My nepôjdeme do týchto dôsledkov, lebo špatný príklad nemôže byť príkladom pre nás, ale to si nedáme vziať, aby sme sa preventívne nechránili proti následkom, ktoré činnosť ľudí podobnými heslami vychovávaných vyvoláva.

My nepochybujeme, že sú aj vo vedúcich kruhoch maďarských mužovia, ktorí neschvaľujú všetko to, čo dnešné oficielné kruhy maďarské pripravujú, ale dívajú sa na všetky tieto veci s hľadiska reálneho. Dôkazom toho je rozhovor Loranta Hegedüsa, bývalého maďarského ministra financií, so zpravodajom záhrebského "Morgenblattu" uverejnený 3. októbra t. r., kde zdôrazňuje, že je potreba dorozumenia medzi Budapešťou a Prahou. Zpravodaj tohoto listu zdôrazňuje, že Hegedüs je v opozícii proti terajšej vláde a zahraničnej maďarskej politike. Hegedüs sa zmienil, že jeho reč vzbudila v Prahe i v Budapešti priaznivý ohlas. Ovšem predpokladom pre hospodársku súčinnosť maďarsko-československú je politické sblíženie obidvoch štátov.

Podľa mojej mienky - hovoril Hegedüs - má Maďarsko jedinú možnosť priklonenia, a to k Československej republike. Tiež Československo má na tom záujem - hovorí Hegedüs - pretože svojimi najdôležitejšími interesami bude odkázané na súčinnosť s Maďarskom, a preto musí byť tiež politickým cieľom, aby sa oba dva štáty sblížily a preto musí byť

sjednaný mier medzi Budapešťou a Prahou. Doteraz však tomu není politických podmienok. Atmosféra bola už veľmi vyjasnená, ale svätogothardská aféra zase všetko zkazila. Podľa názorov Loranta Hegedüsa budúcnosť strednej Europy spočíva v dohode Prahy a Budapešti.

So zadosťučinením uvádzam tieto rozumné a smierlivé názory tohoto vynikajúceho maďarského politika a som toho presvedčenia, že v Maďarsku sa nachádza viac takýchto rozumných mužov, ktorí nesúhlasia s politikou dnešných vedúcich kruhov Maďarska. (Předseda dr Hruban ujal se předsednictví.)

My sme si tiež vedomí, že veľká časť maďarského národa, hlavne robotníctvo, nesúhlasí s touto politikou zloby a nenávisti, ktorá je prevádzaná vládnucimi aristokratickými a buržoaznými kruhmi Maďarska. Robotníctvo maďarské ako robotníctvo celého sveta praje si žiť v miere a v pokoji a nenávidí tých, ktorí pre svoje imperialistické chúťky dovedú len prevádzať politiku rinčania zbraňou. Táto džentry však nesmie zabudnúť, že by tí, ktorí by si z celej duše priali, aby svet žil pre mier a prácu, doviedli tvrdou svojou rukou v prípade potreby ztrestať tých, ktorí mier medzi národami ohrožujú nepríčetným štvaním a vyvolávaním prízrakov vojny.

Som pevne presvedčený, že i v Maďarsku v budúcnosti domôže sa uvedomelá strana socialistická takého postavenia, že zabrzdí šírenie zbytočného nekľudu a nedôvery medzi štáty. A v tomto prípade môže byť maďarský ľud ubezpečený, že najde u nás vždy plného pochopenia a priateľskú ruku k ďalšej práci pre mier a rozkvet národa.

Z toho, čo som tu uviedol, je jasné, že vládnuce kruhy maďarské ešte dosiaľ nezmenily svoju politiku oproti Čs. republike a že pomery na pohraničnom území Maďarska sú tie samé, aké boly minulý rok. A preto žiadam znovu a dôrazne, aby za tú ťažkú službu, ktorú naše četníctvo a pohraničná finančná stráž musí konať, boli lepšie odmenení. (Potlesk senátorů čsl. strany soc.-demokratické.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Teschner. Dávám mu slovo.

Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Tkvícím polem ve změti zjevů porad obou komor je každoročně projednávání státního rozpočtu, které se po starém zvyku odsunuje na konec roku, aby v několika dnech před vánočními svátky byl vyřízen. My, sudetsko-německá lidová oposice, musíme následkem svého stanoviska, které nám vnuceno bylo státní ústavou, vždy znovu oprávněně kritisovati rozpočet, poněvadž naprosto nevyhovuje tomu, co vládnoucí pánové svou jednostrannou českou propagandou ráčí předstírati okolnímu světu a cizině. Loňského roku položil jsem za základ své kritiky státního rozpočtu dvě otázky: zdali je poctivy a spravedlivý. Odpověď na tyto otázky na základě způsobu použitých peněz vynesla mi volání k pořádku, neboť vládě nic není nepříjemnější, nežli slyšeti holou pravdu, ať je to v parlamentě nebo venku před voliči. Je příznačno pro ducha, který v tomto státě panuje, že dokonce parlamentní řeči censuruje červená tužka, neřku-li pak otevřené, poctivé slovo v novinách, kde se nezastaví ani před citátem hlavy státu.

Dejme tomu, že v nicotných a bezpodstatných věcech obou národů, Němců a Čechů navzájem, napětí do jisté míry povolilo. Dlužno však zcela rozhodně opětovně konstatovati, že základní změna v systému národnostní české zničující politiky vůči Němcům právě tak nenastala, jako nebyly splněny mnohé sliby vlády v ohledu sociálním, které by přece byly na prospěch všem národům. Nesmíte se tedy diviti, jestliže naše stanovisko i nadále zůstalo stejné, nikoli nepřátelské, nýbrž bdělé a zaujaté vůči všemu konání vlády a její exponentů. Po desetiletém trvání státu shlížíme my, sudetští Němci, na hrůzné ssutiny netoliko v ohledu národně-politickém, nýbrž také sociálně-politickém. Celou bídu našeho lidu a jeho zlobu nad neustálým ponižováním a nespravedlivým jednáním právě v jubilejním roce převyšuje jen naděje a očekávání, že budoucnost také Němcům musí přinésti právo a spravedlnost. Nedáme si klidu a pokoje, neúnavně budeme vznášeti žaloby a potírati nepřirozený systém proti nám Němcům, až se nám dostane spravedlnosti, skutečné rovnoprávnosti, to je samosprávy našeho sudetsko-německého území v rámci tohoto státu.

Můj kolega Hans Knirsch prohlásil ve svých vývodech v národohospodářském výboru poslanecké sněmovny, že jsme ochotni k spolupráci v positivním smyslu, bude-li s vaší strany k tomu dán podklad. Neuchopí-li se nikdo podávané ruky, bude-li opětně odmítnuta, pak je to věcí těch, kdož vládnou. Neočekávejte však nikdy, že my zrovna tak bez jakýchkoli podmínek vlezeme do vlády, jako jiné strany, které ústy svých mluvčí v národohospodářském výboru senátu a také zde v plenu, poznávajíce svou bezmocnost a svoje odstrčení, přes svou spolupráci přednášeli jednu žalobu za druhou, které jasně dokazují, že vůdcové českého národa bez výjimky nechtějí žádného míru, leda mír bezpodmínečného podrobení, za současného odřeknutí se minulosti i budoucnosti. Pak ale potrvá boj nadále až do vítězného konce pro naše právo, pro náš lid, kterému pan president státu dne 16. ledna 1928 přiznal: "Tři a půl milionu Němců v Československé republice nelze označiti jako menšinu, jsou naopak organickou součástí státu." A jestliže jste jeho slovům dne 28. října 1928 v předpokladu, že byla také tak míněna, správné porozuměli, pak musíte se naučit uznávati jako on, že jeho slova při vjezdu do Prahy a v novoročním poselství ze dne 1. ledna 1919 potřebovala revise, ale byla také oprávněna revidovati. Není mým úmyslem vtahovati osobu pana presidenta do debaty, ale slova, promluvená s nejvyššího místa tohoto státu, nemají zůstati jen slovy, neboť slova jsou prázdným zvukem. Obsah v nich spočívající činí je významnými. Setrvá-li český národ na započaté cestě, nepřipustí-li žádné revise svého smýšlení a cítění, pak bude stát musit tím trpěti, nedojde klidu, přes krásná slova Angličanů Baldwina a Churchilla, kteří jej označují za vzor. Vinu na tomto chorobném dalším vývoji neneseme však my, sudetští Němci, je to konto hříchů Čechů, jež daleko převyšuje konto hříchů Němců.

Obzvláště ve dnech jubilejních oslav státu nemohly se jednotlivé české denní listy nasytiti poukazováním na domnělou německou iredentu a žádaly opatření, která jsou na výsměch všemu tomu, co pan president státu promluvil při holdu dětí dne 27. října v hradním nádvoří na Hradčanech. Myslím, že by jmenovaným štváčům bylo bývalo splněním jejich tužeb, kdyby jistí Němci byli dne 28. října na Staroměstském náměstí před pomníkem velkého českého buditele národa Jana Husa v autodafé v plamenech vydechli svou bojovnou vůli a svou radost z boje, jako kdysi naši předkové v plápolajících německých vesnicích a městech v době od r. 1419 do 1431, ve zlaté době husitství. Mluví-li nesmiřitelní mezi českými vůdci národa o německé iredentě, podávají nepřímý důkaz toho, že v tomto státě nežijí "rovní mezi rovnými", neboť takoví by přece neměli žádné příčiny k nespokojenosti. Nemůže tedy národy naplňovati duch, o kterém se v cizině tolik vypravuje, kterého miliony pana ministra věcí zahraničních dr Beneše na propagandu nikterak nepodporují, nýbrž umrtvují. Rozumí-li se pod iredentou láska a věrnost k národu, boj za jeho přirozená práva, za jeho kulturu, hospodářství, školu, hroudu a pracovní místo, za jeho státní práva a tužby, pak ovšem máte v tomto státě iredentisty, právě tak jako staré Rakousko v Češích, Italech a Polácích, kteří z těchže důvodů pěstovali iredentu, ačkoli jejich úděl nelze srovnati s údělem sudetských Němců v českém státě. Co český národ po celá desítiletí z příčin nesrovnatelně menších prováděl a oslavoval, nesmí zajisté nyní jiným zazlívati jako vadu a jako velezradu.

Jak jsem již řekl, záleží jen na české většině, aby se tyto poměry změnily. Dobrou vůli ovšem neprojevila, a pověstná brožurka o školství, která byla německým dětem v jubilejní den jako dar odevzdána na posměch všeho německého, ukázala zase, že myšlenkový postup českého národa, velmi daleko je vzdálen toho, čemu my rozumíme jako dobře pochopenému přiblížení se k budoucímu vyrovnání.

Nepřátelství proti Němcům ve vnitřní politice staví se jako doplněk po bok nepřátelství proti Němcům v politice zahraniční, které se obzvláště projevuje v horečném zbrojení, v šílení, které stojí stát ročně miliardy a které podle opětovných projevů vedoucích Čechů namířeno je proti Německu, Rakousku a Maďarsku. (Různé výkřiky čes. nár. soc. senátorů.) Ano, to bylo opětovně prohlašováno, vzpomeňte si, prosím, na minulý rok, vzpomeňte si, co pan kol. Špaček o tom řekl. Tyto tři státy, úplně odzbrojené, které nejsou s to, aby vyrobily jediné válečné letadlo, jediný válečný vůz, jediné těžké dělo, ty že mají ohrožovati Československou republiku? Bezmocnost těchto domnělých nepřátel, kterou my - poctivě řečeno - velmi trapně pociťujeme a poznáváme, nepotrvá zajisté věčně, právě tak, jako netrvala věčně v plné své moci říše Napoleonova, neboť obojí, bezmocnost, stejně jako přílišná moc, znamenají jeden z největších pramenů nebezpečí vůči sousedovi, vynucená bezmocnost, k tomu také ještě zneuctění, které národ trvale snésti nemůže. Jakou cenu bude však míti česká armáda, od mnoha let za nesčetné miliardy vybudovaná, až tito sousedé sami zase budou s to, aby se k ukojení své moci uvnitř i navenek se svou převahou obyvatelstva vyzbrojili? Což uvážili vůdcové českého národa možnost, že vyzbrojené Německo s Rakouskem čítá 70 mil. lidí, že vynucené vyřízení sporu zbraněmi již nikdy nebude se díti za příznivých předpokladů roku 1914? Nebylo by lépe přijmouti a provésti návrh na úplnou neutralitu tohoto státu, který jsme my, Němci, zde tak často vyslovili? Uspořiti všechny tyto miliardy za vojsko a zbrojení mohlo by sloužiti splnění všech sociálních požadavků, prohlášení neutrality bylo by nádherným projevem často a opětně zdůrazňované mírumilovnosti a spojené s tím odzbrojení bylo by skutkem, netoliko jen krásnými slovy, která zůstávají pouhými slovy dotud, pokud nenásledují činy.

Moc státu nezávisí od jeho děl a válečných vozů, nezávisí od počtu jeho bajonetů a letadel; to všechno je vždy jen prostředkem moci. Moc národa, státu, závisí v první řadě od obětí, které každý jednotlivý příslušník národa jest ochoten přinésti veškerému národu, v československém státe však každý jednotlivý občan, předpokládaje jejich rovnoprávnost, státu a veškerenstvu. Mocenské postavení a úspěchy zbraní jsou proměnlivy. Což nemusí to tlačit jako můra ty, kdož spravují tento malý stát, pomýšlejí-li na počínající již rozkvět národů a států, dnes přemožených? Udrží-li však v těchto národech pocit pomsty za utrpěné bezpráví stejný krok se silou nově vznikající, měla-li by vzrůstající moc použíti jednou těchže prostředků jakých dnes používají vítězové a "také vítězové", pak měli bychom se domnívati, že takovéto úvahy povedou zde k obratu všeho smýšlení. Věčné spojenectví s Francií, které v den státního jubilea bylo obnoveno, je však novým důkazem toho, že si odpovědní správcové tohoto státu přejí zachovati nepřátelský kurs proti všemu německému, i přes nebezpečí, že smutný konec této politiky pocítí jednou jejich děti a vnukové.

My němečtí národní socialisté nemusíme revidovati své názory, jsme ochotni bez donucení dáti státu to, co státu náleží, jestliže tento stát dá sudetsko-německému lidu to, co jest jeho právem. Nebyl ještě učiněn vážný pokus, aby docíleno bylo dorozumění mezi národy v tomto státě, poněvadž se český národ nechce odloučiti od ideologie svých učitelů, Francouzů, poněvadž český národ nechce si osvojiti tu formu smýšlení, která je nezbytná pro úpravu vzájemných styků. Český národ spatřuje ve svém sílícím sousedovi stále ještě nebezpečí, že bude pohlcen politicky, hospodářsky a národně. My sudetští Němci prohlásili jsme opětovně, že není u nás za Boha tohoto úmyslu, že chceme žíti podle věty, kterou Češi vyslovili ve starém Rakousku: "Já svůj dům, ty svůj dům."

Státní rozpočet projevuje tohoto příznačného ducha národního státu ve všech svých úsecích přes účastenství Němců na jeho zpracování.

Kapitola "vojenská správa" požaduje ke 315 milionům, stanoveným na 11 let, pro ozbrojovací fond opětovně příšernou sumu 2,300 milionů, která s obnosem na umořování úroků ve stejné výši činí skoro polovinu všech státních výdajů. Jak často byla již za účelem snížení vojenských břemen nadhozena otázka zkrácení služební doby resp. zmenšení kontingentu. Francie zavádí podle novinářských zpráv od 1. ledna 1929 jednoroční dobu služební, a dokazuje tím, že jednoroční výcvik stačí pro předběžný výcvik k válečné službě. Proč nenásleduje Československá republika tohoto vzoru? Vojenská břemena by se tím bezpodmínečně rok od roku zmenšovala a splnění sociálních požadavků bylo by zaručeno. Jestliže však pan ministr národní obrany hájí zásadu "moc je právem", a jestliže zamýšlí vojenskou mocí potlačovati právo jiných, pak nebude žádného zmenšení stavu, žádného odzbrojení, žádného zkrácení služební doby, ale také žádných úspor ve vojsku. Svobodný pán von Stein řekl již před 100 lety: Nejjistějším prostředkem proti pokračování revolučního ducha jest uspokojení spravedlivých požadavků národů. A Emil Ludwig doplňuje tuto myšlenku větou: Nikoli idee dělají revolucionáře, nýbrž city. Uspokojte tedy spravedlivé požadavky národů, šetřte citů jiných národů a odpadne pro stát jeden z domněle směrodatných důvodů pro veliké vojsko.

Rozpočet školství vzbudil v uplynulých letech každoročně spravedlivé rozhořčení Němců, i vidíme také letos zase, že se nejen nevyhovuje kulturním požadavkům Němců, nýbrž že odstrkováni jsou ve prospěch státních národů. Nebylo německým koaličním stranám v jejich již přímo směšně působící bezmocnosti zase možno docíliti byť jen přiměřeně spravedlivého rozdělení povinností a práv při placení a braní peněz. Německé vysoké školy zůstávají popelkou jako dříve, jejich podpůrná zařízení jsou vládě neznámou pevninou, konečné obsazení mnohých uvolněných učebných stolic je prý nemožné, poněvadž peněžní skříň státu zůstává pro německou kulturu uzavřena. Zřízení německé vysoké školy báňské, zřízení vysoké školy pro tělesná cvičení zůstává nadále vyhrazenou budoucnosti, kdežto pro namnoze zcela zbytečné české menšinové školy leží připraveny miliony, aby učinily pravdou to, co soudruh v mé straně, dr Jesser, ve svých 14. bodech stanoví jako českou kulturní politiku. Také já musím v této souvislosti, stejně jako mnozí jiní, klásti sobě hned otázku, kdy pan ministr školství dr Hodža splní svůj, tak často již daný slib, a kdy dojde ke školskému zákonu, pro Němce přijatelnému? Školská autonomie pro německý lid, úplné rozdělení školské správy na odbory až do ministerstva zůstávají neodvratnými požadavky, před kterými se ani německé vládní strany nemohou uzavírati. Řečník přede mnou, pan sen. Fritscher, výslovně prohlásil, že také jeho strana bude bojovati za autonomii německého školství.

Pokud jde o naše německé obecné a občanské školy, o naše střední školy, trvají nadále úsporná opatření, to jest uzavírací opatření. Pro 8-10 českých dětí zřizují se v německých územích nejen třídy a ustanovují se učitelské síly, nýbrž staví se také školské paláce z prostředků státních. Naše občanské školy, které teprve nyní pociťují úbytek porodů v době války a bezprostředně po válce, bez jakéhokoli ohledu se slučují, anebo se zrušují třídy, ačkoli ve 2-3 letech také pro ně překonána bude krise úbytku žáků. Jen trochu šetrnosti a ohledu k německému obyvatelstvu ukázalo by také zde dobrou vůli přiblížiti se jemu, ukázalo by, že český národ chová k německé kultuře skutečně úctu, o které se tak často mluví.

Otázka úhrady učitelských platů zůstává také letos zase otevřena a pan kolega Stodola jako zpravodaj sdělil, že nyní schází již jen 300 mil. Kč, aby rozpočet v této příčině byl vyrovnán. Není to zahanbující pro stát, k jehož nejlepším synům patří Komenský, jehož hlava sama vyšla ze stavu učitelského, že není možno pro nejvyšší kulturní statek národa, pro jeho školu a učitele, sehnati legálním způsobem ony sumy, jako pro vojsko, které potřebuje 2 a půl miliardy?

Sociální péče jest obzvláště ve psí, ačkoli by ministr sociální péče již pro svou příslušnost ke stavu, jenž hlásá lásku a milosrdenství, měl poskytovati záruku, že stát bude věnovati obzvláštní pozornost sociální péči. Nazpět a s kopce pohybuje se činnost sociální péče na celé čáře, a byly by toho plné svazky, kdybychom se pokusili vypočítati všechny oběti, které padly pod chladnokrevnými ranami měšťácko-kapitalistické koalice. Všechny prosby za slitování vůči pensistům, všechny nářky a stesky válečných poškozenců, válečných vdov a sirotků zanikají nejen neoslyšeny, nýbrž jejich trýzeň a jejich bída zvětšuje se prázdnými sliby pro zprvu uvedené, brutálním ztenčováním příspěvků pro posléze jmenované, aby patrně tím bezpečněji a dříve stali se účastnými radostí na onom světě. Vždy znovu musíme poukazovati k tomu, že mezinárodní úřad pro zájmy válečných poškozenou v Bernu zjistil, že československý stát stojí na posledním místě, pokud jde o zaopatření těchto ubožáků. Republika dává se tak ráda věnčiti vavříny a zaznamenává to svědomitě, obzvláště přicházejí-li z Francie a Anglie, Jak se to však rýmuje se skutečností, že jmenovaný úřad v Bernu hrozí posledním krokem, totiž žalobou u Společnosti národů v Ženevě? Staropensisté, které jste zamýšleli odbýti žebráckým grošem, volají po zrovnoprávnění a právo stojí nad slunce jasněji na jejich straně, takže všechny strany národnostního shromáždění jsou o tom přesvědčeny. Proč potom žádné splnění daných slibů? Můžeme těmto tak krásně očištěným pánům posloužiti také odpovědí: Když pánové z cukerního kartelu jen zamrkají očima, pak všechno umlkne pokorou před strašlivým pánem, všemocným finančním kapitálem, který s cukrovarníky je zajedno. Pak kutálejí se ke stům milionů zisku nové miliony ze státní pokladny a nastalá mezera vyplní se krvavými haléři stavů, pracujících rukou a hlavou. I když pan ministr financí pro svoje zpěčování, ježto správně poznával a předvídal další podrobení státu pod satanskou knůtu bankovního kapitálu, skočiti musil přes čepel peněžních knížat, přece bude více než 10 milionů státních peněz uvolněno, aby splněna byla přání těchto nenasytů. Obyvatelstvo bude musit mimo to platiti dráže cukr, lidé nouzi trpící budou dále chladnokrevně ponecháni bídě, budou ponecháni předčasné smrti. A přece bylo by lze se žádanými 140 miliony řešiti netoliko otázku pensistů a z části válečných poškozenců. Tento obraz ukazuje kapitalistický stát. Je příznačno, že zástupce šéfa vlády promluvil při poradách o nárocích cukerního kartelu památná slova: "Považuji zvýšení ceny cukru za naprosto neospravedlněné." Prokázalo se svědomí ministra sociální péče silnějším než odvislost státu od bankovního kapitálu? Neboť tato větička má přece zajisté ujasniti, že podíl zisku u cukerního průmyslu stále ještě přestupuje dovolenou míru. Ale dožijeme se toho, že z důvodů státní raisony - má to znamenati z oddanosti a odvislosti od bankovního kapitálu - tyto miliony poplynou tam, kde jich nebude potřebí, že druzí však smějí strádati. Zato bude pracovati berní šroub, zničí malé a nejmenší existence, bude se vymáhání daní díti ještě bezohledněji a brutálněji než dosud, aby úbytek ve státní pokladně byl vyrovnán. A kde zůstává zákon o kartelech?

My však klademe otázku: "Jak dlouho ještě?" Tak jako český národ s t. zv. menšinami provádí trestuhodnou hru, tak měšťácko-kapitalistická skupina provádí frivolní hru s pracujícími, nouzi trpícími lidmi všech národů ve státě. "Jak dlouho ještě?" Přijde jednou den, kdy tyto oba problémy - nerozřešeny zatvrzelostí a pocitem moci - problémy národního a sociálního vyrovnání s praskotem dolehnou na vrata státu a této budovy. Stát, který se dnes zrcadlí jednak ve svém státním národě na jedné straně a ve své menšinové vládě na straně druhé, rovná se hlavě Janusově: vlídně usměvavé vůči cizině, ponuré a výsměšné, rovné inkvisitoru, vůči Němectvu, a obzvláště vůči pracujícím stavům, vůči chudým a utlačovaným vůbec uvnitř státu.

Budeme hlasovati proti rozpočtu, poněvadž musíme, poněvadž ti, kdož vládnou, nás k tomu nutí. (Potlesk stoupenců řečníkových.)

Předseda (zvoní): Pan sen. Sochor, jak jsem zjistil ve stenografickém protokolu, použil ve své řeči výrazů hrubě urážejících slušnost a parlamentní mrav. Také obvinil způsobem, řekl bych příliš nekvalifikovaným, přímo celou řadu našeho úřednictva ze skutků zločinných. Vyhrazuji předložení této řeči předsednictvu a volám dodatečně pana senátora k pořádku.

Dalším řečníkem je pan sen. Miller. Dávám mu slovo.

Sen. Miller: Slavný senáte! Předešlý řečník, pan sen. Teschner, nám doporučoval, abychom vydání na armádu škrtli a vůbec naši armádu rozpustili a prohlásili se za stát neutrální. Pan sen. Teschner promine, že tohoto receptu nebudeme následovati, poněvadž se obáváme, že by ve vážných případech naše neutralita byla tak respektována, jako r. 1914 Německo respektovalo neutralitu Belgie. (Souhlas.)

Slavný senáte! Když přehlížíme těch 54 svazků knih, jež tvoří státní rozpočet republiky Československé, kde se to hemží rubrikami a číslicemi, musíme přiznati, že je to konečný výsledek úctyhodné práce úředníků všech oborů administrativy. Je to hospodářský plán pro příští rok velikého podniku, nebo lépe velké domácnosti našeho státu. V rozpočtu číslicemi vyjádřeno a po schválení parlamentem pod štít zákonnosti postaveno, jak chceme v příštím roce hospodařiti, na co a kolik v jednotlivých oborech státní správy věnovati. Rozpočet státní, má-li míti věcnou, a hlavně morální cenu, musí býti pravdivý. Musí býti vybudován na pravdivých faktech, na přesně uvážených zkušenostech, na zjevech hospodářského života, které očekávání i všechny předpoklady rozpočtu splní. To je právem parlamentu vedle práva číselných korektur, zkoumati a uvažovati, zda náš rozpočet proniknut je touto pravdivostí, která nic nepřikrašluje, nepříznivých stránek nezakrývá, neb stavěním do popředí zjevů příznivých obraz konečný nezkresluje. Můžeme míti plnou důvěru v pravdivost našeho rozpočtu, že jsou mu vodítkem zkušenosti let minulých a věcná potřeba. Můžeme míti důvěru, že projednávaný rozpočet sestaven byl s potřebnou hospodářskou opatrností, která příjmy i výdaje opatrně vyměřuje. Proto se můžeme také nadíti, že zvláště předpokládaná položka "příjem" se skutečně ve státní pokladně ocitne.

Každý rok vydávány jsou účetní závěrky státní, které vykázaly v celku vždy přebytky. Ty jsou nám zárukou, že i rozpočet na r. 1929 bude stejného druhu.

Stát jest podnik - domácnost. Každá domácnost, chce-li trvale zabezpečiti blahobyt svých příslušníků, musí se říditi starým osvědčeným pravidlem: nevydávati více, než přijímá. I naše státní hospodářství po poblouznění prvých let po převratu řídí se touto zásadou, kterou nám tak důtklivě za života svého hlásal a jako závěť zůstavil první náš finanční ministr dr Rašín. Řídí se tedy náš stát zásadou, kterou velmi podrobně odůvodňuje finanční věda, ale také lapidárně tlumočí prostá lidová poučka: Nenatahuj se více, nežli se můžeš přikrýti. Jako náš vzor, řádná domácnost, nevydává lehkomyslně peníze na věci nepotřebné a dovolí si tu a tam luxus, když mu na něj zbývá, tak to musí býti i u státu. Je lehkomyslné dělati dluhy na věci luxusní, tak jako je velmi hospodářsky prospěšné, ba nutné, podnikati na úvěr rentabilní investice - pravím rentabilní - a to nejen v užším slova smyslu, že podnik takto zřízený nese úrok i úmor, ale takové, které prospějí obyvatelstvu, že se mu ulehčí zápas o život tak, že pak snadno snáší zvýšenou daň na úrok a úmor investovaného kapitálu.

Jediný zdroj příjmů státu je poplatní síla obyvatelstva. Pocházejí-li státní příjmy z daní a dávek různých titulů, třídí-li se na daně přímé a nepřímé, daně reální a osobní, poplatky, cla atd., všechny tyto peníze, odváděné do státní pokladny, mají svůj původ v hospodářské činnosti občanstva, zvláště když nejsme tak bohatí, aby nám přispívala cizina k zvětšení národního důchodu, spíše my jsme v tom ohledu poplatníky cizině. Proto moudrá státní správa přihlíží k tomu, aby daně nebyly přílišné, aby nebrzdily hospodářskou činnost.

Vláda občanské koalice svědomitě o to pečuje a řídí se touto zásadou. Páni z oposice jednomyslně tvrdí, že daňové zatížení je u nás veliké, že brzdí hospodářskou činnost a že daně jedí s poplatníkem z jedné mísy. Oni to mohou tvrditi, oni se mohou hluboce nad tím rozčilovati, je to jejich právo, oni však také jsou prosti povinností a odpovědností, jak opatřiti státu nezbytné finanční prostředky.

Jsem také jist, že získají horlivého souhlasu poplatníků státu, neboť nerodí se poplatníci spokojení s daněmi, a ten, který by byl přesvědčen, že platí daně malé, se snad ještě vůbec nenarodil. Myslím však, že by finanční ministři všech států špatně pochodili, kdyby za podklad svých výpočtů vzali nespokojenost poplatníků. To je prostě lidské a také věčné, to hubování na velké daně.

Není žádného číselného měřítka o výši daní. To je také výhoda oposice, že o každých daních může tvrditi, že jsou přílišné. Ani statistika o daňovém zatížení obyvatelstva u nás i v cizině neposkytuje nám pevného vodítka při tak různých životních podmínkách ve státech. Dobrý finančník musí proplouti mezi dvěma úskalími. Jedno je tvrdá, přímo železná nutnost, opatřiti státu potřebné finanční prostředky, a druhé je platební mohoucnost občanstva. Toto druhé stanovisko je mimo to ještě velmi kostrbaté a rozeklané, to je nestejná daňová potence různých výrobních odvětví i různých vrstev obyvatelstva. A tu dobrý finančník propluje bez úrazu těmito úskalími, má-li veslo, t. j. usilovnou snahu po berní spravedlnosti. Jedno jest jasné pravidlo. Daně a dávky nesmějí ohroziti existenční minimum poplatníkovo, a musí býti poplatníku možno, aby je platil vedle nutných výdajů na vlastní potřeby z běžného výnosu své činnosti. Je zhoubné, pakli daňový výměr překročí tuto mez a daně se platí z podstaty výrobních prostředků.

Budiž mi dovoleno učiniti některé připomínky k rozpočtu samému. V přehledné rubrice II., "Správa státních podniků", jsou zajímavé číslice. Státní podniky dělí se na dvě veliké skupiny: na "finanční monopoly" a "ostatní podniky". Monopoly jsou starým a hojně užívaným zdrojem státních příjmů. Je to při diktátu cen vlastně jiný druh daní nepřímých. Mám dojem, že bychom nemusili naprosto želeti, kdyby rubrika "Ostatní podniky" ze státního rozpočtu nadobro zmizela, anebo se omezila na nejnutnější. Máme sice zákon o obchodním vedení těchto podniků a přece státní podniky těžko se brání pasivitě. Tu nepomohou žádné socialisační theorie. Tento přehled potvrzuje jen starou pravdu, že stát je špatným obchodníkem a podnikatelem a že na tom nic nezmění nejlepší snahy správních úředníků těchto podniků.

Nemůžeme-li všechny podniky likvidovati - mnohé jsme zdědili a zrušení jejich by vyvolalo hospodářský i sociální otřes v okolí, kde jest jejich provoz - nemnožme jich aspoň zbytečně a při vhodné příležitosti hleďme se nevýnosných zbaviti. Jsou to zejména státní doly, které jen s námahou za vzájemné výpomoci obhajují aktivitu.

Zaráží, že státní tisková kancelář má schodek 811.000 Kč, ač své klienty neobsluhuje nikterak lacino. Investiční úvěr do tohoto pasivního podniku 3 mil. Kč otevírá jen vyhlídku na zvýšený schodek v budoucnu, právě o úrok a úmor tohoto úvěru. Že i Úřední noviny vykazují schodek, jest jen potvrzením dříve citované zkušenosti a mluví hlasitě o obtížích, s kterými se setkává snaha po obchodnickém vedení státních podniků. Tak případně inserce v Úředních novinách je dosti drahá a přece vykazují ztrátu 170.000 Kč.