A teď zejména jedna důležitá otázka. Kde nájemníci budou nejvíce ohroženi? Budou to nájemníci, zejména, dělníci v našich menšinách, v německých obcích s českými menšinami. Jak to bude vypadati v těchto menšinách? Pro výchovu českých dětí v menšinách zřizujeme české školy. V místech, kde jsou ve většině příslušníci německého národa, ať ve venkovských obcích, nebo ve městech, tvoří tito větší část majetnějšího obyvatelstva. Němci jsou majiteli domů, jsou rolníky, ve městech jsou průmyslníky. Aby znemožnili české školy, které byly zbudovány, budou vypovídati české lidi z bytů, dělníky z práce, ale v místech, kde bude nutně potřebí další české školy zřizovati, teprve se zasadí o to, aby vypovídáním dělníků z bytů a práce zřízení nových škol znemožnili. Když tak neučiní teď, učiní tak jistě v době, kdy nebudou udržovati nynější občanskou vládní většinu. Učiní tak jistě tím okamžikem, jakmile budou v rozporu se zásadami a potřebami státu.

A co učitelé? V některé české obci, když byli přesazeni, nedostali bytu. Tím dříve se jim to může státi v obcích s německou většinou. Co úředníci ve městech, kde mají své povolání, kde konají své úřední poslání? A co ti, kteří jako námezdní dělníci budou pracovati na venkově u rolníků? To jsou ti nejchudší, kteří budou musit posílati své děti do německých škol. My potřebujeme, aby ze škol vyšli vzdělaní čeští dělníci, vzdělaní čeští lidé, schopní uhájiti v těžkém existenčním zápase sebe i existenci svých rodin.

Nynější občanská koalice nedbá naprosto hlasů, pronesených zde zástupci dělnictva a nezámožných nájemníků. Ať byly proneseny řeči ve výborech nebo v plenární schůzi senátu, vidí před sebou jen svoji politickou moc, danou jí dohodou z r. 1926 se stranami, které tuto koalici tvoří. Na současné politické moci nedá se trvale budovati. Nemůže dlouho trvati, aby zájmové strany, jinak protichůdné, byly nejen hospodářsky, nýbrž i národnostně a kulturně sloučeny. My pak, kteří hájíme zájmy širokých vrstev lidových, máme povinnost, nemůžeme-li zde v senátě dosíci ochrany pro ně, buditi jejich vědomí, aby byly pohotovými k obraně. Je tedy naším i jejich úkolem vykonati všechno, aby při projednávání bytových zákonů o ochraně nájemníků, stavebním ruchu a odkladu exekučního vyklízení místností, které se budou projednávati postupně v koaliční >osmě<, případně v >šestnáctce<, ve výborech a konečně v plenu posl. sněmovny a senátu, byly pronesené mohutné projevy, aby dílo, které vláda a vládní strany připravují, nemohlo býti pro věcný odpor proti připravovanému zákonu uskutečněno.

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pichl. Uděluji mu slovo.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Po třetí za trvání tohoto sněmovního období máme příležitost jednati o otázce bytové. Po třetí a vždy za jednoho stejného předpokladu jednáme o provisorní a za slibu, že v brzku má dojíti k vypracování nového zákona bytového, který by tuto věc rozřešil definitivně, tak, aby po uplynutí platnosti tohoto nového zákona nastaly také u nás, pokud se týče bydlení, normální poměry. Sliboval se zákon a slibuje se, zatím co utíká čas a otázka, která zejména psychologicky je zralá k řešení, se zamotává, řešení stává se obtížnější. Místo vážného počinu dávají se jen sliby.

Víme, že problém bytový není lehký; víme, že k jeho řešení je potřebí největší seriosnosti a plného vědomí odpovědnosti; víme, že zdar řešení závisí na sérii podmínek, mezi něž na předním místě náleží zjištění všech předpokladů a na podkladě jich vypracování programu. Právě proto však, že problém bytový je tak závažný, že je tak choulostivý hospodářsky i sociálně, právě proto čekala celá veřejnost, že vládní koalice přistoupí k řešení věci s opravdovou vážností. Tato koalice vládne už skoro tři léta. Když přišla, říkala o sobě, že ona je koalicí hospodářského programu, že na tuto koalici čekal všechen život ve státě, aby prý učinila v republice pořádek. Byl to zajisté velký a sebevědomý plán, bylo v tom něco, co působilo samo o sobě agitačně. A neváháme říci, že by se byly dostavily i politické účinky, kdyby koalice byla měla takový program a byla dovedla jej provádět.

Dnes je jisto, že nynější koalice nikdy žádného plánu neměla, tím méně nějakého plánu hospodářského. Sdružily jí stavovské zájmy, vypjaté až k vášním; sdružila ji nenávist k socialistům, protože socialisté chtějí, aby výsledky práce ve všech odvětvích života nešly k duhu jen některým skupinám, ale aby byl řešen i problém distribuční, nejen pouze výdělkový. Také dělník, úředník, malozemědělec a živnostník má právo být účasten na výsledcích práce celého národa, k níž přispívá cenným podílem. Spravedlnost všem! - to je stanovisko naše, stanovisko, jež dnešní koalice neuznává a proto pokusila se o to dáti proudu národního života jiný směr. Zavedla ostrý stavovský režim, patrný zvláště v sociálně-politickém zákonodárství, a domnívala se, že tím slouží státu a sobě. Hlavně sobě!

Byl to arci omyl, z něhož koalici léčí čas. Pro státní myšlenku přinesla tato koalice velmi málo. spíše však negativního než positivního. Nenávist je špatný vůdce i v politice a nenávist oslabuje i schopnosti, jsou-li arci jaké. Měli jsme od počátku své pochybnosti o tom, zda koalice dovede splnit, byť i jen málo, ze svých chlubných slibů, zkušenost přesvědčila nás, že i očekávání mála bylo přeceňováním. Hospodářsky koalice nedokázala ničeho, aspoň ne něco, co by bylo její skutečnou zásluhou. I to, co mohlo být dobrem, dovedla pokazit. Vizme daňovou reformu: mohl to být konstruktivní čin. Koalice ze samého strachu, aby snad lid neměl z reformy nějaké výhody, uzákonila reformu tak, že je to dnes martyrium chudých lidí, zatím co bohatí utíkají zdanění. Berní praxe je dnes a denně předmětem stížností, jež bohužel jsou oprávněné. Ale bez viny berní administrativy. Úřednictvo je přetíženo a daňové komise slouží koaličním stranám.

Koalice při svém vzniku vynutila si vysoké celní sazby na agrární výrobky. Uzákonila je tak, že z toho nejen vznikají potíže při obchodně-politickém jednání, ale že tyto sazby jsou konstruktivně vadné, takže dnes vede se právě z kruhů koalice vášnivá kampaň proti těmže clům, jež koalice uzákonila. Nemůže být větší ironie, než když sami tvůrci povstanou proti svému dílu. O schopnostech koalice je to smutné vysvědčení.

Korunu svému nezájmu o pravé hospodářské hodnoty nasadila koalice svou bytovou politikou. Zde bylo a jest jádro hospodářského problému přítomných dnů. Není to jediná naše starost, ale je to starost nejtěžší, protože zasahuje do všech složek našeho života, od výrobců až ke konsumentům, protože týká se právě tak bohatých, jako těch nejchudších. Na tom, jak ji dovedeme vyřešit, pozná se schopnost organisovati hospodářský život.

Bytová otázka dnes není již ničím, než otázkou účelné organisace všech složek, jí se dotýkajících k tomu cíli, aby vyšlo se z bludného kruhu. Kdyby byla měla koalice ony schopnosti, které si sama přisuzovala, byla by musila problém zvládnout a vyřešit. Nestalo se tak, protože nevěděla si s otázkou rady a neměla ani tolik citu pro odpovědnost, aby přistoupala k řešení za součinnosti odborníků a stran, které na seriosní řešení kladly důraz. Proto ocitáme se dnes před novým a neblahým provisoriem.

Po prudkém rozmachu let 1921-1924, kdy zákony o stavebním ruchu zasáhly tak úspěšně do otázky, jak odstranit nedostatek bytů, nastala r. 1925-26 přestávka. Bylo jí využito potud, že poradní sbor pro otázky hospodářské vypracoval známý svůj plán na dlouhodobou úpravu, spočívající v podstatě na principu bytového fondu, do něhož plynula by část výnosu zvyšovaného nájemného ve starých domech. Plán tento měl několik dobrých stránek a úřednická vláda r. 1926 pokusila se využíti plánu poradního sboru k vytvoření zákonné osnovy, kterou také vskutku podala. Osnova úřednické vlády narazila na odpor hlavně u dnešních koaličních stran, které se domnívaly, že bytový problém záleží v tom, že se pomůže majitelům domů k valorisaci jejich majetku. Byl to těžký omyl, který způsobil jen zkomplikování celého řešení. Koalice zamítla úřednickou osnovu a místo ní dala slib, že podá osnovu svou. Dočkali jsme se jí r. 1927, kdy koalice přišla s nouzovým řešením a se slibem. R. 1928 přišlo se opět s provisoriem a se slibem. Dnes máme před sebou nouzové řešení a slib. Tedy čtyřikráte slib a ani jednou nic pořádného, jak to již řekl kol. Pánek. To je ten hospodářský program, kterým se koalice tak chlubila?

Povšimněme si nyní blíže, v čem jsme a čeho jsme se mohli vyvarovat, kdyby byla koalice jen měla trochu zájmu o kvalitní práci. Ochrana nájemníků je dnes bludištěm a ne ochranou. Její praxe je taková, že ve skutečnosti zbylo z opravdové ochrany velmi málo, za to přibylo nespokojenosti. Poslední zákony o ochraně nájemníků učinily z ní monstrum, jež po stránce právní je unikem a jež zatěžuje soudy neplodnými spory. Textace zákona je taková, že žádný nájemník nemůže při nejlepší vůli říci, na čem je, a že je jen málo advokátů a soudců, kteří mohou o sobě říci, že dokonale ovládli tento labyrint, který tvoří prý ochranu nájemníků. (Tak jest!) Spory nájemní tvoří nejodiosnější složku činnosti našich soudů právě proto, že soudci i advokáti jsou nuceni vykládat zákon právně vadně konstruovaný, neúplný, nejasný, nelogický. Dobrá! Možná, že koalice chtěla prospět majitelům domů. I to mohla by být myšlenka, kdyby však aspoň byla spravedlivě uplatněna. Ale, co se stalo a co máme? Koalice držela a chránila zájmy bohatých, nikoli chudých. Proto dnes vidíme, že majitelé domů na hlavních třídách, kde jsou velké byty, kde jsou velké činže, kde jsou místnosti obchodní, u kterých otázka výše činže nehraje roli, mají svůj majetek téměř prost ochrany. Naproti tomu majitelé domů malých, majitelé domů v předměstích mohou se jen se závistí dívat, jak se zhodnotil majetek na Příkopě a na Václavském náměstí a na hlavních tepnách velkoměsta. Zde dochází k fantastickým ziskům při prodejích domů, zde velký majetek byl mnohonásobněkrát zvalorisován, zde vydělávají se přes noc miliony, a to jen proto, že koalice neměla odvahy pustit se do seriosního řešení.

Nám jde o spravedlnost, a proto chceme věcné, hospodářsky i sociálně zdůvodněné řešení, které by nebylo postaveno tak, aby bohatým doslalo se ještě více výhod a chudým bylo ještě více vzato. (Sen. dr Veselý: Ale to děláme pořád!) To je duch posledního režimu. Uvědomme si dobře celý problém:

Při bytové otázce přicházejí zpravidla v úvahu dva činitelé: majitel domu a nájemník. Rozebereme situaci obou těchto činitelů. Majitel domu investuje do domu určitý kapitál a chce, aby výnos domu kryl režii spojenou s udržováním domu a ještě poskytl zisk, který za obyčejných okolností je o něco vyšší, než je výnos kapitálu téže výše. To je za normálních poměrů. Válka však znehodnotila měnu a s tím i důchody, které teprve zvolna dostávají se na výši, jež odpovídá, či lépe měla by odpovídati, stavu předválečnému. Také majitel domu má stejný zájem; chce, aby výnos domu byl valorisován tak, aby výnos dnešní byl přiměřeně vyšší, než byl před válkou, vzhledem k tomu, že ceny jsou dnes rovněž vyšší. Zvalorisoval se tak majetek pozemkový, ne tím, že by mu přibylo na zlaté hodnotě (ač i to se stalo a stává), ale že výnos se zhodnotil. U domů vlivem ochrany nájemníků postup valorisace děje se zvolna. Ochrana nájemníků resp. vázanost činží nebyla však zavedena proto, aby se majitelům domů dělalo uměle příkoří, ale proto, že důchody nájemníků byly nízké a nestačily krýt nájemné a životní náklad. Vedle toho je tu ještě jeden moment. Je známo, že domy stavěly se i před válkou z velké části na úvěr. Tento úvěr zvalorisován nebyl a nebude, protože právně koruna československá je postavena na roveň koruně předválečné. Majitel domu získal potud, že dluh na domě zmenšil se na desetinu jeho původní hodnoty. Majitel domu získal tedy často velmi značné částky peněz.

Měl-li se řešiti problém majitelů domů v bytové otázce, pak bylo potřebí k oběma momentům přihlížet. To měl na mysli plán poradního sboru, který projektoval pozvolné zvyšování činží, tedy valorisaci nájemného, ale zároveň zachycoval část zvýšeného výnosu domu ve prospěch bytového fondu. Byla to jen půjčka na nižší úrok, z které měly se podporovati stavby domů s malými byty ve správném poznání, že je to výše úroku, která spolurozhoduje o výši činže. Tato stránka věci byla tedy určitým způsobem řešena. Otázka valorisace činží resp. jejich zvyšování není však otázka sama o sobě, ale souvisí s otázkou důchodu nájemníků.

Chceme-li tedy dojíti k správným předpokladům pro úpravu otázky bydlení u nás, musíme vzíti v úvahu také důchodovou složku, t. j. dát si odpověď na otázku, v jakých hmotných poměrech žijí nájemníci. V daleko převážné většině tvoří nájemníky lidé s malými, v nejlepších případech se středními důchody. Velkých důchodů je mezi nájemníky malé procento a také vůbec nepadá v úvahu. Tam, kde důchody byly valorisovány v souladu se vzestupem cenové hladiny, nemá zásadně významu otázka ochrany nájemníků, resp. otázka výše činže. Těžkým problémem je to tam, kde vzestup cenové hladiny se nekryje s výší důchodů, kde důchod je tedy nižší, než by odpovídalo cenové hladině. Je potřebí se proto ptáti: Jak velké jsou důchody nájemníků malých, t. j. dělníků, zřízenců, úředníků, živnostníků a obchodníků. V této věci dojdeme k závěrům, které ukazují názorně celou obtížnost bytové otázky. Náš lid nežije zdaleka v takových poměrech, aby bylo lze převaliti naň tíhu zvalorisovaných činží, aniž by nebylo potřebí se obávati nejvážnějšího ohrožení existence lidu.

Máme k disposici data o životní úrovni úřednictva a dělnictva. Statistika bohužel nezachycuje, v jakých poměrech žije živnostnictvo nebo malí zemědělci. Ale i z toho, jaká je životní úroveň úřednictva a dělnictva, lze dosti usoudit, abychom mohli říci, co je potřebí činiti napřed, nebo při nejmenším současně, s uvolňováním činží. Před válkou připadlo z důchodu gážisty a ze mzdy dělníka asi 20 % na činži, 80 % pak na životní náklady. Že ani úřednictvu, ani dělnictvu před válkou mnoho nezbylo, že ze svých mezd a platů nemohlo střádat, ani oddávat se rozmařilosti, je nesporné. Aby dělnictvo a úřednictvo žilo - nehledíc k nájemnému - tak, jako před válkou, musil by jeho důchod, připadající na životní náklady, být tak velký, aby odpovídal výši předválečné, t. j. musil by být valorisován desetkrát; musil by činiti 800 procent předválečných. Ve skutečnosti důchod úřednictva je valorisován průměrně 6 až 6 a půlkráte, důchod dělnictva měřen činil podle úředního šetření v r. 1924, dnes poměr ten je nepříznivější, kupní silou mzdy 96 % předválečných. To znamená, že úřednictvo nemá dnes ani tak velký důchod, aby mohlo žít tak jako před válkou i v případě, že by neplatilo žádné činže. Dělnictvo pak nemá tolik, aby mohlo zaplatiti plnou činži valorisovanou. Aby úřednictvo mohlo platiti činži odpovídající cenovým poměrům, musilo by mít plat o 50-40 % vyšší, než má; dělnictvu musila by se mzda zvýšiti o 10- 15%. To je arci zvýšení jen průměrné. U některých skupin musilo by to být daleko vyšší. Dnes připadá u rodiny dělnické, bydlící ve starém domě, okrouhle 7 %, v novém 15 % důchodu na byt; u úřednictva 8 až 15,25 %. Cifry tyto nevyjadřují arci nic o skutečném zatížení důchodu nájemným, poněvadž nám chybí přesné srovnání životní úrovně předválečné a dnešní. Statistika životních nákladů zjišťuje jen poměr dnešní životní úrovně k podobné před válkou, nikoli, jak by správně mělo být, poměr skutečné předválečné k dnešní. Že dnešní životní úroveň je nižší, to plyne z toho, že důchody nejsou valorisovány na úrovni cenové hladiny. Dělník a úředník vydává jen tolik, kolik může, kolik mu dovolují jeho důchody, nikoliv, kolik by bylo potřebí, aby žil přibližně tak, jako před válkou. Mají-li se valorisovat činže, nesmí se tak díti na úkor životní míry, poněvadž by to mohlo mít za následek podrytí zdraví celých vrstev národa. (Výborně!) Předpoklad k úpravě činží je tedy řádná valorisace důchodů v souhlasu s výší činže. Jak budou zvyšovány činže, v téže míře musí být zvyšovány i důchody, platy a mzdy, jak krásně dedukoval dnes před chvilkou kol. Pánek. To je základní podmínka, podmínka sine qua non. Každé řešení, které jí dbáti nebude, bude řešením neúčelným. řešením, jež nebude v zájmu klidného vývoje našeho hospodářství.

Nyní jde o to, jak umožnit rozvoj stavebního ruchu tak, aby rentabilita těchto domů byla zajištěna a byla v souladu s vývojem činží v domech starých. Je jasno, že stavební náklady, z nichž se resultuje i výše činže v novostavbách, jsou dnes tak velké, že by bylo velmi povážlivé, nechat jejich vývoj bez organisované pozornosti. Neboť i když především nutno starati se o zlepšení důchodů nájemnických vrstev, je potřebí na druhé straně dbáti o to, aby stavební náklady novostaveb byly co nejnižší, a také zde byly v tom ohledu učiněny v senátě velmi vážné návrhy svého času, neboť tím usnadňuje se řešení prvé.

Nutno tedy moment sociální spojovat s hlediskem hospodářským. Péče o stavební ruch, o ekonomii ve stavebnictví je tedy zdůvodněna, poněvadž ona to je, která připravuje normální poměry na bytovém trhu, ona doplňuje trvající nedostatek bytů na žádoucí míru, vyrovnává rozdíl mezi poptávkou a nabídkou a reguluje ceny bytů.

Jestliže prvý problém - otázka důchodů - je neobyčejně obtížný, poněvadž je odvislý do značné míry od celkové soustavy hospodářských čísel, je problém stavebního ruchu podstatně snazším, neboť jde tu hlavně o organisaci. Bylo těžkou chybou, a já jsem na tuto věc při všech příležitostech zde upozorňoval, že se promarnilo několik let, aniž se přistoupilo k důkladnému řešení stavebního zákona. Kdyby včas byl zákon takový vydán, dnes mohlo být celé řešení bytové otázky mnohem snazší. (Sen. Hubka: A již mohlo býti likvidováno!) Ano, to již mohlo býti likvidováno. Nezapomínejme, že čilý stavební ruch pomáhá regulovat i otázku důchodovou. Ale chyba jednou učiněná nedá se již odstranit zcela beze stop. Překážky, které v cestu byly navaleny, budou mít svůj odraz v řešení stavebního ruchu, ať zvolíme jakékoliv.

Momenty, které jsem uvedl, mluví jasně pro řešení programové a dlouhodobé. V anketě, kterou uspořádalo min. soc. péče, objevilo se mnoho podnětů, pokud se týče délky doby nového bytového zákona, řešícího v celku problém bydlení u nás. Podněty ty se velmi od sebe liší. Od strohého stanoviska některých zájemnických skupin, žádajících okamžité uvolnění činží až do stejně strohého stanoviska komunistického, které z důvodů velmi pochopitelných hájí dnešní stav zmatků a krise. Není možno přikloniti se k tomu, ani k onomu, máme-li na mysli seriosní plán, počítající s daným stavem sociálním a hospodářským a usilující o formu přijatelnou všem myslícím zájemníkům. Plán musí vytvořit podmínky, aby zmizel dnešní stav, který na př. v Praze jeví se takto: máme dost již prázdných bytů ve starých domech, které nelze pronajmout pro přemrštěné požadavky, máme také značnou nabídku bytů v nových domech, které rovněž nenalézají nájemníků. Přes tento jistý počet volných bytů nejsme ani o krok blíž k normálním poměrům. Cenové nůžky na bytovém trhu jsou rozevřeny do krajností, zatím bez vyhlídky na změnu. Do tohoto stavu zavedla nás jen bezprogramová politika posledního tříletí, kdy se bytová otázka řešila podle okamžitých situací. Prospělo to dobře situovaným vrstvám, ale nemajetní zůstali na holičkách. Nemají-li kde bydlit, (a o to velmi stará se nynější zákon na >ochranu< nájemníků), mohou sice byt dostat, ale za cenu, jež pohltí většinu jejich důchodu.

A i za této situace přichází se se zákonem, který je pouhým přílepkem, nikoli programem. Problém je, jak vyjít ze slepé uličky, jak přejít mrtvý bod, v kterém jsme a budeme, dokud se neprojeví účinky rozumného plánu. Je jisto, že nebude se tak moci stát bez pomoci státní a veřejné, bez součinnosti odpovědných lidí a státotvorných stran. Prvým krokem musí tu být zjištění předpokladů, a pak teprv bude lze přistoupiti k vybudování plánu samého. Vytkl jsem některé předpoklady, kterých dbáti se musí, nemají-li být ohroženy důležité zájmy státní, klidný a vyrovnaný vývoj. Nejsou to předpoklady jediné, ale jsou nejdůležitější, jsou to ty, bez nichž plán není vůbec myslitelný. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dále je k slovu přihlášena pí sen. Ecksteinová. Uděluji jí slovo.

Sen. Ecksteinová: Vážený senáte! Problém ochrany nájemníků byl osvětlen již všemi předešlými řečníky socialistických stran po všech stránkách velmi důkladně. nicméně chci ukázali, čeho v zájmu chudého lidu pracujících vrstev, špatně placených kategorií státních, zemských a veřejných zaměstnanců a zaměstnanců jiných podniků nebylo dosti agresivně dotčeno. Je jisto, že ochrana nájemníků, ochrana domova je nejtěžší, nejžhavější, nejkrutější starostí, ba mukou všech těch šťastných lidí, kterých se ochrana nájemníků dotýká. Odročujeme-li její definitivní řešení, neznamená to nic jiného, nežli že strašná muka, hrozné starosti méně majetných vrstev prodlužujeme zase o půl roku a že konečné řešení bude velmi překvapující a skličující ranou. Budoucí parlament sotva najde dosti síly, aby se zodpovídal z toho, co dnešní vládní většina připravila a připravuje.

Zákonem o stavebním ruchu poskytujeme podnikatelským kruhům a majitelům domů určíte výhody, abychom podnítili jejich chtivost k podnikání. Staví se, prosím; v Praze se nastavují dvě až tři patra na staré domy podle jejich stability, kolik mohou unésti, nastavují se za pomoci státní, odpouštějí se těmto nástavbám na řadu let daně, ale staví se velmi nehospodárně. Tyto nástavby nikde nejsou prováděny jako byty pro majetné obyvatelstvo, nýbrž veskrze pro obyvatele chudé, neboť staví-li se díry o 10 až 12 m² podlahového prostoru bez jakéhokoliv příslušenství, se společnými klosety pro 5-6 partají, tedy jistě to není zařízení, ve kterém by si chtěli libovati zámožní lidé. Nepostaví se klosety, nepostaví se koupelny, ale opatří se tyto novostavby elektrickým světlem, které je paušalováno 30 Kč měsíčně. Byt o 10, 12 m² prostoru v novostavbě v 5., 6. poschodí stojí v Praze 2.800 Kč. Předně jest otázka, odpovídá-li tato výše nájemného skutečným nákladům s vybudováním bytu spojeným, ale je také otázka, zdali do takovýchto bytů určených pro chudinu má býti zavedeno ústřední topení, teplá a studená voda. To jsou luxusy, kterých si tito chudáci dopřáti a zaplatiti nemohou. Elektrické osvětlení paušalované 30 Kč měsíčně, už samo zdražuje byt o 360 Kč ročně. Teplá a studená voda, ústřední topení zdražují byt o několik desítek měsíčně, vynášení popele, domovník, to všechno stojí po 100 Kč, takže taková světnička o 10 až 12 m² podlahové výměry stojí chudého nájemníka 3.500 Kč až 3.600 Kč ročně.

Divím se, že naše úřady, které jsou dosti četné a obsazené lidmi jistě velmi inteligentními, že naši technici se nepodívají na toto podnikání a nestanoví mu nařízením prováděcím určitý směr, který by vyhovoval a odpovídal možnostem lidí, pro které byly tyto přístavby, nástavby a novostavby určeny.

Druhá věc, která také těžce dopadá na bedra našeho zkrušeného chudého lidu, je, jak za ochrany nájemníků lichvaří se s byty, které se uvolnily úmrtím nebo přesídlením původního nájemníka. Podívejte se do kteréhokoliv předměstí Prahy a všude dostanete jednu odpověď: byt, který stál před válkou 550 Kč ročně a který byl teď zdražen 90 % zvýšením nájemného, po opuštění nebo úmrtí původního nájemníka se pronajímá za Kč 4.500,-.

Pánové! Slyšeli jste zde vývody pana sen. Modráčka a pana redaktora Pichla. Slyšeli jste zde výpočty a rozklady o tom, kolik zůstává v rukou majitele domů při takové manipulaci z nájemného. Je to zisk lichvářský, a mám za to, že za trvání ochrany nájemníků a lichevních zákonů mají lichevní úřady povinnost učiniti takovému lichvaření konec. Anebo druhý případ: není-li pronajat byt přímo nájemníku za lichvářské nájemné, který nijak neodpovídá spravedlivým a oprávněným požadavkům majitelů domů, manipuluje se s byty původním nájemníkem opuštěnými tak, že do nich strčí majitel domu 2 až 3 kusy strašného harampátí, mezi kterým je člověku odporno bydleti, a pronajímají se tyto byty pro >svobodné pány<, t. j. kdo jej chce, musí zaplatiti jako svobodný pán. Z každé takové jedné místnosti platí se měsíčně 200, 250 až 300 Kč nájemného. Následek toho je, že rodiny, které se musily uchýliti do takových bytů, platí nájemné, které činí ročně 5 až 6 tisíc Kč, ve starých domech jistě neoprávněný požadavek, na který, myslím, také by měly lichevní úřady dohlédnouti. Mimo to lichva se strany majitelů domů dostupuje své neoprávněné příkré výše ještě tím způsobem, že majitelé domů vyžadují od nájemníků ohromné příplatky na vydržování domovníků, a tito domovníci neslouží ani čistotě domu, ani nájemníkům, ale jsou služkami a pacholky u majitelů domů, kteří za služby, které jim prokazují, nic jim neplatí.

Vážení pánové! Po dobu trvání ochrany nájemníků a lichevních zákonů mám za to, že by tato lichva se strany některých neslušných majitelů domů neměla býti vůbec trpěna. Lichva to je. Většina pražských domů byla postavena za peníze vypůjčené, do bank a záložen ukládalo celé množství i chudobných lidí své úspory. Ještě dnes dostanete za 10 tisíc ve spořitelně anebo bance nanejvýše 270 Kč úroků za rok. Majitel domu, který před válkou koupil si za vypůjčené peníze, tedy peníze toho, kdo je uložil za 270 Kč ročních úroků, dům za 34 tisíc, dnes na čistém nájemném manipulací, kterou jsem zde naznačila, dosahuje čistého výtěžku 6.000 Kč ročně, čili dostává z každých 10 tisíc 2.000 Kč úroků ročně.

Prosím, je toto v nějakém poměru k spravedlivým požadavkům celého národa, aby bydlel šťastně? Na jedné straně jsme dali ohromné miliardy na krásné a kulturní bydlení, zatím co na druhé straně dovolujeme, aby se z potřeby míti střechu nad hlavou obohacovali lidé tímto nezřízeným způsobem. Pánové, podívejte se na takovou kolonii vil ve Vršovicích a podívejte se i dnes ven na sousedící kolonii zahradní vagónových bud. Prosím, podívejte se do těch kolonií, podívejte se do předměstí, obývaných chudinou, podívejte se do prázdných skříní a zásuvek; a zjistěte si, že pracující lid, kategorie hůře placeného zaměstnanectva už i v těch skříních nemají ani šatů. ani prádla, ale nemají tam už ani hadry. Jděte se podívat do vagónových kolonií kolem Prahy a zjistíte tam, že, protože už ani hadry nejsou mezi tou chudinou, v bednách naplněných starým papírem přebývají děti. (Slyšte!) Tyto bedny je mají chránit před zimou, ale neuchránily je... V těch bednách, v tom starém papíru zmrzly děti, zmrzly do smrti. (Skandál!) Vážení pánové, všechno namáhání, aby tyto případy byly potlačeny, byly marné. Tyto případy z vagonových kolonií vršovických přece jen přišly na denní světlo. Bedna se starým papírem, která měla uchrániti děti před zmrznutím, je neuchránila...

Vážení pánové, mám za to, že řešení ochrany nájemníků spočívá na řešení jednoho jediného problému. Vy můžete přidati úředníkům, státním, zemským, zaměstnancům zemským a státním, snad dosáhnete toho, aby některým zaměstnancům veřejných podniků byly upraveny mzdy tak, aby odpovídaly zvýšeným nákladům na bydlení, které se dostaví ihned, jakmile bude zrušena ochrana nájemníků, ale, prosím, jak zaručíte zvýšení mzdy dělníkům pro případ, že bude zrušena ochrana nájemníků?

Jeden z pánů sociálně politického výboru, když jsem tuto otázku tam položila, mně odpověděl: Dělníci by chtěli dělati požadavkem zvýšení mezd novou drahotu? - Prosím, to je názor na dělníka, na jeho výkony a na jeho cenu v tom procesu výrobním, ve kterém je dělník nejdůležitějším činitelem. (Sen. Časný: Takový pán by se neměl hlásit do soc. politického výboru, anebo by ho tam neměli posílat!) - Hroudy zlata, když zde položíte, dokud nebudou zúrodněny mozolem a potem, prací, zůstanou bezcenným kovem. A dělníkům, kteří snášejí dělání drahoty všech vrstev - poněvadž co je to jiného, než dělání drahoty, když den ze dne průmyslové výrobky a jmenovitě zemědělské výrobky stoupají v ceně - hrozí v tomto způsobu a míře zdražiti nájemné. Dělníci to všechno snášejí, trpí, hledají, jak by pracovitostí a zvýšením své energie doplnili, co jim na jiné straně berou. Ale u těch vrstev, kterým dělníci slouží, nevidíte žádného porozumění a pochopení, nevidíte nic jiného, než kořistníky, kteří chtějí vysát všechno, i kdyby při tom třebas celá dělnická třída zůstala ležeti mrtva, vyčerpána až na morek a krev na bojišti práce.