V jedné obci byla jsem upozorněna na chudou dělnici z cukerní rafinerie. Již od jara letošního roku nebéře nemocenskou podporu, má ji vyčerpanou. Má 3 děti, 11, 10 a 8 let staré, sama je tuberkulosní, na sklonku života, odkázána na milodary svých spoludělníků. Od Masarykovy Ligy v místě dostává 1 kg masa týdně. Obraz bídy největší: 11letá dcerka pere a dělá hospodyni a až do toho dne, kdy jsem přišla, spaly 2 menší dcerky s nemocnou tuberkulosní matkou v jedné posteli, co jsem na vlastní oči viděla. (Výkřik: To je strašné!) Nyní čeká ona nemocná žena, až prostřednictvím Masarykovy Ligy dostane se kamsi do sanatoria, ne aby se tam uzdravila - uzdraviti se již nemůže - ale aby tam dokonala.

Třetí případ: Přišel ke mně před 2 měsíci úplný slepec, příslušný do Žlebů u Čáslavi, jemuž dělá průvodce 16letý jeho syn. Nechce žebrati, hraje na harmoniku, a prosil, zda bych nešla za něho k úřadům poprositi, aby dostal větší rayon ke svému chození. Tázala jsem se ho, zdali mu ještě nikde u úřadů neřekli, že ten chlapec s ním nesmí choditi. Řekl, že ano, že mu to všude stále říkají, ale co má dělati, když němá nikoho, kdo by s ním chodil? Sám přiznával, že je mu chlapce líto, že by jej dal na učení, ale nikdo se nestará o to, aby on sám přišel do nějaké sociální instituce, ačkoliv se prý již ucházel o to několikráte. (Sen. Hampl: Kdyby to byl vojenský pes, tak by se o něj postarali!) To je také obraz sociální péče o mládež, když onen chlapec musí choditi světem se slepým otcem, spáti v létě pod širým nebem nebo v maštali, neb v zimě v cihelnách ve všelijaké lidské společnosti. Nikdo jiný mu nocleh nedá.

Dále: Staří manželé, kteří pracovali celý život ve službách hraběte, jemuž byl před 2 roky parcelován velkostatek. Nyní oni staří manželé bezdětní, napolo slepí, jsou bez práce a odkázáni na dobré lidi a onen hrabě jim nedá za to jejich dření ani drobet polévky ze zámecké kuchyně. Toť odměna za celoživotní práci a není zákona, který by přinutil hraběte Mehrwelda, aby tyto staré manžele podpořil. Ucházela jsem se u pozemkového úřadu zde v Praze, kde má tato žena podánu žádost, o odbytné alespoň pro ženu; ale tam mně řekli, že prý vzhledem k její nemoci propadla jí lhůta, stanovená k uplatnění nároku na odstupné. Připadnou tedy oni staří manželé na starost obci, poněvadž místní sociální péče nemá tolik prostředku, aby je podporovala, když nedostává od Zemské sociální péče ničeho.

Dále: Chudá žena, nejvýše tuberkulosní, která byla doporučena lékařem do nemocnice, nemohla tam jíti proto, poněvadž neměl kdo vzíti v opatrování její 6to měsíční děťátko a když ucházela se o pomoc u místní dobrovolné sociální péče, kde je jedna dáma předsedkyní a muž oné ženy chtěl ze svého skrovného výdělku připláceti na svoje dítko, bylo potom řečeno touto dámou v ústraní, že prý to děťátko nemusili mít, že prý se mohl onen muž, dělník, pamatovati. (Výkřiky sen. Šturce.) K tomu dokladu netřeba. Od takovéto sociální péče se člověk s hnusem odvrací. Proto je nejvýše potřebno, aby všude byly sociální péče zestátněny a náležitě bylo na ně ve státním rozpočtu pamatováno, aby takové všelijaké dámy, které nevědí, co je nouze a bída, neboť samy mají, co jim hrdlo ráčí . . . (Výkřiky.) . . . neměly rozhodování v těchto sociálních péčích, aby byly do těchto institucí postaveny osoby sociální školou prošlé a se srdcem dobrým, rozumějící neštěstí a bídě. Po převratu se nám alespoň tak slibovalo, ale nyní, kdy panstvo má v rukou moc, ani je nenapadne něco pro chudé udělati. Kde je ochrana pro pracující lid v závodech? Ta je pouze na papíře. Vezměte do ruky zprávu živnostenských inspektorů a shledáte tam tolik případů, kde musili živnostenští inspektoři zakročovati proti zaměstnávání mládeže pod 14 let, a to je jen číslo úřední. Kolik je těch případů, o kterých se v dílnách, továrnách a kancelářích mlčí, poněvadž chudí rodiče potřebují toho skrovného výdělku dítěte!

Co je případů, kdy žena musí jíti v šestinedělí do práce a zjistila jsem před nedávnem případ v cukerní rafinerii, že žena musila jíti již po deseti dnech po porodu do práce, poněvadž kdyby byla nešla, byla by o práci přišla.

To jsou jenom momentní případy, které jsem jenom proto uvedla, aby vážený senát si připomněl tento výkřik bídy mezi dělnictvem. Ochrana a právo dělníků se ignoruje, v továrnách pravomoc závodních výborů není žádná. Pan sen. dr Mazanec mluvil o závodních výborech. Neví, co závodní výbory jsou, neboť kdyby věděl, nebyl by se opovážil s tohoto významného místa takovým způsobem se o nich zmiňovati. Továrníci zacházejí s dělnictvem, jak je jim libo a hrozí vyhazovem dělnictvu pro každou maličkost.

Jak jinak to však vypadá, vážení pánové, v sovětském Rusku (Smích na pravici.), kde vládnou si sami rolníci a dělníci, (Výkřiky. - . Sen. Hampl: No, lepší to tam je, než u nás tady!) . . . jak tato vláda se snaží všude pracujícímu lidu vyjíti vstříc a zvláště pracujícím ženám. Zatím co u nás se neustále mluví o depopulaci a vláda se tohoto faktu hrozí, v Rusku počet nově přibylých světoobčánků stále stoupá. Naše spisovatelka soudr. Majerová, která byla přednedávnem v Rusku, napsala o této zemi tuto zářivou pravdu: >V Moskvěsamé je 16 porodnic. Všechny jsou stále plné. Postavte se před továrnu a uvidíte,kolik požehnaných maminek potkáte při východu dělnic z práce. Ale nemusíte anichoditi před továrny. I na ulicích i ve vsích, všude uvidíte budoucí maminky. Ruskodalo ženám svobodu mateřství a tuto svobodu podložilo osvobozujícími činy. A aninaše žena nebude matkou svobodnou, dokud bude roditi pod paragrafy a dokud nesvrhnenadvládu, která ji vykořisťuje a ponižuje. U nás na ulicích málokdy potkáte ženuv požehnaném stavu. Otěhotní-li u nás ženy z dělnických vrstev, pokládá se tohlasitě a nepokrytě za neštěstí, poněvadž tomu dítěti nemá dáti co do úst.< Tolik soudr. Majerová psala. Ano, u nás se utíkají chudé ženy pokoutně k porodním asistentkám a velmi často zaplatí to smrtí anebo vleklou nemocí, ne-li ještě soudním stíháním a žalářem. Bohaté dámy si zajdou k odborným profesorům a do sanatorií, protože na to mají potřebné tisíce, ačkoliv by mohly děti uživiti a nejsou proto nikdy vyšetřovány a trestány pro § 144. Proto naše strana komunistická nemůže schvalovati takové rozpočty, které pan ministr financí dr Engliš předkládá ke schválení, poněvadž není tam položek pro pracující lid potřebných a vyhovujících jemu, kde se dává spousta peněz na různou representaci, na vojenské holuby, četnické psy a kobyly, a kde se dává almužna pro pracující lid. Proto také my, komunisté, jako zástupci největšího počtu pracujících lidí ať rukou či hlavou, pro rozpočet hlasovati nemůžeme a nebudeme. Tím končím. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má nejbližší řečník, pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Nejdříve několik slov k rozpočtu. Není žádné pochybnosti, že rozpočet je velmi přehledně a pečlivě sestaven. Víme jasně dnes, mnoho-li milionů a miliard dáváme na administraci, zvláště máme rozpočet, pokud se týká našich státních podniků a pak ovšem investic na tyto podniky. Tento rozpočet dnes ještě je pořád veliký - je to 18 miliard. Náš největší rozpočet byl v r. 1922. Tehdy vykazoval cifru 21 miliard. Ale my nesmíme zapomenouti, že tehdy naše měna byla okolo 10 centimů, dnes je 15 - 15.2 centimů. Měli bychom tedy vlastně čekati, že rozpočet dnešní nebude 18 miliard, nýbrž že bude asi 14 miliard. Není-li to 14 miliard, máme důkaz, že deflace neznamenala zázrak, který se od ní očekával. Jestliže se z 10 centimů naše měna dostala na 15.3 centimů, prakticky by to mělo znamenati, že bychom měli všechno koupiti o 1/3 levněji, nebo že bychom měli za 1 Kč koupiti o polovici více. Ale právě tak, jako nekoupíme dnes za korunu o polovici více než dříve, právě tak deflaci se nepodařilo snížiti státní rozpočet. Je vlastně tíživější než dříve, kdy koruna se rovnala pouze 10 centimům.

Prostě bych řekl to vnitřní zhodnocení všech položek je daleko tíživější než dříve, když jsme počítali s 10 centimy. Hlavní příčina toho, že rozpočet není tak snížen, jak bychom očekávali, je v tom, že předválečné a před deflací uzavřené půjčky potom se nezměnily, ony vlastně jenom deflací stouply a že po deflaci od r. 1922 nadělali jsme nových 6 miliard dluhů. Nesmíme také zapomenouti, že v téže době - musíme býti spravedliví a objektivní - byla provedena úprava platů státních zaměstnanců a že teprve v té době mohla býti prováděna ku příkladu péče invalidní. Všichni tedy cítíme bez rozdílu stavu a povolání, že rozpočet, který se nám předkládá, je tíživý, a já bych řekl, velmi tíživý. Hledají se prostředky k nápravě, a v poslanecké sněmovně se mluvilo mnoho o takzvané ekonomisaci správy. Mám za to, že je mnoho na tom pravdy, když vzpomenu jenom silničního jospodářství, vody, elektrisace a mnohého jiného, kde máme úředních orgánů pro jeden a tentýž skol. Platí to i o školství. Ani školství nemáme náležitým způsobem soustředěno, patří dnes do kompetence několika ministerstev. Když se mluví o nezbytné šetrnosti, přeji si, aby se šetřilo stejně ve všech ministerstvech. V některých ministerstvech se šetří skutečně, vlastně je tlak zde, aby se šetřilo už přímo neobyyčejně, a některá ministerstva těší se, abych tak řekl, svobodě záviděníhodné. Je pravda, že nejvyšší kontrolní úřad má tady práva činiti výtky, a to i veřejně, ale copak s výtkami, když už je pozdě. Já bych si býval přál, aby u nás nejvyšší kontrolní úřad byl vybaven tou mocí, jako v Anglii, kde má právo preventivního zasahování, ale mám za to, že bychom se také dostali k náležitému pořádku ve všech rninisterstvech, kdyby veškeré účtárny ministerstev bez rozdílu byly podrobeny přímo nejvyššímu kontrolnímu úřadu. (Souhlas.) Neznám žádné jiné pomoci.

Nebudu jistě vyčítati žádnému stavu, jestliže dosáhne pro své lidi té či oné výhody, ale někdy to působí dosti směšně, když na příklad čtu v těchto dnech ve >Stráži z Podbrdska<, jak jakási vesnice žádá o subvenci od ministerstva zdravotnictví na koupaliště, ale marně. Ale najde se šikovný a patrně poměrů znalý člověk, který řekne: >Však ono to půjde, ale zažádejme si uministerstva zemědělství o subvenci pro koupaliště vepřového dobytka.< No, chov vepřového dobytka je také důležitý, toho nepodceňuji, jedná se tu o maso pro nás velmi sympatické, ale prosím, vtip je v tom, že to koupaliště neužívá se ani teď pro vepřový dobytek, nýbrž těmi, kteří od ministerstva zdravotnictví ničeho pro nedostatek peněz dostati nemohli. Tedy zkrátka a dobře přejeme si, aby každé ministerstvo, stručně řečeno, mělo stejnou právomoc, když v záležitosti subvencí bude přehled a pořádek a když účtárny všech ministerstev podléhati budou přímo nejvyššímu kontrolnímu úřadu. (Sen. Pánek: Účetní úředníci si to sami přejí!) Ano, myslím, že každý si to musí přáti, kdo heslo šetrnosti v našem státě přijímá vážně a opravdově.

Normalisace, po které voláme v průmyslu, musí přijíti také především do státu a do naší státní správy. A jistě nebudeme s těmi, kteří jsou nám odpovědni za rozpočet, za naše finanční hospodářství, v žádném rozporu. Musí býti u nás smysl pro větší odpovědnost.

Přeji si proto ekonomisaci ve školství. Dáváme na školství 2 a půl miliardy. Byl to jeden z německých sociálních demokratů, který nás upozorňoval - a měl k tomu jistě právo - jak ohromný pokrok stal se ve školství v Rakousku, jaké reformy tam jsou již provedeny. Myslím, že se zbytečně útočí na naše učitele na obecných školách. Ale přál bych si, aby už učilo se prvkům národního hospodářství a podobným. Ale moje hlavní stížnost patří našemu střednímu školství. Pořád se ničeho nemění od té doby , kdy jsme sami louskali Vergila a Homéra. Podle pravdy konstatuji, že jsme po těch osmi letech gymnasia nebyli pro praktický život upotřebitelní, a mám za to, že i dnes naše gymnasiiní mládež má hlavu napěchovanou mnohými věcmi, ale že je, když gymnasium opustí, >neupotřebitelná<. Bude jistě znáti více z Vergila a Homéra, než mládež anglická nebo americká, ale prosím, tato mládež v 18 letech už něco dovede, a je prostě upotřebitelná. Zde je potřebí důkladné opravy, důkladné reformy, je třeba, aby naše mládež na středních školách byla vychovávána také pro praktický život. A potom máme těch gymmasií a středních škol vůbec příliš mnoho. Ale každé město žádá o střední školu a každé město má nějakého zástupce a přímluvčího a teď máme školu na škole a roste nám velice nebezpečně školský proletariát, neboť nevíme, co budeme dělati s těmi tisíci a tisíci abiturienty středních a také zemědělských středních škol. Jistě mně kolegové z tábora zemědělského nebudou to vykládati jako útok proti nim. Přejeme si, aby naše zemědělství mělo hodně škol lidových, tedy takový lidový typ zemědělské školy potřebujeme, aby náš lid měl odborné a praktické vzdělání, abychom měli pak větší výnosnost půdy. Přál bych si, aby zejména Slovensku dostalo se hodně takových lidových škol. V tom nevidím žádného rozumu a účelnosti, zejména když počítám s faktem tím, že dnes nemáme žádných panství a velkostatků. Kam půjdou ti absolventi těchto vyšších a středních hospodářských škol? Ne tedy, že bychom byli nepřáteli vyššího zemědělského vzdělání, přejeme si hodně škol, ale škol lidového typu, praktických škol, zimních kursů a podobně, to bude míti smysl a užitek veliký.

Upozorňuji dále na obchodní akademie a obchodní školy vůbec. Jsme samá obchodní škola a žádní obchodníci z toho nerostou. Jenom samý špatně placený kancelářsky personál z toho roste. Dejte mně pokoj s těmi dnešními obchodními školami! Tyto školy mají býti školami z nichž rostou obchodníci a ne písaři na stroji. O dobré vůli profesorů tedy nepochybuji, ale měla by být provedena zásada, že do obchodních škol neměl by býti přijat nikdo, kdo předtím rok nebyl v obchodě zaměstnán. A žák i o prázdninách měl by býti někde v obchodu. Mluví se o tom, že obchod je v židovských rukách. Ale tam je právě smysl pro to, co je obchod, od mládí prakticky a účelně vychováván a u nás pořád na obchod hledí se jako na něco méně cenného, ideálem je sedět v kanceláři. Je v tom vlastně sklon k lenošení, protože obchod vyžaduje píli přímo neobyčejnou.

Rozvrh výdajů, jak pozoruji, je celkem týž jako loni, jeho linie nebyla opuštěna. Správné je, že finanční ministr dr Engliš si uvědomuje povinnost vyříditi otázku staropensistů, tak zvaných přestárlých, dále provisionistů, úpravu gentského sytému a sanaci bratrských hornických pokladen, jež je opravdu nevyhnutelnou.

Ministr financí zcela přirozeně je k tomu, aby hledal také příjmy, když má výdaje. Doléhají-li tyto příjmy na výrobu, má to vážné důsledky hospodářské, doléhají-li na spotřebu, má to důsledky sociální, to je přirozené, proto je třeba myslit na všecko.

Ministr zdůrazňuje stále - a mohu říci velmi pěknými a přesvědčivými slovy - produktivitu a schopnost soutěžiti s cizinou. Souhlasím, úplně souhlasím. Ale zde se musíme nad všeličíms pozastaviti. Ministerstvo financí a jeho různá oddělení mohla by nám mnoho vyprávěti o nepoctivosti a daňových defraudacích bohatých. Slyšíme u nás, že se počítá asi se 60 miliardami celkových příjmů, snad desetina je datována. Prosím, to je příliš málo! A my nesmíme zapomínati, že tyto defraudace bohatých zvyšují daňová břemena chudých. Ministerstvo financí musí někde sehnati tu cifru, kterou potřebujeme k hrazení nákladů. Když ji neseženeme u bohatých, musí to zaplatiti ten chudší: malý zemědělec, živnostník, dělník atd.

Je potřebí intensivnější finanční administrace. Děkuji, že ministerstvo financí letos se k této intensivnější finanční administraci vzchopilo. Mám za to - neznám tu cifru milionů vyřízených starých altů - že tady letos vykonána byla práce obrovská, a jestliže přijde hodně rekursů, myslím, že naše finanční správa i s tím bude brzo hotova. To jsou hříchy ještě starých dob, že se nevyměřovalo a lidé to velmi těžce cítí, když dostávají najednou výměry daní za několik let najednou.

Dále, slavný senáte, náš průmysl! Náš průmysl, až na několik čestných výjimek, je stále primitivní, pohodlný. To se rozumí, že takové Vítkovice mně nepotřebují dokazovati, že stojí na výši evropské soutěživosti. Jistě Škodovy závody u Pražská železářská společnost dívají se neobyčejně pilně, co se děje v Evropě a ve světě, vědí i co dělat, aby stály na evropské výši. Ale bohužel, takových podniků je málo. Vždyť i u cukrovarů vidíme, že některé cukrovary jsou fakticky moderně vypraveny a odpovídají všem technickým vymoženostem doby, ale pak máme cukrovary a cukrovárky, které nestojí za nic. Opakuji: Náš průmysl nedovede se pořáde povznésti k vyšší organisaci a k dokonalé technické výzbroji, čímž by se přirozeně zvýšila i výkonnost. Dělník náš je dobrý, ať nikdo neříká, že náš dělník je málo kvalifikovaný. Mnozí z vás na západě evropském byli a mohli se přesvědčiti, jak náš dělník stojí vysoko, a že snese, pokud se týká inteligence a výkonnosti, porovnání s dělníkem francouzským nebo belgickým. Průměrná inteligence našeho dělníka je neobyčejně vysoká, ale u nás častokráte dobrý dělník je postaven ke špatnému stroji a tím přirozeně klesá bez jeho viny jeho výkonnost. V těch dobách, kdy náš průmysl vydělával a mohl investovati do strojů, celá řada fabrikantů, místo aby věnovala pozornost výrobě, věnovala ji spekulaci. Tak byly ztraceny miliony a miliony. Deflace ovšem našemu průmyslu nepomohla, jako nepomohla práci - ta pomohla jen finančnímu kapitálu. Vývoj jinde, za hranicemi, dál se jinak. Podívejte se, jak Německo používalo zcela jiné metody vývojové. Vidíme, že dnes Německo jest schopno ohromné konkurence, a kde kdo, ujímá-li se slova, ať senátor či poslanec, upozorňuje na nebezpečí, které nám dnes hrozí z Německa. Přál bych si, aby byla u nás vytvořena instance, která je v Americe. Měl jsem příležitost mluviti o tom v Americe s Hooverem, jehož jméno jistě má u nás a všude překrásný zvuk. To, co se zřídilo v Americe, co znamená, řekl bych úřad pro zdokonalení výroby po každé stránce, zařídilo si také po americkém způsobu Německo. Je to tak zvané Reichskuratorium für Wirtschaftlichkeit tuři říšském ministerstvu hospodářství. Nevím, kde by se mělo u nás provésti, ale přál bych si, aby naše ministerstvo financi a ministerstvo obchodu zřídilo takovou instituci, a aby všecky vrstvy měly zde své zástupce. Jsou-li spory mezi fabrikou nebo dělníkem, je také solidarita zájmoví a dělník musí míti zájem na tom, aby, se naší průmyslové výrobě dobře dařilo, a proto dovolte, aby také ono, poněvadž jde o jeho kůži, mohlo v takové instituci čistě nepolitické míti své zástupce. (Sen. Pánek: Každý jest producent, každý jest konsument!) Zajisté. Ale napřed tu instituci musíme mít!

Mzdy jsou u nás nízké; nebude snad nikdo už tvrditi, že jsou mzdy vysoké. Myslím, že jsou naše mzdy asi na 14. místě, ale nechci se hádati. Jsou nízké a dělnictvo přinášelo při tom ochotně veškeré oběti, i samo se dohodovalo o snížení mezd, když šlo o záchranu toho nebo onoho odboru průmyslového. Je to sebezapření, jehož žádný jiný stav by nebyl schopen.

I co se týče zemědělství, přál bych si, aby bylo mezi námi jasno. Žádný konstruktivní socialista, který má oči, aby viděl, nebude nepřítelem zemědělské výroby. Nemůže prostě býti jejím nepřítelem. Přál bych si, aby u nás na dělnické schůzi mohlo se volati: >Ať žijí rolníci!< ale přeji si také, aby na rolnických a zemědělských schůzích právě tak s plným porozuměním pro ty, kteří si vydělávají chléb svou prací, volalo se: >Ať žijí dělníci!< Všem dobře, žádnému zle! Přeji si, aby byla - jak už jsem řekl - hodně věnována pozornost Slovensku a Podkarpatské Rusi. Vyslovil jsem již stesk, že nemáme potřebných praktických zemědělských škol na Slovensku. Potřebujeme, aby se tam zavedla zemědělská prakse jako u nás, a zdá se, že při dobré vůli se všecko to vykoná. Kdyby se všude pracovalo a mohlo pracovati tak, jako u nás, odpadne veškeren dovoz, poněvadž by ho nebylo potřebí. Cla nejsou, pánové, nic platná, nenásleduje-li po nich zvyšování produkce. (Souhlas.)

Ze srdce bych si přály aby v zájmu zvýšení zemědělské výroby v zemědělství našly se rychle potřebné obnosy na nezbytné meliorace, na regulaci říček, řek, toků. Sám žiji v takovém kraji, kde voda nás velmi často zatopuje, říčka se rozvodní a máme u nás celá jezera. To jsou pak ztráty ohromné! A nyní není ještě k tomu půda zmeliorovaná, je příliš mokrá.Jak pak může se tornu drobnému zemědělci - jsou to vesměs drobní zemědělci - vypláceti peníze? Tady nejedná se o nějaký present. Jakmile stát dává subvence na meliorace, zcela přirozeně každý hektar meliorované půdy ve formě zvýšené daně - dohodneme se na jakou řadu let - vrací to, co dostal, státu zpět. Ale oč nám potom stoupá výroba zemědělská! Přeji si také, aby u nás co nejdříve byla zbudována továrna na výrobu dusíkatých látek ze vzduchu. Všímáme si těch věcí a víme, oč výroba je vyšší v Německu, tam, kde se používá těchto hnojiv, získaných výrobou dusíkatých látek ze vzduchu. Slyšíme, že se cosi připravuje v Moravské Ostravě, byl bych velmi šťasten, kdyby to, o čem dosud jen tak slyším, stalo se vbrzku skutkem, poněvadž není pochybnosti, že produkce zemědělská u nás potom opětně stoupne, že při stejné námaze zemědělec z půdy daleko více vytěží, a o to se nám musí jednati.

Vracím se ještě jednou k průmyslové výrobě. Kdyby u nás byly politické poměry normální, kdyby bylo méně stranické agitace a více hospodářské odpovědnosti, tak bychom si častokráte musili s leckterými stranami rozuměti. Ano, já říkám, my národní socialisté bychom musili jíti ruku v ruce často se stranami nesocialistickými. Když půjde o některé vážné zemědělské požadavky, na které jsem kladl důraz, musíme státi v jedné a společné linii se zástupci zemědělců. Jedná-li se však o průmyslovou výrobu, kdyby strana národně-demokratická všímala si těchto otázek, musili bychom zas často jíti s ní ruku v ruce, abychom měli úspěch v otázkách, jež jsou nám společny.

My jsme státem exportním, jehož situace už tím, že nejsme s Uhrami a s Rakouskem a s jinými zeměmi ve společném státním celku, je přirozeně velice stížena. Ovšem celá Evropa po válce prožívá krisi hospodářskou. To je pravda. Ale ve státě exportním cítí se důsledky některé tíživěji, než jinde. Války krvavé byly ukončeny; bohužel, však ještě pořád nemůžeme říci definitivně a všude. Máme zde však teď hospodářské vojny a hospodářská vojna někdy je, řekl bych, ve svých následcích stelně zlá, jako vojna kanonů a pušek. A máme celní vojny! Před měsícem byla konference hospodářská v Ženevě. Snad bude příští zase tam v máji. Na té konferenci hospodářské v Ženevě už jsme my, resp. ti, kteří nás tase zastupovali, slyšeli ohromné výtky. Útočilo se přímo na nás pro naši celní politiku. Ano, můžeme i o té věci upřímně si promluviti.

Proti clům principielně nemůže býti žádný rozumný člověk, také nebude žádný zástupce dělnictva. Ale nejedná se o cla, jedná se o kvantitu, jaká cla, v jaké výši atd.- To je vlastně, bych řekl, ta hlavní otázka. My, když se jedná na příklad dnes o obchodní smlouvu s Maďarskem, musíme míti tento instrument cel v rukou, poněvadž bychom nedonutili zemědělský stát k žádným ústupkům, jedná-li se zase o export našich výrobků do Maďarska. O tom není žádné pochybnosti. Vždycky se však jedná o tu kvantitu. Ale hlavní potom je: nelze žádný hospodářský problém vytrhnouti ze souboru všech hospodářských otázek. My musíme se dívati na národní hospodářství celého národa a celého státu. Tedy nemůžeme vytrhnouti žádnou jednotlivou otázku a řešiti ji samu pro sebe.

Agrární strana byla velmi energická a docílila velkých úspěchů. Nemůžeme neviděti, že katolická politická strana hned toho využitkovala a svezla se s kongruou. Mám za to, že stra-ny, které representují výrobu průmyslovou, i živnostenská strana, že měly této doby využitkovati také pro jisté své požadavky, to se však nestalo. Nemohu neviděti, že cla se zvyšují proti nám. Německo zvýšilo celní tarif. A mluví se zas o novém zvýšení celního tarifu. (Výkřik: Rakousko a Švýcarsko také!) Ano, Rakousko a Švýcarsko také, Anglie po stu letech sahá k ochranným clům. Rakousko se snaží zvyšovati nám cla na celou řadu předmětů naší výroby. My nemůžeme před tím strkati hlavu do písku. Musíme počítati s fakty, i když zásadně stojíme na zcela jiném stanovisku. Naším cílem musí býti, abychom cla odčinili. Jaký postup bude tady v tom druhém, o tom, mám za to, jsme se měli loyálně dohodnouti všichni, poněvadž tato otázka celní se týká všech stavů a nejen jednoho stavu. žádný stav o sobě není národem, žádná třída o sobě není národem, teprve všecky stavy a všecky třídy tvoří dohromady stát a národ. Bude zle, nebudeme-li rozuměti rovnováze sil, řeknu, sociálních i hospodářských v národě. U zemědělských cel nám jde o to, aby zájem celku nebyl poškozován, aby nebyla oslabována kupní síla národa. Páni z tábora živnostenského mluvili o tom, jak byl slabý trh předvánoční, poněvadž naše kupní síla je hodně podlomena. Když budu živnostníkem, chápu, že můj existenční zájem jako živnostníka je ten, aby se dobře vedlo konsumentům. Jakmile se vede špatně dělníkům a státním gážistům - a ovšem i venkovu - v tom okamžiku se musí vésti špatně obchodníkům a živnostníkům. (Výkřik sen. Pastyříka.) Já vím, že kolega Pastyřík to chce, ale někteří řečníci mluvili velmi neopatrně proti gážistům a proti dělnictvu. (Sen. Thoř: My jsme to nikdy neřekli!) Jistě že žádný prozíravý politik ze stavu živnostenského by to hlásati nemohl. (Sen. Thoř: A také to nehlásá!)

Vzpomeňte si na řeči kol. Vávry. (Sen. Thoř: Ten to nehlásal!) Vždyť nejsme tu proto, abychom zde navzájem na sebe útočili, nýbrž proto, abychom si o těchto otázkách otevřeně a poctivě promluvili. Pro mne neexistuje jednostranné třídní stanovisko, já mám na mysli vždy zájem všech. >Všichni pro všechny a ne všichniproti všem<, v tom musí býti naše konsolidování, všichni proti všem znamená dekomposici, znamená rozvrat, všichni pro všechny znamená blahobyt aspoň takový, pokud je možný po té strašné válce, znamená možnost soužití a společné práce. (Souhlas.)

Mnoho se mluví o daňové reformě, mnoho se o ní píše. Je nutná a přeji si, aby byla spravedli-vě rozvržena na všecky. Jistě při opatrném a dobrém postupu budeme moci mnoho positivní spoluúčasti na tomto díle získati pro naše dělníky, abychom pokud možno zvýšili existenční minimum. Ovšem pokud možno. Dělnictvo se nikdy nebude vyhýbati tomu, aby také platilo. Chceme-li býti vážnou součástkou ve státě, máme povinnost platiti. Ale všecko má své hranice. Také minimum pro malého živnostníka musí býti podle dnešních poměrů vyměřeno. To týká se také malozemědělců. Já zastávám stanovisko, že daň výdělková byla by pro malého zemědělce daleko výhodnější než daň pozemková právě proto, že tu máme jisté existenční minimum zbavené daně. Máme ohromně mnoho těch malých zemědělců na venkově. Příjem malého zemědělce častokráte dosahuje sotva existenční minimum 7.000 Kč. On bude v daleko větší výhodě, když bude mít předepsanou daň výdělkovou místo pozemkové. Ale to jsou věci, o kterých se musí jistě promluviti a tyto otázky musí se promysliti. Je potřebí, abychom hospodářsky myslili, abychom se těmito problémy zabývali hodně seriosně.

Především však všichni musíme míti zájem na oživení stavebního ruchu. To je strašná věc, když nemáme žádného stavebního ruchu. Z toho plyne veliká nezaměstnanost. Jak chceme řešiti problém nezaměstnanosti, když se nestaví a následkem toho nemají všechny obory, které jsou ve spojitosti se stavebním ruchem, žádné práce? Ohromná spousta živností je bez zaměstnání. Týká se to také továren a přirozeně dělnictva. Kolegové, kteří akcentovali prodloužení zákona o podpoře stavebního ruchu, jistě měli k tomu velmi pádné důvody.

Průmysl náš musí dělati politiku národohospodářskou. Je pravda, že v dnešním společenském řádu výroba jde za výnosem, ale výnos nesmí býti proti národohospodářským zájmům. Přál bych si, aby se zvýšila, pokud lze, soutěživost našeho průmyslu, a abychom udělali, co je v naši moci. Co v naši moci není, nikdo nebude žádati. Pro výrobky, určené k exportu můžeme především hodně sleviti dopravní dávky. Pro tytéž exportní výrobky lze snížiti i jiné dávky z uhlí, z vodní síly atd. jestliže mluvil pan ministr Engliš o soutěživosti, o nezbytnosti soutěživosti, musíme prostě exportní výrobky zlevniti doma výhradami, které pro možnost soutěživosti jsou nutné.

Jedno slovo jsme v posledních debatách v poslanecké sněmovně častěji slyšeli. Je to slovo syndikalismus. Slyšíme, jak se mluví o Panevropě politické, zatím se tvoří hospodářsky Panevropa. Aspoň u ocelářství se to stalo. Je to dosti zajímavý úkaz a musíme pozorně jej sledovati. Jsem rád, že některé naše československé továrny se pilně připravovaly na tuto dobu. Myslily napřed, jak se říká. Vývoj jde i u nás k syndikalismu; avšak mluví-li se o syndikalismu, musí v tom všem býti bezpodmínečně zastoupen stát, poněvadž, kdyby nebyl v tom náležitě zastoupen, v tom okamžiku syndikalismus by se stal instrumentem na vykrádání státu a konsumentů. Aby nemohl býti stát vykrádán, aby konsument nebyl vydán v šanc cham-tivosti velkého kapitálu, musí v nové scentralisované organisaci býti zastoupen stát, aby hájil zájem svůj i zájem konsumentů. Ovšem i zde musí býti jistá opatrnost. Na př. papírny: víme, že se jedná o splynutí papíren. Při tom na Slovensku má býti papírna zrušena, aby vznikla jedna velká papírna, tuším, Spirova v Čes. Krumlově. Zde, prosím, musíme býti opatrnější, nemůžeme syndikalisovati, aby v některých částech republiky nastala pak rázem nezaměstnanost a zejména bych si nepřál, aby toto syndikalisování se dálo na útraty dělnictva, na Slovensku, které beztak je ve velmi těžké situaci. Proto papírna na Slovensku ať zůstane a bude možno počítati i s ní při modernější, soustavnější a ekonomičtější organisaci papírového průmyslu. Ostatně dříví je přec především na Slovensku!