Máme-li chápati, že Rusko jako útvar nové formy musí svou existenci zajišťovati na pevné armádě, nesmíme stejně mimořádného postavení upírati ani republice Československé, která také vyšla z revoluce a jíž se nedostalo na všech stranách zahraničí příznivého přijetí. Těžkostí našeho mladého státu v případě potřeby obrany přirozeně lze jen chápat a je potřebí proto také oceniti práci našeho ministra zahraničí, která nás soustavně vzdaluje potřeby takového obranného zákroku a zabezpečuje nás pro první časy rozhodně jistěji než národní obrana sama.

Směřuje-li činnost ministerstva zahraničí k zabezpečení důstojnosti naší republiky, má být národní obrana jejím důstojným doplňkem. Má nás zajišťovat nejen svým účelem, ale hlavně svým duchem, nejen svou fysickou silou, ale hlavně silou své duševní hodnoty. A tu si dovolujeme pochybovat o tom, že by demokratické principy, na nichž staví ministerstvo zahraničí, jakožto instituce demokratické republiky, byly také ozdobou naší armády. Pokoušeli jsme se kdysi vybudovati si národní obranu na demokratických základech, ale dnes vidíme nejlépe, jako dalece se nám tehdy naše práce nezdařila. Příliš byli naplněni naši vojenští činitelé duchem staré rakouské armády, než aby mohli vytvořiti z československé armády demokratické těleso. Velmi brzo zapomnělo se na to, že rakouská branná moc svým duchem neodpovídala době, že vyhovovala sice staré monarchii odsouzené k zániku, ale rozhodně nemohla se stát vzorem jiným, modernějším státům. Stavět obranu vlasti na ušroubované svobodě mladých lidí, lásku k zemi a sebeobětování vtloukat za svištění karabáče, myslím, to že nejsou metody nejsprávnější, a ze starých zkušeností z dob Rakouska možno čerpat poučení, jak se takový systém osvědčil, jak mnoho prospěchu přinesl monarchii a kolik škod.

Přemrštěná kázeň, nekryjící se nijak s důstojností lidskou, ani s demokratickými zásadami, mohla se jeviti účinnou kdysi ve starých dobách, kdy člověk nedostatečné inteligence své otrocké jho lehce nesl a kdy bylo dobře možno jeho otrockou poddanost ustavičně mu vtloukat. Dnes přichází na vojnu člověk inteligentní, prošlý školou života, člověk do jisté míry svobodný a samostatně uvažující. A jeví-li se značný rozdíl mezi člověkem dnešní doby a otrokem časů dávno minulých, nelze přehlížeti tohoto velmi značného pokroku. Nelze přece naší obranné instituci státi ztrnule na jednom místě, když vůkol vše kráčí s dobou, nelze také trvale pohlížeti na důstojnost člověka jinak v armádě a jinak v jeho občanském životě, i když jeho přechod k vojenské službě je zcela nedobrovolný a o svobodě kulturního člověka jinak nesvědčí.

Ale ani toto násilné převádění lidí z občanského života do služeb vlasti nedá se trvale udržeti už proto, že uráží důstojnost lidskou, a proto také by mohlo stále ztrácet na účinnosti. Zkušenosti se stálou nedobrovolnou a nesvobodnou armádou musí být jednou takové, že v zájmu obrany země nebude jinak možno, než kousnout do toho tvrdého oříšku, kterému se vojenské kruhy dnes tak brání, že bude nutno přejít od stálé armády k milici tak, jak to naše strana navrhovala hned po převratu. Vymačkávat z občanstva, stejně již hodně vyssátého, půldruhé miliardy ročně na vojáky, to se asi sotva dá dlouho dělat a snad také jednou naši národohospodáři v této věci pronesou důrazné slovo. Byla by také národní obrana podivnou ochranou národa, kdyby jej měla svými miliardovými požadavky hospodářsky ubíjet. Musí tudíž jednou dojít k milici, ať už se tomu brání kdokoliv a jakkoliv.

Prozatím nepozorujeme, že by se k přechodu činily nějaké přípravy, a spíše se zdá, jakoby se stále více a více upevňovaly základy dnešního systému stálé armády a jako by se tato instituce zařizovala v Československu pro věčné časy. Ovšem za současného reakčního režimu marně bychom čekali, že systém národní obrany u nás dozná radikálnější změny ve prospěch pokroku a demokracie. Marně bychom čekali na přípravy pro přechod k milici, když teprve loni ukázala naše buržoasní většina, jak jí vojáčkování přirostlo k srdci, a odhlasovala zákon, který vlastně znamená prodloužení vojenské služby. Ano, loňská novelisace branného zákona byla výsměchem všem, kdož věřili, že sliby po převratu socialistickým stranám učiněné, nejsou vějičkami, že jsou to slova mužů, otevřená, nezaobalená klamem a hodná důvěry. Loni tedy pocítili trpce zklamání ti, kdož důvěřovali. Za celou řadu let nevykonala vojenská správa ničeho, co by umožnilo prvý krůček k zavedení systému miličního. Jak známo, mělo býti tímto prvým krokem zkrácení služební doby vojenské stanovené branným zákonem, přijatým v r. 1920 oběma sněmovnami. Příslušným vojenským činitelům byl tento zákon málo svatým. Jeho ustanovení dbali tak málo, že nakonec musili doznati, že nevykonali zhola ničeho, co by podle zákona umožnilo 14měsíční presenční službu vojenskou. A poněvadž se jednalo o vojenské pány a ne o stávkující dělnictvo, nezakročilo se podle zákona proti těm, kdož zákona nedbali. Ba naopak, vojenští páni prosadili svou a presenční služba vojenská zůstala 18měsíční, poněvadž směrodatní činitelé nedbali ustanovení branného zákona a nepostarali se o to, aby podmínkám zkrácení vojenské služby bylo vyhověno. A poněvadž demokracii vykládá si každý podle svého a ježto i reakční počiny dají se pěkně vtěsnati do rámce naší demokracie, suspendoval se prostě branný zákon, nastolil se nový a na zkrácení presenční služby vojínů můžeme se dále jen těšiti.

Ústupek, který učinila dnešní vládní majorita vojenské správě novelisací branného zákona, jeví již svoje účinky. Rozpočet na ministerstvo národní obrany na r. 1928 zvyšuje se proti letošnímu roku o 30 mil. Kč. V době, kdy na zajištění míru a značné zmenšení válečných nebezpečí ukazují řeči velkých státníků i odzbrojovací resoluce mezinárodní konference, přichází československé ministerstvo národní obrany s 30 mil. zvýšením nákladu na stálou armádu. Na miliardu a 400 mil. zaokrouhluje si to pan ministr a nejméně 300 Kč bude nyní ročně přispívati každá rodina v Československu na svou armádu. Každá rodina, pravím, nevyjímaje ani žebráky, poněvadž břímě přímých a nepřímých daní doléhá nejvíce na chudinu. Bez pardonu musí na armádu přispívati i ti vyssátí dělníci, přestárlí, kteří marně čekají na almužnu, kterou jim koalice už 2 roky slibuje. Mají se opravdu ti ubožáci nač těšiti. Chléb se jim už zdražil zemědělskými cly, nyní se na ně připravuje zvýšení nájemného a kdo ví, jakých daní se jim ještě místo slibované podpory přestárlých dostane. 300 Kč vydaných na armádu znamená již pro chudou rodinu značný peníz, právě tak, jako téměř 1¹/₂ miliardy znamená pro národní hospodářství obrovské škody.

Ale tato smutná okolnost, jak patrno, nenutí ani pány dnešní vládní většiny k úvaze, je-li současný systém národní obrany hospodářsky užitečný a nebylo-li by přece jen lépe oživiti zase otázku milice.

Zmínky zajisté zasluhuje okolnost, že všechny tituly rozpočtu ministerstva národní obrany nezaznamenávají vzestup výdajů. A je to právě titul 4. sociální péče o vojenské poškozence a legionáři, jejich rodiny a pozůstalé. Právě v této humánní položce jde rozpočet o milion korun dolů a ve vysvětlivkách čteme, že se zde preliminuje méně z úsporných důvodů. Tedy vida! Přece jen ještě ministerstvo národní obrany dbá také úsporných důvodů. Žel jen, že tak činí právě u sociální péče o vojenské poškozence a legionáře, jejich rodiny a pozůstalé. Nalezlo si tedy pro své úsporné snažení objekt nejméně vhodný a tato okolnost charakterisuje ducha naší vojenské správy dokonale.

Houževnatost pana ministra národní obrany, s jakou obhájil zvýšení rozpočtu na armádu, je jistě podivuhodná a opravdu měli by si někteří jeho ministerští kolegové vzíti z něho příklad. Hlavně mám zde na mysli pana ministra školství a národní osvěty. Celkově měl státní rozpočet zůstati v rovnováze a musilo-li se přece jen na armádu přidati, bylo nutno jinde zase ubrat, a na čem by se za dnešního režimu u nás dalo ušetřiti, když ne na školství? Pravda, školství vychovává nám příští generaci. Ale není také sporu o tom, že čím vzdělanější národ, tím více by chtěl mluviti do státní správy, tím více zajímal by se o věci, které podle názoru dnešní koalice mají zůstati výhradně jen zájmem osob a stran spravujících osudy státu. A to reakčním činitelům zdálo se vždy zjevem povážlivým. Nechci říci zrovna, že tyto vlivy došly uplatnění ve státním rozpočtu, ale je to opravdu více než podivné, že právě miliony, které se přidaly na armádu, ubraly se národnímu školství, tedy instituci, kterou demokratický a kulturní stát má míti v první řadě na zřeteli. Kdo národnímu školství upírá existenční podmínky, ten si nepřeje vzdělání lidu, nebo aspoň mírně řečeno, tomu kulturní vyspělost národa málo leží na srdci.

Přidává-li státní rozpočet na rok 1928 30 milionů armádě a ubírá-li 27¹/₂ mil. národnímu školství, pak je to jistě příznak kulturní reakce, který dobré pověsti našeho státu v ostatním kulturním světě nijak neposlouží. Přece nemohlo se o Československu dosud tvrditi, že by dávalo málo na svou armádu, a rozhodně nedá se tvrditi, že by naše národní školství bylo tak dokonalé, aby se mělo ve svém rozvoji zastaviti, nebo dokonce vrhnouti zpět.

A tu opravdu nemohu se ubrániti jakémusi srovnání se starým Rakouskem. Také v rakouském parlamentě stěžovali jsme si ustavičně, že armádě dává se stále v rozpočtu nepochopitelná přednost, zatím co školství se zanedbává. Rakousko však v tomto svém počínání sledovalo cíle, kterých my jsme daleci. Nechceme dobývati, a máme-li obstáti v případě nutné obrany, musíme míti řádné obránce. A netřeba připomínati, že hlavní podmínkou spolehlivosti obránců není dlouhá služební doba a přemrštěná kázeň, není jí také zbavování vojínů občanských práv, nýbrž v prvé řadě vědomí spokojenosti s tím, co se má brániti. Dobrá věc se snadno ubrání, a chceme-li naši republiku vybudovati v pevnost nedobytnou, učiňme ji stejně dobrou a spravedlivou ke všem. Mějme na zřeteli, že největší počet obránců našeho státu vyšlou vrstvy nejchudší, a přičiňme se v prvé řadě o to, aby tito obránci měli vědomí, že brání dobrou věc. Ovšem, chceme-li takto obraně státu zjednati účinnosti, nesmíme škádliti dělnictvo oklešťováním jeho práv, zhoršováním jeho existenčních podmínek, zatlačováním celé třídy, velké většiny občanstva tohoto státu do méněcennosti anebo bezvýznamnosti. Ano, pánové, mějte na paměti, že největší části těch, kteří nosí vojenský šat, týká se sociální pojištění, které se snažíte zhoršiti. Uvažte, s jakou chutí mohou státu sloužiti lidé, kterým zhoršujete životní podmínky v době, kdy svou fysickou zdatnost obětují rozkvětu národního hospodářství a jimž oklešťování jejich vymoženosti, sociálního pojištění ztrpčujete i vyhlídky do budoucnosti. Proto ruce pryč od sociálního pojištění, nechcete-li drážděním největší části státních občanů sami oslabiti ochranu státu! Staré otroctví a otrokářství v kulturním světě pominulo a nedá se udržeti ani moderní. Demokracie, pravá demokracie, razí si úspěšně cestu na vedoucí místa v celém světě a v tomto vítězném pronikání nezarazí ji ani ustrašená buržoasie, která zděšeně volá: Jakousi demokracii už máme a pro jinou není místa. Už tehdy, když jsme my, sociální demokraté, brali účast na správě státu, stěžovali jsme si na to, že demokratický duch z naší armády vyprchává, a řeklo se nám, že potřeba vojenské kázně se nesnese s demokracií takovou, jak my si ji představujeme. Vyslovili jsme obavy, jak to asi bude vypadati, až nedemokratická armáda bude hájiti demokratický stát. A dnes konstatuji, že nemáme už k těmto obavám důvodů. Jak se věci vyvíjejí, bude toho demokratického v našem státě právě tolik, kolik je toho v jeho národní obraně, a nedemokratická armáda bude jednou důstojným obráncem reakčního státu. Vojenští páni tím pozvolným pohřbíváním demokracie šli jen těm civilním pánům příkladem vstříc a, jak viděti z vyvinuvších se poměrů, nenarazili na nepochopení.

Nechci nijak přehlížeti některé přednosti a pokroky naší armády na př. před armádou starého Rakouska. Jsou zde v něčem velmi podstatné rozdíly, které nutno připsati k dobru organisaci naší obranné moci. Zejména nutno vyzvednouti zařizování vojenských knihoven, které se jistě osvědčují a značně napomáhají kulturní vyspělosti mladých mužů, povolaných do služby vojenské. Neméně významnou je péče, která se v naší armádě věnuje výchově sportovní. Kultuře těla touto chvályhodnou snahou vojenské správy se značně napomáhá. Nejvýznačnějším pokrokem jsou pak kursy pro negramotné vojíny. Naučila-li vojenská služba tisíce státních občanů číst a psát, snížila značně číslici analfabetů a přispěla tím ke zmírnění kulturní bídy národů, Československo obývajících, a po stránce lidovýchovy vykonala tím kus záslužné práce. Uznáváme tedy tuto snahu vojenské správy, ale na druhé straně nelze zamlčeti, že velmi mnohé chyby staré rakouské armády naše vojenské činitele nepoučily, ba že většina jich se přenesla do mladé armády československé, která, nově jsouc budována, měla ve svých základech odpovídati duchu doby a zbaviti se všeho, čím jiné armády trpěly a trpí. Tak na př. pojem slova "přísná kázeň" neměl by se vysvětlovati tak, že je potřebí mužstvu vojenskou službu znechucovati spíláním a těžkými tresty mnohdy za malichernosti. Může býti kázeň, ale nemusí býti ztřeštěná militérka, kterou se mezi vojíny ještě více agituje proti armádě, než novinářskými články a politickými řečmi. Základem dobré a spolehlivé obrany může býti jen spokojený vojín. Mrzuté znechucené jednotky vojska bývají příznakem rozkladu tělesa. Je proto velmi nutno v zájmu obrany státu, aby se zacházelo s vojíny jako s lidmi, kteří přinášejí státu jistou oběť, kteří v užívání osobní svobody v nejlepším svém věku jsou zkráceni ne z trestu, nýbrž proto, že jich stát potřebuje. Nelze zejména schvalovati, aby za špatnou náladu jednoho člověka trpěl celý vojenský oddíl, aby se přísně trestalo za věc, která se jindy shledá nezávadnou, zkrátka, aby se vojín považoval za oběť, na němž by mohli vybíjeti své choutky a nálady jeho představení. Stále množící se stížnosti vojínů nesvědčí nijak o tom, že by se s vojíny jednalo kamarádsky, že by se staré rakouské nadávající a trestající metody odložily a že by se obrana vlasti stavěla na spokojenosti vojínů. Nevěřte, pánové, že věc napravíte, když před veřejností umlčíte každý projev nespokojenosti vojínů. Málo si posloužíte konfiskacemi novinářských zpráv, zaznamenávajících stížnosti vojínů. Je to zase jen stará rakouská metoda, která, jak nás zkušenost učí, rozhodně se neosvědčila. Potlačováním kritiky nestala se dosud nikdy z pochybené věci dobrá a tím méně lze věřiti, že by se takovým způsobem daly udržeti vojenské metody starého Rakouska. Je přece potřebí poznati duši těch mladých lidí, kteří vstupovali teprve do života, když je zavolala branná povinnost, kteří se hřáli láskou matky a drsný ryk životního boje dosud nepoznali. Je potřebí uvážiti, že v mladých těchto mužích probouzela se teprve láska, a jak velmi těžce nesou, že musí do poměrů nových, dosud nepoznaných a mezi lidi neznámé. Kolikráte denně napadne takového mladého člověka na vojně myšlenka na domov, co dělá matka a co dělá otec. Kolik takových otázek vynoří se v mysli vojína právě, když jeho netrpělivý a snad špatně naladěný představený žádá po něm "štram" a bezvadné výkony. Je zde hrubost na místě, nechápe-li vojín tak rychle, jak by si to představený přál? Nebylo by lépe vžíti se do duševních zápasů mladého vojína, alespoň v prvých dnech jeho odloučenosti od domova a kamarádů? Přijměte tohoto mladého muže tak, jak k vám přichází, nechtějte z něho naráz vytlouci vše, co si z domova přináší. Uvažte, že nepřišel na vojnu dobrovolně, rozhodně však ne z lásky k těm představeným a pro uspokojení jejich rozmarů. Jednejte s vojíny slušně a uvidíte, že i číslici sebevražd v armádě tím stlačíte dolů.

Ano, sebevraždy v armádě, toť žalostná kapitola, které zejména u nás mělo býti věnováno více pozornosti, poněvadž právě v Československu je procento zoufalých vojínů nejvyšší. A i když úřední zprávy o sebevraždách vojínů hlásí pravidelně, že dobrovolná smrt není nijak v souvislosti s vojenskou službou, přece - anebo právě proto - je to zjevem velmi podezřelým a příznačným. Ti mladí lidé nezabývali se úmysly sebevražednými už v životě občanském, oni ani s nimi nenastupovali vojenskou službu a nečekali také, až jim vojenský erár k vykonání tohoto úmyslu zapůjčí laskavě potřebný nástroj. Připusťme, že jsou to i zjevy pathologické, ale rozhodně musíme uvážiti, že povážlivé vybočení z duševní rovnováhy musí míti nějaké příčiny, a došlo-li k němu právě při konání vojenské služby, není potřebí příčiny dlouho hledati. Za to tím větší povinností vojenské správy je takové příčiny odstraniti.

Jsem dalek toho, abych snad tvrdil, že příčinu k rozmrzelosti má jen vojín, sahající si na život. Nikoli. Mnohdy i ti, kdož ho k zoufalému kroku dohnali, neučinili tak ani ze zlé vůle, jako spíše z vlastní rozmrzelosti, ke které jistě měli také důvody. Vždyť nejsou spokojeni v armádě ani všichni, které prostý vojín nazývá svými představenými. Lesklejší uniforma a nějaký ten titul nemusí býti ještě známkou hospodářského zajištění a z něho vyvěrající nespokojenosti.

Náš stát se zvláštní oblibou řeší existenční otázku zaměstnanců tituly bez prostředků a tato metoda rozhodně se nedá udržeti. Vezměme si na př. hospodářské poměry rotmistrů. Tato část armády, jistě ne bezvýznamná, marně čeká úpravy svých požitků. Jestli snad věřili rotmistři, že nový platový zákon přinese jim jisté zlepšení, hrozně se zmýlili. Kromě nového titulu, kterého se jim dostalo, nedosáhli ničeho, ba při svém novém titulu jsou při povýšení zkráceni, poněvadž se jim strhuje za ně 5 Kč na doplňovacím přídavku. Tuto okolnost sotva možno nazvati důvodem ke spokojenosti a možno říci, že vše nové, co se v naší armádě podniká, vede k rozmrzelosti. Že takový stav neprospívá národní obraně, není potřebí zvlášť poznamenávati.

Také o narukovavších záložnících nutno se zmíniti. S jakou chutí mohou tito, po většině ženatí mužové, nastupovati vojenská cvičení, uvědomí-li si, že jejich manželky a rodiny zůstanou doma bez prostředků? Je v tom kus lidskosti vytrhnouti z kruhu rodiny živitele a nepostarati se o to, aby jeho nejdražší netrpěli bídu? Či jsou u nás existenční podmínky chudých lidí tak skvělé, že by mohl takový muž ušetřiti tolik peněz, aby po celý čas jeho vojenského výcviku byla jeho rodina zabezpečena? O tom jistě budou pochybovati i ti, kdo se soustavně o zhoršení životní úrovně nejchudších vrstev přičiňují. Již to je jistě smutným zjevem, že musíme volat po tom, co je se stanoviska lidskosti samozřejmé: aby stát postaral se postiženým rodinám o náhradu škody, kterou jim povoláním jejich živitele do služeb své obrany způsobil. Ano, podporou rodin záložníků to nechci zvát, nýbrž náhradou škody, poněvadž trapný stav svých rodin nezavinili si záložníci, ale ti, kdož je povolali. A dovede-li zákon v jiných případech donutiti k náhradě škody ty, kteří ji způsobili, musí se tak státi i v případě povolání záložníků.

A nyní musíme se ještě zmíniti o nejbolestnější stránce národní obrany. K čemu se cvičí vojín? Proč se učí zacházeti s puškami, kulomety a děly? Pro možnost války, žijeme ještě příliš pod dojmem hrozných let 1914 až 1918, abychom si mohli sami bez historiků představiti význam tohoto slova: válka. Nemluvme o hladu, bídě a zoufalém nářku uvnitř země, ačkoli i to je válka, ale pravá válka je prý tam, kde nepřátelská vojska proti sobě stojí. Jistě se nám nechce věřiti, že by se po takových strašlivých zkušenostech našel někdo, kdo by zavolal do zbraně. A věříme také, že náš stát při své dnešní rozumné zahraniční politice nezavdá příčiny k válečnému běsnění.

Ale se stoprocentní jistotou není možno říci, že válka v dohledné době nebude. A jen to pomyšlení budí v nás děs. Vždyť tak čerstvé jsou ještě ty miliony hrobů a neusušily se dosud slzy nešťastných matek, vdov a sirotků. Ale vidíme tu stále mrzáky, zbavené údů, vidíme tu slepce, kterým válka požehnala nekonečnou tmou. Mnoho lidí tu vidíme, kteří mohli býti zdrávi jako mnohý z nás, kdyby válka neudělala z nich zříceniny. Není záviděníhodným to jejich vědomí, že do smrti zůstanou mrzáky. Ale jistě musí vzbouřiti krev i v klidném člověku okolnost, že otevřené jejich rány dráždí se k novým bolestem.

Je dokázáno, že ze všech států chová se Československo ke svým válečným invalidům nejméně kavalírsky. Poměr válečných obětí ke státu je u nás vlastně poměrem žebráka k dobrodinci. Je opravdu někdy velmi nedůstojné, jak se musí váleční poškozenci dožadovati svých práv. A nyní mají býti poměry těchto ubožáků opět zhoršeny.

Bída těch, kdož válkou byli zkráceni, má býti stupňována snižováním důchodu. Pánové z koalice neukazujte tak příliš, že lidskost ve vás umřela, nedrážděte nešťastné válečné oběti! Vždyť tím nutíte také k úvahám ty, kdož jsou sice zdrávi, ale které by budoucně mohl také postihnouti osud těch nešťastných, či myslíte, že se to půjde jednou naší obraně veseleji na bojiště, když uváží, jak macešsky se stát o válečné poškozence stará? Hlas protestu válečných poškozenců budiž proto vládním činitelům současně také výstrahou. Je mnoho počinů dnešní koalice, s nimiž nemůžeme vysloviti souhlas, a není také divu, že ani pro reakční tendenci, jakou je naplněna vojenská správa, nedáme se tak snadno nadchnouti. A prohlašuji se vším důrazem: není nepřítele, který by mohl způsobiti republice takových škod, jako právě dnešní reakční systém, který rozmnožuje řady nespokojenců snadněji a rychleji, než kterákoliv protistátní akce.

Naše stanovisko ke státu se nijak nezmění. Jsme stále pro vše, co by mohlo upevniti demokratické základy naší republiky a jedině proto nemůžeme souhlasiti s dnešním reakčním režimem, který každým svým krokem demokracii šlape.

My nový život chceme na zemi a k tomu se nedostaneme reakcionářskými cestičkami současné vládní majority, nýbrž cestami pokroku a demokracie. (Potlesk.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Prerušujem jednanie.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 556. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1345) o hranici příjmu, vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců (tisk 1384).

Tisk 557. Zpráva výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých daních (tisk 552).

Tisk 558. Zpráva výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se mění zákon ze dne 1. července 1926, č. 118 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 17. prosince 1926, č. 237 Sb. z. a n., o změně §§ 275 a 276 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (tisk 555).

Tisk 559. Zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení o poplatkovém ekvivalentu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (tisk 553).

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Navrhujem, aby sa budúca schôdza konala za 5 minut s týmto

Pokračování v rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 547) k vládnímu návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1928, tisk 549.

Sú námitky? (Nebyly.)

Končím schôdzu.