Všechny kruhy obyvatelstva přejí si úplné odstranění nuceného visa. Německo, Rakousko, Švýcarsko a jiné státy jsou k tomu dávno ochotny prosím tedy pana ministra financí, aby se proti tomu nestavěl z přílišného fiskalismu. Naše obyvatelstvo má býti nabádáno k cestování, politikové měli by přímo býti deportováni, pak by sebe sami správněji oceňovali a zanechali by úzkoprsé stranické a třídní politiky.

S napětím hledíme vstříc berní reformě. Považujeme ji v jejím dnešním znění za nezralou. Přináší sice co do stupňů možnosti srážek jistý pokrok, avšak některé podniky, které mají nízkou základnu přirážkovou a poměrně nízkou sazbu daňovou, musily by platiti dvojnásob i trojnásob větší všeobecnou daň výdělkovou nežli dosud, což přece zajisté není úmyslem reformy a což by obce, ve kterých silní poplatníci přece nemají žádného veta, ponoukalo k marnotratnosti. Zdá se mi býti chybou, že výše přirážek se nepřivádí do žádného poměru k podkladu přirážek a že pevně stanovená potřeba obce takovýmto způsobem se staví na kolísavý výtěžek průmyslu. Řízení je příliš samovolné, drakonické a fiskální. Všeobecná daň výdělková pohltila by asi třetinu čistého výtěžku, čtvrtinu hrubého výtěžku. To je trvale nesnesitelné. Také při zvláštní dani výdělkové vyváží se snížení kvoty zvýšením přirážkové hranice. Čteme-li předlohu, zdála by se snesitelnou, ale při bližším propočítání přicházíme k absurdním následkům.

Stanovisko mé strany k pozemkové reformě se jejím vstupem do vlády nikterak nezměnilo. My posavadní výsledek její a způsob jejího provádění až do našeho vstupu nemůžeme ani schvalovati, ani krýti, a v budoucnosti můžeme za ni nésti odpovědnost, jen tehdy, jestliže povoláním svých zástupců do presidia a do úřednického sboru pozemkového úřadu a jeho okrskových úřadů, do ministerstva zemědělství a do ředitelství státních lesů, jakož i přeměnou dávno přežitého správního výboru, jehož platnost již minula, nabudeme vlivu na reformu a vážná práva kontroly.

Rozpočet pozemkového úřadu uvádí jen náklady nesčetného úřednictva a několik blíže neoznačených příjmů. Stále ještě nedostává se přesného, podle statků uspořádaného vyúčtování o všech příjmech z přídělu půdy a o nedoplatcích, jakož i o platech a značných dluzích vyvlastněným, nedostává se výkazu o obrovském zisku při této transakci. Nedostává se vyúčtování kolonisačního fondu. Doufám, že nám o tom bude předložen výkaz se všemi výměrami, jmény a obnosy. Nemůžeme nésti spoluodpovědnost za dosavadní nekontrolovanou suverenitu pozemkového úřadu a za volné uvážení jeho úředníků. Pozemkový úřad musí se říditi podle přání vládních stran. Nespokojenost s posavadním jeho postupem není pouze na německé straně.

Jsme pro pozemkovou reformu, avšak vyvlastnění smí nastati jen v krajním případě a tehdy, je-li zde objektivní, soudní odhad a byla-li skutečná cena předem hotově zaplacena. Přiznáváme se slavnostně k právní zásadě všech civilisovaných států, že vyvlastnění bez plného odškodnění, i když se děje na základě domácích zákonů, prohřešuje se proti právní rovnosti a je loupeží. Nemůžeme se učiniti spoluvinnými na takovémto bezpráví. Diskredituje jen před cizinou a poškozuje právní jistotu a hospodářství státu samého. Protestujeme proti falešnému vylíčení pana presidenta pozemkového úřadu o domnělém přidělování půdy německým obcím a uchazečům o půdu. Vybízíme ho, aby své údaje buď opravil, anebo přesně dokázal. Mluvil na příklad o přidělení několika set hektarů určitým německým městům, která podle vlastního udání obdržela jen 13 ha. Jeho údaj o půdě přidělené dlouhodobým pachtýřům převyšuje úřední statistiku o 9.000 ha, jeho údaj o stavebních pozemcích, jež dány byly Němcům převyšuje dvojnásob, jeho údaj o volném odprodeji převyšuje mnohonásobně to, co dr Beneš sdělil Společnosti národů. Příděl do roku 1925 činil, pokud víme 1.000 a nikoli 10.000 ha. Ze zbytkových statků počtem 1250 bylo, pokud víme, Němcům dáno sotva 5, ale i kdyby jich bylo 25, byla by to teprve 2%. Přednost dávaná českým uchazečům o půdu je do nebe volající a neslze ji popírati. Žádáme odpolitisování reformy, jež také president republiky žádal, to jest, aby upuštěno bylo od národnostních tendencí, které směřují proti nám a které tím odporují důkazu důvěry, jež našim stranám právě byl poskytnut jmenováním ministrů. V německém území historických zemí leží 74%, v českém 26% vyvlastněné půdy. Německým velkostatkářům vzalo se 30%, českým 4% jejich lesního majetku.

Podle rozpočtu činí výnos z hektaru u státních pozemků a lesů jen zlomek výnosu z hektaru soukromých statků. Další program postátnění lesů tudíž zamítáme jako neracionelní, pokud převzatý majetek nebude racionelně obhospodařován a poctivě zaplacen. 50% lesů je zabráno, cena činí alespoň 17 miliard, tedy značnou část národního majetku. Nečiňme s tím žádných pokusů! Stát se svojí nešťastnou rukou může i při zaplacení pod skutečnou cenou vyhospodařiti sotva úroky a dnešní daně. Je přece dnes již 19.42% lesů v jeho rukou; více než 40% z toho jsou pasivní. Jen několik státních lesních úředníků nabádá k postátňování, obyvatelstvo ho vůbec nechce. Také rozdávání lesů okresům a obcím bylo by hospodářsky škodlivé a nepřineslo by žádných finančních výhod. Přidělování jednotlivcům anebo družstvům vedlo by jen k jejich zpustošení.

Žádáme lepší péči o propuštěné, kteří nyní často jsou vydáni všanc bídě. Zhodnocení náhrad, které již byly vyšetřeny, podle zásady, že vyvlastnění dovoleno jest jen při plném odškodnění. Tato zásada byla nedávno potvrzena stálým soudním dvorem v Haagu pro Polsko a na tuto zásadu postaví se zajisté také různé rozhodčí soudy. Bylo by tudíž lépe nejíti si tam pro porážku a dobrovolně napraviti bezpráví, spáchané v revoluční psychose proti tuzemcům i cizozemcům. Žádáme, aby upuštěno bylo od desetiprocentního zvláštního převodního poplatku, aby dále přestala omezení, pokud jde o prodej půdy, o možnost zadlužení půdy, možnost děditi půdu a možnost samostatného spravování půdy. Žádáme zvýšení hranice záboru, osvobození průmyslových a lázeňských podniků, vyrovnání odhadů pro dávku z majetku a pro vyvlastnění, clearing mezi požadavky berních úřadů a dluhy pozemkového úřadu vyvlastněným, stejné úroky z prodlení pro obě strany, revisi uchazečů o půdu podle cen a podle národnosti soudem, uveřejnění všech jmen a číslic těchto transakcí.

Dosavadní metoda pozemkové reformy vedla jen ke zvůli a tím k nebývalé korupci, způsobila národnostní spory a rušila výrobu, zkrátka, působila jen rozkladně. Další provádění pozemkové reformy, s námi v míru sjednané, zaručující nedotknutelnost soukromého majetku a vedené jen hospodářskými úvahami je důležitou podmínkou naší další spolupráce ve vládě a ve správě a je základem mírumilovného spolužití národů, jehož si upřímně přejeme.

Dovolte mi ještě, abych ke konci vzpomenul na pana ministra veřejných prací, který nám v rozpočtovém výboru podal hrůzný obraz dvou státních hutních podniků, které jsou na 70 milionů pasivními a přece z důvodů sociálních musí býti dále vedeny. Nikdo nemá na této smutné situaci menší viny, nežli on sám, a nelze mu zajisté odepříti účastenství, že se nyní podle své povinnosti snaží, aby z této situace vytěžil to nejlepší a aby zahájil sanaci podniků. Jeho exposé jeví se mi symbolickým pro celou naši úlohu ve státě. Musíme nastupovati dědictví částečně smutná, musíme nésti následky poklesků vnější i vnitřní politiky, proti které jsme svého času činili marně námitky, musíme jakožto vládní strana, nemajíce na tom sami viny, odpovídati za nezaměstnanost, průmyslovou krisi, nehospodářství ve správě a za mnohé jiné. Veliká to oběť!

Naši ministři ve své hluboké mravní vážnosti ve formě i ve věci dokázali vzácné sebezapření. Naše strany povolností a okamžitým odstavením svých oprávněných požadavků podaly důkaz konstruktivní své povahy a své dobré vůle ke kompromisu. Kompromis však vyžaduje, aby se slevovalo na obou stranách. Jednostranné zřeknutí nemá trvání a musilo by vésti k veliké reakci, kdyby se očekávání ukázalo býti mylným.

Děkujeme panu presidentovi republiky, že opětovně označil německou otázku jako nejdůležitější ve státě. (Sen. dr Kovalik: A slovenská otázka není důležitá? - Sen. dr Hilgenreiner: Také je!) Nejdůležitější! Její řešení však se teprve začíná a ještě neprovádí. Nežádáme náhlé všeobecné odvolání jazykových a jiných zásad. Žádáme však induktivní, praktický postup v jednotlivých oborech, žádáme změnu ducha ve státě, překonání nacionalismu a imperialismu, vytvoření federativní myšlenky po způsobu Společnosti národů, splnění slibů, které nám na mírové konferenci při založení států slavnostně byly dány. Jenom všeobecné zapomenutí jest, jak známo, základem nové spolupráce svářících se stran; jsme k tomu ochotni, dostane-li se nám konkretních důkazů stejného smýšlení od druhé strany. Nenechte se námi zahanbiti! Stát může se politicky i hospodářsky ocitnouti v situacích, ve kterých by litoval, že se připravil o spolupráci svých Němců.

Válka byla organisovaným násilím a 8 roků trvající národnostní diktatura byla jejím následkem. Trvání a rozkvět státu v budoucnosti závisí jen od toho, zdali moudří lidé mezi Čechy jsou dosti silni, aby zdolali osobování a tvrdošijnost zbloudilých a aby společnou moc dobrovolně omezili. Přijetím Němců do vlády se již dokázalo, že se od vládního systému rozkazů a oktrojování chce přejiti k vládnímu systému vyjednávání. Bylo by polovičatostí a nelogické, kdyby předmětem jednání byla pouze příští opatření a nikoli také dřívější, která učiněna byla, aniž bychom byli tázáni, anebo proti zjevné naší vůli. Takováto opatření nejsou pro nás mravně závazná a my nemůžeme je nikdy považovati za ono právo, které má býti základem každého státu. (Potlesk křesťansko-sociálních senátorů.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Brunar. Dávám tedy slovo panu sen. dr Brunarovi.

Ser. dr Brunar (německy): Dámy a pánové! Rozpravy o státním rozpočtu používá se od trvání parlamentárních státních forem jakožto vítané příležitosti k tomu, abychom prosti jsouce pout denního pořádku, směřujícího k určitému předmětu, zaujali stanovisko k velikým politickým otázkám a tím ostře ohraničili základy a směrnice politiky vlastních stran. Přijetí nebo odmítnutí státního rozpočtu neznamená ani přijetí nebo odmítnutí obsažených v něm mnohých číslic příjmu a vydání a v něm se projevujícího finančního systému, který více nebo méně upřímně a otevřeně snaží se příjmové a výdajové hospodářství států znovu upraviti, nýbrž toto stanovisko znamená projev důvěry nebo nedůvěry k vládě, která rozpočet předložila, i chce za takový také býti považováno. Je tudíž pochopitelno, jestliže vyhrazujíce sobě podrobnou kritiku označíme v rámci této rozpravy zase jednou nepochybným způsobem stanovisko své strany k nynějšímu vývoji věcí a k nejdůležitějším událostem vnitřní i zahraniční politiky a jestliže, ježto poprvé od trvání tohoto státu stojíme vůči vládě, ve které také zástupcové německých stran zasedají a hlasují, zabývati se budeme také sine ira et studio, bez jakékoli vášně a zaujatosti, také otázkou českého národního státu a německo-českého vyrovnání, kterážto otázka se touto nápadnou skutečností nutně staví do popředí.

Dámy a pánové, dovolte, abych při svých vývodech vyšel z myšlenky, že národnostně smíšená vláda, která nám předložila státní rozpočet na rok 1927, znamená pokus, rozřešiti rozpor mezi vnitřní strukturou státu a jeho vnější formou, poněvadž tento rozpor mezi skutečností, že v československém státě vedle 6¹/₂ milionů Čechů od pradávna usazeno je více než 3¹/₂ Němců a asi 2 miliony Slováků, 1 milion Maďarů a ¹/₂ milionu Rusínů, a mezi formou českého národního státu, který Češi sami ovládají, vzrostl v těžké nebezpečí pro rozvoj státu a tudíž pro jeho trvání, stal se tedy vnitřní nemocí, která hrozí zničiti orgány, potřebné k vybudování a k životu. Na české straně byly při poznání nutnosti, vystoupiti proti tomuto zlu, jež ohrožuje stát, směrodatnými úvahy politiky zahraniční a vnitřní; pokud jde o zahraniční politiku, bylo to poznání, že plán, v t. zv. mírových smlouvách do nejmenších podrobností vypracovaný, snížiti totiž 80 milionový německý národ ve střední Evropě na bezmocného otroka francouzského imperialismu a států, které ho následují, konečně ztroskotal o životní vůli německého národa a o vývoj světové politiky, ve vnitřní politice zkušenost, že systém všenárodní koalice pro svoji tuhost, ježto výměna jednotlivých vládních stran za jiné české strany vzhledem na nepatrnou většinu celkového počtu českých mandátů je nemožna, vésti musí k nezodpovědnosti a korupci, mimo to však umožňuje jednotnou národní, ale nikdy jasnou, přímočarou hospodářskou, sociální a kulturní politiku.

Zabývejme se především jednou zhroucením české zahraniční politiky. Chceme-li býti upřímnými, pak nebude mezi mnou a zástupci českého národa žádné pochybnosti o tom, že tento stát svůj vznik a svoji podobu a velikost nevděčí organickému vzrůstu, nýbrž že je produktem úvah mocenské politiky, které pro dohodové státy byly směrodatnými, když do mapy Evropy zakreslovaly nové hranice. Základní myšlenkou při tomto stanovení hranic bylo asi, položiti kolem zmenšeného Německa státy, které ve spolku s Francií měly zabrániti novému posílení německé říše a tím německého národa. Jako takové četnické státy, které měly bdíti nad tím, aby Německo neuniklo z vězení versailleského, myšleny byly v prvé řadě Československo a Polsko. Těmto vydány byly miliony německých soukmenovců a tím oslaben jednak německý kmen o pracovní sílu těchto milionů německých rukou a hlav, jednak úmyslně zjednán zárodek trvalého nepřátelství mezi nimi a německou říší. Je pro národně smýšlející národy samozřejmostí, že potlačováním a útiskem německých soukmenovců působí se na zahraniční politiku těchto států ve smyslu Němcům nepřátelském a že také německá říše a její politika vzhledem na tuto Němcům nepřátelskou vnitřní politiku v sousedních státech nuceny jsou do neustálého rozporu s těmito svými sousedy. Že tyto úmysly při založení Československa zde byly jak na straně Francie, která byla kmotrou a ochránkyní českého státu, tak také na straně těch českých vůdců, kteří jako vedoucí hlavy zahraniční revoluce směrodatně působili na založení státu a jeho útvar, vysvítá jasně ze dvou dokumentů oné doby. V notě francouzského ministra věcí zahraničních Pichona z 29. června 1918, kterou došlo k uznání české Národní Rady v Paříži a české armády, praví se mezi jiným: "Jménem vlády republiky vyslovujeme vřelé a upřímné přání, aby se československý stát všeobecnou snahou všech spojenců v úzkém společenství s Polskem a s jihoslovanským státem stal nepřekročitelnou hrází proti germánským útokům a rušitelům míru v Evropě, kterážto hráz nově je vybudována na podkladě spravedlnosti a práv národů". V prohlášení neodvislosti české prozatímní vlády z 18. října 1918 můžeme čísti toto, pro ducha této vlády příznačné místo: "Nemůžeme a nechceme žíti dále pod přímým anebo nepřímým panstvím hanobitelů Belgie, Francie a Srbska, úmyslných ničitelů Ruska a Rumunska, vrahů desetitisíců civilních osob a vojáků naší krve a pomahačů při nesčetných a nevylíčitelných zločinech, které v této válce spáchaly proti lidstvu dvě degenerované a nezodpovědné dynastie".

Podíváme-li se na mapu střední Evropy, musíme se tázati, zdali zakladatelé českého státu nebyli šílenými, když si tehdy ve Versailles nechali zbudovati stát, který následkem své konstrukce buď konečně zničiti musil sen o českém národním státě, poněvadž Češi v tomto státě jsou sice co do počtu nejsilnějším národem, avšak v poměru k celkovému počtu obyvatelstva jsou přece v menšině, anebo je nutí, aby svojí vnitřní politikou brutálního znásilňování, útisku a potlačování, namířenou na odnárodnění nečeských národů, dostali se do trvalého sporu se svými sousedními státy a tím hospodářsky a politicky vlastní stát přivedli do největšího nebezpečí. Víme, že se Češi při založení a od založení ženou za druhou možností, a můžeme si vysvětliti jen tím, že ve vítězném opojení z roku 1918 doufali, že ustanovení nemírových smluv ve Versailles, St. Germainu a Trianonu zabezpečí francouzské republice a v jejím stínu také jim jakožto její chráněncům na mnohá desetiletí, ne-li na všechny doby takovou převahu v Evropě, že se budou moci klidně přenésti, vědomi jsouce si přízně Francie, přes city přátelství nebo nepřátelství svých sousedů. Proto byl a je také ještě dnes zahraniční úřad v Praze přes národnostně smíšenou vládu jen filiálkou ministerstva věcí zahraničních v Paříži, proto se ministr Beneš od prvých dnů své úřední činnosti ve všech evropských otázkách, při nichž Francie stála na jedné straně a některý jiný stát na straně druhé, vždy neochvějně stavěl na stranu Francie, a, jak Lloyd George ho jednou případně označil, osvědčil se jako malý muž, jenž cestováním v Evropě obstarává záležitosti Francie, proto byli jsme obšťastněni francouzskou vojenskou missí, které náleží netoliko výcvik, nýbrž v případě války také vedení československé armády.

Tak kalkulovali vůdcové zahraniční revoluce; ale také v politice možno říci, že se stane vždy jinak, nežli myslíme. Drsná skutečnost zničila květnaté sny českého národa, kterým se mohlo dařiti jen na půdě úplně politické bezmoci německé říše a ve slunečním jasu francouzského imperia. Rok 1923, ve kterém Francie uprostřed míru proti jakémukoliv právu obsadila německé území, chová v sobě netoliko nejnižší bod německé bezmoci a ponížení, nýbrž tvoří také počátek hnutí německé říše kupředu a do výše, jakož i vznik poznání, že silnou Evropu nelze si mysliti bez silného Německa, poznání, že je nezbytně potřebí síly, ležící v německém národě a schopností v něm kotvících k vybudování evropského a světového hospodářství, poznání, že do propasti, která by se v Evropě musila rozevříti v případě úplného zhroucení německé říše a německého hospodářství, strženy by byly všechny druhé státy evropské. Francie se sice bránila proti tomuto poznání a z toho vyplývajícím důsledkům, ale osaměla se svými spojenci brzo se svojí politikou, vybudovanou jen na pouhém násilí. Spojené a sdružené státy nebyly již onou semknutou jednotkou, která svojí dvacetinásobnou převahou zlomila hrdinný odpor německého národa a vnutila mu potom t. zv. mírovou smlouvu, která zajisté nemá sobě rovnou co do sadistické krutosti a licoměrné neupřímnosti: Evropa rozpadla se zase ve své jednotlivé části, každá velmoc prováděla politiku svatého sobectví a síť spojenectví, zjevných a tajných smluv obepíná jednotlivé státy mezi sebou. Roku 1924 uzavřela německá říše londýnskou smlouvu t. zv. Dawesův plán, 1925 smlouvu Locarnskou o zabezpečení západní hranice a roku 1926 vstoupila jako plnoprávný člen do Společnosti národů a byla zároveň zvolena stálým členem Společnosti národů. Se jménem Thoiry pojí se nejnovější fáse evropské politiky, která si stanovila za cíl dorozumění mezi Německem a Francií, starými odvěkými nepřáteli. Francie, která ze zkušeností obzvláště posledních let poznala, že trvale hospodářsky nemůže snésti nesmírná břemena svého zbrojení a která se počala ve světové politice cítiti silně osamocena, uzrála pro myšlenku dorozumění netoliko pro hospodářské úvahy, nýbrž také pro poznání, že jeho budoucí nepřítel není ani tolik na Rýně jako na druhé straně Alp a Kanálu. Nemůžeme dnes posuzovati, zdali a kdy politika z Thoiry povede k cíli, v každém případě se však přiblížila možnost dorozumění mezi Francií a Německem, a dlužno s ní počítati při všech politických úvahách jakožto s činitelem budoucího rozvoje. Tento vývin však stojí v rozporu k politickému konceptu, který byl podkladem k založení Československa. Československo přestává v okamžiku, ve kterém se Francie a Německo sjednotily, býti politickou nutností pro Francii. Německá říše a německé Rakousko, jehož připojení k Německu stává se jen otázkou času, doléhají svou politickou a hospodářskou převahou tím silněji na stát, který na třech stranách obklopují, čím více Německo dospívá zase k světové platnosti v politice a k hospodářskému posílení. Co do zahraniční politiky ztratili tím zakladatelé československého státu svoji hru.

Ale také co do vnitřní politiky zhatila skutečnost český rozpočet. Následkem zesílení komunistické strany, která všečeské koalici ubrala a dosud ubírá 30 mandátů, disponují české strany ve svém celku tak nepatrnou většinou v zákonodárných sborech, že jen sloučením všech českých stran tato většina může býti sehnána a již vystoupením byť i jediné strany stává se menšinou. Tím vytvořen byl ve stranách všečeské koalice pocit absolutní nepostradatelnosti, který v dalším svém vývoji vedl k nezodpovědnosti a korupci a ke chtivosti, kteráž státní stroj rok od roku častěji odsuzovala k zastavení anebo k neplodnému chodu na prázdno a vždy silněji otřásala všečeskou koalicí. Důsledkem toho bylo jak známo zhroucení všenárodní koaliční vlády a jmenování úřednického ministerstva. Tedy také, pokud jde o vnitřní politiku, vývoj věcí úplně selhal.

Tento vývoj zahraniční a vnitřní politiky, který, bude-li se dále pohybovati ve starém směru, kterým se pohyboval dosud, musí vésti k závěru, že zahraniční revoluce vycházela z falešných předpokladů a klamných nadějí, když tvořila československý stát v jeho hranicích a formách, jak ho dnes spatřujeme, že, jak bychom s lidovým příslovím mohli říci "oči byly při tom větší nežli žaludek", poněvadž český národ nebude moci ztráviti všechno to, co do svého státu nahromadil, tento vývoj zahraniční i vnitřní politiky ovšem dnes ještě trvá a nebyl ukončen potud, aby poznání o nezdaru českého konceptu stalo se všeobecným majetkem českého politického poznání vůbec. Utvoření národnostně smíšené vlády na místě všenárodní vlády je tedy, jak jsem na počátku svých vývodů řekl, jen pokusem přizpůsobiti se tomuto vývoji, avšak, poněvadž Češi ještě nestáli pod tlakem skončeného již vývoje, není žádným skutečným řešením této otázky. Toto řešení je kompromisem, ježto navenek chce vzbuditi zdání, jako bychom se byli zde ve státě přizpůsobili změněným poměrům, tím že Němci byli přibráni ke spoluvládě, kdežto uvnitř nenastala na systému prováděném od roku 1918 žádná změna a také v budoucnosti podle vůle českých politických stran nastati nemá.

Nemohli jsme schvalovati krok německých stran, které vstoupily do vlády a ze svých řad vyslaly ministry do vlády. Nemůžeme tento krok schvalovati na základě svého zásadního stanoviska ke státu, poněvadž se tím ve slavnostní formě skládá přiznání ke státu, jenž nikdy naším státem býti nemůže. My však tento krok nehledě k tomuto svému základnímu stanovisku nemůžeme shledávati správným také proto, poněvadž k němu došlo po našem názoru také se stanoviska aktivismu, anebo aktivistické politiky nikoli v pravý čas a nikterak za správných předpokladů. Neboť jestliže se již vytvořil německý aktivistický směr během let pod tlakem okolností a následkem domněnky, že svou národnost, svůj národní, kulturní a hospodářský majetek můžeme udržeti jen tehdy, dojdeme-li k t. zv. účasti na moci - domněnka to, kterou sdíleti nemůžeme - jestliže tedy, jak řečeno, naprosto musí býti pěstována aktivistická politika, pak měla by přece alespoň býti schopnou dosáhnouti cíle, který sobě stanovila. Tento cíl shrnovaly aktivistické strany opětovně v několika slovech "jakožto nápravu všeho bezpráví všech překážek nám způsobených", jak pan sen. Hilgenreiner zde v senátě prohlásil. Je nyní samozřejmo, že panující dosud národ v tomto státě, že Češi dobrovolně a o své vůli nesmírné bezpráví, jež sudetskému Němectvu způsobili v oboru národnostním, kulturním a hospodářském, nenapraví, poněvadž by tím jednak musili přiznati, že spáchali bezpráví, jednak zase musili by vydati to, co nám vzali, nemám-li užíti silnějšího výrazu; a kdo vydává rád něco, co již má, aniž by k tomu byl nucen? Vývoj zahraniční a vnitřní politiky však nedospěl ještě tak daleko, že by se mohlo mluviti o tak silném tlaku, jaký by zde musil býti, aby způsobil úplný převrat v české politice. O nápravě mohlo by se právem mluviti jen tehdy, kdyby statisíce hektarů německé půdy, která byla dána Čechům, těmto zase byly vzaty a vráceny dřívějším německým majitelům, anebo dány jiným Němcům, podmínkou nápravy by bylo, aby tisíce a tisíce českých úředníků, kteří dosazeni byli na místa německých, na ulici vyhozených úředníků, těchto svých míst pozbyli, aby zjednali místo pro restituci Němců. Náprava tudíž, měřena podle dnešního stavu, znamenala by velmi silnou hospodářskou škodu pro český lid, a domnívám se tudíž, že ani ti politikové na německé straně, kteří za cíl své vládní politiky staví nápravu bezpráví, v možnost toho vážně nevěří. Jen pod tlakem a pod donucením, jež schopno je zlomiti každý odpor, bylo by lze požadavek nápravy s úspěchem klásti; tak dalece však se poměry ještě nevyvinuly. Snad byly by se, kdyby aktivismus se byl naučil umění čekati, v pozdějším okamžiku vyvinuly do té zralosti, která by aktivistické politice byla zaručila skutečné úspěchy. Ale také, pokud jde o to, zabrániti dalšímu bezpráví, stali jsme se na základě zkušeností posledních měsíců velice skeptickými. Slyšíme sice tvrzení, že se poměry již zlepšily, nepozorovali jsme však dosud žádné konkretní skutečnosti, která by toto tvrzení mohla dokázati, musili jsme naopak konstatovati, že také ještě za národnostně smíšené vlády v Čechách, na Moravě a ve Slezsku veliký počet, jen v Čechách 138 německých tříd na obecných školách opět bylo zavřeno, musili jsme konstatovati, že také ještě za nynější vlády německá půda na severní Moravě a v západních Čechách odevzdána byla Čechům, a musili jsme konstatovati, že ani za nynější vlády nenastalo žádné zlepšení, pokud jde o restrikční praxi a projednávání tak důležité otázky úřednické. Čteme denně v různých českých novinách, že o nějaké přeměně českého národního státu v národnostní stát nemůže býti řeči a že se na české straně vstup německých stran do vlády trpí jen pod podmínkou, že, pokud jde o linii české politiky, vše musí zůstati při starém. Ale také, pokud jde o zahraniční politiku, linie československé politiky přes německé ministry se nezměnila. Teprve před několika dny jsme se dozvěděli, že k semknutému šiku, který se v Ženevě staví proti německým požadavkům, patří také zástupce Československa, a dnes čteme zprávu, že dr Beneš a Zaleski vyjednávali včera s anglickým zahraničním ministrem Chamberlainem a že mu vyslovili své obavy. Je-li to pravda, odvážil-li se dr Beneš intrikovati proti oprávněným požadavkům Německa, pak je tím podán nejpádnější důkaz toho, že se na české straně zneužívá obou německých ministrů a tří německých vládních stran jen jako štafáže a přechodného výpomocného prostředku, aby české socialistické strany učiněny byly beznáročnými a skromnými.

Malý příklad z poslední doby ukazuje ostatně, že se také ještě nyní pokračuje v intrikách proti Německu, které ministr věcí zahraničních dr Beneš opětovně prováděl. Jestliže "Weltbühne" pana Jacobsohna v Berlíně uveřejňuje patrně falšovaný formulář, který prý podepsali domnělí příslušníci t. zv. sudetsko-německé legie, a jestliže ihned po vyjití "Weltbühne" v Berlíně "Prager Presse", která ministerstvu věcí zahraničních je blízka, uveřejňuje tento formulář v plném obsahu i s dodatkem, který připojila "Weltbühne", pak musíme dojíti k domněnce, že článek ve "Weltbühne" uveřejnily kruhy, které ministerstvu věcí zahraničních jsou blízké, a že toto uveřejnění právě nyní, kdy se v Ženevě vyjednává o odvolání vojenské kontrolní komise, sleduje účel, aby se předstíráním sudetskoněmecké tajné organisace na říšskoněmecké půdě činily potíže zástupcům německé říše, když se tito snaží proniknouti se svými oprávněnými požadavky. Nechci zabíhati ještě více do podrobností a z množství materiálu uváděti další příklady na důkaz okolností, že přes vstup německých stran do vlády se ještě během dvou měsíců, které mezitím minuly, nezměnilo ničeho na systému státu a že nebylo ještě dosaženo žádného úspěchu v oboru národně-politickém, hospodářském anebo kulturním, který by stál jen za zmínku.

Dovoluji si vysloviti své pochybnosti o tom, že takovéto úspěchy by také v dohledné době vznikly ze spoluvlády Němců pro sudetské Němectvo, i odůvodňuji tyto pochybnosti tím, že německé strany právě svým vstupem do vlády zastavily vývoj, který, kdyby mu byly ponechaly volný průběh, byl by zjednal příznivější půdu pro dosažení úspěchů. Co do zahraniční politiky bylo vstupem německých stran dosaženo toho, že se zdá, jakoby sudetští Němci se svým postavením byli úplně spokojeni, poněvadž by se přece jinak žádný rozumný člověk nemohl domnívati, že se zúčastní při tvoření vlády. Nepříjemná situace v zahraniční politice, která pro Československo může vzniknouti pro jeho protiněmeckou vnitřní politiku a která se stává tím neudržitelnější, čím více německá říše ve velké politice přichází zase k platnosti, tato nepříjemná situace v zahraniční politice zlepšuje se zajisté značně vstupem německých stran do vlády. Pokud však jde o vnitřní politiku, uveden tímto vstupem státní stroj zase do chodu a odstraněny závady, které se utvořily tím, že se výměna stran ve vládě jevila nemožnou. Spatřuji tedy ve vstupu německých stran jen výhody pro českou politiku zahraniční i vnitřní a žádné výhody pro německou politiku, předpokládám-li, že cíl politiky všech německých stran, tedy také německých stran vládních, směřovati musí k tomu netoliko snad pro vlastní stranu, nýbrž pro veškeré Němectvo v tomto státě dobýti zásadních národnostních úspěchů. Nemyslím však, že tímto vstupem německých stran do vlády úplně může zadržen býti vývoj, který jsem na počátku svých vývodů vylíčil, poněvadž musím míti za to, když se německé vládní strany přesvědčí o bezvýslednosti svých zajisté dobře míněných snah, že naleznou přece odvahu, aby těchto pokusů zanechaly a z tohoto neúspěchu vyvodily důsledky. Nemohu si mysliti, že pokus německé spoluvlády anebo německé účasti ve vládě bez nějakých značnějších národnostně-politických úspěchů, bez nějakých větších úspěchů může míti delšího trvání, jak to zdánlivě ten neb onen předpovídá. Nelze si přece mysliti, že německé vládní strany budou trvale oškubávati prorockou květinu české mentality a jako stydlivá panna se ptáti této věštby: "Miluje mne, věrně, tajně, zjevně, láska již vadne, jiná jím vládne, nemá mne rád." Je možno, když to Češi potřebují, že obdrží za odpověď "jen zdánlivě". Ale považuji za vyloučeno, že z této zdánlivé lásky vznikne láska třeba jen "tajná", anebo "jen malá". Abychom posoudili, jak veliká již jest láska Čechů k Němcům, k tomu nepotřebujeme teprve čísti "Národní Listy", anebo "Národní Demokracii", stačí na příklad slyšeti požadavky národnostně prý umírněné katolické strany lidové pana Šrámka, které tento předešlé neděle přednesl na olomouckém sjezdu strany. V čelo resoluce se příznačným způsobem staví poznání, že systém všenárodní většiny v československé vládě je nejvhodnějším systémem pro československý národní stát, poznatek to, který jest úplně správný. Neboť buď český národní stát, a pak ryze česká vláda, anebo národnostní stát s národnostně smíšenou vládou. Italský salát českého národního státu s národnostně smíšenou vládou je, politicky trvale nestravitelný. Dr Beneš projevil v poslední době v jistém článku mínění, že politiku nelze prováděti citově, nýbrž že v politice dlužno bráti do výpočtu vlastní prospěch a prospěch druhého. Tak tomu je v zahraniční politice a tak tomu jest ovšem také v politice vnitřní. Češi budou spoluvládu Němců snášeti tak dlouho, dokud z toho budou míti prospěch. V okamžiku však, kdy tyto výhody budou již pod střechou, anebo kdy Němci za svoji spolupráci budou sami vyžadovati nějakých výhod, které Češi pro sebe budou pociťovati jako nevýhody, ztroskotá toto nepřirozené manželství z rozumu mezi německými a českými vládními stranami a nastane rozluka od stolu a od lože.