Otázka zaměstnání válečných poškozenců. Já jsem již několikrát zdůraznil: Zákon o povinném zaměstnání jejich je do jisté míry oprávněný, ačkoli na druhé straně netajím se tím, že to má své značné potíže a své určité vady. Ale stát, ten přece by mohl daleko více konati, než doposud konal. Pánové, podívejte se na malé Rakousko. Rakousko je daleko menší, a já zde mám v záznamech také přehled o tom, co v Rakousku se vykonalo. V Rakousku máme nejen daleko lepší důchody než důchody v republice Československé, ale také péče charitativní tam naprosto jinak vypadá. V Rakousku dnes máme 9 velkých statků se zámkem Laxenburg, který výhradně byl věnován válečným poškozencům. Velkostatky: U nás máme Pohořelice. Jděte se tam podívat. (Hlas: Máme zbytkové statky!) Zbytkové statky také máme, ale ty do dlouhodobého pachtu dostal někdo jiný, a ne váleční poškozenci. Já zde mám také záznam o pozemkové reformě. Bylo by velice vděčno také této otázce věnovati pozornost. Menší Rakousko mohlo věnovati 10 statků a 2 zámky, aby alespoň část těch sirotků se tam mohla ukrýti. U nás, v r. 1923 jsme byli stále ještě v takovém kvasu, stále ministerstvo financí brzdilo a dokazovalo, že se všechno zlepší. Když jsme přijeli do Gentu a viděli, co jiné státy pro invalidy dělají, a všechno jsme přehlédli, člověk se rděl studem, že republika Československá v tomto směru je hodně pozadu. Dnes píšeme rok 1927 a jdeme od 5 ke 3, poměry se podstatně zhoršily a dnes Družina válečných poškozenců zřídila jediný soukromý sirotčinec v Načeradci, o kterém jsem se už zmínil a který se těší velmi malé přízni vysoce váženého pana kolegy. Musí se sbírati po krejcarech, aby tam mohli míti 35 sirotků. V Hořelicích nevím dnes, kolik máme lůžek, mnoho jich tam není. Když jsem tam posledně byl, bylo to už trochu slušné, ale co je to na ten ohromný počet invalidů, na ty desetitisíce, můžeme-li tam umístiti nějakých 50 invalidů? I v tomto směru bude potřebí více pochopení.

S velikým povděkem uvítám novelu zákona, o které bych rád předpokládal, že prokázané vady a nedostatky zákona z r. 1920 odstraní a napraví. Nesouhlasím s tím, aby důchod byl snad vyplácen tomu, kdo ho nepotřebuje, anebo kdo jej dostává neprávem, ten není válečným poškozencem, nýbrž simulantem. Několik takových jednotlivců se jistě vyskytne, ale ve společnosti nenajdete nějaký ideální celek, kde by se nevyskytli jednotlivci, ale aby pro nepatrnou minoritu trpěl celek, to považuji za krajně nesprávné a tvrdé. Prosím, aby novela zákona na to také pamatovala, aby nesměřovala jen k tomu, že se slibuje těžším válečným poškozencům zvýšení důchodů, ale o kolik, to nevíme. Těžkým válečným poškozencům zvýšiti důchod je správné a oprávněné, to se mělo už státi, ale stejně je oprávněno středním invalidům upraviti důchod a ne je po 2 roky držeti v trapné nejistotě, v jaké jsou dnes.

Tato hra již trvá trochu dlouho. Já konečně také přiznám, že ministerstvo sociální péče už za dřívějšího režimu pracovalo a pracuje pod silným tlakem ministerstva financí. To je známá věc, vždyť již r. 1923 ministerstvo financí by bylo nejraději, nevím jakým způsobem, invalidy ještě o jejich poslední groš připravilo, ale v ministerstvu sociální péče předpokládám více pochopení, proto nese ten titul ministerstvo sociální péče. Ale jaké je to ministerstvo sociální péče, když se takovýmto způsobem postupuje?

Pokud jde o péči charitativní, přál bych si, aby bylo také postupováno liberálněji. Ovšem i v rozpočtu na r. 1928 velké zázraky se nenadělají. Kde nic není, ani smrt nebere, ale myslím, že mnohé by šlo udělati. Nyní záleží válečným poškozencům zvláště na tom, jakým způsobeni bude ministerstvo pokračovati, bude-li ještě vymáhati těch 20 milionů od několika tisíc chudáků, které jim dříve vyplácelo ve formě malého měsíčního důchodu, a nyní je vymáhá zpět.

Pánové, zde bych kladl zvláštní důraz na to - a jistě by mne potěšilo, kdyby p. referent ještě také o této otázce se zmínil -, že resoluce přijatá zákonodárným sborem není kus popsaného papíru, že je to resoluce, podle které má se také příslušný úřad v mezích své možnosti říditi. Doposud toho nebylo, doposud, resoluce byla kusem cáru, kusem popsaného papíru. Rozkaz z ministerstva bezohledně tvrdě se provádí.

Pokud jde o úřednictvo, najmě o úřednictvo v Čechách a na Moravě, s díky konstatuji, že značná část úřednictva mnohdy s napětím veškerých sil zmohla materiál jemu uložený, pracovalo svědomitě a zaslouží si také více pochopení a více ohledu. Jděte se někdo z vás jednou podívati v úřední dny do Invalidovny v Karlíně, když tam invalidé neprávem útočí na ubohého úředníka, který prostě koná rozkaz a když tito invalidé tak těžce postižení se domnívají, že tím jejich nepřítelem jest úředník, který tam sedí a který jinak jednati nemůže, než jak má nařízeno. Ti invalidé by měli jíti poněkud blíže k Vltavě a tam by měli vyhledati některé pány, a říkám otevřeně, pana min. Šrámka. (Hlas: Ten je k sobě nepustí!) Ovšem, jak jsem konstatoval, pan ministr Šrámek vzpíral se přijmouti deputaci válečných poškozenců. Ministr Šrámek nevyřizuje nutné spisy. Tedy potom ten hněv odnáší někdo jiný, kdo ve skutečnosti vinníkem zde není, a mnohdy koná také za mizerný žold, za pár krejcarů svou povinnost. Vždyť ti naši úředníci v zemských úřadech, jak jsem se také v úvodu zmínil, jsou dnes v situaci, nehledě k tomu, že je tam řada válečných poškozenců, velmi trudné, kteří sami také nevědí ani dne ani hodiny, kdy určitá část jich může býti vyhozena na dlažbu. Zde je stejný stav, jaký byl v červenci, když jsme o této otázce mluvili. Nezměnilo se naprosto nic, ba naopak, poměry se podstatně horší. A nedivte se nám, že používáme této příležitosti, abychom se znovu dovolávali lidskosti, aktu spravedlnosti.

Jen tak letmo se zmíním, a mohl bych také posloužiti ciframi, jaký obnos se dává emigraci, z níž značná část studuje po pražských kavárnách! Pánové, bližší košile než kabát! Když naši lidé, oběti světové války, dnes před svátky nemají ani toho nejnutnějšího, když vdovy, sirotci a těžcí invalidé žijí v poměrech mimořádně těžkých, prosíme od vás více pochopení a apelujeme v tomto směru na ministerstvo sociální péče a na ministerstvo financí.

Místopředseda dr Brabec: Pane senátore, prosím, abyste skončil. Mluvíte již přes ³/₄ hodiny.

Je to usnesení předsednictva.

Sen. Ant. Novák (pokračuje): Pane předsedo, já jsem hned hotov, já vám vyhovím. (Výkřiky. - Místopředseda dr Brabec zvoní.) Já jsem ochoten vyhověti, ale lituji toho, že této otázce věnovala se pozornost, až teď po půl noci. (Různé výkřiky. - Obrácen ke koaličním senátorům.): Vás to nebolí, to já vím, vy držíte hodinky v ruce. (Výkřiky.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Ant. Novák (pokračuje): Pan předseda laskavě dovolí. Podívejte se, pánové, já jsem zúmyslně také vzal vládní návrh finančního zákona republiky Československé. Je to velmi slušná tlustá kniha. (Ukazuje knihu finančního zákona.) Pokud jde o vydávání knih, u nás se nešetří. Máte na stole ty zbytečné tisky. (Výkřiky.)

Místopředseda dr Brabec: Prosím pane senátore, to nepatří k věci.

Sen. Ant. Novák (pokračuje): To patří k věci.

Místopředseda dr Brabec: Neračte se mnou, pane senátore, polemisovati. Volám Vás k pořádku.

Sen. Ant. Novák (pokračuje): Já nechci polemisovati, ale prosím, pánové, podívejte se, tato tlustá kniha o 490 stránkách věnuje otázce péče o válečné poškozence v plném rozsahu nějakých 20 řádek. 20 řádek je věnováno předloze tak obsáhlé, otázce péče o válečné poškozence. Poněkud obšírněji, jak jsem již řekl, mluví pan zpravodaj posl. dr Hnídek ve své zprávě jako generální zpravodaj. A já bych si přál a prosil bych, aby nám nebyly vždycky předkládány jenom cifry, které jsou jistě na místě, o počtu válečných poškozenců, sirotků, předků, jak se vdovy provdávají atd. atd. Každý, kdo této otázce věnuje pozornost, sleduje to již dříve, než to přijde do parlamentu. Ale já bych si také přál, aby invalidům se vycházelo skutečně vstříc. Pro dnešek budu s díky konstatovati, bude-li do budoucna částečně ta tvrdost režimu změněna tam, kde je možno ještě zvláště těžké invalidy zaopatřiti určitou privilegovanou existencí, aby se tak stalo, aby zde skutečně byl posuzován stav, bída, a aby ti druzí, třebaže nemají na růžích ustláno, udělali přednost těm nejpotřebnějším. Lituji, že nemohu uvésti různá křiklavá data a křiklavé případy. To, o čem jsem se zmínil, bylo jen letmo vybráno, ale ministerstvo sociální péče o těch případech ví, ministerstvo financí, zemská finanční ředitelství a okresní finanční ředitelství také. Tedy je potřebí více pochopení zejména ve sborech zákonodárných, když tyto otázky se projednávají. A aby nebyl jubilejní rok rokem smutku pro oběti světové války, pánové, to je v rukou vašich, to je v rukou vládní majority, která se dnes připravuje, že příštím rokem vzpomene mimo jiné také těch největších ubožáků, žel... (Hlas: Postaví pro ně nové kriminály!) Ano, já bych také konec konců řekl toto.

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Pane senátore, já vás napomínám po třetí a odnímám Vám slovo.

Sen. Ant. Novák (pokračuje): Je mně líto, když se jedná o invalidy, páni to neradi slyší. (Sen. inž. Klimko: Vy ste nám jednu a tu samú vec sedmrazy opakoval, žiadne nové dôvody nepodal, len nás trápíte a kradiete nám čas! To, čo tu hovoríte, vedia aj deti z prvej triedy!) To bych si vyprosil, vy mne budete hroziti, já za to nemohu. Je to má vina? Já jsem nic neodhlasoval. Naopak, když mluvil včera váš kolega 2¹/₂ hodiny, nebyl napomínán, nebyl volán k pořádku, nebylo mu odňato slovo. (Sen. inž. Klimko: Vy teraz už hodinu hovoríte!) Počkejte, oni vám také invalidé poděkují, až na ně připravíte to, kde vy také na Slovensku budete věděti, co to znamená.

Prosím, já se podrobuji, samozřejmě konstatuji, že když se jednalo o invalidy, že se zde mluviti nesmělo. Taková je situace! (Hlas: Hanba luďákovi! - Potlesk senátorů strany čsl. soc. demokratické.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Hartl. (Hluk.)

(Zvoní). Prosím o klid.

Sen. Hartl (německy): Dámy a pánové! Z okolností, že se vláda tentokráte domáhá prodloužení oněch ustanovení zákona o péči o válečné poškozence, která jednají o tak zv. existenčním maximu, jen na dobu 6ti měsíců, tedy na dobu nápadně krátkou, možno snad usuzovati na úmysl vlády, že v této lhůtě zamýšlí předložiti úplně novou úpravu zákona o péči o válečné poškozence, i najde, zamýšlí-li to skutečně, při tom zajisté podporu všech, kdož jsou si plně vědomi morální povinnosti, kterou společnost má plniti vůči obětem války. Já specielně zde prohlašuji, že pevně doufám, že se společnému působení alespoň oposičních skupin podaří, kdyby vláda tento úmysl nechtěla dobrovolně splniti, anebo kdyby tohoto úmyslu vůbec neměla, donutiti jednoduše vládu k tomu, aby konečně jednou došlo k modernímu, spravedlivému zákonu o válečných poškozencích.

Je naší povinností bojovati proti onomu duchu kruté bezohlednosti, nemilosrdné lakotnosti, která se projevuje v naší péci o válečné poškozence, a nahraditi ho duchem sociální spravedlnosti a lidskosti.

Co se věci samé týče, totiž ustanovení o tak zvaném existenčním maximu měl jsem opětovně příležitost vysloviti v tomto slavném senátě svůj názor o tomto předmětu. Hájil jsem vždy myšlenku, že myšlenka existenčního maxima sama o sobě vlastně je něčím nesrozumitelným, něčím naprosto nespravedlným, nesociálním, ba skoro lze říci, nemravným, myšlenka totiž, že se válečnému poškozenců, má-li jistý nejvýš skrovný příjem ze svého důchodu, přímo znemožňuje vybrati se ze své hladové bídy, ve které se nalézá, poněvadž se přece v tom okamžiku, kdy dosáhne nového poněkud skrovného příjmu ihned začíná se zmenšováním tohoto kombinovaného příjmu. Je to podobná myšlenka, jaká se objevuje na příklad u pensistů, kde je také ustanovení, že se zaměstnanci, který byl namnoze donucen jíti na odpočinek a kterému se dostává menších příjmů, v tom okamžiku, kdy puzen jsa nouzí nalezne vedlejší výdělek, odnímá zase buď polovina vedlejšího výdělku anebo polovina pense, čímž se takovému člověku znemožňuje vypracovati se vlastní silou ze své bídy. Z tohoto důvodu považujeme tak zvané existenční maximum za věc nespravedlivou a nemorální.

Co obzvláště ještě musíme vytýkati, je to, že se podle nynějšího zákona činí rozdíl mezi osobami samostatně a nesamostatně výdělečně činnými, kterýžto rozdíl nikterak není odůvodněn. Budeme se také nadále zasazovati o odstranění tohoto rozdílu, jak se to také již projevuje v podaném resolučním návrhu. Konečně, když již nemůžeme úplně odstraniti tak zvané existenční maximum, bude naší snahou omeziti je alespoň na takový stupeň příjmů, kde nelze již mluviti o bídě a nouzi, nýbrž kde začíná slušná existence. Podal jsem již loňského roku návrh, aby existenční minimum bylo tak omezeno, by zkrácení mohlo býti předsevzato teprve tehdy, přesahuje-li příjem dotyčného, zvětšený o invalidní důchod, částku 20.000 Kč. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.) Ještě třetí požadavek musíme klásti, který jest obsažen v říšsko-německém zákoně, aby totiž pro těžce zraněné zůstal jistý zbytek, řekl bych, železný důchod, který nesmí býti zkrácen. Je to v Německu tak zvaný přídavek pro těžce poškozené. U nás musilo by se to zavésti nějakým způsobem jako kvóta důchodu, a to pro těžce poškozené, pro osoby postižené vysokou neschopností k výdělku. Ale to jsou otázky, o kterých mám za to, že s výjimkou bodů, jež navrženy jsou v resolucích, nejsou ještě zralé pro diskusi.

Končím tím, že pravím: pro další trvání nynějšího existenčního maxima nemůžeme v žádném případě hlasovati. Pro ona ustanovení předložených resolucí, která znamenají jakési zlepšení nynějšího stavu, své hlasy odevzdáme.

Místopředseda Böhr (zvoní): Dále má slovo pí. sen. Plamínková:

Sen. Plamínková: Slavný senáte! Myslím, že o otázce invalidů, a vůbec o tak nešťastných lidech, jako jsou invalidé můžeme teprve tehdy správně mluviti, jsme-li schopni, abychom se aspoň na chvíli dovedli postaviti na jejich místo. Jestliže toho nedovedeme, pak vůbec nikdy nedovedeme pochopiti jejich osud. Zdraví, zdá se mi, je první statek. Nemáme-li první statek, vše ostatní je daleko těžší. Naším úkolem jistě jest, abychom lidem, kteří jsou o první a základní statek života ochuzeni, ten život zpříjemnili. Jak se to děje, víte všichni. Dostáváme se k projednávání této věci, kdy všichni jsou již netrpěliví a chtějí jíti domů. Je to bezohlednost nejen k senátu, jako to zde všichni řečníci zdůraznili, neboť jsme mohli dobře ty předlohy před rozpočtem projednati v senátě, a potom teprve mohly jíti do sněmovny, ale je to hlavně bezohlednost k těm lidem.

Náš rozpočtový výbor řekl, že pro zvýšení není prostředků. Ano, není prostředků pro zvýšení, ale není zde ani chuti a času vážně o věci jednati, což se mi zdá býti hříchem, který pácháme na těch lidech my, zástupci lidu. Představte si, že naposledy prodlužujeme tento zákon, neboť má býti od 1. července vydán základně nový zákon. Uvažte, jak to chodí u nás v parlamentě, když sem přijde předloha zákona. Nemůže se vlastně na ní ničeho měniti, prostě se odhlasuje. Kdy jste tedy chtěli pojednávati o těch základních otázkách, o tom, aby parlament dal nějakou direktivu pro nový zákon? Vy jste měli tentokráte v moci, udělati tu přípravu a vládě již předem říci, jak si zástupci lidu ten nový zákon představují. Byla k tomu příležitost, ale my jsme ji propásli.

Zdá se mi, že je důležito zdůrazniti toto. U nás - to je odbočka, co teď říkám - jak to za tu krátkou dobu, co jsem mezi vámi, znám, vždycky se začne zdaleka o něčem mluviti, na něco narážeti a činí se to tak dlouho, až najednou se stane z toho veřejné mínění parlamentní. Veřejnost má jiné mínění, ale toto veřejné mínění parlamentní - obyčejně to bývají jenom předsudky - dostane se do zákona.

Jednotu z těch věcí je na př. to nižší procento invalidity a snaha, aby těm nízko invalidním lidem se podpora vůbec vzala a aby to, co se ušetří, dalo se lidem výše invalidním. Zákon půjde jistě touto cestou, protože jste příliš dlouho mluvili o tom, že by se to tak mělo udělati. Říkalo se také v rozpočtovém výboru, že jiné státy to mají právě tak, že mohou dáti vyšší invalidní rentu těm vysokoprocentním invalidům proto, že zase nedávají nic těm nízkoprocentním. Řešiti takto otázku, znamenalo by postaviti jedny chudáky proti druhým. Již kol. Ant. Novák mluvil o tom, jak se invalidé odhadují, jak se třeba takovému 20ti procentnímu invalidovi procenta snižují, stále jsou voláni k přehlídkám a po pěti procentech se jim sráží. My však musíme počítati s tím, že, čím bude ten člověk starší, tím se jeho invalidita bude přirozeně a nutně zhoršovati. Kdybychom chtěli ty nízkoinvalidní vyloučiti, stavěli bychom chudáka proti chudáku, a nevím, mohla-li by to republika zodpověděti.

Druhou věcí, která měla býti připravena, než se nový zákon bude dělati, byla revise, a to na prvém místě revise trafik, aby se nevyskytovaly takové případy, jaké nám dnes líčil kol. Ant. Novák a jak je všichni známe. Já sama mám ze svých okresů celou řadu takových případů, kde se odpovídá:

>je převážně závislý na té trafice<; při tom prosím, má pole, má hostinec, ale je >převážně závislý na té trafice<.

Tedy revise trafik by se měla provésti, aby byl sdělán podklad pro to, jak těm lidem pomoci.

Dále druhá věc by byla revise přídělů půdy, protože to měla býti nějaká suma, nějaký zlatý podklad té naší republiky, ze kterého měly by se tyto věci právě řešiti, a také jinde se to řešilo, že byli invalidé, kteří dostávali půdu, aby tam měli bezpečnou existenci. Tedy kdyby se udělala taková revise přídělu půdy, jistě by se dokázalo, že by bylo možno těm invalidům a válečným poškozencům z těch zbytkových statků, které byly veliké a vyloučily se ze záboru, dosti veliké objekty, dáti část půdy, takže by jim bylo mnoho pomoženo, kdyby se na tu půdu přidělili. K takovým předpokladům by mělo dojíti, než k zákonu dojde.

Ještě upozorňuji na to, že každoročně, jak jsme slyšeli ve výboru rozpočtovém, na 20.000 osob z těch válečných poškozenců odpadá, buďto, že děti dorůstají - ovšem, že ti invalidé umírají a přirozeně více než ostatní. To znamená, že to representuje 20 milionů Kč ročně. A na to nikdo nepřichází, aby se těch 20 milionů Kč vzalo na tu úhradu, a aby se pomohlo těm výšepercentním invalidům. O tom se mlčí, to se odbourává. Chápu, že se šetří, ale není možno šetřiti na lidech, kteří takovým způsobem byli poškozeni. - Dívám se pořád na hodiny, abych nebyla hubována. (Veselost.)

A teď se podívejme, prosím, na některé z těch bolestí. Již jsem řekla, jsou to především ty neustálé prohlídky a nesprávné snižování procenta. Druhá věc, o níž zde bylo mluveno, je ta, že ty nedospělé děti nebyly přihlášeny. Teď, když dostávají rozum, anebo poručníci domnívají se, že by se mohly přihlásiti, není to možné, lhůta je propasená. Zrovna tak předkové, jsou staří lidé. Mám na př. jeden případ, kde otec oslepl. Matka je raněna mrtvicí. Zatím ten invalida který je přeci jen živil zemřel, a teď zde zůstávají tito lidé bez živitele. Takových případů máme mnoho. Tedy tato dodatečná lhůta jednou provždy musí býti ještě udělána. Pan ministr sociální péče v rozpočtovém výboru na to řekl, že to není možno, že dnes, je to 10 let, vlastně 9 let a není možno sledovati, jestli tato invalidita byla zapříčiněna válkou. Myslím, že jsou případy, že se to dá vyšetřiti. To přeci jen ta věda lékařská by byla na tom příliš zle, aby nemohla takové zjištění udělati, alespoň v mnohých případech.

Dále myslím, že je nutno uvažovati o tom, jak je zaměstnati ve státních službách, aby měli určité úlevy, v učitelských službách, ve službách obecních a státních podnicích.

Dále dispense při zřizování nové existence. Ten člověk dělal nějakou práci. Není k ní způsobilý, byl řádně vyučen a teď žádá se od něho zase výuční list, když si chce zříditi nějakou novou živnost. Myslím, že tady musíme k tomu přistoupiti, a já velmi prosím pana referenta, jestli to bude moci uplatniti při dělání nového zákona, aby na to pamatoval, aby se dávala dispens invalidům, když mají dostati novou existenci.

Zrovna taková věc, která by mohla dnes býti uvážena, jsou úlevy daňové pro invalidy obchodníky a živnostníky, protože se musíme dívati na věc tak, že ten invalida vždy potřebuje někoho, kdo mu pomáhá, zvláště invalida výšeprocentní. Jeho režie je větší a jeho úspěch finanční v tom obchodě nebo závodu, živnosti, nemůže býti takový. Tedy úleva daňová. Prosím, važte si těch invalidů, kteří se chtějí živiti a pomáhejte jim, aby měli tu existenci. To je něco ohromného, když ten člověk s tou slabou potencí pracovní se snaží, aby také tou svojí pracovní potencí uživil rodinu. Tedy podporovati ty, kteří pracovati chtějí.

Také byly veliké stížnosti do prohlídek, pokud jde o příslušníky, tedy ženy, stařeny, vdovy, že jsou povolávány k těm přehlídkám. Zdá se, že v žádném kulturním státě, jak jsem aspoň informována, nejsou volány k těmto prohlídkám.

Jiná věc je, která se dotýká přímo ministerstva národní obrany, že kasárny vzaly válečným invalidům trafiky, a že jim vzaly prodejny. Já jsem vyšetřovala, proč to tam udělali, a tu mně bylo řečeno, že prý proto, aby v kasárnách nebyli civilisté. Přátelé, to je přece strašná věta. Co pak ten válečný invalida se může počítati k civilistovi, který nemá smyslu pro vojenskou kázeň? Jako druhá věc mně bylo řečeno, že v těch zátiších se dovoluje prodávati jen lehká piva, ne lihové nápoje atd. Vždyť ten invalida by byl podřízen také tomu, co smí a co nesmí prodávati. Vždyť je to snadno revidovatelné, když je to v kasárnách. Tedy zdá se mi, že tyto omluvy, nechci to říci jinými slovy, nejsou na místě a že to musí způsobiti velkou netrpělivost a nevraživost u těch invalidů, když vidí, že se jim možnost existence takto bere.

Dále ještě jeden případ, totiž léčení příslušníků invalidů, tedy vdov a sirotků. To je požadavek, na který když se zase podíváte z toho širšího hlediska, vidíte, že tu jde o součást národa, a o to zdraví té součásti národa, pokud nebudeme tak úzkostliví a to léčení dáme. To bych se velmi přimlouvala, a možno, že by se to mohlo zavésti, že by to nebyla tak strašná věc a že ministerstvo sociální péče mohlo by v tomto směru s ministerstvem zdravotnictví se dohodnouti, aby se jim podpora dala. Jedná se o léky, je-li pravda, aby také je dostávali.

A konečně zdá se mně, že je důležito, aby se vyšlo válečným poškozencům, a tu myslím na vdovy a invalidy, aby se jim vyšlo vstříc tím, pokud by to byli hoši, živitelé těchto rodin válečných poškozenců, aby se bral na ně zřetel při braní do náhradní zálohy, když již ji máme, a konečně také při přijímání do veřejných služeb a také státních a dcery válečných poškozenců byly přijímány do veřejných služeb. Tedy jistě by bylo námětů více, ale moje lhůta prošla, nechci vás zkrátiti ani o minutu a jen lituji, že minutky rozhodují, když se o tak vážných věcech jedná. (Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Hampl.

Sen. Hampl: Vážený senáte! Ve zprávě se mluví, že důvody válečných poškozenců byly upraveny šesti zákony. Posléze zákonem ze dne 16. prosince 1926. A je to výročí, a my se musíme tázati, je-li něco upraveno, jako to asi upraveno jest a jakým způsobem se tato úprava stala. (Předsednictví ujal se předseda dr Hruban.) Přijdeme-li s válečnými poškozenci do styku, seznáme, že tito, ať náležejí té národnosti nebo oné, si stěžují, že nedosáhli toho, čeho nevyhnutelně ke svému živobytí potřebují. Válečný poškozenec je jistě člověk, který potřebuje největšího ošetření od společnosti, je to člověk, který obětoval to poslední a to nejvyšší, to nejcennější, co vůbec člověk je sto obětovati. On obětoval svoje zdraví, kus svého života. A tu, když jde o tak důležitou otázku, z lavic tamhle těch pánů (ukazuje) se řekne, že je to pouze camrání. Camrání je to u lidí, kteří během války se dovedli ulejvati. Pro ty je to camrání. Ti také nemají pochopení, pro to, co ten chudák, který má pouze kousek toho zdraví, musil vlastně obětovati pro společnost lidskou. A on je musil obětovati. S jakou nechutí tisíce, statisíce těchto chudáků šly do válečných jatek. Oni viděli svůj osud. Oni také nevěřili slibům, které se jim všude v hlavu vtloukaly, oni věděli, že panská láska po zaječích skáče, a ti, kteří slibovali vojákům vše možné, když budou míti potom povinnost, tento slib dodržeti, jednoduše řeknou, jak se to praví zde ve zprávě: Pro zvýšení podpor není prostředků. Tím je řečeno všechno. >Vy jste odsouzeni<, bez milosti se řekne, není prostředků pro vás, kteří stáli jste ve válečném ohni, kteří jste stáli v zákopech, kteří jste důstojníky s revolverem v ruce byli hnáni na jatky, vy jste ti, kterým se dnes řekne: >Pro vás není prostředků.< A to podepíše kněz, František Jan Kroiher, to podepíše dr J. Karas od strany lidové. Ti to podepíší, ti, kteří během války šli a žehnali vražedným zbraním. (Sen. Kroiher: Kdy jsem já žehnal?) Neříkám, že vy. (Sen. Kroiher: Ale já to podepsal!) Mluvím o tom, že žehnali zbraním... (Sen. Kroiher: To je neomalenost!)... ale nemluvím, že vy jste žehnal... (Sen. Kroiher: Vy jste řekl: Karas podepsal, Kroiher to podepsal a ti žehnali zbraním! - Hluk. - Sen. Kroiher: Vy jste dělali ty zbraně! Vy jste říkali, že nebude válka!)

Předseda: (zvoní): Prosil bych pana řečníka, aby se zdržel osobních narážek. (Výkřiky sen. Kroihera.)

Prosím o klid!

Sen. Hampl (pokračuje): Dnes, pánové, jsme svědky toho samého, dnes zase je lid... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Hampl (pokračuje):... vyzývá, aby v případě války přinesl zase další oběti. (Hluk. - Kontroverse mezi sen. Ant. Novákem a sen. Kroiherem.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid! Pane senátore Ant. Nováku a Kroihere, prosím o klid. (Hluk. - Kontroverse mezi sen. Kroiherem a Ant. Novákem trvá.) Pane senátore Ant. Nováku nevyrušujte jednání. (Hluk.) Pane sen. Ant. Nováku, nerušte schůzi. Prosím o klid. Pánove, račte jíti na svá místa. Prosím, ta věc nepatří sem. Pane sen. Ant. Nováku, račte jíti na své místo. Ta věc nepatří sem k tomuto předmětu. (Výkřiky sen. Kroihera a Ant. Nováka.) Napomínám vás oba ke klidu. Prosím, pane senátore, pokračujte. (Sen. Kroiher: Prosím by byl sen. Ant. Novák volán k pořádku!) Prosím o klid. Já jsem napomenul, ale nyní jsem neslyšel žádného takového slova, pro které bych mohl volati k pořádku. Byl-li někdo uražen, ten neb onen pán, má § 51 jedn. řádu, kde může dostati satisfakci. Prosím, aby pan senátor, který je ke slovu přihlášen, pokračoval. (Výkřiky sen. Ant. Nováka.) Pane sen. Ant. Nováku, prosil bych o klid!

Sen. Hampl (pokračuje): Jsem dalek toho, abych osobně urážel pana kol. Kroihera a je mně také daleko, abych urážel osobně pana kol. Karasa. Já jen poukázal, vážení pánové, (Hluk. - předseda zvoní.)... na to, že to je jakýsi osud poměrů, že jsou zde lidé, kteří na př. hlásí lásku k bližnímu, kde zrovna oni jsou k tomu odsouzeni, kteří mají tuto předlohu hájiti. To jsem já tím chtěl říci. Ale pánové, zeptejte se sami sebe. Bude možná, pakli taková péče se věnuje invalidům, bude možná, abyste pro vaše zájmy, pro zájmy kapitalistického státu zase mohli hnáti na jatka desetitisíce mladých lidí. Bude vám tento lid věřiti, že skutečně se o jeho osudy budete starati, přijde-li do takového postavení, jako ti, kteří jednou tímtéž způsobem také své povinnosti musili konati? Já myslím, že tím způsobem, jak vy zacházíte s válečnými poškozenci, dáváte názorný příklad těm, kteří jsou vychováváni k válce, aby chránili se toho, by se jednou z nich také mohli státi váleční poškozenci. Oni se budou chrániti toho, aby přišli do takového postavení, v jakém se dnes statisíce válečných poškozenců nacházejí. Vaše usnesení se mohou velmi trpce na vás samotných mstíti.

Mluvíme-li dnes pro to, aby postavení válečných poškozenců bylo učiněno snesitelným, nemluvíme tím vlastně pro sebe, a také ne pouze pro válečné poškozence, nýbrž upozorňujeme vás na to, jaké nebezpečí se vám otvírá, nebude-li o válečné poškozence s dostatek postaráno.

Co vše bylo válečným poškozencům slibováno, než se vlastně jimi stali? My to víme, prodělali jsme to, měli jsme také co dělati v rozličných nemocnicích a viděli jsme, jak se tam s nimi zacházelo, máme krásné příklady u nás v Liberci. To všechno ještě dnes lidé nezapomněli. Ti váleční poškozenci - a můžeme říci šťastní ti z nich, kteří tak dalece byli zraněni, že se nedočkali té budoucnosti, že nemusejí počítati s těmi sliby, které jim byly dělány - vidíme, že byli zklamáni, kteří ještě dnes žijí, jejich život je jenom řetězem neustálého utrpení, a tak málo je o ně postaráno. To nejdražší, co člověk má, oni ztratili v zájmu jiných, nikoli v zájmu svém, oni nepřinesli oběti pro svoji osobu, nýbrž pro jiné, a dnes tito jiní nemají pro ně nutných prostředků, aby je podporovali.