Slavný senáte! V poslední době pracuje se v určitých politických kruzích pro brzké utvoření rudo-černé koalice, z níž by bylí vyloučeni agrárníci a v kruzích agrárních propaguje se zase snaha, prohlásiti agrarismus za vůdčí ideu státu. Jak se nám mezi tím projevoval agrarismus ideově a státně? Po převratu počínala si strana agrární tak, že se mohlo věřit, že je to strana demokratická, která je ochotna podřizovati zájmy svých příslušníků potřebám státu a jiných vrstev nebo jiných stran ve státě. Ale r. 1925 se ukázalo, že to byl omyl. Cla byla prosazena i za cenu oběti rozbití všenárodní koalice a zaplaceno za ně zákonem kongruovým, zastavením provádění pozemkové reformy, zbavením volebního práva vojáků a četníků. Uzákoněny byly předlohy zákonné o reformě správy, o hospodaření samosprávných svazků, daňová reforma, a byla podána předloha o novelisaci sociálního pojištění. (Hlas: To je koruna!) Ano.

Toto dokazuje, že i zájem, aby klid ve státě nebyl porušen, ustupuje u agrárníků před zájmy hmotného osobního prospěchu. Dokazuje toto, že strana agrární se snaží obsaditi všechna významná místa ve vedená státu a že se tu ještě všemožně pracuje k tomu, aby se její zástupce zmocnil ministerstva zahraničí. (Sen. Ant. Novák: Už dělá služební cestu!) Ano! - U agrárníků vidíme hromadění funkcí a hromadění státních platů v jedněch rukou. Slavný senáte, nevěřil jsem a nevím, zda mohu dnes ještě věřit, že je možné, aby Prášek ještě bral ministerskou pensi z rakouské doby, a to dvojitou, tedy jak si ji tehdy vyprosil na císaři, a valorisovanou, tedy 16.000 násobeno snad nejméně pěti. Prosím, když máme zákon, že naši ministři nemají nárok na pensi, kdo by nám mohl bránit, abychom vydali zákon, že také rakouští ministři, když jsou tu, nemají nárok na pensi. Když máme právo a měli jsme právo měniti všechny zákony, tento zákon měniti nemůžeme? Zdá se, že sotva by se byl našel někdo z nás, kdo by si tuto pensi byl nechal také v naší republice. Dovídáme se tedy, že Prášek tuto pensi má, dokonce dvojitou. Nebohý člověk, ten musí ještě také od republiky brát starou ministerskou pensi rakouskou ve dvojitém výměru. Vedle toho víme, že býval ministrem. Když nemohl býti ministrem, byl předsedou senátu a vedle toho byl senátorem. Co tu bylo platů v jedněch rukou, vezmeme-li ještě dále v úvahu, čím vším byl ještě mimo to. A druhý příklad. Já se za to nestydím, že jmenuji jména, já když vidím lidi, že chtějí moralisovat, a že chtějí platit za velikány, tak mám zase tolik opovážlivosti, že řeknu, že ve všem velikány nejsou, aspoň v něčem nejsou velikány, na př., aby se něčeho zřekli. Na př. pan dr Viškovský. Prosím, byl předsedou pozemkového úřadu, stal se poslancem a při tom poslanectví stal se ministrem. No tak, jak to uděláme? Vzal si dovolenou jako předseda pozemkového úřadu, tedy bral celý plat na dovolené, zastával místo ministra spravedlnosti, bral poslanecký plat a bral pensi jako rada zemědělské rady. No prosím vás, pánové, kdyby se toto mělo vyskytovat hromadně, kam by to přišlo, aby stát platil na desatero. (Sen. Sechtr: A co váš Srba?) Kolega Sechtr myslí, že je něco takového také u Srby. Jestli je takového něco, pak řeknu, že i u nás je to nemožné a nesprávné, ale u nás by to byl jistě chudý člověk, který by to nějakou chvíli bral. Ale zde se jedná o boháče. A já bych tedy to nikde nechtěl omlouvat a řeknu upřímně, kdyby to byla pravda, že bych se za to také styděl. V ministerstvech a úřadech, agrární tajemníci a poslanci diktují - prohlašují - diktují - co se musí státi, anebo co se státi nesmí, a neprosadí-li svého diktátu a určitého úředníka, pak ať se má nebožák na pozoru.

O státotvornosti mohl bych dávati doklady nespočetné. Neustále mně tkví v paměti dopis - a takových dopisů znám spoustu - poslaný předsedovi pozemkového úřadu, tehdy Viškovskému, kde se píše: Milý příteli! Nedopusť, aby se tam v té obci stalo to a to. Kdyby se to stalo, byl by náš člověk poškozen - nejmenuji osoby, ví se, kdo je to, nechci ohřívati tyto trapné věci - a tu půdu by tam dostali samí sociální demokraté, protože tam v té obci naši lidé žádní nejsou.

Prosím, předseda pozemkového úřadu, nejvyšší činitel tohoto úřadu, dostane takový dopis, kde poslanec a ředitel hospodářské školy, tedy člověk v úředním postavení, neví, že takto nemůže psáti předsedovi pozemkového úřadu nebo ministru; tak psáti nesmí, to si s ním musí vyříditi soukromě, ale ne posílati takové dopisy na úřad. On to neví, a proto je viděti, jaká státotvornost tu tkví v mnohých, že nemají ani ponětí o tom, co se smí, nebo nesmí lidsky, úředně nebo státoprávně. Vše to dokazuje, že strana agrární není demokratická, nýbrž panovačná, hmotářská a bezideová. Chci trochu odbočiti - takové intermezzo. Mně se může vytýkati, že jsem věřil agrárníkům, jednotlivcům, že jsou pokrokáři a že stranu povedou pokrokově. Možná, že se mi to bude mnohdy vyčítati. Ale já jsem tomu věřil. Teprve teď, kdy je tu taková tvrdost politická, jen to prosazování svého a když takoví mladíci na schůzích nám starým a odpovědným lidem řeknou, že kdo je v oposici, nic nedostane ze subvencí, podpor na živelní pohromy atd., když k nám tak tvrdě ti lidé chtějí mluviti, a tvrdost ta jeví se ostatně ve všech směrech a všude, pak je potřebí říci, proč se to najednou tak převrátilo z toho demokratismu pro mne zdánlivě skutečného?

Ke konci války se pamatujeme, že dokonce zástupci agrární strany vodili deputace dělníků na úřady, k místodržiteli atd. Teď si teprve člověk vysvětlí, proč se to dělalo. Chtěla se trochu odčiniti vina, která tu byla za činy ve válce. Proto byli demokratičtí, protože ta vina nebyla ještě zapomenuta, a pořáde nahrazovali a chtěli lidu nahraditi něčím to utrpení, které ve válce musil od nich zkoušeti, rekvisice, prodeje, svlékání a jiné věci. Proto tu v té chvíli těch obav, že by se jim to ještě mohlo říci, že by se ještě mohli vésti pod šibenice, stále nám říkají, že jsme je vodili pod šibenice, to říkají pořád, i teď, když zapomenou, že jsou moc silni. Chtělo se odčiniti, co se stalo v době války, proto byli demokratičtí. Teď si myslí: už se na to zapomíná a my jim to ukážeme, když něco budou chtíti a proto té demokratičnosti není potřebí. V tom je ta dvojí tvář. To je to, čím jsme byli jaksi oblouděni, že jsme věřili, že agrárníci jsou demokraté. A protože zde takový stav ideový je, je potřebí vyřaditi agrárníky z vlády, je potřebí utvořiti většinu bez agrárníků. Národní socialisté prohlašují, že si koalici bez agrárníků nepřejí, že jako partner politický a vládní je jim milejší agrárník nežli klerikál, a že to činí k vůli tomu, protože zemědělství je příliš důležitým stavem, než aby bylo možno vládnouti bez něho, tedy bez agrárníků.

Při té věci je nutno uvážiti, zda je agrarism a zemědělství jedno a totéž. Ptám jsou? Jsou zemědělci organisováni a zastoupeni pouze ve straně agrární, anebo jsou zastoupeni též v jiných stranách? Rozhodně také v jiných a jiných. Vždyť takový pan Ledebur-Wicheln, vždyť takový pan kol. Stolberg, velkostatkáři, jsou v jiné straně nežli v agrární. Vždyť ve straně lidové a ve straně národně-demokratické, u národních socialistů i u nás jsou přece také zemědělci organisováni a v parlamentárních sborech zastoupeni. Tedy nejsou agrárníky všichni zemědělci. Jsou rozděleni ve všech stranách a zase naopak. Agrarism má v sobě organisovány příslušníky jiných stavů, než zemědělského, anebo příslušníky, kteří s agrarismem politickým nemají co činiti. Na příklad domovinář, malý zemědělec není agrárníkem, nemá s agrarismem vůbec co dělati. Úředníci a zřízenci různých ústavů, hospodářských škol, pozemkového úřadu, ministerstev atd., tedy úřadů a ústavů agrárníky spravovaných, nemají co dělati s agrarismem. Nemají co dělati s agrarismem pražští majitelé domů a majitelé domů v městech, které agrárníci také organisují. Nemají s agrarismem co dělati majitelé zelinářských zahrad kolem města atd. Ti všichni nemají s agrarismem nic společného. Protože to tak je a protože strana agrární sleduje politiku statkářů, neříkám, že velkostatkářů, ale politiku statkářskou, odpudila a odpudí veškeré tyto živly, tyto úředníky, ty domkáře, majitele těch zahrad a domů. Vidíme tedy, že ani statkáři a velkostatkáři nejsou ideově agrárníky, že jsou také v jiných stranách a že nebudou s nimi tvořiti jednotnou politickou moc. A vidíme, že nemůže nastati nic jiného, než veliké oslabení strany agrární a když oslabení, tak úplná snadnost vládnouti bez agrárníků, a já dodávám k tomu, že je nutno vládnouti bez agrárníků.

Tedy opakuji: Považuji za nutné vyřaditi stranu agrární z vládní koalice, poněvadž se stala nebezpečnou našemu státu. Je nemocná a proto se musí léčiti. Nová koalice je možná a nutná v zájmu státu a v zájmu jeho lidu. V koaličních kruzích vytýká se někdy, že prý oposice není jednotná. Když náš lid řekne, že koalice není jednotná, řekne se: oposice není také jednotná. Může se říci a napsati leccos, ale že by oposice musila býti také jednotná, jak živ jsem neslyšel, poněvadž, když jde někdo do oposice, nemusí jíti s prosíkem, aby jej do té oposice vzali, nemusí s oposicí vyjednávati. Jde-li někdo do oposice, nemusí míti již s tou starou oposicí společný program. Tedy mluviti o jednotnosti oposice je pro mně nesmyslem, mírně řečeno. Ale je možno mluviti o nesourodosti nebo neshodnosti koalice. V tom je rozdíl a také podklad rozdílu. Oposice nemusí býti jednotná, ale myslím, že za chvíli v tom jednotná bude, že bude považovati za nutno, aby pracovala k utvoření koalice, ve které by agrárníci pro budoucno nebyli. Aby bylo jasno, proč jsme nemohli pro všechny položky rozpočtu hlasovati a jen pro některé, to vyložil můj předchůdce, kol. Habrman. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Podoba.

Sen. Podoba: Slávny senát! Pojednávame najvážnejšiu otázku štátu, pojednávame rozpočet celého štátneho hospodárenia. Nechcem sa zmieniť o celom rozpočte. Viem, že bez rozpočtu, lepšie povedané bez schválenia rozpočtu, je štátne hospodárenie skoro nemožné. Práve preto, keďže na vážnosť tohoto okamihu poukazujem, za povinnosť si držím, poukázať i na povinnosť štátu voči jeho poplatníkom, taktiež i na to, aby rozličné chyby a krivdy, ktoré sa na poplatníkoch páchajú, odčinené boly a takto aby už raz nastal pokoj, dorozumenie a rovnoprávnosť celého obecenstva v našej republike.

Slávny senát! Keďže som sa odvolával na začiatku mojej reči na celé poplatníctvo tejto republiky, ktoré tieto ťarchy má znášať, musím žiadať, aby mu bola daná možnosť znášať tieto ťarchy.

A tu poukážem len na tú nesrovnalosť, ktorá sa týka družstevných ovocných páleníc. V historických zemiach a na Slovensku je isté, že pri platení daní sme rovnoprávni, ale už pri rozdelení licencií sme ukrivdení. Keď pozreme na ubohý kraj ovocinársky na Slovensku, povedzme len dolinu Ipoľskú a v Nitriansku Vestenickú, vidíme tu nesrovnalosť pri zpeňažení ovocia týchto krajov proti historickým zemiam, lebo paušálne družstevné pálenice majú podľa predpisu nízke a široké kotlíky; to znamená, že pri družstevných páleniciach historických zemí môže za ten istý poplatok ako na Slovensku päťkrát, ba aj viackrát toľko vypáliť, ako u nás. Toto znamená znehodnotenie ovocinárstva na Slovensku, taktiež znemožnenie likérnických páleníc u nás, ktoré sú týmto spôsobom odkázané, aby svoje potreby nie na Slovensku, ale na Morave alebo v Čechách zadovážily, lebo zakúpené ovocie za prenájomné v družstevných páleniciach historických zemí vypáliť dali.

Tak viem, že v tomto smere sa chystá nový zákon a ja vopred prosím pána ministra financií, aby v tomto ohľade nezabúdal na to ubohé ovocinárstvo na Slovensku a nerobil rozdiel medzi historickými zemami a Slovenskom. Rovnakí sme občania štátu, rovnako znášame ťarchy a nežiadame nič viac, len rovnoprávnosť v každom ohľade.

Vytýka sa, že ministerstvo zemedelstva má zvýšený rozpočet svojho rezortu. Ja sám uznávam, že áno, tento rozpočet je zvýšený, ale na druhej strane musím uznať aj to, že zvýšenie tohoto rozpočtu je oprávnené.

Keď srovnáme Slovensko s historickými zemami, čo sa týka zemedelstva, musíme sa celkom úprimne priznať, že zemedelstvo na Slovensku je proti zemedelstvu v historických zemiach zaostalé a rozhodne potrebuje k pozdvihnutiu hospodárskeho života štátnej podpory. K tomu má slúžiť rozpočet ministerstva zemedelstva.

Tu sa len o tom môže jednať, aby jednotlivé položky, ktoré sú na povznesenie hospodárskeho života učinené, neboly stranícky, ale bez rozdielu politických strán podľa skutočnej potreby a jedine k tomu cieľu použité. Prvý úrad, ktorý by sa mal s touto otázkou zaoberať, je slovenská zemedelská rada a v tejto vzdor danému sľubu pána ministra zemedelstva naša strana nie je zastúpená. Preto prosím pána ministra, aby tomuto danému sľubu čím skôr vyhovieť ráčil, aby naša strana v tomto vážnom úrade čo najskôr svoje primerané zastúpenie obdržala. Takto keď ministerstvo zemedelstva pomôže našemu roľníctvu, bude pomožené aj poľnohospodárskemu robotníctvu slovenskému. Väčšia investícia, viac práce, väčšia úroda znamená ľahšie snášanie vyrúbených daní. Na povznesení stavu roľníckeho na Slovensku by mal spolupracovať aj štátny pozemkový úrad. Nechcem sa obšírnejšie zmieniť o tých krivdách a nesprávnostiach, ktoré sa páchaly, poukážem jedine na to, že slovenská pôda patrí slovenskému ľudu, ale nie jednotlivým stranám. Veľká rozhorčenosť panuje na Slovensku, že sa pôda prideľuje podľa politickej legitimácie. Ba prideľuje sa aj Neslovákom, bratom Čechom, bratom Juhoslovanom na takých miestach, na ktorých by Slováci mali mať prednosť a ten náš dobrý Slovák domorodec a jeho potomkovia budú na dlhé storočia pamätať tie krivdy, ktoré sa staly vtedy, keď ten Slovák mal príležitosť si svoje malé hospodárstvo rozmnožiť s pozemkovou reformou, ale bohužiaľ táto reforma sa macošsky chovala a sa po dnes chová proti poriadnym nápadníkom slovenskej zeme - Slovákom. My to uznávame, že tá vlastná matka lepšie praje svojmu dieťaťu ako macocha. Toho dôkazom je, že pozemkový úrad pre Slovensko mal byť sostavený z ľudí slovenských, ktorí cítia s tým ľudom a tak by nebolo ku tejto nespravodlivosti došlo, že by ten Slovák bol zo svojho patričného prídelu vyobcovaný. Mnohé a mnohé príklady to dokazujú. Tieto krivdy sa nestály len pri pozemkovej reforme, ale sa staly pri všetkých úradoch na Slovensku. Po prevrate totiž bolo povedané, že Slovensko nemá dosť inteligencie, ideme im na pomoc, a vtedy valily sa húfy ľudí na to naše milé Slovensko, ako do nejakej zeme zasľúbenej za starého zákona a valia sa ešte i teraz. V desiatom roku jestvovania spoločného štátu Čechov a Slovákov, teda vtedy, keď by sme tej inteligencie i my mali pekný počet.

Slávny senát! V budúcom roku budeme sláviť 10ročie slobodnej našej republiky, ale nevidím žiadnu nápravu, že by tá naša stará a mladá inteligencia našla vo svojej vlastnej slovenskej zemi zamestnanie, lebo hoci ten úradník Slovák má lepšiu kvalifikáciu ako mnohí iní, aj tak nie je mu dopriate, aby on patričné miesto zastupoval, či už pri vojsku, kde dôstojníkov Slovákov nemáme podľa pomerného zastúpenia, či pri četníctve, či pri dôchodkovej kontrole alebo policajnej stráži. Vôbec všade Slovák je zriedkavý na vedúcom mieste. V najnovšom čase ministerstvo pôšt a telegrafov, bárs už máme mladých ľudí dosť, čo by naše pošty viesť vedely, na úkor týchto bolo na Slovensko poslané 28 poštových úradníkov.

Slávny senát! Toto vzbudzuje veľkú nedôveru. Keď sme si založili republiku Čechov a Slovákov, tak nech sa aj v nej jednako meria občanom československým. Ja by som si zo srdca prial, aby v tomto čím skôr náprava prišla. Na Slovensko nech sú len vtedy českí úradníci, zamestnanci posielaní, keď na to súceho Slováka nemáme. (Sen. Činčala: Alebo nech sú preložení tiež Slováci do Čiech, keď už tam nemajú chleba, nech ich dajú k Čechom!)

Mal by som ešte prehovoriť o pomeroch školských na Slovensku. Mnoho boľavých bodov je tam, ktoré trpkosť zväčšujú a tej vzájomnej láske, ktorá je základom jestvovania nášho štátu, škodia. Odstránenie týchto vo všeobecnom záujme spoločného štátu je veľmi žiaducné.

Bolí nás, že ešte v 10. roku jestvovania Československej republiky nemáme vo školstve ten počet Slovákov, profesorov, ktorých by sme právom očakávať mohli. Nemáme ani nášmu počtu obyvateľstva zodpovedajúci počet odborných škôl, na pr. obchodných škôl nemáme ani polovičku toľko, ako by sme mali mať. Odborných škôl pre ženské povolania je u nás 8, a v celej republike je všetkých 76. A keď uvážime, že z týchto 8 sú tri zanedbané, tak tento pomer sa pre Slovensko len zhoršuje. Priemyselných a odborných škôl je len 10, čo je málo v pomere k počtu v celej republike, kde ich je 86.

Bolí nás, že ešte ani v budúcom rozpočte nie je postarané o našu slovenskú hudobnú akademiu, ktorá i tohoto roku dostala len 100.000 Kč podpory, ačpráve počet jej poslucháčov prevyšuje všetky konzervatoriá a akademie.

Bolí nás, že naše martinské muzeum nedostane tú podporu, ktorá je nevyhnuteľne potrebná k jeho vývinu.

Bolí nás, že náš sväto-vojtešský spolok, ktorého zásluhou je, že reč slovenská sa udržala do prevratu, ktorý má 50.000 členov, ktorý minulého roku medzi ľudom 1¹/₂ mil. slovenských kníh rozšíril, ktorého kultúrna činnosť je na Slovensko nepopierateľne najväčšia, ani do rozpočtu neprišiel, ani halierom sa nevzpomenulo naň, kdežto Šafárikova učená spoločnosť v Bratislave už po prvom roku účinkovania svojho obdržala 50.000 Kč podporu. Bolí nás, že matici slovenskej sa ešte vždy nevenuje taký obnos, aký by bol potrebný k tomu, aby nahradila všetko to, čo sa v kultúrnom stave od jej zavretia 1875. roku až do dnes zanedbalo. Tu čaká na maticu slovenskú ohromná práca, ktorej vyhovieť nemôže, lebo sa jej nedajú hmotné prostriedky.

Pripomeniem ešte len ľudové vzdelávajúce kurzy. Na osvetovú organizáciu a ľudové kurzy je vzaté 2,059.000 Kč. Pri tejto položke poznamenáme len toľko, že sostavenie komisií pre ľudové vzdelávajúce kurzy nám nevyhovuje, lebo sú sostavené bez nás proti nám. Tieto komisie majú sa starať o ľudovýchovné vzdelávajúce prednášky, následovne maly by vyberať prednášateľov, ktorí tomuto cieľu primerane sostavia obsah svojich prednášok, ktorých prednášok predmetom nemôže byť náboženstvo, nie církev, teda bedlive majú vyhnúť všetkému, čo nás slovenský ľud uráža v jeho náboženskom cite. Tieto prednášky nesmú sa týkať náboženskej otázky, nesmú štvať proti cirkvám, lebo týmto spôsobom nielen cieľ svoj nedosiahnu, ale naopak odpor vzbudia.

A poneváč na Slovensku sa proti týmto zásadám hrešilo, prosíme, aby pán minister v tomto ohľade zakročil, aby sa tieto zásady prísne zadržaly. Ja som újmy a krivdy Slovenska predniesol tým cieľom, aby som, poukážuc na ne, dal popud k náprave.

A v tom presvedčení, že vláda všetko možné urobí, aby tieto krivdy boly v budúcnosti odstránené, odhlasujem rozpočet na r. 1928. Lebo jednak som presvedčený, že štát bez rozpočtu nemôže byť, jednak že nám Slovákom Československá republika je srdcu prirastená a jej upevnenie si úprimne žiadame, jednak že my, keď aj prehmaty istých kruhov odsudzujeme, zato tieto kruhy neztotožňujeme so štátom Čechov a Slovákov.

Opakujem, keď aj nesúhlasíme vo všetkom s postupom istých pánov, spoločný štát Čechov a Slovákov sme hotoví nielen podporovať, ale i do poslednej kvapky krvi našej obrániť. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Dalším řečníkem je paní sen. Plamínková. Prosím, aby se ujala slova.

Sen. Plamínková: Slavný senáte! Ráda bych připomněla kolegovi, který přede mnou mluvil, že byl trochu nespravedlivý k nám Čechům. Já jsem člen oposice a vy jste člen vládní strany, ale zdá se mi, že se na věc musíme dívati trochu jinak a že za 10 let, až bude desetiletí naší republiky a samostatnosti, uslyšíme, co se všecko udělalo na Slovensku a co by nebylo, kdyby nebylo Československa. (Hlas: Jen to dobré, to zlé nepovídejte!) Nic víc.

Teď se vracím ke svému úkolu. Tedy jsme v oposici my, jsou v oposici strany vysloveně drobného lidu vůbec. To znamená, že se vládlo a vládne proti nim. Jinak by v oposici nebyly. A je nestátnické, že protilidovou vládou do oposice jsou zaháněny a že se vykopává čím dál tím hlubší prohlubeň mezi těmito dvěma světy - ale o tom až později... (Výkřiky sen. Ďurčanského.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego, račte laskavě poslouchati.

Sen. Plamínková (pokračuje): Máme zas rok odstupu od revise svého poměru k většinovým stranám - a ten rok jako v zrcadle projevil vztah většiny k lidu v řadě zákonů, které normují život národa. Všecky jsou jediný řetěz reakce sociální, kulturní a politické! Vše, co jsme předvídali jako nutné následky většinového postupu se dostavilo: to je ta reakce sociální.

Bylo to především zdražení potravin - mluvila jsme o tom ve výboru, zde chci podat jen důkaz ze říjnových záznamů bursy, tedy z doby po znamenitých žních v Československé republice, že se zvedá u nás hladina cen vysoko nad světovou úroveň. Pšeničná mouka v dolarech byla v Československu 10.49, zatím co ve Spojených státech 8.77, Francii 8.38, Anglii 8.33, Polsku 8.23, Německu 8.16! Tedy opakuji: u nás 10.49. Řeknete: pšeničné mouky mnoho nepojí chudý lid. Dobře: tedy žito ke konci října v dolarech Chicago 4.07, New York 4.37, Poznaň 4.28, Varšava 4.55, Berlín 5.92, Praha 6.83. Oves: Chicago 3.46, Poznaň 3.84, Varšava 4.26, Praha 5.02.

Na předposlední plodinové burse nabízeno žito - beze cla - 38 Kč - německé za 190 franko Loubí, ruské 183, amer. Western 186 - české 244!

Tu je důkaz, jak se clo víc než plně obráží v ceně domácích produktů! Před zavedením cel stálo žito kolem 135 - letos, po takové žni! 244! - To není jen "zvýšená odměna za práci zemědělcovu"!

A mzdy? Prosím pány, aby řekli slavnému senátu, zda za tu dobu, kdy se žito zdražilo o 109 Kč, t. j. o 80%, zda se v některém oboru zvýšily mzdy a o kolik %? (Výkřik sen. Kroihera.) Tedy z jižních Čech, pane děkane Kroihere!

Tam, kde pětimírový zemědělec kupuje drahý chléb, krmení, je-li pravda, kde co je, tomu jste nikterak neprospěli. Já si to vyšetřila v těch chudých obcích a všichni mně řekli, že pro ně se zvýšila hladina životní těch věcí, které mají kupovat.

Nespokojenost lidu se projevila obecními volbami - ale kdo zamezí podvýživu, ba hlad širokých vrstev? Pan ministr pro zásobování lidu vidí chybu zdražování hlavně v tom, že se lid sám nebrání, nehledá laciných pramenů. To už je jen nahoře - základ je dán pro zdražování, a ne proti němu.

Ad vocem té ochrany: zajisté ochrana obchodníků, živnostníků, průmyslníků je také v jejich rukou - proč tedy se domáhají zákonné ochrany a mají zvláštní ministerstvo? A právě tak zemědělci. - Zdá se, že si nemůžeme rozuměti; či nechceme si rozuměti?

Ta reakce sociální, jejíž výronem byla agrární cla, šla dále: ukazuje jí daňová reforma, tato podivuhodná teoretická stavba našeho ministerstva financí, která však také není bezvadná, jak ukazuje právě včera rozdaná předloha. Daňová reforma přimačkává malého, aby velkým zjednala nepoměrnou úlevu. Snížiti daně přímé - tedy odstupňované progresivně a nesnížiti spotřebních, nezavésti ani v zemědělství progrese, rozšířiti druh poplatníků na ubohé - to není sociální spravedlnost!

Ostatně pan ministr sám přiznal, že reformoval přímé daně také z psychologických a administračních důvodů - ovšem nejen psychologie, ale i potřeby širokých vrstev lidových zůstaly nepovšimnuty!

A jak pokračuje tato sociální reakce, můžeme viděti na zákoně o stavebním ruchu, návrhu na novelisaci sociálního pojištění - o němž bylo zde tolik pravdy řečeno, na přípravách k odbourání ochrany nájemníků - - Chtěla bych říci těm vlastencům, jestli se jim tolik stýská po dobách, kdy český člověk - mírný a pracovitý - byl psancem v hraničářském území? A ještě je málo "kolonií" vagonových?

A reakce politická - odnětí volebního práva vojákům, četníkům a gážistům. Ne k národu blíže - ale od něho, zvláštní sortu lidí vytvořit, kteří nemusí míti politického - neříkám stranického - uvědomění, kteří nemusí sledovati zápas státu o lepší bytí, o spravedlivou posici. - Nechť zbraně, jimž vládnou, jsou ochotny sloužiti - bez uvědomění komu a čemu! To je reakce!

A reforma veřejné správy - druhá velkolepá budova, které bylo potřebí, aby sloučeny byly dvě koleje - samosprávy a státní správy. - Šlo jen o to: půjde ta kolej po cestě lidosprávy nebo byrokracie? A je rozhodnuto: Místo, aby byla dána moc za pomoci úřadu do rukou lidu podle slov ústavy - je dána do rukou úřadů nad lidem.

V kulturní reakci dotknu se dvou věcí: Stanoviska k ženám - a ke škole.

Od prvého dne republiky byli nespokojenci ve vysoké byrokracii, kteří nedovedli se smířiti s jasným zněním ústavy, pokud jde o ženy - a s ještě jasnějším zněním Washingtonské deklarace "Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům." Tato jasná věta řeže všechnu polovičatost: volá ženu k stejným právům, ale i k stejným povinnostem. Chtěla umožniti ženě řádný, čestný a přímý život, který je základem zdravého života národa. To bychom si měli uvědomiti.

Ale reakce hlodala na tomto nesmlouvavém stanovisku k ženě a s napětím všech sil obchází ústavu, zakaluje břitký smysl ústavy tajnými výnosy, skrývačkami v návrzích zákonů a prosazuje svou i tehdy, kdy zřetelně zákonodárci prohlásili, že ženám ublížiti nechtějí, jak tomu bylo při zákoně učitelském.

Je mi skoro trapno, že musím znovu o věci mluviti. Ale máme dnes jasněji - jsem povinna v plenu věc uvésti:

Pan ministr Engliš v rozpočtovém výboru na mou interpelaci prohlásil - cituji stenografický záznam:

"Pokud běží o ženy, které mají býti přijaty do konceptní služby, neexistuje výnos ministerstva financí, ale podle usnesení ministerské rady není možno zatím ženy do služeb konceptních přijímati."

Aspoň jasno.

Pan ministr Šrámek prohlásil v témže výboru "pokud já byl přítomen ve schůzích ministerské rady, se podobné generální usnesení neučinilo."

Ale přečtěte si zprávu rozpočtového výboru na str. 52. Tam najdete skutečně citování, že ministerská rada v tom smyslu se usnesla.

Paní a pánové! Ptám se vás: Smí v demokratickém státě se usnésti ministerská rada na negaci ústavy? Či není "výsadou pohlaví", když se určitá služba ve státě vyhradí jen jednomu pohlaví, zásadně, bez ohledu na jeho kvalifikaci?

Víte, paní a pánové, kde nyní, my ženy, jsme? Dostaly jsme se - bože chraň - až do parlamentu! Proto se nyní přestěhuje rozhodování o nás do ministerské rady, kam se - a vím, že si to páni přísahají desetkrát za den - žádná žena nikdy nedostane! Skutečně spravedlnost je slepá na obě oči - ale ona nemá ani citu již, instinktu, o svědomí ani nemluvě, ale já vám zde budu říkati, jaké budou tedy závěry tohoto počínání ministerské rady.

Dala jsem postup proti ženám do kulturní reakce vědomě; je to zlá skvrna naší demokratické cti - a myslím, že se udržuje jen tím, že mnozí z vás nevědí - jak jsem hodná k vám - jak se se ženami zachází. Vždyť v tomto slavném sboru je zajisté velká řada pánů i ve stranách většiny, jejichž minulost opravňovala k jiným nadějím, než že připnou své síly k vozu reakce!

A pro ty dovolím si rozebrati blíže přímo groteskní - po kulturní stránce - návrh zákona o reformě školské správy.

Po léta jste slyšeli: Reformujte zemské školní rady, jsou ještě z Rakouska, nevyhovují republikánskému zřízení. A dnes po 9tiletém volání, má se reformovat. Poslyšme, jak:

Do 39členného hlasujícího gremia Zemské školní rady české vedle presidenta a vicepresidenta bude jmenovaných úředníků 10, a ti budou vždy určeni pro každou věc, o níž se bude jednati. To znamená, že tu bude hlasovati jednotná vůle úřední, representovaná 11 hlasy a předsedou!