Nyní k hranici příjmu samotné. Hranice příjmů v našem zákoně o válečných poškozencích je únikem, jsme jediný stát, který má ještě tuto hranici příjmu. Učiněn byl sice pokus v několika státéch, bylo však od něho všude upuštěno, poněvadž je to nemožné, nespravedlivé a nepřípustné. Jsme nyní jediným státem, který má tuto hranici příjmu, a netvrdím příliš mnoho, pravím-li, že jen k tomu účelu, abychom se mohli zbaviti válečných invalidů. Chcete se touto novelou zbaviti konečně obtížné a nepříjemné debaty, kterou pokaždé máme při prodlužování tohoto zákona, a stabilisujete nyní hranici příjmu. Proslýchá se, že celé toto zařízení válečné peče má vůbec přestati. Oba zpravodajové, jak pan dr Karas, tak také pan kolega Hrejsa, připravovali nás již pomalu na to, pravíce, že válečných poškozenců je rok od roku méně, že umírají, že se uzdravují atd. a že tyto zkratky v rozpočtu jsou na místě, poněvadž se přirozeně počet válečných invalidů stále zmenšuje. Ale to samo není důvodem, že se počet válečných invalidů stále zmenšuje. Hlavním důvodem je to, že se zákon tak přísně, tak neúprosně a tak nemilosrdně proti válečným invalidům vykládá a používá, že se každoročně setřesou z požívání důchodu tisíce válečných poškozenců, ačkoli nejsou zdrávi. Zpravodajové - také v poslanecké sněmovně - se namáhali, aby tento zákon učinili, abych tak řekl, stravitelným. Ale přes to nemohli se vyhnouti tomu, aby v parlamentě - a také většinové strany vyslali několik řečníků do ohně - své jednání neospravedlňovali. Tak jako první poslanec Zajíček od německé strany křesťansko-sociální, jenž nedovedl říci nic jiného, nežli že ten zákon nedělal měšťácký blok, nýbrž vláda, ve které sociální demokraté hráli prim. (Výkřiky na levici.) Tento pán samozřejmě neřekl, že v oné době byly docela jiné poměry vyživovací, že jsme v oné době museli prodělati značné zmenšení ochrany nájemníků, dále že byla zavedena cla, a že se živobytí nesmírně zdražilo, takže tím tyto důchody válečných poškozenců mechanicky pozbyly ceny. Používají-li němečtí křesťanští sociálové této námitky, pak musím jim na to odpověděti, že postavení českých sociálních demokratů v tehdejší vládě bylo neudržitelné a že vystoupili proto, poněvadž nemohli dále jíti s sebou s tendencí, kterou tehdy měla většina, a nelze říci, že stanovení příjmové hranice jde na účet českých sociálních demokratů. Tyto plané výmluvy nechť si pánové uspoří, obyvatelstvo dnes již většinou ví, kdo má vinu na tom, že postavení invalidů nebylo zlepšeno. (Sen. Stöhr /německy/: Agrárníci jsou tedy vinni!) Většinou, pane kolego Stöhre, a řeknu vám také potom něco, co se týče vaší strany. Poslanec české klerikální strany v parlamentě nemohl operovati s těmito důvody, poněvadž tehdy přece byl spolu ve vetšině. Ten zase prohlásil, že oposiční strany provozují neslýchanou demagogii s válečnými poškozenci a že vůdcové válečných poškozenců tento rozruch způsobují, aby činili vládě obtíže, že se válečným poškozencům vůbec tak špatně nevede, nežli jak se vždy domníváme atd. Jestliže někdo provozoval demagogii s válečnými poškozenci, pak to nebyly oposiční strany, nýbrž zástupcové většinových stran. (Výkřiky /německy/: Velmi dobře!) Na každém sjezdu slibovali tito pánové válečným poškozencům všechno možné, slibovali jim, že se jich ujmou, že zákon nebude více prodlužován, a použili příležitosti k tomu, aby oposici, která se skutečně zastávala válečných poškozenců, podezřívali, ačkoli to těmto pánům mnohdy špatně prospělo. Odmítám tedy tuto výtku co nejrozhodněji. (Sen. Beutel /německy/: Co dělal pan Krumpe v Ústí?) Byl jsem na sjezdu válečných poškozenců, ve kterém se zástupce jisté většinové strany zmínil, že koalice - bylo to před 2 lety - přijala resoluci, ve které se vyslovuje, že tento zákon nyní byl prodloužen naposledy a že bude vzat zřetel k přáním válečných poškozenců při novém prodlužování tohoto zákona. Víte, co tehdy váleční invalidé všech stran řekli - nebyli to žádní socialističtí delegáti, nýbrž valnou většinou delegáti místních skupin, které nepodléhají žádnému socialistickému vlivu - řekli tehdy zcela jednoduše >Kašleme na vaši resoluci, na které se usnesete, je to jen bídná komedie a lumpárna, kterou s námi provozujete.< Taková je nálada válečných invalidů dnes. Váleční invalidé si stěžují a prohlašují, že od té doby, kdy v zemském úřadě byly vypracovány nevyřízené kusy, úředníci volného času používají k tomu, aby tvrdost zákona o t. zv. péči o válečné poškozence vyzkoušeli až do posledních důsledků u válečných poškozenců a dokazují to celou řadou příkladů. Prohlašují, že věci, které dříve platily za samozřejmé, se kterými válečné invalidy netrápili, že se nyní najednou chápou těchto věcí, aby invalidy týrali, aby je připravili o jejich důchod. Víte přece také, že jsme v senátě zde jednou přijali resoluci, ve které se praví, že se mají odepsati přeplatky těm válečným poškozencům, kteří roku 1925 neměli vyššího zdanitelného příjmu nežli 13.000 Kč. Jak tomu je ve skutečnosti, chci vám ukázati na dvou příkladech. Mám celé množství takových případů, chci se však omeziti na tyto dva. Nařízení z 27. července 1927 o provádění zákona o přímých daních praví v §u 2, že požitky válečných poškozenců podléhají důchodové dani, překročují-li částku 6.000 Kč. Podle tohoto paragrafu je však v zákoně celá řada osob osvobozena od důchodové daně. Můžete si představiti, jak to na válečné invalidy působí, když v jednom a témže paragrafu od daně nejsou osvobozeni, kdežto jiné vrstvy obyvatelstva, které by tuto daň jistě snadněji nesly, jsou od toho osvobozeny. Provádí se to tedy tímto způsobem: Jistý válečný invalida v Rochlici měl malý obchod střižním zbožím a přeplatek asi 2.000 Kč. K tomuto přeplatku došlo tím, že váleční invalidé musili své požitky ke zdanění přihlásiti po všech srážkách, takže měl býti zdaněn ryzí příjem. Provádí se to podle nového daňového zákona tak, že se zdaní veškerý příjem a že se u válečných invalidů jde nazpět až do let 1920 a 1921, takže pro tato uplynulá léta u mnohých válečných invalidů nastal případ, že berní úřad vypočetl mnohem vyšší obnos příjmu, nežli skutečně bylo přiznáno. Z toho usuzuje zemský úřad, že dotčený neprávem bral příliš velký důchod a odsoudí ho k vrácení tohoto přeplatku. U zmíněného válečného invalidy v Rochlici činí tento přeplatek asi 2.000 Kč. Tento muž protlouká se se svou rodinou s největší bídou. Zemský úřad mu předepsal, že přeplatek dlužno spláceti v měsíčních lhůtách po 100 Kč. Tento muž chce platiti, uznává, že proti aparátu státní moci ničeho nezmůže při přísném postupu úřadů, jest ochoten přeplatek vrátiti, aby konečně jednou měl klid. Ale je mu naprosto nemožno platiti měsíčně těchto 100 Kč, platil měsíčně pravidelně 30 Kč. Přes to zavedl úřad proti němu zabavení a zabavil mu zboží v ceně 6.000 Kč. A kdyby se proti tomu nebylo zakročilo včas a nezabránilo tomu v posledním okamžiku, bylo by se mu se škodou prodalo zboží v ceně 6.000 Kč, jen aby stát dostal své 2.000 Kč, a tento muž byl by býval zničen. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Brabec.) Tak se jedná s válečnými poškozenci, a když naproti tomu srovnáme jednání s poplatníky, kteří zůstávají dlužni miliony na daních, které se jim pak odpisují, pak můžeme si představiti, jaký dojem získá obyvatelstvo o smyslu pro spravedlnost u naší vlády. Ve Smržovce je tu také válečný invalida, jenž prý má přeplatek 4.922 Kč, z toho důvodu, poněvadž ho berní správa svého času příliš vysoko zdanila. Odvolal se proti tomu a s úspěchem prokázal, že jeho příjem v letech 1923 a 1924 byl tak malý, že měl nárok na důchod. Přes to bylo rovněž proti němu zavedeno zabavení. Tento muž provozuje mimochodem malé zámečnictví. Můžete si představiti, jak špatně se vedlo tomu muži, jenž v této době přímo hynul, nemohl si vydělati, čeho potřebuje, musil se zámečnictví vzdáti. Také zde se teprve v posledním okamžiku zakročením podařilo odvrátiti zabavení. Snad mi odpovíte: >Zabavení bylo přece zabráněno, tomu člověku se přece nic nestalo.< Ale to právě jsou dva případy, kde se podařilo tuto nehodu odvrátiti, ale ve mnohých případech se to nepodaří, poněvadž si dotčený neví rady ani pomoci. Svaz válečných poškozenců je zaplaven stížnostmi, takže nemůže ve všech případech intervenovati a tyto věci odstraniti. Místo aby stát a ministerstvo sociální péče, které právem, hlavně od té doby, kdy ho spravuje velebný pán, v obyvatelstvu všeobecně se nazývá ministerstvem proti sociální péči (Veselost), resort msgr. Šrámka, místo tedy aby toto ministerstvo šlo ruku v ruce se svazem válečných poškozenců, kteří vůbec na to nereflektují, aby všechna jejich přání byla splněna, ale chtějí alespoň to, co je možné, totiž sjednati mezi válečnými poškozenci a státem snesitelný poměr, nepomýšlí naše vláda naprosto na něco takového. Je potřebí velké námahy, nežli se podaří, aby nějaká deputace byla přijata. K panu ministrovi nelze se vůbec přiblížiti. Jde-li někdy o případ, který by skutečně zasluhoval trochu blahovůle, trochu mírnosti a milosti, jde-li o bídu některého válečného poškozence, pak se věc protahuje. Měl jsem takový případ, že několik let po válce musila býti komusi odňata noha. Neměl žádného výdělku a mohl prokázati, že tato amputace musila býti provedena jakožto následek válečných útrap. Žádost tohoto muže byla však jednoduše zamítnuta, nedostal ničeho, a obrátí-li se někdo na pana ministra, a předloží mu případ s prosbou, aby se tomu člověku alespoň cestou milosti dostalo nějakého příspěvku, by si mohl opatřiti prothésu, utěšují ho tím, že případ bude vyšetřen, a dodnes se nic nestalo. Tak se jedná se státními občany, kteří přece do jisté míry také pro zřízení této republiky obětovali své zdraví. Není tomu tak, aby naše republika mohla říci, že váleční invalidé nemají žádné zásluhy o stát. U tohoto válečného invalidy ještě k tomu přistupuje, že za léta, kdy bylo prokázáno, že neměl zdanitelného příjmu, musil přes to důchodovou daň platiti a dnes ještě tuto důchodovou daň neobdržel vrácenu.

Dalším kamenem úrazu a příčinou stížností válečných invalidů, hlavně vdov a družek invalidů je 2. odstavec §u 19, jenž praví, že vdova nebo družka, která s nějakým mužem žije ve společné domácnosti, nemá nároku na důchod. Jak se tohoto ustanovení používá proti válečným vdovám, nelze vypsati. Je přece samozřejmo, že si každá válečná vdova pomáhá, jak může. Přijme-li strávníky nebo podnájemníky, dojde k bídné denunciaci u úřadu, že tato žena žije a oním mužem ve společné domácnosti, a důchod se jí vezme. Všechny intervence a průkazy, že tomu tak není, ničeho nepomáhají, taková žena zůstane bez důchodu. Je celé množství takovýchto případů, ve kterých se nepodařilo přesvědčiti úřad, že jde o udání některého darebáka, že si úřad nechá raditi spíše od některého darebáka, než aby uvěřil poctivé válečné vdově. Anonymní udání je úřadu vítanou příležitostí, aby válečné vdově odňal důchod.

Další ustanovení §u 4 zákona obsahuje, že válečný poškozenec, který je alespoň 50% k výdělku neschopný, může obdržeti důchod jen tehdy, když jeho roční hrubý příjem nečiní více nežli 6.000 Kč. Toto ustanovení týká se válečných poškozenců ve veřejných službách. Jak se nyní toto ustanovení vykládá? Každý obecní podnik, byť to byla jen slévárna, cihelna, nebo něco podobného, kvalifikuje se zde zcela jednoduše jako státní podnik a každý dělník, který tam pracuje, klasifikuje se jako státní zaměstnanec, a důchod se mu odebéře, má-li z tohoto podniku větší příjem. Každý nádeník považuje se podle tohoto zákona již za státního zaměstnance, ba stalo se dokonce, že ženě na záchodku na nádraží byl s prominutím tak udělen titul státního zaměstnance, jen aby se jí mohl odníti důchod.

Chci jen zcela krátce promluviti o věci, o které se již zmínil kolega Novák. Když loňského roku naši invalidé chtěli v Praze demonstrovati, byla jim tato demonstrace zakázána, prý pro rušení dopravy. Dnes však byli jsme svědky toho, že v Praze byla doprava přerušena na 2 hodiny pro příjezd jistého afrického potentáta. Nevím, zdali je to tak velikou slávou pro republiku, když při ledajaké návštěvě (Výkřiky něm. soc. dem. senátorů. - Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) je radostí celá bez sebe. Republikáni jsou patrně celí pryč, když některá korunovaná hlava ukáže jen cíp svého kabátu. Tu se vyvěšují prapory a jásá. Víme přece, co z těchto zemí k nám přichází. Před několika lety měli jsme zde balkánského panovníka, který přijat byl se stejnými poctami. (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Tyto balkánské země působí, jak se zdá, přitažlivě, patrně jest úmyslem také u nás zavésti balkánské mravy. Měli jsme přece již v této zimě napolo balkánské poměry u našich železnic a v našem školství není tomu mnohem jinak. A nyní pěstuje se toto přátelství s Balkánem s tak velikou radostí. Nevím, zdali snad za tím nevězí úmysl, uvrhnouti naši zem do barbarství, poněvadž se klade takový důraz na toto přátelství a bratrské spojenectví s těmito vladaři. Jistý časopis psal tyto dny: Staré císařství přece také někdy přijímalo potentáty, ale bylo tak opatrné a jemně, dobře vybíralo. (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.) U nás v Praze však se s ním jedná jako s člověkem, kterému dlužno líbati ruce. Loňského roku byl také jistý asijský potentát v Evropě, který však tehdy ještě neshledal nutným navštíviti Československo. Vyhnul se mu ve velkém oblouku a šel do Berlína. Mezitím však přišel o zaměstnání a nalézá se nyní na cestě do Evropy. Snad použije naše vláda této příležitosti a pozve tohoto odbytého panovníka k návštěvě. Snad se mu nyní uráčí navštíviti také Prahu. Ne chci vůbec o tom mluviti, jaký dojem to musí činiti na válečné poškozence, že se statisíce a miliony korun vyhazují na takovouto návštěvu. O tom nám žádný zpravodaj nepřináší seznam, co tato návštěva stojí. Válečným poškozencům se urve každý halíř, prohlásí se jednoduše za zdravé a vyhodí se z péče o válečné poškozence. Zde se však na zbytečnou nádheru vyhazují miliony jen tak beze všeho.

Byl jsem na sjezdu svazu v Liberci. Tehdy byla nálada mezi válečnými poškozenci velice podrážděná, poněvadž krátce před tím slíbily německé vládní strany, že válečným poškozencům pomohou, nedodržely však svého slibu, že nebudou hlasovati pro zákon na prodloužení, nebude-li změněna hranice příjmu. Překvapilo nás, že vzhledem k této skutečnosti měli zástupcové svazu Bund der Landwirte a Živnostenské strany ještě odvahu dostaviti se na sjezd svazu. Ovšem byl to pan ústřední tajemník Janausch, od kterého již lze očekávati trochu osobivosti a dotěrnosti nechci řící drzosti. Samozřejmě zástupcové všech stran prohlásili na tomto sjezdu svazu, že by zákon byl nemohl býti prodloužen, kdyby německé vládní strany byly splnily svůj slib, kdyby nebyly pro to hlasovaly, kdyby nebyly opustily zájmy válečných poškozenců, aby se udržely v koalici. Úmyslně jakožto poslední řečník mluvil tehdy pan Janausch a bylo velmi zajímavé, co dovedl říci válečným poškozencům, kteří již byli v podrážděné náladě. Prohlásil tam mezi jiným: >Nezapomínejte, velevážené shromáždění, že žádný z pánů řečníků nevyslovil skutečnost, že Evropa a celá země válkou a jejími následky zchudly. Nesmíme tu pomýšleti na papírové peníze, nýbrž musíme věděti, když většina zdravých a nejmladších lidí během pěti válečných let musila ničiti hodnoty, že to nelze napraviti za 10 poválečných let. S tím musíme počítati, kdož náležíme ke straně, která se denně zabývati musí reálnými věcmi. Jeden noční mráz stačí a výtěžek celého roku je zničen, vykonaná práce byla marnou. Je zcela lhostejno, díváme-li se na tuto věc se soucitem nebo bez soucitu.< Zde zaznamenává stenografická zpráva živé výkřiky. Na to odpovídá Janausch: >Vy nám ovocnou úrodu nenahradíte.< Je příznačno, že se dal strhnouti k tomuto výroku, on, jenž přece musí věděti, že při každé živelní pohromě vláda zasáhne s mnoha milliony, že ihned všechny strany podávají návrhy, aby zemědělství byla škoda nahražena. A zde pan Janausch válečným poškozencům vytýká, že nenahradí zničenou úrodu. >Není mojí vinou,< praví dále, >musím-li zde reagovati na útoky jistých stran. Nebylo mým úmyslem zabývati se zde politickými věcmi.< Přicházejí tam tedy jen oposiční strany, aby tak činily. >K tomu,< praví Janausch, >nemáme žádné příčiny. Chci vám jen říci, že musíme počítati se skutečnostmi. Je rozdíl mezi vůlí a možností.< Pan Janausch chce tedy válečným poškozencům namluviti, že zemědělci při nejlepší vůli nemohli ničeho dosáhnouti. Ale v jiné části své řeči praví: >Všechny ty krásné řeči a sliby nepřivedou vás ve splnění vašich požadavků ani o krok kupředu, nepokusíte-li se proniknouti s nimi pomocí vaší organisace ve všech politických stranách.< Ještě se tedy válečným poškozencům vysmíval. Při tom ví každý, že váleční poškozenci jsou organisováni a že od trvání organisace se poctivě namáhají, aby všechny strany informovali o stavu péče o válečné poškozence, a z těchto snah vyplývá přece skutečnost, že tyto strany slíbily válečným poškozencům svou podporu.

Praví potom dále: >Pánové. Stává se to rok od roku obtížnějším, poněvadž čas u těch, kteří zůstali, nebo jsou zdrávi a silni, přináší s sebou zapomenutí, a tyto kruhy si příliš snadno zvykají na bídu a nouzi ubohých válečných obětí.< Pánové, Bund der Landwirte ani neví, jak si ústředním tajemníkem Janauschem na sjezdu válečných poškozenců sám napoličkoval. Neboť neřekl nic jiného, nežli že tato veliká strana a strana živnostníků zapomíná na nouzi válečných poškozenců, a je skvostné, že na to sám upamatoval. Dále řekl: > Jsem si toho jasně vědom a mohu tudíž říci: chceme a budeme se pokoušeti, abychom pro vás u zákonodárných sborů vymohli, co je možno.< To je zase projednávání politické věci, pan ústřední tajemník Janausch musil jako ústřední tajemník věděti, že Bund der Landwirte, zůstane-li ve vládě, pravděpodobně také při nejbližší novelisaci zákona nebude moci jinak, nežli hlasovati tak, jako při prvém prodloužení také pro druhé prodloužení. Touto věcí se válečným poškozencům buď vysmíval, anebo je obelhával, jedno z obého. Praví ku konci: >Zúčastním se také dnes až do konce vašich porad a vaše oprávněné a neoprávněné výkřiky a řeči mně nezabrání v tom, abych nepoužil svého skrovného práva pohostinství, bych studoval vaše požadavky a všechny tyto požadavky a přání přednesl své straně a klubu.< Mohu svazu Bund der Landwirte jménem válečných poškozenců jen říci: >Na tyto sliby vám svaz válečných poškozenců kašle.< (Různé výkřiky.) Myslím, že jste ve vládě zcela bezmocní, ale to je přece vaší hanbou. (Různé výkřiky. Slovní potyčka mezi senátory strany Bund der Landwirte a něm. soc. dem.) Ale, pánové ze svazu Bund der Landwirte, my vám to věříme, že nemůžete s ničím proraziti a že jste ve vládě bezmocni. (Hluk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím pány o klid!

Sen. Reyzl (pokračuje): Věříme vám, že jste jen ohonem v koalici, to nejlépe dokázal krok pánů ministrů Spiny a Mayr-Hartinga ve věci národních menšin, odpověď pana ministerského předsedy Udržala byla přece takovým dusítkem, že se po druhé vůbec nezmůžete k takovéto odvaze. Věříme, že nemůžete s ničím proraziti, ale řekněte to pak alespoň válečným poškozencům, že jste bezmocní a jen ohonem v koalici. Usnesete-li se o tomto zákoně, bouře rozhořčení půjde řadami válečných poškozenců a nezůstane zajisté bez účinku. Ubezpečuji vás, že váleční poškozenci jsou již zralými, aby rozlišovali, která strana s nimi provádí demagogii, darebáctví a podvod a která nikoli, a jsem přesvědčen, že vy, pánové z většiny na české a německé straně, dostanete na to od válečných invalidů patřičnou odpověď. (Potlesk senátorů soc. dem. strany.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Slovo má dále pan sen. Petor.

Sen. Petor: Vážený senát! Menom celého pracujúceho ľudu mest a dedín tohoto štátu som poverený za komunistický klub s tohoto miesta čo najrozhodnejšie protestovať proti rozhadzovaniu peňazí poplatníctva na uvítanie egyptského kráľa Fuada. (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Konštatujem, že monarchisti sa môžu v demokratickej republike rozťahovať, a kde kto (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) sa pred nimi plazí, nie sú sem však pripustení z proletárskeho štátu z revolucie zrodeného športovci zo sovietského sväzu. Patrne tunajšia buržoazia má strach, že by títo, športovci s ich športom vyvrátili republiku Československú z čapov.

Na počesť korunovaného monarchu, za ktorým žiadny pracujúci občan nestojí a ktorý do Československa prišiel proti jeho vôli, striela sa z kanonov pánu bohu do oblokov, čo v malej chvíli stojí na stotisíc Kč, keď započítáme ešte ďalšie ohromné výdavky s uvítaním spojené.

Pre válečných invalidov a do smrti mrzákov, pre vdovy a sirôtky po padlých nemajú terajší držitelia vládnej moci a ich prisluhovači peňazí, naproti tomu vyhadzuje to isté panstvo miliony na takéto zbytočnosti. Buržoazia nemá peňazí pre chudobných domkárov a robotníkov živelnými pohromami poškodených, nemá peňazí na sanovanie poistenia baníkov, nemá peňazí vôbec pre potrebné z najpotrebnejších, (Další část věty byla usnesením, předsednictva senátu N. S. R. Čs, ze dne 27. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řáclu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Protestujeme proti takémuto hazardovaniu s peniazmi drobného poplatníctva a vítanie monarchu odsudzrujeme. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dále je ke slovu přihlášena paní sen. Plamínková. Dávám jí slovo.

Sen. Plamínková: Slavný senáte! Nebudu se dotýkati věcí, které zde byly řečeny, ku př. jak lze porovnati péči o válečné poškozence u nás s cizinou v náš veliký neprospěch a jak stále jen slibujeme. Sama koalice cítí, že ty věčné sliby jsou trapné. Tak na př. k usnesení poslanecké sněmovny je připojen návrh resoluce, ve které se výslovně říká: Vládě se opětně ukládá, aby s urychlením předložila návrh novely zákona, kterou by se prodloužila lhůta k přihláškám o důchod válečných poškozenců... atd. - Jistě tato věc je velmi trapná. A když se dnes, po 11 letech od války, podíváme na řadu invalidů, kteří tehdy do r. 1923 se nepřihlásili z toho důvodu, poněvadž myslili, že existence, kterou měli před válkou, i v republice je uživí. - Vzpomínám několika případů krejčí, kteří netušili tehdy, že jejich zraková porucha z války bude se zhoršovati takovým způsobem, že dnes nemohou své řemeslo provozovati. Tak i jiní byli po válce mínění, že nepotřebují žádati od republiky podpory, že by to nebylo republikánské, když se mohou živiti sami. Poměry se změnily a dnes jsou takové případy, že s třemi dětmi zůstává zde skoro úplný invalida vůbec bez jakékoli podpory.

Kdo tedy nežádal o rentu včas? Jsou to ti, kteří z mravních důvodů nechtěli podpory od republiky, dokud jí nutně nepotřebovali. Pro ty bylo by potřebí povoliti dodatečně lhůtu k přihlášce. Dále byli to hl. předkové, většinou staří lidé, kteří ani nevěděli, co je to lhůta, nepřihlásili se včas a dnes jsou o 11 let starší, skoro nad hrobem a bez podpory.

Když byl ministrem p. dr Schieszel, tehdy v rozpočtovém výboru nám určitě slíbil, že bude ještě jednou a naposledy prodloužena lhůta k přihláškám. Zase uplynulo několik let a zákona podobného není. Snad bychom přece jen mohli přikročiti k této věci a lhůty ještě jednou dodatečně prodloužiti.

Máme zde několik resolucí, kde sama koalice říká: Vláda se opětně vyzývá, aby při připravovaném zákoně atd... Dotknu se jen toho slova >opětně<. Co tím chci řící? Že koalice cítí, že resolucí zde usnesených nikdo nedbá, že nemají významu: proto nechci rozhojňovati jejich počet, i kdyby mi je koalice přijala, a ačkoliv by byla řada důležitých přání. Chci se dotknouti několika momentů, ke kterým by bylo dobře přihlédnouti, jestliže se vyhoví další resoluci koaliční, aby co nejdříve byla, předložena novela zákona, jímž se nově upraví hmotné po měry válečných poškozenců. Přála bych si, aby v té novele byla přihlédnuto k některým momentům, které ušly pozornosti ministerstva soc. péče. Říkám to jen tak zcela mírně, >ušly pozornosti<.

Čísla, kterými měla býti vyvážena invalidita našich bojovníků, jistě nebyla vzata ze vzduchu a myslím, že měla nějakou souvislost alespoň s daněprostým minimem, které říká, že je to suma potřebná každému člověku. Podívejme se na postup vzrůstu daněprostého minima a porovnáme s postupem, jak byla odhlasována výše nároků invalidů a zároveň hranici, která vylučuje z nároku na invalidní rentu, vidíme toto:

Roku 1919 bylo daněprosté minimum 1600 Kč a příjem invalidův byl stanoven na 1.800 Kč. (Vdova měla tehdy 600 Kč). Vyloučen z nároku na invalidní rentu byl, kdo měl příjem 4.000 Kč; Jestliže měl několik osob, které živil, tedy až 6.000 Kč. Račte porovnati ta čísla.

Počátkem roku 1920 byl usnesen tento zákon o invalidech na základě dat z r. 1919, jak jsem je uvedla. V témže roce později bylo zvýšeno daněprosté minimum na 4.800 Kč (z 1.600 Kč), tedy na trojnásobek. Ale při válečných poškozencích nevidíte vůbec, že by se bylo k tomu přihlíželo, že by se byl zvýšil jejich příjem nebo hranice vylučující z nároku na rentu.

Daněprosté minimum je v roce 1921 a 1926 6.000 Kč, v r. 1922 až 1924 je hranice, která vylučuje z nároku na rentu, 6.000 Kč, při vdovách zůstává při příjmu původním, 600 Kč. Příjem invalidův je o něco málo zvýšen z 1.800 na 2.400 Kč.