Předseda (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Pichl.
Sen. Pichl: Slavný senáte! Ve vývoji církevně-politických poměrů v naší republice představuje podaná osnova dalekosáhlý krok nazpět. Nejen, že se vzdalujeme, jediného, spravedlivého a duchu demokracie a republiky logicky odpovídajícího řešení církevně-politických věcí, jakým je odluka státu od církví, ale dokonce zhoršuje se osnovou i nynější správní stav, požadavkům a potřebám doby již nevyhovující. Ani jediný zákon starého Rakouska, o zákonodárství dříve uherském, které bylo ještě liberálnějším než rakouské, ani nemluvě, nešel v otázce připoutání církve ke státu tak daleko, jako jde s celou svou tendencí podaná osnova, která budí přímo dojem, jako by tu šlo o prvý krok k přípravě konkordátu.
Duch, který z ní vane, je duch všech těch církevních teorií, které vykládaly o superioritě církve nad státem, které vdaly, aby stát podrobil se církevní nadřízenosti, aby uznal její nadvládu a ustupoval všude tam, kde jde o zájmy církevní, o zájmy, jichž rozpor s demokratickými principy je zjevný, čehož ostatně ani katolická církev nepopírá, zavrhujíc učení o demokracii, která klade vznik a základ vládní moci v národě do lidu, jakožto nejvyšší autority moderní společnosti.
Parlamentní mluvčí této církve přicházejí nyní s návrhem, který ve svých důsledcích nemohl by vésti než k onomu nepříjemnému poměru státu k církvím, jakým je konkordát, poměr, který po stránce ústavně-právní by musil znamenati konflikt s ústavou naší republiky, po stránce politické a morální pak popření všech idejí, jimiž žil náš národ v minulosti a v jichž jméně byl vybudován tento stát.
Podaná osnova znamená nejhlubší zásah do zákonodárství našeho státu, neboť nejen že tvoří nebezpečný prejudic pro budoucnost svou neostýchavou konkordátní tendencí, ale také mění povážlivou měrou dosavad platné právo a právní řád ve věcech církevně-politických. Tvoří ho via facti nové kategorie státních zaměstnanců nezařazených sice do příslušné pragmatiky, ale s pragmatikou vlastní, ze které vzchází státu jen povinnosti, práva však, a to i ta, která měl, se povážlivou měrou zeslabují.
Dosud jsme v naší republice rozeznávali tyto druhy církví, resp. náboženských společností:
1. církve kongruální: v českých zemích byla to jen církev římsko-katolická, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi římskokatolická, řecko-katolická, obě církve protestantské a náboženské obce židovské;
2. církve tzv. dotační: v českých zemích to byly církve evangelické (českobratrská, němečtí a polští evangelíci);
3. církve subvencované: v českých zemích to byla především církev československá, pak starokatolická, pravoslavná a náboženská obec ochranovská;
4. konečně měli jsme i církve vůbec nepodporované, a to zvláště baptistickou.
Tyto rozdíly mají napříště zmizet a všechny mají býti vlastně kongruálními, čili státem placenými, třebas osnova mluví ještě o církvích kongruálních a nekongruálních. Přibývá tedy státu nedlouho po skončení restrikce, daleko přes 10.000 nových zaměstnanců aspoň po té stránce, že bude nucen platiti jim gáže, aniž by určoval jejich povinnosti.
Osnova současně zrušuje všechny dřívější rozdíly mezi jednotlivými osobami duchovními - což se neodvážil učiniti ani jeden dřívější zákoník, a dává jim materielní základ proti nynějším stavům vskutku bohatým a zároveň morální postavení, jaké nemají v republice ani soudcové. Vývoj kongruálních platů byl až dosud takový: Zákonem z r. 1898 byly upraveny platy faráře tak, že činily nejméně 700 zl., nejvíce 1200 zl.; platy nižších kněží činily pak nejméně 350, nejvíce 400 zl. ročně. R. 1898 byla kongrua zlepšena průměrně o 800 Kč ročně. Podle zákona z r. 1920 upraven byl plat farářů na 3400 - 4200 Kč ročně, plat nižších kněží na 2500 - 3480 Kč ročně; k tomu přistoupily přídavky drahotní a nouzové, činící 4580 Kč ročně. Postup platový upraven byl 10 trienálkami, pod 200 Kč ročně.
Podle nynější osnovy má činiti nejmenší plat duchovního 9000 Kč ročně, při čemž nečiní se mezi kategoriemi žádného rozdílu, postup platový upravuje se 10 trienálkami po 972 Kč nočně. To znamená, že proti roku 1898 zvyšuje se plat duchovních nejméně 61/2kráte, nejvíce téměř 13kráte. Proti r. 1920 zvyšuje se tento plat až o 100%. Jaké je to zlepšení, vidno z toho, že zvýšení platů státně-zaměstnaneckých ve svém souhrnu činí něco málo přes 10%.
Přímo famosní je ustanovení o paušalisování dávek, placených za úřední výkony. Paušál je stanoven na 50 hal. za každého příslušníka dotčeného vyznání. Částka ta je podle skutečných poměrů přímo směšná, uvážíme-li, že se především nevztahuje na odměnu a cestné za vyučování náboženství, které činí 6,80 Kč za hodinu náboženství na školách občanských a 5,70 Kč na školách obecných; cestné činí 2 Kč za 1 km cesty tam i zpět. Paušál 0,50 Kč počítá se za osobu a jsou v něm zahrnuty poplatky, které duchovní pobírá za bohoslužebné úkony, jako jsou křty, svatby, pohřby, dále poplatky za mše a jiné dávky, tak zejména za vystavování úředních listin. Těchto 0,50 Kč má se tedy odpočítávati za každého příslušníka církve. Kolik to bude pro stát znamenati, neboť jemu to má přijíti k dobru, ježto se o to zmenší náklady na platy duchovních, ukazuje toto srovnání: V celé republice je 10,920.376 příslušníků katolických církví řecké i římské. Za každého z nich bude se státu z vlastních kněžských příjmů odečítati 0,50 Kč. Celkem se tedy odečte 5,460.188 Kč a na tyto 5,5 mil. Kč se cení příjmy všech katolických kněží v republice ročně za svatby, křty, pohřby atd. Přepočteme-li to na jednoho kněze, tu při počtu 8260 světských kněží katolických shledáme, že se průměrně jednomu bude odečítati okrouhle 660 Kč ročně. Nevynáší tolik sama jedna bohatší svatba? (Sen. Kroiher: Nikoli!) Optimismus důvodové správy rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, mluvící o odrážce 6000 Kč ročně při počtu 12.000 duší ve farnosti je sice podivuhodný, ale jistě přehnaný, neboť jeden katolický kněz připadá u nás přibližně na 1300 obyvatel. Srovnáme-li totéž na př. u československé církve, zjistíme, že tam bude činiti odrážka, přes 1300 Kč průměrně na jednoho duchovního, čili 2kráte tolik jako u kněze katolického, při čemž nutno zdůrazniti, že československá církev má jen velmi málo bohatých příslušníků, že je církví lidovou v pravém smyslu toho slova. Výpočet, který jsme uvedli, znamená jen, že církev katolická pochodí při výměře kongruy daleko lépe, než církve ostatní. Tvůrci osnovy si toho ostatně byli zřejmě vědomi, když mohli s takovou lehkostí zvýšiti původní částku paušálu ze 20 hal. na 50 hal. Mimochodem tato změna svědčí také o příkladné bedlivosti, s jakou se osnova pracovala.
Stejně lze míti pochybnosti o odhadu výnosu z nemovitostí a jiných hodnot církevních obročí. Lze s velikou pravděpodobností říci, že napříště nebude vůbec farnosti, která by nepobírala kongruy, a že tedy nejbohatší faráři stanou se kongruální. Dnes je katolických obročí v republice 4732, z čehož v Čechách 1979, na Moravě a ve Slezsku 1245, na Slovensku 1213, na Podkarpatské Rusi 295. Rozdělení jejich je ovšem typické pro katolickou církev: 87 z těchto obročí spravuje přes 350.000 ha půdy. V Čechách je 37 prebend, kterým náleží majetek v rozloze 102.429 ha půdy, na Slovensku a Podkarpatské Rusi vládne 25 církevních hodnostářů 251.925 ha půdy. Tyto cifry týkají se jen majetku většího než 100 ha. Zbylý majetek ostatních prebend činí zajisté také pár desítek tisíc ha půdy. Při smyslu pro sociální spravedlnost měla by katolická církev možnost opatřiti skutečně dobře všecky své zaměstnance. V Čechách jen z těchto velkých obročí připadalo by na jednoho kněze průměrně 20 ha půdy, na Moravě a ve Slezsku dokonce 44 ha, na Slovensku a Podkarpatské Rusi něco více. Při těchto možnostech nebylo by jí potřebí vůbec se domáhati podpory se strany státu a zatěžovati rozpočet desítkami milionů korun ročně, notabene na základě právního titulu, který je více než fikcí a představuje vlastně dluh katolické církve naproti státu.
Náklady na kultus, pokud se týkají katolické církve, opírají se formálně o tzv. "Náboženskou Matici," založenou r. 1782 císařem Josefem II. ze jmění zrušených klášterů a saekularisovaných statků. V Čechách toto jmění činilo původně asi 12,134.697 zlatých a 421/4 kr. Do té sumy nejsou zahrnuty některé nemovitosti a důchody. Na Moravě získala Náboženská Matice asi 10,141.628 zl. 17 kr. Příjmy Matice měly růsti z tzv. fondové daně, uložené církevním beneficím a řeholním komunitám, která činila podle velikosti majetku 1/2 až 10%. Ve prospěch Matice plynuly dále interkaláře uprázdněných beneficí a různé taxy. Vlastnický titul k "Nábož. Matici" zní v každé zemi na církevní provincii shodnou s hranicemi země, správu fondu obstarává politická správa II. stolice. Tento fond stal se ovšem záhy pasivním a stát, který si na se vzal břemena správy fondu, pomohl jeho nerušené existenci tím, že začal poskytovati zálohy na tento fond v naději, že až fond vzroste, budou mu jeho peníze vráceny. Tento stav trvá dodneška. Katolická církev přijímá klidně tyto výpomoci, o jichž navratitelnosti jsou ovšem veliké právní pochybnosti. Počítá se, že jen u české "Náboženské Matice" dosáhly tyto zálohy výše asi 11/2 sta milionů. Na Slovensku náboženský fond je samostatné účelové jmění a kongrua tam je placena státem přímo bez oklik přes "Náboženskou Matici". Shrneme-li tato fakta, shledáme, že vlastně stát platí ze svých prostředků kongruu, břemeno kněžských platů je z největší části přeneseno na jeho bedra. Jaké jsou to náklady, ukazují cifry posledních pěti let. (Místopředseda Niessner převzal předsednictví.) R. 1922 činil rozpočet na kultus 54,9 mil. Kč, z čehož na katolické církve 44,2 mil., r. 1923 činily výdaje ty 67,5 mil., na katolické církve 46,4 mil., r. 1924 již 75,9 mil., z čehož na katolické církve 62,2 mil., roku 1925 rozpočteno bylo 73,5 mil., pro katolické církve 60,2 mil., na letošní rok je preliminováno okrouhle 72 mil., z čehož na církve katolické 58,65 mil. Z toho na římskokatolické 53,73 mil., na řeckokatolické 49,2 mil., na evangelické 10,4 mil., na církev československou 1,5 mil., na židovskou 0,6 mil. Kč, na ostatní 0,63 mil. Kč.
Počet příslušníků jednotlivých církví podle sčítání z m. 1921 je tento: římsko-katolická 10,384.860, řecko-katolická 523.297, evangelická 975.917, československá 525.333, jiných 98.295. Přepočteno tedy na hlavu věřícího činí tento náklad na hlavu 1 příslušníka římsko-katolické 5174 Kč, 1 řecko-katolické 9395 Kč, 1 evangelické 10.658 Kč, 1 příslušníka československé církve 2866 Kč, 1 žida 2663 Kč, 1 příslušníka ostatních vyznání 2536 Kč. Z těchto cifer vidíme, že katolická církev je poměrně nejbohatěji dotována. Z ostatních nekatolických církví jen evangelická stojí si lépe, kdežto poměr ostatních je přímo do očí bijícím příkladem dvojího lokte. Uvedli jsme data o nákladech státních na kultus. Z dat těch je patrný nejen vzrůst vydání na kultus, ale i lví podíl, který na těchto výdajích má katolická církev. Tuto přednost hodlá si také i napříště podržeti, jak je patrno z §u 5 osnovy. Osnova totiž v celku vůbec se neopírá o Náboženskou Matici, ale bez ostychu stanoví povinnost státu platiti duchovní, činíc z nich, jak již uvedeno, novou kategorii státních zaměstnanců. Ve zmíněném §u 5 však činí se výjimka. Mluví z ní strach, aby duchovní ostatních církví nebyli přece jen ze státních prostředků tak dobře vybaveni, jako příslušníci církví kongruálních, tedy především církví katolických. Stanoví se tam totiž klíč pro výpočet dotace pro církve nekongruální.
V § 5, odst. 2.: Na tomto §u zajímavé je jen to, že se tu operuje "jměním" Náboženské Matice, ač, jak je obecně známo, toto fakticky neexistuje, naopak Matice je silně zadlužena ve prospěch státu. Smysl jeho pak je ten, že církve, které podle osnovy budou dostávati dotace, budou bráti o to méně, kolik na papíře dělají příjmy Náboženské Matice. Smysl pro "rovnoprávnost" je tedy v osnově zachován měrou přímo vrchovatou.
Třeba říci ještě několik slav k otázce úhrady této osnovy. Ač máme předpis, podle něhož každý iniciativní návrh má býti opatřen také návrhy na úhradu, autoři této osnovy nestarali se vůbec o tuto otázku. Stačilo jim pouze vědomí, že mají za sebou většinu ochotnou odhlasovati návrh sebe dalekosáhlejší, jak po stránce finanční, tak právní. Vzpomínáme na onen počet řečí o úhradě státně-zaměstnaneckých platů, promluvených, nebo psaných v posledních 2 letech, zahrocených mnohdy proti státním zaměstnancům a učitelstvu. Zde však ani slůvka úvahy a debaty, rychlostí věru bezpříkladnou sestavena osnova a vymyšlena pro stát nová vydání. A to vše v době, kdy zdůrazňuje se největší šetrnost ve státních výdajích, kdy není dost peněz na potřeby státu samého, kdy není peněz na investice, kdy zdražují se lidu potraviny, kdy chystá sne zdražení osobních tarifů na drahách, zdražení telefonních poplatků atd. Půl roku po restrikcí státního zaměstnanectva a učitelstva ukládá se státu povinnost vzíti na se platy tolika tisíc osob a za okolností, které nemohou přispěti k vážnosti naší administrativy.
Na lidovou výchovu nemá prostředků. Její položky ve státním rozpočtu jsou přímo ubohé: za pět posledních let činí to 232 mih Kč, nočně něco přes 41/2 mil. Kč. Srovnejme s tím uvedené náklady na kultus, abychom si uvědomili plně, jakou je lidová výchova u nás, po stránce finanční popelkou oproti bohatým prostředkům, poskytovaným na kultus, a to ještě tak jednostranně: Jedné církvi skoro vše, druhým pouze zbytky. Osnova jen vyvrcholuje tuto nespravedlnost, staví hlubokou propast mezi tím, co dává se na osvětu, a tím, co pohltí náklady, spojené s provedením zákona o duchovenských platech. Sama důvodová zpráva mlčí o této otázce, zřejmě spoléhajíc na obtížnost zjištění výše toho nákladu. Ale beze vší pochyby bude tento náklad činiti tolik, že dosavadní položka na kultus zvýší se v rozpočtu nejméně dvojnásobně. Bude pak jednou z největších položek ve státních výdajích vůbec. Je to konečně samozřejmé, uvážíme-li, jak se platy kněží zvyšují, a uvedeme-li, že jen katolická církev má v republice asi 10.380 kněží, z čehož je 8260 světských, ostatních řeholních. Církve evangelické mají v českých zemích asi 200 duchovních, československá také tolik. Data ze Slovenska a Podkarpatské Rusi nepodařilo se mi zjistiti.
Po stránce formální jeví se osnova dílem, vyráběným nakvap a nepromýšleným. Poukazujeme jen na věcné chyby, pokud jde o rozlišení jednotlivých církví. Zřejmě tu pracovala více snaha, aby už vše bylo odhlasováno, než přesná znalost fakt. Pro pány z lidové strany není právě lichotivým, že tak málo znají církevní organisaci v republice. Shrneme-li své vývody, shledáme, že osnovou o platech duchovenstva činí stát krok zpět ve svém poměru k církvím, že ustupuje dál, než to činilo zákonodárství dříve rakouské a uherské, jehož pokrokovost nebyla zrovna vyhlášená, že tvoří se osnovou nová kategorie státních zaměstnanců, které stát bude platiti, ale nebude směti rozhodovati ani o jejich povinnostech, ani o jejich počtu. Osnovou vznikají státu nová břemena, jdoucí do mnoha desítek milionů ročně a stát připoutává úžeji k sobě církve, než tomu bylo dosud - béře na sebe povinnosti, které znamenají nebezpečný prejudic pro řešení poměru státu k církvím v budoucnosti.
A za to vše nedostává se státu ničeho. Jako bychom tu neměli řadu otevřených otázek církevně-politických, které po léta marně volají po svém rozřešení. Je tu především otázka hranic církevních diecesí, které dodnes nekryjí se s hranicemi státními. Tato otázka se neřeší proto, poněvadž je v zájmu státu, nikoliv katolické církve, které je příjemnějším působiti státu nesnáze a dávati si z a to vypláceti desetimiliony na kněžských platech. Je tu dále otevřená otázka jmenování biskupů. Na uprázdněné stolce jsou ustanovováni administrátoři, jen aby církev nebyla nucena dosazovati biskupy v dohodě se státem podle práva státu náležejícího. Je tu dále otázka úpravy patronátního práva, otázka svátků, dále otázka spoluužívání kostelů, na jejímž řešení závisí klid a mír v celých oblastech státu. O všech těchto věcech neslyšíme ani slova, ač stát má nepochybné právo, aby vůči němu bylo jednáno při nejmenším stejně. Není-li takových ohledů, jakým právem lze spoléhati, že občanstvo republiky přijme klidně zákon, jenž je hromaděním výsad pro církevní společnosti, na něž má náš národ z celé své historie vzpomínky ty nejstrašnější.
Temna už u nás není a nic tedy nezabrání, aby zřetelně se neprojevily účinky tohoto zákona, jenž je výronem sobectví a výrazem přepjatého sebevědomí, vyrostlého z náhodných spojenectví. Osnova je nepřijatelná formálně i věcně; odmítáme ji nejen jako dílo, které ukazuje, jak zákon vypadati nemá, ale pro její důsledky, které činí státní svrchovanost naproti internacionálním církvím čímsi nejistým. Stát vzdává se osnovou svých prerogativ, autority a svrchovanosti, aniž by jemu byly za to poskytnuty protislužby. Celá osnova jeví se v tamto smyslu diktátem, jenž je neslučitelný s mocí a svrchovaností státní.
Strany, které se za osnovu postavily, dopouštějí se jí činu, který nelze dosti kvalifikovati, zejména ty strany, které okázale ukazují voličstvu program, které zapřísahají se, že jsou pokrokové, že jsou pro odluku církve od státu. Jejich hlasy, dané pro tuto osnovu, usvědčují je z nepravdy. Jejich mravní i politickou povinností při nejmenším bylo neučiniti ničeho, co by mohlo se i jen jeviti jako krok zpět proti dnešnímu právnímu stavu, nechtějí-li uskutečniti rozluku. To bylo příkazem politické poctivosti a věrnosti k programu.
Místo toho však staví se za osnovu, která, až bude zákonem, zhorší i nynější neuspokojivý právní řád ve věcech církevně-politických, který - mimochodem řečeno - není, pokud se týče několika zákonů, prováděn - na př. zákon z r. 1874 o náboženských obcích. To je smutná bilance tzv. pokrokových stran, které v programu hlásají rozluku, v praxi pomáhají vytvářeti nové výsady pro katolickou církev, větší, než byly dosavadní.
Tak docházíme k úvaze a naší církevní politice. Bylo nám všem - a nejen pokrokovým stranám - jasno, že převrat zná nejen převrat politický a státoprávní, ale také kulturní. Rozluka církve od státu jevila se samozřejmostí, o které nikdo se neodvážil pochybovati.
A hle, za necelých 8 let jsme nucení mluviti o "poměru" církve ku státu, na místě rozluky, která se nám jevila jako jediný možný stav ve věcech konfesijních. Otázka rozluky po nesmělých pokusech leží uložena ve více méně teoretických úvahách, na stůl zákonodárce nedostalo se skoro nic z toho, co mělo býti řešením tohoto problému. My dokonce vzdalujeme se nejen od myšlenky rozluky, ale i od systému, který jsme převzali z Rakouska, od systému státní výsosti na straně jedné a autonomie církví s druhé strany.
Dříve stát skutečně rozhodoval o tom, kdo může býti na území našeho státu církevním funkcionářem. Souhlas státní moci byl nutným předpokladem pro výkon církevních zaměstnanců, státní autorita rozhodovala aspoň politicky o zbavení úřadu toho kterého církevního funkcionáře. Církvi bylo dáno pouze na vůli, zda chce souhlasiti, ale místo bývalo prohlášeno za uprázdněné s hlediska právního řádu státního.
A dnes za těch několik let republiky máme již velmi slušnou "chronique scandaleuse" o protistátní činnosti kněží katolických. Za těch pár let změněna byla státní výsost v tomto oboru v trapnou funkci pouhého intervenujícího, jenž žádá, ale nerozhoduje. Způsobem těžko omluvitelným zadávala se státní autorita, přecházel se právní řád a vytvářely se okolnosti, jichž vyvrcholením je podaná osnova. Vzpomeňte trapné historie obsazování slovenských biskupství, ustanovování administrátorů, o nichž nebylo lze říci, že jsou spolehlivými občany tohoto státu, vzpomeňme takových útočných akcí na suverenitu státu a na pokoj ve státě, jako byl pastýřský list slovenských biskupů, odbojné obce biskupů maďarské národnosti - Fischer v Košicích, germanisační činnost německých biskupů brněnský biskup Klein.
Celá tato politika nemohla býti ke prospěchu státu. Škodila jeho vážnosti, zeslabovala jeho autoritu.
Bilance naší církevní politiky není právě utěšená. Trochu pořádku bylo vneseno do organisace církví katolických, ale i tam hověno partikulárním zájmům na škody státu i církví samých. Evangelická církev na př. není dnes organisována jednotně, jako bývala za Rakouska, ač při nejmenším bylo by žádoucím, aby čeští a slovenští evangelíci měli jednotnou organisaci. Nestalo se tak a my máme potěšení viděti jednotně organisovanou katolickou církev proti organisačně roztříštěným církvím ostatním, a to i v těch případech, kde jde o církve totožné.
Stejný stav je, pokud se týká, škol. Malý školský zákon byl míněn jako vyřešení zejména náboženské stránky školního, vyučování, měl býti vyřešením nemožného stavu dřívějšího. Ve skutečnosti neodstranil žádné z dřívějších bolestí. Je dílem kompromisu, který naprosto neslouží ke prospěchu myšlenky o svobodě školy. Spoluvláda církve ve škole zůstala zachována, v republice nemáme vskutku laické školy. Církev konkuruje se státem a jediný "pokrok" je v tom, že žák může voliti mezi občanskou naukou a náboženstvím. Že to není ke prospěchu škole, je na bíledni. Stejně je to s otázkou sňatků, kde zvolen týž princip konkurence státní moci s církví, ač na př. Slovensko bylo v tomto ohledu dávno dál, jako je ještě dnes v otázce vedení matrik.
Lze říci právem, že celá naše církevní politika směřuje přímo k zavedení poměru koordinace mezi státem a církví, k systému, formulovanému papežem Lvem XIII., který učí, že stát a církve mají pracovat ruku v ruce. To konkretně znamená, že na území státu mají platiti dvě suverenity, jedna státní, druhá církevní, při čemž ovšem vždy převládá moc církevní, která v případech konfliktu obviňuje stát, že porušil shodu, jestliže civilní zákony nejdou podle přání papežské autority. Na stát se pak přesunuje odpovědnost za vše, co není církvi milé, a tato myje si ruce za porušení náboženského míru. Je možné v moderním státě, aby v něm rozhodovaly dvě autority, dvě moci, s tak různými zájmy, aby stát se dělil o svou nejvyšší prerogativu, o svou suverenitu s jinou organisací, nota bene internacionální? Půjdeme po této cestě, která znamená zadávání právům státu, anebo odpovíme stejně, jako odpověděl Herriot na útoky činěné proti němu, když byl ministerským předsedou a chystal se zrušiti vyslanectví u Vatikánu? Zdůraznil tehdy, že vláda má povinnost hájiti právo státu: "Nepřipustíme, aby vnější, nebo vnitřní zájmy francouzského národa byly hájeny jménem jiné autority, než jménem národní svrchovanosti. Máme za to, že nejlepším prostředkem, aby se zabránilo konfliktům, je pečlivé odloučení nepsaných práv svědomí od nezadatelných práv státu."
To dovedl říci předseda vlády nejkatoličtějšího národa. A my? My jdeme po cestách, které znamenají opak, které nejen nejsou obranou národní svrchovanosti, ale i zahazováním toho stupně státní výsosti, který jsme zdědili po klerikální monarchii.
Zásady, na nichž budován je moderní, demokratický stát, jsou v naprostém rozporu s učením a organisací katolické církve. Na straně státu vidíme svrchovanost lidu, jeho širokou účast na výkonu veřejné moci, na straně církve monarchismus, princip absolutistický a centralistický. Ve státě zvítězil princip lidovlády, v církvi naopak tuhý absolutismus. Tento rozpor idejí, jimiž stát a církev jsou ovládány, je spolu neslučitelný a pro stát dokonce nebezpečný.
Internacionalismus katolické církve dovoluje jí poroučeti svým příslušníkům a její učení velí těmto, nedbati světských zákonů, jestliže církev má za to, že odporují jejímu učení. Výsledkem takových konfliktů mezi církví a státem jsou kulturní boje, v nichž církev vystupuje jako iniciátor odporu, aniž stát může účinně zasáhnout proti původci. Vývoj poměrů na Slovensku za republiky může býti výstražným příkladem toho, kam lze dospěti, jestliže stát není svrchovaným pánem na vlastním území.
Potřeba jediné svrchovanosti, jednoho právního řádu, dána je také zásadou svědomí a učení. Naše dějiny hustě protkány jsou boji o tento řídící princip lidské svobody, která nechce býti spoutána žádnými dogmaty, která touží po plnosti všech práv člověckých a která nesnáší se s výsadami jakéhokoliv směru. Moderní stát má být ke všem svým členům i ke všem organisacím na jeho území stejně spravedlivý a stejně nestranný. S tím nesnáší se ani učení o konkordátu a spolupráci státu s církví, ani učení, že jediná církev je nejvyšším tribunálem ve věcech lidského svědomí a ve věcech výchovy. Chceme svobodnou školu, nezatíženou žádnými vlivy, kromě vlivů svobodné vědy, řízené jedinou snahou, dopíditi se pravdy. Jedinec má se rozhodovati o svém náboženském i jiném přesvědčení svobodně, bez umělých zásahů, jeho mravní fundament musí býti opřen o rozumové poznání, nikoliv o příkazy dogmat, o nichž uvažováno býti nesmí. Opravdové náboženství není dáno mocenskou organisací, ale opravdovostí přesvědčení, poctivostí náboženských činů, čemuž organisace, která sleduje také politické cíle, nemůže býti na prospěch. Církevnické náboženství nevytvoří opravdové mravnosti, naopak svým formalismem a obřadnictvím podporuje povrchnost, která je nutně opakem mravnosti. Příklady z historie dostatečně odůvodňují toto stanovisko. V dobách, kdy katolická církev byla na vrcholu své slávy, byl také největší mravní úpadek společnosti a tento mravní úpadek byl jednou z hlavních příčin reformačního hnutí, které usilovalo o vymanění se z pout ztrnulého dogmatismu, formální morálky a usilovalo o svobodný rozkvět duchovních sil lidstva. Jediným principem, kterým lze spolehlivě vyřešiti poměr státu k církvím, je naprostá rozluka. Stát jediný může zaručiti skutečnou svobodu, ať politickou, sociální, nebo kulturní, stát jediný může provésti do důsledku princip svobody svědomí a učení. Je-li ve svých počinech závislý na jiné moci, znamená to, že je tím zeslabována objektivita, že je ve vleku čehosi, co přímo odporuje jeho poslání.
Chceme odluku církve od státu, chceme ji nejen proto, že autorita a svrchovanost státu není nám frází, ale nejvážnějším postulátem, chceme ji i pro samé náboženství, které trpí tímto mícháním jeho s politikou, jak to činí katolická církev a strany, které její cíle berou za své. Chceme odluku už z úcty ke své minulosti, ve které zápas proti všemohoucí autoritě papežské byl největším vzepětím sil, nejmocnější ideou, která dala našim národním dějinám všelidský smysl. Chceme odluku jako socialisté a demokraté, kterým hesla o svobodě, rovnosti a bratrství nejsou prázdným gestem, ale povinností, za kterou půjdeme proti všem překážkám.
Podaná osnova nehoví těmto našim požadavkům, její autoři a hlavně ty z pokrokových stran, které jí dávají své hlasy, zor pomněli na povinnosti, které vzešly našemu národu v samostatné republice, které zapomněli, kdo tiskl hrdla našemu národu v jeho minulosti, kdo byl jeho neštěstím. Tzv. "pokrokové" strany samy podávají ruku těm, kdož pro národ náš mají jen posměšnou nadávku "husitského národa," kdož míní, že účet minulosti není vyrovnám. Nikoliv, nenecháme si dáti na šíji takové jho. Jestliže až dosud národ klidně snášel všecky ty ústupky, které jsem uvedl, v oboru církevní politiky, není možná, aby snesl i tento útok, kterým se stát omezuje ve svých svrchovaných právech, kterým mu vznikají nová těžká břemena finanční, kterým utíkáme od ideálu, vzneseného washingtonskou deklarací, že v republice Československé bude poměr státu k církvím upraven odlukou. Přáli jsme si klidnou cestou vyřešiti tento problém. Prokázali jsme nesčetněkráte svoji dobrou vůli upraviti církevně-politické věci tak, aby nebyly křivdou žádné ze zúčastněných stran, ač ovšem jsme dbali, aby práva státní byla zachována, aby nebyla obcházena, ani překročována cizími vlivy.
Na tuto dobrou vůli odpovídá se nám touto osnovou, která je přímo provokací všech republikánských a demokratických živlů. Lze se domnívati, že naše občanstvo nesnese takový čin, který je hotovým políčkem ve tvář naší minulosti, československá strana socialistická hlasovati bude proto proti předloze.
Byl nám vypověděn boj a my jej přijímáme. Stavíme znova svůj ideál rozluky, který je jediným čestným východiskem pro československý národ v otázkách konfesních, a budeme za tento ideál bojovati, až dosáhneme výsledku. Věříme, že kongrua bude nám velikým pomocníkem v tomto boji. Máme za sebou všecky pokrokové občany, kterým demokracie není přežilým heslem a kterým není lhostejno, zač vydává stát peníze. Věříme, že zvítězíme, že dovršíme své osvobození také po stránce kulturní, že se domůžeme odluky církve od státu, že dojdeme k tomu, aby náboženství bylo nám "jako Husovi věcí svědomí a ne politiky" jak praví Masaryk. (Potlesk.)
Místopředseda Niessner: Další slovo má pan sen. Richter.
Sen. Richter (německy): Slavný senáte! Musím doznati, že se nemohu ubrániti jistým rozpakům, promlouvám-li jako bývalý člen uherského parlamentu po prvé v této sněmovně. Dva důvody uvádějí mne do rozpaků: Za prvé, poněvadž jde o návrh zákona, jenž se týká také přímo mne, a poněvadž se nikdy neucházím o hmotné výhody, musím tedy mluviti jako Cicero pro domo sua, za druhé však je to podle mého nerozhodujícího mínění velice smutná okolnost, že musím tento návrh zákona brániti proti protivníkům, kteří se vždy a všude vydávají za zastánce lidských svobod a práv a se vší energií se zasazují o spravedlivé sociální vyrovnání lidské společnosti. Míním zde pány kolegy z obou socialistických stran, sociální demokraty a národní socialisty a pány komunisty. Co mne a všechny mé kolegy bez rozdílu vyznání nejvíce mrzí a rozhořčuje, není zahanbující a nás ponižující okolnost, již nám poskytuje sám návrh zákona, neboť nás, jak mi píší někteří kolegové ze Slovenska, zařazuje do kategorie cestářů a železničních strážníků a v bodě a) §u 4 jako kvalifikaci požaduje vysvědčení dospělosti a při tom úplně přehlíží, že máme vyšší akademické vzdělání, a jenž nás za to obdařuje pravou hladovou mzdou, nýbrž nejsmutnějším je, že proti tomuto návrhu zákona bojuje až na nůž, nebo abych se správně vyjádřil, až na zvonek předsedy poslanecké sněmovny strana, od níž nás sice dělí podstatné body programu, jež mají povahu světového názoru, jež však, kde jde o spravedlivé sociální vyrovnání lidstva, kde jde o odstranění výstřelků kapitalismu, nalézá v nás nejrozhodnější spojence a soudruhy.
Nezapomínejte přece, vážení kolegové ze sociálně-demokratické strany, že vaše evangelium, totiž marxistické, není ještě 100 let staré, naproti tomu mé evangelium má již za sebou skorem dvoutisíciletou minulost a jeho základy měly více než 5000 let trvání, a podle velkosti jeho účinků musí také věda posuzovati velikost a pravdivost jeho původu.
Abych postupoval zcela, nestranně, neostýchám se uznati a prohlásiti, že sociální demokracie vykonala velké věci pro strádající lidstvo, pro sociální vyrovnání lidstva. Tohoto nestranného názoru žádám však od vás, dámy a pánové, a nechcete-li se příkře stavěti proti vědě, nechcete-li zavírati své oči před dějinami, musíte doznati, že křesťanství nejen vytvořilo od skorem 2000 let velké a vznešené věci, nýbrž že v nejsmutnějších protisociálních obdobích lidstva již svým původem, svým hlasatelem, rozřešilo sociální otázku a spasilo lidstvo.
Tento spasitel světa nebyl narozen ve světovém městě, nýbrž ve venkovském hnízdě Betlémě. Nenarodil se jako královský syn, s mocí nad vojáky, akademiemi, zástupy úřednictva, nýbrž ve stáji jako dítě chudých rodičů a byl vychován v chudé dílně. Tyto formy mají velmi veliký výchovný význam pro lidstvo, neboť největší účinky nepřicházejí ze vnější nádhery, nýbrž z nepatrnosti a sebezapírání, z ticha a osamělosti. Velké věci vybírají si formu oběti, aby dodaly odvahu obětem. Velká věc vybírá si formy betlémské, aby drobní lidé našli těžkou a přece také zase snadnou betlémskou cestu k pravé velikosti.
Slavný senáte! Jak smutný pohled otvírá se našim očím, jak truchlivý pocit vkrádá se do našeho srdce, pohlížíme-li na sociální stav velkého římského a řeckého světového impéria. Filosofie, umění, písemnictví, bohatství rozkvetly tak, že se jim nemůžeme dosti obdivovati. Avšak kdo má užitek ze všech těchto věcí lidem příjemných? Jen několik desítek tisíců. Miliony, velké masy lidu jsou zde jen pro to, aby jako ubozí otroci zveličovaly a usnadňovaly radosti svých pánů a za to trpěly. Zmíním se jen o několika nejkřiklavějších rozporech. Snad největší filosofický genius světa Plato považuje otroka, tedy přece člověka, jen za organon empsychon, tj. za nástroj s duší na rozdíl od nástrojů bez duše, jakými jsou pluh, motyka atd. Vadius Pollion dovoluje si přepych dáti zabíjeti denně jednoho otroka, aby jeho masem mohl krmiti ryby ve svých krásných rybnících. Konaly se velkolepé trhy, kam se místo dobytka vodila a prodávala tato ubohá organa empsycha. Když ubohý otrok zestaral a stal se neschopným k práci, byl odvezen na pustý ostrov a odsouzen k smrti hladem. Vzbouřili se zajisté tito ubozí otroci, aby si se zbraní v rukou vybojovali svá lidská práva. Známe dějiny Spartaka, známe však také jeho hrozný konec, když jej Cassius porazil. Velká vojenská silnice vedoucí do Říma byla vroubena hroznými ukazateli cesty, na nichž viseli ubozí poražení otroci, kteří s mečem v ruce bojovali o svá nejsvětější lidská práva.
A tu hlásá se světu betlémské mysterium, shromažďuje kolem sebe již při svém narození nikoliv bohaté a mocné tohoto svět;, nýbrž chudé proletáře, ubohé pastýře a hlásá jim mír, jehož jim svět nemůže dáti a jejž německý básník tak krásně opěvá: "Co je štěstí? Je snad snem, je snad hvězdou v prostoru, jež se zjevují a mizí a před sluncem nemohou obstáti? Je šílenstvím prchavé chvíle, úsměvem milovaných úst? Je všemohoucností vědy, slávou, jež se rozléhá zeměmi? Ach nikoliv, ony se rovnají jen vlnám, jež se třpytivě tříští o břehy. Nezbádaná síla štěstí leží jako ruda v hlubokém dole, v srdcích je to tichý mír, jejž nám ze své milosti poskytl Pán."
Ano, dámy a pánové, to jest onen mír, jenž tam, kde je, může proměniti nejubožejší chatu v ráj, kde ho není, mění dokonce nádherný palác ve vězení. K tomuto mysteriu jsou vedeni také bohatí a mocní z východu, také oni nalézají tam mír, ale jen pod podmínkou, složí-li přebytek pokladů k nohám ubohých jeslí. Neronovi a všem mocným a bohatým světového imperia našeptává se a hlásá: "Jsi také jen člověkem, jako jeden z tvých nejubožších otroků. Jsme si všichni rovni na této zemi a máme stejné právo k životu, k existenci hodné člověka." V druhém dopisu k Soluňským se hlásá: Kdo nepracuje, nemá také jísti. Z této nauky se nejdříve tropí úsměšky a považuje se za šílenství. Ale když se prudce rozšiřuje a denně rozněcuje nové přívržence ze všech stavů, sahá se k ultima ratio, k meči a proudem teče nevinná krev. A nyní prosím, abyste pozorně vyslechli, páni komunisté a sociální demokraté, co nyní povím. Noví vyznavači nesahají snad v obraně k meči, neboť tak nelze zvítěziti. Zní jen volání Tertullianovo do uší mocného císaře: "Quoties metimur, toties crescimus, semen est sangiuis christianorum." Čím více jsme pobíjeni, tím více se množíme, prolitá nevinná krev křesťanů jest sémě nových křesťanů. Noví vyznavači vyhledávají katakomby, přichází tam pyšná patricijka se svou nyní osvobozenou otrokyní, krutý patricius se svým osvobozeným otrokem. Tam jsou všichni bratry a sestrami. Tam se nejen modlí a předčítá dopis světového apoštola Pavla Philemonovi, tam se provádí křesťanství prakticky, neboť bohatí římští občané poskytují chudým bratřím a sestrám své poklady ke zmírnění jejich nouze. Po proudech krve vítězí konečně tato vznešená idea. Opouštějí se katakomby, nová nauka rozvíjí se nyní svobodně. Budují se nádherné chrámy, v nich a u nich nemocnice, sirotčince a chudobince. A dcery a synové knížat a králů opouštějí své paláce, rozdělují své jmění a dávají celý svůj život do služeb křesťanského milosrdenství. Vedlo by příliš daleko vypočítávati zde největší, nejvznešenější případy křesťanského milosrdenství a vzpomínati zde na pravý socialismus křesťanů; zmiňují se jen o Benediktovi, o Poverellu z Assisi a o Vincenci z Pauly, a zajímáte-li se snad o to, - jest zde přece tak mnoho vysoce vzdělaných pánů ve straně komunistické a sociálnědemokratické - pak pokuste se aspoň jednou prolistovati pětidílný spis Montalemberta "Mnichové západu" a užasnete nad velkou sociální péčí křesťanství, kdy se o to ještě nestarala žádná světská moc. (Sen. Chlumecký: Tempi passati!) Zcela správně, pane kolego a právě o tom chci nyní promluviti. Voláte ke mně: kde zůstalo pravé křesťanství, jak hluboký jest odklon od pravého křesťanství? Avšak já vám pravím: Jsme podstatně tam, kde jsme byli před 1000 a 1900 lety. A chcete-li míti theoretické důkazy, táži se vás: Četl jste někdy - domnívám se, že jako politik jste orientován o socialistických poměrech a spisech - četl jste někdy slavnou encykliku "Rerum novarum" papeže Lva XIII.? V Německu způsobila tato encyklika velký rozruch i v sociálně-demokratickém tisku. (Sen. Chlumecký [německy]: Četl jste již Marxe?) Hned k tomu přijdu. Ovšem, že jsem od něho četl "Kapitál", avšak bohužel žádného nemám. V roce 1914 o vánocích, když svět byl šílený, kdy teklo mnoho nevinné krve, kdo to byl, jenž mocné tohoto světa vyzýval k míru? Kdo to byl, jenž budil svědomí světských panovníků? Nebyl to Pius X., jenž volal k císařům a mocným světa: Co činíte, jste zodpovědni za nevinně prolitou krev. (Obrácen k sen. Chlumeckému.) A vy, milý kolego, jste komunista, já jsem také komunista. Až budete jednou hladov, přijďte ke mně a budu-li míti dvě sousta chleba, dám vám větší. Jsem jen chudý omezený člověk, avšak co vím a mám, o to se s vámi komunisticky rozdělím. Pohlížíte na mne s hněvem a nenávistí, já na vás s největší láskou a v tomto smyslu jsem nadkomunista. (Potlesk.) Projděte přece jednou pražské nemocnice a chorobince křesťanské Charity a pohlédněte, jak těžký život tam mají sestry a bratří a jak s největší láskou a odevzdaností a trpělivostí, jaké nikdy nenajdete ve státním ústavu, pečují tam o nemocné, chudé a choré. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.)
A nyní se nám vytýká, že jsme úplně zařízeni jen pro to, co bude na onom světě a že proto nemůžeme dosáhnouti konečného sociálního cíle. Také tato výtka jest úplně mylná a je velkou chybou. Gratia supponit naturam, milost předpokládá přirozenost, zní samozřejmá theologická zásada. Jako duchovní nemohu se zaříditi pro to, co bude na onom světě, ztrácím-li pod nohami to, co je na tomto světě. Musím hlásati svému lidu, že každý již na tomto světě má právo na existenci hodnou člověka, avšak nesmím zapomenouti nikdy, co praví Shakespeare v "Hamletu": "Jsou věci mezi nebem a zemí, které se vymykají naší školní moudrosti." Musím si také vždy uvědomiti, co praví kníže básníka Goethe: "Nad výši a mravní kulturu, která září a svítí z evangelií, nepovznese se nikdy lidský rozum." A musím si připomínati pravdivá slova, jimiž německý sociální filosof Wildbrand končí své velice cenné dílo o socialismu: "Socialismus, bude-li někdy proveden, bude jako společenská nutnost pečovati o to, co se nyní káže, ale co je světu cizí: o křesťanství." Ano, pánové a dámy, sociální otázka, která je podle mého mínění jednou z největších otázek lidství, nedá se právě rozřešiti státními mocenskými zákony. Význačný příklad máme na našich nemocenských pokladnách. Budiž mne daleko, abych vám vytýkal hromadná podezření, jež denně slyším. Musím také doznati,.že tato instituce ve svých intencích je prodchnuta pravým sociálním duchem, ale - a znovu jedno ale - jak se také zde ukazuje to semper humanum se všemi svými nepřístojnostmi a lidskými vadami Co stojí správa a co dostávají ubozí nemocní? Sapienti sat! Nikoliv psaný zákon, nam littera occidit, spiritus vivificat. Litera zabíjí, duch oživuje. (Sen. Stark [německy]: Hloupost také!) Nemohu za to. Leckdo se narodil hloupý. Vy jste chytrý, ale to je také milost boží.
Třídní boj nemůže rozřešiti této otázky, nýbrž jen v srdce vepsaný nepřemožitelný zákon pravé lásky k bližnímu může prosaditi Wildbrandovu společenskou nutnost, že právě my duchovní musíme bdíti, abychom, až jednou sociální demokracie ohlásí úplný úpadek, nebo snad bude poražena zdivočelým fašismem, udrželi sociální zásadu čistou a neporušenou ke blahu lidství. Živoucí svědkové sedí tam s troubou ze Säckingen. (Ukazuje na sen. Chlumeckého. - Výkřiky: On tady stojí!) Ano, můj přítel zde, jenž se mnou nechce sdíleti posledního sousta chleba, jež bych mu chtěl podati. Nevím proč. (Sen. Dundr: To jste měli dokázati!) Ja niesom profét. To sa ukáže. To, čo teraz vidím, potvrdzuje to, čo ríkám. Tam máte dôkaz. (Ukazuje do lavic komunistů. - Potlesk. - Veselost.)
Právě v dnešní době nesmíme zanedbávati také onen svět. Dnešní proroci političtí a národohospodářští jsou obletováni materialisty, imperialisty a snílky o státě budoucnosti. Více moci, více půdy, více obchodních styků, více továren, více peněz a zlata, abychom mohli zajistiti a prodloužiti svůj život, tak se volá na všech rozích a koutech. Proti tomu však musíme zdůrazniti: Ještě důležitější jsou hodnoty duševní, osvětové. Co činí duše velkými a silnými, jest ještě důležitější pro národ, než co sytí žaludek. My se však musíme přidržovati také onoho světa, neboť bez něho nelze si mysliti žádné pravé náboženství, bez náboženství však je nemožným stát, neboť celé světové dějiny dokazují, že jsou pravdivá slova, jež před 2 a 1/2 tisíci léty napsal Plutarch: "Facilius est, arcem in aëre aedificare, quam rem publicam absque religione fundare." To znamená: Snáze lze budovati hrad ve vzduchu, než založiti republiku bez náboženství.
A co se nyní týká pánů národních socialistů, kteří se chlubí, že jimi založená národní církev, tak zvaná československá církev sama protestuje proti kongruovému návrhu, tu musím říci, že československá církev zcela prostě nám katolíkům vyvlastnila mnoho chrámů a far a že dosud přes nepatrný počet svých přívrženců dostala mnoho milionů subvencí. Dopřejte nám přece také tolik, kolik nám přísluš: podle počtu našich věřících. Ad vocem: "národní církev" chci potvrditi jen fakt, jemuž nás učí veškeré dějiny lidstva, že tak zvané národní církve mohly vždy dosáhnouti jen pomíjejících úspěchů. Nejsou totiž nic jiného, než služkou, nebo nástrojem v rukou státní moci, a když se státní moc dostane do krise, strhne s sebou také národní církev a tato církev zklame úplně, jak jsme se toho dožili ad oculos u nešťastného ruského národa.
Slyším výčitky, že katolická církev má v republice velmi veliké velkostatky. Pan předcházející řečník mluvil, pokud jsem mu mohl rozuměti, stále jen o katolické církvi. Nepřihlížeje k tomu, že z těchto velkostatků mnoho již pohltila pozemková reforma a ještě mnoho pohltí, táži se zcela skromně Což nedostali také páni socialisté velkostatky ze zbytkových statků? četl jsem v jednom časopise úřední statistiku, podle níž socialistické strany dostaly 90 dvorů a mimo to ještě mnoho milionů subvencí. 50 dvorů bylo přiděleno českým národním socialistům a 40 sociálním demokratům. Vím podrobně, že to dostala jejich družstva. (Sen. Chlumecký [německy]: Kolik dostali komunisté?) Ti nedostali ještě nic, ti nesmějí nic dostati, ti přece musejí všechno zkomunisovati, to je přece proti jejich programu. Já se své strany přeji vám to z celého srdce a přeji si jen jedno, abyste z těchto zbytkových statků utišili mnoho nouze a zřídili mnoho charitativních a sociálních zařízení. Nezapomínejte však, že také církevní majetek je majetek účelný, není ponechán libovůli beneficianta činí-li to někdo, páše tím hřích - nýbrž jest určen pro účely osvěty a milosrdenství. Mohu to kdykoliv dokázati, že církevní knížata na Slovensku - budiž mne daleko, abych něco vytýkal českému, nebo moravskému episkopátu, neznám jeho poměrů, znám však dobře Slovensko, znám nynější slovenské biskupy, jsou to synové zcela chudých rodičů, kteří pro sebe mnoho nepotřebují a pokud právě mají ještě nějaká obročí a nebyla jim ještě vyrvána, vydávají každý krejcar na účely osvěty a milosrdenství. Zde nemohu se nedotknouti velké kulturní ostudy v československé republice, o níž jsem bohužel četl již leccos neutěšeného v cizozemských časopisech, že totiž můj církevní kníže, trnavský apoštolský vikář, pan dr. Pavel Jantauš, ode dvou let - je tomu tak skutečně, jak pánům pravím - musí žíti z dluhů. Ano, on si nemůže koupiti ani sutanu, musí si ji vypůjčovati od svých kolegů kněží. Proč? Poněvadž se mu nevydávají právně mu patřící statky. V časopise "Slovák" jsem četl, že zřízenci těchto velkostatků poslali na vánoce celé vagonové náklady zvěřiny, zajíců a bažantů do Čech a na Moravu, nečetl jsem však v žádném časopise, kolik nouze a kolik slz bylo setřeno z těchto církevních statků. Kdo zná bodrost prostě žijícího vikáře dra Jantauše, ví velice dobře, že pro svou osobu a domácnost nepotřebuje ani tolik, co malý dělník v některé továrně, celý přebytek věnoval by účelům osvěty, zvláště však milosrdenství a setřel by nekonečně mnoho slzí chudých proletářů. (Sen. Stark [německy]: Ten to nemá! Ale proč to nedělají jiní?) Na tuto otázku odpovím otázkou. Bývalý majetek primasův, jenž zůstal v Československu, činí asi 90.000 jiter nejlepších polí. Je dokázáno, že ačkoliv uherský kníže primas ještě v míru dostával z tohoto hospodářství milion zlatých korun, v druhém roce skončilo celé hospodářství s dvoumilionovým schodkem. Vidím, že na Slovensku stále roste chudoba, nevidím však, že by se byla provedla na Slovensku velká sociální díla, ba ani zde v Čechách a na Moravě. Vyjdu-li na ulici, vidím také zde dosti bídy. Rád bych pomohl, pomáhám, pokud mohu. Avšak to je také pro vás, pánové, hanbou a jsem přesvědčen, že by bylo lze na Slovensku setříti skorem všechny slzy chudých, kdyby nebyl býval zabaven církevní majetek a byl vrácen svému účelu. Můžete nadávati starým biskupům, nynější jsou syny chudých proletářů, kteří mají pro chudobu srdce. (Sen. Niessner [německy]: Co je se 700.000 Kč, které chtěl olomoucký arcibiskup dostati za hranice?) Milý pane kolego, rád bych vám na to odpověděl, ale neznám zdejší poměry, znám jen poměry na Slovensku. Snad vám to může vysvětliti někdo jiný.
Znám však také záludnou myšlenku pánů národních socialistů, oni sami se s tím nekryjí. Rádi bychom, říkají nebo myslí si, dopřáli duchovenstvu také větší kongruy, kdyby nebyli v republice němečtí a maďarští duchovní, kteří svůj lid štvou proti státu. Dámy a pánové, prohlašuji vám zcela otevřeně, že celým svým srdcem visím na svém národu, že jsem věren až do smrti a kdyby to bylo i mučednictví, budu milovati kulturu, která mne vychovala. Avšak právě tato věrnost probouzí ve mně onen cit poctivosti, že musím vysoko ceniti každého člověka, jenž je věrně oddán svému lidu, neboť není horšího člověka, nic nezpůsobilo tolik zla, nic mne a mnoho jiných od té doby, co povstala republika, neroztrpčilo tolik, jako onen hrozný typ lidí, kteří se nazývají odrodilci.
Slavný senáte! Můj nacionalismus je šlechetným stromem života, jenž rodí sladké plody. Na tento můj strom života byl naočkován roub, totiž právě křesťanstvím. Národně smýšlím ve šlechetném smyslu toho slova, poněvadž, jde-li o jiné národy, mohu vystoupiti až k nadnacionalismu. A kde jde o věci všeobecně lidské, mohu se dokonce povznésti z mezí jednoho státu, aniž bych při tom ztrácel pod svými nohami půdu, svou vlastní vlast. Odsuzuji zahálčivý život bez krve, všechen rozvodnělý pacifismus, každý pokroucený kosmopolitismus a internacionalismus. Neboť nelze bohužel tímto způsobem zameziti rozeštvání národů, vedoucí ke strašným pohromám a kataklysmům. Mohu se nadchnouti jen pro ideu, která byť i neodstranila toho všeho zla, aspoň je rozhodně může zmírniti a vyrovnati a to je křesťanská světová solidarita.
Pánové! Nebyl jsem a nejsem antisemitou, dokazuje to celá moje minulost. Zajisté jste slyšeli o velké organisaci židovské, o "Alliance Universelle Israélite", o velké vymoženosti židů roztroušených po celém světě. Šlápne-li se zde v Praze nějakému židovi na kuří oko, slyší to celý svět. I my bychom se mohli povznésti takovou světovou solidaritou a zabrániti mnohému neštěstí. Podle mého mínění zůstává utopií odstranění všech válek. Vy, pánové, nám vyčítáte, že jsme štvali do války, že jsme světili prapory. Byl-li to hřích, pak jsme hřešili všichni, francouzští, němečtí, čeští a maďarští duchovní, neboť jsme nabádali k dodržení přísahy. Musili jsme to bohužel kázati a rád bych věděl, kdyby tento stát měl to neštěstí a dostal se do války, co byste činili, nebo říkali, kdybych já nebo některý z mých kolegů popuzoval vojáky, aby zbíhali od pluků, aby falešně přísahali? Ale my jsme všichni hřešili ve válce a na nás všech tíží vina. Jsme všetci v jednom vreci. (Sen. Chlumecký [německy]: Nač pak tedy vysokou křesťanskou morálku?) Aby se podle možnosti dosáhlo sociálního vyrovnání lidí a až se vy, pane kolego, a vaše strana dostanete do konkursu, abychom my i pak ještě mohli tuto zásadu proti vám udržeti. Na to je křesťanská morálka. (Potlesk. - Sen. Niessner [německy]: Vy jste udělali úpadek!) Důkaz je v Chicagu, kde takové masy věřících... (Sen. Niessner [německy]: Nejde o masy, jde o ducha!) Vy jako sociální demokraté mluvili jste dosud vždy o masách. Nyní najednou neznají sociální demokraté žádné masy, nýbrž jen ducha. Kolego Niessnere, jste vysoce inteligentní člověk, řekněte svým pánům redaktorům, aby tento výkřik škrtli ze sociálně-demokratických novin, neboť vám neudělá mnoho cti. My jsme to přece byli, kdož jsme vždy kázali a kážeme, že jde o ducha, ale masa může býti poražena jen masou. Vše závisí na vůdcích.
Pánové, co jsem vám zde prohlásil o svém nacionalismu, není novou naukou. Neučinil jsem to také proto, abych si zde získal vaší přízně. Dokazuje to celý můj život. Byv narozen ve Spiši, byl jsem vysvěcen na kněze. Neuměl jsem slovensky. Z lásky k lidu naučil jsem se této řeči a v uherské sněmovně zastupoval jsem čistě slovenský okres. Stydím se sice mluviti o své vlastní věci, ale musím říci: V roce 1913 byl jsem snad první v uherské sněmovně, jenž jsem se za národnostní debaty bránil proti této státní ideji plodící tolik neštěstí a odsuzoval ji. To je fakt. Mohu tedy také zde mluviti s dobrým svědomím. Má láska k slovenskému lidu zůstala vždy stejná a miluji také český lid. Vy však, vy vůdcové lidu nám to přece ulehčujete, že vás skutečné ze srdce můžeme milovati.
Nyní byl jsem já a mnoho z mých rodáků proti své vůli příkazem moci přivtělen k Československé republice. Naše postavení je těžké a nejisté. Versailleský diktát vyhradil nám sice jako drobty jistá práva, jež převzala také ústava Československé republiky. Avšak jak krutě musíme bojovati o každý drobet. Stále se nám vrhá vstříc výtka iredentismu. Vím sice, že správcové státu velmi dobře vědí, že maďarský iredentismus jest jen mátohou a nanejvýš může býti s úspěchem užíván jako strašák pro neposlušné české a slovenské dospělé děti. Abych jednou tohoto strašáka před širokou veřejností odhalil a zaplašil, prohlašuji s tohoto místa, že není tak blbého Maďara, a kdyby přece byl nějaký, sám maďarský národ a jeho vůdcové strčili by jej do svěrací kazajky, neboť od tisíce let plynulo příliš mnoho maďarské krve. Svým tělem zadrželi jsme útok Tatarů a Turků proti západu, velice mnoho statků a krve nám vypil vídeňský centralismus a hrozná světová válka, a její následky nás tak zeslabily, že by bylo hříchem volajícím do nebes prolíti ještě jednu kapku maďarské krve. Nepotřebujeme těchto zbraní, máme také jiné zbraně, jež jsou mnohem ostřejší a silnější. (Sen. Zimák: Falešné franky, to hej!) A falošnú martinskú deklaráciu. (Veselost.) Lepší zbraně, než všechna moderní děla a kulomety jsou: pravda a právo. Těch chceme a budeme užívati se vší energií a rozhodností, demokracie nebudeme užívati jako pláštíku, nýbrž jako podpory každé pravdy a každého práva. Hledali a nalezli jsme k tomuto šlechetnému duševnímu boji soudruhy, své německé bratry v Československé republice, abychom s jejich pomocí ruku v ruce s osvědčenou německou a maďarskou věrností chránili životních podmínek a práv našich národů v tomto státě, abychom je zajistili a vybojovali úplnou kulturní svobodu.
A ještě něco, pánové. Zní zde proti mně ze všech koutů po mnoho dní volání: "Pryč s těmito hanebnými popy!" Pánové! Starší mezi vámi vzpomenou si snad na historickou událost. Když byla vydána jazyková nařízení, četl jsem ve vídeňském časopise "Neue Freie Presse" tento telegram z Prahy: "Jazyková nařízení vydána, výtržnosti, štvanice proti židům." Za dva nebo za tři dni četl jsem zase telegram: "Jazyková nařízení odvolána, výtržnosti, štvanice proti židům." Teď jest novým heslem: "Vede se nám dobře, výtržnosti, štvanice proti kněžím." "Jde to s kopce, výtržnosti, štvanice proti kněžím." "Cla, kongrua, prší, výtržnosti, štvanice proti kněžím." "Prapory a divukrásná hudba, výtržnosti, štvanice proti kněžím." Ale žijeme přece v době radia, nelze přece neustále - vzpomínám si, jak jsem jako chlapec slyšel vždy kolovrátkáře hráti tutéž píseň - kázati totéž. Dnes se chce každé švícko politicky vyžíti, postaví se na roh a řve: "Pryč s popy, zabijte popy!" Je to sice politicky nemoudré ode mne, ale pravím: Dělejte to tak jen dále, dělejte to; je vás škoda. Znáte staré přísloví: není to nejhorší ovoce, na něž sedají vosy. Je mi těžko mluviti o tom, neboť ctí-li a cení-li někdo autoritu, jsem to já.
Páni kolegové říkali, že jsme v úpadku. Myslil jsem si vždy, že zde nepřijde do katolických kostelů ani kočka. Jsem-li však v Praze a jdu-li v neděli do kostela, vidím, že každé neděle přichází více lidí do chrámu, shromažďuje se před kazatelnou a s velkou zbožností naslouchá těmto nenáviděným popům. Porozumíte pánové, jaký význam má chicagský sjezd ve svobodné Americe, jenž přesahuje i americké rozměry. Tam nemohli udržeti pořádku. A proč? Poněvadž se sta tisíců všech národů tlačilo k těm tribunám, kde seděla církevní knížata a jiní duchovní. Tedy jen to dělejte tak dále. Tím vším nám děláte reklamu. Sejměte černé brýle! Komu dáváte tyto hladové mzdy jako kongruu? Snad světským boháčům? Věřte mi, duchovni jsou v 95% syny chudých proletářů. Jděte přece jednou od fary k faře; sejměte černé brýle a nehledejte toho; co nám stále vytýkáte. Pohleďte, kolik je chudých matiček a chudých starých slabých otců, kteří by snad trpěli největší nouzi a hlad, kdyby neměli syna, u něhož by nalezli útulek, kde by mohli bezstarostně žíti a jednou zavříti své oči. Těm nechcete přáti těchto nepatrných hladových platů. Kdyby to záviselo jen na mne, hlasoval bych proti tomuto kongruovému návrhu, neboť je to skutečně hanba, je to něco ponižujícího pro nás, býti postaven na roveň se železničními strážníky a cestáři. Moje strana je však odpovědna za tento návrh zákona, neboť jen tak mohli jsme jej promrskati. Je základem lepší budoucnosti také pro nás, a proto jej přijímáme, i když nám ruměnec hanby stoupá do tváří. (Souhlas občanských stran.)