13 volených zástupců občanstva - s městem Prahou - 5 zástupců církví - nikoliv učitelů náboženství! - 6 zástupců učitelstva a 3 zástupci profesorstva středních škol, jmenovaných, nikoliv volených, na základě terna sestaveného zemským presidentem!
Obdobné složení bude okresních, místních i újezdních školních rad, s tím ustanovením, že v nich budou míti církve zastoupení, dosáhnou-li 10% v počtu obyvatelstva; ale - mimo místní školní radu - mohou církve dosáhnouti v ostatních školních radách zastoupení i při nižším procentu příslušníků! Zástupce církví t. zv. pokrokových, těch, které se snaží o skutečný pokrok v náboženství, tam místa nemá; jde jen o církve státem uznané!
Návrh dává možnost zastoupení občanstva - jak jsem řekla - 12 resp. 13 zástupci volenými zemským - a v Čechách - pražskou městskou radou, zastupitelstvem. V těchto zástupcích budou přece representovány různé názory světové a také různá náboženská přesvědčení i různé náboženské společnosti, jak právě v tom občanstvu jsou, tedy podle své politické moci, čili síly v dospělém občanstvu.
Jestliže nad toto zastoupení se vyhrazují církvím hlasy - a hned 5! - je to dávání hlasů státům ve státě, podřizovati školství obzvláštnímu dvojitému vlivu církví!
Nezasvěcenec řekne: Ale vždyť se ve škole vyučuje náboženství, má tedy býti representace tohoto vyučování ve správě! V celé výchově a výučbě ve škole národní se dává zastoupení 6ti osobami z učitelstva. Není řečeno, že to nesmí býti také katecheta! To by byla tedy representace té výučby náboženství. Celé školství má zástupce 6 národních škol, církve mají míti - 5 representantů. Při tom vyučování náboženství je nepatrnou složkou v celé stavbě školské - průměrem 8-9 hodin, 10% hodin - ale na př. v Praze sotva 77% žactva žádá si náboženského vyučování. Je patrno, jakým zlomkem ve školské práci je práce katechetů a jaký lví podíl na výchově, na kultuře mravní i rozumové má učitel!
Jsme a každý člověk, který má smysl pro rovnováhu ve státě a školství, musí hájiti přesvědčení, že nesmí se dostati žádných výsadných práv kterékoliv církvi, jestliže se nedávají výsady ani žádné kulturní organisaci!
Vraťme se k další stránce návrhu: 12 resp. 13 členů občanstva bude voleno, ale znalci školství, jak jsou učitelé a profesoři jmenováni - budou jen jmenováni po návrhu zemského presidenta - pro okr. šk. r. okres. náčelníkem. -
Rozumějme dobře: Tu nejde o "zástupce učitelstva", to je velmi šikovně vymyšleno, tu se říká znalci školství. A tu vybéře - politický úředník! - ten je přec na to kvalifikován! Návrh zákona zavádí znovu zemské, okresní a j. porady učitelstva. Co by bylo logičtějšího, než, že tyto porady zvolí "znalce školství" pro školní rady! To tak, aby to byl pak "zástupce učitelstva", aby to byl representant těch, kteří školu dělají školou! Řekla tu jedna kolegyně včera: "Učitel dělá školu." Jen ať je to pěkně representant nejsvětější vůle pana okresního nebo zemského presidenta! Ještě si v republice necháme mluvit učitele do školství! (Sen. Havlena: Aby to s dopuštěním božím byli pokrokoví učitelé!) - Ano!
Jak rafinovaně je vymyšlen návrh, aby nebylo ani stínu po vlivu učitelstva v těchto oborech, patrno i z famosního ustanovení, že mezi zástupci občanstva - to je těch 12, po př. 13 - volenými zeměmi, okresem atd. nesmí býti žádný učitel ani profesor! Kněz, zástupce církve, může býti zástupcem občanstva - jen kantor není občanem! Proč nesmí býti volen? Loňského roku pan děkan Kroiher - on promine, že to apostrofuji - v rozpočtovém výboru zle žaloval na to, že "učitelstvo má v rukou" celé místní školní rady! (Sen. Kroiher: Kdepak celé, půl!) Vidíte - a zákon těmto nářkům hned přiskočil na pomoc, zákon přispěchal, aby p. Kroiherovi vyhověl, a bude konec nářkům. Teď už je to svatosvaté, že učitelstvo tam bude pěkně zticha!
A tak stojíte před roztomilým rozkazem, že občanstvo nesmí si poslati do školních rad "znalce školství", ale patrně neznalce. Návrh nemohl si dáti vysvědčení větší zaslepenosti, plynoucí ze zášti k učitelstvu, než tímto projevem; jest samozřejmo, že tímto způsobem bude dosaženo druhého cíle vedle odlaicisování školské správy, totiž její zbyrokratisování, neboť zástupci občanstva, neznalí dokonale věcí, budou snadno ovládnuti míněním 12 representantů úřadů!
To zbyrokratisování jest i jinak uplatňováno: Na učitelstvo se přenáší jednoduše pravomoc politických úřadů i s ustanoveními pověstného "Prügelpatentu"!
Odvolání postižených jest omezeno jen na jedinou nejbližší instanci! A jsou a mohou býti tyto nižší instance vybaveny takovými znalci práva, aby jejich rozhodování bylo nevývratné? Kdysi mi vykládal nejvyšší úředník u jednoho ministerstva, že v okresních a zemských politických správách se tak nerozhoduje, protože tam nemají takových odborníků, ale v ministerstvu, že jsou vybraní odborníci. On sám, když byl v té vyšší instanci, to prý také rozhodoval jen tak, protože neměl zkušenosti. Ale pro učitelstvo to první odvolání bude rozhodné, tedy ne dosti zkušené úřední rozhodování bude pro učitelstvo nevývratné. Poslyšte, jak se to děje dnes, kdy jsou povinni okresní hejtmani svolávat okresní školní výbory každý měsíc a když 2 členové žádají, musí býti svolána mimořádně.
Vše bude v rukou úředníka. Zákon mu dá právo, aby i gremiální věci rozhodoval sám - v nutnosti - a pak aby plenu věc oznámil! Poslyšte, co se děje dnes, kdy jsou povinni okresní hejtmani svolávati schůze okresních školních výborů.
V okrese přerovském okresní hejtman proti znění zákona nesvolal dlouho okresní školní výbor. Dva členové požádali, jak je předepsáno, o svolání. Dostali odpověď za pět neděl, že nebylo správně požádáno - a že se mohou odvolati. A ovšem, výbor nesvolal zas! Podle návrhu bude míti úplně volnou ruku!
A jiný případ, jak se respektuje návrh organisace, jak je v nařízeních stanoveno:
V okrese litovelském odešel jeden člen okresního školního výboru 1. září 1925. Organisace učitelská byla vyzvána, aby podala návrh na jmenování nového člena. Učinila tak - a po dva a čtvrt roce byl jmenován docela jiný učitel, mimo terno, ač na prvém místě v terně byl velmi dobrý učitel, ačkoliv v tom návrhu byl representant vaší strany (obrácena k senátorům strany agrární) a velmi dobrý učitel, tedy ne z našich řad. On vás bude řezat, ten okresní hejtman jako nás, jen když bude řezat učitele. Zde jde o národ učitelů, národ Komenského, národ Husův - neboť, pánové a paní, třeba se to dnes zdá blasfemií hlásit se k tomuto názvu: jsme národ Husův, národ ve svých uvědomělých částech, ve svých živoucích částech zvídavý, hledající svobodu, pravdu, v poznané pravdě vytrvalý a schopný obětí za svobodu svědomí, a přesvědčení: To je to husovské v nás.
Pánové a paní, k návrhu reformy školské správy je nutno zaujati stanovisko hned, než přijde do parlamentu. Pak bude pozdě, pak uvidíte, jak jste dovolili svou vlažností k věcem vzdělání lidu poutat síly učitelovy, síly, které jediné stály vždy plně ve službách kultury lidu; učitel to byl a je, který neměřil času na hodiny, který byl ochoten kdykoliv sloužit a sloužit. Sociální věci: knihovnictví, lidovýchova ať přednášková činnost, ať divadelní, ať hudební - kdo byl a jest jejich nositelem na zapadlých místech vlasti? Kdo udržoval vědomí o svobodném národě za doby rakouské éry v dorostu? Kdo nám tím připravoval svobodu?
Od 21. roku, kdy osobní msta jednoho z rozhodujících činitelů poprvé razila ponížení učitelovo, a kdy on, věren sobě se napřímil, aby odrazil ono ponížení - od té doby rok za rokem dopadají rány na učitelstvo z vašich rukou, pánové! Ale ty rány ničí školu - učitel by to vydržel ještě nějakou chvíli - ale národ nevydrží váš protikulturní postup.
V době, kdy tolik mluvíme o tradicích - sv. Cyrila a Methoděje a sv. Václava - rodí se nám ve stínu těchto tradic nejodpornější zrůda rakousko-uhersko-kněžská! Byli jsme od prvého okamžiku proti zápasům o tyto tradice, a to z principu, že každá doba musí žíti svůj život, vytvářeti svou tradici a že toto historické očkování jednostranných názorů životních v dnešní bohatosti života, bohatosti lidského ducha, možnosti jeho rozvoje bylo nám to cizím a nebezpečným odvrácením lidí od jejich úkolu, určit si své místo ve své době.
Pod zorným úhlem toho, co může se roditi ve stínu úvah o oněch tradicích, stává se teprve jasným, jak je nebezpečné toto rozjímání!
Chceme a musíme míti školu volnou od násilného poutání ducha určitým osvětovým názorem! Musíme brániti školu, jak včera řekla moje kolegyně, od stranických vlivů, ale i od jednostranných církevních dogmat!
Je na vůli rodičů, zda si přejí vyučování v náboženství. Ale je úkolem a povinností státu, aby všem dětem dal jednotnou výchovu a výučbu na podkladě vědeckého bádání - § 119 ústavy. - (Souhlas.)
Pánové a paní, a přece nic vám nebude platen tento reakční postup. Touha lidská po svobodě, po tom, aby nebyl člověk ovládán zvenku, ale aby spolurozhodoval o svých osudech, byla v každé době a v každém národě tak mocná, že byla základní hybnou silou vývojovou ve formování státu, ale i ve formování jakéhokoliv jiného společenství. To je hybná síla, která nás přivedla od tyranů samovládců k demokracii přes moře krve, ztráty životů, statků... A sebe větší utrpení nedovedlo zadržeti lidstvo, aby se nehnalo za touto - v konci konců - nejvyšší mravní hodnotou!
Je velmi poučné proběhnouti letem cestu za svobodou pro ty, kdož dnes snaží se náhodnou politickou konstelací zadržeti tuto touhu lidskou, kterou lze vyjádřiti jako touhu po pravé demokracii, po osvobození individuálních sil nejen politicky, ale zejména hospodářsky a kulturně. Vzpomínati historie je naprosto nutné pro lodivody tohoto státu, který vznikl z touhy po svobodě a jen jejími zásadami, který byl vykoupen krví a utrpením těch, kdož šli bez váhání za ideou svobody! Uhýbáte, pánové, vývojovou linii naši - uhýbáte a tím vyvoláváte síly, které chtějíce osvobozovat, musily by také ničiti!
Tož prošlo lidstvo rukama tyranů, autokratů, kteří měli tak národ v rukou, že mohli po stech odpravovat - a nikdo neodvážil se účinně zasáhnout do jejich moci. Vzpomeňme jen caesaromanie v Římě, kdy císařové, ať Tiberius z nedůvěřivosti, ať Caligula z ješitnosti, ať Néro vládli libovolně nad životem a smrtí nejen prostého lidu, ale i šlechty a svých důvěrníků.
Po zkáze starověku přichází středověk s pokusy o nadvládu nad duší - církev katolická. Výsledek vidíme dnes, to já tvrdím, že - též ztroskotala. Lidé se skutečnou náboženskou potřebou hledají cestu svou jinde a mimo tuto církev.
Vznikají státy, procházejí stadiem absolutismu starší doby, stadiem aristokratismu i absolutismu novodobého a la Ludvíkové.
Společnost lidská se vyvíjí. Vzniká stav městský, vchází se šlechtou v zápas, trvající po staletí, až v 19. stol. ujímá se místa místo ní ve vedení politickém!
Ale zatím již v těžkých selských bouřích, o kterých vůbec nemáme ani zdání, poněvadž se nepsala historie malého a drobného člověka, selský lid střásal se sebe tíhu útisku, až osvobozující rok 1848 ruší robotu a za několik let sedlák vstupuje do síní sněmoven. Sotva 80 let jste páni z nejmocnější strany svobodni. A již jste na to zapomněli, jak jste se k té svobodě těžko dostávali.
A přichází dělník průmyslový se svým požadavkem spolurozhodovat nad osudem svým, svého rodu a země. Trpěl propouštěním z práce, vyháněním z bytu, kaceřováním společenským - ale neustal a koncem 19. a počátkem 20. stol. vstupuje i on na půdu parlamentu. (Předsednictví převzal místopředseda dr Krčméry.)
A vstávají ženy a zápasí - hlavně v cizině - dlouho o uznání rovných práv - a po důrazu, jaký válka dovedla dát lidské osobnosti, vstupují i ony do parlamentu...
Nešlo jen o politickou moc ve všem tom vývoji, šlo o lidský život, snesitelnější lidský život, dostatečný kus chleba, šlo o lidskou důstojnost, šlo o to, aby na prvém místě zákony a veřejná zřízení měřily všem stejně!
A vy se domníváte, pánové, že se ta posvátná lidská touha zastaví u vás, že nepůjde dál, že se spokojí hlasovacím lístkem, který by neměl váhy, čili byl jen fikcí občanské rovnosti? Že se dá odsoudit k nečinnosti a slepé poslušnosti vašich nerozvážných reakčních justamentů 2 miliony 200.000 uvědomělých - a to podtrhuji - voličů-socialistů?
A třeba rok 1925 vám přinesl většinu, nedostatečnou uvědomělostí mnohých voličů, kteří uvěřili vašim slibům - buďte jisti, že i mezi vašimi voliči je velké množství těch, kteří nečekali, že hlasy vám odevzdané budou zneužity proti jejich zájmům! A třebas politickými koncesemi působíte na sobeckost lidu, znemravňujete lid a potlačujete solidaritu a vyšší hodnoty v zápasech politických, světový proud jde nalevo, k socialismu. (Sen. Janík: To je chyba!) To řekneš ještě teď, po tom celém vylíčení? Pak nemohu si vůbec vyložiti, že jsi vyšel z lidu. Snad rok, snad 4, i u nás tempo jeho pochodu bude zvolněno. Ale je tu, jde nezadržitelně kupředu - obecní volby to znovu a přes úžasné zbraně proti němu prokázaly. (Sen. Časný: My užíváme jiných zbraní!) My nejsme Rusko. Chceme vývojový socialism. Končím.
Státníci mají předvídati. Státníci by počítali s těmito fakty. Státníci by spravedlností odvraceli vnitřní válku. Státníci by si opakovali naučení z dějin: všecky státy, které vládly proti lidu, pohynuly. Státníci by si připomínaly větu Masarykovu: Kristus, ne Caesar!
Nemáme vlády státníků - máme vládu, která nevidí, neslyší, nemluví - která řeže. Ale lid vidí, slyší a mluví. A lid si udělá - děj se co děj - pořádek. (Potlesk.)
Místopředseda dr Krčméry: Následujúcim rečníkom je pán sen. Jílek. Dávam mu slovo.
Sen. Jílek: Slavný senáte! Pan ministr financí ve své řeči mezi jiným také pravil, že daňovou reformou zavádí se pořádek a rovnováha ve státě a zároveň také v obcích. Bylo také již nutno v zájmu obecního hospodaření něco udělati, neboť poměry, jaké nastaly v mnohých obcích, byly hrozné. Když uvážíme, že obecní přirážky dosáhly v některých obcích až 400%, tedy byly to poměry, které déle již ty obce nemohly snášeti. Mnohý si myslil: No, však to ti majetníci, ať domů nebo živností, zaplatí. Tam, kde v obcích jsou vysoké přirážky, tíží to pak všechny, i pracujícího člověka, dělníka a malého člověka. Všechny tíží ty velké přirážky, a co je hlavního při tom, že průmysl z takových míst utíká do měst, kde nemusí platiti vysoké přirážky. Tím pak jsou obce, které jsou tak vysokými přirážkami zatíženy, trestány ještě více.
Podle nynější úpravy daňové jsou přirážky limitovány tak, že nebude je možno dělati již tak vysoké. Víme, jak se teď dělají první rozpočty obecní. Proto je potřebí postarati se, aby to, co se dělo při letošních rozpočtech v prvním roce, bylo všechno odstraněno. Podle tohoto zákona nemá míti obec vyšší přirážky než 200% a jen v určitých případech 300%. Ale obce dostaly rozpočet místní školní rady a tam byla 500 až 600% přirážka školská. Obec má vybírati 600% jen školní přirážky, ale přece nesmí vybírati více než 200 až 300%! Proto není možno, dokud zde nenastane náprava, aby se tím obce mohly říditi. Když smějí jen 200% vybírati, kde vezmou potom prostředky na ostatní věci? Pak obec nebude moci obstarávati sociální a jiné požadavky, které se na ni kladou. Zde je potřebí, když už vláda na jedné straně přišla se zákonem, aby také na druhé straně pomohla. Ale nemáte jenom přirážky místních školních rad. Nyní politická správa nutí obce, vy musíte do rozpočtu dáti to a to, postaviti to a to, máte udělati to a to. Ale neptá se politická správa, jak se to bude krýti, když nemohou se vyšší přirážky vybírati a těžko se dostane úvěr.
My vítáme tento zákon, ale je nutno, aby se omezily všechny ostatní vlivy, anebo aby se z obecních rozpočtů tyto věci vyloučily. Ať se přirážka školská vybírá jako samostatná přirážka od poplatníka, poněvadž jinak obce pak nejsou s to, aby hospodařily. Velevážení pánové, mluví se ustavičně, jak se má hospodařiti v našem zemědělství, aby náš stát, co se týče výživy, byl soběstačný. Obětují se na to i peníze, poučení atd. Ale zapomíná se na jedno, že by se mohlo mnohem více skliditi, kdyby u nás bylo pamatováno na ty plochy půdy, které jsou každého roku ničeny povodněmi a zátopami, tím že by byla provedena regulace řek, které zaplavují tyto plochy a celé krajiny. Již jedenkrát jsem to říkal. Podívejme se na naši jihovýchodní Moravu, počínaje od Uh. Hradiště až dolů, a dále pak na hranice mezi Rakouskem a Slovenskem a podívejme se na řeku Dyji od Znojma k Břeclavě. Tam jsou hotové rybníky, nejen rybníky, ale přímo jezera. Kolikrát, když přijde déšť v době žní, vykukují jen vršky mandelů obilí z vody, jak je všechno zatopeno. A přece by se zde dalo lehko odpomoci, aby se neztrácela takovýmto způsobem nutná výživa a abychom byli soběstační.
Je potřebí, aby již jedenkrát řeka Morava na dolním svém toku byla regulována a zároveň aby regulována byla mezi Slovenskem a Rakouskem, poněvadž je to velmi důležité. V rozpočtu byl sice již před 3 roky poukázán obnos, tak jako máme i teď, 4 miliony Kč na regulaci řeky mezi Rohatcem a Szekelym na slovenské straně, tam, kde řeka Morava dělá ohromné zákruty, kde nemůže pravidelně odtékati, kde všechno zátopuje, kde ničí silnice a všechno možné. Letos tedy zase máme ty 4 miliony v rozpočtu, ale doposud nedělo se nic, doposud se nekoplo ještě ani motykou, ani rýčem. Proto pravím, že nelze jen dávati do rozpočtu tyto peníze, nýbrž také přikročiti již jedenkráte skutečně k regulaci řeky Moravy.
Totéž se týká řeky Dyje, která pod Znojmem již celý úrodný kraj jihovýchodní Moravy zatopuje, takže jsou hotové rybníky tam, kde by mohla býti úrodná pole. Odpomoci tomu by se dalo údolní přehradou u Vranova. Plány a všechno již je hotovo od r. 1908 a už r. 1908 a 1909 v rozpočtu zemském, jakož i v rozpočtu bývalé říše rakouské byly povoleny peníze na tuto přehradu. Též i v našich rozpočtech již několikráte byly peníze na tuto přehradu, ale doposud se stavbou se nezačalo. I v tomto rozpočtu vidíme, že je přes 5 milionů na začáteční práce stavby údolní přehrady u Vranova na řece Dyji. Tedy peníze v rozpočtu jsou, ale je obava, že k práci zase nedojde a že se zase někdo nalezne, kdo přijde a řekne, že je potřebí ty plány změniti, že je potřebí nové trasy atd. Peníze se utrácejí na nové vyměřování a neudělá se nic a zatím celé krajiny jsou zatopovány vodou. Rolník z jara zaseje, přijdou žně, přijdou povodně, všechno je zatopené. Když je na př. tužší zima, více sněhu, zatopeny jsou pozemky dlouho do léta a nemůže se vůbec seti. Tedy již z toho důvodu, když ustavičně mluvíme o tom, abychom naše zemědělství pozvedli, abychom tak, pokud se týká výživy, byli soběstační, je potřebí sáhnouti tam, kde bychom mohli více úrody získati. A to je právě, jak jsem řekl, úrodný pruh naší jihovýchodní Moravy, tedy tam je potřebí, aby se přikročilo k práci; ne jen peníze do rozpočtu dávati, ale skutečně k práci přikročiti.
Velevážení, kolik to již bylo schůzí v Břeclavě, v Hodoníně a v celém tom okolí? Letošního roku byla veliká schůze jak obyvatelů Slovenska, tak i Moravy, počínaje od Znojma, Hradiště, ze Slovenska od Bratislavy k Břeclavě. Na těchto schůzích bylo důrazně žádáno, aby se přikročilo již jednou k regulaci řeky Moravy. A proto zde ještě jedenkráte apeluji na vládu, když peníze v rozpočtu jsou, aby se přikročilo k práci.
Dále, velevážení, máme u nás silnice. Máme sice silniční fond a v rozpočtu i peníze na státní silnice, ale podívejme se, jak tyto silnice vypadají. Ani tak to nevidíte v Čechách - jako na Moravě - ono se říká, Pán Bůh prý je vysoko a Morava od Prahy daleko, ale když chce někdo poznati, je-li to silnice okresní, obecní nebo státní, ať se podívá a bude viděti, že ta nejhorší roztlučená silnice, neštěrkovaná, bez štětu je silnice státní. A proto, jsou-li tu peníze a fond k tomu, ať se již jednou začne. Uvádím jen případ od nás z Třebíče, kde městem jde státní silnice, kde stane se co chvíle neštěstí, poněvadž jsou tam hotové zmoly, štět jsou velké balvany, silnice je vymletá a neštěrkovaná. Tak vypadají státní silnice, a proto je potřebí, aby se přikročilo k nápravě.
Mluvil jsem s jistým radou ze stavebního oddělení a ten mi povídal, že v Praze chtějí, abychom tu silnici upravili celou od Brna až do Strmilova a dají nám na to jen 10.000 Kč. To se rozumí, že za 10.000 Kč nespraví se nic, za to se neudělá ani mizerný příkop. Proto je nutno, máme-li míti pořádné cesty, a když už je na to fond, dělati nejen všelijaké nákladné opravy silnic na jednom místě, tam, kde se provádějí závody, ale upravovati i silnice tam, kde jezdí a chodí lidé. A ještě k tomu všemu silnice státní, která jde městem, je pro obec horší než okresní. Je-li to silnice okresní, provede silniční výbor okresní všechnu úpravu silnice svým nákladem, ale je-li to silnice státní, běda obci, běda obci. Proč? Poněvadž musí nésti společně se státem náklady na silnici, poněvadž prý obec silnice užívá jako ulice. Velevážení, když teď obec je poměry vázána ohledně daňové základny, tedy ať i stát zde přikročí a upravuje tyto státní silnice v obcích sám.
Velevážení, dále co se týče sociální otázky u nás. Ono se teď ustavičně mluví o novelisaci sociálního pojištění. Ale slyšeli jsme to zde před chvílí, že jeden řečník z pánů kolegů z oposice řekl, že je nutná novelisace sociálního pojištění. A když odhlasováno bylo prvně sociální pojištění, tenkráte jeden orgán pánů z nynější oposice napsal, že je to zákon nedopečený a nedovařený a že tedy bude potřebí tento zákon upravovati. A, velevážení, tu vláda přichází, když ten zákon je nedopečený a nedovařený, ten zákon dopéci a dovařiti. (Sen. Časný: On si toho řečníka nepamatuje!) Já ho nepotřebuji jmenovati, ty ho znáš! (Hlas: Je třeba jiného kuchaře!) Ano, právě proto, poněvadž teď tam přijdou jiní kuchaři, tehdy tam byli také jiní. Možná, když tam bude jiný kuchař, že to jídlo bude jinak chutnati než to jídlo nedopečené nebo nedovařené. (Sen. Ecksteinová: Až z toho umírají děti a ženy na ulici!) Z toho pojišťování? (Sen. Ecksteinová: Z toho všeho!) Dobrá. Paní kolegyně říká, že to pojištění potřebuje novelisace, poněvadž z toho dosavadního umírají děti a ženy na ulici. My jsme, prosím, toho moc neudělali, to je všechno ještě vaše práce! (Hlas: Ale peníze na silniční fond potřebujete z toho sociálního pojištění!) Ale to jsou peníze vypůjčené a vypůjčiti si může každý, kdo chce. Vždyť to nejsou jenom dělnické peníze.
Velevážení, my máme ještě celou řadu jiných otázek, nebudem se o to hádati, poněvadž venku ti lidé také vidí, co jest, a dnes ten dělník, když vidí, že nebude o nic zkrácen a že bude ještě méně platiti, nemyslete si, že proti tomu je. Ale když ho ženete s klacky a provazy ho taháte na schůze, pánové, pak, to se rozumí, že ten dělník jde na tu schůzi, ale když ho vyženete za vrata továrny, řekne: já tam nepůjdu. (Sen. Časný: Poněvadž nevidí ten podvod s tou novelisací!) Pane kolego, nechme toho, poněvadž vy toho pojišťování nepotřebujete, tak to nechte. (Sen. Časný: Pardon, já zastupuji 12. a 18. župu a nemluvím zde za sebe!) Ano, ale ti dělníci ho budou potřebovati.
Velevážení! Mimo to zde máme celou řadu otázek jiných. My zde máme otázku t. zv. přestárlých osob, kterým se slíbilo, když se dělal prvně zákon o starobním pojišťování, že to bude zvláštním zákonem provedeno pro tyto staré osoby přestárlé. Je nutno, aby vláda přišla s předlohou a upravila poměry těmto lidem, kteří zákonem ze starobního pojištění jsou vyloučeni.
Mám zde pak řešení otázky invalidů. Tato otázka je dosti ožehavá a těžká, kdyby zákon byl sebe lepší. Nedá se tak upraviti zákonem, který by úplně vyhovoval všem. Zde je potřebí, aby administrativa, která pak provádí zákon, byla náramně citlivá. Není invalida jako invalida. Upozorňuji na něco. Když jeden invalida dostane zbytkový statek a má ochromené ruce a druhý je dělník a má ochromené ruce, je to velký rozdíl. Ti by měli dostati pak stejnou rentu? (Sen. Časný: Vždyť máme zákon pro samostatně a nesamostatně výdělečně činné!) Říkám, že ten, kdo zákon provádí, musí býti citlivý. Pane kolego, rozumějte. Říkám, že zákon může býti nejlepší, ale ten, kdo ho provádí, může se dopustiti chyby. Proto říkám, že je potřebí velké citlivosti u lidí, kteří mají rozvahu a nedívají se na politický kabát toho invalidy. (Sen. Časný: Kdo se dívá na politický kabát?) Jestli se to vás, pane kolego, týče, nevím. (Sen. Časný: Mne ne!) Tak se o to nehádejte.
Otázka invalidní je dosti těžko řešitelná, poněvadž máme celou řadu invalidů, jejichž úraz není tak těžký, ale jsou v poměrech, že si mohou jen těžko zaopatřiti chleba jiným způsobem. Při této příležitosti se přimlouvám, když celá řada invalidů cítí, že by mohli ulehčiti státu, a žádají o trafiku, aby jim nebyly dělány potíže a trafika dána. Jestliže trafika by jim nenesla tolik, aby mohli býti živi, tedy doplňte to rentou invalidní. Když se chce živit, nechte ho, poněvadž zapomíná - když nějakou živnost má, i kdyby mu mnoho nenesla - na svoji bolest a utrpení. Proto bych si přál, aby finanční správa nečinila potíže, když takový invalida se hlásí o trafiku, a neříkala: Už je trafik dosti, vy byste tam nebyli na nich živi atd.
Když jsme u těch trafik, na něco chci upozorniti naši slavnou tabákovou režii. Zvláště kuřáci tabáku strašně si stěžují na mnohé výrobky naší tabákové režie a zejména na viržínky. Kdo je viržinkářem a kupoval je před válkou, pomalu je odvyká kouřiti, poněvadž to není to, co kdysi bývalo. Jsou nevysušené, mokré, nechutné atd. Proto je potřebí, když už tabáková režie tolik vynáší, aby také výrobky z tabákové režie byly dobré. Kuřáci, kteří dávají peníze za tyto výrobky, chtějí míti pořádný výrobek. Ten obyčejný tabák, ta obyčejná pakle tabáku, podívejte se, co tam je. Kolikrát tam není tabák, jsou tam žebra z tabáku, jak říkají kuřáci, že jsou tam ze starých košťat chvoje. A právě proto zde apeluji, aby tabáková režie, když už se vydělává a za tabák se platí, aby také kupci, kteří peníze za tabák dávají, měli požitek z tohoto tabáku.
Velevážení, již končím a ještě něco bych připomenul. Kol. Plamínková zde mluvila pořád o svobodě, ale při tom tu svobodu potírala. A to brala rodičům právo, aby si rozhodovali o svých dětech. (Sen. Plamínková: Tak!) Poněvadž řekla, co se nadiktuje, jaká škola se nadiktuje, na takovou musí. Totiž v tom tónu to mluvila, že tam musí děti choditi a podle toho pokračovati. (Sen. Plamínková: To jsem neřekla!) My stojíme na tom stanovisku, dopřáti svobody všem rodičům, ať si nechají děti vychovávati v tom jejich názoru náboženském, jak chtějí. (Sen. Plamínková: To já řekla!) Ne, vy jste to řekla obráceně. Pak bychom se sešli na té cestě, kdyby tomu bylo tak, jak to teď říkáte, pak bychom mohli společně pracovati, aby rodičům byla dána svoboda, aby svobodně mohli rozhodovati, jakým způsobem chtějí vychovávati své děti. Tím končím. (Výborně!)
Místopředseda dr Krčméry: Následujúcim rečníkom je pán sen. Filipínský. Dávám mu slovo.
Sen. Filipínský: Vážený senáte! Přihlásil jsem se k rozpočtové debatě, abych se zmínil o kapitole, o které bylo při této debatě málo anebo docela nic mluveno, a to o kapitole naší národní obrany. A pří této příležitosti chci také o ní pronésti několik slov věcné kritiky. Nechci ztotožňovati naši národní obranu s militarismem, jak jsme měli za Rakouska příležitost poznati a proti němuž směřoval náš odboj. Věříme našemu ministerstvu zahraničí, věříme jeho snaze žíti se všemi sousedy v míru a přátelství, pokud možno nejlepším, a pokud jsme přesvědčeni, že náš stát je vzdálen choutek imperialistických, že vojsko své necvičí pro výboje, potud věříme, že máme národní obranu, vojsko jen k hájení toho, co máme a co nám přísluší, a ne k dobývacím účelům.