Chtěl bych se nyní tázati, zdali vážně můžete tvrditi, že jsme politicky a národnostně konsolidováni, leda snad skutečnost, že snad ten neb onen přívrženec německé strany agrární obdrží někde zbytkový stateček, anebo dokonce kousek lesa. Chceme-li takového něco považovati za politickou, nebo národnostní konsolidaci, pak je to věcí vkusu. Ale více jsme dosud neslyšeli, a včera prohlásil v poslanecké sněmovně posl. Mlčoch, tedy velmi důležitá součást nové většiny, bývalý ministr, že Němci neobdrží ničeho mimo to, co ústava již určuje. Slyšeli jsme ve všech prohlášeních a četli jsme ve všech novinách, že se na stávajících poměrech nezmění toho nejmenšího. Nazýváte-li to politickou a národnostní konsolidací, pak divím se vaší skromnosti, kterou jsem jinak neměl příliš často příležitost obdivovati.

Tehdy pan kolega Luksch ještě řekl: “Švehla dokázal, že není státníkem s politickým rozhledem, jazykové nařízení je netoliko morálně zavržení hodné, příčí se také ústavě, zákonům a

smlouvám, a je tudíž neplatné, i žádáme, aby násilí na nás spáchané bylo odvoláno.” Nuže, pánové, nařízení platí ještě dnes, na jeho základě se dnes ještě rozsuzuje, a to za doby úřadování vašeho ministra spravedlnosti, a toto nařízení dnes ještě provádí váš ministr veřejných prací. Totéž nařízení, které jste označili jako zavrženíhodné, jakožto příčící se zákonům, ústavě a smlouvám.

Pánové, domníváte se skutečně, že můžeme ještě věřiti ve vážnost vašeho přesvědčení? Je možno chápati vaše chování dnes jinak nežli jako touhu po vládě, po vládních křeslech jako cestu do Canossy, jak to bylo nazváno? (Sen. Luksch [německy]: Vám se to nepodařilo! – Z vás mluví závist!) Pánové, tomu přece sami nevěříte, když to říkáte. Jednou, anebo vlastně opětovně již jsme četli ve vašich novinách, že jsme již od roku 1920 počínaje byli vyzýváni, abychom šli do vlády, že jsme to však vždy zamítli. Následkem toho nemůžete přece dnes mluviti o závisti. My vám věru vaše postavení nezávidíme, vaše nynější postavení v této vládě, ani v nejmenším. Převzali jste program nové vlády, tento program, jenž obsahuje rozpočet s jeho vojenskými požadavky, s jeho rdousením školství, přebíráte program také, pokud jde obecní reformu a o brannou moc. Budete trvati na 18timěsíční branné povinnosti, budete schvalovati předvojenskou výchovu mládeže, budete schvalovati oloupení vojínů o volební právo. To všechno je vaším programem. A tu, pánové, měli bychom vám záviděti? Za to – připouštím – budete míti bohatou žeň v ohledu hmotném. Připouštím, že sobě a svým přívržencům naplníte kapsy za to, že se vzdáváte všeho toho, co jste v šesti a osmi letech vytýčili jakožto své zásady.

Tento vládní program, jenž ve své hubenosti tak značně kontrastuje s prohlášením, které nám dnes přednesl pan ministr financí, neobsahuje ani slova o nejdůležitějších, nejnaléhavějších věcech, kterých je pro obyvatelstvo ve státě potřebí. Ani slova o reformě správy, pod jejímiž nedostatky my všichni bez rozdílu tak těžce trpíme. Ani slova o obchodních smlouvách, které část vládních stran opětovně sabotovala, kterých část nynějších vládních stran používá jakožto předmětu k vydíraní. Ani slova o zahraniční politice našeho státu, kterou přece konečně nyní také musíte s sebou hájiti, a nepřítomnost pana ministra věcí zahraničních nezbavuje přece vládu povinnosti, zaujmouti stanovisko k velikým změnám, které, pokud jde o zahraniční věci, nastaly v posledních měsících. Neslyšeli jsme o tom ve vládním prohlášení ani slova. Slyšíme však, že nemocný ministr věcí zahraničních pracuje nyní v cizině na jakémsi smíření mezi Německem a Polskem, takže my jeho nemoci nemůžeme tak úplně věřiti, jak bychom jinak rádi chtěli. Slyšíme však jen velmi prázdná slova, jen velice povrchní slova o tom, jak si vláda představuje řešení základního problému, problému národnostního.

Vše to, co toto vládní prohlášení praví, řeklo již dříve také podobným způsobem. Byly to vždy tytéž fráze, které však vládám tohoto státu nikdy nebránily, aby upustily od řešení národnostního problému. Stojíme na stanovisku, že národnostní problém v tomto státě nelze řešiti jen účastí ve vládě, naprosto nikoli politikou drobtů, jak byla zvykem ve starém Rakousku, nýbrž že národnostní problém v tomto státě může býti řešen jen vyrovnáním od národa k národu. (Výkřiky senátorů německého svazu zemědělců.) Vy jste jen částí národa, vy nejste národem samým. Pravím: vyrovnáním od národa k národu. To, co zde činíte, to není národnostní vyrovnání, nýbrž to je národnostní politika drobtů, to je cesta, kterou sebevědomý národ nikdy nepůjde, kterou nešli Češi ve starém Rakousku a kterou ani Němci, kteří mají sebevědomí, nikdy nepůjdou. Je to zřeknutí se všech ideálů, všech myšlenek, jež jsme odedávna zastávali. Je to vzdání se netoliko práva sebeurčovacího, netoliko vzdání se národnostní autonomie, nýbrž zřeknutí se všech národních požadavků vůbec. (Sen. Luksch [německy]: To slyšíme z úst internacionála!) Věc má se pro nás takto: my chceme národnostní vyrovnání, aby se zde v této zemi uvolnila cesta... (Výkřiky. Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím pánové o klid!

Sen. dr Heller (pokračuje): Nedivím se, že kolega Luksch s toutéž horlivostí, se kterou dříve hájil jinou politiku, hájí dnes tuto politiku. Označil jsem to již dříve s dostatek. (Sen. Polach [německy]: To je ta kontinuita! – Různé výkřiky.) Politika, kterou dnes pěstujete, opravňuje naše jednání v těchto osmi letech, ve kterých jsme vaše nabídky na utvoření jednotné fronty označovali jakožto nic jiného nežli jako veliký podvod, jako ten podvod, který jasně prokázán byl v procesu Lodgman-Křepek, podvod, který svého výrazu dochází ve vašem dnešním jednání. Ale, dámy a pánové, pro nás nejsou naprosto tyto otázky národnostního problému v nynějším okamžiku věcí nejdůležitější. Pan ministr financí pokoušel se sice dnes nám namluviti, že v tomto státě sotva stává hospodářská krise, ale pánové, kdo u nás žije venku mezi lidem, ten ví, že u nás je hospodářská krise velmi značného rozsahu, a že proti této hospodářské krisi nemůžeme a nesmíme vystupovati tak, jak se to stalo ve vládním prohlášení, ve kterém vláda prohlašuje, že bude tuto krisi teprve rozvážně studovati a pak zasáhne. To se prohlašuje o krisi, která trvá již po celé měsíce. Stojíme těsně před zimou, před nebezpečím zostření krise, která v zimě je vždy horší nežli v létě, poněvadž právě v zimě přestávají sezonní živnosti. Přes to vláda dosud neučinila toho nejmenšího, ačkoli odborové organisace všech směrů již od měsíců poukazovaly na hrozící a nastávající krisi. Pan ministr nám dnes vypravoval, že podle jeho odhadu činil počet nezaměstnaných v Československu v měsíci srpnu 76.000. Generální tajemník Ústředního svazu československých průmyslníků odhaduje tento počet myslím na 130.000. osob. Ani jeden ani druhý nemůže dnes s určitostí říci, kolik je nezaměstnaných, musí stále zůstati jen při odhadu, poněvadž po zavedení gentského systému nelze více zjistiti skutečný počet nezaměstnaných. Po 13 týdnech přestává podpora v nezaměstnanosti, a od té chvíle vymyká se nezaměstnaný evidenci, i je nemožno zjistiti dnes skutečný počet nezaměstnaných. Kdo však žije na venkově, vidí, jak ubývá počtu členů nemocenských pokladen, vidí, jak se vzmáhá žebrota, vidí, jak nesčetný počet nezaměstnaných stojí u ústavů pro zprostředkování práce, anebo se potuluje na ulici, ten pak ví, že počet nezaměstnaných jistě je zcela obrovský. A co vedle nezaměstnanosti dělnictvo co nejvíce tísní, je krátkodobá práce, je práce ve 3, 4 směnách, anebo práce v jednom týdnu a odpočinek ve druhém týdnu. Kdo chce míti pojem o rozsahu krise v našem státě, nechť si uvědomí následující číslice: jen v okresu chomutovském bylo roku 1920 zaměstnáno v kovoprůmyslu 8.294 dělníků. Dnes je jich jen 2.639, tedy ani třetina tehdejšího počtu. V okresu revírního úřadu v Chomutově bylo roku 1918 zaměstnáno 7.800 horníků, dnes 4.000. Polovička odpadla, je bez zaměstnání, nenalezla namnoze v jiných podnicích žádného zaměstnání. Celá odvětví průmyslu v Rudohoří zašla. Anebo vezměte číslice o vývozu uhlí do Německa a do německého Rakouska, jenž 54.151 vagonů v červenci 1913 poklesl na 26.190 vagonů v červenci 1926. V mosteckém revíru pracuje se průměrně ve 4 směnách za týden, to je 2 dny v týdnu jsou tito lidé průměrně bez zaměstnání. Jsou sice jednotlivé doly, ve kterých se ještě plně pracuje, za to však je veliký počet dolů, kde se pracuje jen 2 až 3 směny týdně. Naproti tomu stoupl výkon horníků z 15.7 na 24.2 tuny denně, tedy zvýšení o více než 50% oproti snížení výdělku ze 332 Kč v roce 1921 asi na 160–170 Kč týdně v roce 1926. Tedy: zvýšení výkonu o více než 50% a snížení mzdy rovněž o 50%. Nemnoho jiná nežli v hornictví je situace v průmyslu textilním. Sčítání Unie textilních dělníků ukázala, že 40% je zaměstnáno plně, 44% v krátkých směnách a 16% bez práce. Při tom vydělávají dělníci pracující zkrácenou dobu v textilním průmyslu 70–80 Kč týdně. Pánové, to je ta velká nouze, to je ta velká bída, která na nás dolehla. Naše obchodní smlouvy, tak na příklad obchodní smlouva s Jugoslavií, zničily náš tkalcovský průmysl ve Varnsdorfu, obchodní smlouva s Francií zničila naši výrobu příze pro pletení a háčkování v údolí u Chřibské. Vidíte, jaké účinky mají obchodní smlouvy, jež uzavřeny byly za vlád, které jsme posud měli.

Ve Varnsdorfu, městě s asi 25.000 obyvatelů, je 5.300 dělníků, pracujících po zkrácenou doba. Odhadujete-li počet pracujících v tomto městě vysoko, bude jich 12.000, z toho pracuje 5.300 lidí jen ve 3 až 4. směnách týdně. A jak se vede těmto nezaměstnaným? Slyšeli jsme od ministra financí velmi krásná slova o gentském systému, i shledávám úplně pochopitelným, že pan ministr se svého stanoviska je srozuměn s gentským systémem. Pro rok 1927 preliminováno je v rozpočtu jako podpora pro nezaměstnané 10.5 milionu. To je vše, co československý stát má pro nezaměstnané. (Sen. Hartl [německy]: Tolik, jako pro české menšinové školy!) A gentský systém třeba pro normální doby vystačí, ale již při projednávání zákona poukazovali jsme k tomu a žádali jsme, aby v zákoně bylo postaráno pro abnormální doby, pro dobu hospodářské krise. Není možno omezovati podporu v nezaměstnanosti na 13 týdnů, máme-li krise, ve kterýchž naši lidé jsou po 4, 5, 6 měsíců a ještě déle bez práce. Není možno převalovati břemeno na organisace, poněvadž organisace musí se shroutiti pod tíhou nesmírné nezaměstnanosti. Jsou přece organisace, které v minulém roce vydaly pro nezaměstnané několik milionů, obnosy to, které dlužno zjednati, přirozeně z příspěvků členů, kteří sami trpí zkrácenou dobou pracovní a nezaměstnaností. K tomu přistupuje systém refundace, který v tomto státě byl zaveden: organisace musí státu dáti také zálohu na státní příspěvek, musí státu půjčovati, a čekati 4, 5 měsíců na vrácení tohoto státního příspěvku. Ačkoli bylo slíbeno, že alespoň 80% státního příspěvku bude ihned refundováno, slib tento nikde se nedodržuje, alespoň ne vůči našim německým organisacím, a byl bych si přál, aby při debatě o hospodářské krisi zde byl přítomen ministr sociální péče a aby na tyto věci odpověděl, které jsou velmi nutné, věci, které jsou důležitější nežli povídání, které jsme musili vyslechnouti ve vládním prohlášení a částečně také dnes v prohlášení ministra financí. Theoretickými pojednáními, jak je dnes zde přednesl pan ministr financí, universitními přednáškami nám není poslouženo. Žádáme odpověď na tyto otázky, na otázku: z čeho mají žíti tito nezaměstnaní po třinácti týdnech, jak mají organisace za dnešních poměrů uhájiti svoji existenci, proč stát nerefunduje svůj podíl na podpoře v nezaměstnanosti organisacím ihned? Odpověď na tuto otázku žádáme, nikoli na theoretické otázky, nikoli pojednání, která nyní mají velmi málo praktického účelu. (Výkřiky.)

Pan ministr financí vyslovil se proti každému umělému působení na hospodářství. Nuže, domníváme se, že zavedení cel v letošním roce bylo velice umělým působením na hospodářství, které již dnes projevuje své neblahé následky. (Souhlas.) Chce pan ministr financí snad popírati, že obilí, mouka, vůbec rostlinné látky od té doby stouply v ceně o 23%; že tuky a maso stouply o 12–13%, že brambory dnes u nás venku již stojí 1.40 Kč za l kg, že žito včera na pražské burse stouplo až na 198, které tehdy v červenci, v době projednávání celního zákona, stálo 135, že pšeničná mouka od té doby stoupla v ceně o 70 hal., v čemž ovšem clo 60 hal. jest obsaženo, že cukr od půl roku u nás venku stoupl z 5.10 na 5.70 a 5.80 Kč, pokud ho vůbec lze obdržeti? Obchodníci již cukr zadržují, poněvadž doufají v další vzestup cen a domnívají se, že co nejdříve zaň obdrží 6 Kč. Vypočítali jsme při projednávání celní novely, že následky drahoty pro pětičlennou rodinu budou ty, že výdaje za živobytí, počítáno za 1 rok, budou asi o 700–800 Kč větší. Dnes následkem drahoty brambor samotné, počítáno pro pětičlennou rodinu, jest již potřebí o 270 Kč více, pro dražší mouku 450 Kč, pro cukr 200 Kč, takže již z těchto tří druhů zboží samotných máme zdražení o 920 Kč pro pětičlennou rodinu.

A tu se odvažuje pan ministr financí nám dnes vypravovati, že drahoty vůbec není, že indexní číslice stoupla nepatrně. (Výkřiky.) U zeleného stolu vypočítá si pan ministr financí, že nemáme žádné drahoty, a venku v kupeckém krámě platí naši lidé, kteří musí nakupovati, drahotu velmi krutě, tatáž cla, o kterých křesťanští sociálové v jistém letáku prohlašovali, že povedou nikoli ke zdražení, nýbrž k zlevnění potravin. (Výkřiky.)

Kdežto v Německu reálná mzda dělníků stoupla z asi 62 na 67, klesla u nás reálná mzda dělníků ze 61 na 55, to znamená, že dělníci nyní vydělávají asi polovinu toho pro živobytí, co vydělávali před válkou.

Ale nespokojili jste se jen tím, že zavedena byla agrární cla, nýbrž také průmyslová cla na jisté druhy zboží. A musím se zde dotknouti jedné kapitoly našeho veřejného života, která se mi zdá býti jednou z nejsmutnějších: že sekční šéf zahraničního ministerstva, onen muž, který uzavírá obchodní smlouvy, dá se zvoliti poslancem, jakožto poslanec prosadí návrh, aby zavedena byla cla na jisté druhy zboží, na kterých má zájem Živnostenská banka, a že tento muž pak vzdá se svého poslaneckého mandátu a stane se ředitelem Živnostenské banky, to je zjev našeho veřejného života, který je velmi smutný, (Hluk.) jenž ukazuje na pokles veřejné morálky, a to ještě více proto, poněvadž se na toto jednání patrně pohlíží jakožto na samozřejmé a přirozené, poněvadž toto jednání asi je výrazem kapitalistického smýšlení, onoho smýšlení, které se v oboru politickém, jak jsem před chvílí charakterisoval, projevuje stejně jako v našem veřejném životě. (Souhlas.)

Pan ministr vypravoval dnes velmi mnoho o tom, jak by bylo lze pomoci našemu hospodářství. Naznačil velmi mírně, že až do jistého stupně také naši podnikatelé mají trochu viny na poklesu našeho hospodářství, kdežto jinak věru nebyl právě zdrženlivým v posuzování věcí. Zde však jen naznačoval. Ale skutečností je, že zajisté velikou část viny na poklesu našeho hospodářství nese zaostalost našich podniků a našich podnikatelů, těch podnikatelů, kteří ve starém Rakousku proti každé konkurenci chráněni byli vysokými ochrannými cly a následkem toho zanedbávali každé technické vybudování svých podniků, všechno to, co dnes shrnujeme pod názvem ”racionalisace”. A tento systém vysokých ochranných cel, vymýtění zahraniční konkurence v širých oborech, ponechalo Československo od prvního dne počínaje a spolupůsobilo tím k tomu, že naše podniky obzvláště oproti k Německu zůstaly nazpět, oproti německým podnikům, které se technicky nesmírně zdokonalily, které dnes stojí na vysokém stupni technického vývoje a které nám se svým technickým zařízením na celém světě působí nejhorší konkurenci. A zase jen opatrně a jen naznačuje, mluvil o vysokých bankovních úrocích, které zatěžují podniky. Obdržel jsem tyto dny od jednoho podnikatele dopis, pravý to výkřik, jak ho banky sužují a ničí, ony banky, z nichž 4, Živnostenská banka, Länderbanka, Union a Eskomptní banka dohromady v roce 1925 mají čistý zisk 130 milionů Kč, banky, které na poklesu našeho průmyslu následkem vysokých bankovních úroků mají značný podíl.

Vůbec, kdo nese následky, břemena celé průmyslové krise, poklesu našeho hospodářství? Přece věru skoro výlučně dělníci v tomto státě, kteří ze své mzdy od roku 1920 a 1921 musili sleviti polovinu, kdežto obzvláště našeho velkoprůmyslu věru netřeba litovati. Náš stavební průmysl poklesá, staví se málo, naši stavební dělníci nemají ani v létě zaměstnání, a králodvorská cementárna platí 55% dividendy, 80 Kč, proti 60 Kč roku loňského. Má čistý zisk 10.1 milionu oproti 6.8 milionu roku 1924. Toto odvětví průmyslu se svými vysokými zisky zdražuje stavební činnost, znemožňuje ji, nikoli však ochrana nájemníků, na kterou se to tak rádo svaluje, nýbrž nesmírné zisky, které veškeren stavební průmysl má. Kartely, jež byly uzavřeny, aby vyloučeny byly nižší ceny tohoto zboží, znemožňují stavební činnost. Jestliže jedno odvětví průmyslu v jednom roce vydělá 55% akciového kapitálu, pak nelze se diviti, když se nestaví, když stavební činnost se tak zdražuje, že se tím znemožňuje. A kdežto naši uhlokopové z valné části trpí podvýživou a hladoví, docílila mostecká důlní společnost v roce 1925 čistého zisku 6.6 milionu a vyplácela dividendu 60 Kč oproti 45 Kč roku předešlého, Severočeská uhelná společnost docílila čistého zisku 4.8 milionů a vyplácela dividendu 88 Kč oproti 68 Kč roku 1924 (Výkřiky [německy]: Slyšte!), a Báňská a hutní společnost čistého zisku 24¹/₂ milionu a dividendy 92 Kč. Při tom všechny tyto společnosti provedly bohaté odpisy, platily bohaté tantiémy, Báňská a hutní společnost jen na tantiémách 1.6 milionů. Při tom svůj kapitál silně rozmnožily a přes to byly s to platiti tak vysoké čisté zisky. Kdo platí tyto čisté zisky, kdo jim zjednává tyto čisté zisky? Dělníci svou zvýšenou výkonností a následkem snížené mzdy. Cukr musí býti zdražen, ale Neštěmická rafinerie cukru platila loňského roku 25% dividendy, vydělala tedy za 1 rok čtvrtinu svého akciového kapitálu; ale cukr musí býti za každou cenu zdražen o 62 hal., poněvadž rafinerie nemůže sama nésti 60 hal. nové daně. Tak se mají věci ve skutečnosti. Velkým podnikům, velkoprůmyslu nedaří se špatně, špatně daří se zajisté malému průmyslu, který nevydrží konkurenci velkoprůmyslu. To leží v podstatě kapitalistického řádu hospodářského, to se nezmění, ale velkoprůmyslu věru se špatně nedaří. Útraty celé krise nesou jedině a výlučně dělníci. Ale chystáte se nejen na dělníky, jako v kapitole o péči o nezaměstnané, ale také v jiných oborech na chudé obyvatelstvo. Neostýcháte se přece naprosto ohlašovati, že se invalidům, pokud nejsou více než 25% invalidními (Sen. Jokl [německy]: Více než 40%.), řeklo se 25%, odejme invalidní podpora. Pánové, co znamená 25% invalidity? To se zase u zeleného stolu vypočte, že někdo, kdo je přece třemi čtvrtinami k práci schopen, podpory více nepotřebuje; to jsou lidé, kterým snad chybí 2 prsty, to jsou lidé, kteří zdánlivě jsou dosti těžce poraněni, jejichž pracovní schopnost však podle úsudku lékařů, o čemž by se dalo také mnoho mluviti, zkrácena jest o jednu čtvrtinu. V dobách nezaměstnanosti, velikého návalu dělníků k pracovním místům, nenaleznou invalidé, kteří utrpěli 25% ztráty své pracovní schopnosti, vůbec žádného zaměstnání, jsou tedy z valné části odkázáni na tento důchod, a vy jim chcete vzíti ještě to poslední. Tak vypadá péče státu o chudé lidi. To je první ovoce měšťácké koaliční vlády. Slyšíme přece, jaké požadavky kladou německé měšťácké strany a také české měšťácké strany, obzvláště agrárníci a živnostníci obou národností: zmenšení sociálních břemen a sociálně-politických vymožeností. To je veliké heslo, oni těchto břemen více neunesou. Ale dělníci, že ano, jejichž osudy jsem vám nyní vylíčil, kteří s 90% trpí podvýživou, kteří s 90% trpí hladem, ti mohou snésti také ještě zmenšení sociálních břemen. Nuže, uvidíme přece, zdali se měšťácká vláda odváží vztáhnouti ruku také na jediné sociální dílo porevoluční doby, a zdali německé měšťácké strany také zde půjdou s sebou.

Bylo by zajisté možno velmi mnoho říci o potírání hospodářské krise. Dnes se velmi rádo, a také pan ministr financí tak činí rád stejně jako pan ministerský předseda, ve svém prohlášení, užívá výmluvy: “Je to evropská krise”. To je totiž nejpohodlnější. Je to evropská krise, světová krise, pak nemůžeme my ubozí Čechoslováci ovšem nic dělati a musíme věcem ponechati volný běh. “Je to evropská krise”. To není pravda. Proč pak se v jiných zemích ukazuje zmenšení krise, proč klesl počet nezaměstnaných v Německu v posledních týdnech o půl milionu, proč v celé řadě zemí vůbec není nezaměstnanosti? Ó nikoli. Vinu na nezaměstnanosti v tomto státě má hospodářská politika, finanční politika tohoto státu, zavedení vysokých cel, hospodářská politika tohoto státu, hned od prvého dne pochybená, má na tom vinu. To není moudrost, kterou jsme si snad přivlastnili teprve dnes, nýbrž od prvého dne, kdy jsme zde mluvili, upozorňovali jsme na tuto pochybenou hospodářskou politiku, na její následky. Tehdy jsme při tom také měli spojence, kteří nás dnes asi v této otázce nechají na holičkách, poněvadž dnes již nesmí hlasitě projevovati své mínění. Ale s výmluvami na rozsah hospodářské krise jakožto krise evropské nemůžete věru nic začíti. Zajisté, připravují se v hospodářském životě veliké věci. Proces koncentrace kapitálu stále pokračuje. Veliké trusty, jež nyní v Německu byly utvořeny, trust chemického průmyslu, ve kterém široká odvětví průmyslu, jež s chemickým průmyslem mají velmi málo společného, jsou pojata, jenž má kapitál 1.100 milionů marek, tedy asi 8¹/₂ miliardy československých korun, veliký železářský trust v Německu s kapitálem myslím 800 anebo 900 milionů marek, a nyní semknutí železářského průmyslu Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, k němuž má býti připojen také železářský průmysl jiných středoevropských států, jsou obrovské události, ale kdo by se chtěl domnívati, že tato událost bude míti za následek rozkvět hospodářství a zlepšené postavení dělníků, ten se zcela jistě velice zmýlí. Je to cesta, kterou se kapitalismus musí ubírati, cesta, která veliké podniky shrnuje ve veliké útvary, která přes malé podniky se ubírá ničíc jejich existence. Je to cesta, na kterou již před mnohými a mnohými léty bylo ukazováno, a která dokazuje jen pravdivost toho, co socialismus předpovídal. Řešením této otázky nejsou trusty, řešením této otázky není koncentrace. Bude to sice znamenati bohatý zisk pro podniky na tom zúčastněné, bude to míti zajisté za následek zdražení cen a nová břemena pro obyvatelstvo. Je možno, že tu a tam bude zlepšena pracovní možnost; v celku však může býti následkem jen zbídačení dělnictva v kapitalistickém hospodářském řádu. Nic jiného. Totéž platí o velkém pokusu bankovních magnátů, o kterém jsme dnes četli ve všech novinách, jenž není ničím jiným nežli pokusem finančního kapitálu Evropy opanovati evropský trh, učiniti ho pokud možno nezávislým od amerického finančního trhu, ale jinak odstraniti všechny závory, které dnes ještě tomuto panství překážejí. Slibovati si od těchto věcí ozdravění hospodářství, rozkvět průmyslu, nezdá se mi býti na místě.

Prohlašuji ke konci, o čem jsem se v úvodě zmínil: vítáme obrat, který zde v tomto státě nastal. Je to splnění našich přání, vítáme to, že se měšťácké strany sešly, ačkoli víme, že vláda měšťáckých stran neznamená nic jiného nežli další zatížení, další potlačování, další zotročení pracujícího lidu. Proti tomu vystupovati, poučovati lid o podstatě této kapitalistické vlády, poučovati lid o podstatě kapitalistických států vůbec, to stalo se naší úlohou. Projevujeme naději, že v tomto boji proti této měšťácké vládě, v boji proti neobmezenému panství kapitalismu v tomto státě najdeme spojence u dělníků jiných národností. (Potlesk stoupenců.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Pastyřík.

Sen. Pastyřík: Vážený senáte! Mám-li promluviti k vládnímu prohlášení pana ministerského předsedy dr Švehly jako představitele nové vlády a éry v naší státní politice, musím poukázati, že je potřebí, abychom na starém programu, na který se pan předseda odvolával, mnohé změnili. Program ten byl stanoven za zcela jiných politických předpokladů. V prvé schůzi tohoto zasedání představila se nám nová vláda ve zcela jiném a dosud v naší republice nezvyklém složení. Představení této nové vlády je přímo historickým okamžikem, neboť ponejprve v ní představují se nám dva zástupci německých občanských stran. Byli jsme zvyklí stále na ministerstvo a koalici bez německých kolegů za součinnosti socialistických stran. Změna ta je důsledek úpadku socialistických stran a přímo nadbíhání jejich straně komunistické. Došlo k uplatnění se stran občanských hlavně středních vrstev obou národů, s čímž ovšem plně můžeme souhlasiti. Vidíme dnes, že ve všech státech, kde dosud vládly socialistické strany, tyto upadají, jako na př. v Italii, v Rakousku, v Maďarsku atd.