Podle §u 145 má nemocný pojištěnec právo na dopravu do nemocnice na útraty nemocenské pojišťovny. V tom případě je povinna pojišťovna na vlastní náklad dopraviti nemocného do nemocnice a zpět do jeho obydlí, byl-li nemocný propuštěn z nemocnice, ačkoli není vyhojen. Je potřebí tomu rozumět -... a neuplynula-li ještě doba, po kterou měl nemocný nárok na nemocenské. Dovedete se vůbec do tohoto ustanovení vmyslit, co mohou znamenali tři slova, "ačkoli není vyhojen"? Nemocenská pojišťovna pošle nemocného do nemocnice, na př. do Olomouce, třeba na diagnosu dráždění slepého střeva, tak zv. Blinddarmreitzung. V nemocnici mu za 4 dny dráždění přejde, je zdráv a poslán jako vyléčený z nemocnice zpět. Dříve nemocnice sama dávala vyléčeným odcházejícím cestovné, které s nemocenskou pokladnou vyúčtovala. Nyní se vyléčenému cestovné odpírá, poněvadž ve smyslu §u 145 nemá na ně nároku.

Jistý klempířský učeň, který byl z nemocnice v Olomouci zdráv propuštěn, jelikož neměl peněz, jel na černo do Hodonína. Ve vlaku ho chytil průvodčí, v nejbližší stanici jej předal četníkovi, který ho dopravil do Hodonína, neboť v nemocnici mu nedali cestovné proto, že v zákoně je: "Ač není vyhojen". Podobný případ stal se ve Velké u Strážnice. Jistý občan byl tam pokousán vzteklým psem. Ošetřující lékař dr Pavlinec poslal pacienta do Prahy do Pasteurova ústavu. Takovému pacientovi v ústavě buď se přitíží, není mu pomoci a musí zemříti, anebo je vyléčen a propuštěn úplně zdráv domů. Z Pasteurova ústavu nemůže nikdo býti propuštěn nevyhojen. Ale poněvadž v §u 145 je psáno "ač není vyhojen" a poněvadž tedy není nevyhojen, nýbrž propouští se z ústavu zdráv, nemá nároku na cestovné. Proto měl dotyčný občan jíti několik set kilometrů pěšky z Prahy do Velké. Rozumí se samo sebou, že většina slavného senátu tuto pitomost v zákoně patrně ponechá a při tom zůstane senát slavným dále.

Poukazuji ještě na jeden ohromný nesmysl v tomto zákoně. Pro všechny pojišťovny stanoven byl jednotný příspěvek 5% ze mzdy. Slavní zákonodárci neuvědomili si, že není možno stavěti všechny pojišťovny naroveň, že pojištěnci v Liberci, Praze, Brně, Plzni, Bratislavě během let vynutili si docela jiné požadavky a mají větší nároky na dávky a potřebu pro léčebnou péči než na př. pojištěnci ze Senicka, Rožnovska, Slatiny atd. Tímto zrovnoprávněním jakž takž finančně prosperující pokladny úplně dorazili, peněžně zruinovali. Tímto nesmyslným ustanovením mají pojišťovny už přes 500 mil. deficitu.

Kapitola sama pro sebe je důchod pro 65leté. Konstatuji jen. Kolik 65letých těžce pracujících rodin dočká se těchto 65 let. Velice nepatrný počet. To znamená, že celá řada lidí bude platiti důchod, a až ho bude míti pobírati, nebude jim moci býti vyplacen, poněvadž se toho stáří nedočkají.

Poněvadž celá tato novela naprosto nevyhovuje nejnutnějším potřebám pojištěnců, podáváme 240 zlepšovacích a pozměňovacích návrhů. Vím předem, že je zamítnete, jako jste zamítali dosud každý náš opravný návrh. Široké vrstvy pracujícího občanstva přesvědčí se tím aspoň, že jste je nezklamali, a to proto, že vám nikdy nevěřily.

Nezbude jim jiného, než aby sociální pojištění vybojovaly si mimo rámec tohoto sboru revolučním postupem a revoluční disciplinou celé dělné třídy měst i venkova tohoto státu. (Výborně! Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Jaroš.

Sen. Jaroš: Velectění pánové! Včera zde učinil pan ministr veřejných prací prohlášení, ve kterém uvedl, že vláda nemá možností dostatečného zásahu ve věci zřícení stavby proto, poněvadž starý zákon dává právo dozoru obci, potažmo zemskému správnímu výboru. Já bych tento důvod do takového prohlášení ministrova nedal, býti úředníkem toho resortu. Nedal bych ho proto, poněvadž není dostačující a nevysvětluje. My máme zákon stavební z r. 1886, tedy přes 40 roků starý. Každý laik ví, jak ohromně se změnila technika stavební u nás za 40 roků. Před 40 roky jsme neznali u nás takřka betonových staveb a dnes žádná větší budova se nestaví jinak než z betonu. Od neštěstí v Revoluční třídě uplynulo ³/₄ roku. Stavby betonové provádějí se ponejvíce v dolejší části Prahy, tedy od sněmovny až dolů ke Karlínu. Stavby ty se provádějí v terainu pohyblivém, v bývalém řečišti řeky Vltavy. Tedy bylo možno již po neštěstí v Revoluční třídě, zejména když máme ustanovení pro stavby betonové, které provádí sám stát, předložiti sněmovnám nějaký, třebas tří, čtyřparagrafový zákon, ve kterém by bylo uvedeno, že pro stavby betonové platí tytéž regule, jaké platí pro stavby, prováděné státem. Ale i kdyby toho nebylo, i když nemáme zákon, dozorčí úřad vzhledem k tomu, že se jedná o takové zvláštní stavby dnes a na takovém nedostatečném terainu, mohl by dáti do podmínek staviteli to, co se dává do podmínek staviteli, který staví pro stát. Je věcí jeho, jestli je chce splniti, nebo ne. Právo má se odvolati a vláda má v rukou tu věc a může říci: Dobrá, splníš podmínky, můžeš stavěti, nesplníš-li, není to možno. Zdá se, že tady někdo zasahuje a my jsme v poslední době viděli, že do parlamentního práva zasahují velmi často činitelé z venku. (Sen. Šturc: Banky, fabrikanti!) Ano, banky, trusty, různé svazy. My jsme to viděli nedávno v poslanecké sněmovně, když bylo usnesení a musilo se zrušiti. Pánové, dnešní doba se zbavila korunovaných hlav a nezbavila se veličenstev. Jenomže není zde nikoho, kdo by v zákonodárném sboru emisarovi takové korporace, když se dostaví a žádá anulování určité věci, odpověděl slovy Mirabeauovými: "Řekněte svému pánu nebo svým pánům, že jsme zde z vůle národa a žádný z venku nemá právo do našich práv zasahovati!" (Výborně! - Potlesk senátorů čsl. strany soc. demokratické.)

Katastrofa, která se venku včera udála, neotřásla Prahou, neotřásla republikou, ale jak noviny dnes ukazují, otřásla Evropou. Není hned tak neštěstí na stavbě velikého, aby půl sta lidí přišlo o život a druhé půl sto bylo snad zmrzačeno. Teď se hledá vinník a říká se: Je to ve špatném cementu, je to ve špatném míchání, je to ve špatném písku, že se nedával praný říční, ale ze stavby. Snad je to ta neb ona příčina, snad bylo to všechno dohromady. Ale ta hlavní příčina se v novinách neuvádí, že také sbory zákonodárné mají svoji vinu.

Já jsem řekl, že terén, na kterém se zde staví, je terén pohyblivý. Vystavělo se na něm několik staveb a nestalo se nic, protože bylo dbáno všech těch opatření, kterých při takové stavbě je potřebí dbáti. Je pravda, na Poříčí se stavěly jedno-, dvou a snad i třípatrové domy a ten písek to unesl, ale pánové, teď se stavějí budovy 5 až 6patrové, tři patra do hloubky. My při stavbě pojišťovny jsme zjistili, že pod 8mi metrovou vrstvou písku se přichází na humus, bahno, které snad před desetitisíciletími asi bylo řekou tehdy z lesů naneseno, a poznání z toho učiněné vedlo k tomu, že se musily dáti silně armované betonové desky, na které se teprve mohlo stavěti. Nechtěl bych říci, i když ten pilíř byl vadný, že když již byl několik neděl hotov a ztvrdl, že by to byl neunesl, kdyby to do hloubky nepovolovalo. Ale je pochopitelno, jestli to polilo o několik centimetrů do hloubky, mělo to za následek zkřivení stavby, musil silný sloup povoliti a prasknouti a celá stavba se zřítila.

Jak pravím, je chyba v zákonu. Poměry jsou zvláštní. Stavebník někdy staví s vypůjčeným kapitálem. Nechci říci, že zde v tomto případě tak bylo. Ale on platí 12% úroků, přijde špatné počasí, nemůže několik týdnů někde ve stavbě pokračovat, ale čas letí, chce míti rovnost, aby docílil výhod zákona. On staví a nemůže dostati materiál ke stavbě a při tom třeba platil lichvářský pozemek, tedy vedle nedostatečného dozoru někdy zde může býti příčin několik, které pak zaviní podobné katastrofy. Ale já se ptám? Nejsme my povoláni, není vláda povolána konečně k tomu, aby jednou udělala pořádek? Já bych byl rád slyšel včera z úst pana ministra, jaká opatření budou učiněna, pokud jde o živnostenskou inspekci. Marně jsme se v předešlých letech domáhali toho, aby živnostenští inspektoři byli povoláni z řad pracujících. Neříkáme, že to musí býti člověk, který první padne do ruky. Víme, že živnostenský inspektor musí ovládati věci, o kterých má rozhodovati, nebo o nichž má podávati zprávu. Ale také víme, že ve starém Rakousku před 25 lety, když se staly dvě katastrofy ve Vídni pádem staveb, přišel ministr a vláda s prohlášením, že bude jmenovati živnostenské asistenty z řad dělníků; a tehdy byl ve Vídni jmenován stavební dělník Siegel. Podobného prohlášení jsme včera neslyšeli. Ale, pánové, to není jen náhoda, že u nás padají stavby jako domky z karet, podívejte se na jiný úsek našeho veřejného hospodářství, podívejte se na naše dráhy! Nedávno velké neštěstí na Moravě, které stojí stát miliony, předevčírem srážka auta s vlakem u Veselí, v úterý srážka vlaku v Libšicích, o které se v novinách ani nepsalo, která byla dosti zlá, ale na štěstí duchapřítomností strojvůdců nebyla tak hrozná, aby někdo přišel o život. Týž den vjel strojvůdce, který jel s vlakem z Veleslavína a nemohl vlak vůbec zabrzditi, na koleje, kde silnice do Dejvic přetíná dráhu. Možno mluviti o štěstí. Strážník pochopitelně nespustil závory, poněvadž nemůže věděti, že vlak nezůstane ve stanici a pořítí se až k jeho strážnímu domku na silnici. Jedna paní to odnesla roztržením šatů, jinak se snad neštěstí nestalo. Mohli byste denně najíti různé věci, které jen šťastnou náhodou nepřivodí katastrofu. Chtěl bych vám ukázati na dnešní dopravu na trati Podmokly-Pardubice. Bezmála ³/₄ roku není na této trati vlaku, který by nebyl zpožděn až o hodinu. Jsou případy, že jedete ráno vlakem do Prahy 1 až ³/₄ hodiny. Železniční úředník, chce-li býti v 8 hodin na místě, musí v 6 hodin vyjeti z Roztok, aby byl v 8 hodin v úřadě. Železniční úředník, který tam bydlí, musí jeti nejčasnějším vlakem, chce-li dostati spojení na jinou trať. Jsou případy, že nákladní vlak, který má býti ve 12 hodin ve stanici v Holešovicích, byl ještě v půl osmé na nádraží v Roztokách. Jsou případy, kdy vlak, který měl z Libně býti na nádraží v Holešovicích v 8 hodin, dostal se tam odpoledne ve 3 hodiny. Ten personál musí potom 8-10 hodin nečinně státi na trati a přijde o tuto dobu domů později. Nesmí však nastoupiti o 8 hodin později, poněvadž není to technicky možné, neboť ta parta je nutně potřebná. On přijde domů později a je volán dříve. Jsou ještě horší věci. Máme dnes na drahách většinu personálu smluvního. Jsou vlaky, kde je vlakvedoucí definitivní, snad také jeden průvodčí, ale ostatní jsou smluvní. Podle toho to také vypadá. Dověděl jsem se, že jeden vlak na pardubické trati hodiny čekal, než mohl vyjeti, že personál od něho prostě šel do hospody a když měl vlak jeti, musili pro ty lidi jíti do hospody, ale oni neměli náladu. Tak šli pro ně s četníkem, ale oni řekli: "Co chcete, my jsme už vystoupili, my jsme na hodinovou výpověď, my tam nebudeme, kdo by za těch pár grošů 10-12 hodin civěl na trati?" Jak tenkrát dostali ten vlak domů, nevím. Staří úředníci a přednostové stanic říkají, že tak desolátních poměrů nepamatují, že u nás škrtnutím pera ruší se ustanovení vžitá desítiletí, která měla své důvody, proč byla zavedena. Dnes vám úředník řekne, že za společnosti StEG. se takové věci nemohly státi, jaké se dějí dnes. Dopadne to za chvíli tak, že cizinec nepojede přes Prahu, když se dozví, že strojvůdce vlaku má hodinovou výpověď. Lidé měli dříve pocit odpovědnosti, poněvadž měli vědomí, když se něco stane v případě neštěstí, že je o ně postaráno. To vědomí ti lidé neztrácejí. Ten špársystém pokračuje rychle, ale jak na to republika doplatí, to nikdo neví.

My projednáváme dnes novelu zákona v tak krátkém čase, že jsme se ani nemohli dostatečně přesvědčiti o její účinnosti a o důsledcích, jaká přinese. Vybíráme sice příspěvky již třetí rok, víme že se sešlo tolik a tolik milionů, ale nemůžeme si učiniti obraz o příjmu a vydání, pokud nevíme, jak velké množství bude rent a důchodců. Ale to není poprvé, je to československá specialita. Měli jsme župní zákon hotový několik let, ale jeho provádění jsme se nedočkali. Měníme každý rok stavební zákon, měníme dnes zákon o pojištění a jsem přesvědčen, že neuplyne dlouhá doba a budeme to měniti zase.

Předloha, kterou projednáváme, má nesporně několik dobrých ustanovení. Je záslužné, že byla zkrácena čekací doba, ale není záslužné, že byli vyloučeni pojištěnci. Je hezké uzákoniti výbavné pro služebnou, když se vdává a dáti jí 400-600 Kč, ale není hezké, když se v zákoně řekne: Tvé naturální požitky znamenají zlepšení jen o jednu třídu, a když této ženě, která by mohla bráti 10-16 Kč, dáváte denně nejvýše 7 Kč 50 h. Co je platno dáti jí 400-600 Kč, když se vdává, když v nemoci a neštěstí bude dostávati za rok o 1000 Kč méně? Je hezké, že bylo konečně pamatováno na vdovu, která má dvě nezaopatřené děti, že se jí na čas, ovšem ne na dožití, poskytne renta, ale není hezké, pak-li se znemožňuje, aby vdova posluhovačka, švadlena a pod. mohla používati dobrodiní tohoto zákona.

V zákonu sice se praví, že cestou nařizovací mohou býti tyto osoby podle §u 123 předlohy vyloučeny, ale nebylo to tam potřebí dávati, protože v praksi dnes se to provádí na celé čáře, a kdo první nese prapor, to je stát. Všechny posluhovačky u finančního ředitelství a všech státních úřadů byly odhlášeny, poněvadž, jde-li o státní úřady, politické úřady I. i II. instance prohlásí, že mzda netvořila pramen výživy a jen, když jde o soukromníky, stane se někdy, že politický úřad řekne, že podléhají pojištění.

Vše, co v dnešní předloze bylo zlepšeno, navrhovali jsme do původního zákona před 5 lety. Pamatujete se, že my socialisté jsme žádali, aby vdova, která má děti, dostávala rentu bez ohledu, je-li invalidní, nebo je-li jí 65 let. Musili jsme od těchto ustanovení upustiti proto, že se nám říkalo, že by toho zaměstnavatelé neunesli.

Finančně předloha neznamená zlepšení. Důvodová zpráva se holedbá, že to bude státi méně asi o 80 milionů ročně. Toto zlepšení bylo provedeno na účet zvýšení úrokové míry. Ale podotýkám, že je to problematické, třebas statistiky ukazují, že měna se v posledních 4 letech nepohybovala tak, aby bylo nebezpečí. Nemůžeme nikdy předvídati, co přijíti může. Možná, že za nedlouhou dobu se dočkáme stavebního krachu a jiných, které nás přesvědčí, že bude míti sice ÚSP, nahromaděno peněz dosti, ale nebude je míti kam půjčiti.

Za třetí tímto způsobem se nepomáhá produktivitě. Musíme míti zájem, aby peníze Ústřední sociální pojišťovny byly oběživem v našem hospodářském životě, aby došly do obcí, okresů a institucí sociálních, aby se stavělo levněji, protože nebude vysoká úroková míra. Je to velmi vážné pro komunu, dluží-li se peníze na 4 nebo 4¹/₂%. Obci, okresu, které si dluží několik milionů, nemůže býti lhostejno, platí-li úrokovou míru o ¹/₂% vyšší, poněvadž potom platí o 12 let dluh déle, je o tolik déle zatížena, nemůže nic podnikati a nakonec to musí zaplatiti stejně poplatníci.

Máme v zákonu ustanovení, že nárok člena na dávky trvá tak dlouho, jako trval jeho pracovní poměr. To znamená, pracoval-li týden, má nárok na týden. Po týdnu se nemůže hlásiti. Pracoval-li 14 dní, má nárok 14 dní. Právě ti nejnešťastnější jsou postiženi, kteří byli bez zaměstnání a chytili na několik dnů zaměstnání. A teď jsou bez prostředků. Tu by bylo bývalo na místě učiniti nápravu, poněvadž starý zákon rakouský neměl toto ustanovení. Bylo by bývalo potřebí napraviti ustanovení zákona, kde se praví, že mzdou je šestina vydělaného obnosu v týdnu. Jaká je prakse? Činil-li výdělek 30 Kč týdně, béře 60% střední mzdy, na kterou byl dělník pojištěn. Ale jsou případy, že pracoval dělník den, roznemohl se, vydělal 30 Kč a jeho denní mzdou se stává potom 6 nebo 5 Kč a podporou 4 Kč týdně.

Představte si, že první dva dny nic nedostal, za 4 dny dostane 16 Kč podpory, ačkoli má třeba 6 až 8 dětí. To ve starém zákoně z r. 1889 také nebylo. Tam se stanovila denní mzda mzdou, kterou ten člověk měl, třeba pracoval jeden den. Z toho se vypočítala podpora tak, jakoby 6 dní pracoval. Zrovna tak se tomu má s otázkou nemocenského od prvního dne. Je pravda, zákon je zlepšen do té míry, že místo tří dnů dostává za dva dny, ale ani to, pánové, není postačující. Pánové namítnou: "V Anglií je to také, ve skandinávských státech je to také". Ale životní úroveň českého dělníka a dělníka anglického a nebo životní úroveň českého dělníka a skandinávského se nedá srovnati. Prosím, zajeďte si do těch zemí a sledujte, jak ten dělník žije, jak jí, čím se odívá a jak bydlí. To nesnese srovnání. Bylo by konečně na čase, aby se u nás sociální zákony řešily velkoryse, abychom si aspoň, pokud o to jde, vzali příklad z jiných států, na př. - nemohu si pomoci - ze sousedního Německa. U nás se pořád naříká, náš stát by toho nesnesl, naše poplatní kruhy by toho nesnesly. Prosím vás, to Německo by bylo rozbilo skoro celou Evropu ve válce a všichni jeho zaměstnavatelé byli zatíženi od let 80. nemocenským, starobním, invalidním a úrazovým pojištěním. U nás vyjma nemocenské a úrazové pojištění starobní nepřišlo v úvahu celých 30 let. Pokud jde o zemědělské kruhy, nemocenské pojištění nepřicházelo u nich v úvahu až v r. 1919. Tedy plných 40 let u nás měly tyto kruhy výhody, dík odporu velkostatkářů na říšské radě své doby, že tato čeleď a tito zaměstnanci nebyli vůbec pojištěni. Dnes Německo má vedle všeho toho pojištění zákon o pojištění v nezaměstnanosti, který není to, čím u nás je pojištění, to není gentský systém, to je pojištění, na které musí zaměstnavatel zrovna tak jako na ty tři druhy ostatního pojištění přispívati. Tím je možno, že na hlavu německý průmyslník a pojištěnec jsou zatíženi 18 proti 10 až 12 u nás.

U nás není jiná snaha než pojištění drobiti. Vy jste si řekli: Pánové pořád říkají, že pojišťovny jsou eldorádem socialistů, že to jsou vlastně špelunky agitátorů a že proto se musil zákon předělati tak, aby zaměstnavatel byl tam rovnocenný. Teď udělali rovnocennost, ale ne, oni udělali více. Já na to ještě přijdu. Přesto, že toto udělali, máte v tomto zákoně zase drobení. Člověk se maně ptá: Máte poměrné právo, máte paritu v celé té instituci, máte dokonce to právo, že zaměstnavatel do té instituce volí ne sám svým hlasem, ale počtem těch dělníků, které zaměstnává, a to všechno je málo, znovu tu máme ustanovení, podle kterého se zase mohou pojišťovny drtiti.

My se dostaneme do té situace, že státy, které posledně zaváděly takováto sociální zařízení, budou na tom za chvíli daleko lépe nežli my. Podívejte se na Polsko. Já nemám na mysli země, které mělo Prusko a Rakousko, ale mám na mysli Kongresovku, kde se zavedlo pojištění teprve po převrate. Jděte se podívati na ty ústavy. Jedna čtvrtina milionu, jaké má Varšava, Lodž a jiné. Najdete tam v městě s jedním milionem obyvatelů, jako je Varšava, 45 nebo 50 pojišťoven? Oni mají jenom dvě, a to jednu, která má čtvrt milionu, a druhou, která má 15.000. To jsou více méně úředníci.

Pánové, já bych, promiňte mi to, ale chtěl bych, co zde děláme, přirovnati, že je to s těmi reformami jako s těmi trampovými kalhotami. Nedá je krejčímu, aby mu koupil pořádný kus manchestrové látky, a spravil mu je pořádně, nýbrž vezme záplaty, které cestou našel a kalhoty si sám spravuje. A tak je to s naším pojištěním. Někde není dosti odvahy a vůle provésti ty opravy, ne jak to snad žádají politické strany socialistické. Co je to plátno, když musíme stále dotazovati, že to není náš zájem, ale že by to měl býti zájem zaměstnavatelů? Co je to plátno, když musíme pořád dokazovati - to neříkáme my, ale říkají všichni odborníci - kdo v prvé řadě by měl míti zájem na tom, aby ústavy pojišťovací byly velké? V první řadě průmyslníci, zaměstnavatelé a nikoliv my. Řekne se v zákoně, kde se mluví o zajišťovací pokladně, že se její existence ponechává, pakli bude poskytovat tytéž dávky jako druhé pojišťovny. To věřím, ona může podporu poskytovati. Konečně ta snad stačí, zejména když teď to budou podpory nepatrné pro služebné. Ale copak dnes pojištění znamená jenom poskytování dávek? To jsme dělávali prvých 20 let existence pojištění. Dnes vám každý trochu znalec pojišťovacího zákonodárství řekne: Podpora má býti až to poslední. Povinnost pojišťovacích ústavů spočívá dnes v ochraně zdraví pojištěnců nejdříve. Pojišťovací úřady dnes mají prováděti prohlídky zdravých lidí, mají prováděti profylakční zařízení, dokonalá léčebná zařízení, aby se předcházelo chorobám.

Mohl bych vám říci ze statistik, že čím dokonalejší zařízení má některá pojišťovna, tím percentuelní nemocnost je menší. Poměr nemocnosti u průmyslového dělnictva jako je v Praze, Plzni, kolísá mezi 4 ¹/₂% a 4% a stoupá v zimních dobách na 5%, v mimořádných případech jako při chřipce až na 10% i nad 10%. Ale u ústavu, který je zařízen tak, aby mohl hovět všemu tomu, co hygiena a zdravotní stav dělnictva žádá, nemocnost klesá, ano klesne někdy na 2¹/₂ až 3% za příznivých měsíců. To je svědectví, že tato ochranná opatření, která sice stojí peníze, znamenají prospěch pro zaměstnavatele, a ne škodu. To je však také svědectví, že zaměstnavatel má podporovat snahy vedoucí k vybudování velkých ústavů. Kdybyste přišli do Varšavy, tam byste v pojišťovně viděli plakát, jak na hocha padá velké množství skleniček z regálu, aby ho zranily. To je reklama pro to, aby pojištěnec odváděl nádoby zpět, aby pojišťovna ušetřila. Tato pojišťovna má 9 vlastních lékáren. To je u nás neproveditelná hudba budoucnosti. Má také svůj velký závod nejen na výrobu léků, nýbrž i na výrobu injekcí všeho druhu. Tam vám ředitel řekne: Ta láhev piperazinu nebo jiného léku, kterou jsme musili dříve platit 29 Kč ve vašich penězích, tím, že máme svou vlastní výrobu, přijde na 3-4 Kč. To je zase jen prospěch zaměstnavatelů. Ale, prosím vás, přijďte do Národního shromáždění s takovými nápady! Nenajdete ani porozumění, ani sluchu. Předloha je výrazem přesunu politické moci, který nastal v r. 1925 - o tom není sporu - a její snahou je zbaviti povinností menší prácedárce, nebo zmírniti jejich poplatnost. Sociální pojištění je jedním z programových postulátů, které byly sjednány jednak v Revolučním, jednak v druhém voleném Národním shromáždění. Sociální pojištění nelze nám posuzovati tak, jako předlohy, které třebas jste namířili také proti nám, ať je to reforma veřejné správy, nebo reforma daňová. To jsou konečně předlohy, o kterých jsme se my nedohodovali. To byly předlohy vzniklé za dnešní koalice, které přirozeně nám nemohou vyhovovati, když je dělala koaliční vláda, v jejímž lůně žádná socialistická strana nebyla. To béřeme rovněž jako útok proti nám, ale nikdy ne v tom měřítku, jako musíme bráti změněnou předlohu o sociálním pojištění. Předlohy, které jsme dělali tenkráte, byly vzájemným závazkem.

Dělnictvo dostalo sociální pojištění, zemědělci dostali pozemkovou reformu. A co byste byli pánové řekli, kdyby se byla karta v r. 1925 obrátila, kdyby na místo většiny občanské byla přišla velká většina socialistická a kdyby byla řekla: Teď máme moc, všechny zbytkové statky se vezmou zpět a rozdělí mezi malé zemědělce. Vy byste řekli, že je to zrada a věrolomnost. Řekli byste: my jsme vám dali sociální pojištění. Nemám na mysli dávky a jiné věci v tomto pojištění, mám na mysli tu správní strukturu pojišťoven, jak vy jste ji změnili proti vůli a souhlasu dělnictva. Nemyslíte, že dělnictvo, když platí 50% příspěvků, je při nejmenším rovnoprávným činitelem a že přes jeho přání a vůli nemá se přecházet tak briskně, jako se přešlo zde? Vy říkáte v §u 2: činnost dění v podniku nezakládá smluvní poměr. To znamená, že napříště živnostník, zemědělec, kdyby měl 10 dětí a zaměstnával je jako dělníky v podniku, kdyby byli svobodni nebo ženati, kdyby již měli děti a ty také již byly v tom podniku, nemusí nikoho přihlásiti. Neřekl bych nic, kdybyste tam dali "svobodné děti". Tu bych si řekl, dokud je svoboden a doma se živí, otec se o něj stará, ať se to do zákona dá. Vy jste zde ani neřekli, zda jen vlastní nebo také nevlastní děti. Musíte počítati, že někdy poměr mezi otčímem, který zaměstnává syna své ženy, kterou si vzal, je docela cizí, že je to poměr zaměstnavatele k dělníku, jako ke každému jinému, a někdy ještě horší. Ale někdy ani u vlastních dětí není to lepší. Jakým právem, řekněme u živnostníka, osvobozujete 4 nebo 5 jeho synů, kteří jsou u něho zaměstnáni jako dělníci, jsou ženati a berou mzdu týdně otcem jim vyplácenou? Máte zaručeno, že ten otec, když jsou nemocni, jim dá plnou mzdu? Totéž je na venkově. Ten živnostník má pohon, má stroj, musí míti přihlášeny všechny lidi k úrazovému pojištění. Jaká je to logika uznávat na jedné straně pojištění, které nemůžete zrušiti, na druhé straně rušiti to, co se prokázalo jako dobré a účelné. Myslíte, že živnostníkům nebo rolníkům pomáháte? Vždyť dnes na venkově, když si zavolá lékaře, musí dát za povoz a ztrávený čas - poněvadž je to někdy 2-3 hodiny - více než činí příspěvek za celý rok. Ale nejhorší na tom je, že, když nejsou ti lidé pojištění, zpravidla se k nim lékař nevolá. Myslí se: Náš Vašek má náturu, ten to všechno překoná. Věřím, někdy se zvěrolékař raději zavolá k dobytčeti, než lékař k dítěti.

Dále jste vyloučili děti do 16 let. Zase bych řekl, když už jste to chtěli dělati, proč jste nezůstali u živnostníků? Proč jste dávali present průmyslníkům. Říkáte, první dobu dělá kluk škodu. Připouštím, první měsíce že na něm výdělku není, ale ptám se, dělá škodu manuelní dělník do 16 let ve tkalcovně, jehož výkon je omezen na určitou práci, kterou bude dělati 20 let a které se naučí za půl hodiny? Jakým právem vylučujete tohoto člověka z pojištění? Máte jistotu, že za dva roky se nemůže státi hoch v továrně invalidou?

Žádali jsme zavedení XI. třídy. Jak to dopadlo, víte všichni. Zase se odvoláváte na to, že v jiných státech nepojišťují také z plného výdělku, a proto prý to nebylo možno zavésti ani u nás. Ale jaký tu nastává teď rozpor. Nechcete připustiti, aby dělník, ať montér, fasádník nebo typograf, který vydělá také 400 až 500 Kč týdně, byl pojištěn aspoň tak, aby neutrpěl veliké újmy, když onemocní, ale obchodnímu příručímu, který zvláštní inteligencí nevyniká nad takového montéra, typografa a fasádníka, umožňujete zákonem, aby byl pojištěn až do XV. třídy podle zákona č. 117, bývalého čís. 221/24.

Jak je možno, aby tyto rozdíly u nás byly? Obchodní příručí se 6třídní obecnou školou a půlročním nebo ročním večerním kursem, poněvadž podléhá zákonu o obchodních pomocnících, může býti pojištěn až do XV. třídy, ale inteligentní dělník, který se mu jistě vyrovná, nesmí býti.

Jak to vypadá s hodnotou naturálních požitků? Myslil jsem si, když jsem sledoval, nač jsou pojištěni dělníci u zemědělských pokladen a deputátníci, a viděl, že to kolísá mezi 3., 4., nejvýše 5. třídou, že na tom zůstanete. Ale to všechno vám bylo ještě málo. U deputátníků pravíte, že zvýšiti se může nejvýše o dvě třídy. Mzda u nich tvoří zpravidla první třídu, poněvadž jeho mzda je více v naturáliích nežli penězích, a dáte-li mu o dvě třídy více, znamená to, že bude bráti podporu dále podle třetí třídy, to jest, onemocní-li, 7 Kč 50 denně. Vím, že budete namítati: Ale vždyť mu naturální požitky ten pantáta nechá.

Mám tu lístek, který jsem dostal dnes do rukou. Lihovarnický dílovedoucí, pojištěný v přeštické pojišťovně, tedy kvalifikovaný dělník, podléhající zákonu čís. 117, tedy osoba podléhající zákonu o obchodních příručích, který byl pojištěn v XI. třídě, se roznemohl. Bral již podporu a zaměstnavateli odváděl svou mzdu, poněvadž, jak zákon říká, dvojí nemůže bráti. Ale, poněvadž mu zaměstnavatel nedal deputát, odváděl mu jen poloviční mzdu. Za týden přišel do pojišťovny a tam mu řekli, že bude bráti podporu jen podle VIII. třídy. "My vám to, co jsme již vyplatili, dnes strhneme." Podotýkám, že podle zákona nemají právo, co jednou vyplatili, strhovati. Pánové ani to nevědí. Nedali mu ten týden nic a v následujících týdnech bude bráti jen podle osmé třídy. Když jednou pojišťovna příspěvek přijímala podle té třídy, když již podporu vyplácela, i kdyby se to stalo jejím vlastním omylem, nemá práva pojištěnce poškozovati a kdybychom měli možnost, aby ten člověk se mohl odvolati - ale ještě dnes nemáme ústavy rozhodčí ani pojišťovací soud - ten člověk by to musil u soudu vyhrát. Tak to potom vypadá v praksi.