Jsou tam ale ještě jiné věci, na příklad v §u 4. Je přímo úžasné, že může někdo býti potrestán, kdo jest příčinou nějakého řízení, anebo kdo řízení protahuje anebo bez dostatečného odůvodnění nevyhoví úředním rozkazům. Pánové, zažádám dnes o nějaké povolení anebo koncesi anebo něco jiného, můj Bože, politické úřady zasahují již dnes tolik do všeho, že se tisíckráte ocitáme v situaci, že to musíme učiniti, ale dotyčný okresní úředník řekne: Co chceš míti, ty nás pokoušíš, ty podáváš žádost, děláš nám s tím jen práci, co je nám do toho? A dle tohoto paragrafu má právo mne trestati, místo aby mi dal výměr, že se mému podání vyhovuje čili nic. Dle všech těchto článků, a také dle jiných paragrafů, uvádím paragrafy 1, 5, 17, 30, 74 a 75, budou pány ve státě výhradně okresní hejtmani a zemský president se svým štábem. A oba budou zbožně vzhlížeti k bohu, který stojí nad nimi všemi, to jest pan ministr sám. Správu může si vláda, jak jsem již řekl, nařízením upraviti, může stanoviti hranice okresu a sídla úřadů dle libosti a obdrží mimo to ještě v jiných článcích policejní moc, která jde daleko za hranice starého Bachova Prügelpatentu. Zřízení okresních a zemských zastupitelstev jakož i výborů není po mém názoru ničím nežli balamucením, neboť o nějaké samosprávě nebo spolusprávě není více řeči. Prosím, aby se dalo pozor na to, že v článku 1, kde se stanoví kompetence politických úřadů, jest zmínka jen o ministerstvu vnitra a jemu podřízených politických úřadech, které ve svých obvodech vykonávají správu. Autonomní správa tedy nyní oficielně zmizela. Nikdo ji nevykonává; když se později uvádějí okresní a zemská zastupitelstva, pak jsou to právě poradní orgány, které se právě k nějakému účelu přibírají, které však nemají absolutně žádné kompetence. Tedy proti starému Rakousku, které tak bylo vykřičeno, poklesli jsme o veliký stupeň na zcela novou úroveň správy. (Výkřiky.) Tato okresní a zemská zastupitelstva jsou jen poradní sbory, jsou úplně dána do moci státních orgánů, které také mají plnou moc presidiální a v těchto korporacích dávají projednávati jen to, co se jim líbí. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Mohou také kdykoli zastaviti, co bylo usneseno, mohou celé zastupitelstvo poslati domů, a když se jim někdo nehodí, mohou ho také pro dobu schůze vyloučiti, ba nechat odvésti. Co se zde tvoří, není ani demokracie ani autonomie, nýbrž nejostřejší centralisace veškeré moci v rukou dočasné vlády, která bezpodmínečně vésti a zvrhnouti se musí v systém policejního státu a diktatury úřednictva. Myslím, že by si to také čeští pánové měli rozvážiti, neboť také jim může se jednou stát diktatura úřednictva nad lidem velice nepříjemnou. (Výkřiky.) Také u Čechů nesmí se zapomínati, že není vždy třeba vytyčovati hranice okresu z důvodů národnostních, jak to pánové jsou zvyklí činiti Němcům, lze také měniti hranice okresů z důvodů stranicko-politických při nějaké volbě, a nikdo nemůže věděti, jak hranice dopadne, aby na příklad plán nějaké strany byl překažen anebo podporován. Příkladů úřednické diktatury máme v dějinách dost, z nichž lze seznati, jak nebezpečnou může se státi úřednická diktatura pro lid. Projděte celé staré dějiny a tu vidíte, že to nebylo nic jiného nežli diktatura jedné kasty, neboť konečně stane se úřednictvo, bude-li míti takovouto moc, kastou pro sebe, která na sebe strhne vládu. A to znamená zlo a přináší s sebou nebezpečí, jakému stát vydávati nesmíme. Nejvíce a nejostřeji pocítíme zákon ovšem my sudetští Němci. Naše samospráva v obci a okrese jest jedinou protiváhou, jedinou ochranou, kterou máme proti hrozícímu počeštění. Staré Rakousko bylo tak pověstné, ale svým národům dalo tuto samosprávu v obci a okresech, ba v zemi Čechům jakožto dar, aby právě národy měly jistou ochranu proti tlaku se shora. Tehdy nemohli se úředníci státi všemohoucími, neboť tehdy byl tu císař, který vládl také ministrům a všem úředníkům; mohl je kdykoliv propustiti, když se mu zachtělo. Toho nyní již není, ministr je skutečným pánem, největším pánem, a dle tohoto zákona stane se vůbec neobmezeným pánem, neboť jest zodpovědný jen parlamentu. Jakých zkušeností jsme však zde nabyli, nepotřebuji teprve vykládati. (Výkřiky.) Nebude se obávati přílišného vměšování parlamentu. My Němci jsme již připraveni o své právo sebeurčení, kteréž my němečtí nacionálové budeme vždy žádati. Pravím, že musíme však také míti obecní a okresní samosprávu, sice bude nám nemožno zachovati německou tvářnost svého domova. Ale právě to jest po mém názoru smyslem celé reformy správy, proto jste také učinili, aby zmizelo Slezsko, jež bylo poslední samostatnou německou částí státu. Mohlo se udržeti, mohlo by se dnes právě tak dobře v samosprávě udržeti, ale muselo zmizeti jako oběť nového směru, který zamýšlí vytvořiti národní stát, ve kterém ovšem německá autonomie ani v nejmenším již nemá místa. Když jsem již ve výboru na toto nebezpečí poukazoval, prohlásili pan ministr a zástupcové ministerstva, že nezamýšlí nic nepřátelského některému národu nebo některé straně, nýbrž že snahou jest jen unifikace správy. Táži se však: K čemu pak si pánové dávají vkládati do zákona takováto zmocnění, není-li to jejich úmyslem? Možná že nynější pan ministr nemá v úmyslu měniti hranice okresů k naší škodě. Ale může se zaručiti za svého nástupce? Ostatně popírají jen zástupcové ministerstva úmysl počeštění, z českých senátorů však ani jeden nepopřel přesně správnost mých obav. Naopak, zabezpečení českého národního státu jakožto účele této osnovy zákona vycházelo pro mne jasně na jevo z projevů českých většinových stran, a že zákon takovéto úmysly sleduje, mohu dokázati z každého článku. Poukázal jsem již před tím na článek 10, který jest obrovským znásilněním, který každého státního občana úplně vydává do rukou okresního hejtmana resp. zastupujícího úředníka. Tak mohl bych ovšem uvésti ještě nesčetně článků a mohl bych mluviti o všech, nechci však opakovati, chci jen ještě uvésti ustanovení o falešné svědecké výpovědi. Jest to zcela nové ustanovení, které praví, že ten, kdo u politického úřadu učiní křivou výpověď, má býti tak a tak potrestán. Máme přece trestní zákon, který přesně praví, co jest falešnou svědeckou výpovědí, který přesně stanoví, kdy taková výpověď jest zločinem nebo přestupkem atd. Ale zde pomíjí se všechno to, co máme v jiných zákonech, to se nezná anebo nechce znáti.

My Němci jdeme vstříc těžké budoucnosti, strašlivým poměrům, stane-li se tato předloha zákonem. Jsem přesvědčen, že jest úmyslem předlohy, aby časem ryze německé okresy na základě §u 1 odst. 3 úplně zmizely. Dle §u 24 octne se zase na sta německých úředníků jako při sestátnění soukromých drah v bídě. Jazykové zkoušky, jazykové požadavky přivedou zase na sta rodin do neštěstí, poněvadž bude v moci kteréhokoli politického úředníka, dotyčného v okresu podržeti anebo mu život znemožniti. Naproti tomu můžeme již z ryze jazykových důvodů obzvláště v německých krajinách očekávati hromadné stěhování českých úředníků do německého území. Neboť protokoly v každém okresu musí se vésti v jazyce státním. Jak dlouho to bude trvati a přejde to také na obce, jakož vůbec mám za to, že tento zákon jest jen začátkem, že poskytuje plnou možnost, již zasahováním do policejní moci obci vytýkati, proč to neb ono správně neprovedla; to poskytuje příležitost takováto obecní zastupitelstva odstraniti. Dosadí se vládní komisař a úmyslu jest dosaženo: německý jazyk jednací z obce zmizí a nás bude očekávati hromadné stěhování českých funkcionářů.

A ještě něco: musíme se obávati o peníze, které se vybírají z okresů, o okresní přirážky. Z těchto peněz - a jsou to miliony v každém okresu - dostávalo se našim německým živnostníkům, našim německým dělníkům výdělku, mzdy a práce. Víme nyní, jak se těchto peněz bude užívati, kdy v čele okresu stojí okresní hejtman, který může diktovati, jak chce a uplatňovati svůj vliv, jak je mu libo? V každém případě musíme po tom, co jsme dosud zakusili, míti největší obavy, zdali tyto peníze poplynou zase do německých rukou a tam zjednají výdělek. Bylo by pro nás katastrofou, kdyby tomu tak nebylo. Neboť velevážení, utrpěli jsme již válečnou půjčkou a dávkou z majetku tak nesmírně, že není možno utrpěti dalších ztrát. Obrovská část příjmu německého hospodářského jmění jde cestou starobního, úrazového a vůbec sociálního pojištění do české ústředny a odsud se diriguje. Bylo by katastrofou, kdyby také ještě tyto miliony v každém okrese, které se vyberou na okresních přirážkách, měly se bráti touže cestou. Neboť nemáme již tolik národního jmění, aby německé hospodářství mohlo s tím vystačiti. Octli jsme se již na stanovisku chudých; a co stane se s člověkem, který již nemá žádného hospodářského jmění? Podmínky hospodářství jsou dvojí: hospodářské jmění, něco, čím lze hospodařiti, a za druhé pracovní výkon, to jest výkon, kterým se toto jmění zpracovává a tím tvoří výdělek. Pracovní výkon tu jest v německých krajinách právě tak jako dříve. Ale co se stane, když se hospodářské jmění tak zmenší, že Němec nebude moci více hospodařiti samostatně? Kdo nemá žádného hospodářského jmění, jest nucen pomáhati v hospodářství jiného, který ještě takovéto jmění má. To právě je cílem celého směru, který již pocházel od Rašína: Chcete veškeré hospodářství dostati do svých rukou a my Němci máme konečně hráti jen úlohu sloužících, při hospodářství jen spolupracujících, kdežto hospodářství samo má přejíti úplně do českých rukou.

Ještě jiná kapitola: Jak chovají se již nyní nejnižší české státní orgány vůči nám Němcům? Listovní tajemství - to mohu klidně říci - vůbec již neexistuje. Zcela podřízení poštovní zaměstnanci neostýchají se otvírati dopisy německých poslanců nebo senátorů, neostýchají se toho ani zakrývati. Měl jsem nedávno příležitost viděti dopisy jednoho přítele, které byly otevřeny a tak nedbale zase zalepeny, že každý ihned mohl poznati, že psaní bylo otevřeno. Já sám obdržel jsem posledního týdne expresní dopis, který byl úplně otevřen. Dotyčný pachatel nevzal si ani práci, aby zase pořádně zavázal provázek, kterým tento roztržený dopis byl ovázán. To si dovolují poštovní orgány zcela podřízené kategorie. Na železnicích u nádraží, na otevřené trati, zmizela němčina i při výstražných tabulkách, ačkoli přece Němci českým nápisům všude nerozumějí, takže výstražné tabulky míjí se úplně se svým účelem. Co budou tyto orgány teprve prováděti při očekávané diktatuře vlády, když vláda veškerou moc bude míti v rukou a oni se budou cítiti jako účastníci této moci?

A jakým způsobem byla tato předloha ve výboru hájena? Od Čechů jen formálně. Neboť nemohou nám přece říci, proč tuto předlohu dělají, jinak museli by přiznati to, co jsem označil jako účel předlohy. Jen jeden zástupce německých vládních stran nalezl slova, aby na této předloze našel také nějakou dobrou stránku a omlouval porušení ústavy. Již na počátku akce hájil ministr dr Mayr-Harting předlohu, ačkoli všichni znalci všech národností předlohu prohlásili za nejnedemokratičtější dílo od počátku tohoto státu a poukazovali na nebezpečí tohoto kusého díla. Ve výboru snažil se zástupce téže strany toto dílo hájiti; obhajoba dopadla však velmi slabě, obzvláště když řekl. Slezsko že vlastně jest přece příliš slabé pro samosprávu. Jen na moje vývody, že my němečtí nacionálové považujeme za zradu na lidu, hlasuje-li Němec pro tuto předlohu, řekl, že tuto výtku odmítá, takového něco že může říci jen někdo, kdo lid falešně zpravuje o předloze anebo falešně jest zpraven. (Smích.) Odpověděl jsem již ve výboru a opětuji to zde: My nezpravujeme lid falešně - to aby nás Pánbůh trestal - nikoli, páni z německých vládních stran to činí a budou muset jednou za to odpovídati. (Výkřiky.) Předloha dává Čechům plnou moc, nás Němce národnostně potlačovati, to nemohl nikdo vyvrátiti, oni mohou dnes jen říkati, že nyní nemají ničeho v úmyslu, ale zákonem tímto dává se jim moc takto proti nám vystupovati, a v tom spočívá nebezpečí pro nás. Kdyby ještě bylo nějaké pochybnosti o úmyslu tohoto zákona, pak tato pochybnost zmizí, uvážíte-li, jak tato předloha ještě v tomto zasedání musí býti probičována. Jsme panu senátorovi dr Brabcovi vděční, když ve výboru řekl: Předloha musí se nyní státi zákonem, neboť nevíme, co se za dva nebo za tři měsíce stane. Snad tím myslí, kdož ví, zda až do té doby budou ještě Němci ve vládě, neboť jestliže Němci tento nejdůležitější zákon spolu povolí, pak přece již jich nebudou více potřebovati.

My sudetští Němci potřebujeme svobodu, nikoli úřednickou diktaturu. Je úžasné, že Němci v poslanecké sněmovně pomáhali tuto předlohu prosaditi. Senát měl by ještě nyní příležitost, tuto ránu odraziti. Kdyby předloha zde nenašla většiny, při druhém projednávání v poslanecké sněmovně pak jistě potřebné kvalifikované většiny neobdrží. Apeluji na všechny německé senátory: Nepropůjčujte se za katy proti sudetsko-německému lidu, jsme přece již dosti spoutáni, i opětuji jako ve výboru: My němečtí nacionálové prohlašujeme za zradu na lidu, hlasovati pro tuto předlohu, německý lid souditi bude jednou ty, kteří svým souhlasem k tomuto zákonu spolupomáhali znásilňovati náš lid. (Potlesk něm. strany národní.)

Místopředseda dr Brabec: Slovo má dále pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Německé přísloví praví, že rychlost nejsou žádné čáry. Myslím, že my v senátě usvědčujeme toto přísloví ze lži. Když si tak povážíme, že poslanecká sněmovna k projednání této tak důležité, do života národů tak hluboce zasahující předlohy potřebovala asi 5 měsíců a že senát, který předešlý čtvrtek teprve počal ve výboru s poradami, tento čtvrtek však již v plenu jest s věcí hotov, pak musíme před touto lehkostí, touto rychlostí, před tímto znamenitým vzhledem, jaký zde pánové, kteří přece jen se nalézají ve věku trochu pokročilém ukazují, projeviti jen svoji největší úctu. (Výkřiky.) Skutečně znamenitý politik, náš zemřelý soudruh dr Viktor Adler, řekl kdysi, že mozek jest orgán překážející. (Veselost.) Nechci býti nezdvořilý, ale zdá se mi, že tato funkce mozku v tomto případě zde - řekněme - trochu selhala, neboť bylo by jinak zcela nemožno, že by se byla takováto předloha projednala skutečně důkladně a tak, jak to věc zasluhuje, v několika hodinách, ve kterých se výbor tím zabýval. Zdá se, že v tomto případě mozky přece nebyly orgánem překážejícím, nýbrž že právě beze všech překážek bylo usnášeno jedno za druhým. Bylo zcela příznačno, že v prvé schůzi ústavně-právního výboru jistý pán z většinových stran klidně prohlásil: "Na zákoně přece nic nezměníme", atd. Vidíme-li takové věci, musíme přece přijíti k tomu, abychom si jednou trochu objasnili postavení, jaké senát v politickém životě tohoto státu, nemohu říci: sobě vydobyl, nýbrž k jakému až postavení poklesl. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Je-li možno, aby se předem prohlásilo - a při berní reformě přece tomu nebylo jinak - že senát na osnově tak důležitého a hluboko zasahujícího zákona nic nezmění a když pak události potom následující ukazují, že pánové také dostojí slovu a skutečně nezmění ani čárky na zákoně, na kterém se usnesla poslanecká sněmovna, pak přece věru stává se pomalu akutní otázka, k čemu tento senát zde vůbec jest. (Sen. Polach [německy]: Poslanecká sněmovna také ničeho nezměnila!) Poslanecká sněmovna provedla přece několik změn. (Sen. Niessner [německy]: Vládní strany! - Různě výkřiky.) Nuže, není tomu tak. (Sen. Niessner [německy]: Ani čárku! - Různé výkřiky.) Prosím, o poslanecké sněmovně se ještě zmíním. Nechci říci, že postavení poslanecké sněmovny jest v této zemi obzvláště skvělé, ale poněvadž zde jsme v senátě, musím se především zabývati se sebou. Důvody bezvlivnosti senátu, která se lety jen zvětšila, byly probírány ve všech možných orgánech a novinách a na všech různých místech. Veřejnost zabývá se v posledním čase víc nežli jindy postavením senátu a přichází skoro jednomyslně k tomu, že prohlašuje senát za korporaci dosti zbytečnou. Jak jsme k tomu přišli? "Prager Presse" uveřejnila článek, který jako příčinu toho uvádí stranickou disciplinu. Jsou to tytéž strany, které musí zachovávati disciplinu, a proto nemůže senát činiti nic jiného než poslanecká sněmovna. Jiní zase uváděli jiné důvody. U nás zde na příklad se vždy říká, že bezvýznamnost senátu pochází z toho, že se osnovy zákona skoro vesměs podávají nejdříve v poslanecké sněmovně a že pak teprve přicházejí k nám. Jiní spatřovali příčinu v neustálé nepřítomnosti ministrů při jednání senátu, jiní zase v nepsaném ústavním zákoně, který praví: "Žádný senátor nesmí se státi ministrem." Tak se uvádělo celé množství příčin bezvýznamnosti senátu. Jistě jest na tom všem po mém názoru vždy aspoň zrnko pravdy. Co se týče neúplné ministerské lavice, musím to nyní trochu omeziti, poněvadž se dostavil jeden pan ministr, ovšem nikoli resortní ministr a nikoli ministerský předseda. (Ministr dr Mayr-Harting [německy]: Už je v domě!) V domě už je, to je báječné. (Veselost. - Různé výkřiky.) Ve všem tom jest zrnko pravdy, ale podstata věci tím po mém názoru vystižena není. Postavení, jaké senát dnes má, vděčí sám sobě. Že se senát stal tak absolutně bezvlivným, má děkovati jen sobě samému, dřívější a, ve zvýšené míře, nynější většině. Sněmovna, která se každoročně dvakrát, se vždy znovu se vracející přesností, nechává zatlačiti do časové tísně, která každého roku v létě a kolem vánoční doby vyřídí nejdůležitější zákony v několika málo hodinách, aniž by - s úmyslem, který předem projevily vládní strany - změnila jen slůvko, jak má takováto sněmovna požívati vážnosti ve veřejnosti? Řeknu vám, od které doby pochází nevážnost senátu v celé veřejnosti. (Výkřiky.) To bylo tehdy, když jsme v prosinci 1921 měli denní pořad s asi 100 předměty a když jsme tento denní pořad vyřídili v několika málo dnech před Vánocemi. Tehdy se nám celá veřejnost smála a směje se nám každého roku, směje se nám dnes i zítra, poněvadž vidí, s jakou lehkostí, abych neužil jiného slova, zde vládní strany také nyní zase dělají takovéto zákony. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.) Chci uvésti ještě jeden příklad o úpadku parlamentarismu v tomto státě vůbec z dnešního a včerejšího dne. Co má znamenati demokracie, parlamentarismus ve státě, ve kterém dochází k událostem, jako v posledních dnech u nás v ústavně-právním výboru? Před více než půl rokem dokončilo subkomité, dosazené ústavně-právním výborem, porady o osnově zákona o pracovních soudech. Od té doby naléhají socialistické strany, aby tato osnova přišla na denní pořad výboru, pan ministr opětovně žádal, aby tato osnova konečně jednou byla projednána. Proč? Měli jsme poslední volby do živnostenských soudů, na jejichž místo nastupují tyto pracovní soudy, nemýlím-li se, před 13 nebo 14 lety, před válkou. Množství tehdy zvolených přísedících těchto živnostenských soudů zemřelo, odstěhovali se a pod. Soudcové nemohou již ani svolávati sezení živnostenských soudů, jednání před živnostenskými soudy trvá déle než před obyčejnými soudy, živnostenské soudy se svému účeli úplně odcizují, (Výkřiky sen. Jarolima.) a proto žádá pan ministr spravedlnosti, aby konečně jednou projednán byl zákon o pracovních soudech, aby noví přísedící, jak se v osnově praví, byli jmenováni, abychom se konečně dostali k řádně fungujícím pracovním soudům. A co se děje? Veto jediné strany, české strany agrární, stačí, aby po celý půl roku předloha nemohla býti dána ani na denní pořad výboru. Pánové, je to ještě demokracie, je to parlamentarismus? Pánové mají přece možnost podávati ve výboru pozměňovací návrhy, dát o nich hlasovati a musí se podrobiti většině. Zdá se však, že u vládních stran agrární strana se svým požadavkem, aby zemědělští dělníci vyloučeni byli z příslušnosti pracovních soudů, naráží na odpor, takže není jista, zdali se většina přece nerozhodne proti ní, a poněvadž tato jedna strana to žádá, nepřichází věc k projednání. To bije demokracii a parlamentarismus ve tvář, a veřejnost, která se o tom dozví, musí se tázati: Jaký význam má korporace, která si něco takového dá líbiti?

Nechci - a nyní přicházím k dřívějšímu výkřiku - nikterak tvrditi, že snad poslanecká sněmovna má takové postavení, jako řekněme anglický parlament, francouzský, rakouský parlament, německá říšská rada, zkrátka nějaká parlamentární korporace v civilisovaném a spořádaném státě. Tím ovšem vyjímám Italii, Rumunsko atd., poněvadž tyto země v posledních letech svými vládami se vyloučily z řady civilisovaných a spořádaných států. (Výkřiky.)

A nyní, co je příčinou toho, že nejen senát - ten dopustil se svých vlastních chyb - že také poslanecká sněmovna nemá nikterak takové postavení, jaké má míti parlament ve státě? Toho v prvé řadě vinou jest systematické podkopávání vážnosti parlamentu všemi vládami, které jsme doposud měli, snad s výjimkou jediné vlády Tusarovy na začátku, ale zejména systematické podkopávání vážnosti naším ministerským předsedou Švehlou. (Souhlas.) Však jednou přijdete na to, jak se tento muž prohřešil na demokracii, jak se prohřešil na parlamentarismu, jak se tento muž prohřešil na všech zájmech tohoto státu v posledních letech. Domníváte se, že tento muž jest velikým státníkem, domníváte se, že člověk, který jest dobrým vyjednavačem, musí býti již dobrým státníkem. Dále jest na tom vinen systém Pětky, Osmičky a Šestnáctky a jak se všechny ty konventikle jmenují, které potají pěstujete, systém vyloučení oposice od každé spolupráce, který také v poslední vládě zůstal nezměněn, ačkoli se v době dřívější koalice německé měšťácké strany vždy znovu a znovu bránily proti tomuto systému, systém zjevně projevovaného opovržení, které má pro parlamentní korporace pan ministerský předseda, jenž se jen při důležitém hlasování dostaví, kde svůj hlas může odevzdati sobě samému a své vládě, jinak ho však v parlamentě nevidíme.

Když zde ministerský předseda mluvil při jednom svém vládním prohlášení - myslím že to bylo poslední prohlášení v předešlém podzimu - měl odvahu nazývati se otcem senátu. V tomto případě jest lépe použíti francouzského slova "La recherche de la paternité est interdite". Neptejme se raději po tomto otcovství. Tento muž může býti nazýván nejvýše otčímem senátu. Poukázali jsme v jedné interpelaci na všechny tyto věci, aby se vláda konečně jednou k tomu vyjádřila, zdali s tímto jednáním ministerského předsedy jest srozuměna, s jednáním, které nynější ministr spravedlnosti, když seděl ještě na lavicích oposice, často a opět sám káral. A naprosto nic se od vstupu německých vládních stran do vlády nezměnilo. Zůstalo při starém, možno-li, ještě se to zhoršilo. Novým důkazem vzmáhající se neúcty k parlamentu, novým důkazem poklesu demokratických zařízení v tomto státě jest předloha o reformě správy, kterou se dnes máme zabývati. Jak došlo vůbec k této předloze?

Až do podzimu loňského roku nepomýšlel nikdo na to, že by se župní zákon neměl prováděti. Proveden byl na Slovensku, na Slovensku byl uveden ve skutek, občas objevila se v novinách zpráva, že nyní mají býti učiněny také přípravy, aby byl proveden v historických zemích. Slyšeli jsme od nynějšího ministra dra Hodži ještě roku 1925, že se župní zákon na Slovensku osvědčil. Nynější předseda poslanecké sněmovny, tehdejší ministr vnitra Malypetr prohlásil ještě roku 1926, že se župní zákon na Slovensku osvědčuje, a dr Švehla řekl jednou - bylo to roku 1920 - že kdybychom měli 4 sněmy, znamená to zrušení zemí. Také on vyjádřil se ještě loňského roku pochvalně o zkušenostech, které byly učiněny se župním zákonem na Slovensku. Nikdo nepomýšlel na to, župy nezaváděti. Nyní octla se většina v nouzi - nebylo totiž žádné skutečné většiny - i přistoupilo se k tomu, zjednati většinu přibráním slovenské strany ludové. Teprve z vyjednávání se slovenskou stranou ludovou, která žádala samosprávu pro Slovensko, vzešel tento zákon. Naši byrokraté a obzvláště vůdce národně-demokratické strany, která - to dlužno přiznati - vždy byla proti župám, chopili se příležitosti a když šlo o to, získati slovenskou stranu ludovou pro vládu, byrokraté s ministrem Černým v čele a profesor Joachim, který se ukázal býti původcem zákona, a pan dr Kramář uchopili se příležitosti, aby současně se získáním slovenských klerikálů pro vládu provedli úplnou t. zv. reformu organisace správy v tom smyslu, jak ji od let chtěli míti proti výslovné vůli ostatního obyvatelstva. Lloyd George řekl kdysi: My všichni jsme se vpotáceli do války. Myslím, že to můžeme říci také o nynějších vládních stranách: Ony se vpotácely do tohoto návrhu, do této reformy správy byly zavedeny drem Kramářem a ministrem Černým. Nikdo z vás - odvažuji se to s klidem tvrditi - není ve svém srdci pro reformu správy. Každý z vás ví zcela dobře, že tato reforma správy v každém ohledu znamená nevýhodu, škodu pro lid, hřích na lidu spáchaný. (Výkřiky: Tak to není!) Ano, je tomu tak. A přes to musíte učiniti zadost koaliční povinnosti. Řeknu vám ještě proč.

Ve své zprávě o reformě správy v poslanecké sněmovně praví pan dr Kramář sám, že župní zřízení odpovídá moderním názorům a demokratické výstavbě státu. On sám musí přiznati, že župní zřízení oproti zemskému zřízení jest více demokratické, že odpovídá moderním názorům. Tvrdí se - abych zůstal při kapitole "župy nebo země" - že župy jsou nejostřejším centralismem. 21 žup jsou centralismem, 4 země jsou decentralisací. To se nám zde odvažují předkládati jako moudrost nebo jako pravdu, ačkoli to přirozeně není nic jiného nežli vyložená nepravda. Nynější rozdělení ve 4 země jest oproti župnímu zřízení nejostřejším centralismem, neboť vedle zemí zůstávají přirozeně zachována ministerstva s příslušnou ještě kompetencí, i když v jistém směru část příslušnosti přenesena byla na země. Pánové, co se nyní uvádí jako důvod toho, že se odstraňují župy? Aby nevznikl žádný omyl, chci říci, že zákon o župách z roku 1920 našim názorům v mnohých bodech neodpovídá, že bychom si byli přáli změny tohoto zákona v mnohých bodech, především pokud jde o rozdělení, dále v tom směru, že přednostové žup a okresní náčelníci neměli býti úředníci vládou jmenovaní, dále v obrovském právu dozorčím, které se vládě a jejím orgánům tam přiznává nad župami a okresy, a v mnohých jiných bodech. To bylo samozřejmé, ale tento zákon byl přece základem pro dobrou správu ve státě. Abych hned předem vyložil, co tento župní zákon obzvláště pro nás Němce znamenal v národnostním ohledu, chci říci toto: Tento zákon dával nám dvě ryze německé župy, Karlovy Vary a Českou Lípu. Ve všech ostatních župách byli by Němci zůstali v menšině, v župě lounské, mladoboleslavské, ve východočeské župě, severočeské župě, v Plzni, Budějovicích, všude tam byli bychom zůstali v menšině, ale daleko nikoli v tak beznadějné menšině, v jaké budeme v zemi České. A pak nepomýšlíte asi vůbec na to: co pak se stane potom se statisíci Němců a Maďarů na Slovensku, které tímto zákonem vesměs vydáváte slovenské většině? Vy však nemáte žádného svědomí, nemáte žádného citu zodpovědnosti pro tyto lidi. Následek toho byl, že vám již Maďaři odešli. Vydáváte klidně tyto statisíce lidí většině, které bych nechtěl býti vydán. V župách lounské a mladoboleslavské byla předně již v župním zákoně dána možnost expositur a za druhé byli bychom tvořili v těchto župách menšinu asi 40%. Neměl jsem obav, že bychom v takovýchto župách svou spoluprací, svou znalostí věci především nebyli dosáhli vlivu, před tím bych se byl nebál. Ovšem v těchto nových zemích, ve kterých jedna část Němců bude se dopouštěti zrady na Němcích, tak jako se to činí zde, budou Němci odsouzeni býti menšinou beze všeho vlivu.

Pánové, není žádného odborníka - kterých se přece tolik dovoláváte v tomto zákoně - který by nedal přednost župám. Vzpomínám na to, že jsme jako strana kraje čili župy žádali již od roku 1899, že to byla díla našich velikých učitelů Otty Bauera a Karla Rennera, kteří zcela bezvadným způsobem prokázali možnost a oprávněnost župního zřízení. Není to nic nového, od začátku tohoto století dovedli jsme v theorii vždy znovu zdůrazňovati výhody župního zřízení, že k němu nedošlo za starého Rakouska, jest vinou německých měšťáckých stran, které proti tehdejším národním menšinám nechtěly župní zřízení. Pánové, od ministerského rady dr Manlichera ve Vídni vyšly v "Bohemii" dva znamenité články o tomto zákoně. Autor komentoval rakouské správní řízení ve znamenité knize. Jest to muž, který správnímu řízení po mém názoru rozumí lépe nežli pan prof. Joachim, nechť mi to odpustí, muž, který ve správním řízení má praktické zkušenosti, neboť jest jedním z tvůrců rakouského správního zákona a jedním z těch, kteří dovedou posouditi účinky správního řízení v Rakousku, a ten praví: "Při všech reformních snahách objevoval se vždy úmysl, vytvořením malých territoriálních středních stupňů přivoditi úlevu správy." Touže myšlenkou bylo patrně prodchnuto také zamýšlené rozdělení župní. Právě tento pokrok v organisaci správy má nyní býti zase odstraněn. Pánové, nejen on sám vyslovuje se pro župní zřízení, vím že obzvláště pánové ze svazu zemědělců nemají příliš mnoho úcty pro sjezd německých právníků, a divím se tomu, poněvadž přece předsedou německého sjezdu právníků jest náš velevážený pan ministr spravedlnosti. Měli by míti již trochu více úcty před tímto zařízením. Také sjezd německých právníků prohlásil ve své resoluci zcela zřetelně, že považuje národnostně ohraničené župy za jedině správnou reformu správy v této zemi. Nevím zdali autority, které snad píší do "Deutsche Landpost", rozumí těmto věcem více nežli všichni němečtí právníci v tomto státě. (Veselost.) Pro tuto předlohu nenalezla se s několika zcela malými výjimkami vůbec žádná vědecká autorita, která by něco znamenala - nikoli sociální demokraté, ti se již předem neberou jako plnocenní - byli to jiní pánové, vesměs příslušníci měšťáckých stran, kteří předlohu označovali za zpátečnickou a za takovou, kterou se demokratický stát věru nemůže chlubiti. V důvodové zprávě a ve zprávě pana dra Kramáře uvádí se jeden příklad. Po dlouhém hledání našli pánové v cizině správní okres, který prý jest větší než země česká, totiž rýnskou provincii. To jest to jediné, co našli, když prohledali celou zem po takovýchto správních okresech. Zamlčují při tom, že rýnská provincie jest dále rozdělena ve vládní okresy, že tedy rýnská provincie naprosto není jednotným správním tělesem. Toho neříkají. Divil jsem se velice, že důvodová zpráva k vládní předloze a zpráva referenta v poslanecké sněmovně - o zprávě našeho pana zpravodaje vůbec nemluvě - nepoukazují ani slovem na zahraniční příklad. Jinak přece se s takovou oblibou poukazuje na zahraniční příklady. (Výkřik [německy]: Ó ano, Rumunsko je citováno!) Ano, jednou, při právu jmenovacím. Pan dr Kramář praví jednou ve své zprávě na místě, kde mluví o rozdělení francouzské republiky v departementy: "Francouzská revoluce chtěla odstraniti všechno, co připomínalo staré království a jeho instituce." Patrně Československá republika nechce odstraniti to, co připomíná staré instituce a císařství, to alespoň lze z toho souditi. Praví se, že země ve starém Rakousku byly baštami Čechů proti vládám. Chtěl bych věděti, proti komu potřebujete dnes těchto bašt? Proč zřizujete nyní země? Potřebujete těchto bašt zase proti domnělému neznámému nepříteli? Však vám ještě řeknu, proč to zařizujete, proč upouštíte od župního zřízení a proč jste přešli k zemím, proč jste si to od pana doktora Kramáře a ministra Černého nechali namluviti. V posledních dnech zaujal pan dr Manlicher stanovisko k reformě správy; praví, že jmenovitě ustanovení o vysílání jmenovaných členů do zastupitelských korporací stojí v přímo nerozřešitelném rozporu s nejprimitivnějšími pojmy o samosprávě. Toto jmenování znamená, nehledě k vnitřním motivům, jež blíže nelze zkoumati, návrat do dávno domněle překonané epochy, jenž jest přímo výsměchem demokratickému cítění. Když Bach roku 1853 předkládal císaři své nové myšlenky správní, tu toho neznal. Nebylo zde jmenovaných zástupců, nýbrž jen zástupci, kteří měli býti jmenováni na návrh dotyčných korporací. Vaše předloha znamená návrat zpět za Bacha z roku 1853, jdete nazpět za Bachovu éru husarů. (Výkřiky [německy]: Předbřeznová doba!) Jdete nazpět do doby předbřeznové. Není to dnes krok nazpět o 20 nebo 30 roků, nýbrž jdete nazpět o sto let, když nás obšťastňujete touto předlohou. Mluvíte jako o přednosti této předlohy vždy o odstranění dvojí koleje, a činíte tak, jako bychom se my svým odporem stavěli proti odstranění dvojí koleje ve správě. Pokoušíte se zde o malé "qui pro quo". Prohlašuji, že náš požadavek od brněnského programu z roku 1899 jest požadavkem, který jsme kladli na celé řadě sjezdů naší staré rakouské a nové československé strany, že žádáme odstranění dvojí koleje a zavedení jednoduché koleje, chcete-li to tak nazývati, zjednodušení správy. Ale rozdíl mezi vámi a mezi námi jest ten, že vy vydáváte autonomní správu politické správě a že my jsme žádali, aby politická správa byla přičleněna k autonomní správě. To jest, jak řečeno, rozdíl mezi vámi a mezi námi. žádáme, aby lid také v oborech politické správy mohl sebou pronášeti své slovo, aby lid také politickou správu obstarával svými zvolenými zástupci, kdežto vy kladete autonomní správu do rukou jmenovaných úředníků a policejních drábů. To jest rozdíl mezi vámi a mezi námi, to si musíme konečně jednou ujasniti, aby takovéto výtky přestaly. Pan dr Kramář mluvil také o národnostních pochybnostech, ovšem o národnostních pochybnostech Čechů, nikoli Němců, o pochybnostech českých národních menšin a mínil, že v Československé republice jsou druhé instance v rukou české většiny a že jest tedy ochrana menšin samosprávou jen velmi relativní. Vy, pánové z německých měšťáckých stran, můžete si to zapsati za uši, že váš zpravodaj, váš vůdce dr Kramář, týž vůdce, byl roku 1919 ministerským předsedou, dne 4. března 1919, v den Kadaně, a že Černý byl ministrem vnitra v listopadu 1920, když zde v Praze pořádány byly pogromy na Němce. To jsou dnes vaši vůdcové, to jsou dnes ti, pod jejichž vládu se dáváte, jichž na každé slovo posloucháte, týž pan dr Kramář, který německé poslance roku 1897 dal z poslanecké sněmovny vyházeti policií. (Výkřiky.)