Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Špatný, dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

224 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři Bechyně, dr Beneš, dr Czech, dr Dérer, dr Engliš, dr Franke, dr Meissner, Mlčoch, dr Spina, dr Šrámek, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 4. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené dal jsem na dnešní schůzi posl. Bistřickému, Křemenovi, Pikovi a Remešovi pro neodkladné záležitosti.

Došlo oznámení o změně ve výboru rozpočtovém. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Petroviče za posl. Chloupka.

Předseda: Došel přípis ministerstva vnitra ze dne 17. prosince 1929, č. 71.495/1929-7. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

"Poněvadž volební soud usnesením ze dne 23. listopadu 1929, čís. 222/29, odepřel ověřiti volbu Jana Haruse, dělníka ve Zlíchově, zvoleného z kandidátní listiny čís. 1 Komunistické strany Československa (sekce III. internacionály) ve volebním kraji I, část B se sídlem krajské volební komise v Praze, povolávám po rozumu § 56 řádu volení do poslanecké sněmovny na jeho místo za poslance Národního shromáždění náhradníka Václava Kopeckého, redaktora v Praze, na Maninách čp. 1424, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do sněmovny.

Zároveň vyhlašuji to v Úředním listě republiky Československé.

Povolání náhradníka Václava Kopeckého na místo Jana Vodičky, řezníka v Praze, stalo se proto, poněvadž posléze jmenovaný právoplatným rozsudkem zemského trestního soudu v Praze z 10. ledna 1927, Th II 9270/26/72, byl podle § 32 zák. č. 50/23 Sb. z. a n. zbaven práva volebního."

Předseda: Došly naléhavé interpelace. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Naléhavé interpelace:

posl. Mikuláše, Zeminové, Špatného, Knejzlíka, Polívky a druhů vládě o zemědělské krisi a jejím řešení,

posl. Stříbrného, dr Perglera, Gajdy a spol. ministru zahraničních věcí dr Benešovi o poplatku, žádaném na Československu za osvobození, jakož i o stavu jednání stran placení dluhu za vydržování našich zahraničních armád ve Francii a Italii a konečně o odškodném, požadovaném zahraničními maďarskými velkostatkáři za vyvlastněné pozemky v rámci pozemkové reformy,

posl. Stříbrného, dr Perglera, Gajdy a spol. ministru vnitra a ministru školství a nár. osvěty o odpovědi, kterou dal sekční chef dr Polák za ministerstvo vnitra studentské deputaci o událostech 21. listopadu t. r.,

posl. Siváka a druhov ministru školstva a nár. osvety o úprave odpočivných a zaopatrujúcich platov niektorých neštátnych zamestnancov vo verejnej službe školskej na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a pozostalých po nich,

posl. dr Staňka, dr Zadiny, Mašaty, Petroviče a druhů vládě o okamžitém řešení zemědělské krise.

Předseda: Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. Sladkého ministru pošt a telegrafů o výstavbě nové budovy pro nádražní poštovní a telegrafní úřad II. ve Frýdku (č. D 2-III),

posl. Bergmanna ministru financí o porušení ustanovení zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., a nařízení ze dne 30. prosince 1920, č. 12 Sb. z. a n., při ustanovení Antonína Žáka v Netolicích berním vykonavatelem (č. D 3-III),

posl. dr Daňka ministru spravedlnosti o vybudování budovy trestního soudu a nejvyššího soudu v Brně (č. D 4-III),

posl. Krebse ministru železnic, že tělocvičný spolek "Sokol" neoprávněně používá úředních vývěsních tabulí stanice Bohosudov (č. D 1-III).

Předseda: Přikazuji výboru rozpočtovému:

6. Státní závěrečný účet republiky Československé za rok 1928 spolu s účty státního melioračního fondu, státního bytového fondu a dávky z majetku.

Přikazuji dále:

Výboru ústavně-právnímu:

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

2. Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 úst. listiny.

Předseda: Výborům soc. - politickému a živnostenskému:

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

3. Usnesení senátu o vládním návrhu zákona, kterým se mění §§ 82 a 54 živn. řádu a § 70 živn. zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Předseda: Výborům zemědělskému a ústavně - právnímu:

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

4. Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o veřejné stráži zemědělské.

5. Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o ochraně polního majetku.

Předseda: Výborům ústavně-právnímu, rozpočtovému a zahraničnímu:

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

8. Usnesení senátu o vládním návrhu zákona, kterým se provádí úmluva mezi Československou republikou a královstvím Maďarským ze dne 26. května 1928 o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakouských a uherských.

Předseda: Výboru imunitnímu přikázal jsem žádosti.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Žádosti:

okr. soudu v Jáchymově ze dne 10. prosince 1929, č. T 481/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Kuhnové pro přestupek podle §§ 2 a 3 zákona o právu shromažďovacím (č. J 76-III),

kraj. trest. soudu v Praze ze dne 11. prosince 1929, č. Tl VI 991/27, za souhlas s trest. stíháním posl. Stříbrného pro přečin proti bezpečnosti cti (č. J 77-III),

okr. soudu ve Štětí ze dne 10. prosince 1929, č. T 322/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Böhma pro přestupek proti bezpečnosti cti (č. J 78-III),

krajského trestního soudu v Praze ze dne 2. prosince 1929, č. Tl VII 864/27, za souhlas s trest. stíháním posl. Hudce pro přečin proti bezpečnosti cti (č. J 79-III),

kraj. soudu v Mor. Ostravě ze dne 5. prosince 1929, č. Nt XII 20/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Hrušky pro přečin podle §u 18, č. 1, 2 a 3 zákona na ochranu republiky (č. J 80-III),

okr. soudu v Mikulově ze dne 13. prosince 1929, č. T 1386/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Wagnera pro urážku na cti (č. J 81- III),

kraj. soudu v Berehově ze dne 11. listopadu 1929, č. Nt IX 23/29, předloženou hlav. stát. zastupitelstvím v Košicích ze dne 12. prosince 1929, č. 8664/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Kurťaka pro přečin podle §u 2, §u 4, odst. 2, §u 8, č. 3 zák. čl. XLI z r. 1914, přestupek podle hlavy C, č. 1 a 2 nařízení bývalého uh. ministerstva vnitra č. 7430/1923 a přestupek podle §u 15, č. 4 zákona na ochranu republiky (č. J 82-III),

kraj. soudu v Mor. Ostravě ze dne 7. prosince 1929, č. Nt 15/29, za souhlas s trest. stíháním posl. Hrušky pro přečiny podle §§ 283, 284 tr. z. a §u 14, č. 5 zákona na ochranu republiky a přestupek podle §§ 3, 19 zákona o právu shromažďovacím (č. J 83-III),

kraj. trest. soudu v Brně ze dne 12. prosince 1929, č. Nt IX 157/29, za souhlas s trest. stiháním posl. Barši pro přečin podle §u 14, č. 5 zákona na ochranu republiky (č. J 84-III),

kraj. soudu v Opavě ze dne 5. prosince 1929, č. Nt IX 21/28, za souhlas s trest. stíháním posl. inž. Junga pro přečin podle §u 14, č. 1 zákona na ochranu republiky (č. J 85-III),

kraj. trestního soudu v Brně ze dne 4. prosince 1929, č. Tl III 176/26, za souhlas s trest. stíháním posl. dr Stránského pro přečin urážky tiskem podle §u 488 tr. z. a §u 1 tisk. nov. z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n. (č. J 86-III).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jakožto 1. odstavec jest:

1. Rozprava o vládním prohlášení.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 60 minutami na řečníka.

Jsou snad proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich.

Navržená lhůta jest přijata.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "proti" poslanci dr Schollich, dr Luschka, Kurťak, inž. Jung, J. Svoboda, Dobransky, Čižinská, Vallo; na straně "pro" posl. Stříbrný, Hampl, Zeminová, Pohl, Petr, Mašata, dr Winter, Slavíček, Šamalík, Koudelka, Tučný, Brodecký, Mikuláš, Chobot, dr Kafka.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Kurťakovi.

Posl. Kurťak (rusky): Slavná sněmovno! Program vlády přestává na všeobecných frázích, beze všech konkrétních plánů. Každému jest zřejmo, že heterogenní strany, které se ustavily ve vládní koalici, nemohly se ještě dohodnouti stran všeobecného konkrétního pracovního programu.

V projevech, v exposé pana předsedy vlády vidíme pouze sliby: rozřešiti hrozivý kritický stav našeho hospodářského života, provésti časové úkoly v duchu skutečné, ke všem stejně spravedlivé demokracie, očistiti správu od rušivých a nelegálních vlivů, zajistiti každému občanu práva zaručená mu ústavní listinou, vládnouti vždy a všude jen k dobru a ve prospěch obyvatelů bez rozdílu národnosti a náboženství.

Vláda slibuje další rozvoj škol, rychlejší a konečné provedení pozemkové a lesní reformy, slibuje nové sociálně demokratické zákony. Pokud jde o politické a kulturní otázky, mající prvotřídní význam pro Podkarpatskou Rus a dosud ještě nerozřešené, vláda přestává jen na tom, že učiní opatření, aby Podkarpatská Rus byla pozvednuta na úroveň českých zemí.

Na tyto sliby karpatoruský lid má přísloví: Sliby chyby - a hloupý má radost. Zdá se mi, že i nová vláda chce pokračovati vůči Podkarpatské Rusi v té škodlivé politice, jež způsobila, že Podkarpatská Rus neužívá ještě těch širokých autonomních práv, která jí byla zajištěna mírovou smlouvou a ústavní listinou Československé republiky. Hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí nejsou dosud určeny a proto podkarpatoruský národ jest rozdělen na dvě části a proto, že nemá ještě své autonomie, jest podroben proti své vůli a protiústavně počešťování a poslovenšťování.

V čistě ruských krajinách republiky ruský jazyk není dosud jazykem úředním, nehledě k tomu, že ústavní listina republiky uznává a ustanovuje, že karpatoruský národ jest národem státotvorným, rovnoprávným s národem českým a slovenským. Od podepsání mírové smlouvy saint-germainské uplynulo již více než 10 let, stejně od připojení podkarpatoruského území k Československu pod podmínkou široké autonomie; nyní máme již jedenáctou vládu - ale dosud ani jediná československá vláda nepovažovala za svou zákonitou povinnost provésti mírovou smlouvu a ústavu republiky, pokud jde o autonomní práva karpatoruského lidu. Naopak, dosavadní vlády obávaly se autonomní Podkarpatské Rusi jako čert svěcené vody a provedení autonomie obešly tak, že právě na malém a nechráněném ruském území pokoušely se provésti počeštění, jiným slovem odnárodnění ve prospěch utopie jednolitého českého státu. Místo autonomie karpatoruské zavedly režim české byrokracie, místo ruského jazyka zavedly jazyk český, otevřely v ruských vesnicích a městech četné české školy, hodnotnou půdu prodaly českým kolonistům, a aby umlčely všeobecné mínění Rusínů, nakazily politický život Podkarpatské Rusi českými politickými stranami.

Po tom všem tato nová vláda považuje za dostatečné, prohlásí-li, že "chce pozvednouti Podkarpatskou Rus na úroveň českých zemí", ale o autonomii, o nevyřešených, nesmírně důležitých otázkách Podkarpatské Rusi se nezmiňuje ani slovem.

Jest zřejmo, že autonomie Podkarpatské Rusi, provedení saint-germainské mírové smlouvy a splnění povinných ustanovení ústavy Československé republiky jest i pro novou vládu otázkou zbytečnou, nikoliv důležitou, třebas i velmi choulostivou. Ano, choulostivou a nepříjemnou, neboť jeden z kmotrů autonomie Rusínů, pan ministr věcí zahraničních dr Beneš, prohlásil ve své řeči před posledními volbami, že "úkolem nynějšího parlamentu a vlády bude provésti autonomii Podkarpatské Rusi". Prohlásil i to, že on "jako ministr věcí zahraničních má nepříjemnosti ve Svazu Národů, způsobené peticemi a tím, že Československá republika nesplnila dosud svých povinností, jež přijala mírovou smlouvou".

Pan ministr dr Beneš ještě nedávno se omlouval před Svazem Národů tím, že provedení autonomie Podkarpatské Rusi překáží částečně silné hnutí komunistické, částečně pak nezralost karpatoruského lidu a hle, před parlamentními volbami v říjnu letošního roku již považoval za úkol tohoto parlamentu a nové vlády provésti autonomii Podkarpatské Rusi. Ministr dr Beneš jest členem nové vlády a jako ministr věcí zahraničních má blízký zájem na naší autonomii, ale přece program nové vlády ani slovem se nezmiňuje o autonomii Podkarpatské Rusi. Nechci věřiti, že by autonomie Podkarpatské Rusi, bohužel, byla jen volebním heslem některých českých stran, neboť se zákonitými právy některého národa nelze si zahrávati. Kdo viděl na světě takovou anomalii, že autonomie národa zaručená mu mírovou smlouvou a ústavní listinou se neprovádí, že se závazná ustanovení mezinárodního fora a zákonodárného sboru přímo sabotují. Jaké právo nebo plnomocenství má vláda, aby zdržovala uskutečnění této autonomie, která byla podmínkou připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice a která byla dána karpatoruskému lidu k ochraně a zajištění jeho národně politické svobody, jeho ruské kultury a blahobytu.

Po desítileté sabotáži autonomních práv karpatoruského lidu a po zkušenostech české politiky na Podkarpatské Rusi program vlády, nic nemluvící o našem autonomním území, jest přímo urážlivý pro Podkarpatskou Rus. Oněměli nejen Rusíni, nýbrž veškeré obyvatelstvo Podkarpatské Rusi. Ale z prohlášení předsedy vlády jsou zřejmé výčitky svědomí, když záhadnými slovy mluví o očištění administrace od rušivých a nelegálních vlivů, o tom, že každý občan má užívati práv, zajištěných mu ústavou, a že administrace má sloužiti blahu každého občana atd. V tomto projevu jest doznání, že správa, zvláště na Podkarpatské Rusi, neřídila se duchem spravedlivé demokracie, že přednost měli přívrženci některých politických stran, že se úředníci dívali na lidi brýlemi stranickosti, že se do administrace vloudila korupce a teror.

Zvláště poslední parlamentní volby na Podkarpatské Rusi a na Slovensku zřejmě dokázaly, že zvláště česká agrární strana nevybírala prostředků a způsobů agitace k získávání hlasů a že správní úředníci bez rozpaků zanechali své povinné nestrannosti pracujíce ve prospěch strany pana předsedy vlády.

Abych připomenul vládě její zákonité povinnosti k Podkarpatské Rusi, mám čest obrátiti její pozornost na toto: Na podzim r. 1918, kdy po světové válce rozpadly se státy a zakládaly se nové, a kdy národy na základě zásady sebeurčení hleděly zajistiti svou národní svobodu, karpatoruský lid, žijící odedávna na jižních svazích Karpat od Popradu až k Tise a Jasině, rovněž využil rozhodné chvíle a chtěl položiti základy své národní budoucnosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Jest všeobecně známo, že tehdy jedna část karpatoruského národa byla by si přála připojiti se k Rusku, případně k Ukrajině, a že druhá a větší část žádala autonomie v rámci Maďarska. Podle požadavků Ruské Národní Rady v Užhorodě utvořila se samosprávná "Ruská Krajina", s ruským ministerstvem, ruským guvernérem a vládou a to podle zákona č. 10 ze dne 17. prosince 1918. Byly provedeny volby do autonomního sněmu, nazvaného "Správní radou", a počal se organisovati autonomní život.

Teprve v březnu 1919 obrátil se československý národ ke karpatoruskému a to skrze pana presidenta Masaryka prostřednictvím jeho důvěrníka, kapitána Píseckého, oznamuje Ruské Národní Radě v Užhorodě rozhodnutí amerických Rusínů, že si přejí připojiti se k Československé republice, a slibuje karpatoruskému národu ještě širší autonomii, než ta, kterou mu dalo Maďarsko.

Poněvadž r. 1919 Rusko stalo se obětí bolševismu, ruskou Halič pak obsadilo polské vojsko a v Maďarsku zmocnil se vlády židovský komunismus Bely Kuhna, národní rady všech karpatoruských krajin sešly se v Užhorodě a 8. května 1919 prohlásily připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice pod podmínkou, že všechny ruské země, ležící na jih od Tater, tvoří v Československé republice "autonomní území", které ve všech vnitřních svých věcech jest úplně samostatné, má svou autonomní vládu, autonomní zákonodárný sbor, sněm, v němž úředním jazykem jest jazyk ruský, a které bude míti se Slovenskem spravedlivé hranice, v jejichž mezích celý karpatoruský národ může užívati svých autonomních práv.

Podle rozhodnutí Centrální Ruské Národní Rady byla uzavřena v Saint Germain dne 10. září 1919 mírová smlouva, zaručující karpatoruskému národu nejširší autonomní práva v Československé republice pod ochranou velkých spojených mocností a Svazu Národů.

Tuto mírovou smlouvu obsahuje i ústavní listina československého státu, která jí propůjčuje moc ústavního zákona. Po podepsání saint-germainské mírové smlouvy, podle níž Československá republika se zavázala organisovati Podkarpatskou Rus jako autonomní jednotku a poskytnouti jí nejširší samosprávu ve věcech školních, jazykových, náboženských, vnitřní správy a v jiných věcech, které parlament Československé republiky uzná za autonomní, vláda na podzim r. 1919 ještě nezamýšlela přehlížeti svých povinností, naopak vydala dne 16. listopadu 1919 tak zvaný "Generální statut" za účelem organisace Podkarpatské Rusi, v němž prohlásila, že Československá republika chce čestně splniti své povinnosti, a ustanovila, že úředním jazykem na Podkarpatské Rusi jest jazyk ruský, že ruskoslovenské hranice budou určeny za souhlasu obou národů parlamentem a autonomním sněmem a že volby do autonomního sněmu provedou se do 90 dnů po volbách do parlamentu. Vládní nařízení č. 356 z r. 1921 určilo práva a působnost guvernéra Podkarpatské Rusi.

Konstatuji, že v 10 letech z těchto základních ustanovení a předpisů mírové smlouvy, ústavy a vládních nařízení nic nebylo splněno. Všechno zůstalo na papíře a místo provésti autonomii všechny dosavadní vlády se jen pokoušely vymysliti nové a nové pokusné způsoby k úplnému počeštění a kolonisaci autonomní Podkarpatské Rusi.

Celá politika vlád od r. 1919 do dneška směřovala k tomu, aby se na ruském autonomním území provedla nešťastná idea jednolitého národního státu.

Dokazují to fakta: Celá administrace jest v českých rukou, ba i v nižších službách sotva vidíme Rusína. Zemská školní správa jest od počátku výlučně v rukou českých a aby byly roztříštěny ruské síly, byl shora uměle vytvořen jazykový zmatek.

Vrcholem této centralistické, počešťovací politiky byla reforma správy, která zničila širokou samosprávu historických žup, odňala guvernérovi všechna jeho ústavní práva a důležitý úřad guvernéra proměnila v titulární. Tato reforma správy, provedená bez souhlasu a za protestů karpatoruského lidu, přenesla nejdůležitější práva v autonomních věcech částečně na vládu, částečně pak na zemského presidenta a zemskému zastupitelstvu a okresním zastupitelstvům přiznala pouze taková minimální práva, v nichž není ani stínu autonomie.

Celý zemský úřad jest v rukou českých úředníků, kteří slepě slouží počešťování, nepomýšlejíce dáti správě Podkarpatské Rusi autonomní ráz. Jazykové nařízení vlády ze dne 3. února 1926 přímo porušilo ústavní právo ruského jazyka a zavedlo do všech úřadů Podkarpatské Rusi český úřední jazyk.

Pod režimem Rozsypala, opírajícího se výlučně o českou agrární stranu, počešťování Podkarpatské Rusi a diktatura agrární strany vzrostly do ohromných rozměrů. Od září 1926 do dneška bylo v ruských obcích otevřeno více než 200 českých státních obecných škol s českými učiteli a českým jazykem. Rozsypalův režim nejen trpěl, nýbrž přímo dovoloval teror a korupci české agrární strany, tento režim zavedl do správních úřadů stranickou politiku úředníků, pronásledování občanů pro jejich stranickou příslušnost. Tento režim se opírá o tisk politických odpadlíků a nepřátel ruských národních a autonomních snah. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vy komunisté čtete to z listu, jenže nejste tak zralí, abyste mohli samovolně vypověděti své mínění. Pod tímto režimem vynikaly volby do parlamentu, do obecních a okresních zastupitelstev a do zemského zastupitelstva takovými protidemokratickými způsoby, terorem, hrozbami, kupováním hlasů, kořalkou a agitací správních úředníků, že příkladů jejich nenajdeme v celé republice.

Vládní projev tmavými barvami a s plným pesimismem kreslí kritický hospodářský stav. Ke slovům pana předsedy vlády musím dodati, že Podkarpatská Rus prožívá hospodářskou krisi již od převratu v r. 1918. Velká válka zničila Podkarpatskou Rus hospodářsky. Válečné škody, rumunská okupace, potom nespravedlivá výměna peněz, každoročně se opakující živelní pohromy, vysoké daně a nezaměstnanost vyžadovaly, aby vlády republiky věnovaly hospodářskému zvelebení této chudé krajiny mnohem více pozornosti, než se ve skutečnosti stalo. Z každoročních státních rozpočtů a účetních uzávěrek můžeme zjistiti, že po stránce hospodářského a sociálního zvelebení Podkarpatská Rus dostala mnohem méně, než by jí správně patřilo v poměru k jiným částem republiky.

Pozemková reforma byla na Podkarpatské Rusi provedena v menších rozměrech a jen v menšině obcí. Naopak, velké úrodné plochy půdy dávaly se českým kolonistům a majitelům zbytkových statků, velkostatky, na př. Schönborna, Tökölyho, vláda prodala zahraničním firmám, lesní reforma se připravuje nikoliv ve prospěch chudých sedláků, nýbrž ve prospěch státu, který i tak má na Podkarpatské Rusi kolem 400.000 ha lesa, hodnotných polonin a solné doly jedinečné ceny.

Těžký hospodářský stav Podkarpatské Rusi charakterisuje, že obyvatelstvo jest nuceno před dluhy, exekucemi, daněmi a dražbami hromadně se stěhovati do zahraničí, do Ameriky, Kanady, Argentiny, Belgie atd.

Nedbání autonomních práv karpatoruského lidu, počešťování úřadů a škol, uchvacování Čechy stále většího okruhu veřejného života a těžký hospodářský stav obyvatelstva donutil mne, abych se jako poslanec karpatoruské politické strany po druhé obrátil ke Svazu Národů a žádal jeho intervence ke splnění saint-germainské smlouvy. Pan ministr zahraničních věcí dr Beneš na mou petici odpověděl Svazu Národů ještě v r. 1924, že autonomie Podkarpatské Rusi provede se zrychleným tempem, neboť příčiny, proč se s autonomií odkládalo, a to válečné poměry, hospodářské těžkosti, určení hranic se sousedními státy, byly již odstraněny. Nuže, zase uplynulo 5 let a autonomie Podkarpatské Rusi stále ještě se opožďuje, a vládní časopis "Československá Republika" ze dne 4. září t. r. odpovídaje na článek francouzského spisovatele Des Gerandaux, uveřejněný v "Journal de Gen@eve", uveřejnil úvodník, v němž odmítá politický a mezinárodní význam autonomie Podkarpatské Rusi a prohlašuje, že tato autonomie jest pouze otázkou "výchovy", neboť karpatoruský lid bez hospodářského a kulturního povznesení nedospěl ještě pro svou autonomii.

Poněvadž autonomie Podkarpatské Rusi byla podmínkou sine qua non připojení k Československé republice a poněvadž tato autonomie byla zajištěna mírovou smlouvou a ústavou Československa, jest skutečně směšné, že se v desátém roce po podepsání mírové smlouvy mluví o nedospělosti našeho lidu. Vláda zapomíná, že v době uzavřeni saint-germainské mírové smlouvy a připojení Podkarpatské Rusi nebylo řeči o dospělosti nebo nedospělosti karpatoruského lidu, ba že ve věci samosprávné svobody národa o tom ani řeči býti nemůže. Vláda zapomíná také, že ani mírová smlouva, ani ústavní listina nedává jí práva, aby odkládala zavedení autonomie.

Skutečně komické jest mluviti o nedospělosti karpatoruského lidu pro autonomii tehdy, když karpatoruský lid podle všeobecného, tajného a rovného volebního práva svými zástupci má účast v obecních, okresních a zemských zastupitelstvech, svými zvolenými poslanci a senátory má účast v parlamentě, zákonodárném shromáždění, a úspěšně jest činným ve všeobecných, kulturních a hospodářských institucích. Dospěl-li karpatoruský lid pro účast v těchto orgánech, v parlamentě, pak rozhodně dospěl i k tomu, aby užíval svých práv i v autonomním sněmu a v autonomní vládě.