A nyní přejdu k jedné otázce, ve které snad přece najdu pochopení. Je to otázka pensijního zaopatření samosprávných úředníků. Musím se nejdříve zmíniti o zlepšení pensí, zaopatřovacích požitků zaměstnanců státních. To jim již slibujeme hezkou chvilku. Už jsme četli také v novinách a slyšeli jsme také z úst pana ministra financí a tuším také z úst pana ministerského předsedy, že se dočkáme úpravy poměrů těch nejstarších pensistů, ne těch, které jsme poslali před platovým zákonem do pense. Jde vlastně více nebo méně jen o pensijní minimum. Bohužel, zde není na to prostředků. Na všechno jsou peníze, ale na ty největší chudáky, na pensisty prostředků nemáme. To je skutečně bolestné. Já se nepřimlouvám za ty pensisty, ač by si to také zasloužili, kteří odešli před zákonem č. 103 do pense, kteří mají o jednu třetinu menší pensi než podle zákona 103. Ale já se přimlouvám za nejstarší pensisty, za vdovy a sirotky, abychom aspoň jim upravili pense. U nich činí pense ještě 150, 180, 200 Kč měsíčně. To není ani k životu, ani k umření. To snad by se mohlo také změniti. Řeklo se, že se to změní, ale nestalo se to. Čekali jsme s naprostou jistotou, že se to stane v tomto zasedání, bohužel, je to zase odloženo až na podzim, ačkoli v této věci jsme si měli v prvé řadě přispíšiti co nejrychleji.

A co teprve samosprávní zaměstnanci! Zde musím se přirozeně také přimlouvati za to, aby nastala unifikace staropensistů samosprávných s pensisty státními. V jakém poměru jsou dnes vdovské pense, na př. samosprávného zaměstnanectva vůči státnímu? Podle zákona č. 443 a 444 po 10 letech je to 40%, potom za každý rok 2.4%. To je jako u státu, pokud se týče ovšem zaměstnanců v okresech a ve velkých městech. Pak také 3%, to je jako ve státní službě, kde je služba poněkud napínavější. Vdovský plat vyměřuje se podle služebních požitků, které by pro vyměření výslužného manželova byly vpočitatelny tím způsobem, že vdově náleží vdovský plat 40% z platu manželova až včetně do 6.000 Kč a z toho co pobíral nad těchto 6.000 Kč 15%. U zřízenců podle dosavadních norem je limit 3.000 Kč a procento stejné jako u úředníků. Tato ustanovení by bylo třeba zrušiti, poněvadž jsou nespravedlivá.

Samo sebou se rozumí, že nemůže se tak státi unáhleně, najednou. Aspoň postupem doby budeme musiti unifikaci provésti, poněvadž není možné, abychom měli dvojí druh zaměstnanců v praksi a dvojí druh zaopatřovacích požitků. Zavádíme-li jednotnou frontu ve správě, musíme ji také zavésti v požitcích všeho druhu. Je nutno zrušiti limitaci 6.000 Kč jako nespravedlivou, totiž to maximum 6.000 Kč; z toho je 40% a pak musí se doplniti odpočivné a zaopatřovací platy, vdovské, výchovné přídavky na děti, jako je to u zaměstnanců státních. Samo sebou se rozumí, že bude třeba vydati také jednotný přehled předpisů pensijních, poněvadž pensijní předpisy jsou u samosprávných úředníků velmi různé. Každá obec, každý okres, každá země a na Slovensku každá župa to mají různě. To se musí upraviti tím způsobem. aby byla zde unifikace po každé stránce.

Ještě na jednu věc nutno poukázati, to je na zřízení jednotného pensijního fondu. To je otázka velmi důležitá, a nejen s toho hlediska, že se zde bude jednati snad o to, aby byly jen ty pense, aby zde byl určitý podklad, určitá reserva pro výplatu odpočivných a zaopatřovacích požitků zaměstnanců samosprávních, ale takový fond má také důležitost v tom smyslu, že bude umožněn přechod z jedné obce do druhé, prostě, že bude moci býti konkurence samosprávných zaměstnanců. A nyní právě vzhledem k tomu, že všude v každé obci, okresu jsou jiné poměry, přechody byly znemožněny. Byly poměry takové. že jistá část okresů pojistila své zaměstnance u Fondu císaře Františka Josefa, druhá zase u Všeobecného pensijního ústavu, třetí část těchto okresů měla svůj vlastní fond. Z toho je viděti, že musí býti nalezeno nějaké východisko, které jest jedině možné tím způsobem, že se zavede jednotný pensijní fond. Po tomto opatření se touží již dlouho, a jistě že to bude ve prospěch správy samé, bude-li možna fluktuace personálu, nebude-li úředník připevněn jen k té obci, kde začal svoji kariéru, že bude možný přechod do obcí a okresů druhých. To bude zdravé pro správu samotnou.

Pensijní pojištění by tedy znamenalo pro státní zaměstnance nemalý prospěch v tomto smyslu, jak jsem naznačil, kdyby bylo spojeno se změnou statusu. To by nebylo jen sjednocení předpisů a zřízení pensijní reservy, ale musel by býti zaveden jednotný status jako ve státní správě. To je velmi důležité a myslím, že by se to ustanovení dalo provésti. Bylo by to ve prospěch samosprávy a zaměstnanců a ve prospěch správy, samo sebou se rozumí, poněvadž by zde byla volnost konkurence, které zde dnes není. Když v obci zaměstnanec nevyhovuje anebo pro různé snad příčiny nemůže vykonávati svoji službu, je dán, ačkoli je to třeba úředník zdatný - v obci nebo v okresu takové poměry mohou nastati - raději do pense, platí se.mu zbytečně, ačkoli je schopen pracovati a ačkoli za jiných okolností by mohl býti přeložen do obce jiné, kdyby bylo uvolněné místo.

Ještě něco ohledně přechodných ustanovení. Pokud nebyly dosud provedeny převody ze stavu předešlého, nastává nové vytvoření podle zákona čís.103. Samo sebou se rozumí, že se musí státi ten převod na nový systém, vybudovaný podle zákona čís. 103, na podkladě základního služného a trienálek podle stavu k 30. prosinci 1925, poněvadž do tohoto času mělo býti podle předchozích zákonů provedeno vybudování, měla již býti provedena unifikace. Kde nebyla provedena, musí se k tomuto datu provésti, aby nastalo přeřazení jednotné a spravedlivé pro všechny zaměstnance. Takto upravené požitky buďtež převedeny na nový platový systém pragmatikálních zaměstnanců státních podle §§ 166 až 172 a příslušných převodních tabulek k platovému zákonu. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)

To je přirozené, že se musí přihlížeti k tomu, že u obcí a okresů přiznání požitků určité třídy hodnostní rovná se povýšení. Ne, aby se tím chtělo manipulovati, aby se řeklo, to není jmenování a on byl zařazen podle té hodnostní třídy, ve které je. Přiznání požitků hodnostní třídy musí se rovnati povýšení.

Paragraf 190 platového zákona, který pojednává o převodu požitků pragmatikálních zřízenců státních na nový platový systém, možno použíti obdobně za pomoci příslušných převodních tabulek i pro převod požitků obecních a okresních zřízenců, kde tyto byly již upraveny podle systému státního; jinak platí příslušné směrnice podle §§ 24 až 35. Samo sebou se rozumí, že také při převodu musí se přihlížeti k přídavkům na děti, k doplňovacím přídavkům, k vyrovnávacím přídavkům, k době rozhodné pro stanovení výše služného, dále k převodu do nových platů při reaktivaci, a všecko, jak to obsahuje platový zákon.

Podle §u 10 zákona o reformě politické správy, kterým mají býti zrušeny samosprávné svazky, budou podle stavu z 1. ledna 1927 převzati do státní služby úředníci, zachovají se jim požitky, které nepřesahují míru stanovenou podle §u 212, a výhody, kterých získali podle druhého odstavce tohoto paragrafu, ponechají se jim jen tenkráte, když to uzná ministerstvo vnitra a financí.

Chtěl bych pohovořiti několik slov o §u 10 zákona o reformě správy. Jsou-li snad proti němu nějaké námitky, já bych jich mnoho neměl, pro mě tento paragraf úplně vyhovuje pro převod zaměstnanců. Jedině tato věc mě skutečně zaráží, která tam nikdy neměla býti, aby prostě o těch výhodách, které samosprávné svazky svým zaměstnancům poskytly, mají-li jim, když už je to nabyté právo, nadále býti zachovány, rozhodovalo ministerstvo vnitra i ministerstvo financí. Myslím, že nebylo správné do tohoto paragrafu, jenž jinak vyhovuje, pojmouti toto ustanovení. Samosprávní úředníci okresů a zemí budou tedy převzati všichni, stanou se státními úředníky. To je tedy ta jednotná kolej. Teď však nastane otázka, o které nikde nebylo mluveno, a já byl bych si velmi přál, aby o ní bylo mluveno aspoň v důvodové zprávě. Nikde jsem nenašel, jakým způsobem bude postupováno při převodu těchto zaměstnanců, jak budou prostě tito zaměstnanci do státních škatulek zapasováni. Jakým způsobem se to stane? Bude zde jednotný status nebo zde budou statusy dva? Jak to bude s jejich pořadím, jak to bude při jmenování těchto úředníků, při jejich povyšování na vedoucí místa? Je celá řada podobných otázek, které se ponechávají teprve do prováděcího nařízení, což ovšem je těžko stravitelné pro nás, poněvadž zde bych prováděcím nařízením příliš nedůvěřoval. Jakým způsobem se stane konkurence o volná místa, jakým způsobem bude vyřešeno pořadí a pod.? Jsem velmi rád, že aspoň jedna otázka byla v poslanecké sněmovně při projednávání tohoto zákona eliminována, totiž ustanovení, že zaměstnanci měli skládati zvláštní zkoušky. To tedy odpadá, jestliže byli do 29. února 1920, tedy do dne přijetí župního zákona, již v samosprávě zaměstnáni. V původní předloze bylo řečeno, že musejí vykázati aspoň po tomto datu 5 let služebních.

Ještě na jednu nesrovnalost musím poukázati. Ve všech předchozích zákonech vždycky ustanovujeme parifikaci jenom pokud se týče maximálních platů. My všude říkáme, že požitky zaměstnanců samosprávných nesmějí převyšovati míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních. Maximálně tedy děláme limit, ale rozhodně se nestaráme o to, a parifikaci nežádáme také tam, kde v obcích, okresích, tedy samosprávných svazcích nedostupuje zaměstnanec minima státního zaměstnance. Již jsem naznačil, že to nejde ve všech obcích, ale aspoň jistou částku, přibližně jisté minimum existenční bychom měli zavésti; a k tomu účelu podáváme také příslušnou resoluci. Nejenom tedy maximální parifikaci, ale také minimální. Zákon platový, pokud se týče §u 210, se vztahuje také na obchodní komory. To jsou také svazky veřejnoprávné, tam také měly provésti unifikaci, tam měly také uvésti požitky zaměstnanců obchodních komor na míru požitků zaměstnanců státních, ale nestalo se tak všude. Nestalo se to proto, poněvadž neprovedly propočítání let. V té věci vynikla zejména Pražská obchodní komora, kde se prostě propočítala léta jenom jednotlivcům a nejvíce ovšem těm generálním sekretářům. Ti si započítali všechno a dali se hned do první platové stupnice, ale u těch druhých již ne. Tedy nebylo postupováno správně. Mám za to, že by zde také ministerstvo vnitra jako dohlédací úřad měl zakročiti, jak se ten zákon č. 103 plní

A nyní ještě o jedné nesrovnalosti, která se musí odstraniti. Chci žalovati, že zemští zaměstnanci nemají od r. 1919 vůbec platových dekretů. Dekrety se jim dávají s výhradou schválení vlády. Ale posud vláda ani jeden dekret neschválila. Oni jsou v té věci ťvogelfreiŤ.

Chci ještě poukázati na volební právo, že odnímáme jim pasivní volební právo. V ústavní listině se mluví o tom, že okresní náčelníci, župani jsou vyloučeni z pasivního volebního práva. Nyní to rozšiřujeme také na ostatní. Upozorňuji, že již při vojácích jsme se dopustili určité chyby, a že ji rozšiřujeme dále. Nechtěl bych, aby se podobným způsobem odebralo volební právo, které je každému občanu a musí býti zaručeno ústavou.

Končím svoje vývody tím, že budeme míti správu státní takovou, jaké budeme míti zaměstnance. Budeme-li míti dobré zaměstnance, budeme-li míti zaměstnance spokojené, budeme-li je míti zabezpečené, pak bude také i reforma správy dobrá a pak bych se ani tohoto zákona tak příliš nebál. (Potlesk senátorů čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Soukup. Dávám mu slovo.

Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Ke konci této debaty mám za svou povinnost, abych rekapituloval některé nejdůležitější otázky týkající se sporu o obě dvě vládní předlohy. Není pochyby o tom, že župní zákon byl jedním z nejvýznačnějších zákonů z prvé doby po převratu. Účelem zákona župního bylo zjednodušení a vnitřní upevnění státu a sjednocení, zjednodušení, urychlení a zlevnění veřejné správy. Přes různé vážné námitky hlasovali jsme pro zákon župní, ježto byl krokem ku předu a způsobilou základnou, na níž se mohla naše veřejná správa ku prospěchu státu a jeho obyvatelstva zdárně dále vyvíjeti. Jestliže se nyní bouříme, když se župní zákon ve svých nejpodstatnějších částech zrušuje, pak nás k tomu vedou jistě nejhlubší důvody věcné a přesvědčení, že právě zde vyrůstá jak státu tak i občanstvu nejpovážlivější nebezpečí pro budoucnost. Jsme nuceni postaviti se s nejkrajnější rozhodností proti oběma vládním předlohám, jak proti návrhu zákona o organisaci veřejné správy, tak proti návrhu zákona o volbách do zemských a okresních zastupitelstev, postaviti se proto, že tyto předlohy pokládáme za trojnásobný útok na tři nejdůležitější statky republiky: za útok na ústavu, za útok na demokracii a za útok na občanskou samosprávu Předlohy tyto prolamují naši republikánskou ústavu; omezujíce na jedné straně zákonodárnou pravomoc Národního shromáždění, zvyšují na straně druhé nade všechno pomyšlení a účelnou míru nařizovací moc vlády. Prolamují podruhé základní principy demokratické soustavy parlamentární, všeobecného a rovného práva hlasovacího, ježto zavádějí jmenování celé třetiny zastupitelských sborů zemských i okresních z libovůle vlády, a zvyšováním věku voličova a prodlužováním jeho usedlosti počet voličů podstatně snižují. A prolamují konečně dosavadní vedoucí zásady naší občanské samosprávy, protože všechnu naši doposud tak skvěle osvědčenou samosprávu nečiní rovnocennou a důstojnou složkou příští jednotné správy veřejné, nýbrž ve skutečnosti tuto samosprávu znehodnocují, činí ji namnoze zcela ilusorní, ba staví úplně pod dozor a pod hospodářskou, sociální a politickou kuratelu státní byrokracie, takže se ocitáme bezprostředně na rozhraní doby, kdy republika naše má býti z demokratického státu právního postupně přetvořena ve vrchnostenský stát policejní. Když se svého času projednával v revolučním Národním shromáždění zákon župní, bylo zajisté zevrubně uvažováno o všem tom, co je také dnes předmětem sporu, a jestliže na konec tento zákon župní zvítězil, pak to byl nesporně zákon, jímž se uvědoměle chtělo dojíti k účelnému a zdárnému vybudování nového státu. Nic nového nebylo řečeno ani v dnešních debatách, co. by nebylo bývalo předmětem úvah již před sedmi lety. Jestliže se však přesto zákon o župách má zrušiti a na místě něho mají býti znovu obnoveny země jakožto příští trvalé správní celky, pak by zde musily býti opravdu vážné a hluboké důvody, jimiž by byla nutnost této změny osvědčována. Ale takových důvodů zde není. Naopak vidíme, že tato tak dalekosáhlá změna se provádí s nejkrajnější nezodpovědností. Vidíme, že pod rouškou zájmů státních a reformy veřejné správy jde tu o zákon uvědoměle třídní, o první skutečný útok proti všeobecnému a rovnému právu hlasovacímu, o útok proti demokratickým právům dělnictva, o čin vládní koalice, která se domnívá, že přišla doba, kdy může postupně drtiti to, co se zrodilo v největších chvílích naší revoluce a naší státní samostatnosti, pro níž dělnictvo přineslo tolik nesmírných a nedoceněných obětí, které pokládalo za svou povinnost a s nimiž na veřejný trh nikdy nechodilo.

Obě dvě vládní předlohy nejsou proto opřeny o nezvratné důvody věcné, nýbrž jsou zákonem čistě příležitostným, plodem nahodilé většinové konstelace, jež jimi chce zřizovati své reakční barikády proti nezastavitelnému příboji všeho socialistického světa, dnes, bohužel, ještě značně rozvráceného, ale v době dohledné zajisté zase již sjednoceného. Tvrdí se, že prý župní zákon se neosvědčil, že zkušenosti, které se získaly se župním zřízením na Slovensku, ukazují, že náklady župní jsou značné a župní správa poměrně drahá, že župy, jaké vytvořil župní zákon, neměly vnitřní spojitosti ani komunikační koncentrace, že nebyly schopny zdravého organického rozvoje, že by se tu objevil jistý antisociální ráz, župy bohaté a župy naprosto chudé, jež by nebyly s to své úkoly plniti, zavedení žup v zemích historických, že by si vyžádalo velkých nákladů finančních, jak osobních, tak věcných, takže by prospěchy, jež by župy státu přinesly, nebyly v žádném poměru k obětem, které by provedení zákona župního vyžadovalo

Je na prvý pohled patrno, že zde jde vesměs o důvody, přitažené v poslední chvíli za vlasy přímo násilně. Nikdo nemůže vážně tvrditi, že by se župy byly neosvědčily, když župní zákon sám vůbec ani nebyl proveden. Poukaz na Slovensko nemůže býti směrodatným. Na Slovensku jsou poměry stále výjimečné a tvrzení, že župní správa se tam objevila drahou, což by ostatně musilo býti ještě přezkoumáno, nelze beze všeho aplikovati na země historické.

Důkaz o tom, že by správa župní byla dražší nežli správa zemská, nebyl nikde podán. Podíváme-li se do Belgie, Francie, nebo Švýcar, všude vidíme. že správa župní se naopak osvědčuje i po stránce úspornosti veřejné správy. Čechy jako jednotný správní celek jsou skutečným správním monstrem, jež nemá na světě rovna. Rýnskou provincii v Prusku s tím vážně srovnávati nemůžeme. Zemská politická správa v Praze obsazuje pomalu celou Malou Stranu a zabírá tolik budov, že by se jimi daly obsaditi všechny župy.

Při úvaze o úsporách veřejné správy nelze však mysliti jen na to, co se uspoří na věcných a osobních nákladech správy, nýbrž nutno počítati také s tím, co se uspoří na nákladech našeho občanstva, tedy na našem majetku národohospodářském. Každý si dovede snadno představit, s jak nepatrným nákladem by bylo občanstvo s to vyřizovati své záležitosti v blízkém městě župním, a jaká neúměrná vydání jsou s tím spojena, když musí člověk ze vzdálenějších míst země konati za svým právem cestu až do Prahy a ztráceti dny a noci nejenom na skutečných výlohách, nýbrž také na čase a na výdělku. Na tyto škody národohospodářské se tu nebéře žádného ohledu.

Není také žádným důvodem, poukazuje-li se na to, že by se provedením zákona župního utvořily župy bohaté a župy chudé a že by v tom byla jistá sociální nespravedlnost. Tento důvod jistě nemluví proti zřízení župnímu, protože jest otázkou správy státní, jakým způsobem župy chudší podchytiti. Kdyby měl tento argument mluvit proti župám, musil by stejně mluvit také proti zemím, poněvadž i země budou bohatší a chudší, na Slovensko a Podkarpatskou Rus budeme přirozeně dále věnovati obnosy, o jichž výši dosud není představy a jež se jeví býti státní nezbytností.

Přímo groteskně působí, když dr Kramář jako zpravodaj sněmovny poslanecké ve své zprávě jako argument proti zřízení župnímu uvádí, že by bylo těžkým najíti mezi úřednictvem tolik županů, kteří by odpovídali požadavkům, jež by bylo nutno na tyto úředníky klásti, poněvadž jejich administrativní povinnosti nebyly by o mnoho menší, než okruh působnosti bývalých místodržitelů. Těžko zde nepociťovati tato slova jako trpkou satiru. Dr Kramář vydává na jedné straně všechnu veřejnou správu v našem státě pod vyloženou úřednickou kuratelu a vkládá do rukou každého okresního hejtmana moc, která z něho bude tvořiti neomezeného okresního diktátora, ale na druhé straně nevidí v celé této státní byrokracii v desátém roce republiky ani 20 schopných, vzdělaných a způsobilých úředníků, kteří by mohli býti jmenováni župany. Dr Kramář měl ovšem důvod, proč zdánlivě vystupuje proti této byrokracii a degraduje ji na materiál, v němž nejsou ani dvě desítky mužů způsobilých k vyšším úkolům státním. Dr Kramář střílí přes tyto úředníky do řad občanstva, aby se své strany deklaroval nezpůsobilost a nevhodnost živlu občanského k úřadům županským. Volený občan nebo dokonce politik v čele župy jeví se mu býti hotovým monstrem. Věci by ovšem vypadaly docela jinak, kdyby strana dr Kramáře nebyla nepatrným zlomkem v národě, nýbrž velikou imposantní stranou všenárodní, jak si ji dr Kramář ve svých nejsmělejších ilusích představuje. To by toužil jistě zase zpět k dobám, kdy Adámkové, Škardové a Heroldové byli pány zemského výboru českého, ale hrůzu nepopsatelnou vyvolává u něho představa, že by v čele některé župy mohl býti socialista, jako je tomu na př. v Belgii, kde jsem loni měl možnost prohlédnouti díla opravdu obdivuhodná, na něž může být i celá Belgie právem hrdou.

Tak vypadají věci ve skutečnosti. Správa některých obvodů republiky v rukou socialistických je těmto pánům monstrem, proti němuž shledávají důvody ze všech koutů světa. Ale aby správa celé země a celého státu byla v rukou státní byrokracie, vyšlé z převážné části z kruhů dělnickým snahám nepřátelských a stojících v myšlenkovém zajetí a ve službách stran měšťanských a v prvé řadě strany národnědemokratické, v tom vidí dr Kramář záruku objektivity spravedlnosti a bůhví jaké nestrannosti.

Župní zřízení se tedy ruší a obnovuje se zřízení zemské. Zde jde o odpovědnost významu přímo historického. Hlasovali jsme svého času z přesvědčení, poněvadž jsme upřímně věřili, že jedině takovéto zřízení stane se spolehlivým a trvalým nástrojem sjednocení a unifikace celé republiky vzhledem na různý historický vývoj zemí českých, Slovenska a Podkarpatské Rusi, na různorodé zákonodárství, na odchylnou správu veřejnou, na početné menšiny národnostní a na mentalitu občanstva jednotlivých zemí, jednotlivých území nestejného vývoje hospodářského a kulturního, jak na tyto obtíže ve své nynější zprávě poukázal pan zpravodaj sen. kol. Lukeš.

Obnovením řízení zemského dostává se však podle našeho soudu republika na cesty, za něž se svědomím svým před svědomím národa a před budoucností tohoto státu odpovídati nechceme a nebudeme. Jestliže župy byly nástrojem sjednocení a srůstu státu, vidíme a tvrdíme, že země budou nástrojem jeho dělení a nejnebezpečnějšího separatismu.

Není žádným argumentem, tvrdí-li se, že by zřízení župy bylo prostředkem pro snadné jich oddělení někdy v budoucnosti. Kdyby mělo dojíti k nějaké příští válce a ta se stala osudnou, mohlo by dojíti k amputaci státního území jistě stejně, máme-li župní zřízení čili nic. Tento poukaz na možnost nějaké nové válečné katastrofy není proto argumentem žádným. Zde netkví nebezpečí. Nebezpečí, a to akutní tkví v obnovení zřízení zemského. Je pravda, že zastupitelstva zemská se zřizují jako korporace eminentně hospodářské a nepolitické. Ale všichni víme, že mezi ekonomií a politikou není dnes žádných mezí a hranic. Věci politické jsou dnes stejně hospodářskými, jako věci hospodářské jsou zase věcmi politickými. Máme za to,. že zastupitelstva župní byla vždy možna a myslitelna jenom jako korporace hospodářské bez kompetence zákonodárné, ale v zastupitelstvech zemských se zřizuje jádro příštích zemských sněmů.

Je sice pravda, že se dnešní koalice zapřísahá, že bude brániti vzestupy zemských zastupitelstev na zemské sněmy, ale je otázkou do jaké míry bude vůbec v jejích silách, aby tomuto vývoji mohla brániti trvale. Naopak věci vypadají tak, že nejenom dynamika vývoje sama, nýbrž i vůle určitých stran měšťanských bude uvědoměle k tomuto cíli pracovati.

Zavedením dvouinstančního postupu bude zemský úřad ve veliké většině případů instancí poslední. Zřízením t. zv. jedné koleje a samostatnou zemskou judikaturou v každé jednotlivé zemi budou vyvolávány a podepírány všechny síly, které beztak budou pracovati a už dnes pracují k samostatnému zemskému zákonodárství.

Dr Kramář ve své zprávě mluví mnoho o patriotismu slovenském a také náš pan zpravodaj v senátě ve své zprávě zdůrazňuje, že potřebujeme patriotismus slovenský, s nímž poroste též patriotismus československý, Slovensko že přestane býti pouhým pojmem, stane se veřejnoprávní jednotkou s určitou pravomocí hospodářskou, kulturní a sociální a jeho zemský president že bude skutečným representantem Slovenska. Vyčkáme tedy, co přinese nejbližší budoucnost a do jaké míry potvrdí očekávání, že z tohoto patriotismu slovenského - a zde jde přirozeně o patriotismus strany ľudové, poněvadž o slovenském patriotismu druhých stran nemůže býti žádné pochyby - že z tohoto slovenského patriotismu strany ľudové nevyroste nebezpečný slovenský separatismus, jenž by vedl k pravému opaku toho, co dr Kramář a s ním také zpravodaj našeho senátu kol. Lukeš od vládních předloh očekává.

l dnes zůstává pravdou to, co řekl nynější ministersky předseda Švehla r. 1920, že zřízení čtyř zemských sněmů by znamenalo úplný rozvrat tohoto státu.

Hlasujeme-li proto proti těmto vládním předlohám, manifestujeme tím znovu pro zachování zřízení župního, jakožto nejúčelnějšího organisačního opatření pro vnitřní sjednocení a upevnění republiky a varujeme před chystaným zřízením zemským, jakožto nejkrajnějším nebezpečím vnitřního rozkladu, desorganisace a separatismu ve státě.

Jsou strany, které i ve vládě k tomuto cíli vědomě pracují, protože zájmy stranické a třídní jsou jim neskonale vyšší, než nejzákladnější životní zájmy státu, a poněvadž mají za to, že organisace zemských celků budou jim delší zárukou k udržení jich třídní a stranické moci. Ale tyto strany nejsou legitimovány, aby tyto své čistě sobecké cíle kryly pláštěm zájmů národních a státních.

My jsme vykonali vše, co bylo dnes v naší moci, abychom zabránili neštěstí státu, jemuž se zde s takovou ochotou všude otvírají dveře, my nepřejímáme zde žádné odpovědnosti, a přijde doba, kdy budeme se vší lehkovážností, jez se tu všude projevuje, také účtovati. (Výborné!)

Vládní předlohy se však nespokojily jen tím, že zrušily župy a obnovují země, nýbrž jdou ještě mnohem dále a zasahují hluboce i do materielního obsahu zákona župního. To, co nás přímo pobuřuje a v čem vidíme přímé vypovězení války všemu dělnickému hnutí, to je útok na všeobecné a rovné právo hlasovací a tím také útok na dosavadní demokratické základy našeho státu. Útok ten záleží v tom, že se vládě uděluje zmocnění, aby podle svého uvážení jmenovala celou třetinu všech zemských a okresních zastupitelstev, a pokud jde o volené členy těchto sborů, že se počet voličů snižuje tím způsobem, že volební právo do těchto sborů bude míti jen ten, kdo dosáhl 24. roku svého věku a bydlí nejméně jeden rok v bydlišti svého okresu.

Tento útok na všeobecné a rovné právo hlasovací se vysvětluje tím, že prý se nejedná o sbor zákonodárný, nýbrž o shromáždění, které má povinnost zřizovati různé instituce humanitní, sociální a kulturní, starati se o komunikace a pod, a že je k tomu potřebí důkladnějších zkušeností životních, což je podmíněno právě vyšším věkem a delší usedlostí.

Dr Kramář praví výslovně, že tyto korporace budou vzdáleny přímého vlivu na politiku a že proto budou moci jaksi autoritativně s vyššího hlediska pronášeti kritiku i přání ohledně otázek kulturních, hospodářských i sociálních. Co slovo, to nepravda a všude jen snaha zastříti pravý stav věci. Dr Kramář tvrdí na jedné straně, že zemská okresní zastupitelstva budou vzdálena všeho přímého vlivu na politiku, ale na druhé straně konstatuje sám, že volby do zemského zastupitelstva budou přece jen dozajista také politickými. Zemské zastupitelstvo se bude opírati o politické strany. Také členové zemského zastupitelstva, kteří budou jmenováni vládou, nebudou tvořiti žádnou samostatnou skupinu odbornickou, nýbrž budou nuceni písemně prohlásiti, se kterou politickou stranou budou voliti členy zemského výboru. Jediná výjimka bude pro ně spočívati v tom, že budou moci kdykoli ze strany vystoupiti, aniž by je stihl trest ztráty mandátu, poněvadž mandátu nepřijali od strany, k níž se přihlásili, nýbrž byli jmenováni vládou. Je proto patrno, že volba zemského zastupitelstva a složení zemského výboru bude uspořádáno podle týchž směrnic, jež jsou platnými pro Národní shromáždění, a nebylo proto žádného důvodu, aby se sahalo na stěžejní zásady volebních řádů republiky a vyšším věkem, jakož i zvýšením usedlosti aby se počet voličů zmenšoval. Nebylo žádného důvodu, aby se u voličů hranice věková posunovala z 21 let na 24. Jak dr Kramář praví, stalo prý se tak jedině z toho důvodu, že lidé tak mladí prostě nemají a nemohou míti dostatečné životní zkušenosti, aby odpovídali tomu, co se může žádati po voličích, kteří mají posílati osobnosti své důvěry do sborů, kde se nejedná o zápasy politické, nýbrž kde má a musí jíti o klidnou věcnou práci. Nelze si opravdu představiti většího a nehoráznějšího absurda, jako v těchto vývodech dra Kramáře. Do Národního shromáždění mohou voliti všichni ti, kdož dosáhli 21 roků svého věku. Na to mají dost rozumu a životních zkušeností, aby volbou poslanců a senátorů spolurozhodovali o nejtěžších a nejkomplikovanějších otázkách vší politiky a všeho národního hospodářství i kultury, aby spolurozhodovali o našem celém řádu právním o nejsubtilnějších otázkách práva občanského a trestního, o soustavě daňové a obchodních a mezinárodních smlouvách s cizími státy a o vší té ohromné nepřehledné materii politické a hospodářské, kulturní a sociální, jež je předmětem jednání zákonodárného sboru. Oni tím také spolurozhodují o volbě presidenta republiky, o míru nebo válce a o celých miliardách státního rozpočtu. Na to vše mají rozum i životní zkušenosti, ale tohoto rozumu a zkušenosti pozbývají okamžitě, když se jedná o volbu zastupitelstva zemského a o stavbu nějaké silnice, špitálu, školy, nebo zemského ústavu pro choromyslné. Zde musí míti věk nejméně 24 let. Totéž platí také tam, kde jde o zvýšení usedlosti v zemi a okresu a odůvodňuje se tím, že do zemí a okresů mají býti voleni ti, kdo již v zemi a okresu celý rok resp. při volebním právu pasivním dva roky bydlí a z toho důvodu měli také možnost poznati všecky poměry v těchto územích. Těžko chápati toto ustanovení, když je na první pohled patrno, co je v tom vnitřní neupřímnosti a klamu.

Nutnost pobytu v zemi se zvyšuje na 1 rok, aby tím bylo zaručeno, že volič bude znáti všechny poměry své země, jako by nebylo jasno, že šumavský drvoštěp nikdy nepozná poměrů na př. v Praze anebo dělník z Českomoravské vysočiny snad nikdy nezabloudí do průmyslové oblasti severočeské, aby poznal poměry i v této části země. Je patrno, že celá tato věc má zcela jiné pozadí a že vše, co tu před sebou vidíme, je pokusem dnešní koalice o podstatnou změnu volebních řádů na úkor dělnictva a ve prospěch buržoasie. Už to jest významné, že dr Kramář ve své zprávě uznal za nutno zmíniti se i o možnosti systému voleb nepřímých do okresních zastupitelstev. Vrcholem tohoto útoku na demokratický volební řád republiky jest pak ovšem právo, které se uděluje vládě republiky, aby jmenovala celou třetinu členů zemských a okresních zastupitelstev. To jest zřejmý útěk od všeobecného a rovného práva hlasovacího a to má býti asekurací tříd občanských před dalším rozmachem dělnického a socialistického hnutí u nás. Vše to, co se mluví o odbornících, není ničím jiným nežli nedůstojným manévrem, kterým se pravý stav věci zastírá. Všude se dnes mluví o odbornictví, ale nikde není té doby tolik idiosynkrasie před odbornictvím, jako právě zde.

Zajisté nikdo nebrání ani vládě ani kterémukoli zastupitelskému sboru, aby v otázkách složitých obrátil se o radu ke skutečným odborníkům. Co však vidíme zde, to nejsou žádné starosti o odbornictví, to jsou starosti pouze eminentně rázu politického, to je strach před výsledky voleb podle všeobecného a rovného práva hlasovacího. Vidíme, že jde o snahu, korigovati skutečnou vůli lidu podle přání a libovůle dočasné vládní konstelace. Strany, které nebudou míti dostatek mandátů, budou žebrati o její presentaci krátkou cestou vládního opatření. Ve věci samé se jinak nic nezmění. Vládní většina bude dělati dále, co bude chtíti, a odborníci budou klidně mlčeti a poslouchati. Klasickým dokladem toho, jak to s těmi odborníky bude dopadati, je na příklad hned způsob projednávání obou těchto vládních předloh. Nebyly předloženy k posouzení žádným odborným kruhům, ani advokátní komory nebyly dotázány a jejich memoranda byla hozena přímo pod stůl. V Národním shromáždění promluvili o těchto věcech jistě skutečně odborníci. Abych uvedl příklad. Je možno obdivovati, co vykonal v tomto směru posl. dr Meissner, jeden z hlavních tvůrců naší ústavy, jenž dni i noci o nejodbornějších věcech dovedl vykládati s důkladností přímo vědeckou, jako znalec v tomto směru přímo universální, ale mluvil k uším hluchým a srdcím uzamčeným.

U nás v senátě se konaly schůze výboru ústavně-právního. Celé čtyři dny od rána hluboko do noci mluvili jistě skvělí právníci a odborníci dr Klouda, dr Heller nebo dr Witt a jiní. Mluvili, předkládali nám svá resumé a dobrozdání skvělá formou, bohatá obsahem a jistě hodná universitní katedry, a ani na jediný důvod nebyl při projednávání této předlohy vzat ohled. Naopak všechny ty nejodbornější, nejhlubší a nejvědečtější výklady byly stigmatisovány v listě republikánské strany jako provokace a obstrukce. Výklady, které byly poslouchány s napětím ve výboru ústavně-právním, který by mohl býti, pokud jde o senát, v tomto směru učebnou, pokud jde o vědy právní a politické.

Pan dr Kramář ve své zprávě dokonce tvrdí a poukazuje k tomu, že jmenování t. zv. odborníků má býti nezbytným korektivem na prospěch demokracie, a nutnost takové korektury u nás prý odpadne tenkráte, až dojdeme k vyšším, ušlechtilejším formám života politického. Těžko zde nemluviti přímo o satiře. Pan dr Kramář mluví o nejušlechtilejších formách života politického! My bychom to z celé duše rádi podpisovali. Slyšíme-li tato slova, vzpomeňme na to, co se dálo v orgánech strany, kterou stvořil a se kterou stojí a padá dr Kramář, jakým způsobem se tam mluvilo o volbách presidenta republiky; to vyvolávalo úžas hrůzy a pocit hanby, to zde nebudu opakovati.

Vládní předlohy, o které jde, nesahají pouze na ústavu a demokracii, nýbrž také na naši občanskou samosprávu. My všichni jsme byli a jsme pro unifikaci vnitřní správy v celém státě a pro odstranění t. zv. dvojí koleje veřejné správy. Nerozumíme však tomu, proč má býti naše dosavadní občanská samospráva takovým neslýchaným způsobem přímo ničena a proč má býti pravomoc státní úřednické byrokracie tak neslýchaně zvyšována a stupňována. Občanská samospráva byla přece vždy naší hrdostí a pýchou, naší oporou a naším triumfem. Bylo tomu tak před válkou a je tomu tak zejména po převratu. Naše obce a města, naše výbory okresní a výbory zemské vykonaly věci obdivuhodné a někde přímo zázračné. Je nesmírnou zásluhou naší samosprávy občanské, že převrat v našich zemích byl proveden v takovém pořádku a klidu, že to vyvolalo obdiv ciziny a že přechod ze strašné doby válečné a bezprostředně poválečné byl proveden bez těžkých sociálních otřesů, bez zkázy našeho národního hospodářství a bez miliardových škod státu.

Všichni jsme byli a jsme pro to, aby se ta to naše samospráva občanská spojila a sjednotila se správou politickou tak, aby došlo k zjednodušení, zrychlení a zlevnění naší celé veřejné správy vůbec. Ale nikdy jsme si věci nepředstavovali tím způsobem, že tato unifikace vnitřní správy se stane výhradně jen na úkor samosprávy občanské. Kol. Lukeš poukazuje ve své zprávě na to, že samospráva zůstane prý v podstatě nedotčena tam, kde je nejdůležitější, to je v obcích. Každý však ví, do jaké míry je samospráva v obcích dnes již omezena, ba přímo zabita ve spojení s poslední reformou daňovou, kde byla finanční samospráva sešněrována do nemožností. Kol. Lukeš poukazuje na to, že při vládních předlohách, o nichž jednáme, jde jenom o jisté formální obmezení samosprávy okresní a zemské tím, že v jejím čele nebude starosta volený, nýbrž vládou jmenovaný okresní hejtman a v zemi zemský president, že tím dojde k užšímu osobnímu styku členů zastupitelstva s úřady a ke sblížení náčelníků státní exekutivy s autonomií. Bohužel, věci vypadají ve skutečnosti docela jinak. Byl-li dodnes styk občanstva se samosprávou co nejužší a nejpřátelštější, jsou vážné obavy, že nyní po sjednocení samosprávy se správou politickou dojde k odcizení mezi veřejnou správou a občanstvem. To, co se zde stalo, přesahuje všechny přípustné meze potřeby a účelnosti. To, co nám dávají dnešní vládní předlohy, je vítězství vysoké státní byrokracie nad občanstvem v samosprávě, to je vyložená kuratela státních úředníků nad naším občanstvem. Takovýchto konců a takovýchto díků si naše samospráva nikdy nezasloužila.

V čele země a předsedou zemského zastupitelstva bude nikoli volený, nýbrž vládou jmenovaný zemský president s tak ohromnou pravomocí, že bude jedním z nejodpovědnějších funkcionářů státní správy. Zemský president bude více nežli ministr u nás a tento zemský president nebude nikomu odpovídati, žádnému volenému sboru, nikoli zemskému zastupitelstvu nebo Národnímu shromáždění, nýbrž svému ministru vnitra! Je to odpovědnost? (Sen. Brabec: Je!) Mohou býti názory různé. My říkáme, že nikoli.

V čele okresního zastupitelstva bude okresní hejtman. Tu máme obavy, které jsou odůvodněny tak četnými zkušenostmi jinými, že takovýto okresní hejtman nebude otcem, ale že se může státi skutečným diktátorem a otčímem svého obvodu, ve svém okresu. Ale zde nejde jenom o tuto organisaci vnější, nýbrž jde také o pravomoc vnitřní. To se nás těžce dotýká, poněvadž u nás nejenom přejímají se staré císařské patenty z absolutistického Rakouska, ale ustanovení jich ještě se zostřují. A nad to je věc, která doma jenom pobuřuje a za kterou se před cizinou musíme jen hanbit, jestliže se vládě uděluje zmocnění, aby tak důležité a tak hluboko do života všech lidí zasahující ustanovení, jako jsou předpisy o řízení správním, mohla vydávati cestou vládního nařízení, to je hotová abdikace vládního nařízení, jeho kapitulace před vládou a útěk od veřejnosti demokracie ke skryté diktatuře.

Tvrzení, že veřejná správa bude nyní v rukou našich státních úředníků, nemůže nás uspokojovati, poněvadž každý ví až příliš dobře, co vše jest zde možno, co se na př. dělo a děje na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a do jaké míry právě státní byrokracie způsobuje tolik nepokojů, neklidu a animosity v občanstvu proti státní správě i státu samému právě pro onen často tak nemožný, nekonečný, drahý a liknavý způsob vyřizování jeho agendy.

Nemůže nás také přesvědčiti stálé poukazování na záruku, jež poskytuje nejvyšší správní soud a možnost dovolání se jeho ochrany. Pokládáme to za záruku velmi ilusorní. Jsme jistě všichni plni respektu před judikaturou našeho nejvyššího správního soudu, ale soudní tento tribunál je do jisté míry zavalen pracemi, že trvá měsíce, ba i léta, nežli dojde k rozhodnutí, a že proto případná jeho ochrana objevuje se často bezpředmětnou tam, kde mohlo pomoci jedině zakročení okamžité. (Předsednictví převzal místopředseda dr Krčméry.)

Jsme proti těmto vládním předlohám, poněvadž jejich třídní a dělnictvu nepřátelský charakter jest zřejmý a notorický. Předlohy tyto nepovedou k žádnému klidu, ale jenom k roztrpčení a vážnému. trvalému znepokojení. Dělnická třída, pracovníci rukou a pracovníci ducha, stojící na principu demokracie a socialismu, dali tomuto státu jistě vše, co bylo v jejich silách. Roztrpčuje a pobuřuje, musí-li nyní vystupovati na obranu toho, co bylo kdysi chloubou naší republikánské ústavy. (Výborně! Potlesk.) A jestliže ti, kdož jsou dnes otci tohoto osudného a zkázonosného díla, se domnívají, že budou moci jíti dál, pak jsou na omylu. Tento pokus o ovládnutí celého státu bezohledností stran občanských a diktaturou jejich vysoké byrokracie ztroskotá. Demokracie a socialismu v tomto státě nikdo nezadupá a jejich postupu nikdo nezastaví. S námi je celá civilisovaná Evropa a od demokracie politické půjdeme neodvratně k demokracii hospodářské. Přijde také doba, která uvidí všechno dělnictvo a všechno pokrokové občanstvo v jedné řadě a v jednom táboře na obranu i výboj. Odhlasováním těchto předloh se tato bitva neuzavírá a nekončí, nýbrž ona zůstává a s tribuny parlamentu se automaticky přenese na tisíce našich obcí, okresů a zemí.

Předlohy tyto se stanou výstrahou i signálem a přijde doba, kdy ti, kdož zasívali toto símě dračí, budou odpovídati za zlý čin, jehož se ve svém neohraničeném sobectví stranickém a třídním dopustili na životních zájmech republiky. (Výborně! Potlesk stoupenců.)