My také nemáme naprosto žádných námitek, a to zdůrazňuji, aby se odstranila ochrana nájemníků u těch, kteří jí nepotřebují. To jsme přece hlásali už deset let a hlásáme to zase. My přece nechceme, aby zákon chránil člověka, který toho nepotřebuje. Ať platí! My jsme to hlásali stále. Ovšem i zde bude potřebí, abychom postupovali hodně delikátně, když budeme snad chtíti rozlišovat, kdo potřebuje ochrany, anebo kdo jí nepotřebuje, abychom snad chtěli pojednou vylučovati větší byty, jestliže někdo ten byt potřebuje, má-li velmi četnou rodinu a je to nezámožný člověk, úředník a profesor a pod., to by také nebylo spravedlivé. Samozřejmě, že to odbourání a zrušení ochrany nájemníků nemůže nastati najednou. Také zvýšení činží nemůže nastati najednou. Musí se díti za současného zdvihání mezd a platů. Tedy jestliže chceme valorisovati domovní majetek - a my proti tomu nemáme žádných námitek - musejí se také valorisovati příjmy a platy. Prostě, aby ten člověk to mohl platiti.

U veřejných zaměstnanců si snadno pomůžeme. Těm se zvýší příbytečné a činovné. Ale jak to uděláme u těch druhých, u soukromých zaměstnanců? To ještě nevím. I tu přijdeme s určitými návrhy, jak by se to dalo dobře řešiti.

Tedy úplné uvolnění bytového trhu může nastati jedině tehdy, jestliže zde bude dostatek malých bytů za dostupné činže - to podškrtuji - za takové činže, kterou může drobný člověk platit, i když mu zvýšíme mzdy a platy, abychom mu nesnížili jeho životní úroveň.

Pak, jak jsem naznačil, musíme přikročiti chtěj nechtěj - a jestli my to neuděláme nějakým veřejným zásahem, pak to udělá příroda sama - k určitému sjednocení činží, musí tu býti určitý standard činží. Přirozeně mám na mysli stejné objekty, stejné vzdálenosti od centra, stejnou kvalitu bytů a pod. Přece máme různé činže, jak jsem naznačil, podle toto, jak jsme podporovali stavební ruch. I v těch starých domech máme několik druhů činží. Máme chráněné nájemníky a nechráněné nájemníky. Na jedné chodbě je chráněný nájemník i nechráněný nájemník, který platí už činži podle smlouvy pětkráte, šestkráte větší, než ten chráněný nájemník, a často se stává, že ten chráněný je zámožnější, než ten nechráněný. Kromě toho ve starých domech máme nástavby. To ovšem nebyla šťastná myšlenka. A tam, ačkoli je to někde v 5. poschodí - bývají to mansardy, ne řádné byty - je šestkráte dražší činže, poněvadž jsou náklady o to dražší než dole v I. patře, kde se bydlí nóbl, kde bydlí bohatý zámožný člověk a je chráněn ochranou nájemníků. Jak tohle chcete vyřešiti? Tu musíme dáti hlavy dohromady a řešiti. Jinak, jestliže nesjednotíme činže, jestliže neuděláme určitý standard podle kvality bytů - ale také v těch nových domech, stavěných s podporou nebo bez podpory - jestliže to nevyřešíme, nic jsme nevyřešili, krise bude dále, poněvadž tu nebude konkurence. Koho pak donutíte, aby se šel stěhovati, kde stojí pokoj 6.000 Kč? Řekněte, koho donutíte, aby tam šel?

Samo sebou se rozumí, že to sjednocení činží předpokládá také sjednocení hodnoty domovního majetku a stavebních nákladů. Budeme se musiti na stavební náklady trochu podívati, prozkoumati je i hodnotu domovního majetku také přezkoušeti, abychom se dostali ke standardní číslici. Neuděláme-li to, pomůže si to docela jinak. Novelisovati nejen činže, ale také hodnotu domovního majetku. To nepůjde bez řádného veřejného zásahu. To říkám, a to je problém. Já ho nebudu zde rozváděti, ale myslím, že k němu přijdeme. Budeme musiti něco obětovati, o tom není sporu, a když to neobětujeme dobrovolně, obětujeme to nedobrovolně. Přece dobře víte, že před válkou ty stavební náklady byly usměrněny. Byly asi stejné a také byly asi stejné činže. Byly ovšem také určité nuance, víte, co chci říci, někdo platil ranní slunce, někdo odpolední slunce atd., ale to už jen byly takové diference nepatrné, jinak to bylo všechno ve stabilitě. Dnes už to tak není. Jestliže nedostaneme se k tomu, jestliže ten veřejný zásah neučiníme a nebudeme míti odvahu, no tak, co nastane? Pak si bude pomáhati něco jiného: ten železný zákon o nabídce a poptávce, až bude bytů dost, až budou prázdné a donutí prostě majitele nových domů, že budou muset činže dávati levněji, ale poněvadž draze stavěli, bude to znamenat krachy. Kdybychom neměli si sjednotiti činže, co bychom museli vzíti za standard činžovní? To ovšem majitelé starých domů a domů stavěných za vysoké podpory by se velice smáli, musili bychom vzíti za standard činži v nových domech, stavěných bez podpory státní, kde se stavělo dvanáctkráte dráž, než před dvěma roky. To bychom dělali velké presenty majitelům starých domů, kde hypotéky jsou levnější, a těm, kdož jsou majiteli domů stavěných za značné podpory státu. (Předsednictví ujal se místopředseda Böhr.) Jen si rozvažte. Máte tři hokynáře v jednom bloku. V jednom je stejný krám, takový dům byl vystavěn s 80 % podpory, tam je činže x, taková a taková. Vedle je starý dům, tam ten hokynář platí tolik a tolik. Na druhé straně v témž bloku stejně příznivě situovaný krámek v novém domě bez podpory stojí desetkráte více, než ve starém domě. Jak to chcete udělat? Dává vám hokynář ve starém domě něco levněji než ten, co platí vysokou činži? Nedává. To se musí srovnati. (Hlas: Každý se přizpůsobí!) Přirozeně, že se přizpůsobí. To je problém, a jestli k tomuto jádru nedojděme, nic jsme nevyřešili. Jak jsem již řekl, když se to nevyřeší tím veřejným zásahem, tak se to vyřeší krachem. Prostě ty domy, které se stavěly bez podpory, nebo za nízké podpory, budou se prostě poroučet, poněvadž tam nikdo nebude bydlet, činže půjdou dolu, nebude na placení anuit, bude konec. To si musíme rozmyslit, abychom to tak daleko dopracovali, poněvadž bychom znemožnili stavební ruch, přivedli krisi v celou řadu živností a ovšem také ve finančních ústavech. To přece nechceme. Vláda a zákonodárné sbory zde tedy mají velkou odpovědnost. Zdá se mi, že s tou pštrosí politikou, když budeme strkat hlavu do písku, nikam nedojdeme, když nevidíme, jaká je kolem nás krise, a nikdo neví, jak to vyřešiti. Mohu říci, že nikdo přirozeně nesmí býti zkrácen. Nemůžeme připustiti, aby někdo byl na tom, co vložil do té stavby, zkrácen, nemůžeme připustiti, aby snad byl zkrácen na tom podílu té své práce, kterou vložil do té stavby toho domu, ale nějaké dary, prosím, nejsou na místě, dary z veřejných prostředků. Já bych si přál, by zákonodárné sbory a vláda tuto otázku řešily tak, aby nikdo nebyl zkrácen, tak, aby nikdo nebyl zkrácen na tom svém podílu, a chceme, aby se to skutečně stalo takovým zásahem veřejným, aby nikdo nebyl poškozen. Oddalování a vyhýbání se vyřešení této věci, to je, řekl bych velmi ostré slovo, to už není ani snad nedostatek zmužilosti nebo málo odvahy, nýbrž to je už přímo zločin, který pášeme proto, že nemůžeme tuto otázku vyřešiti tak, aby uspokojila široké vrstvy lidové a aby uspokojila také majitele domů. Tedy bude to těžká operace a čekati teprve, až snad si ta příroda pomůže, až budou stavby padati - nemyslím ovšem skutečně - až si bude pomáhat ten národohospodářský zákon po poptávce a nabídce, až se budou v těch nových domech nabízeti byty za levné činže, ale nebudou se moci platiti anuity, jak jsem řekl, pak to může míti skutečné následky přímo katastrofální.

Já znovu prohlašuji, že se nevyhýbáme spoluodpovědnosti a spolupráci, poněvadž jsme přesvědčeni, že tento problém je problémem neobyčejně důležitým právě pro široké vrstvy lidové, a že si nepřejeme, aby byly poškozeny a že si nepřejeme, aby snad věc řešena byla jednostranně ve prospěch té či oné vrstvy. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Způsob, jakým se u nás projednává věc sociálně a hospodářsky tak významná jako ochrana nájemníků, začíná se stávati skoro již nedůstojným. Statisíce státních občanů čekají rok od roku na konečné zákonité řešení, které jim o příští úpravě nájemného má přinésti jistotu a které má učiniti konec dosavadní trapné nejistotě. Na místě toho dovedly se vláda a parlament dosud odhodlati jen k záplatování bez jakéhokoli systému, s občasným zvyšováním nájemného anebo k prodloužení dočasného stavu. Tento velice neuspokojivý stav nelze nikterak odvoditi od toho, že otázka ochrany nájemníků od samého začátku byla nevhodně projednávána. Nebyl učiněn ani pokus přivoditi narovnání mezi odporujícími sobě zájmy majitelů domů a nájemníků a nalézti smírným vyjednáváním řešení, které by bylo břemena nevyhnutelných mimořádných opatření na pobírání bytové nouze a úpravy obtíží z toho vznikajících spravedlivou měrou rozdělilo na obě skupiny. Bylo ovšem jednodušší celou otázku rozhodnouti podle politické moci, všechna břemena uložiti majitelům domů, i těm, kteří sami trpí nouzí, a nájemníkům, také takovým, kteří nepotřebovali vůbec zvláštní ochrany, poskytnouti výhodu bezpodmínečné ochrany nájemníků. Potřeba nutnosti takovéto ochrany souvisí přece velmi podstatně s úpravou příjmů a nikdo nebude zajisté chtít vážně tvrditi, že pro nájemníka, jehož příjem se v kritické době zdesateronásobnil, nebo zdvacateronásobnil, bylo ponechání starého nájemného existenční nutností. Proto jsem již svého času, v prvých poradách o příští ochraně nájemníků, hájil myšlenku, stanoviti odstupňované přípustné zvýšení nájemného v poměru ke zvýšení příjmů v procentech těchto příjmů. Omezením přípustného zvýšení nájemného podle procent příjmů bylo by se mohlo předem zabrániti nespravedlivému zatížení domácnosti nájemným a přece také majiteli domu zabezpečiti přiměřené a spravedlivé zvýšení jeho příjmů. Snažil jsem se marně uplatniti tuto myšlenku, která ovšem teprve v podrobné diskusi byla by se vtěsnala v pevnou formu. Jen jednou přijala vláda sama zásadu této myšlenky, když při novelisaci ochrany nájemníků navrhovala a vymohla pro roční příjem více nežli 60.000 Kč mimořádné zvýšení nájemného o 60 % základního nájemného. Dnes stojíme zase před pouhým prodloužením stávající ochrany nájemníků, a to do 31. října 1929. Co se má státi po 31. říjnu, jakou měrou a v jakých lhůtách zvýšena býti mají břemena nájemníků a tím také příjmy majitelů domů, je dosud zahaleno v úplné temno. A přece je nejvýš na čase, aby vláda a zákonodárství upustily od dosavadního záplatování a aby připravily konečnou, co do cíle a prostředků pevně stanovenou, úpravu ochrany nájemníků. Při tom ovšem nesmí se přehlédnouti, že každé snižování ochrany nájemníků vzbuditi musí hnutí pro zvýšení mzdy. Toto hnutí nastane přirozeně s největší prudkostí, ale také s největším oprávněním právě v těch kruzích, které při stejných výkonech mají plat, jenž proti době předválečné má jen zlomek dřívější kupní síly. Zmiňuji se zde především, aniž bych vylučoval jiné kruhy, o veřejných úřednicích v aktivitě i na odpočinku, obzvláště o staropensistech. Odpočivné požitky těchto staropensistů stouply asi 2,5krát, ceny životních potřeb alespoň 7,5krát. Tedy dnes již pohybuje se životní míra staropensistů na úrovni, která klesla až na třetinu dřívější výše. Je to takový hospodářský a sociální pokles, že jen lehkovážná lhostejnost a bezcitnost může pomýšleti na to, aby zákonitě stanoveno bylo zvýšení nájemného, aniž by před tím anebo alespoň současně provedeno bylo již dávno splatné, dostatečné zvýšení požitků pensistů a aktivních úředníků. Dovolte mi, abych vám na příkladě blíže vysvětlil poměry. Staropensista měl roku 1914 roční pensi 5.000 K a z toho potřeboval 16 %, t. j. 800 K na byt. Dnes činí jeho pense asi 10.000 Kč a nájemné stouplo na 1600 Kč, takže nyní vynaloží 13,3 % svého příjmu na nájemné. Kdyby jeho odpočivné požitky zůstaly nezměněny, nájemné však bylo zvýšeno na tří, čtyř, pěti, šesti a sedminásobek mírového nájemného, pak musel by pensista vynaložiti 20, 26,7, 33,3, 40, 46,7 % svých příjmů jen na byt. To jsou ovšem nemožné věci. Žádáme proto, aby stanoveno bylo junctim mezi konečnou úpravou ochrany nájemníků a přiměřeným zvýšením aktivních a odpočivných požitků veřejných zaměstnanců v ten způsob, aby osnovy zákonů pro obě tyto věci současně byly v parlamentu podány a podle zákonitého ustanovení současně vstoupily v platnost.

Dovoluji si tudíž slavnému senátu navrhnouti k přijetí následovní resoluci: Vláda se vybízí, aby ještě před očekávanou předlohou o konečné úpravě ochrany nájemníků, anebo nejpozději současně s touto předlohou podala osnovu zákona, která přihlížejíc k zamýšlenému zvýšení nájemného má za účel dostatečné zvýšení aktivních a odpočivných požitků veřejných úředníků a jejich pozůstalých. Při vypracování této osnovy zákona přibrány buďtež k poradám také organisace úředníků a pensistů.

Prosím za přijetí tohoto resolučního návrhu.

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Zimák. Uděluji mu slovo.

Sen. Zimák: Slávny senát! Boli bysme veľmi radi videli, keby vláda bola prišla s predlohou zákona, ktorou by sa bytová otázka vyriešila tak, aby jedon z pozostatkov svetového vraždenia ľudí a kynoženia hodnôt práce bol zasa odstránený. Zatiaľ vláda s jej koalíciou prichádza s príštipkom na znamenie. že utvorit niečo dôkladnejšieho, na to že už nemá schopnosti. A aj tento príštipok stojí temer päť desiatok ľudských životov, ktore boly znivočené zrútením stavby na Poříčí. Ta slávna vládna koalícia v svojej zaujatosti proti socialistom, vo svojom vystatovaní sa pred svetom, že v Československej republike sa môže vládnuť proti socialistom, je hluchá oproti každému hlasu, ktorý zo strán socialistov prichádza.

Tak ostaly volaním do púšte naše hlasy pri predošlom predložovaní zákona o stavebnom ruchu. Poukazovali sme na to, že lehota započatia stavby 1. septembra 1928 robí zákon iluzorným. Sotva vyšiel zákon vo Sbírke zákonov a nariadení, muselo sa už pojednávať o novom predľžení zákona. A dnes ho tu máme.

Je pravda, že otázka bytová je ťažký problém a pri vychádzaní z tohoto problému nejde odlučovať stavebný ruch od ochrany nájomníkov. A práve preto, že je to problém ťažký, nestačí na tento problém koalícia, ktorá má isté mravné defekty. Keby ovšem 2. december 1928 nebol priniesol taký záblesk jasna povedomia na politickom horizonte, mohol by tento bytový problém byť jednoducho riešený podľa vkusu koalície. To znamená, že bola by sa celá ťarcha riešenia tejto otázky uvalila na hospodársky a sociálne slabšie vrstvy tohoto štátu. Ale ruka z 2. decembra napísala koalícii: Mene tekel ufarsin. Preto nemá koalícia tej sily a odvahy, aby otázku bytovú riešila svojím obvyklým spôsobom. Nie je možné hovoriť to, že niet vzoru na riešenie tejto ťažkej bytovej otázky. Máme tu vzor v susednom Rakúsku, nie už v tej cisárskej Viedni, ale v tej Viedni, kde má soc. Demokratická strana rozhodujúce slovo. Tam sa vyriešila bytová otázka tak, že bytová núdza je tam stlačená na minimum a jestliže má kto príčiny horekovať na toto riešenie, tak sú to len tí, ktorým seba väčšie zlaté tela nie dosť veľké. Ovšem také rešenie sa nemôže hodiť tej koalícii, v ktorej majú viedenskí zbožňovatelia zlatého teľaťa toľko sebarovných vrstovníkov.

Nuž veru v republikánskom štáte, ktorý sa chce menovať štátom sociálne pokrokovým, musia sa tvoriť zákony na ochranu slabých. Zákony tie majú sa vôbec tvoriť za účelom hamovania chamtivosti, a hamovanie chamtivosti prispieva k povzbudzovaniu mravnosti.

Vystatujeme sa do sveta, že sme štátom moderným a neuvažujeme, jestli je to pravda, neskúmame, v čom by mala tá modernosť väzeť. Iste je nie modernosťou to, že pracujúcim vrstvám v Československu nedostáva sa spravodlivejšieho podielu, z hodnôt práce, čili, že priveľké procento obyvateľstva Československej republiky nemôže si zaopatriť tie najnutnejšie potreby životné, ku ktorým patrí tiež človeka dôstojné bývanie. Dostal som do ruky hospodársku úvahu, v ktorej badám, že priemyslová výroba v severných štátoch Ameriky hodnotí sa na 62 miliardy dolárov, a z týchto 62 miliárd dolárov sú americké štáty odkázané na vývoz 1,90 miliardy, V Československej republike odhaduje sa celková výroba na 83 miliardy Kč. Z týchto je 20 miliárd vegetabilnej výroby, 10 zvieracej, 32 čiste priemyslovej, 5,2 baníckej, 18 doprava a obchod. Z tejto celej výroby spotrebuje sa v celej Československej republike cca za 62 miliardy a sme tedy odkázaní na vývoz za 21 miliárd. To znamená, že máme slabú konzumnú schopnosť, ktorá slabá konsúmná schopnosť vyplýva z toho, že silní jedinci si uchvacujú nadprílišný podiel na hodnotách práce a nepomerne malý podiel ostáva pre pracujúcich. Potom vidíme tie kontrasty. Tohoto týždňa sa písalo mnoho o hroziacej povodni Dunaja. Z tej príležitosti prišly isté dáta na verejnosť, udávalo sa, že úradne bolo vydeložované 52 rodin, 628 osôb zo 77 domčekov.

Takých domečkov, ktoré sú prilepené k plotu v tej našej Petržalke pri Bratislave okolo tých hríšk, máme na tisíc. Ony sa podobajú viac psej búde, než ľudskému obydliu. A býva tu v nich na 8.000 duší. Naproti tomu ten kontrast. Vzal som si dnes štatistiku bánk z Bratislavy. Tam sa udáva čistý zisk koncom roku 1927, úplne čistý zisk po odpísaní všetkých rezerv. 28,5 mil. Kč. A stojí snáď za poznamenanie, že na týchto 28,5 mil. Kč participujú čsl. banky, tie nové banky, 61 %, maďarské banky 11,75 %, nemecké 16 % a smíešané banky 11,5 %. To pripomínam preto, že to národniarstvo, tá láska k republike a láska k čsl. národu by sa maly prejavovať na iném mieste, na tom všenárodnom a sociálnom poli.

Včera sme odhlasovavali zákon almužnický, pri ktorom sa hovorilo: dali by sme viac, ale odkiaľ to vziať? Dnes odhlasovávame zákonné provizórium, lebo predľženie zákona definitívneho na riešenie bytovej otázky nemôže sa pripraviť, vyhotoviť, poneváč sa zase počíta: kde to vziať?

A pri tom vidíme, že sa v Bratislave vystavala budova za 18 mil. Kč a ak sa vystavila robí starosti, čo sa do nej má dať? Pomenovalo sa to >zemedelským muzeumom<, ale zemedelské muzeum to není; sú tam tanečné siene, kaviarne, restauranty, herne, kluby, všetko možné. Zkrátka, budova stála a muselo sa tam niečo umiestiť. Vedľa toho je treba připomenúť, že voľajakých 4 mil. dali sme do Bulharska, voľajakých 23 mil. dalo sa ostrihomskému arcibiskupstvu a keď sa žiada voľajaký milion na sociálne opatrenie, je zkrátka koalícia v rozpakoch a prez toľko lásky k bližnému a čsl. národu a toľko hlásanej lásky a pochopenia k sociálne slabým vrstvám klade sa otázka: odkiaľ že na to vziať!

Pri dobrej vôli, pánovia, a pri porozumení úkolu nášho štátu, že tento štát má byť sociálnym, pokrokovým, musia sa najsť pramene a prijmy k tomu, aby ta najväčšia bieda a nespravedlnosť sa odstraňovala. Ovšem, opakujem ešte raz, že táto koalícia ku riešeniu týchto otázok schopná není, poneváč má mravné defekty. Tieto mravné defekty vidime v Bratislave, že tam v tej vládnej koalicii, ktorá má dbať na bezpečnosť a česť tohoto státu, člen jej sedí vo vyšetrovacej väzbe pre úklad a pre špionáž proti Československej republike.

Slávny senát, i tu v senáte je treba byť na stráži, poneváč i tu sú prívrženci t, zv. vacuum juris, totiž bezprávného stavu a my budeme na stráži a budeme dbať toho, aby prívrženci takýchto názorov, že v Československej republike môže zavládnuť raz nezákonný stav, aby ten stav, keby mal zavládnuť, postihnul len tých, ktorí si takého stavu prajú.

Budeme dbať toho, že pokiaľ budú zákony v Československu, v duchu ústavy, platné, postaráme sa o to, aby nad námi tu v senáte nezasedal, tu na tomto predsedníckom stolci senátor, ktorý je privržencom úkladov Tukových. (Souhlas.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. Fijala.

Sen. Fijala (německy): Dámy a pánové! My komunisté neoddáváme se žádným ilusím o ceně prodloužení tohoto zákona. Je tomu se stavebním zákonem právě tak jako se všemi ostatními zákony, na kterých se usnáší většina měšťáckého parlamentu. Slouží zájmům majetných a směřují proti zájmům pracujících a tam, kde se zdánlivě béře zřetel k sociálně-politickým potřebám pracujících, jak tomu je na příklad u stavebního zákona čl. 44. stačí kaučukové paragrafy a mezery zákona, aby tyto zdánlivé ústupky byly jednoduše zrušeny. To ukazuje nám několik nejpádnějších případů z praxe, ke kterým se tuto odvolávám. Mohl bych uvésti sta případů, omezuji se však jen na několik. V nitranském okrese žádali v nesčetných obcích malorolníci a dělníci na základě stavebního zákona na příslušných místech za vyvlastnění stavebních míst. Konstatuji, že se nalezlo jen v obci Výčapy-Opatovce 70, Šuránky 25, Perkovce 20, Ivánka 35, Berencs 60, Velké Janíkovice 50, Andač 15, Hornie Lefantovce 27 žadatelů, kteří si chtěli vystavěti skromný domek, kterým však úřad v tom zabránil. Malorolníkovi Balazsovi a soudruhům ve Výčapech-Opatovcích byla například žádost, ve které se svými soudruhy žádal za vyvlastnění stavebních míst, okresním hejtmanstvím v Nitře vrácena s odůvodněním, že příslušný pozemek leží mimo stavební čáru, čemuž tak není; hraničí těsně na poplužní dvůr skoro uprostřed obce. Žadatelům Šulaku Josefovi a Gregoru Davidovi a soudruhům, rovněž ve Výčapech-Opatovcích, byla žádost téhož obsahu vrácena s odůvodněním, že opomenuli udati číslo parcely velkostatkářům při jednání v prvé stolici. Tímto způsobem bylo ve Výčapech-Opatovcích všem zabráněno vystavěti 70 domů. Žadatelé se odvolali. K úřednímu vyšetření případu byla do Výčap-Opatovců vyslána vyšetřující komise. Komise ignorovala, jak se to patrně sluší, obecní zastupitelstvo. Odebrala se k velkostatkáři, jenž ji knížecím způsobem pohostil. Při víně a cikánské hudbě dohodla se pak komise a velkostatkář na úkor malorolníků a dělníků. Tomu se říká úřední dbalost a respektování zákonitých ustanovení. V Ivance u Nitry byla žádost několika dělníků za vyvlastnění přiměřené části tamního velkostatku hejtmanstvím zamítnuta s podivným odůvodněním, že se v tomto případě jedná o půdu prvotřídní jakosti, z kteréhožto důvodu nelze provésti vyvlastnění. Dělníkům bylo poraděno, aby se stran přenechání stavebních míst obrátili na malorolníky.

Zde tedy využívá okresní paša své úřední moci k tomu, aby si tropil žerty z rodin domkářů, V Horní Lefantovce bylo v jistém případě slíbeno dosažení stavebního místa, ale neptejte se za jakých pobuřujících podmínek. Tak zvané >vyvlastnění< může se státi, prohlásí-li domkáři a dělníci ochotu platiti lichvářskou cenu 25-30.000 Kč za katastrální jitro. Ačkoli velkostatkář prodával 1 m² za 80 hal. z volné ruky, žádá úřad 5 Kč za l m², k tomu ještě od dělníků, kteří 120-160 dní v roce pracují za nepatrnou mzdu 8-12 Kč po celý den. Tímto způsobem jsou tito ubozí dělníci, kteří po celý svůj život tvoří statky, odsouzeni k tomu, aby nadále zůstávali ve svých bídných děrách, které nejsou ničím jiným nežli semeništěm tuberkulózy, a aby se svými rodinami hynuli.

V obci Bojnici okres Prievidza, panuje, jako ve všech slovenských obcích, strašná bytová nouze. Obec sama nemá žádného stavebního místa. Poslední kus půdy uloupil jí hrabě Pálffy. Rozšíření obce je skoro nemožné, poněvadž okolní pozemky patří výhradně dědicům Pálffyho. 45 malorolníků a dělníků pokusilo se na základě stavebního zákona nabýti stavebních pozemků. Podali své žádosti za vyvlastnění stavebních míst z Pálffyho velkostatku u okresního hejtmanství. Okresní hejtmanství vyšetřilo důkladně poměry žadatelů a vyhovělo jejich žádosti. Půda byla vyměřena, cena stanovena znalci a se schválením župního úřadu odevzdána žadatelům. Mimo to zaplatili žadatelé 6.000 Kč jako náhradu za zrušení staré štěpnice. V tomto případě zdálo se nejdříve, jakoby domkáři a dělníci měli něčeho dosíci. Ale ubožáci se přepočetli, neboť byly zde nejvyšší instance, na které se obrátila jedna z dědiců, totiž kněžna Odescalchi. Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch dědiců Pálffyho, kněžny. Mezitím vzali ubozí dělníci a domkáři rozhodnutí prvé a druhé stolice vážně, vystavěli 6 domů, a nyní následuje z výroku nejvyššího správního soudu, že tito dělníci a malorolníci musí buď své vystavěné domy strhnouti a odejíti, anebo že musí za pozemek platiti lichvářské ceny, které jim nyní kněžna Odescalchi, resp. správa velkostatku Bojnice může diktovati.

Takovým způsobem se všem utiskovaným masám sedláků a dělníků ukazuje, co pro ně znamená pozemková reforma a stavební zákon. Jako slouží pozemková reforma zájmu velkostatkářů a oficielní korupci, tak slouží také stavební zákon ve skutečnosti jen majetným třídám. Na těchto praktických datech poznávají tito a všechny vykořisťované masy, že na půdě demokratického a kapitalistického společenského řádu nemůže býti hospodářského pokroku a politického osvobození. Stavební zákon a zabírání půdy v zájmu pracujícího obyvatelstva existuje jen v proletářském sovětském ruském státě. Tam dělníci a sedláci svojí diktaturou zničili čili diktaturu majetné menšiny a půdu a výrobní prostředky přidělili těm, kteří jsou povoláni je zpracovati v zájmu veškerého pracujícího obyvatelstva. Chtějí-li pracující zlepšiti své postavení, musí se dáti cestou sociální revoluce. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Časný.

Sen. Časný: Vážený senáte! Jedná se o prodloužení zákonů na ochranu nájemníků, o stavebním ruchu a exekučním vyklízení místností a poukazuje se na to, že obhospodařování potravinami bylo již dávno zrušeno a že také není již důvodu pro to, aby byla na delší dobu zákonem prodlužována ochrana nájemníků.

Nelze srovnávati vázané obhospodařování potravinami s ochranou nájemníků. Je pravda, že vázaným obhospodařováním zůstaly chráněny jen byty. Je však rozdíl mezi spotřebou pro denní výživu a ochranou nájemníků. Denní spotřeba závisí na plodinách zemědělských a živočišné produkci z tuzemska a na dovozu z ciziny. Tyto věci jsou snáze obstaravatelné. U staveb to tak snadné není. Také průmysl s obchodními smlouvami hraje veliký úkol svým vývozem za účelem docílení normálních cen zemědělských plodin a výrobků. Jinak s byty. Byty v nových domech drahé a nájemníkovi-dělníkovi nepřístupné. V mnoha starých domech jsou většinou byty špatné, nezdravé, stavěné z materiálu, který je zdraví nanejvýš škodlivý. Zejména škodlivé jsou tyto byty pro děti a malé děti zvláště. Malé děti v takovýchto bytech podléhají lehko nemocem, hlavně infekčním a mívají v mnoha případech za následek i úmrtí. Tyto nemoci jsou tuberkulosa, skrofulosa a jiné dětské nakažlivé choroby: spála, spalničky, záškrt, zajíkavý kašel atd. Jsou zde také případy chudokrevnosti následkem nedostatečného okysličování krve a, jak to u chudobných lidí bývá, zejména tehdy, když těmto dětem nedostává se dostatečné a výživné stravy. Také se objevuje celá řada příznaků následkem ochuravění zažívacích orgánů, jako nechutenství a jiné. Nejen dětem, ale i dospělým škodí na zdraví bydlení v uvedených již bytech. Tak dospělí podléhají tuberkulose, chudokrevnosti a řadě jiných příznaků nemocí následkem chorob požívacích orgánů. Nemocný při každé nemoci je ohrožen v těchto bytech do té míry, že léčení je ztíženo vlhkostí a nedostatečným množstvím potřebného kyslíku. Vedle toho je zde vážné nebezpečí v přenášení nákazy na blízké i vzdálené okolí.

A i v těchto bytech měli by tito nájemníci novým zákonem pro 1. listopad 1929 připravovaným o bydlení býti připraveni. Je potřebí zákonem napřed se postarati o stavební ruch, aby bylo postaráno o byty, než by nastalo vypovídání z bytů. Ze zdravotních důvodů pak by vláda měla vydati nařízení, aby zdraví škodlivé byty byly hygienicky upraveny, aby neohrožovaly zdraví a byly lidem přístupny k obývání.

Zákon o ochraně nájemníků, t. j. o zrušení ochrany nájemníků, bude se, nebo má se projednávati v jarním zasedání. Potřebujeme zákonu proti libovolnému zvyšování nájemného, proti zvyšování stavebních pozemků, proti zvyšování cen stavebních potřeb.

Tu jest úkolem vlády, aby v tomto směru učinila potřebná zákonná opatření. Národní demokraté jsou pro zrušení ochrany nájemníků. Vyslovili se pro vyšší platy úřednictva, jsou pro stavbu domů na státní náklad pro státní zaměstnance. To je stanovisko socialistických stran. Jistě, že do 31. října 1929 nebudou ty domy postaveny, aby, bude-li provedeno zrušení ochrany nájemníků, byly pro státní zaměstnance potřebné byty postaveny. Dělnictvo zrušením ochrany nájemníků v boji o vyšší mzdy bude míti u mnohých příslušníků národní demokracie své nepřátele a bude mu potřebí sváděti těžké mzdové boje.

Zrušením ochrany nájemníků půjdou ceny bytů do horentní výše. Ti páni, kteří připravují zrušení ochrany, nebudou nijak při tom mysliti na těžký úděl dělníka. Zástupci živnostenské strany z důvodu příslušnosti ke koaličním stranám, budou na zákoně o zrušení ochrany nájemníků spolupracovati i pro něj hlasovati, a tak provedou dílo proti malým živnostníkům a malým obchodníkům. Živnostník, obuvník, krejčí, truhlář, zámečník, klempíř a jiní živnostníci i malí obchodníci, odkázaní na místo a okolí, ve kterém se zavedli a mají svoji živnost, budou existenčně poškozeni, ne-li zničeni.