Vláda musí uznati, že autonomie Podkarpatské Rusi jest otázkou jak státoprávní, tak i mezinárodní. Aby autonomie Podkarpatské Rusi byla uvedena v život, vyžaduje nejen autorita ústavní listiny, nýbrž i autorita mírové smlouvy. Nesplnění saint-germainské mírové smlouvy, pokud jde o autonomii Podkarpatské Rusi, činí průlom do souboru mírových smluv a nechává otázku Podkarpatské Rusi nejen otevřenou, nýbrž přímo vyvolává a podněcuje rozličná úsilí o revisi.

Jelikož mírová smlouva nebyla splněna, poměr česko-ruský a vzájemný slábnul stále více a dospěli jsme k tomu smutnému stavu, že po desítileté české vládě na Podkarpatské Rusi, ruský lid ztratil důvěru ve vládu. Tato nedůvěra jest odůvodněna tím spíše, že protiautonomistické, centralistické a počešťovací politice vlády pomáhají české politické strany, které se zmocnily i Podkarpatské Rusi, aby využívajíce hlasů autonomního území, pracovaly přímo proti autonomním právům a zájmům obyvatelstva Podkarpatské Rusi. Sobecké politice těchto českých stran můžeme vděčiti, že Podkarpatská Rus má nyní ve sněmovně pouze 7 poslanců, veškeré ruské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi a východního Slovenska má jen 5 ruských poslanců, a naopak, že české strany přisvojily si více než 80.000 poslaneckých hlasů ruského lidu, s jejichž pomocí přidělily mandáty svým českým poslancům.

V zemských úřadech a v ministerstvech ruský lid nemá ani jednoho úředníka, a proto ruské věci jsou v rukou Čechů a Slováků, kteří během 10 let ani jednou neukázali loyálnosti a blahovůle k našim karpatoruským věcem.

Této vlády účastní se i české strany, které během 10 let vedly politiku centralisace a počešťování na autonomní Podkarpatské Rusi, a ministerstva, do jejichž působnosti patří autonomní věci Podkarpatské Rusi, jsou v rukou přívrženců té české strany, která zřejmě pracuje proti naší autonomii a každé naše autonomistické hnutí považuje za protistátní čin. Zde jest příčina toho, že vláda úmyslně vypustila ze svého programu autonomní věci Podkarpatské Rusi a omezila se pouze na fráze o hospodářském a osvětovém povznesení v dosavadním směru.

Ale dosavadní směr politiky vlády byl zřejmě výhodným jen pro československý stát, pro české úředníky, zřízence, řemeslníky, podnikatele, dělníky, obchodníky, kteří se v tisících usídlili na Podkarpatské Rusi a nalezli zde krásnou existenci.

Když vidíme, že jen nedostatek autonomie poskytuje možnost pokračovati v politice centralisace a bezohledného počešťování naší ruské země, jejích úřadů, škol a veřejného života, když vidíme, že počešťování a vykořisťování Podkarpatské Rusi každoročně vzrůstá, pak národní sebeochrana karpatoruského lidu jest povinností každého uvědomělého Rusína, jest povinností i mou, sněmovního poslance, abychom neustále a pevně bojovali proti nedemokratické, protiautonomní, počešťovací a kolonisátorské politice. Budou-li naše opětovné protesty ve sněmovně a u vlády marné, bude-li vláda Československé republiky sabotovati provedení mírové smlouvy a ústavní listiny, pak sama vláda donutí i mne i americkou Karpatoruskou radu, abychom hledali pomoci u Svazu Národů, nejvyššího orgánu nad mírovými smlouvami, a abychom si vyžádali zakročení, aby Československá republika splnila své povinnosti, které na sebe přijala mírovou smlouvou.

Nedivím se, že některé české politické vrstvy považují náš boj o autonomii a naše petice za protistátní činy a že usilují zákonitě autonomní hnutí pomluviti. Ale divím se, že to dělají lidé, kteří kdysi po celém světě vedli zahraniční akci pro svobodu českého národa. Nepřekvapuje nás, že i na Podkarpatské Rusi jsou bezcharakterní odrodilci, kteří na teplém lůně českých centralistických stran pro své osobní zájmy zapomněli na životní práva svého národa. Ale překvapuje nás, když žádáme autonomii zajištěnou podkarpatoruskému lidu mírovou smlouvou a ústavou v mezích Československé republiky, že usilují dáti našemu zákonitému boji protistátní ráz. Proti takovému neodůvodněnému podezřívání musím zde protestovati co nejrozhodněji.

Poněvadž pan předseda vlády ve svém projevu se nezmínil ani slovem, jaké úmysly má vláda stran provedení autonomie Podkarpatské Rusi, naopak, svým tendenčním umlčováním, lhostejností, způsobil dojem, že vláda zamýšlí pokračovati v dosavadní centralistické, protiautonomistické a počešťovací politice na Podkarpatské Rusi nedbajíc saint-germainské mírové smlouvy ani ústavy Československé republiky, vyslovuji vládě plnou nedůvěru a prohlašuji zde před poslaneckou sněmovnou, že všemi silami budu bojovati za práva a zájmy svého národa jak ve sněmovně, tak i na mezinárodním foru. Karpatoruský národ jest podle ústavy národem státním a rovnoprávným. Jeho svoboda musí býti úplná jako svoboda Čechů a Slováků, nemůže tedy býti otrokem silnějších, nemůže býti hračkou v rukou mocnějších. Naše autonomie se nesmí státi cárem papíru, nemůže býti předmětem sobeckých cílů politických stran, neboť autonomie Podkarpatské Rusi jest základem národní svobody a rozvoje karpatoruského lidu. Podkarpatská Rus musí býti rovnoprávnou částí naší republiky, musí užívati všech těch práv, jichž užívají jiné části republiky.

Ve správě Podkarpatské Rusi musí se projevovati autonomní vůle jejího obyvatelstva, musí tedy zmizeti dosavadní diktátorský, protidemokratický a protiruský režim na Podkarpatské Rusi. Žádám, aby byl odstraněn zemský president Antonín Rozsypal, žádám, aby byli jmenováni karpatoruští referenti, zemský president a jeho zástupce z podkarpatských Rusů, žádám, aby celá školní správa na Podkarpatské Rusi byla odevzdána do karpatoruských rukou, žádám, aby guvernérovi Podkarpatské Rusi byla přiznána úplná práva, zaručená mu ústavou a mírovou smlouvou. Ruský jazyk musí dostati své zákonité právo ve všech úřadech, školách, a ukrajinské experimenty, zanesené z Haliče, musejí býti jednou provždy odstraněny.

Podle generálního statutu, vydaného vládou dne 16. října 1919, žádám, aby ihned byly rozepsány volby do autonomního sněmu, aby Podkarpatská Rus v jedenáctém roce po podepsání mírové smlouvy a připojení k Československé republice mohla již jednou zahájiti svůj autonomní život.

Všechny tyto požadavky mé strany vyplývají ze zásad demokracie, jimiž se vláda tolik vychloubá, vyplývají z ústavní listiny, zajišťující v § 3 nejširší autonomní práva Podkarpatské Rusi. V tomto zákonitém boji neoslabí nás, ruské autonomisty, hloupé spílání protivníků, neboť stojíme na půdě státu a nežádáme nic jiného, než splnění zákonitých záruk národního života karpatoruského lidu. Za svou národní politiku odpovídám s dobrým svědomím před Bohem, před národem a dějinami. Prohlašuji, že budu hlasovati proti vládnímu projevu.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Stříbrný. Žádám, aby se ujal slova.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Více než 6 neděl sestavovala se tato nová koaliční vláda, vláda koncentrační, a bylo to provázeno zjevy, které se stávaly trapnými nejenom těm, kteří při tom účinkovali, nýbrž už celé naší politické veřejnosti. A jako zázrakem tato vláda, která se za tak těžkých poměrů rodila, měla úžasný elán při sestavování svého programu. Abych jí nekřivdil, nevím skutečně, má-li jaký určitý program - ale měla úžasnou hbitost a rychlost: ve třech dnech dala dohromady své vládní prohlášení. Bohužel, tato spěšná práce při tak různorodých živlech, z jakých je nynější vláda sestavena, je také na první pohled patrna z celého vládního prohlášení. Pohybuje se pouze ve všeobecnostech, bojí se konkrétností, a jest opravdu těžkým úkolem pro člověka, který chce toto vládní prohlášení podrobiti kritice, aby vládě neublížil nebo nebyl nespravedlivým a tendenčním.

Tento stát neměl ještě tak silnou vládu počtem poslanců - jako je tato vláda, ale myslím, že tento stát neměl tak slabou vládu programem a vnitřním ucelením a stmelením, jako je tato vláda. Nic není podle mého zdání dohodnuto a vymstí se to, nic není smluveno, jen jedno - a na tom pánové pracovali 6 neděl - rozdělení ministerských křesel. Je to vláda, o které bychom mohli říci, že jí nezbylo času na program.

Jak rozdílné jsou methody, kterými se postupuje při sestavování vlád v jiných státech. Myslím, že bychom si při tvoření naší tradice měli tak trochu všimnouti těchto cizích příkladů. V jiných státech designovaný ministerský předseda načrtne program, zkalkuluje, se kterými činiteli možno při tvoření nové vládní většiny počítat, pozve jednotlivé skupiny a strany k jednání a utvoření vlády. U nás se postupovalo obráceně. Šest neděl se o programu nemluvilo, mluvilo se pouze o tom, která strana které a jak významné křeslo reklamuje a které může dostati.

Jinde, v jiných státech jedná se o to, koho do vlády vzíti, u nás 6 neděl se jednalo o tom, koho z vlády vyhoditi. To byl ten podstatný rozdíl v postupu, který shledali jsme u nás a který jsme viděli při každé příležitosti v cizině.

Jediné aktivum této vlády, řekl bych - a to podškrtuji a loyálně doznávám - je, že po 3 letech vracejí se socialistické strany do vlády; dvě dřívější socialistické strany, které ve vládě byly, jsou posíleny ještě třetí socialistickou stranou, německou soc. demokracií.

Spolupráce - a to loyálně uznávám socialistických stran s měšťanskými stranami v době, kdy zemědělství prodělává těžkou, skorem jednu z nejosudnějších krisí, kdy tato krise valí se i na náš průmysl, na náš obchod, musí podle mého soudu se stanoviska státního býti považována za skutečné aktivum dnešní vládní majority.

Budiž však při této příležitosti dovolena jedna rekriminace. Jsou to asi 3 léta - snad měsíc nebo 2 měsíce déle než 3 léta - kdy jsem byl se skupinou svých politických přátel vyloučen ze strany nár. socialistické. Nechci vzpomínati - toho jsem vzdálen - prostředků, jakými se tak stalo, protože já se tak trochu za to stydím, stydím se za ty pány, kteří těch prostředků užívali. Ale chci zmíniti se o té věci, protože podle mého názoru hlavní pohnutkou k tomu aktu vyloučení byl zásadní nesouhlas tehdejší majority ve sboru důvěrníků a na sjezdu strany nár. socialistické s politikou, kterou jsem tehdáž representoval. Byla to politika všenárodní koalice, politika součinnosti, spolupráce socialistických stran se stranami měšťanskými. A také po tomto vyloučení bylo okamžitě interpretováno, že nastává nová doba socialistického radikalismu, konec napalovaní, konec smlouvání a nedůstojného poměru s měšťanskými, buržoasními stranami.

Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych všiml si rozdílu mezi tehdejší vládní koalicí a dnešní. Tehdejší koalice byla koalicí všenárodní, dnešní koalice není složena jen z československých stran, je koalicí česko-německou. A tu dovolte mi, abych akcentoval jménem svých politických přátel a jménem poslanců, volených ve skupině Ligy proti vázaným kandidátním listinám, že jsme se nemohli a dodnes nemůžeme smířiti se směrem, jakým se ubírá naše politika. Předpokládáme a vycházíme z názoru, že účast Němců na vládě v Československé republice je při nejmenším předčasná. Prosím, nemluví ze mne žádný nacionální šovinismus. Pánové, neračte zapomínati, že Němci mají ve střední Evropě dva samostatné státy, kde se mohou vyžiti. Tento stát však vybojovali jsme si sami. Já nikoho nedonucuji tím, aby jednal proti vůli svých německých spoluobčanů. Snad kdybych byl Němcem, ani bych to nezapíral. Ale já jsem také pevně přesvědčen, že tento stát v budoucnosti pouze sami musíme udržeti. Jsem přesvědčen, kdyby nastala osudová chvíle, že pouze Češi a Slováci budou tento stát hájiti. (Potlesk slovenských ľudových poslanců. Výkřiky posl. Vallo.) Já jsem neobsazoval žádnou galerii nikým. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno! Sociálně jest velmi markantní rozdíl mezi dnešní a dřívější vládou všenárodní koalice, ale ne ve prospěch socialistů. Ač od r. 1926 mocenské poměry socialistických stran - ovšem z velké části na úkor strany komunistické - se zvětšily, tedy socialistické strany zesílily, vidíme, že k dřívějším pěti stranám koalice, tvořícím všenárodní koalici, přibyla do dnešní vlády strana živnostenská, tedy strana měšťanská, druhá strana německá, němečtí agrárníci, strana měšťanská, a němečtí sociální demokraté.

Budiž mi proto při této příležitosti dovoleno, abych učinil některé malé vzpomínky a rekapitulace.

Národní socialisté tvrdili po rozejití tehdejší koalice, že do nové vlády je nikdo nedostane bez reparace předloh celních a předloh kongruových. Nechci býti jízlivý, loyalně uznávám, že spor o celních předlohách byl vlastně vyřešen smutným způsobem praksí a přírodou, nadbytkem obilin, kde se ukázalo, že ani vysoká cla nedovedla ochrániti naši zemědělskou produkci před konkurencí ciziny. Jestliže tato otázka byla vyřešena automaticky a ukázala, jak malicherný byl tehdejší spor, pro který rozbíjela se myšlenka všenárodní koalice, musím zase loyalně konstatovat: sice vidím, že národní socialisté vstoupili do vlády, ale není mi nic známo, že by býval ministr Msgr. Šrámek dal souhlas k novelisaci kongruového zákona, leda že to bylo nějakým tajným způsobem vyjednáno.

Slavná sněmovno! Jeden z dnešních pánů ministrů, zasedající v dnešní vládě za stranu nár. socialistickou, není to ještě dávno, pronesl zajímavá slova, že národní socialisté bedlivě sledují spor dr Beneše, ministra zahraničních věcí a dr Kramáře, při čemž prohlásil, že dr Kramář, chce-li, aby mohli vedle něho zasednout ve vládě národní socialisté, musí do Canossy, musí dát dr Benešovi satisfakci; bez náležité satisfakce že vedle něho ve vládě zasedati nemohou. Promiňte zase moji zvědavost, rád bych věděl a není mi známo, že by byl dr Kramář zatím dr Beneše odprosil. Je-li to skutečností, bylo by to velmi zajímavé sděliti veřejnosti.

A teď, slavná sněmovno, budiž mi dovoleno říci několik slov k methodě, jak se postupovalo při sestavování dnešní vlády. Strany se hlásily ve velikém počtu - a jest to potěšitelný zjev se stanoviska státního - do vládní majority, nebyly však přijaty, byly přespočetné. Dovolte mi k tomu malou poznámku. Žijeme ještě pod dojmem velikých manifestací vysokoškolského studenstva pražského i v jiných městech, v Brně, v Bratislavě, kde naše studentstvo manifestovalo za své požadavky, protestovalo proti nedostatečným prostředkům učebným, proti nadbytku cizinců. Nebyl to boj rasový, byl to boj sociální, velmi oprávněný, byl to boj za větší skývu chleba. (Tak jest! - Potlesk slovenských ľudových poslanců.) A tu, vážení pánové, někomu překážel tento zápas, pochopitelný u každého stavu, a vtiskl mu na čelo Kainovo znamení nejčernější reakce. To je vždycky nejpohodlnější zbraň. Řeklo se: To je boj za numerus clausus.

Prosím, já nebudu s pány polemisovati, ale dovolím si jedno říci: Jestliže v očích těchto pánů numerus clausus na vysokých školách a tady o žádný numerus clausus nešlo, protože nikdo neupíral státnímu občanu bez rozdílu jeho víry a náboženství přístup na vysoké školy, pouze nadbytečným cizincům - byl politickou nemravností na vysokých školách, je tím větší nemravností numerus clausus při sestavování vlády. A, slavná sněmovno, tento numerus clausus si pánové při sestavování vlády zde zavedli. Řekli: až sem, dost, to ostatní už nemůžeme potřebovati. (Veselost a potlesk slovenských ľudových poslanců.)

To není pro nás malá otázka. Se stanoviska státního je to velmi závažná věc a já bych řekl, je to těžká, nesnadno napravitelná politická chyba vylučovati z koncentrační vlády právě slovenskou stranu ľudovou. (Souhlas slovenských ľudových poslanců.) Prosím, slavná sněmovno, řekne se mně snad se strany socialistů: My jsme se obávali přílišného vlivu měšťáckého v této vládě a jeho převahy. Neprávem! Což pak v této vládě se hlasuje? Což pak tam může býti někdo přehlasován? Což pak tam může býti někdo majorisován? Záleží na tom, je-li tam z té skupiny o tolik ministrů více nebo méně? Tam musí přece býti všechno dohodnuto, smluveno, tam se o majorisaci jednati nemůže! Pro všechny návrhy zákona musí všichni ministři hlasovati a musí je všichni podepisovati. Jakmile je jakákoli diference, znamená to krisi vlády, která může vésti eventuálně i k změně vlády. Proto jsou to maličkosti, lapalie, jestliže někdo se odvolává na to, že by příliš vzrostl měšťácký vliv v nové vládě.

Řekl jsem, že vyloučení slovenské strany ľudové z dnešní vládni majority považuji za velikou, těžko odčinitelnou politickou chybu. Neračte zapomenouti, může býti jakýkoli náš stranický názor, ale neklamte se ani vy, pánové z vládní majority, že to zůstalo bez ozvěny v Čechách. Tomu český člověk nerozumí: Hlinku z vlády a p. dr Czecha do vlády. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)

Když už jsem se zmínil zde o p. ministru soc. péče dr Czechovi, musím říci, že se mně zdá, že přece jenom nastane změna v jeho nazírání na náš stát, na Československou republiku. (Hlasy: To ho neznáte!) Já chci býti křesťanským. (Veselost.) Praví se, že z jednoho kajícího hříšníka pán Bůh mívá větší radost než z 99 spravedlivých. (Potlesk.) Já sice nevím ještě sám a nejsem o tom přesvědčen, že p. dr Czech je kajícím hříšníkem, ale zdá se mně, že nějaké náboženské sklony má, protože býval 5 let místopředsedou sněmovny a dobrovolně uložil si věc, se kterou se setkáváme pouze u nejpřísnějšího katolického řádu - stal se trapistou. Pět let nepromluvil jediného slůvka českého, to nedokázal žádný německý nacionál v této sněmovně, a dělal to velmi důsledně. Z kruhů jeho politických přátel bylo mně řečeno: "Jen ho nechte býti, to bývá vždycky dobré, z pytláka bývá nejlepší hajný." (Veselost.) Já si tedy počkám, jakou karieru a obrat po této stránce pan dr Czech udělá.

Nejsmutnější je, že pan dr Czech nemůže říci na svou omluvu, že by česky neuměl, poněvadž kdyby byl česky neuměl, nebylo by bývalo možné, aby byl jmenován ministrem Československé republiky. On snad česky umí, ale on zásadně nechtěl. Pro mne je to otázka velmi důležitá a není to otázka nějakého nacionálního šovinismu. Upozorňuji hlavně české strany ve vládní majoritě, aby byly velmi pozorné a bedlivé, neboť pan ministr soc. péče je nadřízeným orgánem, representantem úřadu, jenž spravuje sta, ne-li tisíce autonomních úřadů, kde není státních úředníků, již by snad korigovali nějaké výstřelky nově zavedené jazykové prakse, aby si, pánové, dali dobrý pozor, abychom za dva roky poznali, že jsme ještě v československém ministerstvu. (Posl. Hackenberg [německy]: Jen nemějte strach!) Račte prominouti, to není předpojatost - já znovu podtrhuji; fakt je, že váš kolega pan dr Czech pět let byl místopředsedou, přijímal všechna práva spojená s touto hodností, ale za pět let nenašel dvě česká slova, která by zde byl oficielně pronesl. (Posl. Hackenberg [německy]: Kdybyste jej byli nechali německy mluviti, byl by mluvil také česky!) Zde však ne! Jako místopředseda sněmovny nikdy zde česky nepromluvil, račte to konstatovati. (Posl. Hackenberg: Vy tolik rozumíte německy, abyste věděl, co jsem řekl: Kdybyste ho byli nechali mluviti německy, byl by jistě promluvil. - Místopředseda dr Lukavský zvoní.) Odpusťte mně, ale já předpokládám, že pan dr Czech aspoň nyní, kdy se stal ministrem, ví, že se stolce předsedy sněmovny nemohl mluviti německy, poněvadž státním a oficielním jazykem této republiky je dosud jazyk český a slovenský. (Výborně! - Potlesk.) Jestliže p. dr Czech . . . (Posl. Krebs [německy]: To je skandál v tomto státě, že 23% obyvatelstva nesmějí oficielně mluviti německy! - Místopředseda dr Lukavský zvoní.)

Ale odpusťte, já nebudu na tyto výkřiky reagovati. Pánům je velmi dobře známo, jaké jazykové poměry jsou v jiných státech v parlamentních sborech. Nebudu se tu dovolávati Vídně ani ostatních. (Posl. Krebs [německy]: 33% ve státě!) Nás Slovanů byla v Rakousku majorita a nebyly tam ani protokolovány české řeči. Stala-li se vyloučením slovenské strany ľudovecké z vlády politická chyba, zdá se mně, že to, co se odehrálo při volbě presidia této sněmovny, bylo dovršením, a řekl bych, v pravém slova smyslu skutečným neštěstím se stanoviska státního a nacionálního. (Smích a výkřiky.) Pánové, nesmějte se tomu, já vám řeknu proč.

Není vám nápadné, když v republice Československé volí se presidium zákonodárného sboru - zde nejde o ľuďáky - a vy nemáte v tom presidiu jediného Slováka, ani z jediné strany jste tam Slováka nedali, ale máte tam dva Němce? (Výkřiky.) Tohle je vaše politika, to myslíte, že bude akceptováno ve veřejnosti? (Výkřiky a smích.) Ten smích vám zajde, o tom buďte přesvědčeni. Zde nejde o stranickou politiku strany ľudové, zde jde o princip. Tak si nikdo z nás ten stát nepředstavoval, že ve 12. roce republiky budete dělati kompromisy, budete pomáhati dvěma Němcům do presidia, a nenecháte tam jednoho Slováka. (Výkřiky. - Místopředseda dr Lukavský zvoní.)

Pánové, což se vám nezdá, že to bude nová potrava pro velmi nemilou a snad nebezpečnou agitaci na Slovensku proti Čechům? Mohu jen pronésti své skromné přání a prosbu, aby tyto věci při volbě definitivní se rychle a dokonale reparovaly právě v zájmu myšlenky státní v zájmu vzájemného poměru mezi Slováky a Čechy. (Tak je!)

Zajímal mne jeden problém, který byl přetřásán ve veřejnosti při tvoření dnešní vlády koncentrační. Myslím, že byl více citový a heslový než věcný. Slyšeli jsme, že jest již konec tomu pokoutnímu, nedemokratickému antichambrování, konec vládě "pětek" a "osmiček". Teď prý to půjde demokraticky. Byl-li výrazem toho nového demokratického proudění vzduchu právě ten akt a ten lapsus - chci to mírně nazvati lapsus - který se stal při volbě presidia, zdá se mně, že ta demokratická režie selhala. Ale já si nedovedu ani do budoucnosti představiti bez užšího nějakého výboru řízení osudů tohoto státu. Ze 17členných ministerských rad stanou se debatní večírky, pak debatní noci a, slavná sněmovno, mám obavu, aby při vzájemných politických diferencích mezi jednotlivými stranami, kdy brzy dojde k jungování s jedné a druhé strany při jednotlivých předlohách, neuvázla celá naše administrativa na písku. Proto se vám nebudeme smáti, když se vrátíte k nějaké té "pětce" nebo "osmičce", jen tak učiňte v zájmu státu rychle, aby administrativa státu neuvázla a abychom konečně měli záruku, že tato vláda bude také v příslušných mezích postupovati. (Výkřiky komunistických poslanců: Oni to budou akceptovati!) Mně se zdá, že by spíše vás akceptovali než mne. Takový je poměr mezi mnou a mými bývalými politickými přáteli. (Veselost.)

Slavná sněmovno! Co se stalo při volbě místopředsedů, je však také, řekl bych, proti duchu celé naší ústavy, je proti duchu jednacího řádu, který jsme přijali a který je zákonem pro obě sněmovny. V tomto státě založili jsme celý náš veřejný život na stranách politických. Má to své výhody a má to také své smutné a stinné stránky. Aby nemohl býti nikdo majorisován, ani politické strany, ani žádná národnost, zavedli jsme jako základ nejideálnější hlasovací právo, které se stará, aby ani jeden hlas Němce v Čáslavi nepřišel nazmar. Do jednacího řádu jsme dali ustanovení, že v každém sebe podřízenějším výboru rozhoduje právo minoritního zastoupení. A nyní po prvé utvořili jste silnou vládu ze 200 poslanců, 100 poslanců je v oposici. Do každého výboru i nejbezvýznamnějšího zaručuje zákon stylisovaný v jednacím řádu minoritě zastoupení a ochranu - a při volbě presidia sněmovny zůstala celá minorita, 100hlasová, bez jakéhokoliv zastoupení. Tedy, slavná sněmovno, myslím, že je to dosti silný argument, aby podporoval můj názor, že zde bylo postupováno proti duchu naší ústavy, že zde bylo postupováno také proti jednacímu řádu, třebaže to tam výslovně nestálo, a že mnozí páni ještě často si na tento unáhlený krok vzpomenou, až shodou okolností ocitnou se v nepříjemné posici oposice a budou se dovolávati nějakého zastoupeni a nějaké representace.

Slavná sněmovno, s vlastní kritikou sněmovního prohlášeni dnešní vlády budu brzy hotov, jak jsem již řekl v začátcích. Toto vládní prohlášení nic neříká, podobá se pythické řeči známého lidového mudrce, který častokráte říkával: Já neříkám ani tak, ani onak, ale ono na moje slova dojde. (Veselost.)

Po této stránce také vládní prohlášení, které jsme měli příležitost vyslechnouti, je mlhavé - nečiním za ně odpovědna p. min. předsedu, musil by býti divotvůrce, aby to dal ve 3 dnech dohromady při různosti tolika zájmů a když fysicky nezbývalo času - je to prohlášení mlhavé v otázkách národnostních. To chápu, poněvadž vstoupila do vlády nová strana, která byla ještě včera v oposici, strana něm. soc. demokracie, která jistě měla spoustu svých programových požadavků. Chápu proto, že nemohlo býti konkrétnější a určitější. Ale, bohužel, toto vládní prohlášení je také jako ryba mlčenlivé i v těch otázkách hospodářských, kde bychom čekali, že páni vzájemně již znají své nároky, své tužby a své požadavky a že dovedou odhadnouti směrnice, na kterých by se mohli shodnouti.

Vládní prohlášení sice praví, že chce brániti krisi, že chce léčiti poruchy hospodářské, zvýšiti zaměstnanost, sociální úroveň lidu, řešiti otázku bytovou, státně-zaměstnaneckou, otázku pensistů, a já nevím, co ještě, abych na nic nezapomněl, ale ani v jednom případě neříká, jak to bude dělati. Je to pouhé vyjmenovávání aktuelních sporných otázek, ale ani v jednom případě neříká určitý směr nového předpokládaného řešení, kterému by se v čelo postavila vláda.

Proto mi dovolte, řeknu-li, že se mi zdá, že to není řeč doktora, jakým má býti vláda v demokratickém státě při takové hospodářské krisi, jakou proděláváme, je to spíše, řekl bych, řeč mastičkáře. (Veselost.) A ono se to také mstí, ono se to velmi vymstí a myslím, že tomu pacientu příliš dobře v tomto lékařském ošetřování nebude.

Vláda, bohužel, neřekla nic konkrétního, ani o takových vitálních otázkách, které zajímají celou veřejnost bez rozdílu národnosti a stavu, jako je otázka reparační. Já o této věci nebudu zde hovořiti, protože pan ministr zahraničních věcí dr Beneš nedávno pravil v interviewu s redaktorem "Petit Parisiene", že Československo nemůže platiti, co mu bylo uloženo, že jsme věřitelem a dlužníkem, ale že naše požadavky věřitelské jsou nespravedlivě sníženy a že se bude dovolávati nápravy. Já tedy omezím se na konstatování, že po dlouhé době pan ministr zahraničních věcí konečně přidává se k našemu názoru, že nemůžeme býti bastanty, kteří lehkomyslným způsobem plýtvají finančními prostředky státu, a chci očekávati, že své slovo, dané zde ve formě interviewu francouzskému žurnalistovi, také dodrží, neboť hospodářská situace tohoto státu je taková, že Československá republika nemůže platit žádné reparace, žádné náhrady. (Výborně! - Potlesk.)

Zmínil-li jsem se zde o interviewu p. ministra zahraničních věcí vzhledem k chudobě vládního prohlášení, nemohu opominouti, abych se nezmínil o jednotlivých projevech aspoň ještě jednoho pana ministra, třebaže to nebylo obsaženo ve vládním prohlášení, a to je projev pana ministra spravedlnosti dr Meissnera. Já si velmi vážím objektivnosti a spravedlnosti pana ministra dr Meissnera. On nadhodil otázku, která se stává aktuelní, o které se hodně mluví, o zvýšení zločinnosti v našem životě. Není to specielně československý zjev, nýbrž je to poválečný zjev v celé Evropě, a tu se mi zdálo, že aspoň do jisté míry kloní se k názoru, který spíše plyne z konkurenční zášti než z vnitřního přesvědčení, že svaluje tento škodlivý vliv na část určité žurnalistiky, t. zv. bulvární.

Slavná sněmovno, nehledejte vinníka tam, kde tomu sami nevěříte. Řekl jsem, že zvýšení zločinnosti v našem životě je všesvětový zjev poválečného rázu, ale řeknu vám, v čem spočívá kořen stálého zvyšování zločinnosti, která nabývá u nás nebezpečných mezí a hranic. Je to nedostatek administrativy, která nepostará se o zjišťování a zatčení pachatelů. Praha přestala býti provinciálním městem, stala se hlavním městem říše poměrně velkého státu, stala se však také při svém nedostatečném policejním opatření eldoradem všech mezinárodních dobrodruhů.