Je zde tedy podstatná změna oproti hospodaření vlád dřívějších, kdy nejen že byly rozpočty mnohem vyšší, ale při té velké výši byly pasivní, takže se nadělaly miliardy dluhů. Tento fakt hledí oposice všeobecně zeslabiti. Jak s tohoto místa, tak i v novinách se tvrdí, že prý v rozpočtech není žádný rozdíl, že se rozpočty pohybují ve stejné výši jako léta minulá. Je prý rozdíl jen v tom, že rozpočty jednotlivých státních podniků nejsou v rozpočtu státním uvedeny. Kdo si dá jen poněkud práci a zjistí, jaké byly rozpočty dříve a jaké jsou nyní, musí mně přiznati, že toto tvrzení není správné, poněvadž dřívější rozpočty se pohybovaly mezi 20, 21 až 24 miliardami, kdežto nynější, i když připočítáme všechny státní podniky, jsou asi 15miliardové. Vidíme tedy, že rozpočet státní je při nejmenším asi o 9 miliard nižší než rozpočty dřívější. Příčinu, proč rozpočty dřívější byly tak vysoké, možno hledati v největší míře v mylných názorech na budoucí život naši republiky, který měl býti vybudován na nových metodách, měl se říditi novými směrnicemi a měl zavrhnouti vše, co bylo dřívější zvyklostí. Měla se vyvrátiti stará tradice jako starý přežitek doby, aby se vytvořila tradice nová, moderní, odpovídající psychologii poválečné. Soukromé podnikání bylo považováno za přežitek, zejména soukromé podnikání malých a středních lidí bylo označováno jako škodlivé životu státu. Toto podnikání mělo býti nahrazeno podnikáním státním a kolektivním. Právě v těchto experimentech, ve zkouškách s novou strukturou hospodářského života ztratily se celé miliardy, které jsou dnes a byly již dříve žádány na poplatnictvu. Ovšem dříve to bylo žádáno vysokými rozpočty, dnes musíme platiti staré dluhy. Ochudil se tak do značné míry střední stav, nadělaly se miliardové dluhy, které dnes těžce doléhají na veškeré obyvatelstvo tohoto státu. Avšak dnešní státní rozpočet a tím celé státní hospodářství není aktivní pouze ve svých číslech, nýbrž aktivita se projevuje v celém hospodářském životě, v nynějších poměrech. Je potřebí vyzvednouti, že tato vláda dovedla získati důvěru ve stát doma i v cizině, dovedla zaopatřiti zaměstnání svému lidu, že mu dovedla zaopatřiti chleba, takže nezaměstnanost klesla na míru nejmenší, jakou jsme kdy ve státě měli. A to je právě to nejcennější, co ta která vláda svému lidu může přinésti.

A to učinila právě tato vláda. Dnes se vyhledávají všemožné chyby a nedostatky, řekl bych, že umělým způsobem vyhledávají se příčiny, aby tato vláda mohla býti potírána a zejména, aby mohly býti potírány strany, které tuto vládu vytvořily. Když automobilista vjede do vlaku, je tím vinna vláda, když automobilista prorazí závoru u dráhy, je tím také vinna vláda, když spadne někde dům, je tím také vinna vláda. Zkrátka, ať se stane cokoliv, vším je vinna vláda. Každý zákon, který se za této vlády projednal, je špatný a musí býti špatný, poněvadž oposice přece nebude a ani nesmí sebe lepší zákon schváliti. To je konečně její právo a se stranického stanoviska její povinnost, aby všechno kritisovala, ať je zákon jakýkoliv. Ale očekávalo by se, že v zájmu politické konsolidace, které ve státě všichni potřebujeme, která není dobrá jen pro strany státotvorné, nýbrž pro veškeré obyvatelstvo, nebude se veřejnost zneklidňovati nesprávnými informacemi a takovými zprávami, které se nedotýkají pouze nynějších většinových stran, nýbrž které by mohly míti i neblahý důsledek pro dobu budoucí. Neboť tvrdí-li se něco, co pravda není, a veřejnost se přesvědčí, že byla klamána, pak ztratí důvěru a bude přijímati v budoucnosti všechno s velikou reservou a bude míti prostě ke všemu nedůvěru, a to je nebezpečné nejen vládě, nýbrž i samému státu.

Mám zde na mysli zákon o reformě veřejné správy. Tohoto zákona se dnes využívá do krajnosti oposičními stranami. Na tomto zákonu není podle oposice nic dobrého, ale zato všechno špatné. O důsledcích tohoto zákona tvrdí se takové věci, že mnozí lidé jsou tak poplašeni, jako by vládním stranám šlo skutečně o to, aby některá města byla poškozena. Ale není tomu tak. Předně je potřebí naší oposici připomenouti, že ty části zákona, které prohlašuje za nebezpečné, sama v župním zákonu odhlasovala. Tenkráte nebyl župní zákon špatný, naopak tenkráte byl dobrý, oposice jej přijala. Ale nynější vláda zákon ten v mnohých tvrdostech, kterými byla mnohá města poškozena, zmírnila a tak znemožnila, aby se jim stala jakákoliv křivda. Kdyby byl zůstal zákon župní tak jak byl přijat stranami oposičními, bylo by mnoho měst utrpělo skutečnou újmu, města byla by velmi poškozena. Proto můžeme s plným vědomím odpovědnosti tvrditi, že nynější zákon nikdy nepoškodí našich měst, jako by je byl poškodil zákon župní. Prohlédneme-li si § 9 zákona župního, vidíme, že zákon župní byl skutečně pro všechna města krajně nebezpečný, neboť paragraf tento praví: "Dosavadní okresy zastupitelské v Čechách, silniční okresy na Moravě a ve Slezsku a župy na Slovensku a všechny orgány těchto korporací, zejména okresní zastupitelstva a výbory v Čechách, silniční výbory na Moravě a ve Slezsku, správní výbory, župní i slúžnovské okresy na Slovensku, dále zemské a okresní politické správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zrušují a zastavují svou činnost." Z toho je tedy viděti, že tvrzení dnešní oposice, jakoby nynější vládní většina chtěla poškoditi ona města, není správné, poněvadž jestli je někdo chtěl poškoditi, byli to právě ti, kteří odhlasovali župní zákon. A to byla právě oposice. Proč pak se tenkráte v župním zákoně trvalo na tom, aby byla jen okresní sídla, aby okresní výbory byly přeneseny do sídel okresních měst? Tvrdilo se, že není potřebí velkých celků, poněvadž malé celky nejsou prý života schopny. Malé celky nemohly by plniti nikdy úkol, který na ně jest vznesen, poněvadž mají mnohdy nepatrnou daňovou základnu, takže v důsledku toho musily by míti buď vysoké přirážky, nebo by prostě nemohly vykonávati to, co by jinak měly vykonávati. Dnes se tvrdí, že právě ta města, jichž se to dotýká, byla nejvíce tím rozhořčena, že prý se budou postupně rušiti okresní soudy, berní úřady, zkrátka všechny státní úřady. To právě budí největší rozhořčení a strach v městech, kde okresní výbory byly a kde v budoucnu nemají býti, že mají býti připraveny o státní úřady.

To není správné, nic nebude rušeno. Všechny státní úřady, které tam jsou, také tam zůstanou. Naopak, podle zákona o reformě politické správy bude možno zříditi v městech, kde až dosud byly okresní výbory, t. zv. okresní správní komise. Tedy je viděti, že kde budou a mají býti zrušeny okresní výbory, mají být nastoleny okresní správní komise a že tedy těm městům nebude ubráno v ničem.

Ale když jsme u té otázky, když slyšíme stesky z oposice, jak se těm městům křivdí, já se táži: Kde byla oposice v té době, když byly rušeny okresní nemocenské pokladny, když byly rušeny živnostenské a gremiální pokladny? Zrušením těchto pokladen utrpěla ta města daleko větší škodu, než jakou utrpí zákonem o reformě správy. Tedy, prosím, tam to oposici konvenovalo, že zrušila všechny pokladny, tam neměli strach o města. Zde najednou mají ohromnou obavu, že těm městům bude ublíženo. Pánové, uvážíte-li frekvenci, která je k okresnímu výboru a frekvenci, která je k jednotlivým pokladnám nemocenským, je v tom ohromný rozdíl. Do nemocenské pokladny přijde o 90 procent více frekventantů, než do okresního výboru. Zde je viděti, že právě oposice poškodila města, o kterých dnes tvrdí, že prý je poškozujeme my. Ale zdá se, že oposice vedle agitačního účelu při tom sleduje ještě jiný cíl.

Byl zde asi mnohý zklamán ve svém očekávání, že bude dobře zaopatřen. Župní zřízení by bylo bývalo vyžadovalo mnohem většího administrativního aparátu než zřízení zemské. Byli bychom měli daleko větší počet zaměstnanců, než jich bude při zřízení nynějším. Já přiznávám, že to působí někomu starosti, jak splniti učiněný slib. Proto ta ostrá kritika a útoky proti nynější vládní většině.

Rovněž tak tomu je se zákonem o hospodářství samosprávných svazků. Slyšíme stálý nářek na tento zákon a tvrdí se, že se obcím znemožnilo vykonávati přináležející jim povinnosti. Ani v tomto případě nejsou výtky správné. V čem byly obce omezeny? Jedině v tom, že nemohou libovolně stanoviti výši obecních přirážek, a v té ohromné, neudržitelné volnosti sahati poplatníkům, najmě živnostníkům do kapes tak hluboko, jak se to dosud místy činilo. O nic jiného nejde, než o ty přirážky, které v životě ať živnostníka, domkáře anebo zemědělce jsou tak tíživou položkou. Tvrdíme, že by zákon o daňové reformě neměl pro nás žádné ceny, kdyby nebyl přijat zákon o hospodářství samosprávných svazků. A my bychom nemohli připustiti, aby opětně nastala dřívější volnost, poněvadž by to bylo ohrožením těch, kteří tyto přirážky platí.

My se nevzpíráme žádná novelisaci, novelisaci rozumné, takové, která by rozvrhovala všechny obecné potřeby na veškeré občanstvo té které obce. Když bude taková novelisace, kterou nebudeme my tak značně postiženi, jako dříve jsme byli, proti takové novelisaci nemáme žádných námitek. Ale kdyby měla býti opět taková novelisace, jako dříve byla, proti tomu bychom se musili postaviti a za žádných okolností bychom to nemohli připustiti.

Všechny řeči, které se zde vedou zejména se strany oposice, mluví se oknem, poněvadž je před volbami. A velmi vhodnou agitační pomůckou pro oposici byla v poslední době prováděná prakse berních správ s novým daňovým zákonem. Nevíme, na čí popud se stalo, že ve velmi četných případech berní správy se nedržely zákona a vyměřovaly daně bez ohledu na nový zákon a tak se z dobrého zákona dělal zákon špatný. Dnes přiznává i u nejvyšších míst, nejvyšších finančních úřadů, že prakse se nekryje nijak s duchem zákona a uznává se, že chyby, které se staly, musí býti napraveny.

Hledáte-li vinníka, tedy berní správy tvrdí, že to zaviňují daňové komise. Jdete-li na daňové komise, tyto opět tvrdí, že vinny nejsou, že vinníkem je někdo jiný. Berní správy tvrdí, že nemají na tom žádného zájmu, aby poplatníka předanily, ale přesto vydaly takové platební výkazy, že to budí rozhořčení a ohromné překvapení. Ať je to tak nebo tak, jisto je, že v jednotlivých případech byly daně zvýšeny abnormálně a že se nepřihlíželo v hustých případech k daňovému přiznání poplatníkovu a daň se vyměřila libovolně.

Na co však je potřebí poukázati, je to, že se nepostupovalo podle zákona a že se prostě zákon ignoroval. Zákon o daňové reformě je zákonem dobrým - a já bych řekl, že je zákonem velmi dobrým - ale musí býti náležitě dodržován. Není vinen zákon, že nastalo někde předanění, nýbrž vina spočívá právě v nedodržování zákona. A je potřebí poukázati ještě na jiné vady, které se v provádění zákona objevily a které musí býti napraveny. Tak ministr financí dr Engliš při projednávání zákona o daňové reformě zde v senátě prohlásil, že reforma koná se tak, aby předpisy zákona byly obyvatelstvu učiněny přístupnými, aby jim lid rozuměl, aby mu byly jasné a srozumitelné. Dovolte, abych podle stenografického protokolu přečetl, co tehdáž zde v senátě pan ministr financí dr Engliš prohlásil (čte): "Všechnu reformu konáme tak, aby předpisy zákona byly obyvatelstvu učiněny přístupnými. My je budeme popularisovati, chceme, aby každý dostal poučení o těch nejelementárnějších daních, které má platiti. Musíme dávati vědomost do administrace samotné, propracovati všechny formuláře tak, aby jim lid rozuměti mohl, aby každý občan mohl vyplniti formulář a vyznal se v tom, aby každý poplatník v daném roce dostal, co má platiti, jakýsi kontokorent, jakési vyúčtování, aby věděl, na čem je, a věděl, že bude čtvrtletně platiti tolik a tolik, nemám zde nic a nemůže se mi nic státi. Tuto hospodářskou jasnost a pořádek potřebujeme."

Vážení, když se však podíváte na ty formuláře, jak byly zpracovány, činí dojem, jakoby ministerstvo financí vypsalo soutěž na vynalezení všech názvů, kterým poplatník vůbec rozuměti nemá a nemůže. Je to pravý opak toho, co podle zákona býti mělo a co konečně pan ministr Engliš slíbil. Ale to zase není vina zákona o daňové reformě, nýbrž prováděcího nařízení, na jehož vypracování nemá parlament, bohužel, žádného vlivu - až dosud neměl - a bylo by potřebí, aby v budoucnu trval na tom, aby při každém takovém důležitém zákoně také propracovávala sněmovna spolu se senátem prováděcí nařízení.

Žádáme, aby daňové formuláře byly vydány nové, podle slov ministra financí srozumitelné, aby se v nich poplatník vyznal a nemusil je řešiti jako rébusy. Je dále nutno, aby dodržena byla slova ministra Engliše po té stránce, aby každý poplatník, jak jsem řekl, byl si jist, kolik má v roce platiti, a věděl, že se mu již nemůže nic státi. K tomu právě směřuje duch zákona o daňové reformě, a my žádáme, aby po té stránce byl zákon dodržován. Je dále nemyslitelno, aby daň z obratu byla jakýmkoli měřítkem pro vyměřování kterékoli daně. Berní správy totiž v hustých případech postavily daňové komise před hotovou věc. Poněvadž, jak vám známo, daň z obratu nepodléhá a nepřináleží k zákonu o daňové reformě, tedy berní správy bez komisí zvedly daň z obratu jednotlivým poplatníkům tak enormně, že to budilo obdiv. Uvedu jen jeden případ: U nás je poplatník, který má 4 pracovní síly a učně, tedy 5 s tím učněm. Má konfekční obchod a přiznával k dani asi na 280.000 Kč ročně obratu; zvýšili mu to, o pakatel, na 960.000 Kč. Když s touto částkou přijdou pak před berní komisi, ta přirozeně, když vidí zde tak ohromný obrat, skoro nemá možnosti, aby to nějakým způsobem měnila, aby i při nejmenším percentuálním zisku nestanovila vysokou daň z výdělku a vysokou daň z příjmu. V důsledku zvýšení daně z obratu právě jsou zvýšeny i daně ostatní. Obrat ještě neznamená dosažení stejného procenta zisku. Záleží zde na povaze živnosti a obchodu a musí se tedy přihlížeti více k daňovým přiznáním, než jak se stalo při vyměřování daně poslední. (Sen. Trčka: U malých živností to nejde, aby při malém obratu se platila daň z obratu; to ti lidé platí ze svého vlastního!) Ale je také potřebí opraviti názor našich finančních vyšších úřadů na základ pro daň výdělkovou toho kterého oboru.

Tak na př. byl se strany finančního ředitelství vypracován klíč pro obrat jednotlivých řemesel. Nebudu to uváděti všechno, jen některé obory. Tak na př. kovář ve městě podle toho klíče má obratu sám s učněm 32.000 až 36.000 Kč a zisk z toho 40%. Na venkově má obratu 25.000 až 30.000 Kč a zisk 50%. (Sen. Trčka: To je zajímavé, podle zákona občanský zisk činí 10%, stát resp. finanční úřady počítají, že by vydělal 40 %, to by byla lichva!) Zámečník sám bez pomocné síly má míti obratu 32.000 Kč - to je klíč pro vyměřování daně - a zisk jeho má činiti 40 až 45 %. S učněm má 40.000 Kč obratu a 35% zisku. Klempíř sám 50.000 Kč obratu, 40% zisku; s pomocníkem 90.000 Kč obratu a 25 až 30% zisku; s pomocníkem a učněm 120.000 Kč obratu a 25% zisku.

Mám zde celou řadu oborů. Jedná se zde o koláře, bednáře, instalatéry, truhláře, sedláře, krejčí, dámské krejčí, pekaře, cukráře, řezníky, holiče, obuvníky, fotografy a kamnáře. U kamnářů je to také velmi zajímavé: tam je stanoven klíč, že sám kamnář má obratu 40.000 Kč ročně a 40% zisku, s pomocníkem 86.000 Kč obratu a 25% zisku.

Tedy, vážení přátelé, to je neudržitelné, aby takový klíč měl býti měřítkem. (Sen. Kotrba: Teď se ptejme, kdo to vypracoval?) Zemské finanční ředitelství v Praze.

Jak jsem v úvodě svého referátu uvedl, dospěli jsme v našem státě ke skutečné konsolidaci, na které, jak již včera zde konstatoval můj kolega, má lví podíl živnostenský a obchodnický stav. Tento stav je důležitým činitelem v naší republice, znamená opěrný její pilíř. Je proto zájmem státu, aby byl ve svých snahách náležitě podporován a také podepřen. Nežádáme žádných subvencí. Naopak, my jsme zásadně proti jakémukoli subvenčnímu systému, ale žádáme jenom porozumění a spravedlnost. Střední stav nikdy nebyl, není a nikdy nebude nebezpečím státu, ale vždy jeho oporou. A stát musí vzíti k tomu zřetel. Jsme odlišným elementem velkokapitálu, který, abych tak řekl, je mezistátní a který má také svoje zákony. Střední stav není diktátorem cen, nýbrž jich regulativem. Vidíme to nejlépe z toho, že tam, kde kapitál ovládl jistý obor, stanoví si ceny svých výrobků jak sám chce, bez ohledu na veřejnost, bez ohledu na obyvatelstvo a bez ohledu na vládu i stát. Nebylo by proto prospěšné státu, aby několik jednotlivců ovládlo výrobu denních životních potřeb, poněvadž by na druhé straně nastalo zproletarisování našich malých a středních samostatných podnikatelů.

Otázka našich malých a středních obuvníků musí býti konečně již vyřešena. Není možno, aby jednotlivci bylo dovoleno ubíjet tisíce poctivě se živících živnostníků. Nemůže zde platiti důvod, že musí býti podnikání ponechána úplná svoboda. Pak by nebylo potřebí zákonů vůbec, poněvadž každým zákonem omezujeme určitou volnost, která by mohla býti státu škodlivá. A že veliký kapitál štěstím pro stát není ani po stránce hospodářské, ani po stránce politické, ani sociální, je vícekráte již dokázáno.

V této síni na schůzi intelektuálů referent Fontaine pravil, že rozvojem průmyslu byly zproletarisovány masy. Technika začíná ovlivňovati do té míry veřejný život, že se na ní stává závislá celá soustava státní i se svými ministry a parlamenty. Je proto na státech, aby upravily včas tuto vlivnou složku státní síly a spojily ji se zájmem státu vhodnou administrativou, aby ji upravily parlamentně i právně. Referent staví se z výše uvedených důvodů za decentralisaci průmyslu, což odůvodňuje tím, že nemírná kartelisace průmyslu ovlivnila by zcela státní administrativu.

U nás vzrostl kapitál za vlády, kdy v těch vládách zasedali právě zástupci, kteří mají nyní ve svém programu boj proti velkokapitálu. Tento falešný boj proti velkokapitálu nejvíce poškodil naše živnosti.

"Jen účinnou podporou našeho středního stavu živnostenského zaručíme nerušený vývoj státu. Naše strana k tomu pracuje vždy a všude, tedy i ve vládě. A rozpočet jako samozřejmý výsledek práce této vlády, který, jak jsem uvedl, je opětně nižší a při tom aktivní, schvalujeme a budeme proň hlasovati. (Potlesk senátorů čsl. strany živnostensko-středostavovské.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Stolberg. Dávám mu slovo.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Projednávaný rozpočet předvádí nám před oči obraz spořádaného aktivního státního hospodářství, jehož výdaje, jak se zdá, nikoli jen přechodně, nýbrž trvale mohou býti hrazeny řádnými příjmy. Také státní dluh vykazuje malé zmenšení. Je zajisté zásluhou odcházejícího ministra financí dr Engliše, že bohaté své vědomosti a svou energii věnoval uspořádání státních financí.

Ale nositelem veřejné správy je netoliko stát; v důležitých věcech veřejného života, které se podstatně týkají blaha lidu, jsou to samosprávné korporace, pověřené teritoriální a místní správou. A jak růžovým se podle tohoto rozpočtu jeví státní finanční hospodářství, tak nejistým je finanční hospodářství u samosprávných korporací, zemí, okresů a obcí. Z projevů ministra financí mohli jsme seznati, že nepřešel přes tento veliký problém bez povšimnutí. Je si přáti, aby vláda věnovala řešení tohoto problému, uspořádání financí v obcích, okresích a zemích, stejnou energii, kterou věnovala uspořádání financí státních. Zemím a okresům, jejichž organisace nyní brzo vstoupí v život, přeneseny jsou veliké úlohy. Podle §u 30 zákona připadá zemskému zastupitelství úloha pečovati o správní a hospodářské záležitosti země, a obzvláště je povoláno k tomu, aby pečovalo o humanitní, zdravotní, sociální, hospodářské, dopravní a kulturní zájmy země a jejího obyvatelstva, pokud jde o úlohy, které přesahují obvod okresů a které nemají významu pro celý stát.

Jsem přesvědčen, že všechny tyto záležitosti mnohem lépe mohou obstarávati zastupitelské korporace, a že přirozeně patří do oboru teritoriální a místní správy, a nikoli ústřední správy. Jsem také přesvědčen, že veřejnou kontrolu nad rozdílením veřejných prostředků mnohem lépe budou moci prováděti zastupitelské korporace. Neboť nepodařilo se nám dosud vymoci si na státní správě nezávadné spravedlivé rozdílení státních prostředků. Je si tudíž přáti, aby ústřední úřady dalekosáhlým způsobem zproštěny byly všech těchto úloh, které nyní mají spadati do oboru působnosti zemí, aby podle toho také sníženy byly jejich výdaje, aby však za to země a okresy vydatně byly vybaveny prostředky, které by jim umožnily plniti tyto úlohy. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Bude také nejvýš na čase, aby nyní konečně vytvořeny byly zákony stran péče o mládež, které teritoriálním samosprávným korporacím přikazují jejich úlohy v tomto oboru. Nemůže přece ještě dále trvati stav, že péče o tuto mládež, která potřebuje pomoci, spadá pod chudinské zaopatření obcí. Jen pro děti cikánů jsou dnes zákonitá ustanovení.

Profesor Engliš uvádí ve své příručce o národním hospodářství jako finanční zásady obligatorních svazků "dostatečnou výši" a "pružnost" a míní, kdežto se v domácím hospodářství výdaje řídí podle příjmů, že ve veřejném hospodářství říditi se musí příjmy podle výdajů. Ovšem že tato zásada nalézá svoje omezení v národohospodářské zásadě, podle které se musí výše daní vyměřovati tak, aby národní hospodářství podporovaly a nikoli podkopávaly. Nechť tedy také země, okresy a obce vybaveny jsou příjmy, kterých potřebují pro svá vydání. Profesor Engliš zmiňuje se dále o mravních zásadách finančního hospodářství a žádá, aby se měřítka spravedlnosti použilo při zdaňování. Žádá-li toho spravedlnost, aby veškeré obyvatelstvo podle měřítka své únosnosti bylo nuceno platiti daně, pak jest ještě ve vyšším měřítku požadavkem spravedlnosti, aby při rozdílení státních prostředků dostalo se všem občanům státu stejnou měrou. Ale tak tomu není. Zmínil jsem se již loňského roku, že ministerstvo zdravotnictví používá úvěru poskytnutého pro péči o mládež výhradně k podporování českých a slovenských zařízení, že ministerstvo sociální péče měří měrou velice nestejnou, že ministerstvo školství věnuje úvěr pro menšinové školy skoro výhradně českému menšinovému školství, že pozemkový úřad své obrovské moci používá přímo k potlačování menšin. Jedině při akci pro dlouholeté pachtýře - pan president pozemkového úřadu k tomu poukázal - nebyli Němci zkráceni. Ale při této akci byl pozemkový úřad vázán zákonem. Kde pozemkový úřad mohl jednati podle volného uvážení, obracel se proti menšinám, a jeho orgánové se tím opětovně vychloubali. Německým státním úředníkům se v jejich karieře škodí, anebo se docela zatlačují. Zkrátka, rovnoprávnost státních občanů, nehledíc k jejich národní příslušnosti, se sice de jure proklamuje, de facto se jí však nedbá.

Při anketě, kterou letos konalo ministerstvo sociální péče ve věci péče o mládež, bylo s německé strany poukazováno k poškození německých zařízení pro péči o mládež. Bylo žádáno, aby se rozdílení dálo podle měřítka klíče obyvatelstva. Zástupce ministerstva sociální péče prohlásil, že se rozdílení děje výhradně podle zjištěné potřeby. Československý stát však převzal ve článku 9 smlouvy na ochranu menšin závazek, že národnostním menšinám poskytne přiměřený, tedy zajisté klíči obyvatelstva odpovídající podíl na veřejných prostředcích. Zástupce ministerstva patrně nevěděl ničeho o této smlouvě. Což mělo by skutečně býti pravdou, co Kelljen píše ve své knize "Stát jako forma života": "Pokročilé demokracii patrně jsou všechny závazky k ochraně menšin netoliko lhostejny, nýbrž hrůzou."? Ale nehledě k tomu, nutno rozhodně popříti, že by ministerský úředník dovedl místní poměry tak přehlédnouti, aby si mohl utvořiti přesný úsudek o skutečných potřebách jednotlivých organisací. To mohou jen místní zastupitelské korporace. S jiného směrodatného místa se praví, že německé organisace obdržely proto menší státní podporu, poněvadž seženou toho více soukromými dary. Nuže, je spravedlivo zkracovati německé organisace proto, poněvadž české soukromé dobročinnosti zbývá méně pro česká dobročinná zařízení?

Při poradách o reformě správy bylo opětovně poukazováno k tomu, že přeložení úřadů druhé stolice z Opavy poškozuje značně jak toto město, tak celou zem. Vláda tehdy ubezpečovala, že se jednak přeložení bude týkati jen těch úřadů, které jsou nerozlučně spojeny s vnitřní a školskou správou, jednak že se zřízením nových úřadů v Opavě dostane tomuto městu kompensací. Ve výborové zprávě poslanecké sněmovny stojí tudíž věta: "Aby rozptýleny byly obavy, že také slezské poštovní a finanční ředitelství má býti zrušeno, navrhuje výbor s výslovným souhlasem vlády vložení odstavce 4 v §u 9 - úřady a orgány vnitřní a školské správy - takže jest jasno, že se v tomto zákoně nejedná o žádné zrušení jmenovaných ředitelství." Ve výborové zprávě senátu se praví: "Nikterak nemůže se jednati o zrušení finančního a poštovního ředitelství v Opavě". Nicméně domáhá se prý nejvyšší finanční správa zrušení finančního ředitelství v Opavě, k veliké škodě obyvatelstva, a je proto důležito připamatovati požadavek parlamentu a slib vlády. Stran kompensací pro Opavu vzpomenuto budiž resoluce senátu, ve které se vláda vybízí, aby v Opavě zřizovala anebo tam přeložila úřady, by město bylo odškodněno za škodu, která mu vznikla přeložením četných úřadů. Co nejvřeleji doporučujeme přání Slezanů stran vybudování železniční sítě, jak vyjádřena jsou v předloženém návrhu senátora Jokla.

Jediný okres, jehož hranice při provádění reformy správy byly změněny, jest okres hlučínský. Změna stala se proti vůli převážné většiny obyvatelstva, z jehož středu vyšel návrh, aby území bylo buď rozděleno mezi sousední dva okresy opavský a ostravský, anebo aby bylo nezměněně ponecháno jako okres hlučínský. Nebylo-li již vyhověno přání obyvatelstva v tomto směru, žádáme, aby s počátkem účinnosti reformy správy zrušena byla konečně výjimečná ustanovení stran školství a politické správy, kterými odstoupené území nyní již příliš dlouho trpělo.

Vracíme-li se k bernímu systému, který nyní po dobu jednoho roku tvoří podklad pro státní příjmy, nedostává se nám prozatím ještě zkušeností, abychom přehlédli praktický účinek tohoto systému, vybudovaného na spoluúčinkování výnosových daní, daně z příjmů, nepřímých daní. Pokud jde o samosprávné korporace, zdá se, že tento systém není udržitelný. Jedno dlužno již nyní s politováním konstatovati: K povznesení berní morálky, na kterou nejvyšší finanční správa kladla tak velikou váhu, některé berní správy patrně málo přispívají. V opavském okresu vzbudilo oprávněné rozhořčení, že berní úřad zcela libovolně bez jakéhokoli řízení o výtkách, bez jakéhokoli zkoumání zvýšil všechna přiznání k výdělkové dani o 30-100 procent. Zařízení berních komisí se úplně sabotuje. Komisi se prý za jeden den předložilo 102.000 přiznání. Tak musí všichni, kdož platí výdělkovou daň, rekurovati, druhá stolice je přetížena, vyřízení rekursu potrvá celá léta, ale dobrá vůle poplatníků, svědomitě přiznávati, je zničena. Jednání opavské berní správy patrně není ojedinělé. Pokud jde o nepřímé, výrobní daně, dlužno z ohledu na události poslední doby vážně uvažovati, zdali daň z cukru v její nynější výši lze udržeti. Hrozí-li stále větší pokles našeho zahraničního odbytu, je-li však rozsáhlé pěstování řípy zemědělsky nezbytné, pak není věru žádného jiného prostředku, nežli všemožné zvýšení domácího konsumu. Výrobní daň na nezbytnou potravinu, která cenu zboží skoro zdvojnásobňuje, zdá se přece překročovati přípustnou míru. Ve státních příjmech uvedeno pod právními poplatky 683 mil. Kč. Úžasná výše těchto poplatků, které za rok 1927 vynesly 762 mil. Kč, vysvětluje se tím, že pod tímto jménem pojata je také daň z obohacení a dědická daň částkou 321 mil. Kč, kterou ve skutečnosti dlužno považovati nikterak za poplatek, nýbrž za částečnou konfiskaci jmění při převodech jmění. Jestliže tato daň při převodu z rodičů na děti konfiskuje jednu čtvrtinu, při jiných převodech více nežli polovinu jmění, pak dlužno přece uvážiti, že veliký podnik není zde zajisté jen k tomu, aby vydržoval majitele, nýbrž aby plnil svou národohospodářskou úlohu, aby ze svého hrubého výnosu vydržoval jisty počet dělníků a zaměstnanců, že však takovéto zdanění ohrožuje podnik v jeho existenci, ba dokonce musí ho zničiti, opětuje-li se případ převodu v kratších lhůtách, anebo postihne-li závod v nepříznivou dobu.