Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Myslím, že projednávati najednou tři provisoria ve věci tak vážné, jako je stavební ruch a bytová otázka, je trochu mnoho. Mám za to, že pomalu v našem státě žijeme vůbec v samých provisoriích. Všechno řešíme jen na polovic, všechny zákony, které děláme, děláme už u vědomí, že je budeme v krátké době zase novelisovati. Také i v této věci - a to je klasickým dokladem naší nerozhodnosti - každým rokem říkáme, že vybudujeme už definitivní zákon o stavebním ruchu a zákon bytový. Jak pravím, říkáme to každý rok, ale každý rok vždy přicházíme s určitým provisoriem, jednou delším, podruhé kratším. Tentokráte opět říkáme, že to jest jenom provisorium, ale já tomu nevěřím, poněvadž mám za to, že touto věcí se budeme ještě jednou nebo i vícekráte zabývati. Není prostě odvahy, není zmužilosti, abychom vyřešili tuto věc. A já bych spíše řekl, že není dostatek důvěry mezi stranami, a také i mimo strany. (Různé výkřiky.) Nevím, jak bych nazval tu atmosféru, která tu byla vyvolána, a která je skutečně v pravém slova smyslu u nás k zalknutí. To není již ušlechtilé zápolení o idee, o myšlenky, o světové názory, jak bychom si představovali skutečný politický a parlamentní život.

To, čeho jsme dnes svědky, je takový >Kuhhandel< a tu i tam někdy i diktát. Je to také snad i pýcha, když, už nechci říci to zlé slovo - zpupnost. Mám k tomu doklady. Přece po zemských volbách největší politická strana prostě si chtěla diktovati. Řekla a napsala to také - vždyť jsme to četli v jejím hlavním orgánu: Buď budete řešiti živočišná cla, pojišťovny a nevím co všechno - anebo, prosím, zeptáme se voličů. To přece byl diktát a chápu, že si jej druhé strany nedaly líbiti a nechtějí si jej dáti líbiti a že se brání. Tím právě bylo tu vyvoláno určité ovzduší, které, jak jsem řekl není dýchatelné a které také znamenitě bylo charakterisováno nedávno úvodníkem v >Lidových Listech< z 15. března, kde dobře napsal Sádecký, že tady cosi visí ve vzduchu nad našimi hlavami a že všechny strany se uhýbají, aby jim to na hlavu nepadlo. Každý ví, že tu něco je, že něco má spadnouti, každý se bojí, aby to jemu nespadlo na hlavu. Řeknu to jinak, každý se bojí, aby nebyl tím >Černým Petrem<, ale někdo se tomu nevyhne. Taková je nálada v koalici. Já ji pouze naznačuji. Nejsem snad nepřítelem té druhé garnitury, jak je dobře známo. Koalice je v soumraku, anebo, abych užil biblických slov, připozdívá se.

Za takového stavu věci je tu dnes osmička nebo šestnáctka nebo - nevím, kde kol. Modráček to vzal - je tu čtyřiadvacítka. Budiž, snad čtyřiadvacítka dokonce. Dnes je tu šestnáctka. Konečně přichází také senát k platnosti, poněvadž je tam 8 poslanců a 8 senátorů. Bylo řečeno, že dokonce snad do dvou měsíců, do května, se přijde s definitivní úpravou bytového zákona a ochrany nájemníků, tedy se zákonem dlouhodobým s konečnou platností. Já tomu nevěřím. spíše myslím, že přijde něco jiného. Vždyť umíme čísti. (Sen. dr Procházka: Nemalujte čerta na zeď!)

Prosím, ne v našich listech, v listech oposice, ale v koaličních listech. Vždyť čteme ty úvahy, umíme čísti a rozumíme, co se chce napsati mezi řádky. To je volební ovzduší. K čemu to zapírati? To už nejsou úvahy politiků na dvě až tři léta napřed, to jsou volební úvahy - a řeknu to ještě trochu drastičtěji - to jsou volební šlágry. Ta cla, potom státnězaměstnanecké otázky i otázky soukromých zaměstnanců, to jsou volební hesla. Mám za to, že i bytové věci už nejsou ničím jiným, nežli volebními hesly.

A což pak ty postuláty Němců? Jestli pak už se ve vládní většině trochu o nich přemýšlelo? Tu bych mohl užíti opravdu slova >zpupnost<. Dnes v zemském zastupitelstvu stal se takový případ, kdy i vládní Němci opustili zasedací síň, (Sen. Hubka: Už se zase vrátili!) poněvadž se tam užívá státního jazyka. Mám za to, bychom měli už jednou o věci hodně přemýšleti, a zejména měly by přemýšleti ony strany, které snad činí rozdíl mezi národním a národnostním státem a chtějí činiti ten rozdíl, a zdá se, jako by to bylo faktem. Což pak je ta národní autonomie už hotovou věcí? Zdá se, jako by to bylo, jako bychom se smiřovali již s tím osudem. Loňského roku jsme musili odrážeti školskou autonomii, jestli se pamatujete. Tehdy se to ovšem vymlouvalo, že to nebyl oficielní elaborát, nýbrž že to byl jen elaborát některého úředníka. Byl to pokusný balónek, a musíme žalovati, bohužel, že byl odražen velice slabě a chabě právě s většinových stran. Tak jsem si vzpomněl, co by se bylo stalo za Rakouska, kdyby někdo přišel s podobnou myšlenkou jaké by to byly tábory a protesty. A takto to odbylo učitelstvo se svými schůzemi. Kdyby se nebylo vzchopilo učitelstvo proti tomu, nikdo by se byl neozval. Jdeme s kopce dolů. O těchto věcech bylo by dobře mnoho přemýšleti. Za tohoto stavu věci nevěřím, že bychom opravdu chtěli vyřešiti za několik měsíců bytový zákon a stavební ruch. Není odvahy a zmužilosti, a nebude jí. Dokud bude trvati toto politické provisorium, bude také trvati toto bytové provisorium. (Sen. dr Procházka: Pitomé provisorium? - Sen. Hubka: Člověk tak slyší bytové skoro jako pitomé provisorium!) Snad by i to bylo dosti případné. Já nazývám skutečně dnešní většinu politickým provisoriem, nazývám ji tak proto, poněvadž velká část, řekl bych, převážná část, ten hlavní činitel v tom výrobním procesu, t. j. pracující člověk není vlastně zastoupen, v této většině je zastoupen z velké části výrobce, tedy kapitál. Aby mně bylo, prosím, dobře rozuměno. Nepodceňuji kapitál a nejsem jeho nepřítelem, poněvadž říkám, že kapitál a práce jsou nezbytnými složkami ve výrobním procesu, i kdybychom zde nastolili jakýkoli řád. Je to jako hmota a síla ve fysice. To jsou nezlomné zákony, a stejně tomu je tak i zde. Ale fakt je, že dnes pokládáme tuto většinu za jednostrannou zástupkyni jen vlastně velké části výrobních vrstev, a ne také pracujícího lidu.

Řeklo se nám, že jsme snad dobrovolně odešli z většiny a vlády. Víte dobře, že tomu nebylo tak a specielně ne... (Sen. Jílek: Ve vládě ještě jste!) Vy nám pořád chcete něco takového imputovati, ale, bohužel, tomu není tak. Říkáte, že jsme prý odešli dobrovolně, ač víte, že to není pravda, že jsme se do poslední chvíle namáhali, abychom vyřešili ten konflikt. My jsme se nikterak nevzpírali, aby se vyřešila celní otázka, ale chtěli jsme, aby se současně řešila také otázka průmyslových cel. A dnes se to bude dělati. Myšlenku tu jsme již tehdy nadhazovali, že je diskutábl. My jsme přece nechtěli zemědělství snad tak obnažiti, aby bylo prostě zbaveno ochrany. To nám ani nenapadlo. Ale mám za to, že ta cla byla jenom záminka, že už zde byla připravena občanská většina z důvodů docela jiných. To nám konečně jednou poví historie, že to byla jenom prostě záminka a že jsme musili odejíti, poněvadž to snad vyžadovaly jiné, snad dokonce i vyšší zájmy. Ale budiž! Jen aby strany, které podlehly tomu diktátu - bohužel, že to tak musím nazvat, když se jednalo o cla, poněvadž jiného to nebylo než diktát, když se řeklo právě zde: do 14 dnů musí tato věc býti vyřízena - nepocítily to potom na vlastním těle samy, až se budou řešiti jiné otázky. To pocítí hodně strana lidová, strana národně demokratická a živnostníci, to zdůrazňuji. Počkejte, až se bude jednati o uvolnění těch drobných provozoven, co pak asi tomu řeknou. Mám za to, že při nejmenším stojíme jednou nohou ve volebním ovzduší, a že proto za takového stavu nic definitivního v těchto vážných otázkách se nevyřeší, poněvadž bez otřesu se to neobejde, a myslím, že dnešní doba není způsobilá k tomu, aby se takové otřesy mohly riskovati. Ale my bychom si tohoto vyřešení sice přáli, ne snad, že by se odvalil ten kámen, ten balvan, který snad stojí v cestě našemu vstupu do vlády, do většiny, ale i kdybychom byli v oposici, ale přáli bychom si toho a nevzpírali bychom se ani spolupráci, poněvadž víme velmi dobře - to zdůrazňuji - že se zde bude jednati o vyřešení problému nesmírně důležitého, který hluboko zasáhne do našich sociálních poměrů. Bude to operace, jsem o tom přesvědčen, dosti bolestná. Ale čím více to budeme protahovati, čím více to budeme prodlužovati, tím více to široké vrstvy pocítí na vlastním těle. To je choroba, to je vřed, co dnes tu je, a my se musíme věci podívati skutečně tváří v tvář. Ten poslední zbytek vázaného hospodářství bytového, to je vřed na našem jinak hospodářsky zdravém těle. Dostali jsme se takřka ze všech nebezpečí, která zde byla ve věcech hospodářských, ale tuto věc jsme strašlivě zanedbali, zkomplikovali a k této chorobě se přidružila celá řada nových nemocí. To myslím, že bude cítiti každý. Teď bude ta operace bolestnější. Já bych se jí nebál, ale bojím se spíše toho, že chceme tuto krisi prodlužovati a že operace bude tím bolestnější, čím více její řešení budeme odkládati. Bojím se, aby to u nás nedopadlo jako v Římě r. 1870, a ta je přiléhavá reminiscence. Když se Řím stal hlavním městem sjednocenné Itálie, nastala stavební horečka, která se stala katastrofou pro podnikatele staveb a finanční ústavy. Bojím se, aby se něco podobného nestalo u nás. Krok, vlastně kroky, se už k tomu staly. Obávám se, že jsme příliš mnoho času promarnili těmi experimenty, těmi provisorii, které jsme dělali, a bojím se, aby už nebylo pozdě.

Ale co nás senátory jedině může utěšiti, jest okolnost, že jsme chtěli řešiti věc r. 1920 a 1921 docela jinak než poslanecká sněmovna. Měli jsme tehdy diametrálně se lišící názor na věc. Bohužel byli jsme oslyšeni v těchto svých názorech - vlastně znásilněni, jen si to řekněme - byli jsme prostě oslyšeni v tak nesmírně důležité věci, což nás ovšem jen omlouvá, ale nezbavuje nás to také odpovědnosti, poněvadž jsme se měli tehdy brániti a setrvati na vládních návrzích, které jsme měli v soc. politickém výboru projednány a dokonale prostudovány, rovněž různé návrhy stran. Ale my jsme se musili podrobiti, když se řeklo výslovně, že to musíme spolknouti všechno i s těmi chlupy. Kdybychom tehdy bývali šli za svým svědomím a kdybychom bývali nepodlehli tomu tlaku, už dnes jsme byli v normálních poměrech se stavebním ruchem, už dnes jsme měli volný bytový trh a neměli jsme vázané hospodářství, a žádnou ochranu nájemníků. Někdo by mohl říci: K čemu ty rekriminace, tím se nic nespraví! Já říkám: to nejsou rekriminace, to je do určité míry diagnosa. Musím se vrátiti k tomu zlu, jak vzešlo, abych věděl, jak je mám léčiti, abych, mohl sáhnouti ke správné therapii. Musím hledati prostředky, jak bych vyřešil ten chaos. My však pomalu už ten chaos ani nevidíme, už si ani nejsme vědomi, jaké jsme tu nadělali hlouposti, a proto se musíme na tu věc podívati, jak je ve skutečnosti. Mluvil jsem o těch rekriminacích, ale ono by neškodilo, kdybychom mohli takové tvrdošíjné politiky, kteří chtějí míti svůj justament za každou cenu a kteří experimentují, něčím stigmatisovati, aby byli znatelní. Víte, že jsme začali experimentovati s různými věcmi, s pozemkovou reformou, s měnou atd. Dnes mluví se o zlaté měně. Samé experimenty - daňová věc je také experimentem. Všecko jsem to naznačil již s počátku.

Nebylo by škoda, kdyby se tvrdošíjní politikové, kteří nechtějí řešiti věci kompromisně, nějak označili. Ukáže-li se potom jednostranné řešení podle nahodilé konstelace politické, podle politické moci a pod. nesprávné - jak se dnes ukazuje správní reforma ne jen z našich řad, nýbrž i z řad většinových stran, nebo jako je vyřešení finanční otázky samosprávných svazků - řekne se: Stala se chyba, napravíme to novelou.

Přál bych si, aby takoví politikové byli tak označeni, jako se to dělo svého času ve Frankfurtě nad Mohanem. Tam se množily zaviněné úpadky a konšelé to vyřešili tím způsobem, že uložili těm, kteří byli usvědčeni ze zaviněného úpadku, aby nosili šedivý cylindr, aby byli znatelní. To by těch cylindrů po Československé republice chodilo!

Musíme jíti na kořen zla. Nemohu nazvati než zlem to, co jsme zde podědili po válce ve věcech bytových a stavebních. Po válce se to vyskytuje všude. V Berlíně to bylo r. 1871 také, když se Berlín stal přes noc hlavním městem po vyhrané válce francouzsko-německé, kdy vypukla ohromná krise. To je zlo, a to se nedá řešiti jinak než mimořádnými opatřeními, a já bych řekl přímo drakonickými opatřeními. My jsme to chtěli v senátě tak udělati, jak se pamatujete, a výslovně jsem to řekl: mimořádné poměry, které jsme zde našli, musíme řešiti mimořádnými opatřeními. V poslanecké sněmovně ovšem řekli opak. Tam řekli: >Mimořádné poměry musíme řešiti volností a svobodou a vznícením soukromého podnikání za vydatné podpory ze státních prostředků<. A tento diametrální rozdíl nás přivedl tam, kde jsme, a může míti katastrofální následky pro ty - a to zdůrazňuji - kteří do staveb ukládali eventuelně svoje úspory, kteří do toho vložili celé své jmění. Řeklo se, že odstranění vázaného hospodářství potravinami a životními potřebami mělo blahodárné účinky. To bylo pravda. A řeklo se a zdůrazňovalo se také, že, uvolníme-li bytový trh, odstraníme-li ochranu nájemníků, že se stane cosi podobného. Ale to je veliký rozdíl, my jsme byli za války blokováni. Potraviny se sem daly dovézti, ale byty se nedají dovézti. To je veliký rozdíl mezi tím, co mohu dovézti, a mezi tím, co nemohu dovézti.

My jsme měli tehdy hleděti, abychom mimořádnými opatřeními a donucovacími prostředky odstranili bytovou nouzi, abychom se dostali co nejrychleji do normálních poměrů. A proto jsme přišli s různými návrhy. Projednali jsme velmi dobrou věc, na příklad úřad bytové péče, v jehož čelo bychom postavili zdatného technika, jehož bychom byli bývali vybavili diktátorskou mocí, aby mohl čeliti lichvě pozemky, aby mohl určovati cenu pozemků. My jsme ho chtěli vybaviti mocí, aby mohl upravovati také ceny stavebních hmot. A nejen to; jestliže jsme dovedli dosaditi donucovací správu do různých objektů zemědělských a jiných, tak bychom to byli učinili i u cihelen, kdyby se byly zdráhaly vyráběti stavební hmoty za stanovené ceny podle valuty. A aby se neřeklo, že snad jsme chtěli zešněrovati jen výrobce, chtěli jsme zde v senátě učiniti opatření, aby stavební komisař byl vybaven mocí, aby mohl regulovati mzdu, aby ani lichva s prací nebyla zde možná. Prostě chtěli jsme zde v senátě, aby každý přinesl nějakou oběť ve prospěch velké věci. Takové věci se nedají řešiti v rukavičkách.

Dále jsme zde projednali zákon o stavební povinnosti, věc nesmírně důležitou, kde jsme chtěli uložiti povinnost podnikům, které rozmnožovaly své objekty, stavěly továrny, rozšiřovaly se, nebo se sem přenesly z ciziny, aby stavěly pro své dělníky a úředníky byty a kanceláře. Vždyť bytová krise ve velikých centrech byla z veliké části zaviněna také tím, že se proměňovaly byty v provozovny a kanceláře. (Sen. Hubka: Zde byl také stát, státní správa!) Ano, i státní správa byla velikým vinníkem v této věci. Já ji nijak neomlouvám.

Dále jsme přišli s návrhem, aby bydlící přispívali na nebydlící. Přišli jsme před několika lety s návrhem, aby byl vytvořen bytový fond, aby část zvýšené činže připadala do toho fondu. Vždyť majitel starého domu - a já vím, že zejména ti, kteří mají malé byty, nejsou na tom dobře - přece jenom měl levnou hypotéku, on by se byl spokojil, a ten nájemník by byl býval rád přispíval, když levněji bydlil, na toho, kdo vůbec nebydlil. To se také zamítlo. Přišlo se s nucenou půjčkou. Byli to sociální demokraté: Řeklo se: Nucená půjčka by nám škodila v cizině. Tehdy se harangovalo ministerstvo zahraničních věcí, aby se to zamezilo. Ale cizina by nám dobře rozuměla, že chceme odstraniti něco, s čím ona zápasila také. Vždyť ve všech státech zápasili s krisí bytovou a stavební, a ve všech státech ji šťastně vyřešili, jenom u nás ne. Jestliže říkáme, že jsme posledním státem, čí je to vina? To je vina naše.

A teď je důležito, abychom si přečetli, co řekli tehdy v poslanecké sněmovně a co jsme řekli my. Tam řekli: >Nelze v dnešním napětí poválečném řešiti rány světovou válkou sociálnímu životu zasazené pouze mocí a diktátem, naopak nápravu lze zjednati jen časem a probuzením zájmu ve všech vrstvách; avšak především v těch vrstvách obyvatelstva, jímž má býti pomoženo a které krisí trpí v té či oné formě. Jen společným přispěním všech zájemníků lze za pomoci státu zdolati vše, když stane se tak rychle, a včas. Ale ani to nestačí. Proto nezbytno je, mobilisovati kde koho, a všichni jsou povinni přinésti oběti společné věci.

Tudíž: družstevnická forma podnikání staveb, stavby obecní a dosavadní iniciativa státní neodstranily bytových nedostatků, a proto je třeba vznítiti iniciativu soukromou.<

Tehdy prostě jsme musili tomu tlaku povoliti. My jsme sem dostali předlohu a opravili jsme ji po stránce formální, nedělali jsme žádných oprav meritorních. Ale poslanecká sněmovna setrvala tehdy na svém původním usnesení, setrvala i na těch chybách a řekla: Vy to musíte spolknouti i s těmi chlupy. Já tehdy jsem byl referentem a napsal jsem o té věci toto: >Je přirozeno, že vládní návrhy zákonů o stavebním komisaři a jmenovitě o stavební povinnosti nebyly populární< - to věřím, že nebyly populární - >neboť ukládaly četné nepříjemné povinnosti hlavně výrobcům stavebních hmot a pak také stavební povinnost větším podnikům.<

Tak diametrální byl názor mezi našimi názory a názory poslanecké sněmovny. Jestliže se různé věci musily opravovati, které jsme my chtěli opraviti, pak myslím, že to, co jsem řekl o těch tvrdošíjných, tvrdohlavých politicích, bylo na svém místě a bylo by na svém místě. Konflikt, který vznikl mezi námi a poslaneckou sněmovnou, byl konfliktem nikoli na věc a cíl, nýbrž byl to konflikt na prostředky. A dnes po 8 letech musíme říci, že myšlenka, kterou tehdy propagovala poslanecká sněmovna a také ji prosadila, totiž myšlenka vznícení soukromého podnikání za vydatné podpory státní, zkrachovala nadobro, a že tuto krisi máme ještě dnes, že se s ní ještě takovou dobu zabýváme a ještě zabývati budeme. Byla to myšlenka poslanecké sněmovny, která byla vtělena v první stavební zákon, který stál veliké peníze, a my jsme neodstranili bytovou nouzi. To je při tom to nejsmutnější. Vyžadovalo to nákladu asi 5,5 miliardy Kč, za které drobný člověk neměl nic, poněvadž nemohl stavěti. To připadlo těm zámožnějším vrstvám. A když počítáme anuity... (Sen. Miller: Kdo byl k tomu blíž?) Nebudeme se příti o slovíčko, ale drobný člověk, dělník, který neměl ani toho vkladu, který měl dáti, nic neměl z těch peněz. My jsme neodstranili ani v centrech bytovou nouzi, a dnes se mluví dokonce, jak jsem slyšel, a nesprávně napsali stavebníci, že je asi 4.000 bytů volných. Je jich asi 2.000, někdo říká více, někdo méně. Nemáme správné statistiky, a to je nejlepší doklad, jak se všecko ledabyle koná. (Sen. Miller: Máme dostatek bytů!) Mluví se. že máme dostatek bytů - to je fakt, ale za jakou cenu? Rád uvidím, kdo se tam nastěhuje a kdo bude moci platiti tu činži?

Nemáme ani sjednocenných činží, abychom měli určitý standard činžovní. Nemáme je ani v družstevních, ani ve státních domech, samozřejmě také ne v domech privátních. Máme několik druhů činží, a proč? Poněvadž jsme šli z jednoho extrému do druhého. S 90 % státní podpory, subvence, s prominutím daní na 50 let, šli jsme k nule a odpouštíme jen daně. A i zde děláme zase různé skoky a různé nesprávnosti: na 35 let, na 25 a na 15 let. (Sen. Miller: Už tomu nebude nikdo rozuměti!) To je správné. Když čtete ten § 5, nevyznáte se v tom. Kolik zákonů musíte vzíti k ruce, abyste věděli, co je platno a co není. A mezi těmi extrémy, mezi 90 % a nulou pohybuje se celá škála podpor. A podle toho máme činže. Máme paterý druh domů, a asi osmerý druh činží. To je přece velemoudrost! To je strašlivá věc, jak se to vyřeší!

A k těm smutným koncům jsme dospěli, poněvadž jsme nesáhli k radikálním prostředkům, abychom co nejrychleji odstranili bytovou nouzi tak, aby každý bydlel, i když nebydlí, komfortně, aby platil aspoň snesitelnou činži, která by odpovídala drahotním poměrům, výdělkovým poměrům atd.

Místo, abychom stavěli v centrech vysoko, abychom stavěli činžovní domy, vyházeli jsme stamiliony na bytovou kulturu. Stavěli jsme zahradní a vilové čtvrtě, zastavěli jsme ohromné plochy, které vyžadují samozřejmě také ohromných investic, které vyžadují silnic, cest, vodovodů, osvětlení, a to všecko zdražuje stavební náklad. Tím veřejným statkem jsme také obcím uložili veliká břemena, třeba si to dá každá obec dobře zaplatiti. Ale jak to bude na příště? (Sen. Ecksteinová: Vilová čtvrť a zahrádková čtvrť ve Vršovicích, se státní péčí!) My jsme dělali presenty těm, kteří z velké části bydleli a kteří měli nějaké peníze, kdežto tisíce a tisíce ubožáků jsme nechali vůbec bez přístřeší. My jsme jich neumístili a nemůžeme je umístiti, my jsme je nechávali a necháváme je bydleti ve vagónových čtvrtích, což je ohromnou parádou hlavního města republiky, nebo ve čtvrtích, kde jsou příbytky, které se podobají lepší psí boudě v šlechtickém zámku. Dnes necháváme je ještě spáti a bydleti ve sklepích, podporujeme lichvu nájemníků s podnájemníky, poněvadž kam mají jíti? Někdo má velký byt, je chráněn, a pronajme jej tomu, kdo přístřeší nemá.

A k tomu se přidružila další nesmyslnost, kterou jsme udělali, že jsme prodlužovali bytové zákony vždy na krátké termíny. My jsme vždy řekli: na stavby započaté a dokončené. To bylo to kouzelné slovo v zákonech, poslední zvonění; pospěšte si, nebude! (Veselost.) Dokud ještě je roh hojnosti trochu otevřen, ať někdo z něho něco má. Začali jsme stavěti, tím jsme vyvolali nesmírné stoupání stavebních hmot a pozemků, každý chtěl využíti konjunktury, když tu nikdo nebyl, kdo by tomu bránil, jako my jsme hájili, aby se tomu bránilo stavebním komisařem, donucovacím prostředkem. Což myslíte, že majitelé cihelen, nebo stavitelé, podnikatelé staveb jsou andělé? Ti chtějí vydělati. Já tomu říkám konjunktura, někdo tomu říká lichva. Každý chtěl konjunktury využíti, když jsme to podporovali. Proč by jí nevyužil? Jestli to je lichva, jsme spoluvinni na ní, poněvadž jsme ji podporovali.

Stavební náklady rostly, činže také, to je samozřejmá věc, Stavební náklady rostly jednak neúměrným zvyšováním cen stavebních hmot a pozemků, jednak také zdražením úvěru. Hypotékární úvěr je dnes dražší, než byl před válkou, a je těžko si opatřiti peníze. Finanční ústavy, banky, záložny a spořitelny nerady půjčí dlouhodobý a laciný úvěr, když mohou peníze obrátiti několikráte. Také devisní obchod zavinil velmi mnoho. Konečně klesání stavební podpory zavinilo přirozeně také stoupání stavebních nákladů, a tím i činží.

Také zvyšování obecních dávek způsobilo z velké části vyšší stavební náklady, takže činže v domech, které jsou postaveny bez podpory státní, které se dnes staví od r. 1927, které osvobozujeme jen od daně - zase tu je několik škál osvobození - jsou nižším a středním vrstvám nedostupné. To jsou fantastická čísla, co se dnes za byt žádá. Zjistil jsem to na př. na Floře, kde se žádá za pokoj velmi pěkně vypravený 6000 Kč - ale to nikomu nepomůže, že snad je tam teplá a studená voda, plyn a malá předsíňka -. Řekněte mi, kdo to má platiti, kdo se tam má stěhovati? Kdo má 6.000 Kč, nebude se tísniti v jedné místnosti, ten potřebuje něco více. Jak tam můžete nastěhovati úředníka nebo profesora, který potřebuje pracovnu? Koho donutíte, aby se tam stěhoval? To budou >musea<, bude se kolem nich choditi, ale stěhovati se tam nikdo nebude.

Ale jak jsme si počínali nešikovně! My jsme podporovali bytovou kulturu, a to hodně a vydatně - bude nás to státi asi 5 miliard - zdvihli jsme úroveň bydlení, ale při tom jsme nechali klesati životní úroveň těch, kteří mají bytové kultury požívati. Nechali jsme klesati mzdy a platy a při tom zdvihali jsme bytovou kulturu, která se musí přirozeně zaplatiti. Nejsem nepřítelem bytové kultury, aby si někdo myslil, že nepřeji, aby někdo bydlel hezky. Ano, ale ať si to zaplatí. Přál bych si, aby každý bydlel tak, aby měl vzduch, světlo, všechny podmínky zdravého bydlení, ale mám za to, že je v prvé řadě nutno odstraniti křiklavé případy. Máme řadu lidí, kteří vůbec nebydlí nebo bydlí špatně, nelidsky.

Jak jsme u nás stavěli neúčelně, o tom mám zde několik oficielních cifer. Do r. 1927 se postavilo v republice 26.462 domů, ale v těch je pouze 56.789 bytů. Tedy na jeden dům připadají pouze 2 byty. To je účelné stavění? Náklad činil 4.484,184.997 Kč a subvence vyžádala si 3.281.842.326 Kč. A neodstranili jsme bytové krise. Ve Velké Praze jsme vystavěli do r. 1927 2.116 domů a je tam pouze 12.344 bytů, průměrně nepřipadá ani 6 bytů na jeden dům. Tomu se říká účelné stavby?

Mluví se také o tom, že před válkou snad náklad na byt vyžadoval o. něco více v celkovém příjmu každého člověka, než tomu je dnes, asi 1/4 platu u úředníka a 1/5 u dělníka, a že tomu dnes tak není, když to porovnáme se starými domy. To je pravda, to nechci popírati, ale když chceme valorisovati činže, musíme valorisovati také příjmy..Budeme-li však 10kráte násobiti platy a mzdy, pak můžeme mluviti o poměru činže k ostatním potřebám člověka a k jeho příjmu.

Krátce je to chaos, který jsem tuto jen několika slovy naznačil, a nikdo neví, jak se z tohoto chaosu dostaneme ven. Na nás přímo prší memoranda a petice, to jest již dnes celá literatura, ale každý to řeší přirozeně se svého stanoviska, každý se podívá nejdříve na sebe a podle toho chce vyřešiti stavební ruch a bytovou otázku. Nájemník ve starém domě přirozeně má strach, aby nebyla zrušena ochrana nájemníků, poněvadž by se octnul eventuelně na dlažbě, byl by deložován, a také má strach, aby se nezvedla činže, brání se prostě, to je přirozená věc, poněvadž si na ten příjem zvykl; a když se mu nájem zvýší, jak má dáti souhlas a jak se má smířiti se zvýšením činží ve starém domě? Nájemník v novém domě, který byl postaven za značné podpory státní, má strach, aby se mu činže nezvýšila. Obec to již dělá tu a tam, že zvyšuje ve svých domech činže, a také jedná se o to, aby se v těchto domech zvýšila činže. Nájemníci v nových domech, postavených od r. 1927, zase čekají, že se činže sníží, poněvadž je nemohou prostě platiti. Majitelé ve starých domech - to je přirozená věc - chtějí, aby se valorisoval jejich domovní.majetek, chtějí valorisaci kapitálu, který do něj vložili. Zkrátka každý to chce řešiti podle svého. Majitelé domů, kteří stavěli za podpory státu, bojí se regresu, poněvadž sami instinktivně cítí, že je tu něco, co není v pořádku, jestliže se jednomu dalo 90 %, druhému jen 80 %, třetímu 60 %, čtvrtému 40 %. Oni instinktivně cítí, že něco přijde a přijíti musí. A majitelé nových domů, kterým nedali nic, ti se bojí bankrotu. Stavitelé a majitelé výroben stavebních hmot jsou také v nejistotě, co bude dále, co bude se stavebním ruchem. Vždyť na stavebním ruchu je exponováno asi 18 živností. Představte si, kdyby se měl najednou zastaviti stavební ruch, co by to všecko znamenalo, jaké by to bylo ochromení celého našeho národohospodářského života. Finanční ústavy jsou už dnes také velmi opatrné při poskytování půjček a už se také obávají o peníze, o hypotéky, které dnes na těch domech mají. Tam jsme dospěli a tak musíme se na věc dívat. Dospěli jsme tam proto, poněvadž jsme tuto otázku neřešili radikálně, nýbrž dali jsme se zlákat myšlenkou soukromé iniciativy. Byla to polovičatost, neúplnost, bezmocnost v té věci, nastrkali jsme do původního zákona různá ustanovení o cenovém soudu, o pracovním soudu a nevím co všecko, ale nedali jsme tam žádnou sankci, tedy nemělo to žádného smyslu. Bylo to jen na papíře, lichvě byly prostě otevřeny dveře dokořán, mohli si dělati, prostě co chtěli.

Také ta okolnost zavinila hodně a zapříčinila bytovou krisi, že jsme neomezili podpory stavebního ruchu jen na centra, že jsme to rozptýlili po celé republice, že jsme stavěli často zbytečně, také i na venkově. Dnes už ve vesnicích je mnoho domků dokonce prázdných, a když nejsou prázdné, tedy nebylo jich tolik potřebí, taková naléhavá potřeba nebyla, jako byla v centrech, kam se soustředil celý život. Ovšem já to nikomu nezazlívám, každý si myslel: rok hojnosti je tu, 90, 80 %, bože to přec láká, proč bych toho nevyužil?

Ale aby se neřeklo, že jen kritisuji, musím přejíti od té diagnosy, kterou jsem zde načrtl, jak to asi všecko vyřešíme. Předem říkám, že už jsem s kraje řekl, že my se nikterak spolupráci nechceme vyhýbat, naopak my chceme spolupracovati. Ale těm, kteří snad považují za všelék okamžité zrušení ochrany nájemníků a uvolnění bytového trhu jako snad něco, co by mohlo ozdraviti naše poměry, říkám: prosím, není žádných námitek, udělejte to, bože to je zákonek velmi krátký, odstraňte to, a budete vidět, co bude. Nikdo si vůbec nedovede ani představiti, kdyby k takovému opatření se sáhlo, co by tu bylo, jaké stěhování národů by nastalo ve velikých centrech, v Praze, Bratislavě, Brně. To je přec nemožná věc.