Jiných výpovědí proti soudr. Bienerovi obžaloba neměla. Oba dva však, Hopfinger i Filaus, kromě dosud uvedeného jsou ještě prudkými osobními nepřáteli žalovaného a pak i odsouzeného Bienera. Jsou oba prudké povahy, oba v souvislosti s aférou posl. Hirschla, přestali býti členy KSČ, Hopfinger dokonce několikráte dopustil se i násilného osobního útoku proti Bienerovi, jemuž v hádce jednou pokusil se v sekretariátě hoditi psací stroj na hlavu.

Jaké důkazy o své nevině měl naproti tomu soudr. Biener?

Místopředseda dr Brabec: Paní sen. Sehnalová, já Vás přerušuji. Má tato lektura trvati ještě dlouho?

Sen. Sehnalová (pokračuje): Vždyť to dělají všichni. Kde mám nalézti forum a tribunu, kde bych toto zde mohla přednésti? To by nebylo správné, kdyby mně pan předseda vzal slovo. Podařilo se mu dokázati svědky, a to svědectvím manželů Václava a Marie Zárubových, že v sobotu večer před požárem, kdy právě měl dle Hopfingerova tvrzení dáti tomuto příkaz k zapálení ve Sklářích a kdy podle jedné z odporujících si výpovědí Filausových měl předsedati schůzi vybraných komunistů, usnesší se na zapálení, byl se svědkem Václavem Zárubou na cestě do Prahy, kamž odejel již v sobotu dne 25. dubna odpoledne na neděli dne 26. dubna 1925, kdy byla v MVS porada o stávce v továrně >Spiro< a odkudž také přinesli oba, Biener i Záruba, peněžité prostředky na další vedení stávky.

Přesto, že nebylo proti soudr. Bienerovi ani jediného řádného svědka, přesto, že on sám prokázal svoje alibi, byl porotou, složenou povětšině z venkovských statkářů a agrárníků, uznán vinným, že žhářství ve Sklářích svým rozkazem způsobil a byl v důsledku tohoto výroku poroty odsouzen krajským soudem v Budějovicích k trestu těžšímu, než kterýkoli jiný ze spoluobžalovaných, k 5 letům těžkého žaláře. Tento výrok poroty rozhořčil všeobecně, zejména každého, kdo soudr. Karla Bienera osobně zná, neboť je naprosto vyloučeno, že by se byl mohl dopustiti činu, pro který byl žalován.

Tím však mění ještě tomuto justičnímu skandálu konec. Při porotním řízení ve dnech 11. a 12. prosince 1928 stala se řada důležitých zmatků. Soud na př. vyslýchal jednotlivé obžalované v nepřítomnosti ostatních, avšak v takovém případě musí obžalovaný, když byl znovu uveden do jednací síně, býti poučen o tom, co se tam dálo v jeho nepřítomnosti. To bylo opomenuto. Obhájce Bienerův učinil u líčení porotnímu soudu návrhy na výslech vývodních svědků, mezi jinými navrhl též svědecký výslech poškozených o tom, že jim škoda z požáru vzniklá byla úplně nahrazena. Porotní soud o tomto návrhu obhájcovu vůbec nerozhodl, ani mu nevyhověl, ani jej nezamítl. Před výslechem vývodních svědků, zejména svědka Václava Záruby, který Bienera na cestě do Prahy doprovázel, ohradil se obhájce Hopfingerův proti přísežné výpovědi tohoto svědka, poněvadž prý má proti Hopfingerovi nepřátelství. Porotní soud odepřel bez zákonné příčiny vzíti tohoto svědka do přísahy a tak v očích poroty svědectví jeho předem znehodnotil. Konečně byl velmi podivný i poměr hlasů při rozhodování o vině Karla Bienera. Byl žalován pro dvojí navádění, jednak pro navádění Hopfingera, aby zapálil ve Sklářích, jednak pro navádění Filause k zapálení v Dobrkovicích. Porota odpověděla na tyto dvě otázky velmi podivně. Ohledně viny ve sklářském případě odpověděla 9 hlasy ano a 3 hlasy ne, avšak v případě dobrkovickém odpověděla poměrem právě obráceným: 3 hlasy ano a 9 hlasy ne. Obhajoba dovozovala, že se porotcové patrně mýlili, že chtěli asi zodpověděti obě tyto otázky stejně a že jen nedopatřením v jednom případě řečeno bylo 9 hlasy ano a 3 hlasy ne, a v druhém případě 9 hlasy ne a 3 hlasy ano. Obhájce Bienerův žádal proto zavedení t. zv. moniturního řízení, návrh byl však porotním senátem zamítnut.

Z odsuzujícího rozsudku podali odsouzení až na Hopfingera, který trest přijal, zmateční stížnost k nejvyššímu soudu, veřejný žalobce pak odvolal se do nízké výměry trestu. K tomuto odvolání nutno připomenouti toto: Když obhájcové u líčení poukazovali na nebezpečí téměř justiční vraždy, kdyby měl býti Biener odsouzen pro skutek, na který v trestním zákoně je sazba až doživotního žaláře, a to bez jakéhokoli důkazu o jeho vině, státní zástupce dovoloval vinu Bienerovu jako prý samozřejmý důsledek jeho komunistického přesvědčení a snažil se porotce získati pro kladnou odpověď na otázku viny s poukazem, že se on sám přimluví za nejnižší výměru trestu. Veřejný žalobce také dodržel toto dané slovo u líčení. Nicméně státní zastupitelství jako úřad desavuovalo svého funkcionáře a podalo odvolání do nízké výměry trestu ohledně všech obžalovaných.

Dne 18. dubna 1929 došlo k veřejnému líčení před nejvyšším soudem. Bylo velmi zajímavé. Nejvyšší soud musil přiznati, že se u líčení před porotním soudem udála řada zmatků. Na př. svědek Záruba měl býti vyslýchán pod přísahou, o návrzích obhájcových mělo býti rozhodnuto, atd., přes to všecko byla zmateční stížnost Karla Bienera zamítnuta, poněvadž sběhnuvší se zmatky neměly podle názoru soudu, patrného vlivu na rozhodnutí poroty. Naproti tomu týž nejvyšší soud vyhověl odvolání veřejného žalobce, jakkoli se úředník státního zastupitelství u hlavního líčení porotního vzdal vlastně odvolání do výše trestu nepřímo tím, že sám navrhoval trest co nejmírnější. Nejvyšší soud zvýšil vlastnímu pachateli trest jen mírně, ze 4 roků na 6 roků žaláře. Vzdáleným účastníkům ponechal dokonce trest nezvýšený, každému po 3 letech těžkého žaláře, avšak nevinnému Karlu Bienerovi, ne pro žhářství, jehož se nedopustil, ale pro jeho příslušnost ke straně komunistické, zvýšil trest z 5 na 12 roků těžkého žaláře. Jest otázka, zda tuto nekonečnou dobu soudr. Karel Biener v žaláři vůbec přežije, uváží-li se, že daleko kratší tresty prováděné na komunistických odsouzencích v žalářích československých mají důsledek takový, jak ukazuje na př. případ soudr. Pinty.

Je potřebí, aby veškeren proletariát, ba každý jen trochu lidsky cítící člověk, otřásl se hrůzou nad tímto postupem československé justice, abychom všichni co nejrozhodněji volali po propuštění nevinně žalářovaného Karla Bienera.

Nevinný soudruh Biener dostal 12 let. Ale podívejme se na jiný případ! Svého času byla veřejnost vzrušena hromadnými procesy se žháři z Královéměstecka. Před zjištěním skutečných žhářů útočil agrární tisk proti tamějším komunistickým soudruhům a označoval je za žháře, kteří zapalují z politické msty. Zjistilo se však, že si sedláci zapalovali své statky a své stodoly sami za pomoci najatých žhářů bratrů Hořáků. Byla zatčena řada lidí, sedláků, obecních strážníků a mezi nimi i funkcionáři agrární strany, ba i agrární starostové a usvědčeni byli, že si obstarali docela otevřeně sudy hořlavin, aby objekty lépe hořely, že se nečinně dívali na svá hořící stavení a stodoly - že nedbali nebezpečí pro druhé, kteří pojištěni nebyli - jen aby dosáhli svého vysokého pojistného.

Proč poukazuji na tento případ? Abych upozornila v souvislosti s jiným případem na rozdíl mezi rozsudky nad těmito skutečnými žháři, které zněly na 2-3-4 nejvýš 7 let - u bratří Hořáků - protože se jednalo o členy strany agrární. Rozsudkem nad dělníkem Biernerem bezdůvodně z politické msty nařčenému ze žhářství a nevinně odsouzenému na 12 let.

Dalším dokladem o nespravedlivé justici je případ hlídače olomoucké cementárny Jana Kabeláče, který zastřelil pro trochu uhelného prachu ženu obuvníka Zemana. Ačkoli měl býti souzen pro vraždu nebo aspoň pro zabití, dostal pro přečin proti bezpečnosti života tři měsíce žaláře. Zastřelil proletářskou ženu, která šla v kruté zimě nasbírati^: trochu uhlí, aby uchránila děti před zimou, ale poněvadž šlo o proletářskou ženu, dostal jen 3 měsíce.

Voláme celý proletariát do boje proti této třídní justici za svržení kapitalistického řádu, který bez třídní justice proti proletariátu existovati nemůže, a za nastolení diktatury proletariátu, kde bude úplná demokracie pro dělníky a rolníky, ale třídní justice proti buržoasii! (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Fijalovi.

Sen. Fijala (německy): Dámy a pánové! Včera udál se v Hörnesově továrně na gumu v Bratislavě strašlivý výbuch. Okamžitě bylo 14 mrtvých a 10 těžce raněných. Počet mrtvých se během dne jistě zvětšil. Tato katastrofa ukazuje nám velmi jasně, kam vede kapitalisticky racionalisační systém. V tomto případě působí racionalisace nyní smrtelně. V závodech, kde se méně jedná o zpracování výbušných látek, působí rovněž tak, jen trochu pomaleji. Je potřebí zde vystaviti na pranýř, že v Hörnesově závodě panují poměry jako v mnohých jiných závodech v republice. Zařízení pro zachování opatrnosti a ochranných zařízení vůbec není. Výdělek dělnic kolísá mezi 40 a 70 Kč týdně. Komentáře k tomu zajisté není potřebí. Denně padá několik děvčat omámeno jedovatými plyny. Živnostenský inspektorát se o závod vůbec nestará. Listina zaměstnaných vede se tak nedbale, že se nikdy přesně nevědělo, kolik dělnic vlastně je v závodě zaměstnáno, poněvadž v tomto holubníku se dělnice měnily skoro každou hodinu. Bylo by potřebí se tázati, zdali přijaté dělnice byly přihlášeny k nemocenskému a úrazovému pojištění. Jsme přesvědčeni, že tomu tak nebylo, neboť právě na tyto věci se zapomíná v prvé řadě. Dělníkům se sice příspěvky srážejí, ale ne vždycky odvádějí se svému účelu. Dokud živnostenská inspekce nebude spolu prováděna orgány dělnických organisací, nelze pomýšleti na změnu těchto ohavných poměrů.

Že neexistoval v této jedové boudě závodní výbor, rozumí se samo sebou, vždyť se přece každá dělnice, která trvala na svém právu a na právu svých kolegyň, beze všeho vyhodila na ulici. Tak respektují zaměstnavatelé vydané zákony. Žádáme nejen, aby všude provedena byla volba závodních výborů, nýbrž v době, kdy se následkem racionalisace provozuje přímo loupež na zdraví zaměstnaných, dlužno práva závodních výborů a závodních rad rozšířiti tak, aby se jim dostalo plného práva rozhodovati spolu ve všech otázkách, jež se týkají dělnictva. Je nejvýš na čase, aby novelisován byl zákon o závodních výborech.

Dělnictvo však nechť si z této katastrofy vezme poučení, že bez pevné organisace jsou dělníci vydáni jen dalšímu vykořisťování od kapitalistů. Úkolem dělnictva tedy bude, aby v semknuté frontě podniklo boj proti loupeživému kapitálu, aby jej porazilo a aby na místě kapitalistického společenského řádu zřídilo řád socialisticky-komunistický. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Bodnarovi.

Sen. Bodnar (malorusky): Slávny senát! Po stránke lekársko-hygienickej na Zakarpatí je najväčší nedostatek lekárskej kontroly, lebo vláda už odo dávna najmenej dbá o tuto spustlú a opustenú zemičku, ktorá teraz stoná následkom veľkých hospodárskych nedostatkov vôbec.

Na celom Zakarpatí všade vidíme nemocnice naplnené ochorelými na nákazy, príčinou ktorých je hospodárska bieda, hygienické nedostatky, nákazy spôsobené požíváním zlej, nezdravej vody. Žiadam, aby vláda co najskôr zariadila na celom Zakarpatí lekársku kontrolu, aby na štátne útraty zaviedla do nezdravých obcí potrebnú zdravú pitnú vodu a tým aby zabránila nebezpečí, že sa budú šíriť nakažlivé choroby.

Ako príklad nesnesiteľných pomerov po stránke lekársko-hygienickej uvádzam obec Hrušovo, ktorá leží na močiarovej pôde, a preto má velmi zlú, vápenitú, nezdravú vodu, ktorá nemilosrdne ničí zdravie všetkého obyvateľstva. Tamtiež na prostred obce tečie s hôr silný podzemný prameň a bezohľadne rozširuje v celom okolí nákazlivé choroby.

Zachrániť môže Zakarpatie, zamorené nakažlivými chorobami, len rychlá akcia vlády smerujúca ku zavedeniu zdravých moderných vodovodov na štátne útraty. (Potlesk senátorů leninské strany komunistické.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Byly mně podány dostatečně podporované pozměňovací návrhy sen. Beutela a soudr.

Žádám pana tajemníka senátu, aby je přečetl.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

K osnově tisk 953.

V §u 1 budiž škrtnut odst. l, lit. a).

V §u 2, odst. 1 obdrží tento nový dodatek:

>Příslušnost fakulty řídí se podle národnosti uchazeče o nostrifikaci<.

V §u 2, odst.3 znějž takto:

>Bez nostrifikace nahrazen je průkaz uvedený v §u l, lit. b) též diplomem doktora veškerého lékařství (diplomem ranlékařským, pokud tento diplom je dosud v platnosti), získaným do 31. července 1919 na některé universitě bývalé monarchie rakousko-uherské.<

V §u 3, odst. l a odst. 2 škrtnuta buďtež slova >jsou-li státními občany československými<.

V §u 5, odst. 2 škrtnuta buďtež slova >jestliže mezitím nabyli státního občanství československého<.

V §u 8, odst. 4 doplněn budiž takto: >Nebude-li do 8 dnů vydáno ani osvědčení aniž jeho vydání výslovně odepřeno (odst. 5), považuje se oznámení za vzaté k vědomosti<.

§ 14 doplněn budiž novým odstavcem 3 tohoto znění:

>(3) Nařízení uvedená v odst. l a 2 buďtež vydána po slyšení lékařských komor.<

V §u 16 buďtež škrtnuty odstavce 4 až 7.

V §u 16, odst. 8 znějž takto:

>Pokuty uložené podle tohoto zákona plynou ve smyslu §u 62 zákona o lékařských komorách do lékařských komor.<

K osnově tisk 954.

V §u l, odst. l má zníti takto:

>Lékařské komory podle tohoto zákona se zřizují, aby spolupůsobily ve všech záležitostech veřejné zdravotní péče, podávaly dobrozdání a návrhy. Jsou povolány dále k tomu, aby hájily a podporovaly zájmy lékařů a bděly nad zachováváním povinností povolání lékařského.<

§ 2 doplněn budiž tímto novým odstavcem 2:

>(2) Lékařské komory dělí se v národnostní sekce. Bližší ustanovení o tom, obzvláště o složení orgánů a o právech národnostních sekcí budou vydána zvláštním zákonem.<

§ 10 znějž takto:

>Volba děje se písemně, jest přímá a tajná. Pro rozdělení mandátů platí zásady poměrného práva volebního. Podrobnosti upraveny budou vládním nařízením.<

§ 24 budiž škrtnut.

V §u 32 buďtež škrtnuty odst. 6 až 8.

V §u 47, odst. 3 znějž takto:

>O stížnosti rozhoduje Nejvyšší soud.< V §u 58, odst. 3 doplněn budiž takto:

>Ministerstvo zdravotnictví jest povinno rozhodnouti o stížnosti do 6 neděl po jejím podání.<

V §u 59, odst. l, poslední věta znějž takto:

>V tomto případě má dozorčí úřad provésti nové volby do 3 měsíců.<

V §u 64, odst. 2, poslední věta znějž takto:

>Až do ustavení lékařských komor na základě tohoto zákona zůstávají dosavadní komory nadále v činnosti.<

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji sen. dr Havelkovi.

Zpravodaj sem. dr Havelka: Slavný senáte! Jako zpravodaj o projednávaných předlohách musím, ne zrovna s potěšením, konstatovati, že o zákonu jsem velice málo slyšel. Na druhé straně je to důkaz, že není podstatných námitek proti oběma předlohám. Byl to jen pan sen. Beutel, který se dotkl ustanovení některých paragrafů, kolega Klečák vyjádřil své uspokojení, pan sen. dr Brunar řekl, že je zásadně proti všemu, panu kol. dr Herzovi bohužel jsem nerozuměl, paní kol. Sehnalová mluvila zde o třídní justici, a musím jí dáti poklonu, že skutečně velice dobře ovládá trestní předpisy, pan kol. Fijala mluvil o racionalisaci atd.