Stejnou povahu jako obchodové daně mají též všechny sociální příspěvky zatěžující výrobu, byť byly sebe účelnější a důvodnější, zatěžují přece produkt před jeho dokončením, jsou trvalou složkou výrobního nákladu a to i při vývozu, jsou tedy plným soutěžním činitelem s cizinou právě tak, jako obchodové daně v hořejším smyslu. Obdoba je úplná i v poměru k celní soustavě. Vyšší sociální břemena postihující u nás výrobu více nežli v cizině s námi soutěžící, jsou překážkou odčinění celní soustavy právě tak, jako obchodové daně, a proto stejně jako tyto pro vývoz brzdou na dvě strany. Nelze samozřejmě žádati, jako jsme to žádali při obchodových daních, aby byla sociální břemena daní odstraněna, poněvadž by tím padla též i jich nesmírně důležitá sociální funkce, avšak ukazuje se současně, že – třeba k největší lítosti – nesmíme zatěžovati své výrobky vyššími sociálními břemeny, nežli tomu je v cizině s námi soutěžící. Zase se zde ukazuje, že hledisko produktivity je vyšší a rozhodné, poněvadž nic by nám nepomohly sociální vymoženosti, které by podlomily výrobu a zaměstnanost. (Tak jest! – Výborně!)

Všecky tyto problémy ústí do jednoho centrálního, jímž je cena. Za cenou stojí výrobní náklad a z ceny tvoří se výnosy i důchody. Obecné mínění stále ještě ovládá naivní poučka o nabídce a poptávce a o výrobním nákladu, poučce, na níž utkvívá i naše zákonodárství, justice i politika. Není poptávky bez zřetele k ceně a bez tohoto zřetele není ani nákladu obětovaného výrobě. Lze stejným právem říci, že cena včerejší, či čekaná zítřejší vyvolává nabídku a poptávku, jakož i intensitu výroby a výrobní náklad. Každým způsobem je za volné soutěže cena regulátorem, který udržuje v rovnováze výrobu a spotřebu, reguluje výrobu i spotřebu, vyvolává výrobu dostatečnou pro ty, kdož mohou cenu zaplatiti. To je nejlépe patrno na umělém zásahu a umělém snížení ceny. Uměle snížená cena maximální, stejně jako uměle snížená činže, pozbývá regulatorní funkce a vyvolává krisi výrobní i spotřební. Nedostatek této funkce musil býti nahrazen při maximální ceně obilí pro spotřebu chlebovým lístkem a pro výrobu nucenými dodávkami a při uměle snížené činži pro spotřebu přídělem bytů a pro výrobu státní podporou stavebního ruchu. Stejně jsou i ceny různých statků mezi sebou odstupňovány tak, aby jich spotřeba a výroba zůstala navzájem v rovnováze. Umělý výsun cenové relace posunuje spotřebu ke statku uměle zlevněnému a výrobu ke statku uměle zdraženému. Avšak poněvadž není rovnováhy, nemůže se výsun udržeti. Když bylo obilí maximováno a maso volné, krmilo se obilím. Zásahy toho druhu jsou za jistých okolností sociální nutností, ale vždy jsou příznakem nouze. Za války při nedostatku obilí nebylo možno ponechati ceně a volné soutěži regulaci spotřeby, poněvadž by se byl schodek ušetřil na újmu nejchudších vrstev, které by nebyly mohly zaplatiti prudce stoupnuvší cenu chleba, avšak dělo se tak na újmu produktivity, a výroba klesala. Proto jakmile byl po převratu uvolněn dovoz, padlo i vázané hospodářství v zájmu výrobců i spotřebitelů. A stejně je tomu s umělým snížením činží, které jsou stále ještě umělou složkou v našem spotřebním indexu cenovém. Musíme rozeznávati bytovou krisi a bytovou nouzi. Byla a bude bytová nouze o malé byty pro nejméně majetné a bytová péče tohoto směru zůstane trvale úkolem komunální politiky. I v Praze je možno mluviti do jisté míry o bytové nouzi, nastalé následkem vzniku a koncentrace státních a hospodářských centrál. (Sen. dr Witt: Jak mohou obce zasáhnout, když nová předloha omezuje jejich důchod?) Která předloha? Zatím nahrazuje komunální bytovou péči stát svým fondem bytovým, jak lze se dočísti v zákoně o stavebním ruchu, a po sedmi letech zbude z toho fondu veliký kapitál, z kterého budou moci obce hospodařiti a dělati dobrou komunální politiku. Avšak ostatek je zde jen bytová krise následkem umělého zásahu do vývoje činží a kdybychom pod trestem smrti nařídili, že nesmí cena másla překročiti 10ti Kč za l kg, měli bychom krisi máselnou. Umělé snížení ceny působí, že se zlevnělým statkem nehospodaří, jak by bylo žádoucno, máme tedy disekonomii bytů ve starých domech. Avšak zásah působí i nejistotu ohledně rentability nových domů do budoucna a proto i rozvětvenou krisi živností stavebních a souvislých. Je-li úkolem veřejných svazků odčiňovati bytovou nouzi i zásadně pochybené odčiňovati bytovou krisi na náklad státu a na útraty poplatníků, čímž se dále zvětšují složky zatěžující výrobu a zaměstnanost. Jediným správným řešením, je návrat k volné soutěži, která pojišťuje národohospodářský zájem maximum nejlevnější výroby a racionální zavádění kapitálu a výrobních sil do různých odvětví spotřeby.

V protivě k vázanému hospodářství mluví se o hospodářství volném, lépe by však bylo mluviti o volné soutěži, poněvadž bez státního vázání může dojíti k dohodě vylučující volnou soutěž ve formě kartelu a syndikátu. Spotřebitelské stanovisko je vůči syndikátu negativní. Je v něm správný postřeh, že syndikát obepínající určité odvětví nepojišťuje už národohospodářského zájmu, maxima nejlevnější výroby, jak tomu bylo ve volné soutěži. Syndikát, pravda, spěje za maximálním výnosem, a poněvadž ví, že každé ceně odpovídá určitá možná spotřeba a tudíž i výroba, kalkuluje, při kterém limitu ceny i výroby se dostavuje maximální výnos. Je-li správný postřeh stanoviska spotřebitelského, není správný závěr, poněvadž se přehlíží, že je syndikát současně vyšší organisací směřující k vyšší ekonomii výrobní vylučováním mrtvé složky soutěžní, prohloubením dělby práce na širší základně, umožněním racionalisace a vědeckého vedení, solidárním semknutím sil atd. Že se tak děje po cestě výnosu, je zcela přirozené, poněvadž v individualistickém hospodářství ani jinak býti nemůže. Ba bude nutno, aby se náš průmysl nedal donutiti teprve těžkou krisí, nýbrž zavčas hledal v tomto vyšším stupni organisace prostor pro další ekonomii a zvýšení či umožnění své soutěživosti s cizinou. V rámci jednotlivých podniků roztříštěných jsou pro další ekonomii položeny úzké meze. Nespokojuje-li se však syndikát se vzestupem výnosu, který plyne z řečené vyšší racionalisace výroby, a hledá-li další výnos ve zvýšení cen a obmezení produktu, přestává pojišťovati národohospodářský zájem. Z toho plyne závěr pro státní národohospodářskou politiku, že vývoj k syndikalismu leží v linii produktivity, avšak že stát nemůže vzdáti se svého korigujícího vlivu, pokud by sledování myšlenky výnosové bylo v rozporu se zájmem národohospodářským.

Co platí o ceně jednotlivé, platí obdobně o cenových relacích různých statků, míním zvláště poměr cen průmyslových výrobků k cenám výrobků zemědělských. Zásahem do relací cenových není jen umělé snížení jedněch, nýbrž též umělé zvýšení druhých. Zásah tohoto druhu byl zde, pokud stál průmysl pod celní ochranou a zemědělství nikoliv. Byla tím uměle vysunuta cenová relace obou produkcí. Následek musil býti stejný jako u každého umělého výsunu. Krise pro zemědělství, nedostatečná vnitřní kupní síla pro průmysl. Nebylo zájmem jen zemědělství, nýbrž hospodářské rovnováhy, aby tento umělý nepoměr byl odčiněn. Jeho odčinění bylo pojmově možno dvojím směrem, buď odčiněním cel průmyslových, anebo zavedením zemědělských. Bylo, myslím, s dostatek odůvodněno dříve, proč nelze toho času vzhledem k metodě našich veřejných břemen přikročiti k odčinění naší ochranné soustavy celní a proč byla volena cesta druhá. Nechci se příti o sazby a jednotlivosti, avšak ochranná zemědělská cla byla zrovna tak diktována potřebou naší hospodářské rovnováhy, jako odstranění vázaného hospodářství a uvolnění činží. Pokud se tak nestalo, bylo stále něco umělého a proto trvale neudržitelného v naší hladině cenové, v jejím indexu a ve vnitřní kupní síle naší peněžní jednotky. Je-li vyrovnávací proces plynoucí ze zemědělských cel, jak se podle indexu cenového zdá, uzavřen a obmezen na uvedená 3% vzestupu, můžeme si oddechnouti.

To ovšem neznamená, že smíme ztratiti se zřetele jako konečný cíl odpovídající národohospodářské konstrukci našeho státu snižování cel a uvolňování cest zahraničnímu obchodu při nejmenším oním tempem, jakým půjde vývoz soutěžící cizině. Perspektiva tato ukládá arci naší finanční politice vykonati včas pro to všecky předpoklady ve finančním systému. Nelze-li náhle zrestringovati státní rozpočet o miliardy, jak by toho žádala restrikce obchodových daní, nutno jako zákon postaviti stabilisaci veřejných rozpočtů, aby se odtud jako od pevného bodu spělo k úlevám. Budu snad moci při projednávání rozpočtu ve slavném senátu vyložiti, že náš rozpočet i státní hospodářství je nyní konstruováno tak, že obsahuje v sobě řadu prvků směřujících samočinně ke zlepšování a k přebudování finančního systému směrem od daní obchodových.

Vedle veřejných břemen je nejdůležitějším problémem pro naši výrobu a soutěživost otázka úroků. Odkazuji v té příčině na to, co jsem již vyložil ve svém finančním exposé ve sněmovně poslanecké. Co platí o ceně jednotlivé a jich vzájemném vztahu, ukazuje se na konec i v celé hladině cenové. Cenová hladina stoupla rychleji nežli hladina důchodová, což je neklamnou známkou poklesu produktivity národohospodářské oproti stavu před válkou. Jsme prostě chudší, nežli jsme byli před válkou, a musíme podle toho žíti. Odstup hladiny cenové a důchodové je vlastním kořenem a ukazovatelem drahoty. Nic by nám nespomohlo bez zvýšení produktivity usilovati o všeobecné zvýšení hladiny důchodové, poněvadž by hned na to index cen poskočil jako bludička vpřed. A tak se ukazuje, že problém krise, nezaměstnanosti i drahoty dají se převésti na problém produktivity země. Řešením nezaměstnanosti na její úkor nic nespomůže. Neběží o to, aby byla rozmnožovaná práce, nýbrž produkt. Mohl by někdo mysliti, že bychom dalším zkrácením pracovní doby mohli rozřediti pracovní kvotu a rozšířiti potřebu pracovních sil a tak odčiniti nezaměstnanost. Nemělo-li by toto rozdělení o práci býti současně rozdělením o krajíc, zdražila by výroba, klesla by soutěživost a rostla by nezaměstnanost znova. Problém produktivity nespočívá jen v rozmnožení výroby, nýbrž v současném zlevnění výroby, a toho nelze dosíci leda zvýšenou výkonností. Nelze posouditi ani mzdy, ani pracovní doby, leda v souvislosti s výkonem. Při soutěži padá ve výrobním nákladu na váhu odměna pracovní jednotky. Námitka, že není odbytu pro výrobu dnešní, nadtož pro výrobu zvýšenou, není námitkou proti zvýšené výkonnosti, poněvadž tato vede ke snížení ceny, a není-li pro větší výrobu odbytu při ceně 100, byl by odbyt při ceně 80. Ve zvýšené produktivitě v tomto smyslu je prostředek ke zvýšení reálních mezd a reálních důchodů a k odstranění drahoty. To se týká arci nejen v první řadě dělníka, nýbrž i průmyslu, jeho organisace a kapitálové výzbroje, čemuž děkuje americký průmysl za svou pronikavou soutěživost a americký dělník za vysokou výkonnost a vysokou mzdu. (Sen. Hampl: To je urážka českého dělníka! Jeho výkonnost nestojí za výkonností amerického a jeho pilnost není menší!) Já nemíním námahu, já měřím výkon a výkon se měří tím, že stojím-li u stroje, je výkon jiný, než když nestojím. Nemohu za to, že námaha a zásluha dělníka, který nestojí u stroje, je menší, než dělníka, který u stroje stojí a vykonává u toho stroje více, než ten druhý. (Sen. Skalák: Výsledek racionalisace shrábne kapitál a nikdo jiný! – Od profesora národohospodářství při krisi výrobní slyšet mluvit jen o snížení výrobních nákladů se strany dělníka, je nesmysl!) Já neříkám se strany dělníka, mluvím také o té druhé straně, a pravím-li, že na straně kapitálové je potřebí lépe organisovat a vyzbrojovat a poukázal-li jsem na srovnání s Amerikou, tedy se to týká také stránky průmyslové a kapitálové. (Sen. Skalák: Donuťte kapitalisty, aby snížili ceny!) Ceny půjdou samy dolů. (Sen. Skalák: Samy nepůjdou! Vy jim pomáháte pomocí cel a ochranářství!)

Bohužel jsou návrhy v parlamentě se stále vyskytující k odstranění krise nezaměstnanosti a drahoty v příkrém rozporu s touto ideologií. Požaduje se odstranění zemědělských cel bez zřetele k tomu, že by i průmysl utrpěl trvalou krisí zemědělskou. Požaduje se státní podpora stavebního ruchu bez zrušení ochrany nájemníků a nepřihlíží se k tomu, že se tak nikdy neodčiní bytová a stavební krise, ale nesmírně zatěžuje stát a tím znova výroba i spotřeba. Požaduje se strohé odstranění práce přes čas a přehlíží se, že jsou v podnicích poměry individuální odlišné a včasné provedení produktu že jest namnoze podmínkou práce vůbec. Často i restrikce podniku může býti v zájmu průmyslu i zaměstnanců. Zmenší-li textilník na polovici počet pracujících vřeten, ale pracuje-li dvojí střídou, zlevnil tím režii kapitálovou a rozsah kapitálu potřebného k zaměstnání všech vřeten, aniž zmenšil rozsah produkce aneb zaměstnanosti: (Tak jest!) Požaduje se odstranění dvojího zaměstnání a přehlíží se, že se tím čelí plnému využití výrobních sil a vnucuje úvaha o pracovní době. Požaduje se čeliti hromadění kapitálu v podniku a přehlíží se, že sice je správno vybírati daně co nejpřísněji, avšak že je v zájmu dělníka a státu lépe, zůstává-li výnos, pokud dani nepodléhá, v podniku investován, nežli když je rozptýlen a spotřeben. Požaduje se regulace a účast státu na zahraničním obchodu, a přehlíží se, že právě k tomuto hospodářskému podnikání, jak zkušenost dokázala, má stát nejmenší způsobilost. Požadují se státní investice jako práce z nouze a přehlíží se, že je to možné bez další škody pro národní hospodářství pouze v rámci soukromohospodářské a národohospodářské rentability. Požaduje se odstranění daně z obratu a uhelné daně a přehlíží se, že to není proveditelné bez současné restrikce rozpočtu, leda za rozvratu veřejných financí atd. Je patrno, že nelze prováděti ani sociální, ani spotřebitelské politiky, leda se současným zřetelem ke produktivitě země. Pokud směřují návrhy k tomu, aby se výroba zracionalisovala a lépe zorganisovala, lze jim plně přisvědčiti a doplniti, že třeba zvýšiti výkonnost obecně. Správná je diagnosa, že třeba snížiti daňové břemeno, zvláště daně obchodové, s čímž souvisí snížení tarifů na drahách. Ale je starým zvykem veřejných rozpočtů, že výdaje předcházejí příjmům, následkem čehož asi je, že se při výdajích nepamatuje na břemeno z nich vzcházející pro poplatníky. Od výdajů musí proto počíti náprava a primérním požadavkem proto není snížení daní, nýbrž snížení výdajů. Budu míti při projednávání rozpočtu příležitost vyložiti, jaké vyhlídky jsou v té příčině do budoucna.

Návrhy směřující k odstranění krise nezaměstnanosti a drahoty, nesmějí vycházeti z omnipotence státu. Četl jsem nedávno v jednom pražském deníku, že vláda je vinna drahotou, poněvadž prý ji dotyčná politická strana vyzvala, aby použila všech prostředků proti drahotě. (Výkřik sen. Průši.) I hospodářský život má své zákony, jimiž se spravuje a podle nich reaguje na zásahy mocenské, ne vždy podle intence zamýšlené. Složitý organismus hospodářský vyžaduje velmi pečlivého ovládání. Nevědomá chyba je v politice a zvláště v národohospodářské politice často horší než zločin, poněvadž posunuje zájmy tisíců a milionů.

Tím nemá býti řečeno, že má stát v kritické situaci položiti ruce do klína, ale musí si uvědomiti meze své působnosti a voliti metody velmi pečlivě uvážené. Bude jistě úkolem finanční politiky do budoucna, aby postupně odčiňovala překážky vývozu a výroby. S ní musí jíti ruku v ruce politika celní, na ní závislá. Jest jistě povinností státu prováděti své investice právě v době nezaměstnanosti, ale nesmí býti mu ukládáno, aby nahrazoval soukromé podnikání, anebo aby podnikal investice, které neskýtají ani národohospodářské rentability. Je veřejnosti známo, že vedle investic podnikových chystá vláda pro výstavbu silnic organisaci silničního fondu, který by použil kapitálových prostředků sociálního pojištění, zajisťuje mu takto soukromohospodářskou i národohospodářskou rentabilitu. Možná, že tento vzor bude lze napodobiti při stavbě vodních děl i jinde.

Stát má jistě za úkol přispívati k odčinění následků nezaměstnanosti a děje se tak už dnes ve formě gentského systému (Odpor u senátorů strany komunistické.) a, i když bude účelno přizpůsobiti tento systém poměrům, nelze žádným způsobem opustiti jeho základní myšlenky, která spojuje osobní odpovědnost se společenskou solidaritou. (Výborně!) Je-li nezaměstnanost pravidelným hromadným sociálním zjevem, nemohou býti nezaměstnaní činěni plně odpovědnými za svůj osud. Avšak státní podpora bez odpovědného spolupůsobení dělnictva se nutně zvrhne a škodí. Postavili jsme se i při řešení živelních pohrom na totéž stanovisko a při berní reformě je řešena tato otázka za odpovědné spoluúčinnosti všech majitelů pozemků.

Tento stručný obrys našeho hospodářského problému není ovšem zdaleka vyčerpávající. Ukazuje však už nejen jeho složitost, nýbrž i spojitost všech jeho složek. Poměry jsou u nás složitější než jinde a proto jest úkol cílevědomé obchodní politiky obtížnější než jinde. Řešení politické má na zřeteli zpravidla jednu stránku a jednu složku problému. Spojitost složek ukazuje, že je potřebí řešení objektivního a věcného. Tím jsou odpověděny též dotazy v té příčině na vládu podané. (Výborně! – Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Přikročujeme k rozpravě o vládním prohlášení.

Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Heller. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Slyšeli jsme asi před týdnem vládní prohlášení a dnes exposé pana ministra financí, které jednalo o hospodářské krisi, ačkoli vlastně hospodářská krise měla více spadati do oboru ministra sociální péče. Přiznávám, že by exposé pana ministra sociální péče nebylo dopadlo tak, jako exposé ministra financí, a že snad pro věc bylo prospěšnějším, jestliže exposé, se kterým se co do obsahu ovšem neztotožňuji, pronesl pan ministr financí. Co se týče exposé samotného, nebudete zajisté očekávati, že dnes zde bezprostředně po tomto exposé, které předneseno bylo v tempu poněkud urychleném, mohu na ně odpověděti. K tomu nedostává se mi již prvního předpokladu, totiž úplné znalosti českého jazyka. Stojíme však před skutečností, že během jednoho roku máme před sebou dnes čtvrtou vládu. Měli jsme do listopadu loňského roku všenárodní koalici, obdrželi jsme v prosinci novou vládu také na podkladu všenárodní koalice, letos v březnu třetí vládu, vládu úřednickou, a nyní novou vládu, která se nezakládá více na všenárodní koalici, nýbrž na semknutí měšťáckých stran bez rozdílu národnosti. Myslím, že skutečnost, že během jednoho roku máme 4 vlády, přece poněkud odporuje vývodům pana ministerského předsedy o tvoření tradice a kontinuitě vlád, a že přece zde...(Hluk.)... mohu také počkati, až pánové přestanou.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím, pánové o klid!

Sen. dr Heller (pokračuje): Pánové, myslím, že to neodpovídá vývodům pana ministerského předsedy o kontinuitě, kterou ostatně pan ministr financí sám popřel, ani tvoření tradice, když se nám během jednoho roku předvádějí 4 vlády, ze kterých 3 se zakládají na úplně jiných podkladech: všenárodní koalice, úřednická vláda, měšťácká koalice. Ale, že všenárodní koalice nahražena byla koalicí měšťáckých stran, to vítáme. Věděli jsme od samého počátku, od prvního dne trvání tohoto státu, že taková musí býti cesta vývoje. Přáli jsme si, aby se šlo touto přirozenou cestou, aby došlo k této koalici, kterou dnes máme před sebou k semknutí všech odpůrců dělnictva v tomto státě. Tyto strany, které se vesměs zakládají na měšťáckých podkladech, se semkly a toto semknutí vítáme. Počátek vlády měšťáckých stran nebyl právě obzvláště imposantní, neboť v okamžiku, kdy pan ministerský předseda, vůdce této vlády, jenž byl také vůdcem dřívější vlády, který tedy abych tak řekl jest umělcem v proměňování, tedy, v době, kdy pan ministerský předseda zde podával své prohlášení, nebylo zde ani většiny pro tuto politiku, a tato většina byla teprve v posledních dnech s velikou námahou sklížena, při čemž, jak slyšíme, je prý to jen většina pro toto vládní prohlášení, naprosto však nikoli stálá většina pro vládu samotnou. Při obsahu prohlášení, když jsem je slyšel a pak ještě jednou četl, vzpomněl jsem si na známá slova: ”Nic nechtěj se mně ptáti, ni péči o to bráti, z jakých jsem připlul vod, kde moje vlast a rod”. Kdyby snad někdo, kdo poslední u nás neprodělával, četl toto prohlášení, pak se z tohoto prohlášení nedozví, že do vlády vstoupili příslušníci německého národa, neboť úzkostlivě vyhýbal se pan ministerský předseda tomu, aby sdělil jména, stav a pověst nových ministrů. Slovo ”německý” se vůbec v celém vládním prohlášení nevyskytuje. Pan ministerský předseda musil míti tolik ohledů na ostatní části nové většiny, že nesměl věci ani pojmenovati pravým jménem, jménem, nechtěl-li se vydati v nebezpečí, aby již od začátku ohrozil tuto novou většinu!

Pan ministerský předseda mluvil o tom, že podkladem činnosti nové vlády bude v podstatě vládní prohlášení, přednesené a schválené v prosinci m. r. Mluvil dále o tom, že je toho potřebí, aby dokumentována byla kontinuita ve vývoji státu bez ohledu na dočasnou politickou konstelaci, a aby odůvodněna byla tradice důvěry obyvatelstva v programy. Mluvíme-li o kontinuitě, mluvíme-li o tom, že nynější vláda není vlastně ničím jiným nežli pokračováním vlády z prosince 1925, pak je zajisté velice zvláštní, že tehdy část nynějších vládních stran mluvila proti tehdejšímu vládnímu prohlášení proti tehdejšímu vládnímu programu, a to, jak potom uvedu, velice ostře, a že hlasovala proti vládnímu prohlášení, kdežto dnes tytéž strany budou mluviti a hlasovati pro tuto vládu, která není ničím jiným nežli pokračováním tehdejší vlády, na kterou se pan ministerský předseda odvolává, pro tutéž vládu a vládní prohlášení. Pánové! Součástí, – chci se zmíniti jen o jedné – vládního prohlášení z prosince 1925, byť tehdy ve formě velice umírněné, byla odluka církve od státu. Jsem velice zvědav, zdali pan. Šrámek a pan ministr prof. Mayr-Harting zastupují tuto část programu z roku 1925, zdali jsou s tím také srozuměni, aby odluka církve od státu skutečně byla provedena. Jest ještě celá řada jiných bodů programu, jež zmíněné vládní strany tehdy ostře potíraly a dnes právě tak ostře hájí. (Sen. Filipínský [německy]: Časy se mění!) Ano, časy se mění, a s nimi netoliko my, nýbrž také naše názory.

Pan ministerský předseda řekl, že je potřebí založiti tradici. Nevěřím, že je možno tradici zakládati, tradice musí růsti, musí vznikati, během let. Umělými prostředky, na které pan ministr financí vůbec dá velmi málo, kde se mu to hodí, nelze tradice udržovati. Ale mluví-li o tradicích, pak jedná se přece o pokračování v posavadních tradicích, i táži se, zdali německé měšťácké strany jsou ochotny, pokračovati v dosavadní tradici a vybudovati ji, zdali jsou ochotny také nadále vládnouti s posavadními tradicemi, zdali chtějí další vývoj posavadních tradic. Tehdy, dne 18. prosince 1925 řekl pan kolega Luksch: Žalujeme na tento všestátní systém, že svojí podstatou a podle svého úmyslu našemu lidu způsobil těžké bezpráví a nezměrnou škodu. Tento systém, v jehož tradici chcete pokračovati, tento systém, jehož program jste ve vládních prohlášeních přijali – pan ministerský předseda výslovně se dovolával programu z roku 1925 (Sen. Luksch [německy]: “Rovný k rovnému!”) prosím, v úvodu své řeči řekl pan ministerský předseda výslovně: “Je tomu 10 měsíců, kdy jsem měl čest přednésti program vlády, o kterém po provedené debatě v obou komorách bylo hlasováno, a který byl schválen. Vláda přejímá jako podklad své činnosti v podstatě vládní prohlášení, jež tehdy přednesla a které bylo schváleno.”

Na tom nemůžeme si brousiti rozumy a k tomuto vládnímu prohlášení řekl pan kolega Luksch: “Spatřujeme v její vnitřní nepravdě kořen všeho zla, jímž tento stát trpí. Stojíce pevně na půdě naší zděděné domoviny, prohlašujeme, že společně chceme tento systém a jeho účinky bezohledně potírati, až utrpěné bezpráví zase bude napraveno.” Toto prohlášení podal kolega Luksch jménem stran, které dnes stojí ve vládě. Jsme dnes z donucení přivtěleni do národnostně smíšeného státu a prohlašujeme za svůj vnitropolitický cíl rovnoprávnost co do jazyka, pracovního místa, školy a půdy.” Nebude vám asi zcela příjemno, že tyto věci přednáším právě dnes, ale musili jste pomýšleti na to, že tomu nemůžete ujíti. Nemůžete upříti skutečnost, že jste zúčastněni na vládě, která prohlásila program z prosince 1925 za svůj, program, který vy jste tak označili, vy sami, jak jsem to nyní doslova přečetl z prohlášení, které tehdy zde podal pan kolega Luksch. Mně jeví se vaše chování nikoli jako kontinuita programu, nýbrž jako kontinuita bezprogramovosti a jako tradice nedostatku politického smýšlení. Pánové! Měli jste se lépe podívati na sloh tohoto vládního prohlášení, neměli jste připustiti, aby tam obsaženo bylo odvolání se na program, který jste vždy potírali, ještě letos na jaře, neboť ještě letos na jaře po vydání jazykových nařízení – rovněž čin vlády, jejíž program jste dnes převzali – vystupovali jste zde proti této vládě, která nejen vydala jazykové nařízení, nýbrž propustila četné německé úředníky, která v Karlových Varech sužovala dělníky atd. Tu vystoupil zase týž kolega Luksch: “Jsme zvyklí na sprostoty pana Dyka.” (Výkřiky sen. dr Hilgenreinera.) Nepoužívám tak silných slov, pane kolego Hilgenreinere, jako kolega Luksch, cituji jen. “Slyšeli jste někdy ve starém Rakousku, že ministr nedodržel svého slova? Existuje snad dvojí čestné slovo?” Tím byl míněn pan ministerský předseda Švehla, vůdce nynější koalice. “Každý začátečník v politice a také pan ministerský předseda Švehla měl by věděti, že finanční a hospodářské konsolidaci bezpodmínečně předcházeti musí politická a národní konsolidace.”