti, své doby dvakráte i samotným p. ministrem nár. obrany. Konečně r. 1921 naléhalo samotné ministerstvo financí, aby bylo vyúčtováno, že jde přece o sumu 1 1/2 miliardy.

Dva roky nebylo možna p. plukovníka přinutiti k vyúčtování. Když již nebylo zbytí, zasáhla do věci prostřednictvím vojenské prokuratury v Bratislavě vojenská justice. Pan plukovník, který vyúčtování stále odkládal, měl býti zatčen. Zachránilo ho od toho jen to, že se hlásil v tehdejší době nemocným a za nemocného byl uznán. A tak se tato věc táhla do r. 1924, tedy celých 5 let nedošlo k vyúčtování. Nastal potom obrat, když byl poslán vysoký funkcionář tohoto státu s jedním min. radou z ministerstva nár. obrany do Ameriky, aby tam hledali doklady k vyúčtování položek, které nemohl vyúčtovati zmíněný p. plukovník. Pánové měli štěstí, v Americe našli na každý haléř doložku, přinesli všechny stvrzenky a je zajímavé, že to náhodou našli v domě jistého amerického pastora, který byl současně dodavatelem armády. (Veselost.) V ministerstvu nár. obrany však dávali p. plukovníka k disposici, poněvadž jej znali, a nedbali žádných intervencí, které se ve prospěch p. plukovníka dělaly z jednoho ministerstva neračte se tázati kterého, bude to asi totéž. (Veselost.) Ministerstvo nár. obrany bránilo se, když doslechlo, že p. plukovník tak kompromitovaný, při nejmenším ledabylostí, má býti vyznamenán vysokou hodností a má býti poslán jako vojenský attaché do Budapešti. Velmi správně namítali pánové, že je to lehkomyslné, namítali, že mají zjištěno, že je to kokainista, leč nic to nepomohlo, musili mu vystavěti ověřovací listiny. A teď se stal zajímavý obrat. Když pan plukovník měl všechny ověřovací listiny v kapse, dal si je do aktovky, šel na flám a oslavoval rozloučení s Prahou tak důkladně, že taška a důležité listiny zůstaly v jednom nočním lokále a ráno donesla je policie na ministerstvo. Teď ovšem již nebylo možné p. plukovníka držeti a proto byl dán k disposici. A víte, jak byl potrestán? Tento p. plukovník po krátké době byl jmenován vyslancem Československé republiky v jednom dálném kraji. (Hlasy: Jmenujte, kdo to jest!) Vladimír Hurban, který jest naším vyslancem v Kahýře. (Různé výkřiky.) Prosím, stojím za každým slovem. (Různé výkřiky. - Posl. Šeba: Hurban Vladimír je synem Svetozara Hurbana!) Jeho veliký otec nemůže za malého syna. (Posl. Šeba: Nevěřím, že by mohl býti zlodějem! - Různé výkřiky.)

To jsou jen dva případy. Mohl bych jich uvésti velmi mnoho, musím však býti přesný vzhledem k vyměřené řečnické lhůtě. Mně se naskytne jindy k tomu vhodná příležitost. (Výkřiky posl. Hlinky.) Vy znáte velmi dobře poměry, které byly v jednotlivých ministerstvech. Kdybychom tu chtěli rekapitulovat případ vypálení "Slováka" Palounkem . . . (Hlasy: To je ostuda!) Ostudou není, jestli já to říkám, nýbrž ostudou jsou lidé, kteří to tropí a dělají. (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)

Já jsem to nedělal, nýbrž já jsem naopak zakročoval velmi přísně. (Výkřiky. - Místopředseda dr Lukavský zvoní.) Slavná sněmovno! Chtěl jsem uvésti tyto dva případy jako důkaz, že u nás skutečné aféry se ututlávají a domnělé aféry se tendenčně rozšiřují. (Hlas: To dělá ten váš tisk!) Záleží na tom, o koho běží. (Hlasy: To je právě to! Posl. dr Stránský: To je důležité!) Ano, u vás je to důležité, poněvadž jste v námezdném, divném poměru k panu ministru dr Benešovi, já ne. - (Výkřiky. - Místopředseda dr Lukavský zvoní.)

Mohl bych pokračovati, jak jsem řekl, ale přicházím přes to k závěru. Dostali jsme se do sněmovny přes nejpřísnější opatření volebního řádu (Výkřiky.) s odiosními kandidátními listinami. Dostali jsme se sem vlastní silou, proti vaší vůli, proti vašim zájmům. Nás - a toho buďte si vědomi, nic nezastraší, nás také nic neodvrátí. (Hlasy: To je známo!) Ano.

Nepřišli jsme do této sněmovny, abychom dělali oposici (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické a posl. Gajdy. - Místopředseda dr Lukavský zvoní.) za každou cenu. Naše stanovisko k nové vládě bude objektivní, bude kritické. Máme tento stát rádi, bojovali jsme za něj doma i za hranicemi. Budeme vládu podporovati - i tuto vládu - ve všem, kde bude dbáti přísné objektivity a jedině a jedině zájmů tohoto státu. Budeme ji potírati tam, kde se bude podle našeho názoru rozcházeti s těmito intencemi. Budeme na stráži, zachováme si naprostou neodvislost, nedáme se však koupiti a nikdo nás neumlčí. (Potlesk. - Výkřiky.) Pánové, mně se zdá, že z vás se ozývá svědomí. (Potlesk ľudových poslanců slovenských.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Schollich.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Jako zvolení zástupci německého národu v Československu, poslanci německé strany národní a sudetsko-německého zemského svazu, obnovujeme státoprávní prohlášení, které jménem stran sdružených v německém parlamentním svazu, svazu zemědělců, německé strany národní, německé křesťansko-sociální strany a německé demokratické strany svobody v československém Národním shromáždění učinil posl. dr Rudolf Lodgman-Auen ve schůzi poslanecké sněmovny dne 1. června 1920, senátor Moritz Vetter-Lilie ve schůzi senátu dne 9. června 1920 a před obyvatelstvem tohoto státu prohlašujeme slavnostně před celou Evropou a před celým vzdělaným světem:

"Mírovou smlouvou st. germainskou vznikl uprostřed Evropy stát, který má vedle 6 1/2 milionu Čechů mimo jiné také 3 1/2 milionu Němců. Marné bylo naše volání po celou dobu mírového vyjednávání, marná naše jednomyslná snaha, abychom sami určovali osud německého sudetského území, marně poukazovali jsme na to, že stát takto utvořený neodpovídá 14 bodům Wilsonovým, ani pojmům demokracie, že zde nikdy nebude klidu a že již pro své nemožné složení bude stále ohrožovati evropský mír."

Zkušenosti za uplynulou dobu tato tvrzení plně potvrdily.

"Znovu konstatujeme, že podmínky a zásady, jimiž se řídily spojené mocnosti při sestavování mírové smlouvy, byly chybné, že tento stát vznikl na úkor historické pravdy a že rozhodující velmoci byly klamány o pravém stavu věci a jsou klamány i dále."

"Smlouva, kterou Československá republika, která však při tom byla zastoupena jen příslušníky českého národu, uzavřela dne 10.

září 1919 se spojenými a sdruženými čelnými mocnostmi, vychází z předpokladu, že národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti, a že se skutečně spojily trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný, svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika."

Naproti tomu konstatujeme my:

Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku svými oprávněnými zástupci projevili vůli utvořiti jednotný stát s německými kraji Rakouska. Mírovým diktátem st. germainským byli proti své vůli připojeni k tomuto státu, tedy nikdy nebyli tázáni po své vůli. Stav, v němž jsou, musí býti tedy nazván stavem z donucení, který nikdy nebudeme pokládati za stav právní.

Pokud základní práva německého národu v Československu byla porušena diktáty československého revolučního Národního shromáždění, slavnostně se proti tomu ohražujeme. Prohlašujeme, že žádný z těchto zákonů neuznáváme pro sebe za závazný. Ústavu tohoto státu, oktrojovanou proti naší vůli, uspořádání vzájemných poměrů národů, které bylo v podstatě vydáno jako diktáty Čechů, odmítáme, poněvadž jen rovnoprávní národové mohou spolu sjednávati úmluvy o takovýchto zásadních poměrech. Proti československému státu a proti českému národu stavíme sudetsko-německé státní právo a sudetsko-německý národní kmen jako rovnoprávné činitele a prohlašujeme sudetsko-německé státní právo za právní zdroj pro nás závazný, k jehož zásadám počítáme státoprávní prohlášení z roku 1920.

Nikdy neuznáme Čechů za své pány, nýbrž budeme bojovati za svá základní práva, dokud nebude uznána myšlenka svobodného sebeurčení každého národu čistá a nezfalšovaná.

Odkaz, který nám zanechali prví poslanci a senátoři německého parlamentního svazu ve svém "státoprávním prohlášení", pokládáme za závazný zákon pro naši politickou vůli a naše činy.

Smutné zkušenosti naší příslušnosti k českému státu trvající přes 10 let a násilně vy nucené prokázaly, že, bude-li zachována zásada českého národního státu, sudetsko-německý národ jest nanejvýš ohrožen jak po stránce národní, tak také hospodářské a kulturní a že jeho rodná půda, jeho hospodářství a jeho kultura může býti zajištěna jen vybudováním výsosti každého národa nad jeho vlastí.

Naší vůdčí myšlenkou bude tedy i v budoucnosti pracovati pokud možno v nejužší spolupráci se sudetsko-německými národními silami o zajištění naší národnosti, a v úzké spolupráci s jinými potlačenými částmi národů a národy vybojovati našemu sudetskoněmeckému národu svobodu, neboť jen nový státní řád, vybudovaný na spravedlivých základech může sloužiti skutečnému míru a může býti zárukou úspěšné a pokojné spolupráce národů ve střední Evropě.

Dámy a pánové! Dovolte mi nyní, abych, učiniv státoprávní prohlášení, zaujal stanovisko k obsahu vládního prohlášení a tím k samotné vládě a ve vší krátkosti vyslovil stanovisko mého klubu a mé strany. Tento postup není snad dán otázkou programu, nýbrž pouze otázkou taktiky a byl nám vnucen chováním vlády vůči oprávněným, nezdolným a nevyhnutelným požadavkům a základním právům německého národa.

Udržalova vláda jest jedenáctá. Svědčí to o tom, jak se vlády neobyčejně silně opotřebovávají v tomto státě, na tomto podivuhodném ostrovu pravé demokracie, jak byl tento stát jednou nazván, zároveň jest to důkazem, že poměry nejsou ještě nikterak tak konsolidovány, jak se tak často navenek tvrdí. Máme tedy již za sebou určité zkušenosti s vládami, zkušenosti, které nás opravňují k domněnce, ke tvrzení, že jest úplně lhostejné, kdo stojí v čele této vlády, že po celých těch 11 let zůstal systém stále týž. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Ukazuje se při tom totéž podivuhodné nepřátelské zaujetí vůči sudetsko-německému národu, lhostejno, stál-li v čele vlády národovec Kramář, či zda ho snad vystřídal mezinárodní sociální demokrat Tusar nebo byl-li u státního kormidla agrárník Švehla nebo byl-li předsedou vlády úředník Černý, který měl býti objektivní. Toto nepřátelské chování vůči německému národu ukazuje se také, ať byla vláda čistě občanská nebo byla-li snad smíšená občansko-socialistická, projevuje se jak ve všenárodní koalici, tak také ve vládě, jejímiž členy byly německé strany. Neboť bohužel musili jsme konstatovati, že i činy odstouplé národně smíšené vlády musili jsme posuzovati tak jako dřívějších čistě českých vlád. Musili jsme konstatovati, že ani naprosto bezpodmínečný vstup německých stran do vlády nezpůsobil změnu kursu a že se jen snad poněkud málo změnily její metody, že byl rozdíl v jednání. Porovnejte surové znásilňování, jehož jsme se dožili v prvých letech - vzpomeňte při tom jen na vyvlastňování různých drah, jak se nakládalo s válečnými půjčkami atd. - s přívětivými a zdvořilými slovy, když nám byl oktrojován zákon o obecních financích, když jsme byli obdařeni správní reformou, která zrušila poslední zbytky německé samosprávy. Příčinou tohoto chování české většiny - jak jsme vždy zdůrazňovali - jest vybudování českého státu, naprosto nesprávná konstrukce státu jako státu národního, příčinou toho jest naprosto nevysvětlitelná nechuť českého národa k německým občanům, kteří sice byli do státu vnuceni, které jste ve státě chtěli míti, jichž jste nutně potřebovali, jichž jste se nechtěli vzdáti, jichž však nemilujete, jak jste před chvíli slyšeli z vývodů pana Stříbrného, neboť jim nechcete dáti žádných práv, ani ona práva, na něž by mohli uplatňovati nárok podle svého počtu a svého kulturního postavení a své práce a které proto chcete nyní co nejkratším způsobem sprovoditi se světa, to znamená odnárodniti.

K tomuto radikálnímu postupu a k těžkému poškozování sudetsko-německého národu měli jste až do nedávna záminku, že prý se Němci nepostavili na půdu státu a že se chovají ke státu nepřátelsky. Při každé příležitosti vytáhli jste strašáka iredenty, při čemž jste ovšem nazývali iredentou již i lásku k německému národu, od něhož pocházíme, lpění na zděděné půdě proti odnárodňování, o něž usilujete. V této souvislosti připomínám výrok, který kdysi pronesl dr Lodgman, a který později mimořádně často byl zkrucován tvrdím: vědomě zkrucován - výrok o velezradě jako povinnosti, při čemž dr Lodgman tenkráte výslovně prohlásil: "Znamená-li to, že trváme na své národnosti, již velezradu, jest povinností všech Němců, aby byli velezrádci." Vstupem tří německých stran do vlády byl však český státní národ připraven o záminku k nepřátelským činům a k nepřátelskému chování vůči sudetsko-německému národu. Neboť nyní bylo přece podáno dosti důkazů pro loyální chování a smýšlení Němců ke státu, tvrdím, že dokonce více než dosti. Tři vládní strany podaly až k sebeobětování důkazy o loyálním smýšlení ke státu. Nyní byl by býval čas, aby Češi obrátili, aby začali jinak a aby konečně přikročili k rozřešení národní otázky, která, jak tvrdí Masaryk a jak také častěji prohlásil Švehla, jest nejdůležitější otázkou, jest vůbec základním problémem státu a která, pokud jde o jeho příští trvání, musí míti největší význam. V tomto směru nestalo se po tři roky nic, uplynula plná tři léta, aniž se jen přikročilo k tomu, objasniti základní požadavky národního míru, učiniti skrovný náběh, snad s účastí Němců ve státní správě, s kulturní autonomií, kterou Hodža slíbil, hned po svém vstupu do vlády jako ministr školství a nár. osvěty.

Bezpodmínečný vstup německých stran do vlády nazvali jsme těžkou chybou. Žádali jsme, aby takovýto vstup německých stran byl učiněn jen na základě úmluv a pevných příslibů, řekli jsme, že není moudré počítati snad v politice s vděčností a doufati, že nesobecký čin dojde později uznání. A co jsme předpovídali, doslova se vyplnilo, poněvadž ani později nebyly české strany ochotny vyjíti nějak vstříc, až na maličkosti, které pro sudetsko-německý národ jako-celek nemají významu. Na konci tohoto tříletého období mohli jsme konstatovati, že nejen nebylo nic dosaženo, nýbrž naopak německá posice byla dalekosáhle oslabena.

Ze zkušenosti doby minulé mělo se nám však dostati poučení do budoucnosti. Čteme-li však nynější vládní prohlášení, a nenalézáme v něm nic o národní otázce, zmocňuje se nás tísnivý pocit zklamání, znepokojení, neboť se domníváme, že ani vstupem německé sociálně-demokratické strany do vlády se opět nic nezmění. Zmocňuje se nás pocit znepokojení, vidíme-li, že se snad po druhé spáše táž chyba, aspoň se nám to tak zdá. Němečtí sociální demokraté právem tři dlouhá léta bojovali proti pochybené vládní politice tří německých vládních stran, vždy upozorňovali na spáchané chyby, takže jsme se musili domnívati, že oni sami, až se ocitnou před otázkou vstupu do vlády, vyvodí z těchto chyb lepší důsledky. Dnes se ovšem domníváme, alespoň zdání tak působí, že i tentokráte došlo ke vstupu bez slibů, bez pevných úmluv, že k tomu došlo pouze jako k činu solidarity s českými soudruhy, pouze jako k činu k zesílení socialistického bloku. Vládní prohlášení zmiňuje se o národní otázce jen několika nejasnými slovy. Je k tomu třeba nejlepší vůle, aby bylo lze čísti zde mezi řádky, říká-li se, že vnitřní správa má býti vedena v duchu stejné spravedlnosti ke všem a že se každému státnímu občanu bez rozdílu má dostati v plné míře práv zaručených mu ústavou. Má-li se těmto slovům dostati onoho obsahu, jaký mu dnes dávají sociální demokraté, pak není pochyby, že opravňují k nejlepším nadějím. Neboť to by bylo to, oč po všechna ta léta usilujeme, úplná rovnoprávnost národů tohoto státu, splnění někdejšího Švehlova hesla: Rovní s rovnými. Po léta bojujeme za úplnou rovnoprávnost v podílu na moci a ve správě, aby se přihlíželo k německému národu ve státních a ústředních úřadech, v ministerstvech podle klíče obyvatelstva. Bojujeme za to, aby se nám dostalo stejné péče o školství a ve všech ostatních oborech. Příliš často jsme slyšeli taková krásná slova a příliš často byli jsme zklamáni. Mělo tedy býti vysloveno přání, aby takovéto úmluvy byly stanoveny expressis verbis, jasnými slovy, aby byly jasně vyjádřeny. Clara pacta, boni amici, jasné smlouvy, dobří přátelé, říká se právem.

Jak se zdá, ani nynější vláda nechce řádně řešiti národní otázku, nechce se k tomu odvážiti. Jak se zdá, nechce dosíci řešení, které jest jediné pro nás možné, řešení, které záleží v úplné samosprávě. Neboť jen vybudováním samosprávy byly by úplně odstraněny všechny národní a jiné třecí plochy. Jen tím by nastal pokojný život národů vedle sebe. Německá sociálně-demokratická strana béře na sebe před budoucností těžkou odpovědnost. Po dosavadním nepodařeném prvém německém experimentu s vládou bude německé obyvatelstvo kriticky pozorovati jednotlivé činy nynější vlády, snad bude používati ještě přísnějšího měřítka než dříve, při čemž nelze zapomenouti, že jednak dosavadní německá vládní strana jest nyní v nejostřejší oposici, že se stala nejostřejším kritikem a že nyní od sociálně-demokratické strany žádá to, co bohužel sama po tři dlouhá léta zanedbala provésti.

Pro německou stranu národní a pro její chování rozhoduje jedině to, jak se vláda chová v otázce národní, poněvadž otázka národní jest zároveň klíčem pro všechny ostatní otázky, ať jde již o obor hospodářský, kulturní nebo sociální. Jest pochopitelné, že tedy po skrovných slovech ve vládním prohlášení předstupujeme před nynější vládu jen s největší nedůvěrou.

Tak nedostatečné jako v oboru národním jsou také sliby, které byly učiněny v ostatních oborech. Naprosto mlhavé jest na příklad, co bylo řečeno v oboru školství, jestliže se zde praví, že se bude pracovati o rozvoji a prohloubení všech kategorií našich škol bez rozdílu vyučovacího jazyka. Od té doby, co příslušíme k československému státu, stěžujeme si do zanedbávání německého školství, do nedostatku německých obecných a občanských škol, potřebných škol často v odlehlých krajích, které jsou jedinou možností pro vzdělání naší dorůstající mládeže. Naproti tomu vidíme, jak v německém jazykovém území vzniká síť českých menšinových škol, která jest tak vybudována, že dnes každé české dítě může býti vyučováno ve svém mateřském jazyku. Praví-li se tedy zde ve vládním prohlášení, že se všem kategoriím našich škol, bez rozdílu vyučovacího jazyka, má dostati rozvoje a prohloubení, znamenalo by to, že nyní mají býti zřízeny i pro německé děti nutné vyučovací ústavy, má býti zřízen nutný počet německých obecných a občanských škol touž měrou a s touž štědrostí také v německém jazykovém území. Stěžujeme si do špatného umístění našich středních a vysokých škol. Nedávno zažili jsme útok na německé vysoké školy, který se ovšem později rozšířil také na české vysoké školy a jehož příčina záleží konec konců v tom, co jsme při různých kulturních rozpravách po několik let neustále opakovali, že totiž německé vysoké školy jsou umístěny naprosto neúčelně. Má-li tedy nyní býti měřeno týmž loktem, má-li se německé školství vyvíjeti týmž způsobem, máme jistě plné právo k naději, že vedle paláců pro české střední a vysoké školy budou právě tak stavěny také paláce pro německé střední a vysoké školy, pak jsme zajisté také oprávněni doufati, že budou také co nejdříve vystavěny chybějící německé střední a vysoké školy. Zmiňuji se jen o německé vysoké škole obchodní, o vysoké škole báňské, o vysoké škole lesnické atd.

Ve vládním prohlášení postrádáme jasného slova ke starému požadavku Němců, po kulturní autonomii, kterou pokládáme za nejnutnější a nejdůležitější právo, na něž můžeme vznésti nárok za všech okolností.

A tak, dámy a pánové, mohl bych probírati celé vládní prohlášení od počátku do konce a ukázati vám, že naprosto nepostačuje, to jest, že v krásných slovech nic neříká a snaží se přenésti se přes nejtěžší problémy. Vyjímám na příklad jen to, co se ve vládním prohlášení praví o zahraniční politice. Zde se praví: "V zahraniční politice bude vláda pokračovati neúchylně v linii, již hájily vlády předchozí a jež směřovala vždy k podporování jednak všeobecné politiky evropské konsolidace a pacifikace, jednak k upevnění oněch pout přátelských, jež vážou náš stát jak k státům s námi spřáteleným, jednak také k našim sousedům a k těm státům, k nimž obzvláště hospodářsky zájmově máme vztahy blízké a tudíž mezinárodně významné." (Výkřiky na levici.) Dovolte mi, abych se podrobněji zabýval všemi těmito smělými tvrzeními a ukázal, jak až dosud v zahraniční politice bylo zásadou právě opak toho, co se zde říká. (Souhlas na levici.) Mohli jsme viděti, že po celá léta byla dělána Němcům naprosto nepřátelská zahraniční politika, že při všech akcích v mezinárodním světě ministr věcí zahraničních dr Beneš stál vždy na straně Francie, že se tedy nepostupovalo onou cestou, která jest dána přírodou a polohou státu a která nás neodvratně a pro vždy váže na naše německé sousedy, na Německo a Rakousko. Při každé příležitosti jsme upozorňovali, že nemáme k Francii vůbec žádných vztahů, ani po stránce hospodářské a bylo také upozoňováno na to, že právě my, chceme-li v politice sledovati směr pacifistický, nesmíme jíti s největším vojenským státem, Francií, jejíž politika nás musí neodvratně zatáhnouti do zápletek, a že pro nás jest dána jen jedna politika, přiklonění k Německu, zvláště když veškeré hospodářské poměry a vzájemné vztahy ukazovaly nám již tuto cestu od prvopočátku. Právě nynější hospodářská krise měla by nás přiměti k tomu, abychom učinili všechna opatření, abychom konečně naše obchodní styky s Německem a Rakouskem uvedli do spořádaných kolejí. Ovšem musíte se při tom vyprostiti z šovinistických, jednostranně národních hledisek, takováto ujednání mohou býti sjednána jen na základě klidných a věcných úvah. Ve vládním prohlášení mluví se o těžké krisi zemědělství, která jest nazývána krisí světovou. Také tato otázka bude pro nynější vládní většinu těžkou zatěžkávací zkouškou, zvláště pro socialistické strany, zda budou míti odvahu postaviti se k této pro zemědělství tak důležité existenční otázce bez veškeré demagogie klidně a čistě věcně, zda budou ochotny učiniti nestranně ona opatření, usnésti se o nich a zahájiti je, opatření, jichž naše zemědělství velmi naléhavě potřebuje, aby se mohlo udržeti a aby se mohlo dáti rolníkovi také to, čeho nezbytně potřebuje k životu. Právě totéž platí také ovšem pro krisi v obchodu, v živnostech a průmyslu, která se projeví snad již v nejbližší době neméně prudce a jejíž počátky již dnes všude cítíme, zvláště v průmyslových městech, právě tak jako krisi zemědělskou. Také zde půjde o to, zříci se všech demagogických hesel, také zde půjde o to, nalézti střední kompromis mezi různými, vzájemně si odporujícími názory. Vidíte tedy, práce je všude dost a nezapomínejte na otázky, které byly již také naznačeny, otázku úřednickou a pensistů, která potřebuje velmi naléhavě řešení, poněvadž právě tyto důležité stavy, zvláště stav úřednický, hospodářsky stále více chudne a proto klesá úplně na úroveň proletariátu. Pochybuji ovšem, zda vláda bude míti při svém nynějším složení dosti síly k řešení všech těchto otázek, a jest tedy pochopitelné, že se vůči ní chováme s největší nedůvěrou.

Ve svém prohlášení jest vláda poněkud otevřenější, sebevědomější a jasnější, pouze mluví-li o tom - ovšem také pouze prozatím naznačuje krásnými slovy - že správní reforma má býti vybudována v duchu pravé demokracie a že také finanční úprava obcí není ještě konečná, slovo, které úplně podpisujeme. Jestliže účast socialistických stran přispěje k tomu, aby správní reforma byla zrevidována a vymýceno vše, co zde ve sněmovně bylo při jejím projednávání označeno za reakční, má-li sloužiti k tomu, aby byrokracie byla zatlačena nazpět a aby se demokracie stala vládnoucím činitelem také ve správě, při čemž by úřednictvo převzalo pouze provádění učiněných usnesení, pak můžeme s tím souhlasiti. To by byla skutečně demokratická úprava v duchu socialistických požadavků. Má-li býti obcím vráceno opět jejich svobodné disposiční právo, jak je měly dříve, má-li se jim tím umožniti, aby se mohly v každém směru svobodně a bez úředního poručníkování vyvíjeti, pak chceme pro takový zákon také hlasovati a při něm podstatně spolupůsobiti. Ovšem zatím budeme také zde nejprve vyčkávati, budou-li po slovech následovati činy, zda snad ony strany, které se na dřívějším zákoně usnesly, nebudou po zkušenostech, kterých zatím nabyly, souhlasiti se změnou a novelisací. Nynější vláda stojí tedy ve všech směrech před těžkými úkoly, které jsou tím obtížnější, poněvadž také zde se spojily pouze strany, které pocházejí z nejrůznějších táborů a proto vstoupily do této vlády s nejrůznějšími přáními a názory. Jest to čistě smíšená společnost s velmi omezeným ručením. Naproti tomu se domníváme, že změnou vlády po našich zkušenostech nenastane žádný obrat, dokud se nezmění zároveň také vládní soustava a poněvadž tedy, jak jsem již řekl, po nabytých zkušenostech víme, jak se tato nová koalice zachová k nejrůznějším otázkám, zajisté uznáte, že zaujmeme naprosto odmítavé stanovisko a vyslovíme se ovšem proti vládnímu prohlášení.