U nás však se musí tito ubožáci stále domáhati toho, aby se jim alespoň nechalo to, co dosud dostávali, natož aby se jim přidalo. Naši váleční invalidé v republice Československé musí se brániti zuby nehty, aby se jim jejich požitky nezkracovaly a musí veřejně vyrukovati na ulice hlav. města, matičky Prahy, se svými pahýly, berlemi a vozíčky, a váleční slepci se svými průvodčími a psy, aby demonstrovali za svoje práva. To je největší ostuda státu, a přítomní cizinci z jiných států se divně dívali letos v květnu na průvod válečných poškozenců a udělali si také o tom svůj úsudek, že není pravdou, co se v zahraničních novinách píše o demokratičnosti čsl. státu. Ovšem, když vládne buržoasie, není možno jiného očekávati. Jinak se však pánové chovali o převratu a krátce po něm, po celou dobu, dokavad neuchvátili do svých rukou vládu a neměli zorganisovánu brannou a četnickou pohotovost. Tu slibovali hory doly a byli povolni ve všem, jenom proto, aby se lid nebouřil a váleční invalidé aby byli tiši a zapomněli, že oni to jsou, kteří bojovali za republiku - ovšem socialistickou, nikoli kapitalistickou - zatím co oni páni, kteří dnes jim důchod zkracují a je utiskují a tyto nedostatečné podpory jim při každé příležitosti vyčítají, ti že se doma měli dobře, keťasovali, jsou nyní z nich váleční zbohatlíci aneb sinekuristi a nyní jenom ještě touží po vyznamenáních a řádech, což mají nyní na programu, aby se lišili od obyčejných plebejců nejméně titulem zemana. Tak jsme to dopracovali za 10 let trvání republiky Československé, že sochy starých rakušáckých a klerikálních hrabat a knížat se znova usazují na panstvích, které přebírá stát, a při těchto pomníkových ceremoniích asistují vládní zástupci, tak jako se to stalo v minulé dny na Křivoklátě.

Vládní pánové říkají vždy, když my komunisté kritisujeme nesprávné a nedostatečné zákony jimi odhlasované, že neříkáme, jak by se to dalo financovati. Ale ano, my vždy říkáme pánům, jak by se to dalo dělat a kde by se to mohlo vzíti, a tak i v tomto případu poukazujeme, že by se mohly na válečných zbohatlících lépe vymáhati daně. Velkostatkářům, velkofabrikantům, velkoobchodníkům se odpisují blahovolně daně a tito pánové se zařizují luxusně a žijí luxusně a ještě přebytečné peníze ukládají ne doma, v jejich milované republice, jak říkají, ale ukládají je do ciziny, do Ameriky, do Anglie, do Švýcar, aby je měli zajištěny v dolarech. V jejich milované republice chtějí jenom vydělávati na dělnictvu a obchodně, ale přinésti oběť státu, to nikoliv.

Jest asi 13 návrhů vládě k disposici pro zlepšení zákona o válečných poškozencích a některé návrhy uznali a podepsali i minstři, když nebyli ještě tehdy v oposici. Tehdy předstírali uznání těchto návrhů, ale nyní, když jsou ve vládě, to neuznávají. Jsou zde návrhy již z r. 1926, ale leží v zásuvce na ministerstvu a nic se s nimi nedělá. Pánové říkali, že by to stálo přes jednu miliardu Kč a že nemají na to úhrady. Nuže, ať to vezmou z rozpočtu národní obrany, vždyť stále říkají a píší, že válka nebude, a když my tvrdíme ve svých novinách i ve svých řečích, že válka bude a že bude výhradně namířena proti dělnické vládě v sovětském Rusku, pánové se tomu smějí a říkají, že děláme demagogy. Tedy nezbrojte a dejte aspoň tu jednu miliardu z devítimiliardového rozpočtu na armádu na válečné poškozence, ti vám budou za to vděčni. Vždyť denní spotřeba pro armádu československou stojí 25 mil. Kč a pak přijde taková aféra Faloutova a zabije pětiletou práci příslušného vojenského plánu. Jak se na to má dělnictvo dívati, když aféra za aférou v republice propuká a podvody jsou takřka na denním pořádku se státními penězi, s těmi penězi, které dělnictvo těžce vydře a nemůže se za ně ani dosyta najísti a pořádně se obléci. (Sen. Ant. Novák: A člen strany čistých rukou a člen senátu se toho zúčastňuje a sedí zde dál!) To je velmi smutné, ano! Na válečné invalidy peněz nemáte, ale máte jich dosti pro ruské kontrarevolucionáře, které živíte, aniž jsou zde pro užitek, nýbrž pouze pro pohoršení. Českoslovenští poplatníci a dělníci proti tomu reptají: Máte dosti peněz pro různé representace úplně zbytečné, jako dejme tomu okázalé královské přijmutí a hostění krále Fuada v tyto dny zde v republice a různé jiné zbytečnosti representační, že ani bohatá Amerika tak peníze nerozhazuje. Samozřejmě, že po tom se nedostává na účely sociální, humánní a jiné potřebné věci. Bývalým rakouským generálům byla zvýšena pense ihned (Hlas: Nebyla!), to jest to, že zde se to neodhlasovalo, protože byl proti tomu velký rámus - pro to by úhrada ihned byla, ale pro válečné poškozence není úhrady - (Výkřiky), pánové ji nechtějí nalézti, když jde o třídu chudáků, resp. když jde o lidi, kteří svými životy a svým zdravím tuto republiku postavili a upevnili a vládnoucí buržoasii způsobili blahobyt, o jakém se jim ani za starého Rakouska nezdálo. 20%ní invalida dostane 45 Kč měsíčně i s drahotním přídavkem a válečný invalida od 24 do 34 % dostane měsíčně 67,50 Kč a na dítě dostane 4,50 Kč měsíčně. A teď i tuto almužnu by chtěli jim sebrati.

Z jubilejního daru při oslavě 10tiletého trvání republiky Československé vláda dala presentem válečným invalidům určitý >královský< obnos, takže na každého invalidu přišlo by 44 haléřů, ale rakouským generálům dala stokráte více. Cukrobaronům dala 180 milionů a 46 milionů se vyplatí na kongrue. Taktéž vysoké sumy jsou k disposici povždy zkrachovaným bankám, pro to ihned je úhrada a páni defraudatéři, poněvadž to jsou samí lepší lidé, vyjdou z takových afér vždy nóbl, se zajištěnou budoucností a dokonce ještě jsou amnestováni, jsou-li odsouzeni do vězení. Válečný invalida, kdyby z hladu uzmul bochánek chleba, aneb na poli vykopal statkáři pár brambor, aby měly děti co jíst; jest předveden k soudu četníkem v želízkách a odsouzen co nejpřísněji.

Vláda ušetřila na válečných poškozencích od r. 1926 již 100 mil. Kč a ještě to není pánům dosti, stále vymýšlejí, jak by se dalo na těchto nešťastnících ušetřiti ještě více, kdyby se vzaly podpory válečným poškozencům 30%ním. Stále jest jim líto, že se vydalo všem válečným poškozencům, vdovám, sirotkům a předkům 4 1/2 miliardy za celou dobu poválečnou, a stále se to těmto chudákům vyčítá a nehledí se na to, že tito lidé žijí se svými rodinami v nouzi a bídě a že život jejich je těžký s jejich podkopaným zdravím a zmrzačenými údy z války.

Jak se u nás vyměřuje invalidita válečných invalidů a neschopnost práce u vdov a předků po válečných poškozencích a padlých vojínech, to je kapitola sama o sobě a hotové martyrium pro ony osoby, které mají neštěstí býti takovými invalidy a pozůstalými po nich. Sociálně-lékařské prohlídky stály od r. 1919 až do r. 1927 18,516.449 Kč. Ze statistiky je viděti, že ačkoli je čím dál tím méně invalidů, že prohlídky sociálně-lékařské k tomuto poměru jsou čím dále vyšší. Z tohoto vysvítá, jak přísné jsou tyto prohlídky a že mají za účel co nejvíce válečných poškozenců z důchodu vyřaditi, a právě v tom vrcholí také utrpení válečných poškozenců. Tito jsou někdy třeba několikráte voláni k prohlídkám, a dovedeme si představiti takového těžkého invalidu, kterak musí zkoušeti cestou, zvláště má-li tuto hodně vzdálenou, a pak na místě prohlídky, než naň dojde řada, zvláště je-li to v zimě. - Také místnosti k tomu určené nebývají vhodné, nikde žádné čekárny, musí se státi na chodbách aneb v přeplněných místnostech, kde si není kam sednouti. Prohlížející lékaři velmi často bývají nevrlí, pánovití a šablonovití, dobře vědouce, že mají před sebou válečného poškozence, kterého mají spíše označiti za zdravého než nemocného, aby onen >královský< důchod státu odpadl.

Charitativní péče je taktéž velmi nedostatečná a některému invalidovi dá velké starosti a pochůzky, než je charitativně vyřízen.

Chci poukázati na případ válečného poškozence Josefa Kubáta ze Síchova u Klatov, který je úplným mrzákem následkem války, nemůže se sám ani ošetřiti, ani najísti, nemůže se však nikterak dovolati, aby podpory obdržel, jelikož lékař ho prohlížející není již na živu, který zjistil u něho typický příznak Parkinsonovy choroby, totiž tuto chorobu, a při pozdější prohlídce lékařské lékař neuznal tuto chorobu z doby vojenské služby, a tak nedostává ani haléře důchodu, ačkoli byla i při prohlídce zjištěna ztráta palce u nohy a omrzlina. Procento neschopnosti nedostal, a je tudíž na obtíž svojí staré chudé matce, která na svá stará kolena při své chudobě musí živiti i syna, který se zmrzačil ve válce, a nejenom ho musí živiti, ale také opatrovati jako malé dítě, neboť je úplně neschopný, i jen se obléknouti. A tak oba, syn i matka, proklínají válku, ale i také všechny zákony, které jim tuto bídu připravily ještě těžší.

Dále případ válečného poškozence z Hořic Václava Sehnala, který do vojny šel úplně zdráv a po 4letém utrpení válečném vrátil se churav. Lékař ho uznal revmaticky nemocného, z čehož se vyklubala tuberkulosa a dotyčný zemřel, zanechav po sobě vdovu se dvěma nezaopatřenými dětmi. Tato ucházela se o podporu po muži pro sebe a svoje děti, ale byla jí tato zamítnuta z důvodů, že prý jeho smrt nesouvisela s jeho invaliditou. K jejímu velkému údivu jí bylo řečeno podle lékařského nálezu u sociálně-lékařské prohlídky v Jičíně, že její muž má vysvědčení: Kloubový revmatismus a jeho osoba že je dobře živena, vzhled velmi dobrý. A to bylo v době, kdy již každý věděl, že již dlouho na živu nebude, vzhled měl souchotinářský a silně kašlal. Toto vysvědčení onoho lékaře v Jičíně způsobilo, že pozůstalá vdova s dětmi nedostala ani haléře podpory z úřadu válečných poškozenců. Tu se stala křivda do nebe volající, nic však platno není, mrtvý již nevstane, aby sebe, ženu a děti obhájil a podpory vydobyl. To zavinila nedostatečná povrchní lékařská prohlídka, ale slovo lékaře v těchto případech platí a marné jsou veškeré obhajoby a tvrzení opaku. (Sen. Hampl: Ale ti lékaři dostanou instrukce, jak se mají chovat!) Ano, mají instrukce.

Dále jiný případ, jak byla připravena chudá vdova po zemřelém vojínu o podporu následkem ztráty volebního práva. Božena Celišová ze Lhoty Šárovcové, vdova se 7 dětmi po zemřelém vojínu, tělesně i duševně velmi sešlá následkem podvýživy ve válce i po ní, bydlící v obecním domku chudinském, nemajíc čím topit, zašla si do lesa a vzala si tam dříví k topení, o které v lese nebyla nouze, jelikož se právě kácely stromy mniškou postižené. Asi dva rolníci, jsouce proti ní zaujati, udali ji a byla proto odsouzena ke ztrátě volebního práva a tak zbavena také svojí podpory, kterou nedostávala déle jednoho roku. A jelikož pro svoji tělesnou slabost nemohla si jíti nic vydělati, žila v bídě se svými dětmi a musila jíti po prosbě. To byl akt msty oněch rolníků vůči nevědomé, hladové a uštvané nebohé ženě, která ani nevěděla, co volební právo znamená. Až, když nedostala podporu a bylo jí řečeno, že následkem ztráty volebního práva, teprve se dotazovala, co to volební právo je, když jí vzali podporu. Když žena, vdova, žije s nějakým mužem ve společné domácnosti, třeba ani ne v intimním poměru ženy s mužem, stačí udělati udání a podpora též je jí vzata.

Takových případů je na sta, že z pouhé msty se dělají podobná udání a úřady ihned jednají a podporu zastaví. A dá to pak někdy hodně práce, než zase přijde vše do správných kolejí. Byla jsem svědkem, když na úřadě válečných poškozenců v Praze se udál takový případ, kde zoufalá žena prosila pro Boha, aby jí vyplatili podporu, a kde byla plísněna, že opovážila se sdíleti společnou domácnost s cizím mužem, který byl taktéž takový chudák jako ona sama, neboť málo viděla, málo slyšela a trpěla srdeční vadou. On byl též chybný tělesně, a tak spíše doplňovali to svoje těžké živobytí navzájem, jelikož by byl sám o sobě každý zvlášť těžce žil. Marná byla její prosba za podporu, byla jí vzata, a když si přinesla od starosty, lístek, že tento muž již u ní nebydlí, zase se uráčili vypláceti jí dále podporu, avšak zadrženou podporu jí již nevrátili.

Naskytla se mně příležitost viděti vyřízení osobní urgence za podporu jednomu válečnému invalidovi v ministerstvu sociální péče, totiž v jednom jeho resortu. Ubožák, válečný invalida, přijel do Prahy až někde ze Šumavy se ženou a malým, asi dva roky starým děckem. Chodil od úřadu k úřadu a nikde jej nechtěli vyslyšeti, tedy zůstal seděti v předsíni resortu sociální péče a nechtěl odtud odejíti, jsa nanejvýše znervosnělý chozením a zamítáním úřednictva. Když jej přijímací úředník resolutně vykázal z místnosti, ztropil rámus, a tu se stalo něco, co každým jen trochu myslícím člověkem musí otřásti. Příslušný úředník, aby se zbavil tak obtížné návštěvy, neboť nemohl pracovati a pomoci mu nemohl - musil se přece říditi podle platných zákonů, které sjednali moudří zákonodárci, do písmene - nuže, zavolal telefonicky >zeleného Antona< a tohoto chudáka-invalidu přivolaní strážníci chytli a po velkém zápase s ním strčili ho do >zeleného Antona< a dovezli jej do nějaké separace. Do smrti mně nevymizí tato scéna z paměti při pohledu na jeho přítomnou ženu a malé děcko, které vidouc, že mu násilím odvádějí tátu, hrozivě a uděšeně křičelo, div že z toho nedostalo psotník. Měli by páni zákonodárci přijíti častěji na úřady válečných poškozenců, zvláště jsou-li přijímací dny. Tu by uviděli, jaké scény se tam velmi často odehrávají vinou nedokonale vypracovaných a jimi odhlasovaných zákonů. Někde by bylo třeba u přijímacích stran trochu dobré vůle a trpělivosti s těmito nemocnými lidmi, vždyť všichni jsou více méně nervosní, ale často také tito ouřadové trpí těmito nedostatečně a ledabyle zpracovanými zákony.

U nás je sice procento neschopnosti 20 % přiznáno válečným poškozencům, a páni velmi rádi poukazují na to, že v Rakousku je nárok teprve od 35 % a v Německu od 25 %, ale to se musí připomenouti pánům, že u nás se neuznávají ona procenta tak, jako v oněch státech. Tam jest jiná klasifikace procentní, vždy ve prospěch válečného invalidy.

Jak se u nás zadávají trafiky, licence válečným invalidům, o tom jsme měli příležitosti již dosti i zde v senátě rokovati, kde konkretní případy, celé řady, předváděl p. kol. sen. Ant. Nováka jiní pánové z oposice. Já jsem zjistila případ také zvláštní povahy. Invalida Štěpán Podrazil z Jablonce nad Jizerou je 60 % neschopen práce. Béře podpory 180 Kč měsíčně. Byl po válce zaměstnán jako ošetřovatel v divisní posádkové nemocnici na Karlově v Praze, ale při první restrikci v r. 1921 byl propuštěn. Marně se ucházel o práci, neboť mrzáka na ruku nemůže nikdo potřebovati. Má staré rodiče, otec 67 roků stár a matka 69 roků. Ke všemu ještě loňského roku otce propustili z práce v tamější papírně bez haléře podpory po 40 letech práce podle §u 82 živn. zákona. Byl jim starý již a v měšťácké demokratické republice to je dovoleno vyhazovati staré dělníky bez podpory na ulici. Syn invalida si zažádal v r. 1924 v místě o trafíku, kterou vlastnil pan Kapras, který měl v té době velmi dobře zavedenou strojní truhlářskou dílnu a trafiku měl již před válkou. Tento pán má dvě dcery provdané za státní úředníky, více dětí nemá a ten byl uznán oproti invalidovi Štěp. Podrazilovi potřebnější. Zaměstnával dva dělníky a učně. Teprve loňského roku v červenci předal živnost jinému, ale pracuje s tímto společně. Prý mu zatlačil při trafice oproti invalidovi nějaký zemědělský rada. Loňského roku v létě žádal opět, a letošního roku v únoru žádal invalida znovu o třetí trafiku v místě. Ačkoliv přišla poptávka na obec a bylo dáno obcí potvrzení, že to pan Kapras nepotřebuje a měl žádost o třetí trafiku podepsanou 160 podpisy z obce, celým zastupitelstvem obecním, tamější správou továrny i dělníky i občany jinými, přece mu byla žádost o trafiku zamítnuta a pan Kapras ji nadále užívá. Za to, že obvinil určitou osobu z důchodkového úřadu v Jablonci, že on je příčinou jeho neúspěchu, ještě byl soudně trestán. Takových případů je tisíce, kde protekce a úplatky usazují trafikanty a dávají se licence. To je možno, takové korupce v demokratické Československé republice v 11etém jejím trvání. To ani za starého Rakouska nebylo možno, tam se jednalo a úřadovalo spravedlivěji. Bohužel, že to musíme konstatovati zde s tohoto místa. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Jak se zachází s válečnými vdovami u sociálně-lékařských prohlídek, je také kapitola sama o sobě, která se nedá ani vypsati. Tyto vdovy jsou honěny po prohlídkách od lékaře k lékaři, nejedná se s nimi ani dost málo šetrně, jen z toho důvodu, aby se jim nic nemusilo dát. Válečná vdova prodělává křížovou cestu, než dostane 50 Kč nebo 75 Kč, a má-li dvě děti do 16 let k živení, tedy dostává 112,50 Kč. Na sirotka dostává 50 Kč měsíčně a z toho jej má šatiti, živiti a veškeré jiné potřeby obstarávati. A to ještě toto dostává, pakli má 30 % neschopnosti ku práci. Když nedosáhne procento neschopnosti, ženou ji do práce, ať jde dělat. Ona totiž stejně musí pracovati i při své chorobě, neboť almužna, kterou dostává za svého živitele za to, že ve válce padl nebo zemřel na poli cti a slávy, jak se říká u vlastenců vlastenecky, by jí s jejími dětmi nestačila ani na brambory. O tom, jak ztěžka dostávají podporu rodiče po padlých synech, byla by celá kniha. Tak mnohý otec nebo matka musí choditi žebrotou od domu k domu, neboť jejich jedinou podporu, útočiště ve stáří, jim válka vzala, a jelikož zapomněli anebo nevěděli, že se mají přihlásiti o důchod, přišli o něj tak jako tisíce jiných obětí války, které nepodaly včas svoje přihlášky o důchod po svých padlých živitelích.

Ale vláda nedbá této nespravedlivosti, a ačkoliv bylo již několikráte jednáno ve výboru sociálně-politickém o prodloužení lhůty k nové přihlášce do termínu těmito zapomenutými, odstrčenými chudáky, sešlo s toho vždy, prý pro nedostatek peněz.

Ministerstvo sociální péče spravuje pan msgr. Šrámek, vysoký katolický hodnostář, pokorný sluha Ježíše Krista, a tu bychom se měli tím spíše nadíti jeho dobroty, že bude usilovati, aby chudí a potřební, sociálně slabí, dostali od tohoto ministerstva co největší podporu. Ale vidíme, že pan ministr sociální péče msgr. Šrámek je právě tak tvrdý ve své funkci ministerské jako všichni ostatní pánové na kterémkoli křesle ministerském, jde-li o potřeby chudého lidu. Příznačné je, že o blízkých orelských slavnostech - to teď budiž zde konstatováno - chudí váleční invalidé, prodavači na Václavském náměstí musí se ukliditi z cesty těmto příchozím Orlům a Orlicím, kteří tyto dny do Prahy zavítají. To se nestalo ještě nikdy!

Jak jinak se jedná s generály a generálkami starorakouskými. Máme těch pozůstalých c. k. generálů v republice 174 a 184 vdovy po nich. Dosud dostávali roční pense 24.000 Kč, tedy asi 2.000 Kč měsíčně. Ale z toho nemohli být páni generálové živi, a proto jim, některým, zvýšila naše vláda pense na 55.000 Kč, jiným na 48.000 Kč ročně. To činí 4.000 až 4.500 Kč měsíčně, kdežto invalida, nadosmrti mrzák, má 45 Kč, 65 Kč a nejvýše - když jest úplná ruina - 300 Kč měsíčně.

Válečná vdova má 50 až 75 Kč měsíčně, ale paní generálová má 3.000 Kč měsíčně. (Sen. Tomík: Malo by sa hledeť na to, že pobírajú podporu také vdovy, ktoré žijú v divokom manželstvu a preto sa nevdávajú, aby mohly pobírať tý podpory!) Právě u vás na Slovensku, pane kolego, je to nejhorší, vaší vinou. A paní generálová nemusí choditi k ponižujícím prohlídkám jako žena po padlém vojínu a může žíti v konkubinátě s mužem kterýmkoli, třeba měl také tak vysokou pensi a nebo jiné výdělečné zaměstnání.

Sirotek válečný má 50 Kč měsíčně, tedy 1,60 Kč denně, 600 Kč ročně a na válečného psa - jak již to bylo nesčíslněkráte opakováno, ale smutná pravda to je - platí se 1.100 Kč ročně na výživu. Vláda československá cení výše vojenské psy a dobytek než válečné poškozence, jejich vdovy, sirotky a rodiče. Není ani jednoho sirotčince pro válečné siroty, a sirotčinec v Načeradci si musili váleční invalidé sami ze svých prostředků zbudovati.

Ale bezpříkladné, bezohledné jednání této vlády v či válečným obětem otevřelo oči všemu dělnictvu a hlavně proletářským ženám. Ženy dělnické pochopily, kde bude jejich místo, až opět kapitalistické státy budou chtíti hnáti na válečná jatka jejich muže, syny, bratry. Ale buržoasní vlády imperialistické budou chtíti hnáti do boje nejen muže, nýbrž budou posílati i ženy i starce k úkonům válečným. A proto je povinností všech nás dělnických žen, abychom pochopily, oč jde, a v případě takové imperialistické války postavily se plně proti této válce a uvědomovaly veškeren proletariát, za čí zájem musí bojovati. Proletariát nebude nikdy bojovati za zájmy měšťácké republiky, neboť za 11 let jejího trvání poznal na sobě, jak se mu odměňuje a jak >královsky< se zachovala k obětem světové války, že je nechává hynouti hladem a rukovati na ulice, chtějí-li si udržeti to málo, co nyní mají. To, co bude následovati, rozpoutají-li pánové válku, bude jenom ovoce jejich nespravedlivé vlády. Nechť se potom nediví, jak proletariát přišel k myšlence, bojovati pro sebe, za svoji svobodu, za svá práva k vybudování své dělnické vlády po způsobu sovětského Ruska.

Ku konci bych chtěla podotknouti ještě toto: Na zbědovaných poměrech invalidů a jich pozůstalých mají velikou spoluvinu, aniž by se tím mohly cítiti uraženými, obě socialistické strany z oné doby, kdy seděly s buržoasií ve vládě a pomáhaly jí odhlasovávati všechny ty nedostatečné a špatné zákony, které se nyní mstí obzvláště v citelné míře na invalidech a jich pozůstalých. (Sen. Ant. Novák: V té době seděli také dnešní komunisté společně s námi!) Ale oni nebyli ve vládě. (Sen. Ant. Novák: Zákon z r. 1920 dělali dnešní komunisté společně s námi! To je demagogie, když tohle mluvíte! - Sen. Havlena: Když jsme něco pro dělnictvo vymohli, byla to vaše strana, která do toho řezala!) Ode mne to není žádná demagogie ani výčitky, uvádím pouhý fakt. (Sen. Ant. Novák: Bylo dobře, že jste ztišila hlas, když jste to čtla; mohla jste mluviti raději úplně šeptem!) Pane kolego, to není možno mlčky přejíti, to se musí vytknouti. Já jsem zde nebyla, ale z politiky a celého jednání vím, jak to je. (Sen. Ant. Novák: Vy zde nemluvíte za svou osobu, mluvíte za to, co dělali vaši, kolegové!) To se rozumí, že nemluvím za svoji osobu.

Proto pryč se zákony těmito i s reakční vládou, která se nedovede přizpůsobiti ve své stranickosti ani v nejmenším mase pracujícího lidu a jeho potřebám, ale v prvé řadě hledí obohatiti několik silných jedinců. Proto ať žije vláda dělníků a malých rolníků! (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dalším řečníkem je pan. sen. Ant. Novák. Uděluji mu slovo.

Sen. Ant. Novák: Slavný senáte! V úvodu své řeči vyslovuji podivení a politování nad jednáním zástupce ministerstva sociální péče jak ve včerejší schůzi sociálně-politického výboru, tak i v dnešní schůzi plenární. Činil-li tak na rozkaz svého představeného p. msgr. Šrámka, nemůže se ovšem cítiti osobně dotčen. Ve včerejší schůzi sociálně-politického výboru při projednávání předlohy byl vznesen s několika stran dotaz na zástupce ministerstva sociální péče - a zástupce ministerstva sociální péče neotevřel vůbec ústa. (Výkřiky sen. Havleny.) Bylo charakteristické, když poté projednávaly se předlohy zákonů lékařských, jakým způsobem přítomní tři zástupcové ministerstva zdravotnictví pohotově ke každé větě, ke každému slovu, na každý dotaz, dali vysvětlení. Zástupce ministerstva sociální péče na dotazy vysvětlení nedal. (Sen. Havlena: Pan, ministr neuznává za potřebné choditi do výboru! - Výkřiky.)

Stalo se toto: Není žádným tajemstvím, jaké jsou důchody válečných poškozenců za hranicemi. Každý kdo se otázkou válečných poškozenců zaměstnává, věc velmi dobře zná. Ví velmi dobře, jak vysoké jsou důchody, až 20.000 Kč v nejvyšší stupnici v Německu, jaké důchody jsou ve Francii, Polsku, Rakousku a jiných státech. Také není nikomu neznámo, že v jednotlivých státech příslušné zákony byly již několikráte novelisovány. Žádal jsem dnes pana zástupce ministerstva sociální péče, aby mi zapůjčil úřední statistiku, abych z ní mohl nechtěje použíti své statistiky, aby se mně nenamítalo, že to mám nesprávné -- citovati některé cifry. Připomínám, že pan zástupce ministerstva sociální péče v této úřední statistice nemá příplatky za zranění, které se v jednotlivých státech vyplácejí. Konstatuji, že pan zástupce ministerstva sociální péče odepřel zapůjčiti mi tuto statistiku, kterou má u sebe, a šel se dotázati svého šéfa (Výkřiky.), pana ministra, zdali dovolí tuto statistiku zapůjčiti. Já konstatuji, že vždycky po 10 let cokoli jsme žádali v jednotlivých centrálních úřadech, také jsme obdrželi v mezích dané možnosti. (Výkřiky.) Nežádáme žádné státní tajemství a jsme toho názoru, že členové zákonodárného sboru mají právo žádati určité pomůcky od ministerstev. Také konstatuji, že v dobách dřívějších ve všech resortech veřejné správy i také ministerstva sociální péče vycházelo se nám s ochotou vstříc. Avšak vidíme, jak se dnes kurs změnil.

Předložím tuto věc také svému klubu a budeme se dožadovati nápravy. Jsme zvědavi, co tomu řekne předsednictvo senátu a co tomuto způsobu bude také říkati pan ministr sociální péče, zdali se to děje za jeho souhlasu. Já pouze konstatuji suchá fakta.

Vážení pánové, je mi velice líto, že musím ihned v úvodu polemisovati se závěrem řeči kol. Sehnalové. Kol. Sehnalová by si ušetřila, mírně řečeno, blamáž, kdyby při každé příležitosti nechtěla zaútočiti. (Výkřiky.) Počkejte, kolegové!