Místopředseda Böhr: Dalším řečníkem je pan sen. Šťastný. Dávám mu slovo.

Sen. Štastný: Slavný senáte! Snad nemusím zvláště podotýkati, že oposice strany, k níž mám čest náležeti, není oposicí za každou cenu, oposicí pro oposici. Mám za to, že bylo ve všech případech znáti, pakliže člen mého klubu chopil se zde slova, že vždycky bylo kritisováno věcně a bylo šetřeno pravidla o pokud možno loyálním vycházení se všemi. Ale, slavný senáte, od dubna loňského roku věci vzaly takový spád, reakce tak pozoruhodně a tak viditelně dala se na pochod, že myslím, že i kdyby byla oposice s naší strany za každou cenu prováděna, dalo by se to poměry danými omluviti. Než nechceme tak činiti

Příslušná osnova zákona, kterou zde projednáváme a k níž zde mluvím, jest jen toho druhu, že potvrzuje to, co jsem právě řekl o spádu naší situace. Jenom potvrzuje, že reakce skutečně je na pochodu. Je to prostě využívání moci, která nahodile dostala se určité vrstvě obyvatelstva do rukou. Pochopitelně je to výsledek voleb, a když vidím váženého kolegu Sehnala, nemohu si nevzpomenouti, že před 14 dny, když jsme projednávali zákon o silničním fondu, přicházeli jsme se svými nejlépe míněnými návrhy, které by musily zákonu jen prospěti, ale bylo nám řečeno a myslím, že se strany dost autoritativní, ťmálo platné, jsou to návrhy oposice, naše režie nám řekla všechno šmahem zamítnoutŤ! Myslím, že to kvalifikuje naše poměry více než dostatečně. (Sen. Sehnal: Já jsem to neřekl!) Byl to pan předseda našeho výboru. Ale přes to prohlašuji, že nehodláme jednati tak, aby se zdálo, že je to oposice za každou cenu. Vážení, řekl jsem již, že předloha k níž mluvím, je důkazem toho co se řeklo. Nevím, proč se říká v důvodové zprávě z poslanecké sněmovny, že prý autonomní elementy docházejí svého uplatnění v zemských a okresních zastupitelstvech. Pakliže to má býti pravda podle dané předlohy, která patrně stane se zákonem, pak je to hotový paradox v tom, co se říká v důvodové zprávě. Právě naopak béře se účast na samosprávě a zamezuje se, aby ony elementy autonomní docházely jakéhokoli výrazu. Vždyť přece výsledek voleb bude asi zase takový, jako je dnes. Možná, že bude na některou stranu jinak uvážen, to nevíme dobře, ale pakliže je zde ustanovení o jedné třetině jmenovaných členů toho kterého zastupitelstva, ať okresního nebo zemského, pak tu bude docela silná paralela toho, kdyby snad ten element odpůrčí dnešnímu režimu přišel k většímu uplatnění. To bude velmi vydatná paralela, poněvadž není nijaké ustanovení, jakým způsobem je vláda vázána, je-li něčím vázána při tom, když bude jmenovati tyto členy. Můj vážený kolega klubovní dr Veselý včera ve své řeči o tento moment zavadil také a řekl, že by měly býti tázány i obchodní komory, advokátní komory atd., ale, poněvadž nemáme dělnické komory, řekl bych, že také ústředny dělnických odborových organisací měly by míti to právo, resp. měly by býti brány v potaz, aby to nevypadalo jako čirý samovolný akt vlády, aby se zde také uplatnilo mínění občanstva, které je vázáno svými určitými zájmovými organisacemi, a myslím, že by to nemohlo škoditi. Jestliže dočasná majorita i toto maličké právo ráčila opomenouti, přejíti, nemyslím, že jednala pro nejlepší své uznání, když přece je známo, že ta odborová sdružení, a myslím obou dvou socialistických stran, která by přicházela patrně v potaz, nejsou žádným podvratným elementem, ale dokázala velmi často, že velmi dobře rozumí státní politice a státním zájmům. Ale vláda bude prostě jmenovati jednu třetinu do toho kterého zastupitelstva a mám za to, čistě jako korekturu daných výsledků volebních. Jestliže toto nazývá důvodová zpráva poslanecké sněmovny závažným krokem, je to velmi závažným krokem ve znamení postupující reakce, nic jiného. A důvodová zpráva říká: ťHlavním důvodem pro všeobecné a rovné právo hlasovací - aby ten paradoxon lépe vynikl - bylo nám vždy říkáno, že ti, kteří jsou nuceni, aby svůj život dali státu, je-li toho potřebí pro jeho ochranu, a kteří nesou velikou část státních břemen ve formě daní nepřímých, spotřebních, monopolů atd.. musejí míti právo, aby se volbou poslanců zúčastnili na tvoření státní vůle, a že mají také právo míti vliv na složení zákonodárného sboru, který rozhoduje o životních jejich zájmech hospodářských a sociálních.Ť

Vážení pánové! Mají míti vliv, musí míti, tady stojí prosím ten superlativ ťmusí míti vlivŤ, ale když se to říká, proč právě v souvislosti s.tím, že jednu třetinu zastupitelstva vláda jmenuje? To potom nevypadá tak, že musí míti vliv, náhodou v jedné větě jsou obě slova ťmusíŤ i ťmajíŤ a pak bych řekl, že běželo tomu, kdo stylisoval tuto větu, že mají, pakliže mohou, ale aby nemohli, pro to bude vláda dělati opatření tím, že si bude z příslušných kruhů a příslušného zabarvení jmenovati onu jednu třetinu členů. Řekl bych, že to jest vlastně degradace. Nejenom že se zde mluví o tom, že ti, kteří jsou nuceni, aby svůj život dali státu, mají přijíti ke slovu, ale zde se užije toho rčení a okamžitě se to degraduje. Tedy je to degradace těch nejzasloužilejších občanů republiky. Ostatně se mluví o oněch zastupitelských sborech ať zemských nebo okresních jenom jako o poradních sborech, dále se mluví velmi mnoho o tom, že by mohla nastati velmi vážná politická konkurence s Národním shromážděním, míní se tím obě dvě komory, senát i poslanecká sněmovna, kdyby prý neprovedla vláda nutná preventivní opatření, třebas se to v oné zprávě neříká těmi slovy, kdyby se nepostarala, aby bylo předem možno paralelně, co by jinak tyto zastupitelské sbory při své nevázanosti - výslovně se toho slova užívá - mohly učiniti, že při své neodpovědnosti konečně, politické neodpovědnosti mohly by se odvážiti oněch opatření, která by přicházela do konfliktu s Národním shromážděním. Tedy proto mají zůstati pouze poradními sbory. Nevím, co tomu říká pan ministr obchodu. Ministerstvo obchodu již osmý rok pracuje na poradním sboru, který již také podal o tom důkaz, že chápe své poslání, má vykonati nadějné dílo takového hospodářského parlamentu a má se na tu míru propracovati, už se v některých případech osvědčil, že takovým je, a najednou reforma veřejné správy zavádí opětně nějaké sbory, okresní a zemská zastupitelstva, která nemají býti ničím jiným, podle přání iniciátorů tohoto zákona, a také to výslovně v důvodové zprávě poslanecké sněmovny vytýkají, ničím jiným, než poradními sbory. Mám za to, že se tu dochází zase ke konfliktům. Poradní sbor tu je a nové se budou jmenovati. Co každý bude dělati, ví sám Pán Bůh. Také se říká, že zemští presidenti jsou povinni, aby vší silou a autoritou zabránili, aby znemožnili možné jinak zpolitisování oněch sborů, tedy zemských zastupitelstev a okresních zastupitelstev. Kterými prostředky, to ti zemští presidenti mají dělati, se neříká, ale dá se vystihnouti a pochopiti, když už dále v zákoně se mluví o určitých zvláštních výsadách mocenských, jimiž budou podobní úředníci nadáni, že dokonce se používá toho patentu z r. 1854, t. zv, ťPrügelpatentuŤ. Několikráte to bylo zde v debatě řečeno, já ji neposlouchal, ale slyšel jsem o tom mluviti, že to zde bylo řečeno, ale jestliže se říká v důvodové zprávě, že nechce tato část veřejné moci konati dále službu ponocného, jak se to za Rakouska říkalo, že je to služba ponocného, okamžitě si navléknouti ostruhy, vzíti rajtpajč na pomoc a tak vykonávati tu službu ponocného, to je radikální vystřídání pojmů a radikální přelom a pochybujeme, že je to jednání správné a vhodné a že může vésti k tomu, aby mezi občanstvem a úřady, čemuž dosud, bohužel, není, nastal vzájemný, a alespoň loyální poměr. Špatně bude tento zákon a jeho provádění vychovávati občanstvo k tomuto stupni.

Mluví se o tom, že je nutno dáti správním úřadům jistou volnost, možnost volného uvažování, ovšem v mezích platných zákonů, nařízení a předpisů, což je základním ustanovením hlavy I., která platí pro všechna ustanovení hlavy I. zákona. Také vláda podle výslovného prohlášení na tomto stanovisku stojí. Co je platno ukazovati na tyto diference a nebezpečí do budoucna, co je platno varovati, aby nebyl zbytečně rozeštváván lid a občanstvo, aby nenastala větší přehrada mezi úřadujícími funkcionáři státními anebo určitými instancemi úředními a občanstvem, když vláda dokonce na tomto briskním opatření neodvolatelně trvá. Tím ovšem byrokracie přichází ke slovu. Nechci generalisovati. Bylo řečeno, že chceme chápati byrokracii po svém. Chceme jinak chápati rozvedení onoho slova, ne snad jen tím odiosním způsobem, jakým se to vyslovuje. Víme, že je určitá část úřednictva i nejvyššího velice loyální, uvážlivá, přístupná, je schopna diskuse se stranami, to všechno je pravda, ale, bohužel, to jsou jen výjimky. Většina případů je docela opačných, a myslím, že nechybím, že jsou tu vinny poválečné poměry. Já chápu, že egoismus je velice zlý činitel, a určitá míra nouze a bídy, která tu byla, i mezi úřednictvem státním, obecním a veřejným vůbec, měla dosti místa (Hlas: Hodně!) Své doby r. 1919 až snad r. 1921 bylo i dosti pravda, když s oné strany se ukazovalo na dělnictvo jako element prý velmi dobře živený. V relaci tehdejších poměrů bylo to značná pravda. Ne ovšem úplná, ale ty poměry se již napravily, bohužel k velké škodě dělnictva. Zase to nezávidím úředníkům, i když jsem zástupcem dělnictva jako sekretář odborové organisace, nezávidím to úřednictvu, ale bohužel jest to takové. Avšak i kdyby to byla do jisté míry pravda, chci mluvit jen o tom, že tento fakt, ten vyčítaný velmi často fakt, zůstavil mezi úřednictvem značnou míru zahořklosti a určité animosity a projevuje se ještě i dnes. To třídění mezi úředníkem veřejným a dělníkem se do značné míry přiostřilo. A když se dá takovéhle byrokracii nejen na nejvyšším místě, ale od zdola až nahoru určitá míra pravomoci osobní, není zde nebezpečí, že ve velmi mnoha případech právě dělnictvo, když přichází před tyto úřady, bude zbytečně briskováno již z toho důvodu, který jsem naznačil? Nemám to zvláště za zlé úředníkům, vždyť jsme jen lidé, není třeba chtíti na každém, aby byl andělem, nebo nadčlověkem, který by vyspěl více než obecná míra dnes připouští, ale musí se s tím počítati. To nezměníme. Pakli se s tím také počítá, že se dala příliš vysoká pravomoc, až výsada, do rukou této byrokracie, je tu určitá obava a rozdělení, řekněme, oněch stran, kterékoli strany a kasty společenské a národní, že ono rozdělení mezi ní a úřady nastane, ať chceme nebo nechceme.

Mluví se o možnosti odvolání, poněvadž jest tu možnost odvolání k nejvyšší instanci a zejména nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud je. tu vlastně jediná instance odvolací. To jest prý značné zmírnění toho, co jest jinak tak velmi nesympatické. Pánové, chce někdo věřiti, že takový odmítnutý dělník, anebo takový trestaný dělník, když jest možnost vězením od jednoho do pěti dnů jej potrestati proto, že se ne zrovna nejslušněji choval a takové překažení výkonu to se nechá dedukovati z čehokoliv, když se chce když takovýto případ nastane, chce někdo věřiti, že se dělník bude odvolávati k nejvyšší instanci, k nejvyššímu soudu? V důvodové zprávě poslanecké sněmovny se říká, že prakse dřívějšího rakouského nejvyššího správního soudu jest totožná s praksí nejvyššího soudu naší republiky. Již tohle vyvolává velmi málo důvěry a sympatie. My máme po ruce některé případy, podle kterých budiž nám odpuštěno, když to řeknu máme velmi málo důvěry k tomuto nejvyššímu soudu. Mám po ruce jeden takový případ, když šlo o výklad smlouvy mezi dělnictvem a firmou, a když nejvyšší soud, tedy tatáž korporace, tatáž instance, řekne dne 24. června 1924, že ťto jest nemravné a neudržitelné a tedy zavržitelnéŤ a odsoudí Svaz průmyslníků a když za rok na to, dne 22. prosince 1925 v tomtéž případě řekne, že smlouva nezavazuje, a odsoudí dělnictvo - račte odpustiti, to jest jistě málo důvodů k tomu, aby člověk měl neskonalou důvěru k vyšší soudní instanci a aby dělník v každém případě, bude-li briskován někde úřadem právě v důsledku této pravomoci, která se dává úřadům do ruky, hledal tuto odpomoc a odvolání u nejvyšší soudní instance.

Když se říká ť... možno sáhnouti ku všeobecné pravomoci úřadů podle odst. 1. - platí to zejména, pokud jde o právní poměry spolků, shromažďovací a tiskuŤ, pak se zde reakce přímo hlásí ke slovu, docela otevřeně se dekoltuje. Je viděti, kam se míří. Nechtějte, pánové, aby se člověk mohl pro tuto osnovu zákona nějak nadchnouti. Tato všeobecná pravomoc zcela jistě povede k šikanám. Uvedl jsem již příčiny, které daly vrůsti určité animositě mezi dělnictvem a úřednictvem. To bude tady působiti, ať chceme nebo nechceme. Tak se nám zdá, pánové, že reakce příliš spěchá.

Tato osnova zákona chce se oblékati do hávu národnostního. Mluví se o té slovenské osobitosti. Kol. Zimák je zde přítomen, ten se již vyjádřil právě jako Slovák. Měli jsme za to, když byly uzákoněny župy a uváděly se v praksi, že právě ten poměr mezi Čechy, Moravou a Slezskem, tedy mezi historickými zeměmi a druhou větví téhož národa, Slováky, provede spojení, které by umlčelo často velmi falešné hlasy po autonomii. Ale pánům, kteří byli iniciátory tohoto zákona, má pomáhati i to, že řeknou ťslovenská osobitostŤ.

Jsem dalek toho, abych sahal na sebevědomí bratrů Slováků, ale při nynějším kulturním stupni, v jakém se Slováci nacházejí, kdy mezi nimi velmi snadno provedou agitaci ti nejnesympatičtější Maďaři, jest velmi na pováženou mluviti o té slovenské osobitosti a dělati takové opatření veřejné správy, které dává docela Slovensko Slovákům. Nechci mluviti o tom nejpřítomnějším stavu dneška, kdy vidíme, že Slovensko je vedeno slovenskými klerikály. Máme o klerikalismu své mínění, ale u Slováků je to poněkud horší, než jak jsme zvyklí v historických zemích. Víme, co ten klerikalismus je. Není to vždycky jen náboženství. To bývá také něco jiného. To je kasta lidí, kteří s tímto náboženstvím velmi často obchodují, a to velmi chytrácky a účinně. Jestliže tímto zákonem vydáváme Slovensko nynějšímu elementu, je to pro okamžik největšího nebezpečí. Ale mně nejde jen o tento moment. Já vím, že se propracuje Slovensko také na jinou míru duševní, než je dnes, ale nesouhlasí to s intencemi, které tu byly prohlašovány, že jsme jeden národ, Slovák i Čech. Rozdíl je pouze dialekticky odlišná větev jednoho kmene. Tímto způsobem veřejná správa tomu nejméně poslouží a je tu nebezpečí, že šlapeme na veliké dílo, které dosud bylo s velikými námahami provedeno.

Řekli jsme, že reakce spěchá, aby vyřídila všechno to, co si vytkla za program, když 15. listopadu r. 1925 volby řekly něco jiného, než před tím. Spěchá, aby provedla své dílo. Nechci vypočítávati všechny akty, které provedla. Provádí se dnes ještě jedno. Jestliže se stanoviska dnešní majority, té velmi nesympatické majority, jaká je, a se stanoviska také dnešní vlády, rozumí se, která je rovná majoritě, přichází určité opatření, které má svědčiti právě tomu danému pro okamžik výrazu mocenského zvrstvení sil, nebudiž zapomínáno, že majorita je zjev dočasný. Poměry se mohou změniti, a patrně se také změní, a ten karabáč, který byl šit pro jiného, ucítí ten, jenž jej šil, možná na svém vlastním hřbetě. Již z toho důvodu by mělo býti více opatrnosti a nedělati zákon, který dokazuje, jak jsem již zde dovodil a přede mnou řada ostatních řečníků i v poslanecké sněmovně, že je tu určité nebezpečí výsad pravomoci v rukou, které nemusí vykonávati právě to nejušlechtilejší dílo.

Z těchto všech důvodů, jak učinil včera pan kol. dr Veselý, který mluvil za náš klub, odmítáme toto dílo. zákonné a budeme hlasovati proti. (Výborně! - Potlesk senátorů čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Böhr: Dalším řečníkem je pan sen. Petor. Dávám mu slovo.

Sen. Petor: Vážený senát! Odhlasovaním zákona o organizácii politickej správy a o voľbách zemských a okresných zastupiteľstiev sa slovenský ľud vydáva do driapov náčelníkov, četníkov a polície. Tieto zákony sú len pokračovaním hrdúsenia slobody pracujúceho ľudu v Československu dnešnou česko-nemecko-maďarsko-slovenskou kapitalistickou vládou.

Po všeobecnom snížení mzdy, po odbúraní slovenského priemyslu, po sanácii zkrachovaných bánk, po faktickom zrušení podpory v nezamestnanosti - lebo veď gentský systém nebol zavedený k podpore nezamestnaných, ale ku zničeniu triednych odborových organizácií po zákone na och ranu republiky, podľa ktorého buržoázia na každý prejav odporu proletariátu odpovedá kriminálom, po tlačovom zákone, po zákone o terore, po zavedení agrárnych ciel, po odhlasovaní kongruy, po zničení posledných zbytkov obecnej samosprávy zákonom o finančnom hospodárstve obcí, po jazykovom nariadení, ktorým sú chudobní príslušníci menšinových národností vydaní na pospas byrokratickému týraniu a šikánom, (Předsednictví převzal místopředseda dr Krčméry.) po odobratí volebného práva vojakom, po zavedení daň ovej reformy, slovom, po celej hrbe násilníckych a diktátorských opatrení, spútavajúcich pracujúci ľud na rukách i nohách a zapchávajúcich ústa, aby ani protestovať nemohol proti panským zločinom, po upevnení a zdokonalení policajného a militaristického aparátu, po predĺžení vojenskej služobnej doby, po znížení žoldu vojakom, po utužení prušiackeho režimu v československej armáde, po zvýšení výdavkov na zbrojenie, po celej tejto dlhej reťazi surových, bezočivých, pracujúci ľud Československa hospodársky, sociálne, politicky a národnostne naprosto zotročujúcich opatreniach robí zjednotená buržoázia ďalší významný krok, t. zv. reformu verejnej správy.

Reforma verejnej správy vo svojom celku má odstrániť posledné zbytky samosprávy vôbec, má suspendovať de facto všetky ústavne zákony, má byrokrata spraviť pánom nad slobodou a majetkom občanov, má pracujúci ľud pozbaviť akýchkoľvek skutočnostných politických práv, má utužiť národnostný útlak v tomto štáte, slovom, má legalizovať režim pendrekov, kriminálov a byrokratickej svojvôle. To nie je nijaká fráza, to je strašná skutočnosť. Uvediem tu len niekoľko najcharakteristickejších ukážok z predlohy prejednávanej práve teraz v senáte, aby bolo každému jasné, že ide o vyložený atentát kapitalistov na chudobu.

Naprostú diktatúru byrokracie vo všetkom verejnom živote si kapitalisti zaisťujú medzi iným tiež i tým, že ¹/₃ členov krajinských a okresných zastupiteľstiev má byť vládou vymenovaná, že vo finančných komisiách má byť vládou nakomandovaná dokonca polovica členov, že predsedovia okresných a mestských zastupiteľstiev budú vládou dosadení a jej zodpovední úradníci, že títo byrokrati budú mať právo suspendovať všetky uznesenia zastupiteľstiev, vylučovať i volených členov, nad ktorými budú ma ť dokonca i trestnú právomoc.

Volení zástupcovia majú byť iba bezmocnými figúrami, zakrývajúcimi zle nahotu vyloženej buržoáznej a byrokratickej diktatúry. Vracajú sa časy, keď grófov hajdúch s lieskovicou naháňal vidiecku chudobu do roboty a vymáhal dane, už nechybuje iné, len dereš.

K tomuto všetkému dopomohli soc. patrioti už v roku 1920, keď hlasovali za zákon o župnom zriadení, dľa ktorého má vláda právo tiež vymenovať svojich špicľov do župného zastupiteľstva, čo i v každej župe na Slovensku urobila a menovala tiež len svojich príslušníkov, ako soc. demokratov, nár. socialistov. agrárnikov a národných demokratov

To isté robia dnes slovenskí ľuďáci. V ten čas sa títo proti tomuto zákonu zubami, nechtami bránili, dnes im je to zrazu dobré. Páni z ľudovej strany pri posledných voľbách do Národného zhromaždenia sľubovali ľudu hory - doly. Dnes mu chystajú na miesto autonómie dereš, na miesto chleba olovo, na miesto práce pelendreky a na miesto slobody žaláre. (Sen. Bobula: Komunisté slibovali toto všecko po čas voleb!) Vy to robíte zrovna tak, nehovorte. Sľubovali ste všetko možné a teraz zavádzate také veci pre slovenský ľud.

To všetko robia nie za záujmy slovenského ľudu, ale len za svoje vlastné záujmy, ako za sanovanie Ružomberskej banky, za cirkevné majetky a za kongruu.

Slovenskí ľuďáci už dávno ťahajú káru vládnu, v ktorej majú dvoch slovenských ministrov, ale za to sa ďalej vesele zatvárajú, alebo do cudziny vyvážajú podniky. Dnes sa znova chystá vláda spáchať jeden veľký zločin na slovenskom pracujúcom ľude a to tým, že zamýšľa zatvoriť kremnickú mincovňu, ktorá jestvuje už vyše 600 rokov. Starému Uhorsku táto mincovňa v každom ohľade vyhovovala ba i susedným štátom razila mince. A zrazu tato mincovňa nevyhovuje, ale Československej republike.

Keď by zástupcovia ľudovej strany opravdu chceli pomáhať slovenskému pracujúcemu ľudu, tak by nepripustili to, že by sa táto mincovňa zrušila, ba by sa postarali i o to, aby na miesto 5.952 textilných robotníkov na Slovensku dostali prácu i ostatných 11.000. Lebo veď na Slovensku v tomto priemysle pracovalo spolu 16.952 textilných robotníkov. V baníctve z 12.000 robotníkov pracuje dnes len 3.715. V železiarskom priemysle bolo asi 15.000 robotníkov prepustené. V sklárskom priemysle ešte v r. 1919 pracovalo 3.500 robotníkov, dnes ani nie celých 500. V chemickom priemysle so 6.000 robotníkov pracuje len 3.000.

Bratislavské závody boly tiež čiastočne demontované, tisíce robotníkov vyhodené z práce. Všeobecne viac ako 50% celého robotníctva na Slovensku je bez práce, bez žiadnych zárobkov. V zápalkárskom priemysle by malo pracovať asi 3.000 robotníkov, teraz ich pracuje len asi 1.500. Takto vypadá tá sloboda Slovenska.

Pred mesiacom som dostal jeden dopis z Ratkovej od jedného občana, ktorý sa ponosoval, akým spôsobom tam u nich obecný notár narába z občanmi, ačkoľvek ešte ten zákon samosprávy ani nevstúpil v platnosť a už tak drze zaobchodí s tamojšími obyvateľmi. A ďalej píše, že notár tvrdí, že župný úrad v Lipt. Sv. Mikuláši takéto nariadenie vydal. Podľa tohoto údajne musí sa ten, koho násilne naverbujú, podrobiť vojenskej disciplíne, musí na ulici, keď potká komandanta, salutovať, keď sa chce vyhnúť tomu, aby ho tento ťneštelovalŤ a nenadiktoval mu 100 Kč pokuty alebo 5 dní basy. Obecné zastupiteľstvo vydalo nariadenie, že každý občan, ktorý obýva jednu izbu, musí platiť 5 Kč na hasičov, nevynímajúc ani tých občanov, ktorí boli do hasičského zboru násilne zverbovaní. Teda proletár chráň majetok buržujov a plať mimo toho na výdavky pre hasičské rekvizity. Zaujímavé je, že údajne existuje župné nariadenie, dľa ktorého ten, kto by sa chcel vykúpiť z hasičskej povinnosti, musí platiť zvláštnu daň. A zaujímavé je ďalej pri tom, že túto daň nemusí platiť na príklad boháč, ktorý je veľmi korpulentný. Toho vysuperujú, poneváč nie je schopný službu konať, ale pre tých pár korún, ktoré potom má platiť, každý z nich hľadí, aby bol uznaný za neschopného, čo sa mu ľahko podarí. Pán komandant a hlavný slúžny z Revúce a Jelšavy pozvali si nedávno svojich kamarátov k hostine a dali si 150 obedov. A to bolo už vopred z tých 5korunových príspevkov na hasičské rekvizity. Pri tomto spoločnom obede riekol okresný náčelník, že nariadenie, ako ho notár vydal, je správné a kto sa tomu nepodrobí, bude trestaný, o to sa on už postará. A tak nedávno bola asentýrka, pri ktorej bolo 32 proletárov odobraných za hasičov. Ľudia sú s tým nespokojní, šomrú, ale nevedia si dať rady, lebo nepoznajú štatúty. Notár s týmto fígľom chce docieliť, aby ľudia nemohli sa organizovať do komunistickej strany. On ich chce každú nedeľu svolať, drezírovať, preháňať, nechať si po ulici salutovať, aby nemali času na politizovanie. Začiatok je teraz urobený, 32 obetí už má, ale v krátkom čase chce všetkých proletárov okolia pochytať a vydrezírovať na štátotvorných hasičov a fašistov.

Vážení pánovia! Ja som bol pred niekoľko dňami v Lipt. Sv. Mikuláši a zistil som nasledujúce: ťPredvolaní, ktorým pán N. N., obyvateľ ratkovský, vo zmysle §u 8 župného poťažne obecného požiaro-policajného štatútu sa týmto predvoláva na deň 15. mája v nedeľu po poludní o tretej hodine do veľkej dvorany obecného domu v Ratkovej ku asentírke povinných hasičov. Nedostavenie sa ku asentírke trestá sa okresným úradom vo zmysle §u 95 toho istého štatútu peňažitou pokutou do 100 Kč a zatvorením do 5 dní sahajúcim.V Ratkovej dňa 9. mája 1927.Ť

Notár tuná podpísaný nedá sa prečítať. Ja som sa presvedčil, ako je tam v tom štatúte, ako § 8 hovorí: Môže byť hasičom, ale nemusí byť. A tu ten notár hneď vyhradil a vyhrádza, že ono to takto stojí. Tuná 95 § je tiež a tam stojí, ale nie že kto nechce byť hasičom; ale to platí pre tých, ktorí nesmejú držať doma prach výbušný, ekrazit, alebo dynamit. nesmie sa žiarový popel vysypať na smetisko atď. A pán notár, ešte nevstúpil ten zákon v platnosť, a už takými fígľami ľud chce trestať na 100 Kč, alebo 5 dní do áreštu, keď nechce mať dobrú vôľu, aby sa hlásil tam, alebo aby sa dal asentírovať za hasiča.

My vieme, že tieto opatrenia sú potrebné vládnej buržoázii v Československu na to, aby upevnila jej zahraničných reakcionárskych spojencov a tak mohla v jeden pekný deň vohnať československé obyvateľstvo do novej vojny proti jedinému proletárskemu štátu, proti Sväzu Sovjetských Republík. To sa im ale nepodarí, lebo proletariát tak československý, ako i iných štátov stojí a bude pevne stáť na ochrane tohoto. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Slávny senát! Prerušujem schôdzu na 30 minút.

Schůze přerušena ve 13 hodin 28 minut.

Schůze opět zahájena ve 14 hod. 25 min.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.

Ke slovu je přihlášen pan sen. Pánek. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Pánek: Slavný senáte! O předloze nechci mluviti s věcného hlediska. Předloha byla zde již důkladně prodebatována a mám také za to, že bylo již o ní hodně psáno. Můžeme směle říci, že existuje celá literatura. Nemělo by to tedy smyslu, abych o ní mluvil podrobně, ale co chci říci, je, že každé lidské dílo, tudíž i tato předloha, má svoje vlastnosti dobré i špatné, má svoje stránky světlé i stinné. Je-li těch nedostatků a závad, jak jsme zde slyšeli. o něco více snad nežli předností - a přednosti má nesporně také - je to jistě výsledkem dnešní politické konstelace a přirozeně spočívá to také v povaze věci samé.

Není to snad jen u nás, kdy reforma správy činila. činí a bude ještě dlouho činiti veliké obtíže. Je to takřka ve všech státech, zejména ve státech, kde se sahá k reformě, a jestliže panem referentem dr Procházkou bylo zde vzpomenuto Francie, pak nesmíme zapomínati, že ve Francii vybudoval, vlastně dobudoval reformu správy veliký Napoleon, který nebyl jenom znamenitým vojevůdcem, nýbrž také znamenitým administrátorem. My v republice ovšem veliké Napoleony nemáme. A také si vzpomeňme dobře na Rakousko. Tam reforma politické správy byla předmětem úvah po celé desítky let a nebyli to snad jenom byrokrati, kteří na ní snad tehdy pracovali, byli to odborníci mimo byrokratický stav, mimo úředníky. A kam jsme dospěli? Vždycky se komise sestavila, snesla se celá literatura a materiál, ale k reformě nedošlo.

O té věci hovořit podrobně, jsou-li tam nedostatky nebo závady, bylo by zbytečno a mám za to, že by to neprospělo věci, poněvadž věc je rozhodnuta, vláda a dnešní většina věc prostě odhlasují, reforma bude zákonem a také vláda a většina budou za ni odpovědny.

Chci však poukázati na velmi důležitého činitele, o němž zde bylo velmi málo mluveno, a když bylo mluveno, vždy spíše ve smyslu posměšném, pochybném, totiž o těch, kteří budou tento zákon uváděti v život, o úřednictvu jak státním, tak samosprávném. Mám za to, že slavný senát mi přizná, že sebe lepší zákon v rukou špatné byrokracie je zákonem špatným. Nejlepším dokladem toho jest léčebné pojištění státních zaměstnanců. Zákon jest vzorný, ale špatně se provádí. A tak je tomu se zákonem špatným. Provádí-li zákon, i když má četné nedostatky, dobrá byrokracie, může býti zákonem dobrým. A tak bude i pokud se týče reformy správy. Do.jakých rukou se dostane a jak bude uveden do života, o to půjde. A to jsem velmi nelibě nesl, jestliže právě v prvé schůzi, když jsme začali hovořiti o reformě správy, se mluvilo tak trochu potupným způsobem o našem úřednictvu. Nechci dělati jeho advokáta, jsem sám úředníkem a snad by to nebylo ani dosti správné. Nerad jsem to slyšel, jestliže právě zde v senátě, kde máme přece na věci pohlížeti poněkud jinak, než v poslanecké sněmovně, neuvědomujeme si dostatečně, co znamená úřednictvo pro demokratický stát, že si toho dobře nejsme vědomi, že stále pohlížíme na úřednictvo jako na nějaký nepřátelský živel a přece dobře víme, že žádný stát, ať má formu jakou chce, bez úřednictva se obejíti nemůže, že úřednictvo jest pilířem státu. Nerad bych, abychom zde stavili v naší demokratické republice umělé příkopy mezi lid a úřednictvo. Nezapomínejme, že mánie docela jiné úřednictvo, než mělo Rakousko. Nemáme žádné šlechtice úředníky. U nás netvoříme žádné úřednické dynastie, jako to bylo v Rakousku. To jsou lidé z naší krve, z našeho masa! (Sen. Šturc: Systém je stejný, žádný rozdíl není!) Já k tomu, pane kolego, dojdu. Jestliže jsme převzali úřednictvo, vy jste se za to velmi přimlouvali, a když jsme propouštěli některé úředníky, kteří nekonali svou povinnost, tak jste proti tomu nejvíce brojili. Tak vidíte, jestliže jsme převzali - a neupírám to - z velké části rakouskou byrokracii, já bych si přál viděti, kde byste vzali tu novou byrokracii. Buďme rádi, že jsme ji měli a že nám udržela naši administrativu, a to v nejtěžší chvíli, za což jsme jí vděční.

Máme ve zvyku dívati se na naše úřednictvo rakouskými brýlemi. Co se vychovávalo po celá desetiletí a staletí, to se dá těžko v několika letech převrátiti. To si musíme teprve vychovávati, znovu vybudovati a pak teprve ta příští generace bude jinou a budeme míti také jinou byrokracii, ale teď, prosím, musíme se přece spřáteliti s tím, co tu je, a musíme hleděti napraviti to, co snad je špatného. Neříkám, že ji máme nejvzornější, ačkoli se můžeme směle pochlubiti s naší byrokracií před celým světem. Mezi jinými vrstvami jsou také lidé jednotlivci nehodní, kteří nejsou dobře na svém místě, nekonají svých povinností, a také v úřednickém stavu setkáváme se s takovými jednotlivci, ale nebylo by správné a spravedlivé, abychom odsuzovali celý stav.

Za monarchie byly poměry trochu jiné. Za monarchie úředník byl faktickým nástrojem cizí vůle, byl nástrojem šlechty, dynastie a měl docela jiné poslání. Ale v demokratickém státě, v demokratické republice, komu má sloužiti a komu slouží? Lidu, z něhož pochází veškerá moc ve státě, jak to řekl náš president, a byrokracie to je součást také té lidovlády, součást toho lidu. Přirozeně, že úřednictvo rakouské bylo jinak orientováno, mělo jiné tradice a že si musíme teprve vytvořiti novou tradici orientaci a že to tak v těch masách tak snadno nejde a tak rychle to nejde, to přece každý poctivý uzná.

Také jsem slyšel zde stesky, jak u nás se snad těžkopádně úřaduje, že snad naše administrativa pokulhává, není na svém místě. Prosím, což pak jsme tak nespravedliví, abychom neuznali, co všecko dnes tomu úřednictvu té státní správě ukládáme. Jen si vezměte Sbírku zákonů a nařízení z každého roku. To jsou takové knihy a tomu všemu, co my zde odhlasujeme, musí ta byrokracie dáti život a musí to stráviti a musí to udělati prostě stravitelným také tomu lidu. My to zde snad odhlasujeme, projednáme, ale pak je tomu úředníku uložena povinnost, aby to udělal prostě stravitelným, a vidíte dobře, jaké ty mnohé zákon v popřevratové vypadaly. To byly mnohdy rébusy a ty rébusy měli řešiti úředníci.

Jak jinak tomu bylo za Rakouska, kde dříve, nežli došlo k nějaké reformě nebo zákonnému opatření, trvalo to velmi dlouho a velmi pečlivě a bedlivě bylo vše projednáno, a u nás to přímo sypeme z rukávu. Snad to musí býti, vždyť se teprve stát rodí, potřebuje své vlastní zákonodárství, musí učiniti svá vlastní opatření. Tedy nemůžeme se diviti, jestli tu a tam to zákonodárství pokulhává, že to musí pokulhávati i v administrativě. Tedy vždy spravedlivě mluviti. Nezastávám se jednotlivců, kteří jsou nehodni, ale rozhodně nebylo by správné, a zejména pro nás, jimž jde o demokracii ve státě, abychom si odpuzovali úřednictvo a dostávali je do tábora, kde bychom si nepřáli je míti.

Nebylo by konečně také divu, kdyby snad u nás naši státní zaměstnanci ztráceli ambice, a kdyby se snad uvolnila kázeň v úřadech. Vždyť také nesmíme zapomínati, jak se vůči těm zaměstnancům chováme. To také potom nesmíme pouštěti s mysli a zřetele, to je to nejhlavnější. Chci-li míti dobrou, spolehlivou, správnou administrativu, musím míti také dobré a spolehlivé úřednictvo, ale musím se také postarati o to, aby bylo dobře hmotně zabezpečeno, a toho tu není.

Víte, co jsme všecko dělali během posledních let, co jsme se jenom s těchto míst naslibovali tomu úřednictvu, ale, bohužel, když jsme měli dojíti pak k činům, ty činy vypadaly velmi bledě.

Zase musím vzpomenouti platového zákona a jistě mně nikdo nevytkne, že bych kdy byl dělal demagogii po této stránce. Vždycky jsem říkal a nejenom zde, ale všude. když jsem byl pohromadě se státními zaměstnanci, že přirozeně státní zaměstnanci nemohou dostati od Československé republiky tolik, co dostávali od bohatého předválečného Rakouska, když nemělo dluhů. My si jenom namlouváme, že jsme vítězným státem, vyhráli jsme vojnu sice politicky, ale hospodářsky neseme všecky důsledky z poražení Rakouska. Nemůžeme úředníky, svoji administrativu platiti tak, jako je mohlo platiti Rakousko, ačkoli přece mezi tou platovou úpravou za Rakouska a v Československé republice ten rozdíl není tak značný. To jsem dovedl všecko těm státním zaměstnancům říci, ale bohužel neříká se to, a to byla chyba, že jsme si vychovávali, řekl bych, k takové věčné nespokojenosti to nejdůležitější ve státě, to jest státní zaměstnance.

O platovém zákoně nebudu hovořiti, ale budu mluviti o jeho koruně, která mu má býti posazena, to jest, chci mluviti o systemisaci míst. Já myslím, že už tak pomalu bychom se měli všichni, kdo se zabýváme otázkami státně zaměstnaneckými, v pravém slova smyslu rdíti, že za rok jsme této otázky nevyřešili, ač před rokem, právě před rokem jsme ji vyřešili platovým zákonem a slíbili, že v dohledné době - měli jsme za to, že to bude na pod zim - vyřešíme to, po čem touží celá řada zaměstnanců, že když jsme degradovali o celou stupnici ty, kteří vykonávají odpovědnou službu, že dostanou se o platovou stupnici výš. Jest už na čase, abychom ukončili tuto strašnou nejistotu, kdy státní zaměstnanec neví, na čem je a jak se s jeho existencí naloží. Pak chcete, aby měl ambice, aby pracoval bezstarostně a klidně. Říkal jsem: Ukončete tu nejistotu, ať se přestane v kancelářích mluvit o systemisaci, o těchto otázkách, ať se mohou zaměstnanci konečně věnovat bezstarostně svému povolání, ať mohou vyhovovati občanstvu. Mám za to, že nikdo nebude proti tomu, aby úředník byl disciplinován, po případě zbaven existence, když nebude dbát zákonů a svých povinností. Ale systemisace je dodnes stále ještě neproniknutelným tajemstvím. Jen, prosím, musím poukázati na jednu věc, která je jistě charakteristická. Nedávno jsme četli v denním tisku, že se dostavila k panu presidentu republiky deputace důstojníků, tuším v čele s panem ministrem národní obrany, a že mu přednesla své prosby ohledně systemisace míst. Já to pokládám za zcela správné, že se obracejí důstojníci na svého nejvyššího velitele. když jsme jim odňali volební právo, už nemohou choditi k nám, už nemohou míti s námi, s parlamentem, kontakt, už musí vyhledávat nejvyššího ústavního činitele. No, a teď jak je to s úřednictvem státním? Ke komu má jíti? Má jíti také k nejvyšší hlavě státu, k presidentu republiky? Já nevím, jestli by kancelář pana presidenta v této věci byla tak benevolentní, jako byla. když se jednalo o důstojníky, vždyť úřednictvo, zaměstnanci, tím úřednictvem myslím i zřízence, se nemohou dostati ani k panu ministerskému předsedovi, když se jedná o systemisaci míst. A když přijdou ke svým resortním ministrům, oni řeknou: Prosím, my nic nevíme. Kdo ví, co se děje se systemisací? A k nám, k parlamentu, k tomu druhému ústavnímu činiteli, k nám, co by to znamenalo, aby šli k nám, aby se obrátili na parlament? My nevíme také nic. Když nevědí ministři, nevíme také nic a tážeme se jeden druhého. Snad už to páni ministři vědí, nebo budou vědět, snad je to otázka několika hodin, ale jistě je to charakteristické, je to charakteristické pro naše poměry, jak hluboko poklesl parlament ve svých právech. Na to chci poukázati, jak hluboko poklesl parlament. Já mohu říci, pokud mé zkušenosti sahají, že cosi podobného v Rakousku nebylo možné, aby parlament a členové parlamentu byli briskováni, jako se to děje u nás po této stránce. Snad máme také mnoho viny. Já jsem již naznačil, že jsme nedovedli zachovati správnou míru vůči úřednictvu. Snad to tak musí býti. Snad by se zde našly omluvy. Často také ty výjevy a výstupy v parlamentu, v posl. sněmovně - v senátu je to výjimkou - ovšem nenasvědčují, že by nám šlo o to, abychom skutečně zachovali si důstojnost a vážnost parlamentního sboru. Nedivme se, jestliže potom snad byrokracie se na nás dívá trochu s patra. To bych si přál, abychom změnili ve prospěch parlamentního života, jeho význam a jeho důstojnosti.

A nyní mi dovolte, abych také pohovořil o těch, kteří budou tento zákon prováděti - a to je to nejdůležitější - jimž ukládáme tento veliký úkol, poněvadž přirozeně budou musiti jej prováděti oni, budou musiti do něho vlíti život a teprve podle toho pak budeme moci usuzovati, je-li to zákon dobrý nebo špatný. Těm musíme věnovati pozornost. Bohužel nestalo se to v takové míře, jak by si jistě tento činitel hlavně v tomto zákoně zasluhoval. Jde, jak jsem naznačil, o 2 druhy zaměstnanců, o státní, kteří budou účastni na správě a také o druhé, to je o úředníky samosprávné. Jest jisto, že pokud se týče úřednictva samosprávného a zaměstnanců samosprávních, panoval od roku 1919 naprostý chaos, naprostá nejistota právní po každé stránce. Každá obec řešila otázku svých zaměstnanců jinak, i každý okres a každá země. Zde je jistě jakýsi pokus a musí dojíti k tomu, aby nastala jistá unifikace. My jsme ve třech zvláštních zákonech ukládali parifikaci, tedy unifikaci platů zaměstnanců státních nebo samosprávních se zaměstnanci obecními. My jsme v každém tom zákoně, v zákoně čís. 495, 394 a v platovém zákoně čís. 103, ukládali obcím a okresům, tedy samosprávným svazkům, že platy jejich zaměstnanců nesmějí přesahovati míru práv a požitků zaměstnanců státních. Ale nevydali jsme posud žádné směrnice a tak se stalo, že některé okresy to provedly, někde to neprovedly, ač území bylo totéž. Každý si vykládal, vzhledem k tomu, že nebylo žádných směrnic, ustanovení těchto zákonů, kde se jednalo o parifikaci, podle svého způsobu a někde to vůbec dodnes neprovedli. Jak jsem naznačil, zde existovala a existuje dosud právní nejistota. A jakým drakonickým způsobem si počínaly některé okresy. Poukazuji na českobudějovický okres, kde se prostě podle restrikčního zákona propustili zaměstnanci, ač měli nárok na plnou pensi. Propustili také dva zaměstnance, kteří potom ovšem naším prostřednictvím obrátili se k nejvyššímu správnímu soudu, ti vyhráli, ale zatím umřeli. Umřeli z bídy. Musili jsme je podporovati, poněvadž neměli žádných finančních prostředků. Tedy je třeba, aby zde byly vybudovány směrnice, podle nichž by nastala parifikace u úřednictva samosprávního a státního. Tyto směrnice měla vy pracovati ona komise, která vypracovala platový zákon. Bohužel, tato komise neměla času, aby se mohla zabývati těmito otázkami, poněvadž jí byly ukládány úkoly jiné. Měla pracovati na služebním řádu železničářů, pošťáků, na systemisaci míst a přirozeně nemohla vypracovati tyto směrnice. Teprve teď snad budou vydány, musejí býti vydány, je to nezbytná věc, ale posud se tak nestalo. Proto Svaz českých měst, samosprávných svazků, vypracoval tyto směrnice sám, když se vláda k tomu neměla, a předložil je jednotlivým okresům a obcím při unifikaci, anebo při provádění známých zákonů, zejména §u 210 zákona, čís. 103. Ale správa to zakázala, že je to soukromý podnik a že vydá směrnice sama.

Je tedy třeba, aby se to již stalo, zejména proto, poněvadž § 10 zákona o finančním hospodaření samosprávných svazků praví výslovně, že odejme příděly oněm samosprávným obcím, okresům i zemím, které by neprovedly unifikaci svých zaměstnanců se zaměstnanci státními, pokud se týče požitků. Na jedné straně se ukládá a hrozí, na druhé straně se nikdo nestará o to, aby se vydalo prováděcí nařízení, podle kterého se tak státi má.

Přirozeně, že směrnice pro kvalifikaci musejí býti vypracovány tak, aby přihlížely k tomu stavu, jak tu dnes je a jak byly vytvořeny zákony čís. 443 a 444. Musíme přihlížeti přirozeně k zvláštnosti autonomní služby. Samosprávná služba je poněkud odchylná od služby státní, to je nesporná věc. Jistě že je po mnohé stránce významnější a důležitější, neříkám vždy a všude, ale je jistě důležitější a obtížnější vzhledem k těm různým poměrům, které panují v obci, okresu, a k tomu, že státní zaměstnanec má jenom jednoho pána, kdežto správní úředník těch pánů má mnoho a nota bene, ještě se mu mění volbou; je na př. nové zastupitelstvo a pod. Jisto je, že jeho služba jest choulostivější a delikátnější a také jistě důležitější a odpovědnější. Proto bude třeba, aby se přihlíželo v těch směrnicích k danému stavu a zejména stavu vyvolanému zákony čís. 443 a 444, aby i specielně na př. některé výhody, jichž se dostalo samosprávným úřadům v důsledcích těchto citovaných zákonů, byly pro budoucnost zachovány.

Samo sebou se rozumí, že různá ustanovení musejí zůstati v platnosti, zejména pokud se týče jednoroční provisorní doby. Platovým zákonem jsme stanovili různou čekací dobu pro úředníka a pro jeho definitivní ustanovení. Stanovili jsme tří-, čtyř- a šestiletou čekací dobu, kdežto zákony čís. 443 a 444 mají na mysli pouze jen provisorní jednoroční služební dobu, která musí býti zachována, poněvadž ustanovení těchto zákonů nebylo nikdy zrušeno. Samo sebou se rozumí, že v těch směrnicích musí býti zachováno právo ustanovování úředníků, právo obcí a okresů stanoviti systemisaci míst a v jakém oboru služby se mají tato místa zříditi. Poněvadž však ustanovení těchto zákonů čís. 443 a 444 jsou velmi nejasná a nedostatečná po mnohé stránce - to byly popřevratové zákony - přirozeně je třeba, aby směrnice, jež budou nyní vydány a na nichž se teď pracuje a které už měly býti vydány, obsahovaly aspoň ustanovení taková, jako platový zákon. Především je třeba, aby také obecní úředníci, a stejně také zřízenci byli roztříděni v příslušné platové stupnice, resp. služební třídy, tedy ve čtyři služební třídy u úřednictva, podle povahy služby a podle předepsaného předběžného vzdělání. Nemohu se zde přimlouvati snad za to, co se tu a tam v obcích nebo v okresích stalo, že úředníci bez příslušného předběžného vzdělání dostali se na místa; ale pokud se na ta místa dostali, ať tam zůstanou. Nechci aby jejich nabytá práva nějakým způsobem se jim odejímala, ale pro futuro musíme zavésti určitý právní stav, určitou jistotu.

Pak je také třeba, aby v těch směrnicích, které budou vydány, roztřídění zaměstnanectva nestalo se jen do těch služebních tříd, ale aby bylo zřízeno oněch 7 platových stupnic tak, jak je stanoví zákon platový, a při tom přirozeně musí se přihlížeti k obtížnosti služby a k zvláštnímu významu samosprávné služby, o které jsem hovořil, která je nesmírná, již podle toho, jak ten zákon jest sám o sobě choulostivým dílem, aby se přihlíželo také k tomu. aby samosprávný zaměstnanec vzhledem k této své službě a vzhledem k tomu, že nepožívá určitých výhod, jako zaměstnanec státní, rychleji postupoval, aby se mu zabezpečil rychlejší postup jmenováním, aby se mu zabezpečilo rychlejší dosažení jeho základního platu a pod.

Samo sebou se rozumí, že ostatní ustanovení platového zákona také musejí býti recipována v těch směrnicích, jež budou vydány. Bude se musiti přihlížeti k tomu, aby § 6 platového zákona, týkající se možnosti ustanovení úředníka pouze na systemisované místo, s příslušnými dalšími ustanoveními byl přijat také pro obce a okresy v plném rozsahu, jak to odpovídá dosud platným zákonům a také i zvyklosti. Stejně se musí recipovati i §§ 7 až 9, které pojednávají o ustanoveních, o čekatelích, čekatelské době, o čekatelském platu, o ustanovení čekatele úředníkem, avšak s tou odchylkou, jak jsem naznačil, že se může jednati pouze jen o jednoroční provisorní služební dobu a ne snad o tří neb čtyřletou, jak je to v platovém zákoně, vzhledem k tomu, že jsme nerušili zákony čís. 443, 444, dále také i § 10 ohledně složek služebních platů úřednických, tedy jejich rozvrstvení na základní služné, na činovné, funkční přídavky a konečně i na dětské příspěvky nebo t. zv. výchovné. Tedy to všechno musí býti pojato do příštích směrnic, a stejně také ustanovení §u 14 o prvém a opětném ustanovení úředníkem, dále §u 15 o zvýšení služného, o odbytném, o povýšení, o postupu do vyšší služební třídy

Je celá řada těchto ustanovení, jež musí býti převzata, aby prostě nastala skutečně unifikace, abychom neměli dvojí druh úřednictva a zaměstnanectva, jak jsme měli až dosud, totiž těch druhů bylo více, poněvadž každá obec, každý okres platil své zaměstnance jinak. Samozřejmě, že také do příštích směrnic musí býti pojaty §§ 19 a 20 o kvalifikaci a služebním pořadí a o úředních titulech. Abych nezapomněl, úřední tituly budou současně také se systemisací míst vyhlášeny. Pokud jsem informován, mohu říci jen tolik, že služební tituly snad budou tentokráte vyhovovati, poněvadž budou skutečně jednoduché. Budou dvojího druhu: služební tituly úřední a služební tituly funkční. Konečně tedy bude to, po čem jsme vždycky toužili a volali, aby se hned vědělo, ve které služební třídě, ve které platové stupnici úředník je. Nyní jsme měli v pravém slova smyslu titulový chaos. To se odstraní a přejeme si, aby to bylo zavedeno ve stejném smyslu také pro úřednictvo samosprávné. Také ohledně dovolené je nutno, aby zavládly stejné poměry, jako u úřednictva státního, tedy nejmenší míra dovolené a pod. Tolik ohledně úřednictva.

A nyní přejdu ke stavu, který byl nejvíce zanedbáván až posud, to jsou zřízenci samosprávní. Samo sebou se rozumí, že zde musíme rozlišovati velké obce a malé obce. Je přirozená věc, že ve velkých obcích mají býti zřízenci stejně odměňováni jako zřízenci státní. Jestliže provádíme naprostou unifikaci úředníků samosprávných s úředníky státními není a nebylo by na místě, abychom dělali dvojí loket pro zřízence. Znovu zdůrazňuji, že je to možno, pokud se týká obcí velkých. Pokud se týče obcí menších, je přece samozřejmo, že nemůžeme jim dávati takové platy a nemůžeme to ukládati obcím, poněvadž přirážky by byly příliš veliké, aby snad měli stejné požitky jako mají zaměstnanci státní, Ale požitky, které mají dnes, jsou naprosto nedostatečné. To nejsou ani požitky minimální, to není ani existenční minimum, to jde hluboko v některých obcích pod existenční minimum. To se musí také upraviti, ovšem zvláštním zákonem, poněvadž zákon z r. 1919 nevyhovuje.

Žádali jsme již několikráte o opravu tohoto zákona. Bohužel, naráží to vždy na finanční obtíže. Já to chápu v obcích. Nyní, když dáváme do pořádku finanční hospodářství v obcích, musíme se v prvé řadě postarati o tu miniaturní administrativu, totiž o vykonavatele administrativy, o zřízence, a musíme jim dáti tolik, aby mohli býti živi, když již ne nic jiného.

Teď ještě nutno promluviti o jedné velmi bolestivé otázce. Bylo o tom již hovořeno častokráte, bohužel, nedošlo dosud k jejímu vyřízení. Je to otázka cestářů. Nedávno jsme zde projednávali silniční fond. Uznáváme a uznává se všeobecně, i zde jsme byli stejného mínění, oposice i vládní většina. že máme silnice v nepořádku a že je třeba radikální nápravy. Ale zapomněli jsme zase na ty, kteří musí udržovati silnice v pořádku. Zapomínáme na ty lidi, jimž svěřujeme správu silnic - jsou to cestáři. Je dvojí druh cestářů. Jsou cestáři státní a okresní. Snad to nyní splyne, když má splynouti správa. Zavádíme-li jednotnou kolej pro správu, tedy nenahlížím, proč bychom neměli také zaváděti jednotnou kolej pokud se týče zaměstnanců a cestářů a proč bychom měli míti dvojí druh cestářů, státních a okresních. Ale, i když máme na mysli cestáře státní, i těmto se stala velká křivda, poněvadž cestáři státní nikdy nebyli postaveni na roveň zřízencům státním. Měli menší platy, ač jsme jim svěřili majetek na té silnici, ač jsme jim svěřili správu důležitých komunikačních prostředků. Tento cestář nebyl ani tak placen jako nejposlednější zřízenec někde v úřadě. On neměl ani tolik platových stupnic jako nejposlednější zřízenec. Myslím, že se to nyní také změní, a to ve prospěch jejich. Zase zde nehoruji pro to, aby snad měli naprostou paritu se všemi státními zřízenci, aby se dostali až do prvé platové stupnice, to ne. Ale dejte státnímu cestáři to, co má nejposlednější zřízenec, nic více.

Pokud se týče okresních cestářů, to už je skutečně velice bolestná věc, poněvadž zákon z r. 1919, čís. 17 ze 17. prosince vůbec nevyhovuje. Zde veliké procento okresů neprovedlo zákon o okresních cestářích, poněvadž k tomu zákonem nebyly povinny, a proto ve velkém procentu okresní cestáři nejsou vůbec ani zřízenci okresními, nýbrž prostými nádeníky. Pak chtějte, abyste měli v pořádku okresní silnice. Přál bych si také, aby se tyto poměry zlepšily. Přijdeme s příslušnými resolucemi a uvidíme tedy, zda ohledně zřízenců v malých obcích, ohledně okresních cestářů máme pochopení, máme-li, prosím, na silniční fond. To znamená peníze, uznávám, ale něco se tu musí státi. Co by bylo platno, kdybyste sebe více ukládali sociální pojišťovně, aby vám půjčovala peníze, a ani ta miliarda nebude mnoho znamenati, když ten, kdo to má prováděti, bude hmotně na tom tak špatně? To myslím, i když nechci apelovati na vaše srdce, na sociální stránku, ale čistě na stránku egoistickou, když vy chcete míti silnice v pořádku, postarejte se o to, aby ti. kdo je mají spravovati, byli lidsky placeni. O nic jiného neprosím.

Přirozeně. že v těch směrnicích, které mají býti vydány pro převod, pro tu parifikaci a unifikaci samosprávy se zaměstnanci státními, musí se přirozeně také přihlížeti k osobám učitelským. Tam, kde jsou ještě posud různé ústavy školní ve správě obcí, samo sebou se rozumí, že také musí nastati plná unifikace požitková i ostatních druhých práv s učitelskými osobami státními.