Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Hartl. Dávám jemu slovo.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte!

Zase zaměstnává nás péče o válečné poškozence, ale nikoli snad ve znamení konečného zmírnění bědné situace politováníhodných válečných obětí, nýbrž jen s úmyslem, dosavadní neuspokojivý stav udržeti až na další. To týče se jak výše nedostatečných důchodů, tak také jistých všeobecných ustanovení, z nichž bych především chtěl zdůrazniti vyměření t. zv. "existenčního maxima". Již z tohoto slova vane nám vstříc duch nejen nesociální, nýbrž přímo nemravný: myšlenka totiž omeziti a ohraničiti příjem nuzných lidí nahoru. Tuto myšlenku shledáváme v našem zákonodárství, také v jiných oborech, tak v ustanovení, že se staropensistům, kteří si prací zjednávají vedlejší výdělek, jejich odpočivné požitky z tohoto důvodu zkracují a nejnovější dobou také v zákoně o státní starobní podpoře, který stanoví, že 65letým a starším k výdělku neschopným, nemajetným osobám snížiti anebo docela zastaviti je důchod vyměřený 500 Kč ročně, béřou-li s jiné strany pravidelnou podporu.

Pro válečné poškozence stanoven je nyní vlastní, od srážky osvobozený příjem z majetku anebo z práce pro osoby samostatně výdělečně činné částkou 5.000 Kč, pro nesamostatně výdělečně činné částkou 10.000 Kč, když původně obnášel 4.000 a 8.000 Kč, ale později zvýšeny byly na 6.000 a 12.000 Kč. Podle dnešního stavu, jehož platnost předloženou vládní osnovou má býti prodloužena, počínají tedy pro samostatně (nesamostatně) výdělečně činného srážky s jeho invalidního důchodu, jakmile jeho vlastní roční příjem překročil částku 5.000 (10.000) Kč.

Plný důchod svobodného invalidy činí 3.600 Kč. Přihlédneme-li ke zkrácení důchodu, činí tudíž při vlastním příjmu 5.000 Kč celý roční příjem samostatného 8.600 Kč, nesamostatného 8.600 Kč, při vlastním příjmu 7.000 Kč úhrnný roční příjem. samostatného 8.600 Kč, nesamostatného 10.600 Kč, při vlastním příjmu 9.000 Kč úhrnný roční příjem samostatného 9.000 Kč, nesamostatného 12.000 Kč, při vlastním příjmu 10.000 úhrnný roční příjem samostatného 10.000 Kč, nesamostatného 13.600 Kč, při vlastním příjmu 12.000 Kč úhrnný roční příjem samostatného 12.000 Kč, nesamostatného 13.600 Kč, při vlastním příjmu 13.600 Kč úhrnný roční příjem samostatného 13.600 Kč, nesamostatného 13.600 Kč.

Z tohoto sestavení je patrno, jak velice při vlastním příjmu přes 5.000 Kč do méně než 13.600 Kč úhrnný příjem samostatného zůstává za úhrnným příjmem nesamostatného. Teprve při vlastním příjmu 13.600 Kč mizí tento rozdíl, poněvadž invalidní důchod odpadá pro obě strany. Rozdíl při vyměřování důchodu samostatným a nesamostatným nemá žádného oprávnění, a opětuji tudíž dnes svůj návrh, již dříve podávaný, aby se samostatnými a nesamostatnými bylo naloženo stejnou měrou.

Pokud jde o výši existenčního maxima, dlužno poznamenati, že také v této příčině jsme daleko za jinými státy. To platí zejména také o Německu, jež teprve při vlastním příjmu více než dvojnásobném počíná invalidní důchody zkracovati, při čemž však přídavky pro těžce zraněné za všech okolností zůstávají zachovány.

Německé a české svazy válečných poškozenců připojily k pamětnímu spisu, jenž nedávno vyšel, velice pozoruhodnou statistickou tabulku. V této je mezi jiným pro různé státy uveden plný invalidní důchod v procentech průměrné mzdy nevyučeného dělníka. Tato procenta činí: U svobodného invalidy: Československo 42 %, Rakousko 67 %, Německo 70 %, Francie 81%. U ženatého invalidy se 2 dětmi s nárokem na příplatek: Československo 51 %, Rakousko 81 %, Německo 103 %, Francie 105 %. Již tyto číslice ukazují jasně zaostalost naší péče o válečné poškozence. Vysvítá však právě tak jasně ze srovnání absolutní hodnoty invalidního důchodu. Plný důchod v Kč činí totiž u svobodného invalidy v Československu 3.600 Kč, v Rakousku 7.170 Kč, v Německu 16.550 Kč, ve Francii 8.564 Kč, ženatého invalidy se dvěma dětmi v Československu 4.350 Kč, v Rakousku 8.600 Kč, v Německu 24.536 Kč, ve Francii 11.056 Kč.

Odvodíme-li z těchto číslic, které se zakládají na zmíněné statistice, procento českých důchodů se zřetelem k dotyčným důchodům v jiných státech, ukáže se, že plný důchod československého svobodného invalidy činí 50,2 % dotyčného rakouského invalidního důchodu, 21,8 % německého a 42 % francouzského důchodu. Pro ženatého invalidu se dvěma.dětmi vychází najevo oproti Rakousku 50,6 %, oproti Německu 17,7 %, oproti Francii 39,4 %. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)

Vidíte: můžeme se na věc dívati s kterékoli stránky - vždy se projevuje nedostatečnost našeho invalidního zaopatření v poměru k uvedeným státům.

Z toho vyplývá jasně naše tak dlouho zanedbávaná povinnost, abychom co nejrychleji a co nejvydatněji zvýšili důchody invalidů, válečných vdov a sirotků na míru, srovnávající se s lidskou důstojností. Není-li pro to potřebných peněz, pak dlužno je uspořiti právě na jiných věcech. Nebylo by lépe a rozumnější, kdyby se z miliard, které se spotřebují k přípravám na vytvoření statisíců nových válečných obětí, vzalo tolik, čeho právě je potřebí pro slušné rozřešení otázky válečných poškozenců?

Pak odpadly by také smutné zjevy, že váleční invalidé jednotlivě anebo hromadně sahají ke svépomoci, při čemž nelze se úplně vyhnouti přehmatům, ačkoli je povolané organisace vážně potírají.

Dovoluji si slavnému senátu doporučiti náš návrh na sjednocení a zvýšení existenčního maxima na 20.000 Kč ke přijetí. (Potlesk senátorů něm. strany národní.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Kučera.

Sen. Kučera: Slavný senáte! Váleční poškozenci očekávali od parlamentu, že se postará, aby byly odčiněny křivdy, které byly na nich páchány tím, že osvobozená vlast, pro kterou oni byli na válečných jatkách zmrzačeni, nemá dnes pro ně tolik prostředků, aby jim mohla zabezpečiti alespoň poněkud slušnou výživu. Vláda sice slíbila, že předloží osnovu zákona o úpravě požitků válečných poškozenců, ale dnes vidíme, že opětně přichází se pouze s tím, že se účinnost dosud platného zákona, který musí býti považován za velice nedostatečný, opětně prodlužuje.

Prodloužení dosavadního zákona znamená daleko větší nebezpečí pro válečné poškozence, nežli tomu bylo dříve. Kdežto dříve se prodlužovala platnost zákona pouze do určitého termínu, dnes jeho prodloužení bude míti platnost až do nové úpravy. To znamená, že vláda není vázána již určitým termínem a na tu novou úpravu mohou invalidé a všichni váleční poškozenci čekati několik roků. Přece máme zkušenosti, že již před více než dvěma roky byla přijata i vládními stranami resoluce, aby byl vydán zákon, jímž se umožňuje válečným poškozencům, kteří nedovedli v předepsané lhůtě uplatniti své nároky, aby učinili přihlášku a zjednali si nároky na požitky, jež jim plným právem náleží. Máme řadu rodin, kde pocítili důsledky války teprve v pozdějších letech. Staly se případy, kdy po 5ti a 6ti letech zemřeli otcové rodin následky nemocí a válečných útrap. Někteří z nich byli příliš poctiví a domnívali se, že jejich zdravotní stav není tak nebezpečný, že se v kruhu své rodiny zotaví, a proto také se nehlásili jako váleční poškozenci. V důsledcích jejich poctivosti trpí dnes jejich rodiny bídu a hlad, protože úřad pro válečné poškozence zamítá šmahem jejich žádosti, jelikož nebyly podány ve lhůtě stanovené dřívějšími zákony a nařízeními. Páni poslanci i senátoři z vládní koalice nemají tolik síly, aby přinutili svoje vlastní lidi, kteří jsou ve vládě, aby splnili, co svým hlasováním a přijetím považují za nutné a účelné.

Pánové z koalice, nezdá se vám, že tento postup vlády, tedy vašich vlastních lidí, musí vás připraviti o důvěru voličů a že tito musí z toho odvoditi důsledky, poněvadž musí toto vaše jednání považovati za sehranou komedii na oklamání veřejnosti? Kdyby členové vlády nebyli příslušníky a členy nynějších politických stran v koalici, pak snad byste mohli voličům namluviti: My jsme měli nejlepší vůli vám pomoci, my jsme se usnesli na resoluci pro vás příznivé, ale vláda na ni nic nedá. Tedy prostě řečeno, zodpovědnost za to, že i nynější působnost zákona o požitcích válečných poškozenců se prodlužuje teď vůbec na lhůtu neomezenou, nepadá jenom na vládu, nýbrž na všechny politické strany, které tvoří dnešní koalici, a s těmito by měli váleční poškozenci zúčtovati při příštích volbách a ve veřejném životě vůbec.

Je velikou bláhovostí, když dnes váleční invalidé a všichni poškozenci věří, že vláda Československé republiky, nebo celá ta dnešní vládní koalice má nějaký opravdový úmysl vyřešiti existenční otázku válečných poškozenců tak, aby tito mohli bez obavy pohlížeti budoucnosti vstříc. Pánové z vlády a vládní koalice nemají prostě na to času, a co je hlavního, nemají prý na to peněz. Jisté je, že úprava požitků a zvýšení existenční hranice příjmové pro válečné poškozence bude znamenati zvýšení o několik milionů Kč, a tu přicházejí matematikové z ministerstva financí a radí všem ostatním resortům, aby šetřili a zase jen šetřili, aby státní rozpočet mohl aspoň zdánlivě býti snížen o několik milionů na příští rok. A v ministerstvu soc. péče, třebaže v jeho čele je katolický kněz, mají více smyslu a pochopení pro úkoly a potřeby státní pokladny, nežli pro potřeby válečných poškozenců.

Pro ministerstvo soc. péče znamená položka na válečné poškozence vlastně úsporný fond, kde se dá každoročně několik milionů ušetřiti a každoročně tuto položku systematicky snižovati.

Váleční invalidé, kteří ztratili nejcennější majetek, to je zdraví, staré matky a otcové, kteří ztratili děti ve válce, vymírají. Nezáleží na tom, že bídou a podvýživou, protože za 50 Kč měsíčně dnes uživil by sotva kanára, ale v republice, kde máme ministrem sociální péče katolického kněze, mají z toho býti živi staří lidé, kteří jsou práce neschopni. Mimo to válečné vdovy se prý provdávají, a i když se neprovdají, zemský úřad pro válečné poškozence, jakmile zjistí, že vdova po padlém vojínu žije s nějakým mužem ve společné domácnosti, ihned jí zastaví vyplácení požitků. Nedělá to snad ani z důvodů mravnostních jako z důvodů finančních, a proto také dnes, kdy se prodlužuje platnost dosavadních zákonů o po žitcích válečných poškozenců, vláda na tom vydělá několik milionů, protože, než opravdu přijde nějaká ta osnova zákona, která by znamenala zlepšení poměrů válečných poškozenců, bude jich řada již mrtva a váleční sirotci budou zatím dorostlí. A dnešní vláda se do té doby postará, aby byli zařaděni do armády Československé republiky a šli se za zájmy cizí dáti zabíjet a mrzačit v zájmu prý >ohrožené vlasti<, ale ve skutečnosti pro zájmy evropských kapitalistů. Proto váleční poškozenci nemohou očekávati od dnešní vlády a koaliční většiny, že se bude vážně zabývati řešením dnešní jejich hospodářské krise. Kdyby šlo o cukrovarníky, nebo kapitalisty nebo o svatováclavské slavnosti, měla by dnešní vláda peněz dost, má dost peněz i na nějaké to uvítání krále egyptského - věřím, že na to padne také několik milionů - ale pro válečné invalidy a poškozence dnešní vláda a celá koalice nemá ani haléře, jenom prázdné sliby. (Sen. Ant. Novák: Potom přijdou se zákonem na zvýšení pensí rakouským generálům! - Sen. Průša: Snad budou dávat metály!) To je možné, že jim budou dávati metály, aby se mohli chlubiti: já tam také byl.

U nás v republice se vůbec provádí kurs, že se šetří na těch, kdož jsou na tom nejhůře. Vláda připravuje osnovu zákona o zrušení bratrských pokladen, o čemž si promluvíme příště podrobněji, jímž mají býti dnešní tak hubené provise horníků sníženy, aby bylo prý dosaženo sanace bratrských pokladen. Když šlo o sanaci zkrachovaných bank, měla dnešní vláda peněz dost, ale na bratrské pokladny peněz nemá, ač jejich finanční stav byl zaviněn vládou a celým jejím systémem.

Proto také my komunisté nevěříme, že dnešní vláda hodlá v blízké době upraviti požitky válečných poškozenců a voláme k těmto, že musí vésti společný boj proti dnešní vládě a jejímu systému. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pichl. Uděluji mu slovo.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Náš stát, Československá republika, mohla se v prvých letech po převratu chlubiti tím, že je mezi státy, které mají pokročilé zákonodárství. Byli jsme první, kteří jsme ratifikovali mezinárodní úmluvu o osmihodinové pracovní době a náš zákon o této věci sloužil dlouho za vzor státům jiným. Naše zákonodárství po převratu a v několika dalších letech trvání republiky vynikalo snahou, vyrovnati to, oč náš lid v ohledu sociálním byl pozadu za národy jinými. Bylo v tom kus ctižádosti, býti prvním nebo aspoň mezi prvními v určité skupině společenských zařízení. Náš národ nenáleží k národům bohatým, jeho životní úroveň u srovnání s jinými národy i malými a menšími je nízká, je daleko za životní úrovní i našich sousedů. Proto mělo u nás sociální zákonodárství zvláštní význam. Jeho pravým smyslem bylo vyrovnati to, oč náš lid byl pozadu za jinými, oč jeho životní míra byla horší, oč byla nižší. Proto ta snaha o dobré sociální zákonodárství.

Není potřebí dnes mluviti o tom, že toto zákonodárství je nenáviděno. To bylo a je dostatečně známo. Je potřebí jen dodati, že dnes přichází se i s takovými názory, které dokazují, že sociální politika, která chrání lid před risikem, plynoucím z pracovního poměru a důsledky kapitalistického společenského řádu, jest institucí škodlivou, neboť prý a "jak napsal nedávno jeden průmyslnický list", výše dávek pro obory sociálního pojištění má za následek zkrácení přímých požitků zaměstnanců a snížení výdělkových schopností nutně vede k omezování spotřeby. Nebylo by zajisté vůbec nutno vyvraceti tyto názory, jež plynou z třídní zášti, hlásané orgány Ústředního svazu československých průmyslníků, kdyby právě nešlo o systém, o názor, který má celá dnes vládnoucí koalice. Nelze sice popříti, že o to, co dělník, úředník a zaměstnanec vůbec platí na sociální pojištění, jest jeho důchod pracovní nižší, ale sociální pojištění bylo nutné, protože vůle platiti za práci jest u našich podnikatelů s několika málo čestnými výjimkami pranepatrná. Můžeme říci kdyby nebylo sociálního pojištění a vůbec sociálních zřízení, že byly by poměry zaměstnanců u nás právě jen o to horší, že by nebylo ani té ochrany, kterou dnes mají. Mzdy by byly stejně ubohé jako dnes, a na nízkých mzdách by byl právě tak budován export, jako je dnes. Jen sociální protivy by byly ostřejší. Českoněmecký orgán československých dřevařů, který jsem si dovolil citovati, jen vyjadřuje totéž, arci naplno, co si myslí celá českoněmecká koalice. Sociální instituce jsou zkrátka luxus, kdežto prázdná agrární musea jsou hospodářskou vymožeností. Průmysl, který si dovede nohy uběhati, když mu hrozí jednou za onoho času, že by měl také pro domácí trh něco udělati a prodati za přiměřený peníz, neopomine po zaměstnancích vrhnouti opovržením, má-li mluviti o sociálních zřízeních. A českoněmecká koalice mu tleská.

Takové je to u nás: bídné mzdy, maximum výkonu a žádná ochrana. Takové je stanovisko k těm, kteří jsou v plné životní síle a kteří rozmnožují majetek národa, zvyšují jeho kulturní úroveň. Jaké pak může býti smýšlení o těch, kteří zasaženi byli ranami osudu a stali se ubožáky, invalidy, stali se neschopnými se živit? Jaké může býti stanovisko blahobytných držitelů moci k těm, kteří utrpěli těžké škody na zdraví za války, kteří ztratili ve válce vše, jaké může býti stanovisko k vdovám, jichž mužové položili život na bojištích a vojenských nemocnicích, jaké může býti stanovisko k sirotám po mrtvých ze světové války? Ctíme hrdiny mrtvé, ale pro hrdinství života nemáme smyslu.

Chcete se diviti, že za takových poměrů předkládá se nám k ústavnímu schválení osnova, která je výrazem té nechuti ke všemu, co je sociálním, ke všemu, co má napravovati hříchy páchané společností, co má zmenšovati škody, působené společenským řádem, jenž je výrazem sobectví? Chcete se diviti, že máme dáti znovu souhlas k osnově, jež jen petrifikuje bídu statisíců a nepřináší jí úlevy ani v nejmenším? S lehkým srdcem nám ji položila majorita na stůl a ani se nezeptala, zda je spravedlivé udržovati zjevnou nespravedlnost, uznanou a uznávanou i těmi, kteří nám tu osnovu dali položiti na stolky.

Váleční poškozenci tvoří zvláštní skupinu v našem životě. Nelze je srovnávat ani s těmi, kteří v práci zestárli a stali se invalidními, nelze je srovnávati však ani s jakoukoliv jinou skupinou společenskou. Váleční poškozenci jsou obětmi války, a tato okolnost je to, která nutí všechny, kterým nejsou následky války lhostejnou záležitostí, aby postarali se také o reparaci těchto škod válečných. Je sice každému samozřejmo, že škody, jež způsobila válka, musí býti napraveny; je každému jasno, že musí býti napraveny škody hospodářské, škody, které vznikly na majetku, které povstaly znehodnocením peněz, zařízení atd. Proto by mělo býti také jasno, že také škody sociální a morální musí býti právě tak napraveny, jako škody hmotné. U škod hmotných uznává se nutnost reparace na plných 100 %, ale nechápe se to plně u válečných poškozenců, ačkoliv, měla-li by vůbec jaká škoda nejpřednější nárok na reparaci, je to právě ta škoda, která způsobena byla na lidských životech, na lidském zdraví, na újmě, kterou trpěly vdovy a sirotci tím, že ztratily živitele a ochránce.

Mělo by to býti jasno, ale není to jasno. Důkazem toho je nejen tato osnova, která ponechává v platnosti nedostatečnou péči o válečné poškozence, nýbrž také výkřik, který zní z memoranda, podaného organisaci válečných poškozenců. Mluví k nám přímo drasticky o bídě těchto lidí a mluví nám také o zapomenutí vůči nim, neboť ukazuje, jak jinak je postaráno o oběti války v jiných zemích, a i v zemích, které jsou chudší, než náš stát. Je přímo ponižující čísti, že důchod válečného poškozence u nás patří k nejnižším důchodům v evropských zemích, je ponižující pro nás čísti, že naše péče o válečné poškozence je mezi posledními. Je to přesně totéž, co zjišťujeme ze statistik mezinárodního úřadu práce: Československo je mezi posledními státy, které dávají souhlas k mezinárodním konvencím o úpravě sociálních otázek. Československo je mezi posledními státy, pokud se týče životní úrovně lidu a výše mezd, a Československo je mezi posledními, pokud se týče péče o válečné poškozence. Zdá se skoro, že se zas blížíme k primátu, k němuž měli jsme blízko po převratu, když jsme přijali první sociální zákon; jen že dnes ten primát bude primátem od konce. Valem blížíme se tomu, býti posledními. A to není jistě čest! U nás však se z toho dělá skoro čest, jak vidíme na nenávisti, se kterou sledujeme každé zařízení, jež nese pečeť sociální spravedlnosti. Reakcionářství a tvrdé přehlížení obecních zájmů na prospěch zájmů třídních a stavovských, toť vedoucí idea dnešních vládnoucích stran, které jen v tomto směru hledají cestu, svou energii. Domnívají se, že tím slouží veřejným zájmům.

Proto musí býti péče o válečné poškozence tak chudá. Vládním stranám českým a německým by bylo proti mysli, udělati jednou cosi jen trochu spravedlivého, když jde o nejubožší z ubohých. A při tom jde o péči, která, jako žádná jiná, jest jen dočasnou. Uvažme, jak rychle vymírají váleční poškozenci! Mizí jeden za druhým, ročně v celých tisících. Jejich zdraví je zlomeno, jejich pracovní schopnost omezena nebo zničena, jejich vůle a životní energie podvrácena. Proto umírají a umírají tím spíše, jestliže nemohou z toho, co jim státní péče o ně dává, žíti aspoň jakž takž. Za deset let trvání republiky snížila se kvota výdajů na válečné poškozence nesmírně a dnes se upírá těm zbylým, aby jejich postavení se zlepšilo. Stejně je tomu tak s vdovami, kterých také ubývá z rozmanitých příčin a nejrychleji ztrácejí se náklady na sirotky po padlých a zemřelých. Dorůstají a přestávají míti nároku na důchod.

Nikdo, zdá se, neptal se, jak působí tato chatrná péče, nikdo neptal se, jak vyrůstají děti, jichž otcové jsou obětmi války. Nikdo neptal se, zda z bídné podpory na dítě válečného poškozence nevyroste nám nový pasivní nebo dokonce škodlivý člen společnosti, zda není škoda malého nákladu tam, kde na místě byl větší, aby s tímto větším nákladem vychován byl platný, zdravý, spořádaný a pracovitý člen národa. Bída je však špatný pedagog.

A přece bylo lze snad i nevelkým nákladem zlepšiti osudy mnoha těchto lidí, které zasáhla válka. Bylo by možno postarati se o to, aby měli zaměstnání jim přiměřená, aby nebyli vypovídáni ze zaměstnání, bylo by možno vyhraditi jim šířeji okruh služeb veřejných, do nichž mohou býti přijímáni. Bylo by možno dbáti i o to, aby dětem válečných poškozenců byla za stejných podmínek dána přednost při přijímání do veřejných služeb. Hlavně ovšem je nutná změna nynějšího zákona. Je tak nedostatečný, že není druhého zákona, který by tak naléhavě potřeboval změny, jako tento. A přece vládní strany nám jej předkládají, abychom dali souhlas k jeho zachování, k jeho podržení i nadále. Vládní koalice neslyší bědování ubohých a řídí se jen svým sobectvím: nedáme nikomu nic, kdo není z nás!

To děje se ve dnech, kdy katolická strana, která ovládá ministerstvo sociální péče, chystá se k velikým slavnostem. A právě v těchto dnech tato katolická strana, strana lidová, předkládá nám osnovu, kterou se má bída válečných poškozenců upevniti na věky. Kristova slova o lásce k bližnímu, o soucitu k těm, kteří trpí, neplatí pro stranu, která dobývá moc světskou, třebas tvrdila, že hájí jen hodnoty duchovní a hodnoty nejposvátnější. Vládní majorita jde s ní.

Váleční poškozenci nedomohou se dříve svých práv, nedomohou se spravedlnosti, dokud o věcech státu budou rozhdovati strany stavovské a třídní. Jen socialism, hlásající spravedlnost pro všechny, může dáti spravedlnost také obětem války. Proto také nedáme svého souhlasu k této osnově a ujišťujeme, že učiníme vše, abychom křivdu napravili, jak to káže zákon boží, jak to káže naše přesvědčení a naše idee. (Potlesk senátorů čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pí. sen. Sehnalová.

Sen. Sehnalová: Vážený senáte! Leží před námi zákon stručných slov >o hranici příjmu, vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců<, jehož působnost podle všech dřívějších zákonitých usnesení se prodlužuje až do opětné nové úpravy. Takto to schválila posl. sněmovna, totiž vládní koalice, a totéž učiní táž koalice zde v senátě. Vládní pánové přecházejí >suše< přes tento zákon, jako by ani o nic důležitého nešlo, a kdyby nebylo zde již konečného data, 30. června t. r., kdy tento zákon končí, a ježto by nastal chaos v příslušném úřadování, leželo by vše ještě v šuplíku u ministerstva třeba několik let, jako to vidíme u jiných návrhů a zákonů, které odpočívají na dně ministerských zásuvek celá léta, jde-li o zájmy sociálně slabých. Zato však byli jsme již velmi často svědky, když se mělo jednati o zájmy silných jedinců vládní koalice, když na př. byly dány na stůl sněmovny zákony o clech, kongrue a návrhy zhoršených zákonů bytových, o zhoršeném soc. pojištění a generálských pensích, o dani z výdělku atd., že předlohy tyto vyřízeny byly s největším spěchem. Zvláště zákon o clech a kongrue byl vyřízen za 6 neděl a sedělo se při tom až do rána v zákonodárných síních, jen aby to už bylo pod střechou.

Ovšem takové zákony již něco přinesou buržoasii do kapsy, proto onen spěch s nimi. Ale co je těmto pánům po tom, že chudáci, mrzáci, váleční poškozenci a s nimi jejich děti, ženy, sourozenci, rodiče, všichni čekají na toto rozhodnutí s netrpělivostí, s úzkostí a s největší nervositou, jak a kdy se tento zákon uskuteční, zdali bude pro ně existenčním minimem?!

A oč zde jde? O hranici příjmovou: u válečných poškozenců samostatných 5000 Kč, u nesamostatných 10.000 Kč! Z toho se přece může královsky žíti! Těmto chudákům není již přece potřebí nějaké pomoci od státu za to, že mají svá těla zmrzačená z války, že jim chybí ruce nebo nohy, místo nich že mají pahýly, že nemohou své zmrzačené nohy bez cizí pomoci ani do obuvi dostati, že nemohou si řádně podati zmrzačenýma rukama ani jídlo do úst, že se musí při chůzi opírati o berle, že z hrůz a děsů válečných zešíleli, že celé tělo schvátila třesavka od hrůz a šrapnelových zranění, že mozková chřipka z nich udělala mrzáky duševní i tělesné, že je zbavila řeči a obšťastnila koktáním a šišláním, že revmatismus je upoutal na lůžko doživotně za úporných bolestí, že vrátili se domů s plicní chorobou, tuberkulosou, končící se smrtí, že střely a granáty jim zohyzdily jejich obličeje, takže vzbuzují úděs a ošklivost u dětí i dospělých, že přišli o sluch, o zrak a v jejich obličejích že jsou pouze důlky tam, kde dříve zářily zdravé oči, že chudáci oslepení vojíni musí do své smrti viděti jen černou tmu a že nemohou viděti tvář svých drahých a krásy přírody! Do nekonečna bychom mohli hovořiti o těch o bědách válečných poškozenců.

A co obdrželi za to muži, kteří šli na válečná jatka zdraví, silní, schopni vyživiti sebe i své rodiny a vrátili se z války jako ruiny, na obtíž svým rodinám? Obdrželi hranici příjmovou a hranici procentní neschopnosti, když se dovolávali podpory. V žádném státě neexistuje hranice příjmová, jenom v "osvobozeném" státě československém může paradovati takový zákon. Zatím co všechny jiné státy upravují svým válečným poškozencům snesitelné žití za všechny přestálé válečné bědy - i ty státy tak činí, které byly poraženy, na př. Německo, ač též tam jsou renty nedostatečné - ale republika Československá a její nynější představitelé ustavičně přemýšlejí, jak by těmto ubožákům ještě více ztrpčili jejich tak dost bědný život nejen snížením hranice příjmové, nýbrž také procentním snížením neschopnosti práce. Právě včera bylo psáno v novinách, že v Bulharsku zvyšuje se vojenským invalidům pense o 20 % - a mají tam velký počet invalidů - a válečným slepcům, kteří potřebují vůdce, přidávají tříměsíční příspěvek ve výši 1500 lvů, ačkoliv i to jest almužna.