Ministr dr Engliš: Slavný senáte! Po výstižných a obsažných referátech pánů referentů mně nezbývá mnoho říci. Chtěl bych ukázati na souvislost všech tří zákonů a jejich ideologický vznik.
Berní reforma vznikla vlastně ze snahy po unifikaci přímých daní. Území státu našeho skládá se z částí, které podléhaly dříve různým státům, různým právním řádům, a byla zde tedy snaha jako všude jinde, dostati veškerá území pod jednotné normy. Ale nebyl to jen problém formálně právní, aby byl právní pořádek v celém státě, nýbrž, poněvadž daně jsou současně do jisté míry soutěžným činitelem, byl to také problém sjednocení hospodářského pro celé stání území, a právě přímé daně spájí ty miliony hospodářství na státním území s veřejnými svazky vyvrcholenými státem v jeden velký hospodářský celek. A bylo tudíž třeba jednotného instrumentu v celém státě, aby bylo dovršeno sjednocení národního hospodářství.
Na tuto unifikační snahu, která byla splněna a také obecně uznána, která znamená kus konsolidace státního hospodářství, se navázala pochopitelně i snaha druhá. snaha kodifikační, poněvadž v jednotlivých územích i našich jsme došli k tomu, že za války a po válce byla na základě zákona o přímých daních z r. 1896 vydána celá řada norem zákonných i nařizovacích, válečných i poválečných, kterými byl celý systém příštipkován, poněvadž toho poměry vyžadovaly; za války to byla především potřeba finanční a změny valutární. Když valuta klesala a stoupala k tomu úměrně soustava hospodářských čísel, cen, výnosů a důchodů, tu nebyly všecky přímé daně zařízeny tak, aby se samočinně této změně přizpůsobily. Daň pozemková se vybírá z fiksního katastrálního výnosu beze zřetele k cenám. Daň výdělková byla kontingentována a nemohla se tudíž vyvíjeti volně, jak stoupal výnos podniků atd. Z té příčiny si pomohl stát tím, že přidával válečné a potom mimořádné přirážky k těmto daním, ale byly některé, které se přizpůsobily samočinně, ba více než se přizpůsobily. Na příklad daň z příjmu byla taková, která se přizpůsobovala, neboť, jestliže byly důchody na př. pětinásobné, tu nejen že daň z příjmů postihla kvotou ten pětinásobný důchod, nýbrž šla v procentech výše, jsouc progresivní, ačkoliv pětinásobný důchod neznamenal žádné zvýšeni reálního důchodu. Zde tedy zavedení systému státních přirážek mělo svou příčinu nikoliv ve valutárních přesunech, nýbrž prostě ve finanční potřebě státu. Stát potřeboval peníze a proto si pomáhal těmito přirážkami a tak jsme došli k systému, který byl nesmírně komplikován. O každé jednotlivé dani byla celá řada norem, což znesnadňovalo postup úřadů i poplatníků a komplikovalo celé řízení. To byla druhá snaha kodifikační a hlavní věc, pro kterou se reforma dělala, byly cíle administrativní. Poplatnictvo se však dívá na berní reformu se stanoviska jiného. Ono sice pociťovalo též důsledky komplikované administrace, ovšem v souvislosti s tím, že úřady finanční byly od převratu zaměstnávány jinými pracemi, než pouze finančními a že jsme došli k chaosu, který jsme uzavřeli nakonec depurační akcí, abychom vyčistili stůl pro berní reformu. Ale poplatnictvo vidělo v berní reformě především problém hospodářský, úlevu, neboť systém daní za války i po válce stával se nesnesitelným. Stát neustále zvyšoval přirážky. Tyto přirážky státní nebyly základnou daňovou pro autonomii, ale autonomie stála před podobným problémem jako stát po válce, před problémem, který možno shrnouti tak, že řekneme: Poválečné vyšší úkoly a poválečné zhoršené prameny. Proti vyšším úkolům u komuny stály snížené prameny a tak dostaly se komuny do finanční krise. Že se k tomu přidružilo méně důsledné hospodaření, jest otázkou individuelní, ale problém krise tu byl dán věcně.
Obce si pomáhaly zvýšením přirážek, poněvadž celý jejich finanční systém byl vybudován na přirážkách k přímým daním. Již roku 1921 jsem se pokusil vyjíti obcím vstříc přesunutím příjmů na jinou kolej, na dávky obecní a pod., ale problém tím nebyl rozřešen a tak se dospělo k těm důsledkům, že komunální svazky znásobňovaly státní daně, které se staly tíživými pro podnikání.
Ale pokud žijeme v platném společenském řádu, nemůžeme odčerpati všechen výnos podniků, poněvadž by tím výnos podnikání byl podlomen a tím struktura hospodářská s sebou. Je nutno nechati podnikateli a podnikajícímu kapitálu určitou část výnosu, která zůstane pro něho vzpruhou práce a podnikání.
Otázkou je, zda berní reforma uspokojí hospodářská očekávání, která naň byla kladena. S mnohých stran se požadovalo větší snížení sazeb, než jsme provedli. Přinesli jsme veskrze snížení sazeb. U daně důchodové je to 40% a u srážkové daně je to více. Při dani výdělkové zůstáváme všude i v obcích, které mají dnes nejnižší přirážky, jako město Praha, pod zatížením dosavadním.
Při činžovní dani jsme provedli snížení o celou třetinu. I v jiných směrech nastaly úlevy, ale nebyly shledány dostatečnými. Při zvláštní dani výdělkové jsme šli o 20% dolů proti míru, a to z 10% na 8%, a ještě se stále říká, že to nedostačuje k rozřešení finančně-hospodářského problému.
Jestliže finanční problém definuji tak, že je to brzda, kterou vykonávají veřejné finance na hospodářský život, musíme se tázati, zda může reforma přímých daní celý hospodářský problém rozřešiti.
Měl jsem čest vyložiti to zde při svém finančním exposé pro rozpočet na rok 1927, jak vypadá struktura našeho finančního systému. Ukázalo se, že naše daně jsou asi necelou třetinou z přímých daní, třetinou z daní spotřebních a 2/5 čerpáme z t. zv. daní obchodových. Tenkráte jsem vykládal, že struktura našeho státu jako exportního je v rozporu s naší finanční soustavou, poněvadž ony daně a dávky, které jsme nazývali obchodovými, to jsou ty, které zatěžují produkt před jeho dokončením, jsou trvalou složkou jeho výrobních nákladů, a to i tenkráte, když je produkt exportován do ciziny. To je daň obratová, daň uhelná, daň transportní, daň z vodní síly a pod. Tyto daně jsou soutěžným činitelem s cizinou přímými proto, poněvadž zůstávají v produktu i když je vyvezen, ale nenaskakují na hranici při dovozu, když je produkt přivážen z ciziny. Naproti tomu nepřímé daně spotřební nemají do té míry přímého soutěžního úkolu, nebo-li přímé soutěžní funkce. Daň z cukru, lihu, piva atd. se u nás vybírá, ale při vývozu ven odpadá. Ona je nepřímým soutěžním činitelem proto, poněvadž zatěžuje budget dělnický, jeho životní míru, zvyšuje mzdu a tím působí zase na soutěžnost samou.
Nepodceňuji význam těchto daní pro soutěžnost, ale jsou v jiném poměru než daně obchodové. Exportní stát by měl míti nejméně obchodových daní, ale u nás jsou právě obchodové daně největší kvotou. Je tedy finanční struktura našeho státu v rozporu s povahou našeho státu..
Podíváme-li se, jakou funkci mají daně přímé, to je daň důchodová a výnosové daně, řekneme, že nemají přímého účinku soutěžního, poněvadž vlastně postihují výsledek soutěže, a když se zeptáme exportního průmyslu, na čem by mu více záleželo, zda na odstranění obratové daně, či na reformě daní přímých, tedy řekne, že by mu více záleželo na snížení nebo odstranění daně uhelné a obratové, než na úpravě daně výdělkové, poněvadž on nemůže soutěžiti po případě s cizinou a nemůže dospěti k výdělku. Má-li výdělek, nevzpírá se tolik tomu, kolik z něho půjde
Výnos a důchod je spíše výsledek soutěže, proto reforma přímých daní na soutěžnost nepůsobí přímo, nýbrž působí nepřímo, a to nepřímo tím způsobem, že umožňuje větší kapitalisaci v zemi, že umožňuje lepší výzbroj podniku, lepší technické zařízení, a pokud právě soutěž na těchto momentech je závislá, je nepřímou cestou, kterou se našemu hospodářství prospěje
Můžeme říci, i když nerozřešila berní reforma celý hospodářský problém, poněvadž ho ani rozřešiti nemohla, poněvadž nespočívalo v ní ani těžisko tohoto problému, že jeho kus rozřešila nepřímo podporou technické a finanční kapitalisace.
I jiné hospodářské momenty vedly k berní reformě, a to jsou otázky valutární. Dospěli jsme k stabilisování měny a je fakt, že máme jednu z nejstabilnějších měn v Evropě. Některé státy mají měnu, kterou nazývají zlatou, ale tato není o nic zlatější, než je naše měna, která je právě tak naprosto spolehlivá. Pokud nebyla naše měna upevněna, musili jsme si pomáhati státními přirážkami; a jakmile jednou víme, s jakou peněžní jednotkou počítáme, pak ten celý systém přirážek k vysokým daním se stává zastaralým. Jako jsme musili upravovat platy úředníků, když jsme dospěli ke stálé měně, a odčiniti drahotní přídavky, které odpovídaly poklesu, o němž jsme nevěděli, jaký bude definitivně, tak i zde musili jsme dospěti k pořádku, ke stabilisaci měny. Ale stabilisace měny je netoliko předpokladem pro definitivní úpravu daňovou, ona má jisté požadavky vůči daňové soustavě, neboť rovnovážný budget je předpokladem dobré a stabilní měny. Ale kdyby byl ten rovnovážný budget vykoupen přespřílišným tlakem na výrobu a potřebu, tedy by nám ani tento rovnovážný rozpočet nic nepomohl, poněvadž přece jen by bylo nebezpečím pro měnu, poněvadž by podlamoval naši soutěživost a naši hospodářskou činnost, podlamoval by prostě hospodářskou rovnováhu. Proto valuta a její stabilisace vyžaduje, abychom dostali všechny daně zase do jisté soustavy a úměrnosti k dnešní soustavě hospodářských čísel, jak se to snésti dá.
Mezi jiným byl zde zejména problém našich bilancí. Pan sen. dr Fáček laskavě vyložil problém už docela jasně, já bych jen několik poznámek k tomu přičinil. To, jak jsme měli zařízeny naše bilance, vedlo prostě k tomu, že výnos byl čerpán ze substance. Co je to výnos podniku? Výnos podniku, jakožto pracovní skupiny není výnos podnikatele, tedy to, co mu v rukou zůstane, nýbrž té pracovní skupiny, která je podnikem, tedy i dělníka, i kapitalisty-podnikatele dohromady, to je rozdíl mezi cenou produktu a mezi cenou obětovaných statků. To musíme především znáti, co je ten objektivní výnos podniku, neboť o ten se rozdělí ti, kteří na podniku jsou zúčastněni, to jest dělník, to jest podnikatel, to jest kapitalista, a to jest také stát. Jak se ale vypočítají statky, které byly obětovány tomuto výnosu? Co se obětuje produkci? Obětují se také stroje, suroviny atd., stroje a zařízení. Nuže, vím-li, že spotřebuji jednu dvacetinu stroje na svou běžnou produkci, pak musím od ceny toho produktu odečísti 1/20 ceny tohoto stroje. Ale jaká je cena tohoto stroje? Dnes dejme tomu 100.000 Kč, v míru dejme tomu 10.000 K. Kdybych odečetl 1/20 z těch 10.000 K, tak by se neodečetla dnes 1/20 stroje, nýbrž mnohem méně, poněvadž ta 1/20 dnes není k dostání a koupení za 1/20 z 10.000 K, nýbrž za 1/20 ze 100.000 Kč. Následkem toho jsem odepisoval.nedostatečně, následkem toho se nám něco projevilo výnosem, co výnosem vůbec nebylo, tento výnos byl čerpán ze substance samé a my jsme se stanoviska daňového nedovolili podnikům, aby jinak odpisovaly, nýbrž jen podle té nákupní ceny, tedy nejbližší mírové, a následkem toho jsme podniku zdaňovali něco jako výnos, co výnosem vůbec nebylo a co bylo součástkou jeho podstaty majetkové. To znamená hospodařiti od 10 k 5 a proto bilanční pořádek byl nezbytným předpokladem berní reformy, neboť chceme-li zdaniti výnos, musíme především věděti, co výnosem je.
Ale i s jiného hlediska se ukázala stabilisační bilance nutná, poněvadž my zavádíme progresi daňovou do zvláštní daně výdělkové a tu podniky, které by byly technicky naprosto stejně zařízené a naprosto stejný výnos měly, jen, že ten jeden byl zřízen v míru, mírovým kapitálem, a ten druhý poválečným, tedy číselně zvýšeným kapitálem, takže se nyní v těch podnicích promítne ten stejný výnos do obou kapitálů. tentýž výnos, co bude u toho prvého podniku, se bude zdáti desetkrát tak veliký v dividendě jako v tom druhém a při progresi daňové by spadal pod nižší sazbu než ten druhý, ačkoliv k tomu není nejmenšího důvodu. Je to jistý optický klam, který vzniká z toho, že se přesune měna a proto jsme musili umožniti, aby všechny podniky se postavily bilančně na stejnou basi, do stejné roviny, do stejného hodnocení, do stejné konstrukce výnosu a zdanění. Tedy proto stabilisační bilance se stala nezbytnou součástkou celé berní reformy a jejím nutným doplňkem. Ale kdyby byla reforma jen státních daní a upravila jejich sazby a neučinila nic jiného, tedy bychom vlastně poplatníkům byli jen některým ulevili. t. j. v dani důchodové, ale byli bychom všem přitížili v dani výnosové. Vždyť základna výnosové daně podle berní reformy je v mnohém ohledu vyšší, než byla dříve.
Prosím u daně pozemkové máme 17ti násobek katastrálního výnosu, který je podroben 2%ní dani, základna daňová by byla rozšířena o více než 50% jako základna. My jsme počítali výdělkovou daň podle tak zv. klíčů, které se prakticky uvedly v život a k nimž stát vybírá státní přirážky mimořádné, a k těm klíčovým sazbám i obce vybíraly přirážky. Kdybychom byli státní sazby snížili až na tento klíč, pak bychom se byli vzdali v některých případech 3/4 státních daní. Tedy jsme byli nuceni část těch přirážek státních přiraziti k základně. Ale tím se také základna pro komunální přirážky zvýšila. Kdybychom nebyli nic jiného učinili a kdyby přirážky komunální byly zůstaly takové jako dosud, tu při rozšířené základně byli by platili poplatníci ještě více než před tím a bylo nebezpečí, kdyby se dále ničeho neřeklo, že by ty přirážky zůstaly, že by se klíčů používalo dále a zatížení že by bylo větší než před tím. Jinými slovy: nebylo možno upravovati základnu daňovou a neupraviti při tom současně přirážky samosprávné a tím zjistiti celkové zatížení výnosových daní. Ze základny daňové na jedné straně a z toho, co podnik snese na zdanění na druhé straně, matematicky by vyplývalo, kolik mohu míti přirážek obecních, okresních a zemských dohromady.
Další úvahy vedly k tomu, jak se to má mezi činitele rozděliti. Ale když se podíváte na limit, který se stává naprosto nutným, měla-li berní reforma přinésti hospodářský prospěch, když se podíváte, jak ten limit vypadá a srovnáte-li ho i s korekturou, že základna daňová se mění s těmi přirážkami, které dnes jsou, je fakt, že veliká část obcí se musí dostati do krise, poněvadž jejich přirážky byly 500, 600, 800, 1000 i více procentní a měly by i násobky 1000%, neříkám generelně, ale v jednotlivých ojedinělých případech.
Limit přirážek způsobuje, že obce se dostávají do krise. V celku lze si říci, že výdaje komuny z jedné třetiny byly hrazeny přirážkami, z jedné třetiny dávkami a z jedné třetiny ostatními příjmy, limitem atd. v souhrnu veškerých komun lze také to říci podle zkušeností a dat z loňského roku.
Jak rozřešiti problém obecních komun, které se dostávají do krisí? Které to jsou? To jsou ty, u kterých se projevila největší chudoba, největší potřeba a také největší nehospodárnost. Nechci žádný fakt generalisovati, ale v ojedinělých případech bude to typický zjev, že nejchudší obce s největšími úkoly budou míti největší přirážky. Chceme-li jedenkráte limitovati přirážky pro celou zemi, má to veliký význam, poněvadž každý podnik ví, že, je-li usazen na Slovensku, anebo v Čechách, anebo na Moravě, nemůže býti zatížen výše než určitou měrou, to znamená prakticky, že podniky budou umísťovati svá sídla ne tak podle finančně technického hlediska, kde je právě malé zdanění, nýbrž především podle hospodářských zřetelů, kde jsou pro podnik nejvýhodnější podmínky. Jinak podniky utíkaly a pohybovaly se tam, kde by nebylo nejvýhodnějších ekonomických podmínek, ale tam, kde pro ty podniky by bylo nejvýhodnější zdanění. Mohli bychom i k opačnému systému přijíti a říci: inkamerujeme výdělkovou daň a dáváme z ní úděly. abychom provedli toto zatížení výdělkovou daní jako daň výnosovou.
Avšak z toho vyplývá otázka, jak řešiti ten problém a pomoci nejchudším obcím. Dospěli jsme k myšlence vyrovnávacího fondu. Vyrovnávací fondy nejsou žádným ideálem. Není sporu o tom, že země, které budou spravovati vyrovnávací fondy, nemají podstatné odpovědnosti za prameny, které do těchto fondů plynou, nemusí jejich zastupitelstva hlasovati o vzniku daní, které si obce budou rozdělovati, ony jsou pouze orgány, které rozdělují, ale nemají přímé odpovědnosti, poněvadž stát a parlament tu odpovědnost na sebe béře a z toho státního pramene nelze určiti kvotu do těchto fondů, z nichž se bude pomáhati.
Vždycky je distributivní orgán, který nenese odpovědnosti, ale nemohli jsme dospěti k jinému řešení než k tomuto a také žádný z vás nepřišel na myšlenku, jak to udělati lépe.
Jestliže nastupujeme jedenkráte cestu subvenční, jestliže někdo jiný bude doplňovati schodky obecní, tak z toho samočinně vyplývá otázka: Prosím, to nelze dělati na slepo, obec nesmí počítati s tím, že schodek bude prostě hrazen. Touto metodou mohli bychom zavésti neekonomii, nehospodárnost obcí, kdybychom ten systém zevšeobecnili, a proto musilo jako doprovázející zjev býti připojeno další, opatření fondů, tedy jistý dozor, vliv, kontrola a netoliko to, jistý zásah do hospodářství obecního pro ty obce, které budou na to odkázány, aby do toho fondu šly, které se z toho, či onoho důvodu octly v kritické situaci.
Velevážení pánové a dámy! Prohlásil jsem, že tento systém není ideální, a z toho také vyplývá, že nemůže býti trvalý, že se díváme na celé to opatření jako na provisorium. Musíme dostati obce ven z jejich poválečného hospodaření, z jejich bídy, krise a všeho ostatního a zadlužení které mají, a celou řadou opatření sledujeme, aby se obce mohly oddlužiti, neboť nakonec musíme přijíti k tomu, aby autonomní svazky měly určité prameny, které umožňují žíti vlastním životem, mohly míti samosprávy, které odpovídají na jedné straně jejich politické konstrukci, na druhé straně jejich věcným úkolům a za třetí také jejich lokální povaze. Je samozřejmo, že se musí hledati jistý vztah mezi oborem úkolů, které obec má, a mezi politickou konstrukcí, jak vypadá, a mezi pramenem, ze kterého vycházejí, poněvadž konec konců finance jsou rubem práva, rubem autonomie, rubem moci, jsou odpovědností. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)
Pochopíte, že předloha finanční sama stala se integrující součástkou berní reformy potud, pokud měla rozřešiti kus finančního hospodářského problému a býti do jisté míry úlevou.
Do jednotlivých detailů předpisů se nebudu pouštěti, ale chtěl bych ještě jen jedno zdůrazniti. Berní reforma, jakkoliv sledovala cíl hospodářský a administrativní a jakkoliv nesleduje předem cílů sociálních, poněvadž sociální funkce daní je negativní - my nepředpisujeme daně proto, abychom rozřešili sociální princip, nýbrž předpisujeme daně proto, poněvadž to stát potřebuje, ale předpisujeme jich metodou, která odpovídá sociálnímu hledisku a odpovídá únosnosti subjektivního člověka. Tato berní reforma tedy po této stránce jest opětovně projednávána kriticky, je-li sociálním pokrokem, nebo sociálním zvratem, je-li sociálně příznivá, nebo nepříznivá. Poněvadž v této souvislosti bylo trochu sofisma požíváno, dovolte, abych na ně poukázal. Bylo řečeno, že co se ulevuje bohatým, že se navaluje chudým. A jako důkaz bylo uvedeno, že se bohatým tolik a tolik ulevuje a chudým.se to navalí, že nebylo existenční minimum valorisováno. Na první pohled argumentace velmi správná, svůdná, ale přece nepravdivá, neboť, pánové, my musíme buď srovnávati to, co je s tím, co je, anebo co bylo v míru, ale to nejde jednu polovičku srovnávati s tím, co předcházelo a co je, a druhou s tím, co bylo v míru. Chceme-li srovnávati se stavem dnešním, musíme říci, že byla v dani důchodové lineární sleva 40% od svrchu až dolů, dokonce že existenční minimum bylo o 100% a srážka daňová u dělnictva a gážistů asi o 50%. Že to byla ona lineární sleva, onen duch revoluční, který byl po převratu, v dani důchodové že zůstal zachován, pokud to srovnáváme s platným stavem. Při srovnání s mírovým stavem je sice pravda, že nebylo existenční minimum valorisováno podle plné hodnoty zlata, ale také naše produkce nebyla valorisována. Kdybychom chtěli valorisovati, řekli bychom, že přepočteme důchod a necháme mírové sazby. Tomu tak není. My jsme snížili sazby v dani důchodové 4krát až 1Okrát v míru, poněvadž také stát nemůže přejíti k nižším sazbám, jako byly v míru, poněvadž státní potřeba je vyšší, a právě ten vyšší plat celkový byl rozložen tak, že nebylo existenční minimum plně valorisováno, ale u těch nejmenších byla sazba nepatrná a minimální a u nejvyšších byla 4násobná. Není pravda, že co bylo uleveno bohatým, bylo navaleno chudým.
Chtěl bych dále ještě říci, kdybychom vzali dělnictvo, malé gážisty, maloživnostnictvo, malé zemědělce, jakož i ony skupiny, při kterých přihlížíme k tomu, jak s ním berní reforma naložila. pak musíme říci, že malí dělníci a malí gážisté vlastně jsou na tom nejvýhodněji v komplexu berní reformy jako takové, neboť, jestliže podnikatel platí současně daň výdělkovou a důchodovou, jestliže zemědělec platí daň pozemkovou a důchodovou, vždy v kombinaci, tedy žádná daň nebyla o tolik slevena jako daň důchodová. Oni tedy v kombinaci všech daní nemají nikde slevy 40 nebo 50%. Slevu 40. anebo 50% má ten, kdo platí pouze daň důchodovou. Ony třídy, které tedy platí pouze daň důchodovou, mají vlastně relativně největší výhodu z tohoto zákona, jakožto komplexu berní reformy. Snad se mi namítne, že oni platí daně jiné. Nereformuji celý systém daňový, reformuji určitý výsek daňový a posuzuji, jak tento výsek daňový přináší a které třídě obyvatelstva výhody. Pro malé živnostníky jsme přinesli, řekl bych, s jistou obětí systému úlevy velmi podstatné právě pro nejmenší zestárlé živnostníky. Při pozemkové dani pro nejmenší držitele půdy odpustili jsme příspěvek do státní pokladny, že tato daň není základem pro vyměření přirážek autonomních, ačkoliv to dělá technicky velké obtíže a nezapadá to do systému jako čistě katastrální daň. Odhodlali jsme se k tomu, abychom projevili smysl pro nejmenší držitele půdy, kteří poukazovali, že u živnostníků je výhoda větší než u nich. Je pravda, že se nejmenšímu zemědělci nedostává těch výhod, jako nejmenším živnostníkům, ale odůvodněno je to tím, že zemědělec přece má důchod trochu fundovaný, že i na malém kousku půdy může míti živobytí, kdežto když zemře ten, kdo má jen šídlo, jehlu a pod., přestane existenční podklad pro rodinu.
Že daň činžovní je ve své podstatě nikoliv daň výnosová, nýbrž spotřební, poněvadž zatěžuje byt, poněvadž musí majitel domu dostati ono zúročení. které by dostal jinde v normálních alespoň dobách, což neplatí pro majitele domů v době vázanosti činží, ale v normálních dobách musí majitel d ostati úrok, jinak bychom zastavili veškerý stavební ruch. A jestliže zatížíme jeho výnos, tudíž je nucen přesunouti to všechno na majitele bytu a takto vlastně daň tuto nese majitel bytu. Odhodlali jsme se k tomu, že daň domovní činžovní, která v Rakousku byla vysoká, oproti mírovému stavu o jednu třetinu byla snížena. A proto můžeme s dobrým svědomím říci, že tato osnova snese také kritiku po stránce sociální. Vždyť se najdou na hrotech, na přechodech, extrémní body, ve kterých je jistá nerovnost oproti sousedním bodům, zejména při srážkové dani, která musí býti schematicky vyměřována. Nemohu chtíti, aby mi továrník dělal vyměřovací úřad. Jsou zde jisté nerovnosti, ale na tyto jednotlivé extrémní případy je pamatováno remedurami, zvláště paragrafy daně důchodové. O detailech nebudu mluviti, poněvadž referenti o všech změnách, které se v podstatě staly, mluvili.
Systém, který přímé daně obsahují, vlastně jsme převzali z Rakouska. Ne sice podle doslova, nemáme daní osobních a reálních, ale podle konstrukce. Nebudu to teoreticky zdůrazňovati proč. Zdá se nám však správným, že především byl vžitým, mezi obyvatelstvem zavedeným, a neměli jsme důvodu, abychom se od něho odklonili, takže reforma, pokud je reformou, mimo sazby znamená vnitřní vybudování, propracování stavby jednotlivých daní, jak to odpovídá moderním názorům a našim hospodářským poměrům. Jsme rádi, že jsme r. 1926 vytvořili předpoklady pro berní reformu tím, že byla provedena depurační akce. Počátkem minulého roku bylo na 8 milionů nevyřízených aktů, ve kterých se topily úřady, ale to bylo důsledkem toho, že jsme ukládali všechny možné úkoly úřadům finančním, které musily prováděti mimo jiné také dávku z majetku, která byla úkolem finančním a která zdržovala od běžných prací. Tento balvan byl odvalen, máme již jen několik tisíc rekursů k vyřízení v každé zemi, a to se stane do podzimu a do konce roku půjdeme s čistým stolem. Chceme, aby berní reforma byla provedena v duchu zákonodárce. Snad je to těžkým úkolem berní reformy provésti u nás i uzákonění. Uzákoniti byla práce jistě ohromná, a řekl bych, že s neobyčejnou pýchou se demokracie může dívati na to, že dovedla uzákoniti ohromný kodex. Je jistě snáze velkou věc provésti, která není tak komplikovaná v jednoduchosti, nežli ty všechny sporné a křížící se zájmy tolika a tolika politických stran a tříd tak usměrniti, aby neporušovala soustavu jednotného ideového celku. To se podařilo. Na reformě pracovaly před parlamentem všechny možné odborové svazy, průmyslový, zemědělský, dělnické organisace, obchodnické, veškerá veřejnost, tisk odborný, politický, každý při šel ke slovu, bylo mu to umožněno, všechna mínění byla hodnocena, zvážena a konečně vtělena v systém, který máme a který je pýchou naší demokracie. Protože chceme, aby duch, který se osvědčil, dostati do správy, to znamená: vody se zavřely pro obyvatelstvo i pro úřady a nebyla při depuraci prováděna vždy kvalifikována práce, mělo-li se těch 8 milionů aktů vyříditi. Nemohlo se to odměřiti na milimetr, ale bylo to snadnější, produkty dělnictva a zemědělců znáte, abychom se dostali vpřed, ale nyní musíme začíti s novým pořádkem. (Výborně!) Finanční správa musí býti chloubou toho státu co do své nestrannosti a co do své objektivity na všechny strany. (Výborně!)
Učinili jsme opatření, aby úřednictvo bylo přesazováno z míst, kde bylo před válkou a po převratu, aby přišlo před novou situaci a obyvatelstvo bez předsudků mohlo se k němu obrátiti.
Všechnu reformu konáme tak, aby předpisy zákona byly obyvatelstvu učiněny přístupnými, my.je budeme popularisovati, chceme, aby každý dostal poučení od těch nejelementárnějších daní, které má platiti. Musíme dávati vědomost do administrace samotné, propracovati všechny formuláře tak, aby lid jim mohl rozuměti, (Tak jest!) aby každý občan mohl vyplniti formulář a vyznal se v tom. (Výborně!) Aby každý poplatník v daném roce dostal, co má platiti, jakýsi kontokorent, jakési vyúčtování, aby věděl, na čem je a věděl, že bude čtvrtletně platiti tolik a tolik, nemám zde nic a nemůže se mi nic státi. Tu hospodářskou jasnost a pořádek potřebujeme. To je ohromný úkol administrativy, a jsem přesvědčen, že ho finanční úřednictvo zdolá a přináší mu důvěru vstříc.
Je potřebí, abychom v obyvatelstvu vyvolali představu, že začíná nová doba. Je pochopitelno, že v době přespřílišného zdanění daňových zisků a ztrát lidé uhýbají, aby je ztráta nezatěžovala, aby zisk neztratili. Jako jsme měli dávku z majetku, válečné půjčky, dostáváme se pomalu do klidnějších, konsolidovanějších, urovnanějších poměrů. Teď budeme žádati od svého obyvatelstva stejně přísnou poctivost vůči státu, neboť nepoctivý poplatník zatěžuje poctivého, o tom není sporu. Musíme zvyšovati sazby, poněvadž ti druzí je správně neplatí. Kdyby to dělali, mohli bychom jíti se sazbou ještě dále. Nepoctivý poplatník je soutěžným činitelem toho poctivého a na tom musíme trvati nyní, kdy berní reforma vchází v život. Provedení berní reformy bude nakonec jedním velkým úkolem, o kterém mluvil pan sen. dr Karas, totiž rozpočtovým, myslím, že jste se ráčil o tom zmíniti. To není tak snadné sleviti ze státních daní a počítati, že bude dělati sleva půl miliardy. To neodpovídá snížení sazby, které jsme provedli. Také musíme počítati s tím, že lepší pořádek přinese nám také poctivé fase a neklesnou daně o tolik, o kolik jsme sazby snížili. Ale nepočítáme jenom s úbytkem asi 200 až 250 milionů, také proto, že máme v obecních nedoměrcích jistou reservu, se kterou si můžeme vypomoci pro přechodnou dobu, než nám pomalu budou dorůstati prameny ostatní a všechny daně vůbec. Hospodářství každým rokem dělá určitým procentem pokrok a toto jisté plus se zračí ve výnosu daní. Musíme dorůsti k těm poměrům.
Na druhé straně to vyžaduje neúprosně, abychom si v rozpočtu udělali reservu. Můžete všichni k tomu spolupůsobiti, poněvadž ve vás se koncentrují požadavky občanstva. Občanstvo nemá stálé souvislosti mezi tím a každý chce míti svůj úkol splněn ihned, bez zřetele k celku. Tento zřetel k celku vůbec chybí. A tu vás prosím všechny za spoluúčast a spolupůsobení. Není možno provésti této reformy, aniž bychom současně náš rozpočet neudrželi v mezích, netlumili ho, neomezovali výdaje. Ale to není reforma poslední. Musíme dospěti i k reformám ostatních daní, musíme přijíti k reformám oněch daní, které podlamují naši soutěživost s cizinou, které jsem nazval daněmi obchodními.
Máme při ministerstvu zvláštní komisi pro zatížení daňové a zkoumáme tam také dělnický rozpočet a vědeckou metodou se tážeme, není-li náš dělník přetížen spotřebními daněmi a kterými. Po této stránce bude prováděna revise, aby nejen do systému přímých daní, ale do celého systému dostal se onen duch sociální, o kterém jsem řekl, že v daňové reformě je ztělesněn. (Výborné! - Potlesk.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Reyzl. Uděluji mu slovo.
Sen. Reyzl (německy): Slavný senáte! My němečtí sociální demokraté a celá oposice opustili jsme jednání v rozpočtovém výboru hned při prvé jeho schůzi, poněvadž z událostí, které se odehrály hned na počátku v rozpočtovém výboru, bylo patrno, že se na této předloze, podobně jako u mnohých jiných, nezmění to nejmenší, že bychom v nejlepším případě mohli očekávati, že by mohla býti přijata nějaká resoluce, která pak ovšem vládou zůstane vůbec nepovšimnuta, a poněvadž jsme za těchto okolností považovali nějakou debatu za úplně bezúčelnou, tím spíše, ježto většinové strany neprojevily vůči oposici ani tolik ochoty, aby k našemu návrhu přibraly do schůze stenografy. Náš odchod z rozpočtového výboru ovšem neznamenal, že tím snad berní reformě připisujeme menší význam, byli bychom však alespoň očekávali, že si senát při tomto nesmírně důležitém zákonném díle vzpomene na své určení, že vůči poslanecké sněmovně má na zákonodárství působiti korektivně, ježto se zde jedná o zákon, jehož účinky vůbec nelze dohlédnouti. Neboť k tomu, aby se beze změny schvalovalo vše, o čem se poslanecká sněmovna usnese, k tomu věru není potřebí žádného senátu. Hra, kterou jsme po celé týdny mohli pozorovati v poslanecké sněmovně, opětovala se také zde. Snahu jednotlivých stran, aby viděly úspěch při jistých úlevách a změnách zákona, ani my jsme neočekávali. Ale očekávali jsme aspoň jedno, že v senátě to, co v horečce zápasu ve druhé sněmovně bylo přehlédnuto, přece dozná nějaké korektury, změny a zlepšení. Tato naděje byla nám však hned při prvé schůzi rozpočtového výboru předem odňata. Poznali jsme, že by všechny naše řeči byly marné, poněvadž přece již kolega dr Procházka jakožto zpravodaj ve svém referátu beze vší pochybnosti prohlásil, že se na předloze nic nezmění, že je dobrá, při čemž oplýval chválou finančního ministra. Celá jeho řeč nebyla ničím jiným, nežli nepřetržitou chválou pana ministra financí. Za takovýchto okolností došlo k našemu odchodu z rozpočtového výboru.
Vzpomínám zde na výrok kolegy Modráčka, který kdysi při jedné schůzi řekl, že ve veřejnosti již dávno jest ustálené mínění, že senátoři jako staří pánové jsou zcela hodní chlapi, že však senát jako takový nestojí za nic. Tento výrok mi zde napadá, poněvadž také při této poradě o berní reformě. mlátíme jen prázdnou slámu. Celá veřejnost přece ví, že se na tom nezmění to nejmenší a debata zde je vlastně zcela zbytečnou prací..
Chápeme-li se jako oposice proti tomuto zákonu v plenu přece slova, neděje se tak proto, že očekáváme, že většina ještě v posledním okamžiku projeví nějakou ochotu, nýbrž proto, poněvadž nechceme na sebe vzíti vinu, že jsme si dali ujíti poslední možnost, abychom k veřejnosti promluvili o zákonu, který po našem názoru neodpovídá tomu, co by se od takového zákona mělo očekávati. Bezpochyby je pan ministr financí dr Engliš v tomto oboru kapacitou, ale my oposičníci nepotřebujeme ho věru chváliti, poněvadž to většina již obstará vydatnou měrou. Dr Engliš namáhá se velice, aby nám vždy znovu dokazoval, že tato berní reforma nemohla býti jinou, nežli jakou je dnes, že každá jiná reforma berního systému by byla pro náš hospodářský život nesnesitelnou. Chtěl bych zde poukázati jen k tomu, že názory pana ministra financí dr Engliše nebyly vždy tytéž jako dnes, že byla doba, kdy tento závoj měšťácké vlády nezastíral také jeho zrak jakožto národního hospodáře, kdy pravé zájmy našeho národního hospodářství zastával jakožto profesor s větším důrazem, nežli to činí dnes jako finanční ministr německo-české měšťácké vlády. Stál tehdy sám na stanovisku, že berní reforma, která musí přijíti, nemůže býti provedena bez odstranění daně z obratu, která hospodářský život poškozuje. Ale nynější berní reforma, která nese jeho jméno, nepřináší odstranění daně z obratu a tím také žádného ulehčení v hospodářském životě.
Že je daňové reformy potřebí, nechceme popírati; naopak, byli jsme to my, kteří od let volali po reformě daňové, poněvadž my, kteří jsme v bezprostředním styku s obyvatelstvem, nejvíce pociťujeme, co znamená daňový chaos, jaký nyní máme. Dnes se vůbec žádný poplatník již nevyzná, co je dlužen na daních, a když přijde k úřadu, jen si na něho vyjedou, poněvadž se úředník sám nevyzná, je pozadu na celá léta se všemi daňovými předpisy a poněvadž panuje nepopsatelný zmatek. Bylo tedy nejvýš na čase, že daňová reforma přišla. Nechceme také popírati, že předložená berní reforma v jistém ohledu přinese úlevy v administrativním styku se stranami, a přál bych si jen, aby skutečně nastalo to, co pan ministr financí právě ve své řeči slíbil, že každý státní občan bude věděti, co je dlužen na daních, že se mu to bude každého čtvrt roku sdělovati atd. Ale pochybuji velice o nadějích pana ministra financí, poněvadž zákon přece zase poskytuje možnost, že to nebude takové, jak to zde pan ministr financí líčil. Tento zákon má po našem názoru ve svých základech chybu, a totiž tu, že tato reforma začíná reformou přímých daní, tedy daní, která v praxi přináší skoro jen čtvrtinu příjmů daňových. Na veliký komplex nepřímých daní také pan ministr financí se neodvažuje. Pan ministr financí, kterého jsme v rozpočtovém výboru často měli příležitost slyšeti, staví se vždy na stanovisko, kdykoli se objeví požadavek po odstranění nějaké dávky, anebo zavedení úlev u nějaké daně, že stát nemůže tohoto příjmu postrádati. Výmluvným příkladem toho byl terminovaný zákon o dávce z úředních výkonů. Když k němu došlo, slibovalo se jako také jindy slavnostně, že je to jen přechodný zákon, že nebude obnoven, že zmizí, když lhůta projde. Tento zákon vynáší státu ročně jen asi 35 milionů. Když tedy se přiblížila chvíle, kdy měl vypršeti, byl znovu,prodloužen. Když jsme v rozpočtovém výboru poukazovali na někdejší slib, bylo nám právě sděleno, že stát se nemůže zříci těchto 35 milionů. To vidíme u každého druhu daně, s tvrzením, že jest jen přechodnou, snáze se sice zavede, ale pak se jí zase nezbavíme. Když dostaneme tuto berní reformu, dříve nebo později zmizí zase to trochu dobré, co přináší, zmizí novými vládními nařízeními - tento zákon poskytuje přece možnost měniti mnohé - a novými zákony nastane zase zmatek ve věcech daňových, byť ne tak zlý jako nyní, ale poplatník se potom zase nevyzná. Nesnesitelnými staly se v poslední době nepřímé daně rozmnožením o celou řadu nových dávek. Jak nesnesitelnou byla daň z obratu, tak nesnesitelnými staly se nové dávky, které na nás přišly ve formě cel, cukerní daně atd. Chceme-li ozdravěti hospodářský život státu, nesmíme po našem názoru brániti všemu tomu, co velkým masám konsumentů umožňuje, krýti své potřeby ze mzdy. Znemožníme-li to, pak nejen že tím nepodporujeme hospodářský život, nýbrž dovedeme to jen tak daleko, že jednotlivé živnosti tím musí vždy víc a více trpěti. Tím dochází tak daleko, že veliké masy jakožto konsument v hospodářském životě nemohou hráti více skoro žádnou úlohu, jakou mají a musí hráti v každém státě, jehož hospodářství je zdravé.
Nyní mi dovolte, abych pronesl něco k jednotlivým bodům tohoto zákona, o nichž mám za nutné, abych se jich dotkl. Předesílám, že jsem dalek toho opětovati všechno to, co o zákoně řekli naši přátelé v poslanecké sněmovně. To všechno podtrháváme, a nejsme v žádném rozporu s tím, když mnohé neopětujeme, co s naší strany tomuto zákonu bylo vytýkáno. Chci se dnes jen krátce dotknouti vad, po našem názoru nejpříkřejších. V prvé řadě konstatuji, že pan ministr financí velmi ochotně popřál sluchu stížnostem podnikatelů. Jeho dnešní vývody byly skoro nepřetržitým řetězem důkazů soucitu s průmyslníky, a co zde řekl o malém poplatníkovi, o dělníkovi, stalo se jen tak mimochodem a nebylo takové, aby to znělo příjemně v uších dělníka. Jestliže se dnes pan ministr financí snaží objasniti, že snížení důchodové daně o 40% týká se přece všech, a že také dělník bude platiti o těchto 40% méně, pak pan ministr financí zajisté ví, že to není totéž. Jestliže dříve musil někdo při obrovském příjmu platiti 600.000 korun daně a nyní platí o 250.000 korun méně, pak je to něco zcela jiného, nežli když se dělníkovi slevují stejná procenta z daně, jenž přece za starého zákona měl snad možnost, různými žádostmi dosáhnouti nějakých úlev, když na příklad na jeho rodinu něco dolehlo. Je zde tedy zajisté měřeno dvojím měřítkem. Kapitalistům se zde udělal veliký dar. Stížnosti podnikatelů, které si pan ministr financí osvojil, vypadají zcela jinak, sledujeme-li denní tisk a čteme-li, jak velikou dividendu ten, nebo onen podnik vyplácel. Nebude se to tedy tak přesně shodovati se špatným stavem našeho podnikatelství, jak nám zde vyprávěl pan ministr financí, který se pokouší nám namluviti, že tato berní reforma v prvé řadě musí hleděti k tomu, aby ulevila situaci průmyslu. Jednu okolnost z této daňové reformy obzvláště zdůrazňuji, totiž pozemkovou daň. Jestliže již vycházíme ze stanoviska pana ministra financí, pak nemůžeme pochopiti, proč tak beze všeho povšimnutí přechází přes zvýšení pozemkové daně. Pozemková daň, která proti době mírové stoupla jen čtyřnásobně, kdežto všeobecná daň výdělková stoupla patnácteronásobně, byla by zajisté bývala velmi vhodným předmětem pro valorisaci, Přes tuto věc pan ministr úplně přešel, ba naopak ještě přiznal, že ve výboru provedeno bylo ještě zcela značné snížení této pozemkové daně. Zcela jinak však tento zákon jedná s konsumními družstvy. Konsumní družstva, která by podle návrhu byla pochodila trochu lépe, nežli za nynějšího stavu, byla obdařena tím, že se jim daň ve výboru zdvojnásobila; tato dvojnásobná daň byla také v plenu přijata. Při tom jste se neostýchali položiti konsumním družstvům ještě jiné nástrahy. Vidíme dnes často v praktickém životě, jak se zlomyslně zneužívá ustanovení, že konsumní spolky smějí prodávati jen členům. Představte si filiálku některého konsumního spolku, kde ustanoven je skladník, u kterého dělníci - a namnoze přece jsou dělníci členy konsumních spolků - večer nakupují, krám je pak plný, onen muž má na tom zájem, aby byl brzo hotov, spěchá s prací. Do houfu nakupujících přikrade se často špeh, kterého vyslal některý kupec, jenž v tomto zmatku, jaký zde panuje, chce nakoupiti zboží. Stává se nyní, že rodina neposílá vždy téhož člena k nákupu, brzy je to jedno, brzy druhé dítě, někdy také žena dělníkova. Skladník se tedy domnívá, že vyslaný je členem některé rodiny, která je u konsumního spolku. Špeh to nyní oznámí kupci, a ten věc udá. To se nyní často provádí, protože konsumní spolky některým obchodníkům leží příliš v žaludku. Výsledek tohoto udání je potom šikanování konsumních spolků. Povolá se četnictvo, provádí se přísný výslech skladníka, pak správy samotné, a konečný výsledek je trestní mandát na určitou sumu peněz. Nyní se však v zákoně stanoví, že konsumní spolky, které prodávají nečlenům, nemají býti účastny daňových úlev. Tak jak úřady známe, ale také odpůrce konsumních družstev, víme, že tohoto ustanovení v zákoně bude velice zneužíváno a že tím nemá býti dosaženo nic jiného, nežli útisk konsumních družstev dělníků. Kdežto na jedné straně poskytujete výhody tímto zákonem agrárníkům a právě agrárním družstvům, která vůbec dani nepodléhají, poskytujete takové dary, kladete dělnickým družstvům, která by měla míti totéž právo, nakupovati společně své zboží jako agrárníci, takové nástrahy, které při provádění zákona budou míti za následek těžké škody pro konsumní družstva.
Pozemková daň pro agrárníky, která podle předložené účetní závěrky rozpočtu na rok 1924 byla preliminována částkou 151 milionů, vynesla ve skutečnosti při předpisování daně jen 120 milionů. To neznamená nic jiného, než že i suma, která stála v rozpočtu, velice tolerantním předpisováním berních úřadů vůči agrárníkům v praxi se stala ještě menší.
Tato berní reforma nepřináší nám také žádného sjednocení daní. Je zde táž nepřehlednost daní, jako doposud. Chceme-li od státního občana, který se tak nevyzná jako ten, kdo navštěvoval vyšší školy, žádati, alby se v tomto daňovém zákoně vyznal, nesmíme stanoviti tak přísná ustanovení trestní. Byla sice v parlamentě naproti poněkud zmírněna. Původně nepřihlíželo se vůbec ani na dobrou vůli, nechtíti stát poškoditi. Každé zapomenutí mělo býti trestáno a tím právě dělníci jako poplatníci by byli postiženi mnohem citelněji, nežli jiní. Také všeobecně vzato nepřináší berní reforma to, co jsme od ní očekávali. Očekávali jsme, že tento berní zákon bude tak dalece jasný, že služební předpisy budou ihned pojaty do berního zákona. Tomu tak není. Tento zákon je právě tak jako všechny jiné zákony, na kterých se usnášíme, zmocňovacím zákonem. Také zde praví článek 2, odst. 5, že se úplně poukazuje na interní služební předpisy. To neznamená nic jiného, nežli že tyto služební předpisy budou zase takové, že poplatníci s nimi nebudou spokojeni, že vyšší daňové úřady připustí, aby časem zase se zahnízdil starý nepořádek. Je příznačno, že se článek 5 dovolává uherského práva zvykového. Žili jsme stále v domnění, že prostřednictvím našeho ministerstva unifikací v dohledné době se nám dostane jednotného zákonodárství pro obvod celého státu. Není tomu tak, dlouholeté trvání ministerstva nám to nepřineslo. Můžeme dnes říci, že toto ministerstvo nemá žádného účelu, úplná zbytečnost tohoto ministerstva leží nabíledni.
V článku 7 a §§ 103 a 105 mluví se o daňovém podkladě pro zemědělství. Byli bychom očekávali, když se dělá berní novela, která podle vývodů ministrových je velice důkladná, že také zde se bude postupovati s nutnou důkladností. To u tohoto článku neshledáváme. Tam se říká, že daňová sazba pro vyměřovací základnu má býti vydána zvláštním zákonem. Podle všeobecného zvyku můžeme s jistotou počítati s tím, že k tomuto zákonu nedojde a že zde tímto článkem 7 nastane další výhoda pro agrárníky, kteří také v této vládě udávají tón, a to potud, že při vyměřovací základně své daně budou platiti ještě podle starých, nejistých ustanovení, to je málo.